leden 1919
Národnostní složení na Těšínsku v roce 1912
Jako úvod by bylo dobré nejdříve popsat složení československého vojska a výzbroje vůbec. Vzhledem k tomu, že zárodek československé armády byl v legiích, které vznikali již v průběhu první světová války a tudíž před vznikem samostatného Československa, je vznik novodobé československé armády velmi neobvyklý.
Atentátem na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´ Este byla iniciovaná časovaná bomba napětí v Evropě a vypukla první světová válka. Češi museli v rámci rakousko-uherské monarchie nastoupit do armády. Jen v první fázi nastoupilo ke svým útvarům více než 400.000 Čechů. Samozřejmostí je, že čeští politici jako Masaryk a Beneš si byli dobře vědomi poměrů v armádě, v řízení státu, v hospodářství a národnostní nejednotnosti rakouské monarchie. Zároveň si uvědomovali nechuť českého národa k pokračující válce. Správně odhadli, že Rakousko-Uhersko válku prohraje. Tím by se vytvořila jedinečná příležitost v vymanění Čechů z rakouské nadvlády. A jak už to tak bývá, tak pokud se plánuje nějaká samostatná existence státního útvaru, musí se zároveň řešit jeho obranu. Tudíž vytvoření silné armády, o kterou se nově vzniklý stát může opřít a má tak šanci udržet svou samostatnost před chtivými sousedy. Proto se politici rozhodli v zahraničí, na té správné bojující straně vytvořit národní vojsko. Po ukončení války, by pak již existující a boji zocelená armáda, mohla být tím pilířem na kterým by se dala postavit a hájit samostatnost nového státu.
Již v srpnu 1914, krátce po vypuknutí války, se mnozí Češi žijící v Rusku začali dobrovolně hlásit do Ruské armády. Ruská armáda Čechy zpravidla využívala, protože kromě svého mateřského jazyka a tudíž jazyka jejich nepřátel ve službách rakouské armády, ovládali mnozí češi i dobře německy a rusky. Navíc znali poměry v habsburské monarchii. Proto je ruská armáda často využívala v průzkumné roli. Na počátku války utrpěla rakousko-uherská armáda řadu porážek a tak se do ruského zajetí dostali desetitisíce Čechů. Mnozí ze zajatých českých a slovenských vojáků se dozvěděli o plánech T.G.Masaryka a začali dobrovolně vstupovat do českých jednotek. Tak vznikla první československá brigáda, která se velmi vyznamenala svou vítěznou účastí v bitvě u Zborova na Ukrajině. Tyto zahraniční jednotky s českými a slovenskými vojáky byli nazývané legie. Další legie vznikali kromě Ruska i v Itálii a ve Francii. Bojové úspěchy československých legií velmi proslavily činnost T.G.Masaryka u Dohodových mocností.
Po uzavření příměří 11.listopadu 1918 se v Rusku nacházelo na 70.000 legionářů. Dalších 20.000 legionářů bylo v Itálii a 60.000 příslušníků domobrany z českého a slovenského mužstva. Ve Franci bylo asi 12.000 legionářů. Významným okamžikem pro právě vzniklý Československý stát, byl návrat legionářů ze zahraničí, kteří byli radostně vítání jako záruku udržení samostatnosti právě vzniklého státu. Neustálené poměry ve válce zničené Evropě hrozily každým okamžikem zvrhnout se v boje o dosud nevyznačené státní hranice, nebo dokonce v komunistická povstání po vzoru ruské bolševické revoluce (viz. Maďarská republika RAD, Slovenská republika RAD atd.).
Bez jejich statečného nadšení k boji s nasazením vlastního života pro Český národ, by Československá republika nikdy nevznikla. Přitom válka byla pro legionáře velice nebezpečná, protože pokud byli dopadeni nepřítelem, byli bez výjimky okamžitě Rakušany i Němci popraveni.
