Ukázal bych ti to třeba v Kerbalu. Tam se to znázornění dá podle potřeby zapnout. Je to hra
ale na zobrazení některých věcí je supr
Jedna přímka jde od středu toho působení tahu motorů směrem, kterým ty motory táhnou. Má na to vliv jednak to naklánění, a jednak taky to, nakolik jednotlivé motory táhnou. Jak známo, mohou být i některé zcela vypnuté.
Druhá přímka je od těžiště rakety směrem působení tíhy, tedy gravitace. To je (doslovně) ta tížnice.
No a pokud si tyto dva vektory sečteš, ať už výpočetně nebo graficky, tak dostaneš nějakou přímku a nějaký poč. bod, a v případě Muskových raket se může v některých fázích letu stát, že ačkoli ten bod bude pěkně spořádaně uvnitř tělesa rakety, tak nebude v jejím středu, mnohem víc než u dřívějších raket, a ta šipka na konci té přímky
bude zcela mimo to těleso.
A to způsobuje velké problémy jak s řízením rakety, tak i se strukt. integritou rakety.
Při klasickém "gravity turnu" ostatních raket k tomu nedochází - mimo raketoplánu. U těch raket je jak střed tahu tak těžiště v ose, a právě u raketoplánu bylo poprvé použito řešení, kdy oba body byly mimo - protože celý raketoplán byl jiné než válcovité těleso. Proto měl, mch, hl. motory vyosené směrem "nahoru", aby to působiště tahu bylo co nejblíž těžiště, které se ovšem měnilo s tím, jak v nádrži ubývalo paliva.
Když vznikaly takové projekty, jako Saturn či Sojuz, neexistovaly ani počítače, ani řešení takových složitých úloh, jako je třeba dvojité obrácené kyvadlo. Dnešní počítače si s tím poradí. Umožňují jak třeba řešení "chodících" robotů, tak i rakety s tak složitým řízením jako mají právě ty Muskovy.
Ale lehké to není.
Tehdy to ovšem nešlo vůbec.
