PALBA.CZ

"Face of Battle" je kniha Johna Keegana z poloviny sedmdesátých let, která dala vzniknout novému přístupu ve zkoumání vojenské historie. Keegan v ní ukazuje, že bitvy je možné popisovat nejen z pohledu generálů, ale i obyčejných vojáků, a to bez ohledu na období: jeho tři případové studie, které rozebírá, jsou Agincourt, Waterloo a Somma. Vždy se v nich sice zaměřuje na britské vojáky, nicméně jeho metodologie je univerzální a dá se aplikovat prakticky kdekoli.

Keegan se ve své práci zaměřoval také na psychologii bojujících, čímž se svým způsobem zařadil do proudu nové vojenské historie. Načasování jeho práce však znamenalo, že v záplavě publikací zaměřených na "obraz fenoménu v pramenech" u českých historiků spíše zapadla. Nejsem si vědom, že by tento přístup byl v našem současném historickém bádání oblíben a praktikován, což je přitom škoda – česká vojenská historie potřebuje revizi některých mýtů jako sůl.

A proto zakládám toto vlákno.

Začít můžeme třeba v raném středověku. Před pár dny proběhla v Itálii reenactorská akce zaměřená na rekonstrukci různých kultur mezi pátým a sedmým stoletím a tamní boje představovaly docela zážitek z hlediska koordinace účastníků ze všech koutů střední a jižní Evropy. Podíval jsem se proto do pramenů a literatury a výsledky shrnul v tomto článku.

Zejména jde o to, že...

Hudební nástroje skutečně fungují a mají svou obrovskou roli na bojišti
Ani středověké vojsko se neobejde bez dobře fungujícího řetězu velení
Jazykově odlišné části vojska by neměly bojovat (a ani většinou nebojovaly) spolu
Pokud budeme chtít využívat reenactment jako prostředek vědeckého výzkumu, množství účastníků je klíčový faktor, na který bychom měli dávat zvlášť velký pozor

Moc děkuju za zajímavé čtení. Osobně chodím s píkou při rekonstrukcích bojů z 15. století. Ona sehranost jednotky je opravdu hodně důležitá a ono rozhození formace je občas dost patrné - byť se používají všelijací krajníci a podobně, co se snaží kompaktnost udržovat. Rozkazy jedeme dobové, ale v boji se stejně lidi komandují i česky, aby si toho člověk vůbec všiml. Jednou jsem takhle zůstal s první řadou v boji, i když zbytek formace odešel. Byli jsme zabraní do sekání a bodání a vůbec si nevšimli, že byl rozkaz k ústupu. Dlouho sme tam vydrželi a díky píkám sme si před sebou navršili val z mrtvol nepřátel (nejlepší je s píkou sekat, ne bodat). Po nějaké době sme se stáhli ke zbytku jednotky, ale když sme je našli, byli všichni mrtví. Tam nás po chvíli smázli plecháči (zezadu) - v tom chaosu člověk nemohl použít píku a s malou pobočkou stejně nic nenadělá.

Ako sa signalizovalo v stredovekej bitke ? Bola nejako vylepšená proti napríklad rímskym spôsobom ?

pjaro77 píše: ↑18/6/2025, 11:40 Ako sa signalizovalo v stredovekej bitke ? Bola nejako vylepšená proti napríklad rímskym spôsobom ?

Římané používali podle svých manuálů trubky, rohy a polnice, z nichž každá se používala na něco jiného. Šlo o to, že jejich zvuk byl odlišný, takže vojáci mohli rozlišit povel ústupu od povelu k postupu, nicméně podle dobové teorie byla potřeba vždy dvojice nástrojů (roh a trubka, polnice sloužila k organizaci činností v táboře).

Na tomto systému je zajímavé, že nachází svou obdobu v Číně, která byla založena na kombinaci bubny – gong. Vzhledem k tomu, že i dvě takto organizované armády používaly pouze dva nástroje a že není příliš těžké takový systém navrhnout a zavést, bych řekl, že si většina vrcholně a pozdně středověkých armád poradila s jeho obdobou.

Rase píše: ↑18/6/2025, 10:36 Jednou jsem takhle zůstal s první řadou v boji, i když zbytek formace odešel. Byli jsme zabraní do sekání a bodání a vůbec si nevšimli, že byl rozkaz k ústupu. Dlouho sme tam vydrželi a díky píkám sme si před sebou navršili val z mrtvol nepřátel (nejlepší je s píkou sekat, ne bodat). Po nějaké době sme se stáhli ke zbytku jednotky, ale když sme je našli, byli všichni mrtví.

