Japonské námořnictvo si uvědomovalo, že nemá ve své výzbroji těžký čtyřmotorový bombardér, který by měl dlouhý dolet (5500-6500 km), proto ve svých specifikacích 13-Shi z roku 1938. Vývojem a konstrukcí byla pověřena továrna Nakajima, ale splnění takových požadavků bylo přeci jen nad její síly, nebo by vývoj takového letadla byl dlouhý a drahý.
V této době byl v USA dokončen velký dopravní letoun Souhlas DC-4E „Super Mainliner“, letoun byl poměrně dobrý a technicky zdařilý, ale nebylo pro něj využití, protože jej již při dokončení překonával Boening „Stratoliner“. Nyní vstupuje do hry japonská letecká společnost Nipon Koku K.K., která projevuje o DC-4 zájem a kupuje jej. Do Japonska se prototyp dostává v lednu 1939 a jeho první cesta je do továrního hangáru Nakajimy. To byl základ pro nový bombardovací letoun.
Japonci však nevytvořili kopie, ale pouze z DC-4 použili křídlo, motorové gondoly a zatahovací příďový podvozek, trup a ocasní plochy byly zcela nové, protože na trup bombardéru jsou kladeny jiné požadavky, než na dopravní letadlo.. Z dolnoplošného DC-4 se stal středoplošník, trup byl užší a na hřbetě byla střelecká věž s kanónem typu 99 ráže 20 mm. Na konci trupu bylo poměrně velké ocasní střeliště se stejnou zbraní. Výzbroj doplňovaly ještě další čtyři kulometná stanoviště, v přídi, na obou bocích a v prosezení pod trupem. Motory byly Nakajima NK7A Mamoru 11 o max výkonu 1870 koní. Námořnictvo jej označilo G5N1 model 11 a byly vyrobeny čtyři stroje v tomto privedení. Japonci měli s tímto strojem velkou smůlu, jednak základ nebyl zrovna povedený letoun byl přetížený a Japonci mu ještě dodali vojenskou výzbrojí. Motory Mamoru také nebyly dobré, neměly potřebnou výškovost, to se ale dalo napravit a tak v roce 1942 vznikají další dva prototypy G5N2 model 12 s výškovějšími a především spolehlivějšími motory Mitsubishi Kasei 12 o výkonu 1530 koní.
Kruh se uzavírá v roce 1943, kdy jsou první čtyři letouny nejprve přestavěny na verzi G5N2 model 12. Potom byl trup zbaven již nepotřebných palebních postavení a letouny byly převedeny do dopravní služby s názvem Shinzan-Kai a označení se změnilo na G5N2-L. Zde jim měla spojenecká zpravodajské služba přidělit kódové jméno začínající na písmeno „T“, ale zůstalo u původního Liz, což bylo jméno bombardovacích letadel.
V ranném vývojovém stádiu projevovalo o takový letoun zájem také armádní letectvo a tak vznikly dva projekty, jeden u Nakajimy (Ki-68) a druhý u Kawanishi (Ki-85), naštěstí oba byly zrušeny ještě před jakoukoliv realizací, takže zůstaly pouze na výkresech.
Japonci přidělovali svým válečným letadlům poetická jména, Shinzan znamená Horské úbočí.
TTD Nakajima G5N
Výrobce:
Nakajima Hikoki Kabushiki Kaisha v Koizumi
Typ: G5N1 11 | G5N2 12 | G5N2-L
Výroba: 1939 | 1942 | 1943
Vyrobeno: 4 | 2 | 6 (přestavba předešlých)
Osádka: 7-10 | 7-10 | 4-6
Motory: 4x Nakajima NK7A | 4x Mitsubishi MK4B | 4x Mitsubishi MK4B
Výkon koní: 1870 | 1530 | 1530
Rozpětí: 42,14 m
Délka: 31,02 m
Výška: 8,15 m
Nosná plocha: 201,80 m2
Max.vzletová hmotnost: 32000 | 36000 | 36800 kg
Max.rychlost: 392 | 420 | 420 km/hod
Dostup: 7450 | 9050 | 7300 m
Max.dolet: 5160| 7760 | 4190 km
Výstup na: 2000 m 5 min 15 s | 5000 m 13 min | ?
Výzbroj: hlavňová výzbroj byla popsána v předchozím textu
Pumy: 2000–4000 | 2000-4000 | 3600 kg nebo 30 mužů
G5N2-L malovaný obrázek.