Ruské zlato
Na sklonku roku 1917 se zhroutila v Rusku prozatimní vláda, která před tím svrhla cara a jeho vládu. K moci se dostali bolševici, kteří rozpoutali občanskou válku. Rusko poté vycouvalo z dění první světové války a v březnu 1918 uzavřelo s Centrálními mocnostmi mír. Oba státy, které válku začaly (Rakousko-Uhersko a Německo), pak mohly své jednotky přesunout na západní a italskou frontu. Stejně tak měli i Dohodové mocnosti v úmyslu přesunout z Ruska 60.000 československých vojáků na západní frontu jako významnou posilu proti Německu a Rakousku-Uhersku. Avšak ruští komunisté pod vedením Lenina a Trockého se snažili v době stále probíhající občanské války odzbrojit tuto významnou vojenskou sílu. Legionáři se však proti komunistům vzbouřili a radši se rozhodli probít se z Ruska domů přes přístav Vladivostok.
Výborné řízené legie porážely komunistické bolševiky prakticky v každém boji. Československé vojsko na Sibiři ovládlo značnou část nejdůležitější železniční tratě v Rusku, Transsibiřskou magistrálu, od Volhy až k Tichému oceánu. Ještě před ovládnutím magistrály se československé legie dne 6.srpna 1918 zmocnily města Kazaně, kde byl uložen i carský zlatý poklad o hmotnosti 500 t. Ten padl legionářům do rukou, když byl již naložen ve vagónech na nádraží. Československé jednotky pak i díky zlatému pokladu drželi komunistické síly dlouho v šachu, až později v Irkutsku předali tento poklad ruské komunistické vládě. Pozdější komunistická propaganda se snažila tvrdit, že část zlatého pokaldu byla Čechoslováky rozkradene a odvezena do Prahy. Avšak úplnost zlatého pokladu v porovnání doby před a po, kdy byl strážen československými legionáři, byla potvrzena opakovaně i ruskou stranou, a to nejprve úředníky ruské Státní banky a poté i sovětskou částí hlavní předávací komise. Bolševici by jistě byli ti poslední, kteří by tehdy případné nesrovnalosti v kontrole při předávání kryli.
Výzbroj
Výzbroj za první světové války se nesmírně zdokonalila tak, jak už to ve vypjatých dobách bývá. Armády všech zemí používaly pušky, kulomety, děla, letadla, obrněné vlaky, tanky atd. Československé legie po návratu do nově vzniklé republiky bývaly nejčastěji vyzbrojeny zbraněmi z výzbroje rakousko-uherské armády.
Puška Mannlicher vz. 1895
Jednalo se o základní pušku ve výzbroji rakousko-uherské armády, se kterou se tedy kromě rakouského vojáka dobře seznámil i český voják. Významnou změnou ve výzbroji bylo zavedení bezdýmého střelného prachu, kovových nábojnic a kulek s ocelovým pláštěm. Nabíjení závěrem hlavně se stalo samozřejmostí. Ručnice měla ráži 8mm s dostřelem kolem 4.000 m. Nejvyšší rychlost střelby včetně opakovaného nabíjení ze zásobníku byla 25 ran za minutu.
Těžký kulomet Schwarzlose vz. 7/12
Byla to zbraň, která zmnohonásobila palebnou sílu rakousko-uherské pěchoty. Nejvyšší rychlost střelby byla 520 ran za minutu. Ovšem v bojových podmínkách byla kadence o něco nižší. Kulomet používal pro chlazení hlavně vodu. Náboje byly do zbraně přisouvány pásem s 250 náboji. Obsluha zbraně byla tříčlenná. Po válce byl upraven pro ráží 7,92 mm. V československé armádě byl značen jako těžký kulomet vz. 24.
