Kapitola druhá: PRVNÍ FÁZE - ČESKO FALCKÁ FÁLKA 1618 až 1623
Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války, takto je to dáno celkovou shodou historiků a myslím si, že to odpovídá realitě. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, sestávající ze zástupců panského, rytířského i městského stavu, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády.
Čeští stavové celou tuto - dovolím si tvrdit nedomyšlenou akci - obhajovaly jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Zde bych si dovolil tvrdit, že to byla lež jako stodola. Proč by jinak následovala žádost o pomoc vyslaná do dalších zemí Koruny české i do zahraničí? O tom jak neuvážené povstání bylo a jak ve svém třeštění odporovalo myšlení stavů v zemích Koruny české, dokazuje hlavně to, jak málo byla tato žádost vyslyšena. Třeba největší potenciální spojenec, tedy Moravský zemský sněm, odmítl povstání podpořit. Logicky ze dvou důvodů:
- z náboženské odlišnosti od Čech - bylo zde silné katolické arcibiskupství v Olomouci a
- kvůli přítomnosti katolického stavu, který v Čechách chyběl.
Ale rozhodující roli zde sehrál jeden z velkých mužů našich dějin. Byl to Karel starší ze Žerotína, významný moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu, který neochvějně prosazoval neutralitu Moravy. Přitom to nebyl žádný katolický fanatik. Naopak.
Roku 1591 bojoval ve Francii na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Navarského. Tím si znepřátelil císaře Rudolfa II. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu, což byla záležitost velmi prestižní. Na druhé straně prokázal svoji oddanost věci křesťanství tím, že se zapojil do válek proti Turkům, kde velel moravské jízdě. Jak šel čas, stal se vůdcem stavovské opozice. To byl důvod, proč byl roku 1599 zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna obviněn ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se nezakládalo na pravdě, což se i v následném procesu prokázalo. Po procesu odešel do ústraní.
Do politiky se vrátil až v roce 1607, kdy se ve sporu Rudolfa II. s Matyášem Habsburským postavil na stranu Matyáše. Měl významný podíl na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která podporovala Matyáše. Vynaložil nemálo úsilí, aby do této politické formace zapojil české stavy. Jenže tito právě jednaly s Rudolfem II., a došlo ke klasickému politickému kupčení. Slib vydání takzvaného Rudolfova Majestátu vedl k rozhodnutí podpořit tuto osobnost. To vedlo k věci nebývalé – k odtržení Čech a Moravy. Důsledek byl fantastický.
Na Moravě se na základě tzv. libeňské smlouvy uzavřené 25. června 1608 v Libeňském zámku, tehdy na předměstí Prahy, mezi římským císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem, arcivévodou Matyášem Habsburským, chopil vlády Matyáš. Ve smlouvě Rudolf Matyášovi svěřil vládu nad Moravou, Uhrami a Horními a Dolními Rakousy, ve svojí oblasti vlivu si ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko, a přislíbil mu stát se nástupníkem českého trůnu. Tak se později také stalo, když v dubnu roku 1611 Rudolf abdikoval.
I díky Karlovi staršímu ze Žerotína potom Matyáš 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně potvrdil Moravě svobody a privilegia včetně vypovídání války a uzavírání míru. Morava se tak stala de facto svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva. Nevím, jestli někdy před tím nebo potom, měla Morava takovéto postavení. Karel se následně díky podpoře Matyáše v tomto roce stal moravským zemským hejtmanem. Po vzestupu katolické strany, se kterým se nedokázal smířit, z tohoto úřadu dne 26. února 1615 na vlastní žádost odešel.
Po třech letech se do politiky vrátil. Věren svému přesvědčení opět podpořil Matyáše a usiloval o mírové vyřešení situace. Zúčastnil se jednání ve Vídni, během kterých Matyáš zemřel. Vyjednával tedy s novým císařem Ferdinandem II. a kardinálem Františkem z Ditrichštejna. Zkušený voják a ostřílený politik viděl, že hrozí ozbrojený střet. Prioritně se tedy snažil o kompromis, který by hrozící střet mohl odvrátit. Neochvějně zastával názor, že náboženství a politika nejsou slučitelné a prosazoval náboženskou toleranci.
25. června 1618 významně napomohl prosazení usnesení odmítajícího připojit se k Českému stavovskému povstání. Moravský zemský sněm odmítl list českých stavů z 25. května 1618 vyzývající Moravu, aby se připojila k povstání. Tento muž viděl neštěstí, které se blíží a jeho slova jsou pro tuto práci zásadní. Cituji:
„Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“
Dne 13. prosince 1618 Karel využil váhu své autority a přesvědčil většinu moravských stavů k cestě neutrality a vyjednávání. Převratu však již nedokázal zabránit. Po vítězství opozice na Moravě, ke kterému došlo 2. až 3. května 1619, byl Karel držen nějakou dobu v domácím vězení. A však již na konci června roku 1619 se snažil vyjednávat neúspěšně jménem povstaleckého direktoria o míru s Ferdinandem II. V únoru 1620 se však odmítl účastnit holdu novému markraběti Fridrichu Falckému. Nebyl pro něho žádnou autoritou. Zde ale osudy tohoto člověka opustíme. Třeba se k němu ještě vrátím, ale uznejme, že tato mimořádná osobnost si zaslouží naši pozornost.
Karel starší ze Žerotína
Pravda je, že pomoc poskytlo pouze Savojsko, které vyslalo dva tisíce žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu, a Slezsko.
Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3000 pěších a na 1100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, města, která zachovala loajalitu k císaři. Neuspěl, protože tato města byla dobře opevněna a rozhodně bráněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly poraženy Čechy za pomoci ozbrojených sil poslaných slezskými stavy.
Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království. Později, když bylo zřejmé, že sami nezvládnou nákladné vedení války, přesvědčili měšťany pro finanční podporu jejich odboje, přestože se stavové zprvu obávali, aby se tento odboj nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku – asi si někdo vzpomněl na to co podobné náboženské a s tím spojené vojenské aktivity udělaly s naším územím v době husitských válek. Navíc v případě úspěchu se nikdo moc nechtěl dělit o vavříny. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, aby se měšťané účastnili i diplomatických cest.
Císař Matyáš ale měl jasno – vzpoura proti císaři a zároveň českému králi je prostě vzpoura a neváhal. Už v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Díky tomu že Španělsko po dlouhé době nevedlo žádnou významnou válku, mohl si to dovolit jak finančně tak i vojensky. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy. Koncem dubna totiž vpochodovalo české stavovské vojsko na Moravu a to vyvolalo převrat v Brně, kde stejně jako v Čechách ovládla politickou situaci hrstka radikálů, kteří vytvořili moravské direktorium. Thurn, který si tak zajistil týl, neváhal a pokračoval na jih a oblehl Vídeň. Ale zde neuspěl. A ani s tím co měl k dispozici, uspět nemohl. První neúspěch zakusili také Mansfeldovi vojáci, když jejich armáda byla poražena vojáky pod vedením Karla Bonaventury hrabě Buquoy, což se stalo 10. června 1619 v bitvě u Záblatí. Po těchto neúspěších, které avizovali vážné potíže, se stavovské vojsko začalo rozkládat a moravští radikálové začali ztrácet nervy a půdu pod nohama. Záchrana přišla v poslední chvíli a to díky vítězství Ladislava Velena ze Žerotína nad Dampierrem v bitvě u Dolních Věstonic. Toto vítězství mu přineslo zvolení moravským zemským hejtmanem.
