PALBA.CZ

Rase píše: ↑23/5/2023, 16:26 Daniel Lambert........Není jisté co vedlo k růstu jeho hmotnosti, jelikož netrpěl žádnými vedlejšími syndromy, jedl normální porce jídla, abstinoval a většina příbuzných se vyznačovala zcela normálními postavami......

Nemohlo to být způsobeno špatnou funkcí štítné žlázy?
https://www.pilulka.cz/hypotyreoza-priz ... za-a-lecba

Australský farmář zvítězil v ultramaratonu (1983)
Roku 1983 se běžel vyčerpávající 875 kilometrů dlouhý ultramaraton ze Sydney do Melbourne. Krátce před startem se objevil jednašedesátiletý bezzubý stařík jménem Cliff Young. Jakýsi farmář oblečený v montérkách a galoších přes pracovní boty. Jeho soupeři byli ostřílení sportovci mladší třiceti let, za nimiž stálo množství sponzorů. Zkrátka všichni si mysleli, že "sklerotický děda" na místo jen zabloudil, byť si docupital pro startovní číslo 64. Dojem nevylepšil ani po startu, kdy běžel zvláštním, šouravým způsobem a všichni mu hned utekli. K naprostému údivu diváků a celého národa ZVÍTĚZIL! Albert Ernest Clifford Young se narodil 8. února 1922 v chudé farmářské rodině v Beech Forest v jihozápadní Victorii. Jako nejstarší syn ze sedmi sourozenců se musel starat o přibližně 2 000 ovcí. Rodinná farma měla přibližně 2 000 akrů (810 ha) a vzhledem k tomu, že si rodina nemohla dovolit koně, musel ovce nahánět pěšky. Někdy za nimi běhal celé dny. Zlom v jeho životě nastal v jeho 57 letech, kdy se mu zalíbil běh na dlouhé tratě a rozhodl se jej provozovat se stejným odhodláním. Nyní se ale vraťme zpět na onen ultramaraton roku 1983. Jeho protivníci měli v plánu, překonat vzdálenost 875 km za 5 dní. Po 18 hodinách šli na 6 hodin spát, což byla promyšlená "spánková" strategie k udržení sil. Cliffovi to ale někdo zapomněl říct a tak prostě běžel jako vždy, přes noc a do dalšího dne bez odpočinku. Každý den zaostával, ale během nocí (zatímco ostatní spali) ztrátu dorovnával. Závod dokončil za 5 dní, 15 hodin a 4 minuty - s náskokem deset hodin na druhého běžce! Cliffovo vítězství šokovalo a inspirovalo celý národ, přesto zůstal pokorný. Když obdržel cenu 10 000 $ (dnes ekvivalent 840 000 Kč), rozhodl se ji rovnoměrně rozdělit mezi všechny účastníky a odmítl si vzít ani cent. Toto gesto spolu s jeho vytrvalostí a odhodláním z něj udělalo národního hrdinu. Po celá léta Cliff pokračoval v běhu, dokonce se pokusil o 16 000 kilometrů dlouhý trek, aby získal peníze pro děti bez domova. Navzdory tomu, že později v životě bojoval s rakovinou, Cliff vytvořil v roce 2000 ve věku 78 let světový rekord v šestidenním maratonu. Zemřel 2. listopadu 2003 a zanechal za sebou dědictví vytrvalosti a štědrosti, které nadále inspiruje sportovce a snílky po celém světě.


Na Floridě byla želva sražena náklaďákem, proletěla vzduchem a přistála na čelním skle osobního automobilu. Želva je v pořádku a má tak zajímavou historku pro vnoučata. Teď si asi říkáte, že želva je mírumilovný tvoreček, který by nikdy nikomu nezkřivil ani vlásek. Ve skutečnosti jde o zkušeného zabijáka. Své o tom ví kupříkladu řecký dramatik Aischylos, kterého roku 458 před naším letopočtem zabila padající želva. Možná vám teď vrtá hlavou, jak se to mohlo stát, nu, zde je tedy odpověď. Zrovna totiž okolo letěl orel a nesl v pařátech želvu. Když spatřil umělcovu plešku, spletl si ji s kamenem a svůj oběd mu spustil na hlavu v domnění, že se tím rozbije želvě krunýř. Zda k tomu skutečně došlo nevíme (uvádí to Valerius Maximus), jisté je jen to, že šlo o Aischylův konec. Paradoxní je, že byl venku úmyslně. Bál se totiž proroctví, že mu smrt přivodí padající objekt. Myslel si však, že k tomu dojde u něj doma. No pak zde jsou želvy, které aktivně loví živou kořist, byť dost pomalu. Mnohé druhy želv - mezi nimi i suchozemská želva obrovská (aldabrachelys gigantea) - jsou považovány za převážně býložravé. V minulosti se sice objevily skazky o tom, jak želvy za pomoci krunýřů rozbíjejí schránky krabů, aby se dostaly k jejich masu, či svědectví, která popisovala, jak požíraly ptáka či mršinu. Neexistovaly ale skutečné důkazy želvího lovu. To se ovšem změnilo v roce 2021, kdy byly na ostrově Frégate, nejvýchodnějším z granitických Vnitřních ostrovů Seychel, natočeny unikátní záběry. Zachycují samici želvy obrovské, která pomalu pronásleduje mládě nodyho tenkozobého (Anous tenuirostris), malého tropického druhu rybáka. Lov trval celkem 7 minut. Tento čas přitom zahrnuje i pasáž během níž želva ptačí mládě pronásleduje. "Až dosud nebylo možno určit, zda želva nějaké zvíře zabila úmyslně, nebo ho omylem vlastní vahou rozmačkala a zjistila, že se snadno dostane k potravě," konstatoval biolog Justin Gerlach, který působí na Cambridgské univerzitě s tím, že nejnovější záběry nenechávají nikoho na pochybách. Chování želvy navíc naznačuje, že s ulovením ptáčete měla zkušenosti již z dřívějška.


Možná vám vrtalo hlavou, jak se může "oranžový" tygr ukrýt v zelené džungli. Nu, mám pro vás odpověď. Vědci zjistili, že jelenovitá zvěř, která je nejčastější kořistí tygrů, není schopná vidět červenou barvu. Červenooranžového tygra tak vidí zeleně a je tedy pro ně více než nenápadný. Kromě lehkých barevných odchylek existují u tygrů i odchylky v samotném pruhování. Jsou známy případy tygrů s velmi řídkým či téměř chybějícím pruhováním, především pak v přední části těla. Černé zbarvení nebylo u živého tygra pozorováno, existují ovšem více či méně věrohodné zprávy o takto zbarvených tygřích kůžích, takže i tato barevná odchylka se u tygra zřejmě občas vyskytne. Přitom může jít jak o klasický melanismus, kdy černé barvivo melanin překryje původní barvy, tak i o extrémní rozšíření černých pruhů, kdy mezi nimi téměř nezbývá prostor pro jiné zbarvení. Existují i zkazky o "modrých" tygrech, tento typ zbarvení ovšem zatím nebyl doložen věrohodnými důkazy. Nelze jej však zcela vyloučit, neboť genom tygra není příliš odlišný od genomu kočky domácí, u které jsou známy "modré" barevné varianty.


Legendární modrý tygr údajně žil v jižní Číně
Existují zkazky o "modrých" tygrech, tento typ zbarvení ovšem zatím nebyl doložen věrohodnými důkazy. Nelze jej však zcela vyloučit, neboť genom tygra není příliš odlišný od genomu kočky domácí, u které jsou známy "modré" barevné varianty. Modrý tygr (靑虎) je legendární zvíře, které údajně žilo v jižní Číně, včetně Guangdongu a Fu-ťianu v Číně, a prý vyhynulo. Existuje několik zpráv o pozorování modrých tygrů za vlády dynastie Čching. V 50. letech prý viděli američtí vojáci, kteří se účastnili korejské války, modrého tygra v současné demilitarizované zóně. Toto pozorování bylo zveřejněno prostřednictvím Carla Shukera, slavného britského zoologa. Pro zajímavost uveďme, že existují zprávy o pozorování modrého tygra i v Barmě (dnes Myanmaru). Odborníci spekulují, že jde o variantu jihočínského tygra zvaného tygr "Amoi". Pokud jde o samotnou barvu, tak se tvrdí, že jejich srst je šedomodrá s hnědošedými pruhy. Vzor pruhů je hustý a široký, podobně dobře definovaný a jasný jako vzor běžných tygrů a je prý jemný, tmavě modrošedý nebo šedomodrý na zadní straně, měnící se na světle šedou nebo modrou na spodní straně.

