Bezpochyby doposud nejlepsi a nejdulezitejsi rozhovor v ceskem jazyce o F-35. Skvele videt validaci blabolu co tu roky pisu...
S tímto letadlem se můžu pustit do větší přesily, říká český pilot, který v simulacích na F-35 bránil Evropu před Rusy
https://denikn.cz/1229301/s-timto-letad ... y/?ref=inc
Diky Jaakov.
Na jmenovce má přezdívku Viper, jinak se jmenuje Aleš Svoboda. Český stíhací pilot není jen záložní astronaut Evropské vesmírné agentury, ale také letec určený k přeškolení na F-35, pokud Česko tyto letouny pořídí. Americký stroj si už vyzkoušel v simulacích zaměřených na boj s Ruskem po jeho případném vpádu na Západ.
Máte za sebou simulované scénáře s letouny F-35, kterými jste prošel v USA. Když se zeptám jednoduše, obecně – jaké rozdíly vidíte oproti letadlům starších generací?
Cvičili jsme scénáře, které by připadaly v úvahu u nás, v našem operačním prostoru, kdyby došlo k napadení ze strany Ruské federace. Rozdíly jsou především v operačních schopnostech.
Když říkáte náš operační prostor – tím myslíte české území, nebo vzdušný prostor zemí NATO?
Obojí. Pokud by došlo k aktivaci článku 5, přispívali bychom do kolektivní obrany našimi letadly. Z podstaty věci bychom nečekali ve druhé řadě, jak to v tom Polsku dopadne – že bychom něco začali dělat, až když to skončí špatně.
NATO má zpracované plány, kdo by kam šel co dělat v případě napadení. My bychom zapojením přeneseně bránili i naši Českou republiku. Ale bránili bychom ji třeba v Polsku nebo Pobaltí.
A ty scénáře?
Odpovídají druhu ohrožení: ze vzduchu to jsou především stíhací letouny Ruské federace, stíhací bombardéry, strategické bombardéry, střely s plochou drahou letu. Ze země balistické rakety a systémy protivzdušné obrany, ať už operačně taktické jako SA-11, SA-15, SA-17, nebo strategické jako S-300 a S-400.
Krátký úvod do technických termínů: zmíněné zkratky označují pestré spektrum prostředků ruské protivzdušné obrany se řízenými střelami. Od systémů k obraně menšího prostoru (s dosahem střel typicky v řádu desítek kilometrů) až po „strategické“ prvky, jejichž řízené střely mohou zasáhnout cíle i na stovky kilometrů.
Proudové bojové letouny se dělí do generací podle úrovně vyspělosti. Nyní nejmodernější užívaná 5. generace se vyznačuje mj. obtížnou zjistitelností (technologie stealth) a fúzí velkého množství dat. Jejím zástupcem je např. letoun F-35. Současné české Gripeny (verze C a D) odpovídají 4. generaci. Moderní Gripeny verzí E a F, případně stroje jako Rafale či Eurofighter 2000 bývají řazeny ke generaci 4,5.
Když tyto nepřátelské prostředky poskládáte, jak bychom očekávali, že reálně poskládané budou, simuluje to operační prostředí. V tom jsme týden cvičili mise, které bychom plnili v případě konfliktu.
Rozdíly, na které jste se ptal, jsou především v operačních schopnostech. Je jasně vidět, že v tomto prostředí by letouny starších generací měly obrovský problém fungovat. Ne, že by byly nepoužitelné, ale buď by tam musely být nasazené v daleko větších počtech a musely by být podporované dalšími specializovanými letouny, nebo bychom museli akceptovat vysoké ztráty. Což je pro nás neudržitelné.
Protože těch letadel budeme mít málo.
Tak. Naše západní doktrína není na kvantitu, ale na kvalitu. Vážíme si technologie i lidského života. Jdeme tou sofistikovanou cestou, než abychom posílali „lidské vlny“.
To prostředí, které jste simulovali – mám to tedy chápat tak, že šlo o prostředí s nesmírně hustou protivzdušnou obranou?
