Japonské námořní letectvo projevilo zájem o moderní stíhací a útočný letoun s proudovými motory, poté co se do Japonska dostaly informace o německém Me-262. Vývoj byl zdán firmě Nakajima v září 1944. Úkol to byl vskutku nemalý, protože v Japonsku samém se doposud nikdo nezabýval seriozním vývojem proudových motorů, tedy krom motokompresorových jednotek Tsu-11, kterými byla poháněna sebevražedná Ohka model 22. Zde se nabízela pomoc od spojeneckého Německa a tak bylo s firmou Messersschmitt dojednáno dodání kompletních plánů na výrobu Me-262, vzorových motorů BMW 003 s dokumentací a mnoho fotografií ze zkoušek. Náklad byla naložen na dvě ponorky Satsuki a Matsu, ale do Singapuru se dostala pouze jedna ponorka, ta co vezla motory a jejich plány. Část nákladu byla přeložena do letadla, potom byla i druhá ponorka v Pacifiku potopena a tak se dostal do Japonska návod k obsluze motoru a část fotodokumentace.
Ve specifikacích bylo požadováno: max. rychlost 692 km/hod, dolet s nákladem 500 kg pum měl být 200 km, dále byly stanoveny požadavky na délku dráhy a na poměrně nízkou hodnotu přistávací rychlosti. Křídla měla být sklopná, ne proto, že by se používal na letadlových lodích, ale proto, aby mohl být uskladňován pod stromy, v jeskyních, tunelech atd. Tím měl být zabráněno jeho ničení na letištích spojeneckým letectvem. Pro letoun bylo snad vybráno i označení J9N tzn. Že to měl být pozemní stíhací stroj.
Konstruktéři Kazuo Ohno a Kenichi Macumura vytvořili zcela nový letoun na základě kusých informací o Me 262, které měli k dispozici, byla to tedy „stavba na téma“, takže stroj neměl s Me-262 mnoho společného. Letounu bylo přiděleno jméno Kikka (pomerančový květ). Byl celokovový dolnoplošník s příďovým podvozkem a dvěma motorovými gondolami pod křídly. Takové uspořádání motorů bylo výhodné, protože umožňovalo montáž různých typů motorů a umožňovalo jednoduchý přístup při jejich opravách a při údržbě.
Jak již napsal, japonský vývoj proudových motorů byl takřka nulový . Motokompresorové Tsu-11 s tahem po 300 kp byly opravdu velmi slabé. Jejich kompresor byl poháněn pístovým řadovým vzduchem chlazeným motorem Hitachi o výkonu 100 koní Byl učiněn pokus se zástavbou proudových motorů Ne-12 vlastní konstrukce ty neposkytovaly dostatečný tah a tak se Japonci rozhodli postavit kopii německého motoru BMW 003 podle podkladů, které se jim podařilo zachránit. Na podkladě tohoto kusého materiálu byly v poměrně krátké době zkonstruovány japonské motory označené Ne-20 s dostatečným tahem 4,66 kN. Motory Ne-20 byly schopné Kikku pohánět.
První prototyp byl hotov 25. června 1945, a 30. června začaly zkoušky pozemní na továrním letišti. Poté byl prototyp rozebrán a odeslán ke zkouškám na základnu námořnictva Kisarazu. Již 1. srpna 1945 byl setaven a 7. srpna 1945 zkušený pilot Susunu Tanaoka vzlétl s prototypem Kikky. O čtyři dny později se měl uskutečnit druhý let. Na letoun byly pro zkrácení rozjezdové dráhy instalovány pomocné startovací rakety. Po nepodařeném startu se z rychlého stoupavého letu letoun náhle zřítil do moře. Při vyšetřování bylo uvažováno o zhasnutí proudového motoru, chybné montáži pomocných raketových motorů, které měly být namontovány pod špatným úhlem a reaktivní motory ještě nezačaly pracovat a rakety již nefungovaly a pro mne nejpravděpodobnější verzí, že motory možná měly špatný úhel, ale jejich vyhoření mohl pilot považovat (ztráta akcelerace a zmenšení hluku) za zhasnutí proudového motoru a snažil se start přerušit.
Havárií byly další letové zkoušky odsunuty, druhý prototyp byl teprve před dokončením. Přesto byla námořnictvem objednána sériová výroba, ale k té již nedošlo, protože dne 15. srpna 1945 Japonsko kapitulovalo.
Američané tak nalezli v továrně téměř dokončený druhý prototyp a osmnáct rozestavěných letounů z ověřovací série. Kikka nebyla prakticky vyzkoušena a její výkonností parametry jsou udávány na základě výpočtů. Druhý, nedokončený, prototyp byl Američany převezen do USA, kde se podrobil různým pozemním zkouškám a skončil v muzeu. V průběhu vývoje Kikky se do Japonska dostávaly přesnější informace o německých proudových letounech.
Prototyp Kikky nebyl ještě vyzbrojen. Sériové stíhací letouny měly nést dva kanóny typu 5 ráže 30mm. Pro pohon sériových strojů se počítalo s motory Ne-330 po 8,67 kN tahu nebo ještě výkonnějšími Ne-13 po 8,82 kN. Nové motory by přinesly zvýšení výkonů, ale byly teprve na rýsovacích prknech, stejně jako neozbrojená dvoumístná průzkumná verze Kikky. Připravovala se i verze přepadového stíhače schopného ohrozit i bombardovací B-29, které již bombardovaly japonský průmysl a japonská města. Pro výcvik pilotů se připravovala dvoumístná verze, to měl být třetí prototyp.
Zdroje:
Mikesh, Robert C. – Zlomená křídla samurajů, Baronet, Praha 1998
Monogram Close-Up číslo.19 - Nakajima Kikka
L+K - 24/1985
Rene J. Francillon, - Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press 1979
Kikka.
Jinak Japonci měli problémy s palivem podobně jako Němci.