Rakušan Felix Baumgartner se stal prvním člověkem, který překonal rychlost zvuku a dosáhl maximální rychlosti 1342 km/h při volném pádu z výšky 39 km (stratosféry). Přistál bezpečně na padáku v poušti Nového Mexika. Čas na stopkách byl 4 minuty 19 vteřin. Nutno podotknout, že nešlo o žádný vládní program, ale ojedinělou operaci financovanou a provedenou v privátním sektoru (Red Bull Stratos). Samotný skok se uskutečnil 14. října 2012 v Roswellu v americkém státě Nové Mexiko. Inspirací se stala podobná událost před 62 lety. Americký vojenský pilot Joe Kittinger v roce 1960 skočil z otevřené gondoly nesené heliovým balonem z výšky 31 km. Dosáhl 9/10 rychlosti zvuku. Felix Baumgartner již jako dítě snil o létání a parašutismu. Vše se mu nakonec podařilo. V Rakouské armádě trénoval seskoky padákem, včetně výcviku přistání na malých cílových zónách. V roce 1999 si připsal světový rekord v nejvyšším seskoku padákem z budovy, když skočil z věží Petronas v Kuala Lumpur v Malajsii. O čtyři roky později se stal prvním člověkem, který seskočil padákem přes kanál La Manche pomocí speciálně vyrobeného křídla z uhlíkových vláken. Vytvořil i světový rekord pro nejnižší BASE jump vůbec, když skočil 29 metrů z ruky sochy Ježíše v Rio de Janeiru. Dne 12. prosince 2007 byl znovu prvním člověkem, který skočil z vyhlídkové plošiny v 91. patře tehdy nejvyšší dokončené budovy na světě, Taipei 101 na Tchaj-wanu. Lákaly ho i automobilové závody. V roce 2013 závodil s Volkswagenem Polo na 24hodinovce Nürburgring. O rok později se tam vrátil řídit Audi R8 LMS. Dnes mimo jiné létá s vrtulníkem a umí s ním i parádní akrobatické kousky.


Žraločí kůže pohledem elektronového mikroskopu
Kůže žraloků je sama o sobě pevná (hlavně díky přítomnosti vláken kolagenu), navíc je kryta velmi tvrdými, tzv. plakoidními šupinami. Ty mají shodnou stavbu jako zuby: tedy dřeňovou dutinu, kolem ní vrstvu dentinu a jsou pokryty sklovinou. Jsou zodpovědné za nápadnou drsnost žraločího těla a při pohybu se šupiny ohýbají a vytvářejí nestabilní povrch, takže se na něm nemohou usazovat paraziti. Šupiny jsou drobné (přibližně kolem 0,5 mm), jsou většinou zploštělé, vybavené několika rýhami, které přispívají k potlačení turbulentního proudění vody kolem plujícího žraloka (snižují tření, ale také hlučnost jeho pohybu). Vlastnosti žraločí kůže se využívají v řadě oblastí. Vědci například vyvinuli plavecký oděv, jehož povrch má podobnou strukturu jako kůže žraloka. Rychlost plavání se díky tomu zvýší asi o 3 procenta. Odborníci se domnívají, že využitím stejného principu by se dal snížit odpor u povrchu aut a lodí. Vědci také doufají, že se jim podaří vyrobit lodní nátěry, které budou mít podobné antibakteriální vlastnosti jako žraločí kůže a nebudou poškozovat životní prostředí. Nátěry, které se dnes používají k tomu, aby se na trupu lodi neusazovali mořští živočichové, jsou totiž na bázi kovů, a tudíž škodí životnímu prostředí. Pracuje se také na výrobě produktů a nástrojů, které by svým povrchem snížily pravděpodobnost přenosu infekce v nemocnicích.


Spirálovité hodiny využívající tzv. Fibonacciho spirálu
Fibonacciho čísla tvoří snad nejslavnější posloupnost pojmenovanou po středověkém italském matematiku Leonardu Pisánském zvaném Fibonacci (doslovně syn dobráka). Ta začíná čísly 0 a 1, přičemž každé další číslo je poté součet dvou předchozích čísel - při grafickém znázornění tak vzniká "zlatá" spirála připomínající ulitu. Fibonacci tuto posloupnost popsal ve svém díle Liber Abaci z roku 1202 na problému s množením králíků: "Na pole umístíme pár králíků. Jestliže králíci po měsíci dospějí a zplodí každý měsíc nový pár – kolik párů králíků se narodí za dvanáct měsíců?" Řešením je číslo 144, které je dvanáctým členem posloupnosti čísel 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55, 89, 144 ... Ta počínaje třetím členem vzniká tak, že další člen je součtem dvou předchozích členů. Tato posloupnost čísel byla známá už dříve v Indii. Ještě si dáme zajímavost z biologie: Vždy dvě po sobě jdoucí Fibonacciho čísla totiž nejdeme ve spirálách např. šišky (podle velikosti 8 spirál po směru a 13 proti směru, 5 po směru a 3 protisměru), květu slunečnice (34 po směru a 21 proti směru nebo 34 a 55, 55 a 89, 89 a 144) nebo ananasu (existují tři druhy spirál po 8, 13 a 21). Tuto vlastnost (fylotaxe) můžeme pozorovat i u jiných květů, plodů nebo uspořádání listů na větvi (při pohledu shora).


Psal se červen roku 1994 a jedna z největších amerických celebrit přišla o svou hvězdnou auru. Bývalý vynikající hráč amerického fotbalu a příležitostný herec O. J. Simpson byl totiž obviněn, že ubodal svou bývalou manželku a jejího přítele. Simpson byl o několik dní později zatčen po bizarní honičce. Pronásledovaly ho tehdy desítky policejních vozů a celé akci přihlížely prostřednictvím televizních obrazovek miliony Američanů. Započalo soudní řízení, kterému se říkalo proces století. Hlavní roli v něm přitom sehrály testy DNA. Přes všechny předložené důkazy se obhajobě podařilo zpochybnit nalezené vzorky i samotnou policejní práci. Nakonec porota zprostila Simpsona v roce 1995 obvinění. Nicméně o dva roky později jej civilní soud uznal vinným z neúmyslného zabití Rona Goldmana a Nicole Brownové a nařídil mu pozůstalým zaplatit odškodné 33 500 000 amerických dolarů. Jeho odpůrce pak rozhněvalo, když později napsal knihu s názvem Kdybych to udělal. Popsal v ní, jak by svou manželku zabil, kdyby byl vrahem. V roce 2006 rodina Rona Goldmana opět Simpsona zažalovala a později získala "právo na publicitu". Soud zakázal Simpsonovi profitovat z publikace případu a nařídil mu omezit finanční výdaje. Roku 2007 byl zatčen pro další zločiny včetně loupeže a únosu a odsouzen k 33 letům vězení s možností propuštění nejdříve po 9 letech. Dne 20. července 2017 bylo rozhodnuto o jeho podmínečném propuštění, ke kterému došlo 1. října téhož roku. Zemřel v Las Vegas 10. dubna 2024 ve věku 76 let. Pokud jde o hereckou kariéru O. J. Simpsona, tak známá je především jeho role detektiva Nordberga v komediální sérii Bláznivá střela.

Rase píše: ↑9/11/2024, 10:38 Kůže žraloků...

... se také používala na výrobu tzv. šagrénu.
Šagrénová kůže byla na povrchu po vyčinění zdrsněná, a potahovaly se s ní psací stoly, nábytek, a především (jsme na Palbě ) rukojeti zbraní.
Pokud totiž máte ruku pokrytou potem či nedej Perun krví, mohla by vám zbraň klouzat. A to by mohlo být v boji na prd
Právě z kůže paryb, tedy žraloků a rejnoků, se vyráběl ten nejdrsnější a nejdražší šagrén, extra žádaný na rukojeti, kvůli těm plakoidním "zoubkům" (nejsou to totiž šupiny).
Později, v druhé pol. 19. stol., se přešlo z cenových důvodů na oplet strunou podobnou kytarovému E-čku, tedy struna obtočená další strunou stočenou do "pružiny".

Nátěr, resp. fólie se strukturou žraločí kůže už se na letadla aplikuje. Zkušebně od srpna 2022 na letounu Boeing 777-300ER imatrikulace HB-JNH společnosti Swiss Internatinal Air Lines. Vyhodnocení prokázalo úsporu ve výši "pouhých" 1%, to ale u permanentně vytíženého letounu na dálkových tratích dělá ročně 400 t paliva a 1 200 tun sodovkového plynu. Po schválení agenturou EASA získala typový certifikát společnost Lufthansa Technik pro úpravy nákladních Boeing 777F flotily Lufthansa Cargo a osobních 777-300ER. Roční úspora u kratšího "freighteru" dosahuje 370 t paliva a 1 170 t sodovkového plynu, což představuje 48 letů neupravených letounů na lince Frankfurt n. M. - Šanghaj. Fólii AeroShark vyrábí divize BASF Coating. Autorem teoretických prací na základě zkoumání hydrodynamických vlastností fosilních tzv. plakoidních šupin - dermálních dentiklů - jsou paleontologové W. A. Reif a A. Dinkelacker a jejich studie byla publikovaná v roce 1982.