Přesně tak. V tom bychom působili i reálně. Tady je dobré zmínit, že ty strategické systémy protivzdušné obrany, které mají dlouhý dosah, jako je S-400, dosahují z Kaliningradu nebo Běloruska už teď hluboko do území třeba Polska. Kdybychom měli působit v Polsku, hned po vzletu bychom se pohybovali v dosahu těchto prostředků.
Jako teď Ukrajinci? Ti právě létají nízko nad zemí kvůli tomu, že je ruská protivzdušná obrana vidí i do hloubi jejich území.
Ano. I proto je činnost ukrajinského letectva neefektivní, protože nemají schopnost se v tomto prostředí pohybovat a přežít. To je obrovský problém.
Jako novináři jsme na generálním štábu slyšeli, že starší letouny budou brzy operačně irelevantní. Co přesně to znamená?
Jakmile letadlo není stealth, všichni vás vidí. Celá pozemní protivzdušná obrana. Vidí vás radarem, tu informaci předávají stíhačkám, vidí vás ty stíhačky. Jste vystavený komplexní hrozbě, která v tom prostoru je. Když máte stealth letadlo, tak detekci z podstaty věci hodně oddálíte. To je jeden z velkých rozdílů mezi F-35 a jinými stroji.
Pro Ukrajince to třeba znamená, že nemohou adekvátně podpořit své pozemní útočící jednotky. Ale slyšeli jsme, že letadla jsou i součástí protivzdušné obrany.
Jedna z velkých hrozeb, které jsou a které Rusové používají jak v Sýrii, tak na Ukrajině, jsou řízené střely s plochou drahou letu, jako třeba Ch-101. Rusové je používají ze strategických bombardérů, odpalují je z velké dálky a z bezpečí, protože ty střely mají dosah v řádu tisíců kilometrů. Oni ji odpálí, střela v určité chvíli klesne do extrémně malé výšky a letí třeba v 50 metrech poměrně slušnou rychlostí. Kopíruje terén po naprogramované trase.
Tyto zbraně je velmi těžké detekovat radary na zemi. Prostředkům, které z Ruska dokážou doletět až sem, se lze postavit tak, že na ně koukáte shora, z letadla. Když ta střela kličkuje v 50 metrech mezi kopci, pozemní radar ji nevidí.
Letadla pak ten prostor setrvale monitorují a brání?
Takhle se to u taktického letectva při defenzivních operacích normálně děje. Bráníte svěřený prostor zodpovědnosti, máte nějaký „obdélníček“, který je váš, máte do něj nasazenou dvojici letadel, nebo kolik je potřeba, monitorujete to všemi svými senzory a pak na to jste schopný působit i zbraněmi.
Situační povědomí
Často slyšíme skoro až floskuli, že F-35 dává pilotovi unikátní situační povědomí. Co to laicky znamená a v čem je to důležité?
Představte si to tak, že sedíte v letadle a máte před sebou výsledný produkt. Obrázek, co se děje ve vzduchu, co na zemi, kde je protivník, jaká je jeho pozice, identita…
Jak to vidím? Na displeji a v přilbě, do které se také promítají data?
Letoun má velký panoramatický dotykový displej, plus v té přilbě. Předchozí generace letadel těch senzorů nemají tolik a musíte ovládat každý zvlášť. Máte třeba radar, na displeji si zobrazíte stránku radaru, ovládáte ji a máte z toho nějaké informace. Pak máte třeba elektrooptický zaměřovací kontejner, ty tedy naše letectvo má jen čtyři, ten si musíte dát na další displej a ovládat ho zvlášť.
Letouny 5. generace mají senzorů víc, počítač je úkoluje autonomně a systém to neuvěřitelné množství dat skládá dohromady, takže pilot vidí na displeji už výsledek. Třeba nepřátelské letouny. Vás jako pilota až tolik nezajímá, jestli to je informace z vašeho radaru, jiného senzoru nebo radaru vašeho kamaráda v sousedním letadle. Vás zajímá, kde je, jaká je jeho identita, s jakou pravděpodobností je zjištěná.
Letadlo tak jednak úkoluje svoje senzory, aby prohledávaly oblast zájmu, zároveň to dělají ostatní letouny ve čtveřici. Mezi nimi je vysokorychlostní směrový datalink, kterým si ta letadla vyměňují informace mezi sebou. V reálném čase tak máte před sebou na displeji finální obraz, obrovské množství už vyhodnocených dat.
