Pearl Harbor - 4.část, výsledky a vyšetřování.
Napsal: 10/1/2006, 13:53
Ještě desítky hodin po odletu se po Oahu šířily zprávy o japonských výsadcích na plážích ostrova. V noci dosáhlo toto „bláznění“ vrcholu. Hlídky střílely bez vyzvání po každém stínu. Byly další mrtví a několik desítek raněných. Na letecké základně USMC Ewa málem stráž zastřelila svého vlastního velitele jenom proto, že jeho zapálenou cigaretu považovali za signál japonského agenta invazním jednotkám. Letouny napadaly každé rybářské plavidlo v okolí Oahu a piloti se řídili heslem „nejdřív znič cíl a potom se ptej kdo to vlastně byl“.
V 19.30 se nad ostrovem objevila šestičlenná skupina stíhaček z Enterprise a kvůli nedostatku paliva šly přednostně na přistání. Letouny se identifikovaly a s rozsvícenými reflektory se přibližovaly k letišti. K jejich smůle však přelétly nad přístavem a během několika vteřin po nich střílely všechny lodě. 5 strojů bylo okamžitě sestřeleno a ze šesti pilotů přežili tři.
V pondělí 8.12.1941 byla na žádost Roosevelta svolána mimořádná schůze obou sněmoven Kongresu a prezident v krátkém projevu požádal o vyhlášení válečného stavu mezi Spojenými státy a Japonskem. Pouze jediný hlas byl proti a tak byla rezoluce Kongresu v 16.10 přijata.
Bylo zajímavé jak tento útok Američany sjednotil, ještě těsně před ním se po celé zemi šířily izolacionistické názory ale proti heslu „Remember Pearl Harbor“ se oficiálně neodvážil postavit nikdo.
Mezitím se podařilo uhasit většinu požárů v přístavu a začaly práce na odstraňování škod. Na potopené bitevní lodě nastoupila skupina speciálních potápěčů a začala utěsňovat jejich trupy aby bylo možné plavidla vyzvednout a opravit. První plány hovořily o návratu do služby u všech osmi lodí. Postupně jak vycházel najevo rozsah škod, byla nejprve odepsána Arizona. Loď však nikdy nebyla oficiálně vyřazena ze služby, vrak zůstal na svém místě a dnes je veden jako památník a hromadný válečný hrob. Podobné názory zazněly i ve spojitosti s Nevadou a West Virginií, obě však byly po rozsáhlých a náročných pracích opraveny. Naopak převržená Oklahoma nebyla zprvu považována za totální ztrátu. Při napřimování trupu však došlo k tak rozsáhlým poškozením obšívky že zpráva techniků loděnice zněla – neopravitelná. Celou válku sloužila jako skladiště a po válce byla prodána do šrotu. Při vlečení do Států se však v bouři převrhla a potopila. Také Utah byl označen jako neopravitelný a ponechán na svém kotvišti. Později se používal pro výcvik potápěčů. Zbylé lodě byly opraveny i když například v případě torpédoborců Cassin, Downes a Shaw šlo o tak náročné práce že by bylo levnější postavit nové lodě.
Těžké škody utrpěly také letecké jednotky. Zničeno bylo 188 letadel (96 USAAF a 92 USNavy + USMC), dalších celkem 159 strojů bylo poškozeno. Například z 82 letadel zaparkovaných na základnách Ewa a Kaneohe bylo po náletech provozuschopných pouze 9. Naopak USAAF nahlásila 25 bojových letů a 10 sestřelených japonských letounů. Celkem Japonci přišli o 29 letadel, převážně sestřelených pl. palbou amerických lodí a ztratili 55 pilotů.
Během japonského útoku padlo 2403 osob (2008 USNavy, 109 USMC, 218 USArmy a 68 civilistů) a dalších 1178 jich bylo zraněno (710, 69, 364 a 35). Z civilistů bylo několik osob obyvateli Honolulu kde je na ulicích města usmrtily nebo zranily střepiny amerických protiletadlových granátů. Také mnoho mrtvých na samotné základně bylo obětmi tzv. přátelské palby. Na civilním majetku byla v době útoku způsobena škoda odhadem za 0,5 mil $. Například příští den byl letectvem napaden soukromý ostrov jednoho amerického miliardáře nedaleko Oahu, objekty na něm zničeny a všechny přítomné osoby zahynuly.
Z tohoto pohledu byl japonský útok naprostým úspěchem a bylo tedy co slavit. Jaké však byly skutečné následky? Zasažené bitevní lodě byly kvůli své nízké rychlosti zastaralé a po opravách se podílely pouze na předinvazním ostřelování ostrovů. Jediná klasická bitva které se do konce války zúčastnily byla vybojována v průlivu Surigao během filipínské kampaně.