ZdroJ: L+K ŘÍJEN 2024 Autor: Jiří Kučírek

Polévka z taveňáku
"Měla jsem polévku z taveňáku a nic horšího jsem snad v životě nejedla, vůbec nechápu, jak to může někdo uvařit a ještě sníst, jak to někdo může servírovat třeba dětem," rozohnila se jedna z návštěvnic BLAF Food Festu, tak už asi tušíte co vás čeká... Tavený sýr (100g) nakrájený na kousky vložíme do 1litru vody s rozpuštěnou bujónovou kostkou. Vaříme tak dlouho dokud se sýr nerozpustí. Osolíme, dochutíme vegetou, ozdobíme nakrájenou petrželkou a můžeme papat. Vhodné pro manžu, mimísky i o trochu větší bejbátka a kámošky těhulky. Našel jsem i další podobné recepty, ale ty již vše komplikují tvorbou jíšky, na což stejně nemá nikdo čas. Tavené sýry se začaly vyrábět na konci 19. století. Švýcarští koumáci tehdy chtěli zajistit delší trvanlivost zrajících sýrů, aby šly transportovat na delší vzdálenosti bez nutnosti je chladit. Zpočátku se do sýrů přidávaly soli kyseliny citronové, později se začaly dodávat polyfosfáty (E 452), které umožnily jejich roztíratelnost. Pro jejich skladovatelnost a výživovou hodnotu je začala používat i armáda.


Rektální šprajc aneb cyklistické sedlo Essax Shark
Všichni známe ten nepříjemný pocit, kdy chcete při závodě zabrat, ale jednoduše sklouznete po sedátku. Tak právě tento problém se rozhodla eliminovat španělská společnost. Podle konstruktéra Essax Shark, Jona Iriberriho, by "ploutev" měla rovnoměrně rozdělovat váhu mezi sedací kosti jezdce tím, že dosáhne lepšího vyrovnání kolen, zabrání kolébání a rotaci při šlapání, čímž zvýší efektivitu šlapání a zabrání zranění. Vince Marcel, profesionální chiropraktik, došel k názoru, že podpora sedících kostí je špatný přístup. Marcel tvrdí, že váha jezdce musí být rovnoměrně rozložena do svalové hmoty hýždí, takže "sedací kosti" jsou zavěšeny přirozenými tlumičem těla. Podle něj je vhodně sedlo "co nejvíc otevřené" (ne nepodobné záchodovému prkénku). Zde můžeme uvést projekt Infinity Seat. To je ale už poněkud opačný extrém než sedátko s ploutví. Samozřejmě že konkrétní anatomické potřeby každého jezdce jsou jedinečné a neexistuje žádné sedlo, které by bylo správné pro každého. Nakonec se zkrátka stejně vrátíme ke klasickému koženému sedátku z dob minulých. Ale ale pozoruhodné sledovat, jakými směry se ubírají úvahy konstruktérů. .))


Kolopásový vůz Wolseley-Vickers (1926)
V polovině 20. let se zrodil zajímavý prototyp kolopásového vozu Wolseley-Vickers. Základem byl sedan od společnosti Wolseley s pásovou jednotkou Vickers, kterou bylo možné zvednout nebo snížit, aby bylo možné jej používat na silnici i v terénu. Přestože byl projekt původně zamýšlen jako civilní dopravní prostředek, nakonec se ukázalo, že jeho konstrukce je pro každodenní použití příliš komplikovaná a nepraktická. Pásový podvozek, který poskytoval výbornou schopnost pohybu mimo zpevněné cesty, činil vozidlo těžkopádným a náročným na údržbu. Na druhé straně se ovšem vozidlo setkalo se značným zájmem ze strany vojenských kruhů. Přesto zůstalo pouze u jediného prototypu a sériová výroba nebyla nikdy zahájena. Zajímavostí je, že v roce 1927 vznikla i obrněná verze WT-1. Dodejme, že tehdy jiní výrobci vyvíjeli polopásová vozidla, která byla praktičtější a méně komplikovaná.


Plavkyně těsně před prolomením povrchového napětí vody
Povrchové napětí je efekt, při kterém se povrch kapalin chová jako elastická folie a snaží se dosáhnout stavu s co nejmenší energií. Proto je hladina klidné vody v otevřené nádobě (v gravitačním poli) vodorovná. Čím menší je povrchové napětí, tím menší je povrch kapaliny. Pokud by na kapalinu nepůsobily vnější síly, měla by kulový tvar – snažila by se minimalizovat svůj povrch a koule má ze všech těles stejného objemu nejmenší povrch. To je důvod, proč kapaliny tvoří kapky. Efektu povrchového napětí využíváme například při mytí rukou. Mastné ruce se vodou myjí obtížně, voda mastný povrch nesmáčí. Pokud ale použijeme mýdlo, voda se k povrchu rukou dostane snáz a umožní jejich důkladné umytí. Mýdlový roztok má menší povrchové napětí, a proto je pružná blána na povrchu vody s mýdlem poddajnější. Saponáty a prací prostředky fungují podobně – snižují povrchové napětí, a tím usnadňují smáčení. Povrchové napětí lze pozorovat i v přírodě. Tento jev způsobuje, že se některé druhy hmyzu udrží na vodní hladině, například bruslařka (Gerris lacustris) nebo hladinatka (Velia caprai). Stejně tak můžeme na hladinu položit také některé předměty jako třeba jehlu, žiletku, kousek alobalu nebo lehkou minci, aniž by klesly ke dnu. Autorem fotografie je Ian MacNicol a můžeme zde vidět Honey Osrin z Plymouthu, kterak soutěží v rozplavbách žen na 50 metrů znak během mezinárodního plaveckého setkání v Edinburghu, které se konalo 1. března 2018.

No... jak to jen říct... aby nějakého plochozemce netrefil šlak...
Voda v JAKÉKOLI nádobě je zakřivená ÚPLNĚ STEJNĚ jako voda v mořích a oceánech.
Jen to je mnohem méně vidět, protože ta nádoba je prostě MENŠÍ než ten oceán... nebo blbá přehrada. Už i na té je to vidět. I na obecním kačáku, máš-li lejzrové ukazovátko!

První webkamera byla vynalezena na univerzitě v Cambridge roku 1991 a vznikla z jednoduché, ale praktické potřeby. Tým vývojářů a vědců pracujících v laboratoři počítačové vědy často chodil pro kávu, ale zjistili, že kávovar bývá často prázdný. Aby nemuseli zbytečně vstávat, rozhodli se umístit kameru, která snímala stav kávovaru. Webkamera s rozlišením 128x128 px, pojmenovaná jako "Trojan Room coffee pot", byla připojena k počítači a každých 20 sekund posílala obraz kávovaru v reálném čase na interní síť. Tímto způsobem mohli výzkumníci kontrolovat kávovar pohodlně od svých stolů. Tento jednoduchý projekt se brzy stal legendou a předzvěstí budoucího využití webkamer pro sdílení videí v reálném čase po internetu. V roce 1993 byla kamera připojena k internetu, což umožnilo lidem z celého světa sledovat zmíněný kávovar. Kamera se stala tak populární, že byla v provozu téměř deset let, až do roku 2001, kdy byl kávovar nakonec odpojen. Tento projekt položil základy moderním webkamerám a inspiroval vývoj živého přenosu obrazu přes internet.