Stavovské armádě ze z počátku jak je vidět, celkem dařilo. Opravdu velké vítězství vybojoval generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Jenže po porážce u Záblatí byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů této rebelie, Savojsko, které do té doby poslalo na podporu peněžní částky, vojáky na obsazení pevností v Porýní a nakonec Mansfelda samotného s asi 2000 vojáky, se stáhlo a svoji podporu omezilo na verbální aktivity.
Co se dělo dál? Inu bylo toho dost a dost.
31. července 1619 stavovský generální sněm v Praze po nekonečných hádkách konečně schválil novou ústavu podle nizozemského vzoru, kdy byla Koruna česká přeměněna na konfederaci pěti republik, čímž byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. Konfederace měl sice reprezentovat král, který však měl být volen a měl zůstat bez možnosti založit dynastii. Ústava také obsahovala články na ochranu protestantství, které byly zároveň intolerantní vůči katolické církvi.
Za vrchol politického boje stavů proti Fredinandovi II. bylo to, že dne 19. srpna 1619 došlo k sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu. Jako výsměch stavům potom vyznívá to, že tento byl o devět dní později ve Frankfurtu zvolen a korunován za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále 26. srpna došlo ke jmenování nového stavovského vrchního velitele vojsk, stal se jím Kristián I. Anhaltský
Čeští protestantští stavové však nebyli jednotní v názoru na volbu nového krále. Stavové inklinující k luteránství podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího, zatímco stavové inklinující ke kalvínství Fridricha Falckého. Nakonec byl zvolen Fridrich, čímž skončila i vláda stavovského direktoria
Tak se podíváme na oba tyto kandidáty na český královský trůn.
Obr. první:
Obr. druhý:
Na prvním je saský kurfiřt Jan Jiří a na druhém je Fridrich Falcký.
Celý ten proces byl neuvěřitelně složitý a stojí za pár řádků. Čeští stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již dávno - za panování bezdětného císaře Rudolfa II. a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického. Jenže tento kandidát krátce po schválení zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný. Poté se objevili tři kandidáti na český trůn:
- Karel Emanuel Savojský,
- luterán Jan Jiří I. Saský a nakonec
- kalvinista Fridrich Falcký.
Karel Emanuel v čele Savojska podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům to bylo považováno za problém – nebyl dost finančně silný, aby odolal případným korupčním léčkám. Jan Jiří I. saský měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát byl sice kalvinista, což bylo poněkud odlišné vyznání od českého kališnictví, ale mluvilo pro něho to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a byl vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., jehož dcerou Alžbětu si vzal za manželku. Tyto „plusy“ rozhodly: při vlastní volbě pak byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většina z výše popsaných výhod mu byla k ničemu - nedokázal je využít.
Ferdinand II. se na to vše díval a jeho zlost rostla a rostla. Neváhal a jednal. Zatímco stavové leželi v Horních Rakousích a rozhodovali se k útoku, císař jednal. A jednal rychle. Stačí tento výčet:
- 18. října 1619 získal za spojence Maxmiliána I. za Bavorsko a Katolickou ligu
- Španělé z Bruselu vyslali na pomoc armádu, která se spojila s císařskou armádou a armádou Katolické ligy pod vedením Karla Buquoye.
- španělský velvyslanec při vídeňském dvoře – don Íñigo Vélez de Guevara – přesvědčil v roce 1620 protestantského saského kurfiřta Jana Jiřího k pomoci katolickým silám, především k zásahu jeho vojska v Lužicích. A byl to Jan Jiří I. Saský kdo jako první zahájil útok proti narušiteli míru ve Svaté říši, Fridrichu Falckému. Proti němu se postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský.
- na pomoc katolickým vojskům vyslal polský král Zikmund III. Vasa svoje lisovčíky - vojáky kozáckého typu, kteří při nájezdu na Moravu napáchali mnoho a mnoho škod. Lidé tak získali představu, co je čeká v dalších letech.
Lisovčík v plné kráse- v červnu a červenci 1620 se císaři podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, což nezvrátil ani další neúspěšný Thurnův vpád do Rakous ani opětovné připojení Uher ke konfederaci
Ale hlavní katastrofa se blížila. Když se spojené Buquyovo a bavorské vojsko vedené Janem Tserclaem Tillym spojilo v Dolních Rakousích a vydalo se na Prahu, byla stavovská armáda ještě nějakou dobu bojeschopná a dokázala postup císařské armády zbrzdit. Přesto se však Buquoyovo a Tillyho vojsko, také díky podplacení Mansfelda, nakonec dostaly před Prahu, kde si mezitím stavovské vojsko vybudovalo na Bílé hoře obranná postavení zákopy.
Nakonec byla vybojována bitva na Bílé hoře a jak to dopadlo, je TOP informace našich dějin. Když se to doneslo k Fridrichu Falckému, který zrovna pobýval v Praze, bez jakékoli snahy hájit Prahu utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se chce Thurn vzdát císaři, opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro. Hrabě Jindřich Matyáš Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté, co zjistil, že Ferdinand II. není nakloněn míru. Proč by také byl – právě vyhrával a tak jednání nepovažoval za nutné.
Postavení vojsk v Bitvě na Bílé hoře - použito z knihy Dušana Uhlíře Černý den na Bílé hoře
Následujícího dne vjel Buquoy do Prahy, která se vzdala. Stavy musely přijmout Ferdinanda II. za svého krále, kapitulovat museli i moravští stavové, čímž povstání skončilo. Královským místodržícím byl ustanoven Karel z Lichtenštejna, Rudolfův majestát byl zrušen a začalo období opětovného upevňování královské moci.
Definitivní konec stavovského povstání v Čechách znamenala poprava dvaceti sedmi českých povstalců a veškerý další odboj probíhal ze zahraničí. Poté muselo mnoho lidí hlásících se k jinému než katolickému vyznání odejít do exilu, některým se později podařilo vrátit se při vpádu protestantů do Českých zemí, ale nikdy tato situace netrvala dlouho.
Nyní je potřeba se trochu podrobněji podívat na výše citované vojenské události, které byly nosné pro tuto první fázi Třicetileté války.
Po defenestraci a prvních tvrdších zásazích proti katolíkům začali země Koruny české opouštět katoličtí šlechtici a duchovní, kteří se obávali persekucí. Mnohá opatství a nechráněná sídla byla evakuována a katoličtí utečenci z těchto míst odcházeli převážně do Plzně, odkud chtěli utéci dále z Čech. Plzeň byla v této době dobře opevněná a v případě nouze by se dala velmi snadno bránit. Problém byl, že obránci byli špatně vyzbrojení a neměli dostatek střelného prachu pro dělostřelectvo. Z tohoto důvodu se generál Mansfeld rozhodl jednat dříve než by Plzni mohli přijít na pomoc posily.
