Málo se ví, že tato Sedmidenní válka z roku 1918 měla téměř pokračování v polovině r. 1945. U nás se o tom bohužel mnoho materiálu najít nedá.
Na Internetu jsem ale narazil na pohled polské strany na tuto (ne)válku. Připadl mi natolik zajímavý, že jsem si dal tu práci a přeložil to. Znovu opakuji, jde o pohled polské strany.
Rozkaz zní: Zaujmoud linii Rudeswald – Annaberg, jinými slovy Rudyszwald – Chalupki. Vojska Československé republiky rychle zabírají několik pohraničních usedlostí. Do akce se zapojuje 1. čs.samostatná tanková brigáda, která obsazuje železniční stanici a s ní i důležitý kolejový uzel v Chalupkách. Její přední odřad se nachází před Ratiboří (Raciborz). Od kraje města ji dělí sotva 5km.
„Hodláme obsadit tuto oblast až k Odře!“ - oznamuje překvapenému veliteli polské milice v Ratiboři československý velitel.
Jako odpověď na tuto agresi vláda PR prohlašuje, že je nucena použít všechny prostředky které má k dispozici k zabezpečení obrany polských obyvatel a udržení pořádku.
Za slovy rychle následují činy. Konkrétně - do pohybu se dává 1. tankový sbor ve složení tří tankových a jedné motorizované brigády pod velením gen. Józefa Kimbara. Směr: Těšínské Slezsko!
To co je popsáno výše není literární fikcí, ale stalo se opravdu v polovině roku 1945.
Okupace Těšínského Slezska Němci trvala poměrně dlouhou dobu. Teprve 1. května 1945 dobyla sovětská vojska Skočov (Skoczów), 3. května Těšín (Cieszyn), a ve dnech 3 – 5. května vytlačila Němce z území celého Těšínska (Zaolzia). V příslušném Stalinově rozkaze to bylo formulováno jako vkročení Rudé armády na území Československa a osvobození města Těšína. Vláda znovu se rodící ČSR si Stalinova slova vyložila jako sovětským vládcem schválení své suverenity nad několik desetiletí sporným územím Těšínska (Zaolzia).
Stanovisko československé vlády je jednoznačné: „Neuznává žádné teritoriální změny vyplývající z Mnichovské dohody z roku 1938. A protože Polsko (II Rzeczpospolita ), obsadilo čs. část Těšínska (Śląska Zaolziańskiego) s podporou Mnichovské dohody, učinilo to nelegálně.“
Změny hranic, které mají souvislost s Mnichovským diktátem, neuznává ani Sovětský svaz a je to jeho armáda, která obsadila sporné území. „Podívejte se“, říká československá strana, „vždyť i na mapách používaných sovětskými důstojníky probíhá hranice tak jako před říjnem 1938.“
Ať tak nebo onak, Praha o předání čs. Těšínska Polsku v žádném případě neuvažuje. Když už ponecháme stranou národnostní vztahy, nachází se zde v ČSR nejbohatší ložiska černého uhlí (ostravsko-karvinský revír), a o hutích v Třinci a stratergické železnižní trati spojující Čechy a Moravu se Slovenskem ani není třeba mluvit.
A tak se stalo, že ještě nedozněly poslední výstřely II. světové války a čs. vláda za podpory sovětského vojenského velení likviduje, po osvobození spontálně vytvořené, orgány polské státní správy a milice. Obyvatelé polské národnosti, hlavně ti jenž se přistěhovali po říjnu 1938, jsou vystaveni represím.
Ale Těšínsko není jediným sporným místem. Československo vznáší územní požadavky také na některá území patřící před II. světovou válkou celá staletí k Německu. To znamená na část toho území, které má dostat Polsko jako rekompenzaci za Sovětským svazem zabrané východní oblasti předválečné II. Rzeczipospolite. Ale zatím velmoci tyto změny ještě definitivně nepotvrdily, má se tak stát teprve na konferenci v Postupimi.