Houfnice vz. 14
Tato zbraň byla zkonstruovaná a vyráběna ve Škodových závodech v Plzni. Z výzbroje rakousko-uherské armády se po válce dostala i do výzbroje československé armády. Později byla vylepšena a zavedena jako 10cm houfnice vz. 14/19. Ještě po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 padly tyto zbraně do rukou nacistického Německa. Německo houfnice použilo na obranu pláží ve francouzské Normandii před vyloděním spojeneckých vojsk. Houfnice dokázala vystřelit granát o hmotnosti 14 kg rychlostí 415 m/s a to na vzdálenost 9.900 m. Hmotnost zbraně v palebném postavení byla 1.505 kg. Za přesunu měla hmotnost zvýšenou o kolesnu na 2.025 kg pro přepravu za čtyřspřežím.
Hansa Brandenburg C.I
Bylo to jedno z prvních letadel československého letectva. Původně se jednalo o rakousko – uherský pozorovací letoun. V československém letectvu plnil stejný úkol. Letoun měl pohonnou jednotku motor Hiero s výkonem 169 kW, který mu dokázal udělit rychlost 160 km/h. Bojový dolet pak byl přibližně 240 km. Letoun byl vyzbrojen 2 kulomety.
Československá armáda po WW1
V době vzniku Československé republiky měla nová země na středoevropské poměry poměrně silnou armádu. A přestože se všichni těšili na poklidný život v nové republice bez války, čekalo mnohé z nich znovu nasazení do dalších bojů s nepřáteli Československé republiky.
Rusko
V Ruku bylo 12 střeleckých pluků, 3 dělostřelecké pluky a 2 pluky jízdy. Ovšem tyto jednotky se do své vlasti vrátily až v průběhu roku 1920.
Itálie
V Itálii bylo zřízeno 6 střeleckých a 2 dělostřelecké pluky spolu s jednou jízdní eskadronou a oddílem těžkého dělostřelectva. Dalších 60.000 mužů bylo zařazeno do praporů domobrany. Tyto italské jednotky se do své vlasti vrátili již koncem prosince roku 1918.
Armádní výcvik
Výcvik prvních vojáků republiky probíhal vždy podle řádů země, kde legie vznikaly. První světová válka již kladla značné nároky na velitelé i jednotlivce. Obsluha zbraňových systémů jako pušky, kulomety, děla, letadla, to již vyžadovalo důkladnou znalost. Také nácvik základního chování během bojů nemohl zůstat stranou. Běžný výcvik tak trval obvykle několik měsíců. Pokud by byla nasazena špatně vycvičená jednotka, hrozilo že bude mít v bojových podmínkách daleko vyšší ztráty, než bylo běžným standardem.
Armádní spojení
Spojení v polních podmínkách první světové války a v letech po ní bylo zajišťováno využitím poštovních holubů nebo vycvičenými psy, ale také již i modernějšími prvky jako telegrafními linkami po drátech či polními telefony. Také byla čím dál tím častěji využívaná bezdrátová telegrafie. Spojení na větší vzdálenosti, třeba ze světadílu na světadíl pak bylo zajištěno kabely, které byly kladeny na dno oceánů. Bezdrátové vysílačky se využívaly především na moři nebo v letounech, které byly využívaný pro řízení dělostřelecké palby. V polních podmínkách bylo důležité telefonické spojení s podpůrnými dělostřeleckými bateriemi. Telefon byl také používán osádkou pozorovacích upoutaných balonů.
Armádní zásobování
Obrovské milionové armády, které se střetávali v průběhu Velké války, kladli velké nároky na logistické služby a na zásobování. Na dobrém zásobování bylo mnohdy postaveno vítězství v bitvě. Zásoby byly nejčastěji dopravovány vlaky ze zázemí k nádražím v blízkosti fronty. Poté byly překládány na nákladní auta a především povozy a pak putovaly ke svým jednotkám Do zákopů se zásoby dostávaly buď na zádech soumarů nebo na zádech samotných vojáků. Ovšem tím, že do armády bylo mobilizováno značné množství produktivních mužů, musel být běh hospodářství zajištěn jinými lidskými zdroji, ženami. O tom jak je zásobování armád důležité by mohly vyprávět armády Německa a Rakousko-Uherska, v jejichž případech nedůsledné zásobování vedlo až k porážce ve WW1.