Dne 19. září 1618 dosáhla Mansfeldova armáda Plzeňských předměstí. Obránci okamžitě zablokovali dvě brány a třetí byla bráněna další narychlo složenou skupinou z měšťanů, vysloužilců a uprchlíků. Armáda generála Mansfelda byla k jeho nelibosti příliš slabá na frontální útok na odolnou městskou pevnost, a proto se generál rozhodl nedobývat město bojem, ale oblehnout je a nechat vyhladovět. Když po sedmi týdnech, dne 2. listopadu 1618 dorazilo protestantské dělostřelectvo, byl to první významný pokrok. Jeho hodnota byla snížena tím, že jak ráže, tak ani počet děl nebyl dostatečný a díky tomu ostřelování zdí mělo mizivý účinek. Jenže zatímco v této době již obráncům začaly docházet zásoby potravina prostředků pro vedení obrany, oblehatelům přicházeli stále nové a nové zásoby a rekruti. Následuje rytina obléhání Plzně stavovským vojskem v roce 1918.
Říká se, že hlavou stěnu neprorazíš, ale dělům i když slabým se to může podařit. Po nějakém čase se tedy obléhatelé dočkali. Jedna vytrvale ostřelovaná část hlavní hradby byla proražena. Okamžitě byl zahájen útok Mansfeldovi pěchoty a došlo k několika hodinám bojů muže proti muži. Posádka vyčerpaná hladem, špatně vyzbrojená a unavená dlouhým obléháním dlouho nevzdorovala a poté již Plzeň náležela oblehatelům. Zde je vyobrazení tohoto kontroverzního generála.
Petr Ernst II. hrabě Mansfeld
Po dobytí si Mansfeld vyžádal 120 000 zlatých guldenů jako válečné reparace a dalších 47 000 florinů za to, že Plzeň nevypálí. Následně se Mansfeld v Plzni trvale usadil a moc nadšení pro vedení dalších bitev neprojevil. A když už ano, jeho akce byli řečeno slušně nepřesvědčivé, jak ostatně uvidíme dále. Nakonec Mansfeld zůstal mimo dění i v době klíčové bitvy na Bílé hoře. Historická pikantnost této jeho nečinnosti je v tom, že se to celé seběhlo takto:
Od 8. října 1620 byl v Plzni pro změnu obležen Mansfeld císařskou armádou. Byl vyzván ke kapitulaci. Neváhal, a nadiktoval si tři nesplnitelné podmínky, za kterých mínil kapitulovat. Požadoval:
- povýšení do stavu říšských hrabat, problém ale byl, že povýšení by musel posvětit císař ve Vídni
- místodržitelství v Lucembursku, což by musel udělit nizozemský místodržící Albrecht a to nejspíše s povolením španělského krále
- 400 000 zlatých.
Nakonec poněkud „slevil“ a za úplatek 100 000 rýnských se stal neutrálním a do bitvy na Bílé hoře se nezapojil, místo toho zůstal se svým vojskem v Plzni. Přestože by se toto jednání mohlo zdát zrádné, obvykle takto nebývá označováno ani dobovými historiky. Tímto bychom opustili Mansfelda a podíváme se na události, které vyústili do bitvy u Lomnice.
Bitva u Lomnice byla další bitvou česko-rakouské války, která byla součástí třicetileté války. Střetla se v ní česká armáda a Habsburská armáda.
Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále místo Ferdinanda Štýrského se tento rozhodl, že stavovské povstání potlačí silou za pomoci Katolické ligy. Situaci katolíkům zlehčilo to, že moravské stavy v této době respektovali postoj výše zmíněného Karla staršího ze Žerotína a bez dlouhých okolků povolily císařské armádě přechod přes území Moravy a za úplatu ji zásobovali. Císařská armáda, která čítala více než 10 000 mužů, vpadla do Čech přes Znojmo a Jihlavu.
Prvním skutečným bojovým vystoupením císařských se stal pokus o dobytí Čáslavi, kde se proti císařské armádě postavila stavovská vojska o síle asi 11 000 mužů vedená Jindřichem Matyášem, hrabětem z Thurnu. Útok na město byl odražen, a protože jejich velitel hrabě Buquoy nehodlal riskovat případnou porážku v otevřené bitvě, zavelel k ústupu. Vzhledem k blížící se zimě hledal Buquoy vhodné místo k přezimování a původně se rozhodl pro Pelhřimov. Z důvodu nedostatku potravin a rozšíření nemocí však nakonec 4. listopadu Pelhřimov opustil a táhl směrem k Jindřichovu Hradci. Stavovští generálové předpokládali, že potáhne zpět k Jihlavě. Proto získal Buquoy malý náskok a stavovské vojsko jej dostihlo, až když se snažil Jindřichův Hradec dobýt. Císařští tedy opět ustoupili a snažili se dostat směrem k Českým Budějovicím. V cestě jim ale stála Třeboň obsazená osobní gardou Petra ze Švamberka. Druhý den pak vojsko stavů narazilo na zadní císařský voj a rozpoutalo tak bitvu, která trvala plných 5 hodin. Hrabě Buquoy si byl vědom početní převahy nepřítele. Vyčkal proto do setmění a poté ustoupil dále směrem k Lišovu a Českým Budějovicím. Přesto se však nevyhnul velkým ztrátám. Jeho armáda ztratila kolem 1 500 mužů, Buquoy měl sám postřelenou ruku, raněn byl i hrabě Ramboldo Collalto. Noční ústup byl jedinou možnou záchranou císařského vojska
Stavovští generálové neměli dost pevné nervy a nechtěli riskovat noční střet. Dali tak Buquoyovým silám šanci stáhnout se až do Budějovic. Buquoyovi problémy však zdaleka nekončily, protože i v Budějovicích měl velké problémy se zásobováním. Jeho situaci navíc komplikovalo obsazení hornorakouské hranice stavovskými vojsky, což zamezilo jakoukoliv podporu z Vídně. Celý konec roku 1618 a první polovina roku následujícího tak proběhly ve znamení boje o zásobování na rakouské hranici a o Zlatou stezku. Výhodou císařských vojsk byl postupný příchod zahraničních posil. Jednalo se o půlpluk kyrysníků a 3 000 mužů naverbovaných španělským králem, kteří přišli 30. května 1619. Společně s nimi poslal král Ferdinand II. generálovi Buquoyovi pěší pluky hraběte Dampierra, dále plukovníka Martina Samogyiho s 2 100 muži, plukovníka Miklose Forgacha s 1 000 muži a hejtmana Leugiela s 600 muži, což celkem činilo asi 4 200 mužů. A to bylo solidní posílení. To co jsem popsal je ukázka toho, že se po našem území manévrovalo a mašírovalo jen to fikalo.
K bitvě u Lomnice došlo tedy v kontextu těchto manévrů a bojů. Když dorazili císařští k Jindřichovu Hradci, museli přejít řeku Lužnici, ale rozvodněná řeka byla příliš velkou překážkou. Do brodů se s těžkými děly a hlavně municí neodvážili, proto nakonec namířili k jedinému mostu v Dráchově. Zde přešli suchou nohou a po levém břehu Lužnice pokračovali k jihu. Jejich ústup skončil 9. listopadu a nakonec se střetly s armádou stavů a jejich spojenců u Lomnice nad Lužnicí.
Bojiště vybraly náhodné okolnosti a stalo se jím návrší mezi obcemi Dunajovice a Horní Slověnice. Nyní je čas se podívat na průběh střetnutí.
Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy ustupoval s císařským vojskem kolem severního břehu rybníka Koclířova. Ráno byl dostižen českým stavovským vojskem. Neváhal a v krátké době zaujal postavení na hrázi rybníka Dvořiště. Toto postavení ale bylo kolem odpoledne soustředěným tlakem rozvráceno. Proto Buquoy se svými muži ustupoval dále, přes brod na Miletínském potoku do Lišova právě přes ono návrší u Dunajovic. Zde se musel zastavit a došlo k hlavnímu střetu, při němž se obě armády hlavně ostřelovaly. Bitva skončila s příchodem tmy, kdy se Buquoy odpoutal od české armády a ustoupil do Budějovic. Navíc ho Thurn nepronásledoval, neboť to považoval za riskantní a další den se uchýlil do Lišova. Škoda – důsledné pronásledování by mohlo otřást sebedůvěrou celé císařsko - ligistické strany. Ale opět se ukázalo, že taková důslednost není silnou stránkou stavovských generálů.
Odhadovalo se, že v bitvě u Lomnice zahynulo na 1 800 vojáků, císařských asi 1 500 a stavovských asi 200 – objektivně řečeno si myslím, že české ztráty byly kronikáři zmenšeny. Dále se zdá jako prokazatelné, že značnou část ztrát měli na svědomí lidé z okolních vesnic, kteří druhý den ráno raněné vojáky, bez ohledu na národnost, jednoduše olupovali a dobíjeli. Doba nebyla příliš dobrá a nenávist vesničanů k vojákům všeobecně byla hluboká. Kdo neutekl do lesů a bažin jen těžko vyvázl živý. Proto ani vesničané se zajatými raněnými vojáky nejednali v "rukavičkách.". Toto poněkud pochybné „vítězství“ stavovských sil v bitvě, která jako bitva ani nevypadala, sice prozatím zabránilo přímému útoku a možné okupaci Prahy, ale nebylo nijak využito. Císařské síly se tak udržely na území Čech, což působilo stavům značné problémy.
Na druhou stranu je faktem, že tato bitva, způsobila, že se na jaře dalšího roku k povstání přidali moravští stavové. To umožnilo jednomu ze stavovských velitelů, hraběti Jindřichu Matyáši Thurnovi, postavit do pole desetitisícovou armádu, která vyrazila do Dolních Rakous a nakonec 6. června oblehla Vídeň. Thurn měl ovšem málo vojáků a chyběla mu těžká obléhací děla, takže dobře opevněné město nedokázal zcela obklíčit a samo obléhání mělo spíš symbolický charakter. Ale to, že stavové přenesli boj přímo do srdce nepřátelského území, mělo velký význam a nebylo možné dopředu říci, že akce skončí bez pozitivního výsledku. Jisté předpoklady zde byly.
Že se tak nakonec nestalo, zapříčinila bitva, která by v jiné konstelaci sil a možností neměla valný význam. Schylovalo se k bitvě, která dostala podle místa, kde byla vybojována název bitva u Záblatí. Tato bitva u jihočeské vesnice Záblatí nedaleko Bosňan byla na poměry třicetileté války spíše malým střetnutím. Pro dějiny je poměrně nezajímavá - malé počty nasazených vojsk, nevelké ztráty na životech. Pro další vývoj stavovského povstání a této rané fáze třicetileté války však byla zásadní.
Císař nezahálel a hlavně mu snad poprvé v dějinách nechybělo to hlavní, co je potřeba k vedení války – peníze. V únoru 1619 věnoval Vídni španělský král 300 tisíc dukátů a slíbil dalšího půl roku vyplácet každý měsíc 50 tisíc. Do císařských verbířských pokladnic přisypal i papež a tak mohl generál Karel Bonaventura de Longueva, hrabě Buquoy, verbovat žoldnéře. Tento lstivý a zkušený velitel pak tyto posily dokázal po Dunaji přes Pasov po Zlaté stezce přemístit do Čech. Přímo z Rakous sem vtrhl i další císařský velitel Dampierre. Jižní Čechy tak byly v přímém ohrožení. Nepříliš schopný stavovský velitel generál Hohenlohe tady značně neefektivně a snad i alibisticky obléhal Buquoyem držené České Budějovice a teď měl doplatit na to, že nedokázal účinně bránit zemskou hranici.
Vyobrazení bitvy u Záblatí vytvořené v roce 1630
Vylekaný Hohenlohe úpěnlivě žádal o pomoc a tak mu stavovská vláda – Direktorium – vyšla vstříc. Zachránit ho měl zřejmě nejlepší stavovský generál Arnošt, hrabě z Mansfeldu. Ten v listopadu předchozího roku dokázal to, co nesvedli ani husité – dobil totiž katolickou baštu Plzeň. Zřídil si tady pohodlný hlavní stan a do boje se mu dvakrát nechtělo. Nakonec ale poslechl rozkaz těch, kteří jej platili, a vytáhl z Plzně směrem na jih. U Protivína shromáždil zbývající jednotky a 10. června vyrazil na Bosňany a Budějovice, kde se měl spojit s Hohelohem.
Jako protřelý válečník musel Mansfeld tušit, že s vlastními silami by neměl proti císařským šanci. Podle dobových zpráv disponoval 1 200 pěšáky, čtyřmi stovkami jezdů a jediným lehkým polním dělem. S jeho sborem táhlo i 300 vozů napěchovaných potravinami a střelivem.
Proti stavovskému sboru vypochodoval už 8. června od Budějovic Buquoy s armádou asi o 5 000 mužích. Protivníka převyšoval zejména v jízdě. Jejím jádrem bylo 1000 těžkých jezdců, obrněných kyrysníků Valdštejnova pluku, které budoucí vévoda frýdlantský naverboval ve Valonsku. Pluk se probil Zlatou stezkou do Čech, Albrecht z Vladštejna ovšem velení pro nemoc přenechal plukovníkovi de La Motte, sám zůstal minimálně do 3. června v Pasově a jeho účast v bitvě u Záblatí je nedoložená.
Buqouy, vědom si své převahy, nakonec Mansfelda, kterého dokázal mást i dovedně podsouvanými dezinformacemi, domanévroval tam, kam potřeboval. Protestantský generál, který se původně u Záblatí zastavil jen k oddechu, musel ležení opevnit. Nakonec Buqouy zavelel k útoku a na stavovský střed vyrazila vlna Valdštejnových kyrysníků. Mansfeld poslal vlastní jezdce preventivně do útoku na křídlech, krytých Uhry, a dosáhl chvilkové úspěchu, protože se mu podařilo lehkou uherskou jízdu rozprášit. Pak se ale do boje zapojilo císařské jezdectvo a karta se obrátila. Mansfeldovi se nepodařilo znovu zformovat rozvrácené řady vlastního jezdectva. Když se snažil vlastní pěchotě zabránit v palbě na stavovskou jízdu, sám málem padl do zajetí, protože si rovněž spletl, kdo je přítel a kdo nepřítel. Nakonec ho zachránil jen jeho ušlechtilý španělský plnokrevník, který hraběte odnesl do bezpečí. Když viděl, že bitva je ztracená, opustil bojiště a přes Týn nad Vltavou se odebral zpátky do bezpečné Plzně.