To je super příhoda! (ve smyslu super jako případová studie pro výzkum, na tom bojišti to muselo vypadat jinak )

Jak hlubokou formaci jste měli? Jak daleko se stáhli ostatní? A nepřišlo ostatním divné, že tam zůstáváte?

Heiss:
Z předchozího dne sme měli hroznou kocovinu a nespali (vzbudil jsem se v jakémsi rigolu v lese a nemohl najít stan), tak se bojovat opravdu nechtělo - jen trocha horkého moštu. Akce to byla kdysi na Libušíně, takže různá období a opravdu hodně formací v pohybu. Náš čtverec byl asi největší co jsem zažil, tak 30-40 lidí (cca 5 řad) + velitelé a střelci kolem. Byl tam dost chaos a právě kvůli opoždění našeho křídla (nějaká lehčí pěchota), nám do bohu udeřili vikingové, ale můj kraj stihl sklopit píky a odrazit je. Bez problému se pak postupovalo dál na nějaké Templáře co stáli proti nám (z nich sme navršili ten val). Podle scénáře se mělo následně ustoupit, což většina jednotky udělala a daleko na kopečku vytvořili "ježka" (igel). Následoval poslední boj s přesilou a hromadná smrt. Nás opozdilců bylo původně cca 5 (drželi sme fakt dlouho), ale tam sme došli asi jen 3 a daleko od sebe. Stál jsem tam asi dost zmateně a píku jsem za sebou táhl, tak když se za mnou objevili tři templáři, tak jsem akorát sklonil hlavu ať si "ťuknou" (nepříjemný moment bezmoci).

Rase píše: ↑18/6/2025, 12:07 Z předchozího dne sme měli hroznou kocovinu a nespali (vzbudil jsem se v jakémsi rigolu v lese a nemohl najít stan), tak se bojovat opravdu nechtělo - jen trocha horkého moštu.

Což vlastně nemusí být až tak nedobové – zrovna Keegan zmiňuje solidní únavu z dlouhého tažení u Angličanů u Agincourtu a nevyspaní muži byli podle mě na delších taženích spíše norma než výjimka.

Akce to byla kdysi na Libušíně, takže různá období a opravdu hodně formací v pohybu. Náš čtverec byl asi největší co jsem zažil, tak 30-40 lidí (cca 5 řad) + velitelé a střelci kolem. Byl tam dost chaos a právě kvůli opoždění našeho křídla (nějaká lehčí pěchota), nám do bohu udeřili vikingové, ale můj kraj stihl sklopit píky a odrazit je. Bez problému se pak postupovalo dál na nějaké Templáře co stáli proti nám (z nich sme navršili ten val).

Díky, teď už si to asi dokážu lépe představit, alespoň ten terén. V souvislosti s křídly si vzpomínám, jak jsme právě na Romans před dvěma lety s ostatními Čechy tlačili na levém křídle (nalevo od nás byl jenom sráz, o který se dalo docela dobře opřít) a po pár krocích nás začali obkličovat zprava. Italové seřazení napravo od nás nepostoupili ani o píď, takže jsme skončili solidně vysunutí a museli jsme se zase stahovat. Překvapivě jsme si toho všimli až dost pozdě, ale zvládli jsme to, pokud si dobře vzpomínám, nakonec beze ztrát.

Na bojišti se občas prostě dějí divné věci.

Podle scénáře se mělo následně ustoupit, což většina jednotky udělala a daleko na kopečku vytvořili "ježka" (igel). Následoval poslední boj s přesilou a hromadná smrt. Nás opozdilců bylo původně cca 5 (drželi sme fakt dlouho), ale tam sme došli asi jen 3 a daleko od sebe. Stál jsem tam asi dost zmateně a píku jsem za sebou táhl, tak když se za mnou objevili tři templáři, tak jsem akorát sklonil hlavu ať si "ťuknou" (nepříjemný moment bezmoci)

Byla to bezmoc kvůli scénáři, únavě, nebo že jsi nechápal jak je možné, že to dopadlo takhle, když jste se drželi tak dlouho?

Edit: můžeme si z toho udělat koutek na sdílení WTF storek ze středověkých a starověkých akcí.