A víc se můžu soustředit, co s nimi udělám.
Jako pilotovi vám to neuvěřitelně šetří mentální kapacitu. Dnešní boj není věc manévrování jako v Top Gun, ale přemýšlení, taktického rozhodování. Jste v situaci, která se solidním tempem vyvíjí, nevíte o ní všechno, nepřítel má taky nějaké slovo. Můžete být v elektromagneticky zarušeném prostředí.
F-35 vám výrazně zjednodušuje vybudování si situačního povědomí. Proti tomu borcovi nebo holce, sedící v letadle o generaci starším, jste o tři kroky napřed: má plnou hlavu a ruce práce, ovládá radar, řídí letadlo, a ještě velí ostatním… To je ta situační převaha. Vaše letadlo je stealth, obtížně zjistitelné, což vás staví do situace, kdy o protivníkovi víte skoro všechno, zatímco on možná ještě vůbec neví, že tam jste.
Současná bojová letadla už moc často nelétají nadzvukovou rychlostí. I F-35 ztrácí při vyšších rychlostech svou výhodu obtížné zjistitelnosti. Jak se vlastně stalo, že letadla už si vystačí s rychlostmi třeba kolem Mach 0,8?
F-35 je schopná letět nadzvukovou rychlostí. Dokonce snáz než letadla předchozí generace. Když vezmu Gripen nebo F-16 a navěsím na něj všechny ty zbraně a bomby…
Tak ho to brzdí.
Jednak, a jednak mají třeba ty podvěšené prvky provozní omezení, že nemohou překročit nějakou rychlost. Ve F-35 máte všechno uvnitř trupu, letadlo je aerodynamicky čisté, provozní omezení nejsou.
Letoun F-35 nese zbraně v šachtách integrovaných do trupu, uvnitř trupu je i veškerá elektronika. V současnosti se vyvíjí upgrade, aby letoun mohl nést šest protivzdušných střel AMRAAM místo čtyř.
F-35 je stealth nejen proti radarům, ale i třeba v infračerveném spektru. Samozřejmě když zapne přídavné spalování a zrychlí, v nějakém okamžiku bude lépe zjistitelné infračervenými senzory. Je tam ale otázka praktického využití, infračervené senzory fungují na jiné vzdálenosti než třeba radar.
Zrychlování na nadzvukovou rychlost se u letounů 4. a 5. generace děje jen v určitých částech boje, respektive té taktické situace, třeba když potřebuju dát co největší energii odpalované raketě.
Zrychlíte, abyste ušetřil řízené střele trochu práce a paliva?
Přesně tak. Neletím pořád nadzvukem, ale když ho potřebuju, třeba před odpalem, tak do něj jdu, abych dodal svým zbraním větší dolet. Nebo v nějaké defenzivní situaci, kdy naopak potřebuju odněkud rychle zmizet. Ale jinak bojová letadla od 4. generace v drtivé části letu letí třeba Mach 0,8 nebo 0,9. (Násobek rychlosti zvuku v daném prostředí, pozn. red.)
V momentě, kdy zjistíte, že jdete proti F-35, proti vám třeba už vede raketu
Když jste si mohl vyzkoušet létání s F-35 i proti ní, stalo se vám třeba, že vás „sestřelila“, aniž byste věděl, že tam je?
Na velkých cvičeních je to tak, že je blue strana, to jsou ti hodní, a proti ní red strana – ti, kteří předehrávají protivníky. Ty, proti nimž by se reálně válčilo. My třeba simulujeme letadlo ruské výroby, řekněme Su-27, Su-35, se schopnostmi, zbraněmi a zhruba taktikou, o které víme, že ji Rusové používají. Necvičíme F-35 proti Gripenu, ty proti sobě nikdy asi bojovat nebudou.
Na té red straně máme dané „noty“, abychom navodili taktické situace, které si blue strana chce procvičit.Záleží i na tom, jaké letadlo předehráváme. Abych ale konkrétněji odpověděl, tu F-35 můžeme radarem na Gripenu zjistit jen velice obtížně. Neznamená to, že je neviditelná, v určitém bodě je každé letadlo vidět, ale prostě ji zjistíte dost pozdě. A ta F-35 na druhé straně už o vás dávno ví, přesně ví, co se děje, a třeba už na vás vede raketu.