Na bojišti tak zůstala už jen stavovská pěchota. Vozy obklopující ležení vzplály a tak vojáci hleděli, jak se zachránit. Tři kumpanie se pokusili prorazit do nedalekého lesa, ale na ústupu je zmasakrovali oddíly uherských a valonských jezdců. Uhři nebrali zajatce a pobíjeli i ty, kteří se mezitím zajatci stali.
Zbývajících pět praporů mansfeldské pěchoty mělo větší štěstí. Pod velením majora Jáchyma Carpizona opustili hořící tábor a odpochodovali k jakési zahradě. Uhasili hořící plot a nabitými mušketami očekávali nápor nepřítele. Jenže ten se mezitím zmocnil stavovských zásob a s vínem na dosah přestali mít císařští o nepřítele zájem. Nějakou dobu trvala paradoxní situace: kolem dobytého tábora se motali čím dál opilejší vítězové a stavovští občas dobře mířeným výstřelem skolili nějakého příliš bujarého Uhra. Buqouy věděl, že vyhrál a nespěchal – Carpizone k němu nakonec sám vyslal parlamentáře s nabídkou kapitulace, která byla přijata.
A kolik těch mrtvých bylo? Zveličené dobové zprávy psaly o dvaceti tisících, ale střízlivé odhady tvrdí, že na bojišti zůstalo ležet si 150 mansfeldových jezdců a 200 pěšáků. Kolik zraněných zemřelo po boji se už nedovíme, vzhledem k počtu zúčastněných však jde o vysoká čísla, která svědčí o urputnosti boje. O císařských ztrátách nejsou zprávy, Buqouoy ale prohlásil, že postrádá asi 500 mužů. K jeho kořisti patřily nejen veškeré zásoby stavovského sboru, ale i tři praporce a ono jediné dělo.
Vyobrazení Karla Bonaventury Buguoye, vítěze bitvy u Záblatí
V osm hodin večer bylo po všem a Buqouy odtáhl zpátky do Budějovic. Z malé bitvy se stalo vítězství strategického významu. Thurn, který se doslechl o porážce za několik dní, k velkému překvapení vídeňských obránců zrušil obléhání Vídně a odtáhl do Čech. U Soběslavi se konečně spojil s vyděšeným Hohenlohem, který sem ustoupil od Českých Budějovic. Jižní Čechy zůstaly napospas císařským, kteří výhody dokázali využít a v následujících týdnech dobyly řadu protestantských měst a panství.
Čeští stavové ztratili iniciativu a už nikdy ji nezískali zpět. Přes dílčí úspěchy v boji vedla ze Záblatí cesta k ostudné porážce na Bílé hoře. Mělo to trvat ještě sice sedmnáct měsíců, ale cesta to byla neodvratná s následky tak osudovými, že si je tehdy nikdo neuměl představit.
Bitva u Dolních Věstonic.
Bitva u Dolních Věstonic se odehrála 5. srpna 1619 u Dolních Věstonic na Moravě. Byla to jedna z bitev, v nichž české stavy během českého stavovského povstání zvítězily. Střetli se zde císařský důstojník, Jindřich Duval Dampierre, který táhl skrz bojem neponičenou Moravu, kořistil a potíral jakýkoliv odpor a jeho moravský plukovník Fridrich z Tiefenbachu, který byl vyslán, aby Dampierrovo řádění zastavil. Bitva byla nad poměry tvrdá a nekompromisní, dokonce došlo k boji muže proti muži.
Na konci července se oddělil Dampierre od Buquoyovy armády, aby napadl Moravské markrabství, které již bylo nepřátelské, ale k žádným bojům nedošlo. Dampierre disponoval asi osmi tisíci muži. Nejprve vytáhl na Mikulov a pokračoval dále, plenil a pálil, přes Retz a Laa na Moravu. Cesta tohoto vojska byla značena loupežemi, vraždami a rabováním. Přes 40 jihomoravských vesnic bylo k 1. srpnu 1619 zcela vypleněno a spáleno.
Jako reakci vyslali moravští stavové plukovníka Tiefenbacha s 3500 muži. Tyto dvě armády se setkaly u Dolních Věstonic. Ačkoli moravské jednotky nebyly silnější, svou agresivní taktikou dokázaly výrazně poškodit nepřítele a navíc Tiefenbach, dobrý stratég, si ponechal část mužů v záloze a použil je na konci několika hodinové bitvy, kdy už na obou stranách docházelo střelivo. Toto vítězství napravilo stavovskou reputaci, pošramocenou bitvou u Záblatí. A pro nás je dobré si zapamatovat, že to byla první bitva třicetileté války vybojovaná na území Moravy.
Nebezpečí které hrozilo Moravě odvrátil Jindřich Matyáš Thurn, když se vydal již potřetí na Vídeň a Gabriel Bethlen, který se také vydal na Rakousy. Takže se císařští museli stáhnout. Na druhou stranu v této době také vyslal katolík a polský král Zikmund III. své vojáky na pomoc svému příbuznému Ferdinandovi do Horních Uher, takže Bethlen se musel stáhnout také.
Bitva na Bílé hoře
Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620, byla rozhodující bitvou stavovského povstání a tedy i prvního období třicetileté války. Uzavřela dvouletou historii druhého českého stavovského povstání a stala se základem rozsáhlých změn, které země Koruny české rozhodujícím způsobem ovlivnily na několik století. V této bitvě se střetly:
- žoldnéřská armáda naverbovaná a placená českými a moravskými stavy, které velel v bitvě Kristián z Anhaltu
- dvě armády katolické. Byly to armáda Katolické ligy pod velením Maxmiliána Bavorského a armáda císaře Svaté říše římské pod velením Karla Bonaventury Bugoye
Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu.
Jaká byla situace před bitvou?
Řízení závěrečné operace, která měla ukončit stavovské povstání, bylo svěřeno nejvyšší císařské dvorní radě, která byla složena z generálů Dampiera, Althanna, Collalty a Stadiona
Na straně českých stavů byla vytvořena válečná rada, tvořená Jiřím Fridrichem Hohenlohe, Georgesem Erasmem Tschrnemblem a Pavlem Kaplířem ze Sulevic.
Armády se pochybovaly po území Čech a v době od 30. října do 4. listopadu došlo k několika drobným srážkám. Princi Anhaltovi se ale díky dobrému odhadu a manévrování podařilo vyhnout odříznutí svých sil od Prahy a díky tomu se v noci ze 7. na 8. listopad usadil na Bílé hoře, kde se rozhodl vybojovat bitvu.
Kristián I. kníže z Anhaltu
Armáda katolické ligy se s armádou českých stavů se setkaly už 7. listopadu. K boji nedošlo a navíc se katolické síly zastavily a čekaly na příchod císařské armády až do setmění. Po setmění k velitelům spojených katolických sil přišla zpráva, že armáda českých stavů ustoupila ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrál první boj mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel polovině pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce kozáků, což v součtu činilo mezi 850 až 950 mužů.
Existují dvě verze toho, jak se střet odehrál:
Primo: Buď Gauchier napadl připravený tábor, prorazil obranu a způsobil uherské jízdě vážné ztráty na lidech a podařilo se mu odehnat asi 1000 koní.
