PALBA.CZ

Robiť to však v noci, s neosvetleným strojom zasa tak jednoduché nie je...

Tak není noc jako noc. Někdy nemusí být vidět nic, jindy může být měsíc, úsvit, stmívání. V podstatě pokud ho vidí, tak ho udrží.

Jester píše:Ostatně Luftwaffe, RAF i USAAF nakonec šly cestou relativně těžkých dvoumotorových nočních stíhacích letounů s mohutnou výzbrojí - odpovězte si na otázku, proč.

Protože druhej maník na palubě místo do mířidel civěl do stínítka palubního radaru?

karaya1 píše:Protože druhej maník na palubě místo do mířidel civěl do stínítka palubního radaru?

Ano, přesně. První starostí nočního stíhače je vůbec objevit nepřítele. Stíhačka je k něčemu v okamžiku, kdy dokáže lovit ve stejném počasí, v jakém umí protivník bombardovat. Bez palubního radaru se nad Británií dalo v noci stíhat jen párkrát do roka.

Druhý důvod spočívá v požadavcích na palebnou sílu nesené výzbroje. Britové používali 4x20mm, Němci se postupně dopracovali až na šest "dvacítek", nebo kombinaci 20 a 30 mm zbraní. K tomu radar, operátor, požadavek na rychlost aspoň 600 km/h - a: Chci vidět jeden pístový motor, který tohle utáhne vzduchem.

Wright R-3350 Duplex-Cyclone by mohol aj stačiť (možno)

Jester: tak se podívej na dobu a celkovou tehdejší situaci, když vznikal Defiant (čímž myslím i třeba celkovou koncepci obrany ostrovů). Pak se podívej na to, kdy se do služby dostal první použitelný britský palubní radar. Zaměňuješ příčinu s následkem a hodnotíš podle dost pozdějších kritérií.

Ad dvoumotoráky: kromě již vyjmenovaných výhod je jedna další i možnost mít radar schovaný hezky v aerodynamickém krytu v čumáku. Ale zase bys chtěl hodnotit až podle válečných zkušeností éro z půlky 30. let...

Autor John Dell (freespace.virgin.net/john.dell/Nodeflect.htm) uvádí, že britští letci za I. světové války objevili metodu "střelby bez přídavku" (no-allowance shooting), také známou jako "míření bez odchylky" (no-deflection sighting)-podle jeho vysvětlení střelbu z letícího letadla dopředu vzhůru pod takovým úhlem, že snos projektilu, způsobený vzduchem, pohybujícím se vůči letadlu, vyrovná balistickou křivku, takže projektily dopadají na místo na cíli, na které míří hlaveň. Úhel, pod kterým funguje střelba bez přídavku, závisí na dvou faktorech: rychlosti letadla ve vzduchu a rychlosti střely. Pro letadla v první světové válce byl úhel v řádu 45 stupňů. Zvýšená rychlost letadel za druhé světové války znamenala, že úhel se snížil na zhruba 20 stupňů nebo méně.
RAF lpěla na této metodě a mezi válkami se snažila maximalizovat potenciál pro tuto střelbu. Vznikla řada typů s výzbrojí směřující šikmo vzhůru; střelbu bez přídavku bylo lze tušit i u instalací kulometných věží a měla být dokonce vyžadována možnost "výzbroj, montovanou v křídlech Hurricanů a Spitfirů, nějak zvednout pro střelbu bez přídavku".
V článku je zmínka, že věž Defiantu se dala zablokovat v poloze s hlavněmi mířícími dopředu vzhůru, střelec mohl přepínačem předat řízení střelby pilotovi a ten měl na "spade-gripu" tlačítko pro odpal zbraní věže.