Zkáze však unikly všechny letadlové lodě a jejich doprovodné skupiny. Stejně tak byly minimálně poškozeny desítky křižníků a torpédoborců v přístavu, rozsáhlé loděnice a ponorková základna. Japonci si vůbec nevšimli elektrárny a rozsáhlých skladů paliva. Jak se později vyjádřili vysocí američtí námořní důstojníci, zničení doků a 4,5 miliónů barelů mazutu, nafty a benzínu by bylo větší ztrátou než škody které byly skutečně způsobeny a výrazně by posunulo pozdější americkou ofenzívu.
Stejně tak i když je to jakkoliv divné, bylo pro Američany štěstím, že Japonci zaútočili bez varování. V případě napadení mělo totiž loďstvo opustit přístav a neodvažuji se odhadnout jak by dopadl útok stovek zkušených pilotů proti tomuto svazu. Díky své vyšší rychlosti by Japonci mohli vylákat loďstvo mimo dosah těch pár letounů co na Oahu zbyly a pak by asi byla velká část lodí potopena. V podobném smyslu se v roce 1965 veřejně vyjádřil i admirál Nimitz.
Několik dní po náletu začalo oficiální vyšetřování. Ve dnech 11-14.12. navštívil Pearl Harbor ministr námořnictva Frank Knox. Po návratu do Washingtonu nikoho neobvinil, jen vyjádřil politování, že ani nejvyšší velitelé na Oahu neměli přístup k tajným hlášením zpravodajské služby. Přesto však byli za hlavní viníky katastrofy označeni admirál Kimmel a generálporučík Short, hlavně kvůli tomu že vysocí vojenští a civilní představitelé kvůli utajení nemohli veřejnosti sdělit co vlastně věděli. 18.12.1941 byla ustavena první z celkem devíti vyšetřovacích komisí které se tímto tématem zabývaly. Už den před tím však byli Kimmel a Short odvoláni ze svých funkcí a 31. 12. převzal velení Tichomořské flotily tehdy ještě poměrně neznámý Nimitz. Je však třeba říct, že hlavně Kimmel byl odvolán z politických důvodů a i přes to co se stalo v Pearl Harboru byl i nadále považován za jednoho z profesionálně nejlepších admirálů USNavy.
Činnost první vyšetřovací komise byla velmi podivná, svědci nemuseli vypovídat pod přísahou, pokud se někdo z předvolaných odmítl dostavit členové komise neměli pravomoc mu to nařídit a z jednání a výslechů se nesměl pořizovat doslovný záznam. V době od 22.12. 1941 do 11.1. 1942 pracovala komise na Havaji a po návratu byli někteří její členové víceméně „přemluveni“ k podpisu závěrečné zprávy svalující veškerou odpovědnost na velitele v Pearl Harboru. Pouze několik desítek lidí ve Spojených Státech znalo skutečnou pravdu.
Koncem ledna 1942 byli Kimmel i Short na vlastní žádost penzionováni. Obě žádosti osobně schválil prezident s dodatkem, že to neznamená případné vyhnutí se válečnému soudu. Na něm však nikdo netrval, neboť hrozilo prozrazení utajovaných faktů. Kimmela zaměstnala loděnice ve Washingtonu a Short pracoval u Forda jako jeden z vrcholového managementu. Kimmel se až do své smrti v roce 1968 snažil očistit své jméno. To se povedlo až 25.5.1999 kdy byli oba důstojníci rozhodnutím Kongresu Spojených Států zbaveni jakékoliv odpovědnosti za katastrofu z 7.12.1941.
Na základě rozhodnutí kongresu byla 8.7.1944 jmenována další z vyšetřovacích komisí k Pearl Harboru. Většina důležitých svědků (např. generál Marshall) před ní tvrdila, že si již na podstatná fakta nepamatují, ale díky velkému množství nepřímých svědectví a dříve „nedosažitelných“ dokumentů došla komise k závěru, že původní obvinění byla účelová politická rozhodnutí. Kvůli stále trvající válce však byla závěrečná zpráva utajena a dodnes!! nebyla uvolněna pro veřejnost.
Podobně bylo naloženo s výsledky vyšetřování dalších komisí zřízených po válce. Případné zveřejnění jejich závěrečných zpráv bylo klasifikováno jako narušení národní bezpečnosti Spojených Států a velká část dokumentů je stále uložena v archívech a označena jako přísně tajné.
