Ak by si niekto myslel, že indiáni severných plání mali k zvieratám nejaký veľký súcit, tak nie moc dávna historia tomu nezodpovedá, Súcit šiel do ... hlavne od doby, čo získali kone a neskôr keď kmene zistili, že môžu s bledými tvárami výhodne kšeftovať s kožušinami.
https://www.idnes.cz/xman/styl/bizon-vy ... n-styl_fro
Před příchodem bělochů se bizonu prý na pláních amerického středozápadu prohánělo přes 65 milionů. Zákeřní osadníci, armáda, bílí lovci je však do konce 19. století téměř zcela vyhubili. Aby vzali potravu původním obyvatelům, z rozmaru. Jenže příběh decimace bizonů je složitější. A zásadní roli v něm hrají indiáni.
Kde však začít detektivní pátrání po vinících? Například u vynikající americké ekoložky a botaničky ze státu Montana Sierry Dawn Stoneberg Holtové. Studovala botaniku na brněnské Masarykově univerzitě, její etnický původ ji řadí k takzvaným Prvním národům Ameriky, tedy k indiánům, a svou dosavadní vědeckou prací zpochybňuje univerzální ekologická pozitiva plošné pastvy.
Když to hodně zkrátíme, oněch 65 milionů, někdy je uváděno i 75 milionů, bizonů v Severní Americe je podle jejích výpočtů silně nadneseným číslem, které se sice často zmiňuje, ale jehož původ je přinejmenším nejistý.
Jisté naopak je, že klima mezi 15. a 17. stoletím bizonům hodně nahrávalo. Probíhala totiž malá doba ledová, Grónsko se překrylo ledem, rostly alpské ledovce, zimy na severní polokouli byly dlouhé a vydatné na mráz, léta krátká a studená. Podmínky pro šíření tohoto na zimu výtečně adaptovaného spásače, pro jeho populační růst, byly ideální. Po oteplení v 18. a 19. století už tomu tak nebylo a kdysi masivní stáda bizonů v důsledku tlaků měnícího se prostředí zažívala setrvalý propad.
Holtová se v souladu s dalšími kolegy, ekology, biology i historiky dobrala závěru, že mezi 17. a 18. stoletím nežilo na území Spojených států přes 65 milionů, ale spíš něco kolem 20 až 24 milionů bizonů, zatímco nosná kapacita prostředí strmě klesala někam ke 12 milionům. Jinými slovy, bizoni, prosperující za časů malé doby ledové, byli evolučně i ekologicky předurčeni k rapidnímu poklesu početnosti. Aniž by jim s tím někdo musel pomáhat.
Koně byli na nástup teplejšího klimatu lépe adaptováni, čím hůře se vedlo bizonům, tím lépe se dařilo koním. Dva miliony rychlonohých kopytníků vypásalo potravu, bez níž stáda těžkotonážních bizonů při migracích nezvládala přežít. A s koňmi coby s nepůvodním druhem v ekosystému donedávna kontrolovaném bizony přišly i další zásadní komplikace, smrtící brucelóza, sněť slezinná a kožní a klíšťová horečka. Tři epidemie, které prokazatelně ve velkém a opakovaně decimovaly stáda bizonů od Texasu přes Montanu až po Nebrasku. Budoucnost bizonů tedy nevypadala dobře už tenkrát. A lidé jako lovci jim rozhodně neprospěli.
Ne nadarmo pro ně byl bizon posvátným zvířetem, z jeho kůží se stavěla týpí, vznikaly oděvy a deky, maso sytilo celý kmen. Nekonečný proud táhnoucích bizonů byl požehnáním. Tuto „bizoní ekonomiku“ si však netřeba romantizovat. Lovit bizony na Velkých pláních a tím garantovat blahobyt svému kmeni, mohli jen ti nejsilnější.
Tradiční lov na bizony mezitím doznal několika změn. Nejprve když indiáni zúročili přítomnost divokých koní. Lov už nespočíval v extrémně riskantní snaze odehnat pár pomalejších kusů z dusajícího přívalu zvířat, ale v setrvalém pronásledování hlavního tahu, ze hřbetu koní. Zatímco před érou koní dokázali indiáni z Plání, tedy ti, kteří měli teritoria zrovna pod kontrolou, ulovit za sezonu kolem 60 tisíc bizonů, s koňmi zvládli 300 tisíc kusů.