Legie, které přijeli z Itálie, si s sebou přivezly zásoby na několik měsíců, co významně napomohlo k jejich bojeschopnosti. Po čtyřech letech válčení v Českých zemích moc potravin nezůstalo.
Armádní velení
Způsob velení za WW1 se začal čím dál tím více podobat řízení velkého průmyslového podniku. Rozkazy putovaly z generálního štábu k nižším velitelstvím až se nakonec dostaly k samotným vojákům. Také byl kladen velký důraz na důkladný výcvik všech důstojníků a poddůstojníků. Již velitel roty musel mít důkladný výcvik. Na náčelníky a příslušníky štábu byl kladen ještě vyšší důraz, kde byl kromě vzdělání kladen požadavek i na zkušenost s řízením velkých jednotek. Již dlouhá léta před WW1 důstojníci studovali na vysokých vojenských školách.
Způsob boje
Oproti předchozím válečným střetnutém, ukázala první světová válka novou tvář a způsob válčení. Zavedení velkého množství kulometů a početného dělostřelectva do složek pozemní armády úplně změnilo náhled na vedení pěchotního boje. Při obraně byl kladen důraz především na rozmístění kulometných hnízd tak, aby jejich palba pokrývala celý svěřený úsek obrany. Často bávalo využíváno křížové palby. Pokud byl dostatek času, tak byly obranné linie zpevněny zákopy. Zákopový boj se stal typickým pro téměř celý průběh první světové války, kdy si důmyslná linie obrany táhla mnohdy stovky kilometrů podél celé fronty (ve Francii na západní frontě v době WW1 vedly zákopy od pobřeží kanálu La Manche až ke švýcarským hranicím. Hloubka takového zákopu byla mnohdy i pět metrů).
Součástí obranných linií byla i polní opevnění na která pěchota nacvičovala vedení útoku. Jako první bylo obranné pásmo ničeno dělostřeleckou palbou (palba mohla být vedená na vzdálenost 8 až 25 km), která mohla trvat i řadů dní, poté ze zákopů vylezla pěchota, která se snažila co nejrychleji překonat pásmo země nikoho a přeběhnout jej až k obranným liniím nepřítele. Přibližně na vzdálenost 30 metrů byly do zákopů vrhány granáty a poté následoval útok na bodáky. Ovšem silná palba kulometů mnohdy útok zarazila již v počátku případně jeho průběhu a tak na boj muže proti muži nedošlo.
Na další výsledek bojů měl v budoucnu čím dál tím větší vliv technický pokrok a rozvoj válečné techniky. Významným prvkem moderního boje byl tank a letectvo.
Československo vs. Polsko
leden 1919
Vedení vojenské organizace "Občanské obrany"
Po rozpadu habsburské monarchie a vzniku nástupnických států bylo území rakousko-uherského císařství rozděleno mezi tyto nově vzniklé státy. Kromě Československa tak vzniklo i Rakousko, Království Srbů a Chorvatů (Jugoslávie) a Maďarsko. Část území získalo Rumunsko Itálie a Polsko. Vzájemné státní hranice nebyly stanoveny a ne vždy jejich předpokládaný průběh byl akceptován oběma stranama. Maďarsko například neuznalo připojení Slovenska k Československu a dělalo si nároky na celé jeho území a stejně tak i na část Rumunska. Taktéž i Polsko si dělalo nároky na území Těšínského knížectví, které však v minulosti bylo vždy součástí Zemí koruny České (k Moravě). Na základě těchto nároků v noci z 31.října na 1.listopadu 1918 obsadilo Polsko těšínské knížectví. Český výbor prohlásil Těšínsko za součást Československa. Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Podle této dohody velká většina Těšínska prozatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením Českých zemí s východním Slovenskem. Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako dlouhodobě nepřijatelné. Polská strana byla s tímto rozdělením spokojena.