Secundo: Nebo udeřil na lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody, protože Uhři okamžitě vzali kramle a prchli z místa boje a skryly se mezi zástavbou Liboce. To opět umožnilo odvést 1000 koní. Na tomto jediném údaji se historické studie dokázaly shodnout.
Co se týká manévrování a následného postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pochází od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobné popsání krajiny. O podrobnější popis se například pokusil Jindřich Fitzsimon, ale ten také viděl krajinu pouze jednou. Takže řečeno právním jazykem, „ máme důkazní nouzi“ a tak mnoho historiků 19. a 20. století často přistupuje k tomu, že se pokouší aproximovat znalosti o tehdejších vojenských zvyklostech s konfigurací terénu. Je to trošku diskutabilní, ale myslím si, že až tak moc chyb to nemůže způsobit. Časování manévrovaní a zaujímání pozic je snad takovéto:
- stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci na přelomu 7. a 8. listopadu.
- ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem páté hodiny ranní a
- císařští dorazili s určitým zpožděním, snad kolem desáté hodiny dopoledne
O vlastním rozestavění české armády existují dva upřednostňované popisy. První pochází od vrchního velitele stavovské armády Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a druhý pochází již od výše zmíněného Fitzsimona. Oba dva se logicky v něčem odlišují. Jak doba šla, logicky vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře. A z jeho práce, kterou považuji za nejvychytanější, čerpám i já.
Jak to tedy mohlo vypadat rozestavění protivníků?
Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem.
Koncepce bojové formace, kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak, aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Tím mohla porážená první řada ustoupit do mezer v druhé linii, a pomocí dosud nezasažených sil v této linii pokračovat v boji. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran. Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více. Toto uspořádání je ve své podstatě pro vedení obrany a následný přechod do útoku velmi dobré a asi zde Anhalt zúročil své znalosti ze španělské školy válčení pěchoty.
Celkový počet mužů nepřesáhl 20 000 a k dispozici bylo 10 děl
Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a její sestava byla poněkud odlišná. Navíc se obě spojenecké armády k boji řadily samostatně, i když po předchozí domluvě a ctily společný plán.
Císařská část armády tvořila pravou část bojové linie a skládala se ze tří šiků, nebo chceme-li linií.
První linii tvořily dvě pěší tercie ve kterých reálný počet mužů se pohyboval kolem 4 000 a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější levé straně doplněn třemi jízdními formacemi po 500 mužích.
Druhou linii tvořila pouze jedna tercie „Neapolitánců“ navíc jen s 2500 muži a jezdeckými uskupeními na křídlech. Na levém s 550 jezdci a na pravém se 400 jezdci.
Třetí linii tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se volně pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem. Císařské síly se odhadují na 18–20 000 mužů.
Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské, byla seřazena do čtyř šiků či linií. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo rozdělit síly takto:
První linie byla tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii.
Druhá linie obsahovala patnáct kornetů jízdy a měla tu první podporovat protiútoky, nebo naopak razantními nájezdy a rozptylovat pozornost stavovských.
Třetí linie se potom skládala ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty.
Čtvrtá linie byla vytvořena ze zbytku jízdy.
Ligisté měli přibližně čtyři až šest děl a počet vojáků se pohyboval kolem 12–13 000 mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu.
Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. Bylo to dáno tím že uvažoval tak jak bylo jeho zvykem - nepřítel je zde, tedy zde s ním vybojuji bitvu. Jeho názor podpořilo i to, že plukovník de La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí. De La Mote byl Valdštejnův člověk a zapsal se velmi dobře v bitvě u Záblatí.
V katolickém táboře se pořád něco dělo. Mimo jiné se hledal nějaký název, kterým by se vítězná bitva zapsala do dějin. I na to bylo potřeba myslet. Přijato bylo označení, které navrhl Carlo Spinelli a zní „Veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: „Spolehněte se na Boha a udeřte.“
Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím. Občerstvený voják je spokojený voják a udrží se na nohách. Někteří vojáci i důstojníci se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Karmelitán Dominik zatím jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí.
Plán bitvy na Bílé hoře podle Dušana Uhlíře
Tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování ochranných náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec. To je věc, kterou hlava vojáka nebere. Na bitevním poli stojí proti sobě dvě armády a u jedné z nich, které navíc jde o všechno, nejsou příslušní velitelé. A nejpodivnější je, že chyběl ten nejvyšší, zimní král, tedy Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Když dobře pojedl naznal, že by se na bojiště i zajel podívat. Naprosto šokován se setkal s poraženou a ustupující armádou.
Samotná bitva začala kolem poledne. Čas se neví přesně, ale historické studie preferují čas 11 30. Začalo ji pravé křídlo císařského šiku útokem. Tomu veleli Gauchier, La Motte a de La Croix, ale tento útok byl rychle odražen Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda využila úspěch a pokračovala z chodu dále a těžce udeřila na tercii. Bohužel zde selhaly okolní stavovské jednotky, které jezdecký útok nepodpořily a ten ztroskotal v palbě mušket a tvrdosti pikenýrů.
Císařští si uvědomili, že stavovské armádě chybí rozhodnost a okamžitě toho využili - posíleni jízdním plukem pana z Meggau a po nočním úspěchu nabuzenou valonskou jízdou znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif, vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, Rakušané ztratili odvahu a dali se na ústup. Tento ústup s sebou strhl i Anhaltovce. Do boje také vstoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem k přílišné vzdálenosti od místa boje jejich úsilí bylo bezvýznamné a rozplynulo se v marnosti. To vše se promítlo do toho, že začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první stavovské linie poraženo. Císařští rozhodně pokračovali v postupu. Jejich pěchota byla za pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků, která divokými manévry a hlukem vyvolával představu velké síly. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a místo protiútoku do boje nezasáhla a začala ustupovat. Toto byla přímá příčina pádu celého stavovského levého křídla.
Bitva na Bílé hoře, boj pěchoty na levém křídle
Takto ustálená situace podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu. Ale zdálo se, že by to nemuselo znamenat nic víc, než první prohranou fázi celkově úspěšného boje. Na nějakou dobu se zdálo, že se podaří obrat. Mladý princ Kristián Anhaltský, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady, rozpoznal začínající katastrofu a o své vůli zavelel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená. Razance a drzost útoku zpočátku slavila úspěch.
Útočníci ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla pro císařské natolik vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně. Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i Anhalt senior se snažili dostat svoji pěchotu k princi Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel. Princ Anhalt byl nakonec obklíčen a později i zajat dřív, než pěchota dorazila.
Bitva na Bílé hoře – srážka jezdeckých formací
Nejznámější, ale také nejvíce rozporovanou částí bitvy se stala nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Tato část je známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky najaté z peněz moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika, spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu. Po prohraném boji se Thurnovi podařilo ustoupit, ale panu Šlikovi již ne.
Na této legendě, která popisuje nastalé kruté boje díky snaze vítězů ukázat, že vítězství císařských bylo těžké a vykoupené velkými oběťmi, se nakonec mohli přiživit národní buditelé, a koneckonců tato legenda žije do dnes. Za vznik legendy je odpovědný zpovědník Fitzsimon, který popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu stavovských jako hrdinné obětování statečných Moravanů padnoucích u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly. Na druhé straně není zcela jisté, kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo.