Litinová dělená forma k výrobě skleněných baněk
Tvar vám nejspíš přijde povědomý, ano, jde o klasickou žárovku. Stroj SYLVANIA OSRAM Ribbon vyrobil 90 % žárovek na světě, v rámci celkem asi 15 používaných strojů, přičemž každý vyrobil více než 5,6 milionu žárovek denně. První pokusy se žárovkou (principiálně vznik světla žhavením materiálů průchodem elektrického proudu) lze datovat k roku 1802 (Humphry Davy). Vynalezení žárovky je připisováno Heinrichu Göbelovi v roce 1854. S konstrukcí použitelné žárovky experimentovali i další vynálezci. Podle novodobých výzkumů žárovku sestrojilo nezávisle na sobě 20 vědců a vynálezců ještě před Thomasem Alva Edisonem, který ji úspěšně patentoval v roce 1879 a v následujícím roce ji úspěšně uvedl na trh. Hned z počátku udělal žárovce velkolepou reklamu: v roce 1880 nasvítil parník, na Světové výstavě jich už svítila zhruba tisícovka. O rok později byly na trh uvedeny žárovky v provedení s bambusovým vláknem a standardní šroubovací paticí E 27. Svítily asi 600 hodin a byly dosti drahé – 1 dolar a 15 centů. Edisonův přínos spočíval především v tom, že svoje řešení dokázal úspěšně uvést na trh, což se vynálezcům před ním nedařilo a právě tím svůj vynález nakonec obhájil i v soudní síni. Pokud jde o samotné skleněné baňky, tak na počátku 80. let 19. století dokázali zkušení skláři vyrobit pouze dva kusy za minutu. Produkce tehdy probíhala u společnosti Corning Glass. Pro uspokojení rostoucí poptávky zde vytvořil roku 1921 William J. Woods spolu s Davidem E. Grayem "páskovací stroj" na výrobu baněk, který dokázal žárovky produkovat kontinuálně. V roce 1926 mohl stroj Corning Ribbon Machine produkovat až 300 žárovek za minutu, hodinu po hodině, den po dni. Další vývoj vedl k vývoji stroje, který byl schopný produkovat více než 1600 žárovek za minutu.


Psal se únor 2020 a v jednom belgickém sekáči se objevilo záhadné fotoalbum, které upoutalo nebývalou pozornost. Jednalo se totiž neskutečnou sbírku, v níž tajemná žena pózuje s předními Hollywoodskými celebritami 90. let, jako jsou Antonio Banderas, Tom Cruise, Angelina Jolie, Bruce Willis a další. Zaměstnanci second handu Opnieuw & Co usoudili, že album muselo být darováno omylem a zveřejnili jej na Facebooku, aby se pokusili zjistit, kdo je ona žena. Později zjistili, že se jmenovala Maria Snoeys-Lagler a byli tak schopni vrátit album jejímu dědici. Po dalším bádání vyšlo najevo, že Maria byla bývalým členem Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu. Zemřela roku 2016 ve věku 87 let a album nyní přechovává její dcera žijící v Kalifornii. Možná vám celý příběh přijde podezřelý, ale paní Maria byla členkou Hollywood Foreign Press Association (HFPA), která pořádá Zlaté glóby a členové asociace se účastní prestižních filmových a televizních akcí ještě před odevzdáním svých hlasů. Proto měla jedinečný přístup k filmovým hvězdám a ty jí rády zapózovaly - přece nenaštvou člověka, který uděluje hlas pro Zlaté glóby, že?


"Hobo Nickel" je název pro americké pěticentové mince (nikláky - podle materiálu z něhož byly vyrobeny), které byly ručně vyryty tuláky během Velké hospodářské krize ve 30. letech. Tuláci používali tyto rytiny ke zvýšení hodnoty obyčejné mince a vytvořil tak malá umělecká díla, která mohli vyměnit za jídlo, svezení nebo jiné služby. Tyto rytiny byly často velmi detailní a kreativní a motivy se lišily. Častým motivem byla mimo jiné lebka. Dnes jsou Hobo Nickels cennými sběratelskými předměty a některé se již prodaly v aukci za tisíce dolarů. Termín "Hobo" vznikl ke konci 19. století v severozápadní části Spojených států amerických pro dělníky bez domova putující krajem. Společensky pod nimi stáli trampové, kteří v kontrastu s hoboes pracovali jen z donucení, a ještě níže "bums", kteří nepracovali vůbec. Hoboes cestovali načerno na vozech nákladních vlaků. Mezi významné hoboes patří například T-Bone Slim, Utah Phillips, Seasick Steve, Bill Ash. Zajímavostí je, že Jack London popisuje své zážitky z dob, kdy cestoval jako hobo, v knize Cesta (The Road) z roku 1907, napsané specifickým slangem.

Jen dodám, že zaměstnanci drah v USA na hoboes (hobo, mn. č. hoboes, čti hobou a hobous) stříleli či je shazovali z těch vlaků... holt humózní společnost, tadle murika
Na druhou stranu, doloženo (dochoval se drážní předpis a píše o tom Jack London) je to podle všeho jen u Pacifické dráhy, takže to možná jinde nedělali.

No a nakonec, u nás existovala hudební skupina Hoboes, bří Ryvolů, hráli jejich písně v pro ně typickém rytmu "tempo di beguin", pro nás "tempo di vlakové drn drn drn"
Jak Mikiho tak Wabiho jsem osobně znal, sám kdys hrajíc u mnohých táborových ohňů mnohých osad... Wabi už hraje na krabici boží, a Miki už dlouhá léta nehraje, žije v ústraní.
Proč je vzpomínám? Protože právě od nich pochází známé, dodnes jak v rádiích tak u ohňů hrané písně - např. "Bedna vod whisky", "Tereza", "Polední Jumbo jet", "Rezavý šporny", nebo u vojáků ZVS velmi oblíbená "Tak už mi má holka mává"

To Alfík: "Já nechci bejt sám, když koleje duní..."

Bitva o slanečky aneb vozová hradba v anglickém stylu a Shakespearův Falstaff (1429)
Stoletá válka je v plném proudu. Po rozhodujícím vítězství u Azincourtu v roce 1415 získali Angličané převahu a zabrali velkou část severní Francie. Dvanáctého října 1428 oblehli Orléans, město které mělo strategický a symbolický význam pro obě strany konfliktu. Netrvalo dlouho a obě znesvářené strany se musely potýkat s nedostatkem potravin. Když z Paříže vyrazila v únoru 1429 mohutná Anglická zásobovací kolona, rozhodl se hrabě Dunios (1402–1468) že na ni zaútočí a zničí ji. Kolona čítala na 300 vozů, převážejících děla, munici, potraviny a také množství slanečků - jelikož se blížil čas půstu. Jejího velení se ujal zkušený válečník Jan Fastolf (1380-1459). Francouzská armáda měla zdrcující převahu (zhruba 4 000 mužů), ale promarnila moment překvapení a anglické síly se stihly dobře připravit. Zásobovací vozy srazili do improvizované hradby, doplnili dřevěnými barikádami a zahrocenými kůly. Francouzi s tím ale počítali a přitáhli vlastní dělostřelectvo, které začalo anglické pozice drtivě ostřelovat. Tehdy se však jednalo o novou zbraň a její správné použití ještě nebylo správně pochopeno. Byť hrabě z Clermontu nařídil svým vojákům vyčkat, skotští pěšáci čítající 400 mužů, se rozhodli na anglickou pozici zaútočit. Dělostřelecké ostřelování tak muselo být předčasně odvoláno z obav, aby nezasáhlo vlastní síly. Lehce odění Skotové navíc byli snadnou kořistí anglických lučištníků, dobře ukrytých za vozovou hradbou. Francouzská kavalerie se vydala na podporu skotské pěchoty, ale zastavili je lučištníci a zahrocené kůly. V tomto okamžiku Angličané, kteří spatřili, že francouzská pěchota se jen neochotně připojuje ke Skotům, se rozhodli podniknout protiútok. Francouzi byli drtivě poraženi a museli ustoupit zpět k Orléansu. Morálka uvnitř obleženého města a mezi jeho vůdci byla natolik nízká, že se dokonce zvažovala kapitulace. Kdyby město padlo, přišel by nejspíš francouzský princ i o zbytek Francie. Pak se ale v květnu 1429 objevila na scéně jistá mladá dívka, která porazila Angličany a město slavně osvobodila - jmenovala se Johanka z Arku. Polský spisovatel fantasy Andrzej Sapkowski popsal bitvu ve svém románu Lux Perpetua. Román je součástí husitské trilogie, která se odehrává ve Slezsku 15. století během husitských válek. Krátký popis bitvy ale není spojen s hlavním dějem. Sir John Fastolf je zobrazen jako komická postava, která vyhraje bitvu díky zvěstem, které prý slyšel o českých kacířích a jejich veliteli Janu Žižkovi. Fastolf, tváří v tvář nepříteli, beznadějně sráží své vozy do hradby a překvapivě vyhrává. Bitva se také zmiňuje v románu Roberta Nye, Falstaffa, vyprávěného očima samotného anglického velitele.


Opilý jezevec vypil devět piv a usnul na pláži
V roce 2015 našli na pláži v polském přímořském letovisku Rewal, samici jezevce po těžkém flámu. Silně páchla alkoholem a kolem ní leželo sedm prázdných lahví od piva. Další dvě byly opodál v křoví, takže je možné, že začala svou party právě tam. O nebohé zvířátko, s pořádnou kocovinou, se postarali v útulku a pojmenovali ji Wandzia. Je docela možné, že v minulosti ochutnala zbytky piva po turistech a zachutnalo jí. Následně někomu ukradla lahve a zuby strhla víčka. Nejprve panovaly obavy, že Wandzia akci nepřežije, nicméně po dvou dnech spánku se probrala a začala pít vodu a jíst kuřecí maso. Několik dní pak trvalo, než se dokázala postavit a mohla být vypuštěna do volné přírody.