Co říkáte na námitky, že technologie stealth může být brzy překonaná?
Nemyslím, že by mělo dojít k převratnému objevu, který by technologii stealth úplně shodil ze stolu. Ona je hodně komplexní, v radarovém spektru, v infračerveném, i tím, co letadlo vyzařuje. Občas jsou slyšet argumenty, že pasivní senzory jako česká Věra umí detekovat, jak si piloti povídají rádiem, jak vyzařuje jejich radar atd. To je ale opravdu zavádějící.
Velké téma F-35 je tzv. emcon, emission control. Vy v tom letadle velmi plánovaně a proaktivně řídíte, co vyzařuje. Například datalink, kterým v rámci té čtveřice letadla komunikují, je směrový. „Svítí“ jen k tomu letadlu, se kterým chce komunikovat, ne 360 stupňů dokola. Ta čtyři letadla si předávají informace jak tichou poštu.
Jak to funguje?
Letadlo ví, kde je další stroj, tam přesně vysílá. A další letadlo to pošle dalšímu. To neznamená, že ten radiový signál nejde zaměřit nebo odhalit, ale musel byste být přesně na spojnici mezi těmi letadly.
Komunikace po rádiu probíhá tak, že se mění výkon vysílače, aby byl co nejmenší potřebný. Opravdu je velice těžké to letadlo odhalit. Občas někdo řekne – no ale my jsme ho někde viděli, na radaru, trackovali ho podle odpovídače a tak dál. Ale to zpravidla je tehdy, když letí po civilních tratích, v civilním vzdušném prostoru, se zapnutým odpovídačem.
Když F-35 létají na cvičeních, téměř vždy mají na sobě koutové odražeče s Luneburgovými čočkami. Vidíte to na letadle jako takové nacvaknuté „hrbolky“. Slouží k tomu, aby uměle zvětšovaly radarovou odraznou plochu, aby se při cvičení neprozrazovala reálná hodnota, jak moc to letadlo není vidět.
Takhle byly F-35 vybavené i nedávno na cvičení Arctic Challenge. To, že jsme je byli schopni v určité fázi na radaru vidět, bylo zkreslené tím, že byly osazené odražeči s čočkami. Reálně bychom je viděli o mnoho později.
Co říkáte na analýzy, jako od americké Congressional Budget Office, které varují před relativně nižším procentem F-35 schopných plnění úkolů?
Hodně záleží na metodice, která se k tomu výpočtu používá (například z tohoto srovnání F-35 nevychází v porovnání s jinými letouny špatně, pozn. red.). Jde o to, co považujete za letadlo, které je provozuschopné nebo neprovozuschopné, a jak moc to promítáte do statistik.
Americké statistiky občas pracují s kategoriemi „schopný plnit aspoň část úkolů“ a „schopný plnit všechny úkoly“.
Tak. I při běžném létání s L-159 nebo Gripeny se stává, že některé systémy toho letadla mají závadu. Ale letadlo jde do vzduchu, protože na daný let ten systém nepotřebuje. Jde o to, jestli to letadlo musí být stoprocentní, nebo ne. V případě podpisu kontraktu bude garantovaná určitá minimální míra provozuschopnosti, počet letových hodin za rok a podobně. Na to je nabalený systém logistiky, údržby, zásob náhradních dílů, aby toho bylo dostatek.
Říká se, že na plnění úkolů stačí méně letounů 5. generace než těch starších. Čím to je?
To je dáno schopnostmi. V Americe jsme na simulátoru bránili určitou oblast – s F-35 jste schopní se ubránit daleko větší převaze, pokud na druhé straně jsou letadla 4. generace. Tam, kde vám na ubránění území stačí třeba čtyři F-35, tak kdybyste tam chtěl nasadit Gripeny nebo F-16, tak vám čtyři stačit nebudou, bude jich potřeba třeba dvanáct.
Protože je budu ztrácet a protože nevydrží tak dlouho ve vzduchu?