Poslední boj jednotek moravských stavů u letohrádku Hvězda - zrození legendy
Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda. Zálohy byly tvořeny:
- Anhaltovou pěchotou,
- výmarským půlplukem a
- dvěmi praporci královské gardy.
Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje. Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno. Celá bitva, která změnila dějiny zemí Koruny české, trvala jen asi jeden a půl hodiny.
Krásné vyobrazení bitvy na Bílé hoře
Jak jsem již uvedl, po dobrém obědě se král Fridrich Falcký rozhodl podívat se na bojiště. Na místě které je přesně zapsáno, tedy poblíž domu U Zlaté koule se král setkal s poraženými - knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uštvaných koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili králi smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby, aby se přesvědčil sám.
Co viděl, ho šokovalo:
- jízdu prchající z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady
- vozová cesta vedoucí od Bílé hory k Pohořelecké bráně byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena
- po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod a za nimi se hnala pronásledující císařská jízda. Zoufalí muži, kteří se dostali k hradbám, se je snažili přelézt.
Král nemusel být vojenský génius, aby pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned příkazníka Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad.
Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s maličkým synáčkem na ruce vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora. K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní nadávali, vyhrožovali, a kdyby se král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili, lidem došlo, že jejich král je právě zrazuje.
Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král prostě zapomněl co je jeho královskou povinností a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do nebráněné Prahy.
Dne 12. listopadu všechny tři stavy zemí Koruny české neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, tedy 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou. A blížil se trest, jaký nikdo nečekal a který způsobil hodně zlého. Ale to by bylo mimo rámec této práce.
Konec bojových akcí na území zemí Koruny české v první fázi třicetileté války.
Jak je vidět, pro tuto dobu bylo tak nějak dobojováno. Zimní král prchal a jeho armády se rozpadaly. Jeho věrní hledali cestu jak si zachránit život a ti co se připojili z vypočítavosti už hledali cestu, jak se vyhnout trestu a konfiskacím. Takže trošku rekapitulujme
9. listopadu 1620 opouští Fridrich Falcký a jeho početná suita Prahu velice nakvap a míří do Slezska. Zatím hrabě Buquoy poslouchá z úst měšťanů a zbylé šlechty řeči o pokoře, zříkání se Fridricha. V té době císařské a česko - falcké nevyplacené jednotky velmi důkladně rabují Prahu. Buquoy jménem císaře odpouštěl jen za vysoké poplatky. Po odchodu Maxmiliána Bavorského a vojska se v Praze stal císařským zplnomocněncem Karel z Lichtenštejna. Stejně tak byl ve vybírání kontribucí moravský zmocněnec František, kardinál z Ditrichštejna. V rozporu se sliby došlo i na čilé konfiskace a zatýkání. Proč byli vlastně povstalci a jejich spojenci lidé tak naivní, že zůstali v Čechách? Zřejmě je ukolébaly sliby beztrestnosti nebo trestů naopak mírnějších. Císařova odplata totiž nabrala rychlost. Abych zbytečně neprobíral to co kolega Johan ve své práci, omezím se na pár dat.
23. ledna 1621 došlo k vyhlášení říšské klatby na Fridricha Falckého. To se de facto rovná vyhlášení války území obojí Falce.
20. února 1621dochází k prvnímu zatýkání rebelů, kteří neunikli.
28. února 1621 kapituluje před saským vojskem Slezsko, o pár dní později následují také obě vytoužené Lužice.
21. června 1621se koná ne Staroměstském náměstí osudná exekuce 27 představitelů odboje. Pod mečem pověstného Jana Mydláře skončil také Václav Budovec, Kryštof Harant, Jáchym Ondřej Šlik, Kašpar Kaplíř, Jan Jesenský a další.
13. prosince 1621 spatřil světlo světa první protireformační dekret o vypovězení nekatolických duchovních z Čech, prozatím jen z královských měst.
3. února 1622 umožnil císař " generální pardon" těm, kteří přiznají vinu a přijdou se omluvit. Ve skutečnosti šlo o akt jakési dvojité hry, která vedla k rozsáhlým konfiskacím. V únoru 1622 zřídila podle Lichtenštejnova návrhu vídeňská vláda konsorcium, jež bude kontrolovat české finanční záležitosti, zejména ražbu mincí. Dostatečně otrlý místodržitel tak ve společnosti Františka Ditrichštejna, Albrechta z Valdštejna, Petra Michny z Vacínova, nekatolíka Jana de Witte a žida Jakuba Baševi dokázal během jediného roku znehodnotit české oběživo a doslova způsobit státní bankrot. Za takto získané peníze snadno nakupovali či prodávali známým hodně pod cenou mnohé konfiskáty.
28. prosince 1623 se dostavila neodvratná "mincovní kaláda". To známe i dnes ale nazýváme to devalvací. Znehodnocení uvrhlo českou měnu do chaosu, kdy poklesla o 90 procentních bodů. Císař nad tím vším přivíral oči, vyčerpání poražené a části elity zbavené země mu přišlo vhod.
Takže nyní budeme pokračovat ve vojenských aktivitách. Porážka na Bílé hoře nebyla poslední bitvou stavovského povstání, i když vše co se odehrávalo dále, byly spíše bitvy obléhací a obranné. Otevřené střety jsem nezaznamenal s výjimkou aktivit evangelických Valachů na Moravě. Valachům se věnovat nebudu - nesehnal jsem dost relevantních dat. Ale třeba je jisté, že podvakrát se jim podařilo obsadit přední moravský hrad z 13. století, tedy hrad Lukov. Odbojní Valaši se jej zmocnili v r. 1621 a 1624, odtud podnikali výpady do okolí a stali se poměrně významným hráčem v této částí země.
Jelikož tyto obranné boje jsou svázány s jedním málo známým faktem, tedy tím, že se v těchto bojích objevilo velké množství skotských dobrovolníků a skotských velitelů, bude tato poslední část mé práce věnována jim a jejich boji za české stavy.
První zmínky o Skotech na území Čech a Moravy pochází z druhé poloviny šestnáctého století, kdy do země přicházeli jako potulní prodavači a dráteníci. Není jisté jestli byli katolíci nebo vyznávali jinou odnož křesťanství. Možná šli na zkušenou nebo hledali lepší místo k životu. Víme, že v tehdejší Anglii neměli Skoti jako věční rebelové lehký život. Jenže my se nebudeme zabývat Skoty jako světoběžníky, ale Skoty jako vojáky.
Je jisté, že první skotský voják o kterém jsou dochované záznamy, byl sir Henry Bruce. Na Moravu přišel někdy v roce 1619. Byl to skotský katolík, kterého si František kardinál Dietrichstein najal jako velitele posádky Mikulova. Začátkem podzimu bylo toto město od zbytku moravského katolického území odříznuto vojskem moravských stavů a začátkem prosince obleženo. Mikulov byl v té době velmi dobře opevněný a mohutný mikulovský hrad s pomocnými opevněními jako například gotickou věží byl tvrdý oříšek
Stávající podoba zámku v Mikulově. Tento přestavěný hrad byl dlouhá staletí centrem obrany města
Kardinál Dietrichstein Bruceovi nařídil, aby zachoval neutralitu a nepodnikal žádné vojenské akce. Bruce jej však neuposlechl. Na vlastní pěst zaútočil na nedalekou Břeclav, vyplenil ji a jejího velitele zajal. Dostal za něj 15 000 florintů jako výkupné. Po dalších čtyřech týdnech bojů Bruce kapituloval a po krátkém pobytu v Praze odjíždí do Holandska. Díky nedobré pověsti, která jej provázela, tedy služba katolíkům se jeho nabídky nesetkaly pochopením a Bruce potom odjíždí do Anglie a zde jeho stopy mizí.