Protičeská propaganda
Spory o Těšínsko se táhly i na přelomu roku 1918 / 1919 a nepodařilo se je vyřešit ani diplomatickým jednáním. Proto Československo požádalo o rozhodnutí mírovou konferenci v Paříži, která byla právě pro takovéto účely zřízena. Tato mezinárodní konference potvrdila československé hranice v její původně navržené, historické podobě. Polsko však výsledek této konference nepřijalo a odmítlo se stáhnout z obsazeného území. Navíc na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu. V rozporu s uzavřenou dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska. V souvislosti s konáním těchto voleb Polsko v jím kontrolované části Těšínska rozmístilo vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu.
Území těšínského knížectví bylo pro Československo vždy velice důležité. Přes území vedla důležitá železniční trať mezi Bohumínem a Košicemi. Jejím obsazením tak byla zpřetrhaná důležitá dopravní spojnice mezi Slovenskem přes Moravu, do Čech. Ještě důležitější než železnice, byla těžba černého uhlí, které od doby průmyslové revoluce stále více získávalo na důležitosti. Bez dostatečných zásob černého uhlí nebyla možná průmyslová výroba železa nebo pohon parních lokomotiv tak důležitých pro dopravu. Pokud nebyly vlastní zdroje černého uhlí, byl stát nucen tuto komoditu draze nakupovat v zahraničí.
Od vzniku Československa měla nová republika silnou armádu, ale jak již bylo v průběhu článku řečeno, nacházely se vojenské jednotky mnohdy tisíce kilometrů za hranicemi. Ihned po říjnovém vyhlášení nezávislosti disponovala republika pouze dobrovolnickými jednotky z řad Sokola a jiných národních spolků. Což nebyli bojeschopné jednotky.
Neúspěšná mírová jednání s Polskem ohledně Těšínska dohnala československou vládu k názoru, že vzniklý spor je třeba řešit vojenskou silou. Na konci prosince roku 1918 se vrátily z Itálie italské legie. Po svém návratu byli okamžitě přesunuty na Slovensko, kde se právě probíhající válka s Maďarskem pro Československo nevyvíjela nejlépe. Počátkem ledna 1919 se vrátily i legie z Francie. Po doplnění početního stavu armády, se Ministerstvo obrany rozhodlo vypravovat urychlený plán na osvobození Těšínska.
Pověření k řízení celé operace obdržel dne 19.ledna 1919 francouzský podplukovník Josef Šnejdárek. Pod své velení dostal francouzský legionářský 21. střelecký pluk s třemi prapory. Další jednotkou byl domácí prapor 54. pěšího pluku z Olomouce, dále prapor 93. pěšího pluku ze Šumperka a 17. myslivecký prapor z Fryštátu. Dobrovolnické jednotky sestavili prapor z Bohumína a další prapor z Orlové. Jako další byl na Slovensko přesunut legionářský 35. střelecký pluk z Itálie se dvěma prapory, kterým velel italský plukovník Grasselli.
Proti Československým jednotkám se na boj připravovaly polské jednotky, kterým velel plukovník František Xaver Latinika. Jejich síly sestávaly z pěti pěchotních praporů, čtyř kulometných rot, jezdecké čety a jedné dělostřelecké baterie. Dále 6.500 polských dobrovolníků a 550 mužů polského četnictva.
Nejprve se pplk. Šnejdárek snažil vzniklou operaci řešit mírovou cestou. Vyslal proto k polské straně vyjednávače s výzvou ke stažení polských jednotek. Na vyklizení obsazeného území byla stanovena lhůta dvou hodin. Poláci se však nemínili stáhnout. Proto československé jednotky dne 23.ledna 1919 ve 13:00 hodin zahájily útok na Bohumín a Karvinou. Ve stejnou dobu zaútočily československé legie 35.pluku z východu. Naše jednotky postupovali. Ovládli Bohumín i Ostravu. I přes velké lidské ztráty dobyli Karvinou. Těšína se zmocnili československé jednotky 27.ledna bez boje. Poláci nepočítali s takovou vojenskou silou a byli donuceni k ústupu až na levý břeh řeky Visly. Pro posílení československé tlaku, obdržel pplk. Šnejdárek další posily, které se skládali ze šesti praporů střelců, dvou baterií dělostřelectva a jedné jízdní eskadrony.