Rekonstrukce mamuta od Romana Boltunova z roku 1805
No, slona asi nikdy neviděl, ale zato dobře znal prasátka. Jedná se o první pokus o rekonstrukci podoby Adamsova mamuta (známého též jako mamut od Leny). Originál se ztratil, ale tato kopie (s rukopisem Johanna Friedricha Blumenbacha) a další se zachovaly až do dnešních časů. Romana Boltunov byl obchodníkem z Jakutska a nakreslil jej z paměti, podle zmrzlé mršiny, kterou viděl na Sibiři. První publikované zprávy o sibiřských mamutích ostatcích se objevily v Evropě v roce 1690. Roku 1728 o nich publikoval Sir Hans Sloane první komplexní vědecký článek, který byl založen na popisech různých cestovatelů a zkoumání nemnoha kostí. V roce 1738 Johann Philipp Breyne tvrdil, že mamutí ostatky představovaly nějaký druh slona, ale nedokázal vysvětlit, proč by se tropické zvíře našlo v tak chladné oblasti, jako je Sibiř. Navrhl, že se tam mohly dostat během Biblické potopy světa. Mezi lety 1692 až 1806 existovaly pouze čtyři popisy zmrzlých mamutů, ale nebyly publikovány v Evropě. Na konci století, na základě těchto dílčích údajů, Georges Cuvier přesvědčivě argumentoval, že sibiřský mamut byl jiný druh než kterýkoli ze dvou známých druhů slona. Taková tedy byla situace, když ruský botanik Michail Adams přišel na Sibiř. Putoval jako člen vědeckého týmu spojeného s neúspěšnou diplomatickou misí hraběte Jurije Golovkina do Číny. Po neúspěchu mise několik členů vědeckého týmu zůstalo na Sibiři, aby zde prováděli výzkum. Na začátku léta 1806 se Adams doslechl nálezu zmrzlého mamuta. Netrvalo dlouho a jeho výprava dorazila koncem června na místo - pluli po Leně do její delty se Severním ledovým oceánem. Bohužel divoká zvěř snědla většinu mamutích orgánů a masa. Přesto si uvědomil, že jde o nejkompletnější pozůstatky mamuta, jaký se kdy našel. Bohužel předtím stihl obchodník se slonovinou Šumachov prodat kly i jednu nohu. Přesto byly mamutí ostatky natolik těžké, že i deset mužů mělo problém s nimi pohnout. Během své zpáteční plavby si Adams koupil pár klů, o kterých se domníval, že jsou stejné co Šumachov prodal. Po návratu do Petrohradu sestavil kostru Wilhelm Gottlieb Tilesius, kterému velmi usnadnila práci možnost vidět kostru slona indického, vystavenou v tamním muzeu. Chybějící kosti pak vyřezal ze dřeva. Přesto udělal Tilesius jednu zásadní chybu, když kly osadil opačně - prohnuté dolů. Tato chyba byla opravena až roku 1899 a správné umístění klů bylo předmětem debat až do dvacátého století. Adamsovo vyprávění o jeho cestě bylo zveřejněno koncem roku 1807 a brzy přeloženo do dalších evropských jazyků, a bylo šířeno po celé Evropě i Americe.


Náměstí Piazza dell'Anfiteatro v Lucce bylo vytvořeno na ruinách římského amfiteátru
Postaveného ve 2. století a mohl pojmout přibližně 10 000 lidí. Současný oválný tvar náměstí tak krásně zrcadlí obrys původního amfiteátru. V období renesance a následujících stoletích procházelo náměstí mnoha změnami, avšak kartografické záznamy a umělecká díla z té doby potvrzují, že původní tvar amfiteátru zůstal zachován. Byl to však až toskánský architekt Lorenzo Nottolini, který v 19. století, pověřen městem Lucca, zajistil, že náměstí bylo zrekonstruováno tak, aby pokud možno co nejvíce odpovídalo svému původnímu antickému tvaru. Práce na obnově se zaměřily na odkrytí základů starého amfiteátru a odstranění staveb, které narušovaly jeho půdorys. Bylo zbořeno několik domů a zrekonstruovány byly i části starých římských zdí. Náměstí je obklopené domy, které dodnes slouží především jako obchody a kavárny. Prostorná plocha bývá často využívána pro různé kulturní akce, trhy nebo koncerty, což z něj činí živé místo setkávání a společenských aktivit.

Papoušek se zálibou v pivu a cigaretách utekl z domu a byl nalezen o měsíc později a sto kilometrů daleko
Kakadu Dundee je nejlepším přítelem Australana jménem Trevor "Pud" Bilston, který jej vychoval od mláděte po té, co mu omylem skácel strom s hnízdem. Společně žili v rybářské chatě v Bynoe Harbour, jihovýchodně od Darwinu, až do opeřencova útěku letos v červenci. Pud věří, že se Dundee rozhodl najít si samičku a pak se nedokázal vrátit domů. O měsíc později byl naštěstí nalezen o sto kilometrů daleko v Berry Springs. Dundee je známým rošťákem, má ve zvyku pití jakéhokoliv piva které najde (většinou dopíjí odhozené plechovky) a žvýká vajgly u stolů před místní hospodou. Nyní, po velkém útěku, se na nezbedu chystá velký detox. Dle hospodského Terryho Smitha by měl být Dundee přihlášen k anonymním alkoholikům a dostat nikotinovou náplast. Na závěr dodejme, že Pudovi je již 71 a jeho papoušek mu v minulosti pomohl překonat těžkou mrtvici. Radost z Dundeeho návratu má zkrátka celá rodina a hlavně osmiletá vnučka.


Nejunikátnějším z japonských dlouhých mečů ódači (大太刀) je bezpochyby Norimitsu Odachi. Roku 1447 jej vykoval Osafune Norimitsu, měří 3,77 metru a váží 14,5 kilogramu. Někdy se zmiňuje, že jde o meč obrů, ale pravdou je, že jde o zbraň ceremoniální. Ve vzdálené minulosti dával jasně najevo, jak zámožný je jeho majitel, který dokázal zaplatit řemeslníka natolik zkušeného a zručného, že dokázal vytvořit takto monstrózní zbraň. Zbraň je v majetku šintoistické svatyně v Kibitsu, prefektury Okajama, a až do roku 1992 byla čepel pokryta rzí, než ji vyleštil Fujishiro Okisato.

Nodači (野太刀) je velký obojruční japonský meč. Nodači je volně překládáno jako polní meč. Někteří lidé ale tvrdí, že význam nodači je přibližně stejný jako význam ódači, což znamená velký meč. Zmatenost okolo těchto termínů vedla k tomu, že nodači se stalo téměř synonymem pro velké ódači. Takže přes to, že se možná původně jednalo o označení jakéhokoliv velkého bitevního meče, se tento termín často užívá pro označení všech "přerostlých" japonských mečů. Nodači nosili pěší vojáci jako zbraň proti jízdě a na boj na otevřeném prostranství, protože jeho rozměry značně ztěžovaly použití v budovách nebo ve stísněných prostorách. Nodači se také používal k přesekávání kopí. V dobách míru se meč nosil křížem přes záda jako symbol společenského postavení. Toto je zajímavé, většina japonských mečů (jako např. katana nebo wakizaši a také tači) se totiž nosila za opaskem, od opasku ale není možné tasit meč s čepelí delší než cca 150 cm. Bojovat s nodači bylo nesnadné, protože bylo těžké a velké, ale, jako je to u všech jiných zbraní, bylo extrémně smrtící, když byl jeho majitel schopný. Délka rukojeti u těchto mečů se pohybovala od 30 do 33 cm. Dosah a sekací schopnost byla větší než u katany díky velikosti a váze zbraně.


Fotografie z roku 1979 ukazuje, kterak zaměstnankyně amerického federálního výzkumného zařízení v Kalifornii Lawrence Livermore National Laboratory otevírá dveře, které byly považovány za nejtěžší pantové dveře na světě. S hmotností 44 tun, tloušťkou 2,5 metru a šířkou 3,6 metru. Speciální ložisko na pantu umožnilo jediné osobě poměrně snadno otevřít nebo zavřít tyto obří dveře. Kovové monstrum vyztužené betonem blokovalo zdroj rotujícího cílového neutronového zdroje-II (RTNS-II), nejintenzivnějšího záření kontinuálně fúzních neutronů. Svému účelu sloužilo až do roku 1987. Právě vstupy do trezorů nebo protiatomových krytů patří mezi nejextrémnější dveře. Například sejf anglické banky, který uchovává 400 000 zlatých cihel (přičemž 80 kousků váží zhruba jednu tunu), odolá i bombám a odemyká se pomocí sofistikovaného systému rozpoznávání hlasu. Vojenské zařízení Cheyenne Mountain Complex se pyšní bunkrem, jehož vchod tvoří 25tunový kolos, jež by vydržel ekvivalent exploze 1429 pum svržených na Nagasaki. Nejtěžší dveře na světě ale nejsou navrženy tak, aby udržely lidi venku, ale aby chránily vnější svět před obsahem za nimi. Podle Guinessovy knihy rekordů jsou nejtěžšími dveřmi na světě ve skutečnosti dveře radiačního štítu v Národním institutu fúzních věd (NIFS) v Japonsku. Váží 720 tun, jsou 11,73 m vysoké, 11,4 m široké a 2 metry silné.