A tato zdánlivá hojnost nekonečného přílivu potravy vyvolávala chování, které si s romantizovanými indiány obvykle nespojujeme. Nešetrnost. Pónijský lovec totiž netráví u skoleného bizona hodiny. Mistrně seřízne kůži, odřeže nejlepší kusy masa a jazyk a po 15 minutách práce už se sbalenou kořistí pokračuje ve štvanici dál.
Na trestuhodné mrhání a lhostejnost indiánů vůči zbytkům kořisti ostatně upozorňují první bílí cestovatelé a osadníci, protože jim přijde nepříhodné, odebírat z třímetrákového zvířete jen pár kilogramů libového masa.
Pro neradostnou budoucnost bizonů však byla zásadní další inovace. Střelný prach, olověné kule a pušky v rukou indiánů, kteří se na konci 18. století rozhodli s bělochy obchodovat buvolí kůže. Ročně pak bylo indiány jen v regionu amerického středozápadu pobíjeno přes 600 tisíc zvířat kvůli kožešinám, což není zrovna udržitelné tempo. Taková čísla přitom dokládají účetní knihy a evidence zboží od překupníků z obchodních stanic, jimž jsou bizoní kůže od indiánů a trapperů odprodávány. A ano, až do roku 1840 tomuto byznysu naprosto jednoznačně dominují indiáni.
„Představa domorodého Američana, žijícího v dokonalé harmonii s přírodou, je jedním z nejčastějších současných mýtů,“ dodává k tomu antropolog Shepard Krech z Brownovy univerzity. K nelibosti všech, stavějících se za reputaci indiánů a vytvářejících před veřejností jejich idealizovaný obraz. Jenže tato romantizovaná představa o indiánech jako o prvních přírodních environmentalistech a ekolozích nemá reálný základ. Indiáni byli v první řadě lidé a počínali si naprosto lidsky. Takže když měli prostředky a motiv, neváhali začít s vykořisťováním přírody pro vlastní profit,“ nenechává prostor pro pochyby Krech.
A zisk byl v případě intenzivního lovu bizonů zásadní. S nadbytkem postřílených bizonů, respektive s jejich kůžemi, můžete kromě dolarů a ohnivé vody zobchodovat zbraně a střelivo. Což znamená, že příští sezonu lze ulovit více bizonů. A získat zase víc. Vyšším lovem zajišťujete rostoucí blahobyt vlastnímu kmeni a přitom si pojišťujete zisk před konkurencí jiných kmenů.
Nic jako „ekologický indián“ neexistuje. I ten americký domorodec z Plání přemýšlel velmi současně, ekonomicky. Se všemi důsledky pro životní prostředí. Komančové a jejich spojenci tehdy jen v nejjižnějším regionu výskytu bizonů stříleli 280 tisíc zvířat ročně, až je tu v roce 1836 úplně vyhubili.
Dan Flores například argumentuje tím, že většina bizoních kožešin, prodaných indiánskými lovci, pocházela z „bizoních krav“. Samic. Ty měly jemnější maso, proto se daly jejich kůže snadněji a pohotověji stáhnout. „Což však dále narušovalo schopnost bizoních stád udržet své počty,“ poznamenává Flores.
Kajovové uchovávali po svých předcích, jako vzpomínku na minulost, obrazy a výjevy z jednotlivých let, malované na kůžích. Symbol bizona v kruhu, doprovázený řadou teček, znamení úspěšného lovu a hojnosti zvířat, býval v oněch záznamech častý. Po roce 1840 se však objevuje už jen jednou. Šestatřicet let předtím, než z pochybného plezíru začali s vybíjením bizonů běloši, už nebyla stáda dávno tak nekonečná. Na chatrném stavu podlomených populací se dlouhodobě podepsala proměna klimatu, úbytek potravy a změna její nabídky, konkurence s jinými spásači, epidemie parazitárních onemocnění a vražedných infekcí, po dlouhé generace trvající neudržitelný lov indiánů.
„V sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století hráli hlavní roli v likvidaci bizonů bílí lovci, ale to už se psalo poslední dějství,“ říká Flores. A pro jistotu zdůrazňuje: „Ne, bílí lovci se nemohou ve vybíjení bizonů zbavit viny. Ale také se nedá mezi jejich působením a vybitím bizonů položit rovnítko. V průběhu dalších třiceti let by totiž bizoni vyhynuli i bez jejich přičinění.“