Mezitím byl v Náchodě zřízen - Národní výbor pro území Kladska, a v Praze vzniká – Svaz přátel Kladska. Československá vláda proklamuje při každé příležitosti příslušnost Kladska k ČSR z důvodů historických, etnických, geografických, hospodářských i dopravních. I v Kladsku za chvíli dochází k ozbrojeným incidentům. Vyvrcholením zdejšího polsko – čs. onfliktu je 15. červen 1945, přes hraniční přechod směrem na Mezilesí v Kladsku (Miedzylesie) přejíždí československý obrněný vlak.
13. června státní tajemník Ministerstva zahraničí ČSR Vladimír Clementis
prohlašuje v rádiu že k Československu musí patřit Kladsko (Kłodzko) , Glubčice (Głubczyce) a Ratiboř (Racibórz). Jak již víme, v tomto čase byly komíny posledně jmenovaného města dobře viditelné z věží přijíždějících tanků čs. tankové brigády. V této nervózní atmosféře vzniká v Hlučíně „Hornoslezský výbor“ (Komitet Górnośląski).
Začaly se šířit zvěsti že v následných požadavcích čs. strany příjde na řadu polská část Těšínského Slezska včetně Bílska (Bielsko-Biała). V jedné chvíli to pak opravdu vypadalo, že skutečnost předčí dohady, to když skupina českých intelektuálů zaslala vládě ČSR memorandum požadující připojení k ČSR nejen Bílska a Rybníku (Rybnik), ale rovněž Gliwic a Opole.
Do Waršavy zatím dorazily informace na téma plánované (vlastně už započaté ale nijak v masovém měřítku) akce, vysídlení polského obyvatelstva Těšínska. Michał Rola-Żymierski, v té době premiér a zároveň ministr zahraničí, předložil 15. června 1945 československému vyslanci diplomatickou nótu, ve skutečnosti 48hod. ultimatum, ve kterém polská strana požadovala stažení čs. vojsk z okresu Ratiboř a ustanovení dočasné společné administrativy pro Těšínsko.
Těsně předtím dorazily do Těšínska jednotky 1. tankového sboru generála Kimbara. Polští tankisté dostali ke čtení propagační letáky hlásající, že jdou na pomoc krajanům v Těšínsku. Pro ostatní zahájilo polské rádio v Katowicích vysílání zvláštních programů. Tehdejší úřadující vojvoda Slezska Aleksander Zawadzki
doporučoval nechat natisknout letáky, aby je bylo možno shazovat z letadel.
Válka byla za dveřmi.
Jenže nevypukla. I když se zdála být jistou, byla vlastně nemožná. Jak v české části Těšínska (Zaolziu), tak i polské části Těšínského Slezska byla rozmístěna Rudá armáda. I sám generál Kimbar mnohem a mnohem víc let než v polské odsloužil v armádě sovětské, do které vstoupil již v roce 1921. Do polské armády byl převelen teprve v květnu 1944. A to netvořil žádnou vyjímku, v řadách 1. tankového sboru byla spousta Rusů, hlavně mezi důstojníky.
Je docela těžké si představit, že vojáci československé armády, vytvořené v Sovětském svazu za účasti komunistů, zahájí palbu na Poláky, z nichž mnozí jsou ve skutečnosti Rusové!
Dnes můžeme jen hádat, v jaké atmosféře ještě 14.června (ve Varšavě se o tom dozvěděli o den později), došlo k dohodě zástupců armády československé, sovětské a polské, v důsledku čehož se prvně jmenovaná stáhla z Ratibořska, a posledně jmenovaná nevstoupila do čs. části Těšínska (Zaolzia). Ne bezdůvodně, se později vykládal v Polsku vtip jak k Olši (Olze) dorazí v Těšíně polský a československý tank, namíří na sebe zbraně, pak se otevřou poklopy, velitelé na sebe zamávají rukama a jeden zakřičí "Приходи Ваня закурит.!"...
V Praze svalili vinu za vzniklé ozbrojené incidenty na údajnou svévoli vojenských velitelů. Následná jednání obtížná pro obě strany se vlekla, pod pozorným dohledem Moskvy, více než deset let. Konečná dohoda byla uzavřena teprve v roce 1958. Těšínské Slezsko (Śląsk Zaolziański) zůstalo Československu, Kladský výběžek (Kotlina Kłodzka) Polsku, a malé změny hranic proběhly jen na Osoblažsku a v Jizerských horách.