Kepenek je tradiční oděv tureckých ovčáků, který připomíná tlustý stan. Tento oděv bez rukávů a knoflíků je obvykle vyroben z plsti a nosí se na ramenou, přičemž zakrývá celé tělo. Často je bílé barvy, ale může mít některé dekorativní prvky. Tyto oděvy mohou mít tloušťku až jeden centimetr a prodávají se na váhu. Suchý kepenek obvykle váží kolem 6 kg, ale pokud zmokne v dešti, může vážit až 10 kg. Je vodotěsný a dostatečně tuhý, aby stál vzpřímený bez jakékoli další podpory. Zatímco se kepenek používá primárně jako oblečení, může také sloužit jako provizorní stany, což umožňuje kočovným pastýřům spát venku i v chladném počasí.

Gratuluji Rasemu k finalové účasti

Hooo, moc děkuju Vítězství z toho sice nakonec nebylo a musím dál používat obyčejné zvětšovací sklíčko, ale pokecal jsem se spoustou zajímavých lidí - hlavně z Voxpotu byli skvělí. Oproti tomu Youtubeři nestáli za nic (takoví frajírci co se drželi v chumlu a vlastně tam ani nechtěli bejt).

Létající Jávská okurka. Indonéská liána Alsomitra macrocarpa z čeledi tykvovitých, vypouští ze semeníku o velikosti fotbalového míče velká semena s papírovitými křídly, která plachtí i několik stovek metrů od mateřské rostliny. Jejich let byl studován i některými průkopníky raného letectví. Zkrátka dokonalá aerodynamika vytvořená silou evoluce.


Zleva doprava: křesťanský horal ze Zahlé, křesťanský horal ze Zagharty a libanonský drúz v tradičním oděvu (1873).
Zahlé bylo založeno asi před 300 lety. Na začátku 18. století bylo město rozděleno do tří oddělených částí s vlastním guvernérem. Mezi roky 1777 a 1860 bylo město třikrát vypáleno. V 19. století získalo status nezávislého státu s vlastní vlajkou a hymnou. V roce 1885 sem postoupila budovaná železnice, čímž se zlepšil obchod a zvyšoval se blahobyt. Zahlé se stalo křižovatkou obchodu mezi Bejrútem a Damaškem a Mosúlem a Bagdádem. Zahlé je též místem zrodu Libanonské armády a hrálo důležitou roli v moderních politických dějinách země.
Drúzové jsou nábožensko-etnická komunita žijící v Libanonu, Izraeli a Sýrii, podle některých názorů původně pocházející z Egypta. Podle své vlastní tradice se však považují za potomky biblického Jetra, midjánského kněze, který se stal tchánem a rádcem Mojžíše. Podle této tradice by ale museli ve skutečnosti pocházet z jižní části Arabského poloostrova, odkud mohli být během rozmachu islámu vytlačeni na sever. Drúzové se totiž počátkem 11. století (1017) oddělili od šíitské větve ismailitů. V letech 1921–1936 měli drúzové svůj autonomní stát Džebel Drúz, který se nacházel v syrské oblasti Džabal ad-Durúz a který fungoval v rámci území, jež mezi světovými válkami spravovala Francie. Jeho hlavním městem byla Suvajda. V roce 1925 se Drúzové vedení Sultanem al-Atrašem proti této francouzské správě vzbouřili a nakrátko vyhlásili úplnou nezávislost. Francie sice povstání potlačila, ale ponechala oblasti autonomii až do roku 1936. Později byla oblast začleněna do vznikajícího syrského státu. Pokud jde o izraelské Drúzy, tak během izraelské války za nezávislost v roce 1948 se připojili k židovským silám. Drúzská jednotka dokonce bojovala na straně Izraelců a dodnes se označují za loajální občany Izraele.


Svlékání je pro kraba dosti náročné a může trvat i několik dní. Většinou se uchýlí na ten čas do úkrytu, dokud mu nový krunýř neztvrdne. Svlékání nebývá moc časté a krab po něm viditelně vyroste. Nyní vás asi zajímá, jak krab vlastně zjistí, že se musí svléknout (proces se nazývá ekdyse). Děje se tak díky složitým biologickým mechanismům, které zahrnují hormony a vnitřní tlak těla. Tento proces je řízen především hormonálním systémem a reakcí na růst jejich těla. Jak to funguje: Krunýř (exoskelet) krabů je tvrdý a nepružný, takže když krab roste, jeho tělo začne tlačit na vnitřní stranu krunýře. Tento tlak je pro kraba signálem, že jeho exoskelet je příliš těsný. Svlékání je řízeno hormony, které produkuje speciální žláza nazývaná Y-orgán. Tento orgán vylučuje hormon, který spustí proces svlékání. Krab začne absorbovat vápník z původního krunýře zpět do těla, aby jej mohl znovu použít pro tvorbu nového krunýře. Mezitím se pod starým krunýřem začne tvořit nový, měkký exoskelet. Krab praskne svůj starý krunýř v oblasti spojení mezi karapaxem (hlavní částí krunýře) a břichem. Pak se z něj pomalu vysouká. Nový krunýř je zpočátku měkký, což činí kraba zranitelným. Během několika hodin až dní krunýř ztvrdne díky ukládání vápníku. Krab tedy "ví", že se musí svléknout, protože vnímá tělesný tlak a hormonální signály, které jej připraví na tento proces. Je to přirozený cyklus, který se opakuje několikrát během života kraba, zejména během období růstu.


Americký výrobce a opravář strunných hudebních nástrojů Robert Benedetto (78 let) jednou dostal jako vtip kus dřeva prolezlého larvami brouků s tím, aby z něj vyrobil kytaru. On to udělal a nakonec ji prodal za 30 000 dolarů! Robert Benedetto se narodil 22. října 1946 v Bronxu. V roce 1968 vyrobil svou první Gibsonku (větší jazzová kytara) a za svou kariéru ručně vyrobil téměř 850 hudebních nástrojů. Jeho kytary se objevují na mnoha nahrávkách, videích a televizních a filmových soundtracích a byly uvedeny v knihách, časopisech a muzeích. V 70. letech jeho pověst rostla a tvořil gibsonky pro profesionální jazzové hráče. Benedetto se v roce 1975 oženil s Cindy Whyte, která fotografovala a rozsáhle dokumentovala Robertovy kytary a jejich hráče. V roce 1983 začal Benedetto dělat housle jak pro orchestr, tak pro jazzové umělce. V roce 1994 vydal knihu o výrobě gibsonek a v roce 1996 instruktážní DVD. Dál tvoří a je aktivní.

Zdobená skříňová postel byla chloubou svých majitelů
V domech s obvykle pouze jedním pokojem poskytovala určité soukromí a během zimy pomáhala udržovat lidi v teple. Šlo o hlavní část mobiliáře venkovských domů v Bretani až do 20. století. Některé uzavřené postele (francouzsky lit-clos) byly postaveny nad sebou v dvoupatrovém uspořádání. V těchto případech by mladí lidé spali v horní části. Uzavřená lůžka byla dlouhá 1,60 až 1,70 m, dost dlouhá pro lidi z tohoto regionu, kteří byli spíše malí. A protože spali téměř vsedě, opírali se o tři nebo čtyři polštáře. Tato lůžka sloužila také k ochraně před domácími zvířaty (prasata, slepice) žijícími v domě. V bretonské kultuře se také věřilo, že "bedna" poskytuje ochranu proti vlkům. Podobné typy uzavřeného postelového nábytku byly kdysi také nalezeny v západní Británii; Devon, Cornwall, Wales a zejména v Gower. V Nizozemí se skříňová postel neboli "bedtede" běžně používala až do 19. století, zejména na venkovských farmách. Tyto skříňové postele pojaly dva lidi a pod nimi byly často zásuvky "rolkoetsen", které se vytahovaly a poskytovaly spaní pro děti. Obecně se dá říct, že skříňové postele později vyšly z módy a protože jejich výroba byla nákladná, v 19. a 20. století se od nich postupně upouštělo.