Další části série:
Pearl Harbor - 1.část, úvod
Pearl Harbor - 2.část, miniponorky a útok na letiště
Pearl Harbor - 3.část, hlavní úder
Pearl Harbor - 4.část, výsledky a vyšetřování.
Pearl Harbor - 5.část, co mohli Američané vědět
Roosevelt podepisuje vyhlášení války Japonsku
Jeden z obětních beránků
V 19.30 se nad ostrovem objevila šestičlenná skupina stíhaček z Enterprise a kvůli nedostatku paliva šly přednostně na přistání. Letouny se identifikovaly a s rozsvícenými reflektory se přibližovaly k letišti. K jejich smůle však přelétly nad přístavem a během několika vteřin po nich střílely všechny lodě. 5 strojů bylo okamžitě sestřeleno a ze šesti pilotů přežili tři.
V pondělí 8.12.1941 byla na žádost Roosevelta svolána mimořádná schůze obou sněmoven Kongresu a prezident v krátkém projevu požádal o vyhlášení válečného stavu mezi Spojenými státy a Japonskem. Pouze jediný hlas byl proti a tak byla rezoluce Kongresu v 16.10 přijata.
Bylo zajímavé jak tento útok Američany sjednotil, ještě těsně před ním se po celé zemi šířily izolacionistické názory ale proti heslu „Remember Pearl Harbor“ se oficiálně neodvážil postavit nikdo.
Mezitím se podařilo uhasit většinu požárů v přístavu a začaly práce na odstraňování škod. Na potopené bitevní lodě nastoupila skupina speciálních potápěčů a začala utěsňovat jejich trupy aby bylo možné plavidla vyzvednout a opravit. První plány hovořily o návratu do služby u všech osmi lodí. Postupně jak vycházel najevo rozsah škod, byla nejprve odepsána Arizona. Loď však nikdy nebyla oficiálně vyřazena ze služby, vrak zůstal na svém místě a dnes je veden jako památník a hromadný válečný hrob. Podobné názory zazněly i ve spojitosti s Nevadou a West Virginií, obě však byly po rozsáhlých a náročných pracích opraveny. Naopak převržená Oklahoma nebyla zprvu považována za totální ztrátu. Při napřimování trupu však došlo k tak rozsáhlým poškozením obšívky že zpráva techniků loděnice zněla – neopravitelná. Celou válku sloužila jako skladiště a po válce byla prodána do šrotu. Při vlečení do Států se však v bouři převrhla a potopila. Také Utah byl označen jako neopravitelný a ponechán na svém kotvišti. Později se používal pro výcvik potápěčů. Zbylé lodě byly opraveny i když například v případě torpédoborců Cassin, Downes a Shaw šlo o tak náročné práce že by bylo levnější postavit nové lodě.
Těžké škody utrpěly také letecké jednotky. Zničeno bylo 188 letadel (96 USAAF a 92 USNavy + USMC), dalších celkem 159 strojů bylo poškozeno. Například z 82 letadel zaparkovaných na základnách Ewa a Kaneohe bylo po náletech provozuschopných pouze 9. Naopak USAAF nahlásila 25 bojových letů a 10 sestřelených japonských letounů. Celkem Japonci přišli o 29 letadel, převážně sestřelených pl. palbou amerických lodí a ztratili 55 pilotů.
Během japonského útoku padlo 2403 osob (2008 USNavy, 109 USMC, 218 USArmy a 68 civilistů) a dalších 1178 jich bylo zraněno (710, 69, 364 a 35). Z civilistů bylo několik osob obyvateli Honolulu kde je na ulicích města usmrtily nebo zranily střepiny amerických protiletadlových granátů. Také mnoho mrtvých na samotné základně bylo obětmi tzv. přátelské palby. Na civilním majetku byla v době útoku způsobena škoda odhadem za 0,5 mil $. Například příští den byl letectvem napaden soukromý ostrov jednoho amerického miliardáře nedaleko Oahu, objekty na něm zničeny a všechny přítomné osoby zahynuly.
Z tohoto pohledu byl japonský útok naprostým úspěchem a bylo tedy co slavit. Jaké však byly skutečné následky? Zasažené bitevní lodě byly kvůli své nízké rychlosti zastaralé a po opravách se podílely pouze na předinvazním ostřelování ostrovů. Jediná klasická bitva které se do konce války zúčastnily byla vybojována v průlivu Surigao během filipínské kampaně.