U ofenzivních i defenzivních operací se stanovuje přijatelná míra rizika. Podle toho, jak moc je ta která operace zásadní, tak na sebe tu danou míru rizika berete. Nemůžete přijmout úplně velké, když to není nutné, protože člověk, který velí celé kampani, ta letadla bude zítra potřebovat taky. Takže vždycky máte míru rizika, do které jdete, a dál už ne. A k míře rizika je napočítané nějaké force ratio – poměr sil, do nějž se můžete ještě pustit, abyste tu míru nepřešvihl.
Toto force ratio je u letadel 5. generace někde úplně jinde než u starších. Když budu bránit nějaký „obdélníček“ a budu tam mít čtyři letadla F-35, jsem schopný se postavit se stejnou mírou rizika daleko většímu počtu letadel, než kdybych tam měl čtyři Gripeny nebo F-16.
O Gripenech se dlouhodobě říká, že jsou nenáročné na logistiku a servis, že mohou brzy po přistání zase do vzduchu a podobně. Není to u F-35 mnohem komplikovanější?
Pro to, co my od toho letadla chceme, tam rozdíl není. My víme, že bychom během každodenního výcviku létali spíš menší počet delších misí než víc kratších. Úplně nás nepálí, jestli mezi dvěma lety technici budou potřebovat 50, 60, nebo 70 minut. Ani během operačních nasazení v konfliktech vysoké intenzity, jako válka v Perském zálivu, invaze do Iráku, Kosovo atd., nenastávaly situace, že by letadlo muselo přistát a hned jít znovu do vzduchu.
Už to není bitva o Británii?
Není. Plánuje se jeden, maximálně dva vzlety daného uskupení denně. Pokud by nastala situace, že letadlo musí být dotankované, dozbrojené a okamžitě plnit další úkol, tak lze udělat takzvaný hot pit, což už děláme teď s Gripenem a jde to i s F-35. Přistanete na letišti, s běžícím motorem vás docvaknou palivem a zase letíte.
Nebo jde tankovat za letu, koncept F-35 je postavený spíš na tom. Ono to rychlé dostávání letadel do vzduchu bylo šité na míru spíš švédskému letectvu. Vzhledem k tomu, jak jsou na tom geograficky, by ty tankery musely létat někde daleko vzadu, ještě by museli vyčleňovat další Gripeny, které by chránily ty tankery. Pro ně je daleko jednodušší, protože mají vybudovanou síť letišť a dálničních úseků, sednout přímo pod sebe, tam je technici docvaknou a během patnácti minut jsou ve vzduchu. To pro nás ale není až tak zásadní.
Že se letadlo dá dostat znovu do vzduchu za těch 50–70 minut, to jsem nevěděl. Myslel jsem, že to budou třeba hodiny.
S Gripenem při výcviku létáme běžně tři vlny denně a mezi nimi máme hodinu. S F-35 by velká část výcviku byla na simulátoru, skoro polovina. S reálnými letadly to bude spíš menší počet delších letů. Tam už je nám celkem jedno, jestli mezi těmi dvěma lety bude škvíra hodina, nebo hodina a půl.
Já jsem spíš přemýšlel o potenciální bojové situaci.
Doba nutná k přípravě Gripenu a F-35 se zásadně neliší. Není to, že byste na jedno letadlo potřeboval 50 a na druhé 100 minut. V bojové situaci se to řeší hot pitem nebo tankováním za letu.
Zpracovával jsem analýzu intenzivních konfliktů, jako třeba první fáze války v Zálivu. V průměru měli na jedno letadlo okolo jednoho vzletu denně. Od 0,5 do 0,9, nejvíc to vycházelo třeba 1,36. Zkušenosti z konfliktů posledních 30 let říkají, že letadlo letí jednou denně, někdy dvakrát.
Rizikový okamžik
Z pohledu veřejnosti je asi nejzajímavější téma vzdušný boj. Řízené střely se dnes odpalují na velké vzdálenosti, kdekdo si může číst o dostřelech ruských střel kolem 200 kilometrů. Předpoklad, jak bojuje F-35, tedy je, že se dokáže nepozorovaně přiblížit i pásmem dostřelu ruské rakety a pak útočí vlastní střelou?
Přesně tak. Aby na vás protivník byl schopný odpálit raketu, a využít tak dlouhého doletu, musí vás vidět, musí být schopný vás kvalitně sledovat nějakým svým senzorem, většinou radarem. A musí té raketě dodávat poměrně kvalitní informace o vaší poloze.