Nejnudnější silnice světa se nachází na východě Saúdské Arábie
Vede regionem Rub-al-Chálí, jednou z největších písečných pouští na světě. Dokonale přímá trasa dlouhá 256 km prochází rovinatou pouštní zemí, bez jakýchkoliv zákrut nebo zatáček, což z ní dělá nejdelší rovnou silnici na světě. Vedle naprosté absence zatáček ji navíc charakterizuje i téměř zcela rovný terén a bezvýrazné okolí. Highway 10 měří 1 474 kilometrů a spojuje město Al Darb na jihozápadě s městem Al Bateha na východě (na hranici se Spojenými arabskými emiráty). Jde o poměrně frekventovanou spojnici, využívanou hlavně kamiony přepravujícími zboží z jedné strany země na druhou. Patrně nejznámějším je její úsek přes poušť Rub-al-Chálí. Tento konkrétní kus infrastruktury byl původně postaven jako soukromá silnice pro krále Fahd bin Abd al-Azíze, dnes je ale již součástí veřejného silničního systému. Dříve držela rekord australská dálnice Eyre s přibližně 146 kilometry přímé silnice.


Pohled do sovího ouška
Sovy mají jedinečnou anatomii, ve které jsou jejich uši zarovnány s očima, což jim umožňuje detekovat zvuky a lokalizovat kořist s nebývale velkou přesností. Tato adaptace jim dává výhodu při nočním lovu a umožňuje jim hýbat hlavou až o 270 stupňů, aby slyšely a viděly do všech stran. Pokusy ukázaly, že sovy dokáží ze všech ptáků nejlépe určit místo, odkud přichází zvuk. Aby byly zvukové vlny lépe zachyceny, u většiny sov se u ušního otvoru nacházejí dvě kožní řasy. Přední se může vztyčovat, takže funguje jako ušní boltec savců a slouží na zachycení zvuků přicházejících zezadu. Těmito záhyby si může pták rovněž přivřít ušní otvory (velké a lasturovité). Většina sov má navíc uši postaveny na hlavě nesymetricky, což je další z adaptací, která sovám umožňuje velmi přesně zaměřit zdroj zvuku. Zjistilo se, že na lokalizaci kořisti na vodorovné ose používají sovy časové rozdíly mezi pravým a levým uchem, které představují čtyři milisekundy. To sově stačí na to, aby od sebe odlišila dva zdroje zvuku vzdálené od sebe jen 1,6°. Stejně rozlišuje i rozdíly ve vertikálním směru. Registraci i těch nejtišších zvuků umožňuje sovám extrémně velký bubínek v uchu, který je srovnatelný s bubínkem velkých kočkovitých šelem. V důsledku této adaptace se zvuk vstupující do vnitřního ucha zesílí až 40x (u člověka jen 18x). Kromě toho hrají důležitou roli i sluchová centra v mozku, konkrétně počet neuronů v nich. Kupříkladu sovy lovící v noci jich mají ve sluchových jádrech 46 000 (kalous pustovka), kdežto takový holub jich má jen něco málo přes 8 000. Pro zajímavost ještě uvedu, že když se sově podíváte do ucha, skrze jemnou kůži uvidíte prosvítat zadní stěnu oka (které je u sov až bizarně velké).


Nic nepotěší bříško jako teplá miska "polévky" za deštivého dne!
Nu a nyní se přesuneme do deštivého a pochmurného Skotska, kde dávají přednost něčemu ostřejšímu - asi jim nechutnají nudle. První zmínky o pálení whisky se zde datují až k přelomu 12. a 13. století. První oficiální palírna se uvádí ve zprávě z června 1495, kdy ze zápisu ve státní pokladně byla záloha a slad poslány mnichu Johnu Corovi, jako královská zakázka na cca 500 sudů whisky pro panovníka Jakuba IV. (1473-1513). Za vlády téhož krále měl ve Skotsku úřední monopol na výrobu whisky Cech holičů. Palírny tehdy byly oficiální a do ilegality se většina přesunula až po parlamentní dani z roku 1725. Proto v druhé polovině 18. století byla ve Skotsku více než polovina produkce whisky v podstatě nezákonná. Obecně se uvádí, že nejstarší oficiálně doloženou palírnou whisky je nejpravděpodobněji Isle of Jura na okraji skotského ostrova Jura - oficiálně založená roku 1810. Údajně se zde ale nelegálně pálilo již na začátku 16. století. Začátkem 20. století byla palírna uzavřena. Ke znovu otevření došlo v roce 1963 díky Robinu Fletcherovi, Riley-Smithovi a Delma Evansovi. Dnes je palírna v majetku společnosti Whyte and Mackay Limited. Produkuje jednodruhovou whisky (single malt whisky) značky Jura, což je 10letá whisky s obsahem alkoholu 40%. Tato whisky je jemně rašelinová až sirupová. Ps. Irské "Annals od Clonmacnoise" popisují smrt kmenového náčelníka, který se upil whisky na Vánoce 1405. Nutno poznamenat, že jde o raně novověký (1627) anglický překlad ztracené irské kroniky, který pokrýval události v Irsku od pravěku do roku 1408.

Krokodýli pojídají kameny, známé jako gastrolity, aby si usnadnily trávení, protože díky absenci účinného žvýkacího systému pomáhají drtit potravu v jejich žaludku. Nedávné studie také naznačují, že tyto kameny by mohly zlepšit stabilitu při plavání, zejména u mladých jedinců. Ačkoli toto chování, nazývané litofagie, zůstává předmětem výzkumu, kombinuje zažívací a funkční výhody nezbytné pro jejich přežití ve vodním prostředí. Gastrolit (doslova kámen v žaludku) najdeme v žaludku některých (převážně býložravých) živočichů a je nápomocný při mechanickém rozmělňování potravy. Nacházíme je ale také u druhohorních dravých mořských plazů nebo u některých dravých teropodních dinosaurů (např. rod Lourinhanosaurus). Býložravec vybavený potřebným instinktem spolyká kameny, aby svalnatému žaludku usnadnil rozmělňování rostlinné potravy. Tuhé buněčné stěny vlákniny v potravě jsou při trávení přítomnými kameny mechanicky rozrušovány a umožňují průnik trávicích šťáv, především enzymů, k takto uvolněným živinám. Gastrolity lze nalézt v žaludcích ptáků nebo také na paleonalezištích neptačích dinosaurů (např. obří sauropodi). Časté jsou také jejich objevy u druhohorních dravých mořských plazů ze skupiny Plesiosauria. U korýšů z řádu Decapoda se několik dní před svlékáním krunýře tvoří v žaludku čočkovitá bělavá tělíska, která se nazývají také gastrolity neboli rakůvky. Do rakůvek se postupně koncentrují inkrustující látky, hlavně minerály, které pak zpevní nový měkký krunýř.


Vykřesávání jisker pomocí rotoru vrtulníku
Když vrtulníky (na snímku V22 Osprey) operují v pouštním prostředí, jejich lopatky jsou vystaveny tření s částicemi písku poletujícími ve vzduchu. Toto tření vytváří jiskry v důsledku mikroeroze, ke které dochází na hranách čepelí, i když jsou vyrobeny z vysoce tvrdých kovů, jako je titan nebo nikl. Tento jev byl často důvodem šíření zvěstí, že jde o létající talíře nad pouští. Kopp-Etchellsův efekt je jiskřivý prstenec vzniknuvší vrtulovými letouny při nasazení v písečných podmínkách, zejména v blízkosti země a v noci. Pojmenoval jej fotograf Michael Yon na počest dvou vojáků, kteří byli zabiti v boji, amerického rangera Benjamina Koppa a britského vojáka Josepha Etchellse, kteří byli zabiti v Afghánistánu roku 2009. V podstatě jde o velmi podobný efekt, který známe při broušení kovu. Rotory vrtulníků jsou kvůli vyšší ochraně vybaveny oděrnými štíty podél jejich náběžných hran. Tyto pásky jsou často vyrobeny z titaničitých, nerezových ocelí nebo slitin niklu, které jsou velmi tvrdé, ale ne tak tvrdé jako samotný písek. Když helikoptéra letí nízko nad zemí v písečném prostředí, může dojít k popsanému efektu. Eroze spojená s Kopp-Etchellsovým efektem představuje nákladné problémy s údržbou a zatěžuje armádní logistiku. Nemluvě o tom, že v případě vojenského nasazení je ohnivý prstenec viditelný na velké vzdálenosti, což znamená taktickou nevýhodu při pokusu zůstat skryt ve tmě. Záře navíc může omezovat viditelnost z kabiny, zvláště při použití nočního vidění a způsobit pilotu prostorovou dezorientaci. Dá se říct, že jde o obdobný efekt, jako když se budete snažit rozdělat oheň pomocí křemene a ocílky. Jiskry vznikají tlakem z nárazu, který působí na atomy v křemičitém krystalu a způsobí jejich posunutí a naruší nábojovou rovnováhu, čímž vznikne vysoké napětí o velikosti několika tisíc voltů a to je příčina vzniku jiskření (viz piezoelektrický jev).