Zkáze však unikly všechny letadlové lodě a jejich doprovodné skupiny. Stejně tak byly minimálně poškozeny desítky křižníků a torpédoborců v přístavu, rozsáhlé loděnice a ponorková základna. Japonci si vůbec nevšimli elektrárny a rozsáhlých skladů paliva. Jak se později vyjádřili vysocí američtí námořní důstojníci, zničení doků a 4,5 miliónů barelů mazutu, nafty a benzínu by bylo větší ztrátou než škody které byly skutečně způsobeny a výrazně by posunulo pozdější americkou ofenzívu.
Stejně tak i když je to jakkoliv divné, bylo pro Američany štěstím, že Japonci zaútočili bez varování. V případě napadení mělo totiž loďstvo opustit přístav a neodvažuji se odhadnout jak by dopadl útok stovek zkušených pilotů proti tomuto svazu. Díky své vyšší rychlosti by Japonci mohli vylákat loďstvo mimo dosah těch pár letounů co na Oahu zbyly a pak by asi byla velká část lodí potopena. V podobném smyslu se v roce 1965 veřejně vyjádřil i admirál Nimitz.
Několik dní po náletu začalo oficiální vyšetřování. Ve dnech 11-14.12. navštívil Pearl Harbor ministr námořnictva Frank Knox. Po návratu do Washingtonu nikoho neobvinil, jen vyjádřil politování, že ani nejvyšší velitelé na Oahu neměli přístup k tajným hlášením zpravodajské služby. Přesto však byli za hlavní viníky katastrofy označeni admirál Kimmel a generálporučík Short, hlavně kvůli tomu že vysocí vojenští a civilní představitelé kvůli utajení nemohli veřejnosti sdělit co vlastně věděli. 18.12.1941 byla ustavena první z celkem devíti vyšetřovacích komisí které se tímto tématem zabývaly. Už den před tím však byli Kimmel a Short odvoláni ze svých funkcí a 31. 12. převzal velení Tichomořské flotily tehdy ještě poměrně neznámý Nimitz. Je však třeba říct, že hlavně Kimmel byl odvolán z politických důvodů a i přes to co se stalo v Pearl Harboru byl i nadále považován za jednoho z profesionálně nejlepších admirálů USNavy.
Činnost první vyšetřovací komise byla velmi podivná, svědci nemuseli vypovídat pod přísahou, pokud se někdo z předvolaných odmítl dostavit členové komise neměli pravomoc mu to nařídit a z jednání a výslechů se nesměl pořizovat doslovný záznam. V době od 22.12. 1941 do 11.1. 1942 pracovala komise na Havaji a po návratu byli někteří její členové víceméně „přemluveni“ k podpisu závěrečné zprávy svalující veškerou odpovědnost na velitele v Pearl Harboru. Pouze několik desítek lidí ve Spojených Státech znalo skutečnou pravdu.
Koncem ledna 1942 byli Kimmel i Short na vlastní žádost penzionováni. Obě žádosti osobně schválil prezident s dodatkem, že to neznamená případné vyhnutí se válečnému soudu. Na něm však nikdo netrval, neboť hrozilo prozrazení utajovaných faktů. Kimmela zaměstnala loděnice ve Washingtonu a Short pracoval u Forda jako jeden z vrcholového managementu. Kimmel se až do své smrti v roce 1968 snažil očistit své jméno. To se povedlo až 25.5.1999 kdy byli oba důstojníci rozhodnutím Kongresu Spojených Států zbaveni jakékoliv odpovědnosti za katastrofu z 7.12.1941.
Na základě rozhodnutí kongresu byla 8.7.1944 jmenována další z vyšetřovacích komisí k Pearl Harboru. Většina důležitých svědků (např. generál Marshall) před ní tvrdila, že si již na podstatná fakta nepamatují, ale díky velkému množství nepřímých svědectví a dříve „nedosažitelných“ dokumentů došla komise k závěru, že původní obvinění byla účelová politická rozhodnutí. Kvůli stále trvající válce však byla závěrečná zpráva utajena a dodnes!! nebyla uvolněna pro veřejnost.
Podobně bylo naloženo s výsledky vyšetřování dalších komisí zřízených po válce. Případné zveřejnění jejich závěrečných zpráv bylo klasifikováno jako narušení národní bezpečnosti Spojených Států a velká část dokumentů je stále uložena v archívech a označena jako přísně tajné.
Další části série:
Pearl Harbor - 1.část, úvod
Pearl Harbor - 2.část, miniponorky a útok na letiště
Pearl Harbor - 3.část, hlavní úder
Pearl Harbor - 4.část, výsledky a vyšetřování.
Pearl Harbor - 5.část, co mohli Američané vědět
Roosevelt podepisuje vyhlášení války Japonsku
Jeden z obětních beránků