Proti F-35 to na tak dlouhé vzdálenosti není možné. Na 200 kilometrů vás rozhodně nezjistí. Zjistí vás na nějakém zlomku toho čísla – a to už je pozdě. Už je jedno, co tam má za raketu.
Když F-35 odpaluje raketu, na chvíli otevře trupovou šachtu. V tu chvíli je na radaru víc vidět. Vadí to? Zaměří ji radar nepřátelského letadla?
Krátkodobé otevření té šachty odkryje vnitřek letounu, který už stealth není. To je rizikový okamžik, ale tam je to ošetřené takticky.
Moje představa je, že bych vás ve vaší F-35 viděl třeba na vteřinu, což mi nemusí stačit, protože se vaše letadlo pohybuje a já té raketě neumím říct, kam má letět.
Na vteřinu to nestačí. Každý radar, který na vás kouká, potřebuje nějaký čas, musí vědět, kam má koukat, musí vás nějakou dobu sledovat. Každý ví, že když odpaluje raketu, je v tom okamžiku trochu zranitelný, takže si kolem toho musí vybudovat nějakou taktiku. Ale to už nemůžu říkat (úsměv).
Jak moc je pro Gripen limitující, že musí mít podvěšenou výzbroj, nádrže, senzory atd., aby fungoval naplno?
Gripen není konstruovaný jako stealth, a když na něj navěsíte všechno, co potřebujete, tak už není vůbec stealth. Aby to letadlo bylo schopné fungovat v prostředí plném hrozeb, musí to jejich riziko nějak mitigovat. U letadel 4. generace se to dělá tak, že když potřebuju, aby něco udělala v takovém prostředí, potřebuju poslat další letadla, která pořeší ty hrozby.
Na zemi i ve vzduchu.
Potřebuju k nim poslat třeba letadla elektronického boje, která budou z větší vzdálenosti rušit radary. Potřebuju poslat další třeba čtveřici stíhaček s protiradiolokačními střelami, které jednak detekují, kde pozemní protivzdušná obrana je, protože ta je dnes mobilní, a pak na její radary střílet.
Pak tam mám cizí stíhačky ve vzduchu, takže tam před to všechno musím poslat třeba osm stíhaček, které se starají o air-to-air hrozbu. Jejich piloti se musí koordinovat s těmi, kteří se starají o hrozbu ze země, je to neskutečně komplexní operace. Když budu mít letadlo, které není vidět, tak tam místo ansámblu třeba dvaceti letadel pošlu čtyři nebo osm strojů, které se o to postarají. To je ten rozdíl. Kdybych tam poslal letadla předchozí generace bez toho supportu, tak se jich půlka nevrátí.
Jak to teď je s výhledem na operační způsobilost F-35, pokud uzavřeme smlouvu o nákupu? V roce 2035?
Počáteční operační způsobilost budeme mít určitě dřív. Tu plnou ke konci toho roku. Plná znamená kompletní počet letadel, vycvičeného personálu, pilotů a schopnost plnit jednak air policing, jednak spektrum dalších operací, které bychom mohli potřebovat.
Včetně boje proti cílům na zemi? S Gripeny jsme to začali trénovat relativně pozdě.
Včetně air-to-ground. S přechodem na 5. generaci se to už striktně neodděluje. Když někam letíte, potřebujete se postarat o hrozbu jak ze země, tak ze vzduchu. Ochrana vzdušného prostoru počítá s konceptem A2AD (anti-access / area denial), v němž protivník, který na tom je technologicky trochu hůř, to kompenzuje rozmístěním své protivzdušné obrany nebo balistických střel podél hranic.
Tím vám pokryje velkou část vašeho území – dnes je to Pobaltí či Polsko. Dolet některých prostředků sahá ke Krkonoším. Pokud by třeba za deset let nasadili systém s ještě větším dosahem, ohrozí tím veškerý vojenský i civilní provoz, který tu je. Je logické, že tyto strategické prostředky protivzdušné obrany dlouhého doletu nebo prostředky těch balistických střel by při konfliktu patřily mezi prioritní cíle.