Ze stávajících jednotek a z nových posil vytvořil pplk. Šnejdárek celkem tři skupiny rozdělené na severní, střední a jižní. Tři dny poté co československé jednotky osvobodily Těšín byl znovu obnoven útok (30.ledna 1919) na polské pozice. Útok byl úspěšný a polská obrana na řece Visla byla proražena. Kulometná palba československých vojáků byla rozhodující zbraní v tomto střetnutí. Prudká palba vždy přiměla polské jednotky k ústupu. Boje probíhaly i v okolí důlních závodů. Útok se zastavil až před Skoczówem (Skočov). V tomto termínu obdrželi československé jednotky další posily. Československá vojska připravovala útok na Skočov s předpokladem, že dojde ke zhroucení polské obrany.
Na rozumný nátlak Francie zastavilo Československo další vojenské akce a uzavřelo s Polskem příměří a stáhlo se na úroveň mezinárodně stanovené čáry, kde čekalo na diplomatickém dořešení této války. Výsledkem diplomatických jednání byla dohoda, že Československu připadne území, na kterém byla pro nás tak důležitá železniční trať. Většina původního historického území Těšínského území však byla předána Polsku. Dalo by se říct, že toto vojenské střetnutí mezi Polskem a Československem bylo válkou o uhlí, které na počátku 20.století mělo stejnou důležitost jako dnes ropa. Mezi Československem a Polskem bylo podepsáno příměří a 26. února 1919 se československá vojska stáhla na novou demarkační linii, stanovenou mezinárodní komisí Dohody na základě československo-polské smlouvy, uzavřené 3. února 1919 v Paříži. Sporné území bylo postaveno pod mezinárodní kontrolu. Tento konflikt poznamenal vztahy Československa a Polska na celé meziválečné údobí a vlekl se vlastně až do osudného roku 1938
V sedmidenní válce padlo na straně Československé republiky 44 mužů a dalších 121 jich bylo zraněno. Třetina těchto ztrát připadla na československé legionáře. Československé oběti (včetně zavražděných za plebiscitního období) připomíná pomník v Orlové, který byl podle vzpomínek generála Vicherka za polské okupace československého Těšínska v roce 1938 rozbit a zbytky byly pohozeny na veřejné smetiště. Po 2. světové válce byl památník částečně obnoven.
Polské oběti připomíná pomník v Zebřidovicích a ve Stonavě. Pomník ve Stonavě připomíná 20 padlých polských vojáků 12. wadowického pluku pěchoty, kteří byli podle vzpomínek tehdejších polských pamětníků 26. ledna 1919 vojáky 21. československého pluku (legionáři z Francie) povražděni zastřelením, bajonety a pažbami.Hroby polských vojáků padlých v Sedmidenní válce jsou i na hřbitově ve Skočově.
Čest jejich památce
Biografie
Pplk. Josef Šnejdárek (*1875 - +1945)
Narodil se 2.dubna 1875 v Napajedlích do rodiny mlynáře. Již rok po svém narození mu umírá matka. Otec pak předal syna k prarodičům na výchovu. Dobrodružná povaha mladého Šnejdárka se ukázala v jeho patnácti letech, kdy se vydal na cestu do Cařihradu, ale již v Terstu byl bez finančních prostředků. V pozdější době začal studovat na vojenské kadetní škole, kde vynikal především v šermu, v taktice a vojenských dějinách. Obdržel mimořádný důstojnický patent a jako poručík nastoupil do služby v Innsbrucku a Budapešti. V létě roku 1896 se rozhodl ke vstupu do turecké armády, aby bojoval proti řeckým vojskům. Ve stejném roce se vzdal své kariéry v rakousko-uherské armádě a vydal se na cestu do světa. Během dvou let navštívil Tunis, Tripolis, Dakar a pobřeží Guineje. Zde také vstoupil do francouzské cizinecké legie. V legii byl zařazen k jízdní rotě střelců. V cizinecké legii se osvědčil a za zásluhy v bojích s domorodci byl povýšen do hodnosti nadporučíka.