Další větší podpora českým stavům přišla z Holandska. Vojsko se zde shromáždilo během zimy na přelomu let 1619 – 1620. Jeho součástí byl také pluk skotských mušketýrů pod vedením sira Johna Seytona z Carchunoth, sestávající ze čtyř kumpanií, čítající asi 1200 mužů. Spolu s plukem Johana Ernsta Sasko-Výmarského šli přes Hamburk podél Labe do Braniborska a do Lužice. Na jaře roku 1621 se tyto pluky staly součástí Mansfeldova Českého sboru a dostaly za úkol bránit česko - rakouské a česko – bavorské hranice. To znamená, že se nezúčastnily tažení hlavního českomoravského vojska, které se pokusilo dobýt Vídeň. Seytonovy oddíly se ze severozápadních Čech přesunuly na jihovýchod a dobyli Prachatice.
Když skončila bitva na Bílé hoře zdaleka ne všechny vojenské posádky a vojenské formace bojující na straně stavů byly poraženy, nebo sami kapitulovaly. Úplná likvidace povstaleckých sil trval vlastně až do konce roku 1622. Bylo potřeba dobýt velmi dobře opevněný a urputně bráněný Tábor. Brannou mocí byla bráněna města Třeboň, Zvíkov a Kladsko.
Tábor bránily nizozemské oddíly a stavovská hotovost. Bojovaly natolik tvrdě, že jednotky generála Marradase dokázaly dobýt až 18 listopadu 1621.
Část opevnění města Tábora v podobě ze 17. století
Seytonovi Skoti později ztratili Jindřichův Hradec. Naopak úporně bránili Třeboň a Zvíkov. Ve Třeboni se Seytonovi podařilo od místních získat větší množství peněz a díky tomu ve městě udržel pořádek a jeho muži byli mezi obyvateli vnímáni relativně pozitivně. Společně se skotským oddílem Johna Dunbara a německo – českým oddílem Straky z Nedabilic drželi Třeboň až do února 1622. Když dorazil k Třeboni Marradasův trubač a předal Seytonovi zprávu o tom že Tábor byl dobyt jeho pánem a že tento nabízí kapitulaci a podrobení se císaři, Seyton odmítl a odpověděl:
„ Svému králi jsem přísahal, že mu zůstaň po celý život věren. Nemůžu, nechci-li na sebe uvalit potupu proradce, prohlásit nic jiného, než že dám v sázku svůj strastný život a vydám tak svědectví o své věrnosti, očekávaje vše, co válka přinese“.
Dnešní podoba části opevnění města Třeboně.
Skotské síly se svými druhy ze zemské hotovosti bránily Třeboň sveřepě a odhodlaně až do 23. února 1622, kdy po těžkých ztrátách kapitulovaly a přeživší vojáci mohli svobodně odejít. Další osudy většiny z nich nejsou známy.
Seyton podle všeho neváhal a alespoň s částí svých mužů se dokázal dostal do zatím stále bojujícího Zvíkova. Hrad - pevnost Zvíkov se udržel do května 1622. Zvíkov patřil k hradům, které byly považovány za nedobytné. Hrad byl natolik pevností, že Petr ze Švamberka s počtem 140 mužů posílených Seytonovými Skoty dokázal vzdorovat 4000 vojákům.
Hrad Zvíkov
Sousední Orlík byl velitelským stanovištěm Baltazara de Marradase. Okolní vesnice byly vypleněny. Zvíkovská posádka ukořistila ze zásob vojska 20 koní, 4 povozy, naložené proviantem. Při návratu na Zvíkov byli u Něvězic přepadeni pěchotou a zásoby jim byli zabrány. Hrad byl obléhán i přes statečný odpor obránců. Po dlouhém obléhání, po slibu volného odchodu do Kladska se hradní posádka vzdala.
Když se Seyton vzdal dalších bojů zde, využil podmínky příměří a vyslal 150 mužů ze své posádky do Kladska, které se pod vedením Franze Bernharda von Thurna - což byl syn výše citovaného Jindřicha Matyáše Thurna - bránilo císařským nejdéle. Po krvavých a beznadějných bojích kapitulovalo až 23. října 1622. Tento oddíl v Kladsku byl patrně posledním skotským oddílem, působícím v bělohorském období Třicetileté války na území Čech a Moravy. Jelikož o jeho dalších osudech není nic moc známo, je vysoce pravděpodobné, že skotští vojáci padli, nebo byli po zajetí pobiti do posledního.
Další Skot, sir Andrew Gray, začal v Londýně a ve Skotsku nabírat dobrovolníky začátkem dubna 1620. Jeho pluk měl deset kumpanií, celkem 2500 mušketýrů. V tomto pluku rovněž působili Skotští velitelé generálporučík James Ramsay a kapitán James Dunbar, kteří pokud je vše správně postavili další pluk skotských dobrovolníků. Pluk se dostal do Čech stejnou cestou jako pluk Grayův, tedy po Zlaté stezce a byl rovněž začleněn do Mansfeldova sboru. Grayův pluk měl za úkol bránit česko-bavorské hranice.
Proti říšským oddílům generálů Baltazara de Marradase a hraběte Buquoy, které se připojily k vojsku Ligy pod vedením Johanna Tseclaese von Tilly a Maxmiliana Bavorského však Gray nebyl schopen hranici udržet a u Nepomuku jeho pluk utrpěl těžké ztráty. Gray se od té doby zdržoval v Plzni, zatímco si jeho důstojníci Conway, Weston a Nethersole se prý poflakovali v Praze.
Ve skutečnosti se podle instrukcí Jakuba Stuarta snažili dojednat s Fridrichem „vzdání české hry“. Zatímco se vojska Ligy blížila ku Praze, Mansfeld s převelením Grayova pluku a dělostřelectva na obranu Prahy otálel příliš dlouho.
Ani tento pluk však nebyl poslední skotská vojenská síla v Čechách a na Moravě. Valdštejn založil jízdní irsko – skotský pluk, sestávající z katolíků. Ve vojsku rakouských Habsburků působili skotský kalvinista Walter Leslie a plukovník John Gordon. V únoru roku 1634 se k nim připojili důstojníci pluku plukovníka Waltera Butlera a pod nátlakem španělských diplomatů a italských generálů zavraždili v Chebu Valdštejna. Alespoň jeden z nich zanechal svůj podíl z odměny jako stipendium pro irské studenty na pražské univerzitě. Leslie v habsburském vojsku sloužil ve střední a východní Evropě. Nakonec konvertoval ke katolické víře a byl jmenován hrabětem. Jeho rod v Čechách přežil až do konce osmnáctého
po 
) společnosti, či o její likvidaci, se rozhodně mluvit nedá.
koho půjdu zachraňovat a komu při tom klidně (ba-i bez výčitek) stoupnu na hlavu