Když Napoleona porazila záplava ušatců (1807)
Po uzavření Tylžského míru s Ruskem, 7. července roku 1807, Francouzský císař a proslulý vojevůdce zamýšlel úspěšné jednání završit kratochvilným lovem na králíky. Náčelník jeho štábu Alexandre Berthier (1753-1815) se chtěl svému pánu zavděčit a připravil opravdu velkou spoustu králíků. Když je však nechal vypustit, aby si císař a jeho doprovod mohli zastřílet, chlupáči se jim namísto vyděšeného úprku vrhli vstříc. Podle některých zdrojů jich bylo až tři tisíce. Napoleon na ně vytáhl jezdecký bičík, králíci jej však obklíčili. Vyčerpaný císař musel ustoupit do bezpečí svého kočáru a kvapně opustit toto neobvyklé bojiště. Historici soudí, že chyby se dopustil Brthier, který v honbě za co největším počtem živých terčů nakoupil domácí zvířata od místních vesničanů. Ochočení králíci se ale lidí nebáli, naopak z nich měli radost - čekali že je nakrmí.


Staří Řekové objevili, že semena rohovníku obecného (Ceratonia siliqua) mají vždy stejnou hmotnost a proto je používali k měření hmotnosti drahých kamenů a kovů. Semena dostala v arabštině jméno kharrub, v řečtině kerátion, z čehož vznikl i český název "karát" (slovo karat poprvé vstoupilo do angličtiny v polovině 15. století. Pochází z francouzského slova carat, které zase pochází z italského carato). Tento systém byl posléze standardizován a 1 karát byl definován jako 0,2 gramu. V pozdním římském období vážila mince z ryzího zlata známá jako solidus 24 těchto semen (asi 4,5 g). Tak se stal karát měřítkem ryzosti zlata. 24karátové zlato je tedy 100% ryzí, zatímco 12 karátů znamená, že slitina obsahuje pouze 50 % zlata. Rohovník obecný je ale zajímavý i pro svůj přínos v kulinářství. Plody (struky) rohovníku se pod názvem karob používají v potravinářství a ve Středomoří i ke krmení dobytka. Mají nasládlou chuť, neobsahují kofein ani jiné psychoaktivní látky a často se používají jako hypoalergenická náhrada mouky při bezlepkové dietě a ke kojenecké výživě (karobová guma má kód E 410). Slouží též jako náhrada kakaa v zákuscích a zmrzlinách. Konzumuje se struk bez zrníček. V Chorvatsku se z těchto plodů vyrábí pálenka. Podle některých biblických překladů se jimi prý živil Jan Křtitel během svého pobytu v judské poušti - proto se plody rohovníku někdy nazývají též jako Svatojánský chléb.

Nejdelší dopravní zácpa v historii stála 11 dní a byla dlouhá více než 100 kilometrů
Odehrála se roku 2010 na čínské dálnici G110 u Pekingu a stala se požehnáním pro obyvatele okolních vesnic, kteří uvězněným řidičům prodávali jídlo a pití - prý nestydatě předražené. Na rychlostní silnici tehdy uvízli především řidiči kamionů s uhlím (často načerno vydolovaným), při cestě z Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, kteří chtěli jednoduše ušetřit. Do Pekingu totiž vede i dálnice, na té se ale platí mýtné podle tonáže a ujetých kilometrů. Na hlavních tazích se navíc obávali častých policejních kontrol. Zkrátka nechtěli platit mýtné a úplatky zkorumpovaným policistům. V kombinaci se stavebními pracemi vznikla tato několikadenní ucpávka. Podle svědků řidiči hráli karty a šachy nebo prostě spali. Automobily se jen pomalinku sunuly vpřed a urazily pouze několik kilometrů za den. Po jedenácti dnes se kolona rozplynula, ale je jen otázkou času, kdy se bude celý případ znovu opakovat. Nevábné situaci totiž moc nepomáhá nezkušenost čínských řidičů, kteří se často vzmohli k pořízení vlastního vozu teprve nedávno, doplněná o neznalost předpisů a asijská neukázněnost. Fotografie je ilustrační.


Lokomobila je mobilní komplet parního kotle a parního stroje
Jedná se vlastně o předchůdce dnešních traktorů. Lokomobily sloužily nejen jako tahače, ale používaly se též jako zdroj mechanické energie (typicky pro pohon mlátiček obilí) či k výrobě elektrické energie, například v zemědělství či ve vojenství. Lidově se lokomobile říkalo "damfule" (z německého "Dampfmaschine", popř. "Dampfzugmaschine"). Průkopníkem parní orby se stal Angličan John Fowler (1826-1864), který jako první navrhl a zkonstruoval ornou strojní sestavu vhodnou k praktickému použití. Konceptem bylo, že se na obou protilehlých okrajích pole (vzdálených ideálně 400-600 m) nacházelo po jedné lokomobile. Ty k sobě vždy na střídačku táhly překlopný pluh, který byl ke každé z nich z příslušné strany připojen ocelovým lanem. V úvrati se opět pluh sklopil příslušnou větví k zemi a obě lokomobily popojely o šířku orby vpřed. Parní lanová orba měla oproti případné parní orbě přímé výhodu v tom, že nedocházelo k zatěžování půdy těžkým strojem. Navíc při přímé orbě by velkou část výkonu stroje spotřeboval samotný pohyb lokomobily, při lanové orbě běhen pracovního pohybu pluhu stály lokomobily na místě. Zkrátka v Evropě se přímá orba parními lokomobilami táhnoucími pluh za sebou prakticky nepraktikovala, oproti tomu v USA ano. Firma John Fowler & Co se stala světovým lídrem ve výrobě parních zemědělských strojů. Až ve 20. století začaly být parní lokomobily z orby vytlačovány motorovými pluhy a traktory se spalovacími motory s pluhy zapřaženými. Tento proces byl však pozvolný. Někde se parní lanová orba využívala ještě mnoho let po druhé světové válce.


Byť všechny husy mají zobáky se zubatými okraji, slouží jim pouze ke snazšímu škubání trávy. A nebo k vyjídání mozků zlobivých dětí, když usnou. Vědci se na tom ještě nedokázali shodnout .)) Nebojte, husy skutečné zuby nemají. Mají pouze struktury podobné zubům, a to jak na okrajích zobáku, tak i na jazyku. Můžeme se ovšem o nich bavit třeba jako o falešných zubech. Jsou to dlouhé, pilovité řady výčnělků, kterým chybí sklovina, proto nejsou tak pevné a tvrdé, jako tyl lidské. Ale to s vyjídáním mozků je samozřejmě pravda!


Kakapo soví (Strigops habroptilus) je velmi unikátní nelétavý noční pták, jehož peří vydává sladký pach. Papoušci soví čili kakapové mají velmi dobře vyvinutý čich a dokážou se navzájem "vyčenichat". Bohužel, stejně snadno je vyčenichají i zavlečené šelmy, jako jsou psi nebo kočky. Obecně se dá říct, že čichový orgán u ptáků nedosahuje té dokonalosti jako u savců. Významnou úlohu hraje pouze u kiviho a zmíněného kakapa, dobře vyvinut je ale též u kondorů, kachen a některých pěvců. U některých mořských ptáků ústí do nosních dutin vývod žlázy, která vylučuje nadbytek soli přijatý s potravou. Tak se moc nedivte, až uvidíte opeřence, kterému teče z nosu slaný sopel. Tím jsem vás nechtěl odradit od snídaně, ale raději to nepřehánějte se solením.

Myslím, že i v kontinentální Evropě se parní lanová orba ujala - u nás v polabí (nemám napsat "přílabí"?) v řepné oblasti. Řekl bych, že v Kačině nebo jiném zemědělském muzeu mají dokonce Fowlera.

Tak mají možná dokonce dva - Přemysla a Libuši
Lokomobila Libuše – vzácný sbírkový předmět Národního zemědělského muzea slaví 115 let. Parní oračka Libuše anglické firmy Fowler se v letošním roce dožívá významného výročí – 115 let od výroby. Lokomobila Libuše tvoří pár s Přemyslem, a je tak součástí jediné dochované parní orební soupravy u nás.
Jak píše jeden parní nadšenec, "Naši předkové nebyli žádní blbci".

https://www.cysnews.cz/kultura/galerie- ... i-115-let/