Po vypuknutí první světové války se dostal na západní frontu a v roli zástupce velitele roty se mimo jiné zúčastnil bitvy na Marně a i jinde. V boji opět projevil mimořádnou odvahu a byl za odměnu povýšen do hodnosti kapitána a navíc byl i vyznamenán Válečným křížem a Rytířským křížem Řádu čestné legie. V roce 1917 byl Šnejdárek odvelen k vrchnímu veliteli československé zahraniční armády francouzskému generálovi Janinovi, kde se seznámil i s maršálem Pétainem, který byl jeho přítel.
Po válce se vrátil do vlasti jako občan Francie a v hodnosti podplukovníka sloužil jako vojenský inspektor. V lednu byl pověřen řízením operace na Těšínsku. Po této operaci byl povýšen do hodnosti plukovníka a převzal velení 2.pěší divize. S touto divizí se zúčastnil bojů na Slovensku proti Maďarským komunistickým vetřelcům (Maďarská republika RAD). Mimo jiné osvobodil Bánskou Štiavnici. Dále úspěšně útočil i u Levice.
Dne 15.května 1920 se jej pokusili dva členové polské vojenské organizace „Polska Organizacija Wojskowa“ z rozkazu jejího vedení zavraždit. V té době Šnejdárek bydlel v Orlové v bytě svého přítele, ředitele spořitelny Mezery. Atentát se však nezdařil, bomba umístěna pod jeho postelí sice vybuchla, ale došlo pouze k poškození domu. V roce 1920 obdržel Šnejdárek za svůj přínos generálskou hodnost a postupně velel pěším divizím v Trnavě a Košicích. Až v roce 1927 formálně odešel z francouzské armády a vstoupil do československé armády. Svou vojenskou kariéru zakončil jako zemský vojenský velitel na Slovensku se sídlem v Bratislavě. Na jeho rozkaz v roce 1932 byla například vybudovaná obrana betonovými bunkry bratislavské Petržalky. V roce 1936 odešel do výslužby, avšak již tři roky poté musel po okupaci Československa uprchnout do Francie. Po vypuknutí WW2 se dobrovolně přihlásil k československému odboji a podporoval Francii v jejím boji proti nacistickému Německu. Po porážce Francie musel znovu uprchnout, tentokráte do severní Afriky. Porážku nacistického Německa přežil jen o pár dní, zemřel 13.května 1945 (Casablanca). Jeho ostatky byly v roce 1996 z Casablancy přeneseny do jeho rodných Napajedel.
V roce 1939 publikoval svou autobiografii „Co jsem prožil“. Ta byla znovu vydána v roce 1994 pod názvem „Pochoduj, nebo zemři!“.
gen. Franciszek Ksawery Latinik (17. července 1864, Tarnów – 29. srpna 1949, Krakov)
Franciszek Ksawery Latinik byl polský generál. Za první světové války sloužil v Rakousko-uherské armádě, kde velel 100. pěšímu pluku. Po získání nezávislosti Polska vstoupil do Polské armády. Na konci roku 1918 se stal velitelem v Těšíně. Roku 1919 vedl polské vojáky v boji proti československým vojákům v Sedmidenní válce o Těšínsko. Za Rusko-polské války byl vojenským guvernérem Varšavy. V roce 1925 odešel do výslužby a v roce 1934 publikoval své vzpomínky z časů bojů o Těšínsko Walka o Śląsk Cieszyński w r. 1919.
Zdroje:
Významné bitvy v Čechách a na Moravě – Jiří Macoun – 2007
www.bitevnipole.blog.cz
www.wikipedia.org
Pánové-přiznávám, že mne zde vždy překvapí láska k idolůn 
).
Ale on ho zachránil taky nátlak velmocí na Maďarsko z mírových jednání ve Versailes.
