PALBA.CZ

Tajemství výroby španělské píky

Vyrazit si takhle s kamarády na výlet, za Neapolským sluníčkem nebo jen tak do Nizozemí. Pěkně pod španělským praporem a pětimetrovou píkou v ruce. Jak se ale ona legendární píka vlastně vyráběla? Zbraň, díky níž španělská Tercie vládla sto let evropským bojištím.

Píka používaná španělskými pikenýry (tercios) měřila přes pět metrů a byla zcela rovná. Jak se ale takové tyče vyráběly bez průmyslových soustruhů nebo mechanických pil? Ideálním dřevem pro píky byl jasan (Fraxinus excelsior a angustifolia). Díky svým rovným vláknům, vysoké pružnosti a střední hustotě absorboval nárazy, aniž by se tříštil. Dub totiž rostl s více suky a byl křehčí při ohýbání, buk zas měl tendenci se při tlaku tříštit, ve vlhku se snadno ohýbal a podléhal dřevokazným houbám. Právě jasan tak nabízel dokonalou rovnováhu pro zbraň, kterou bylo nutné ovládat celé hodiny, aniž by se rukou vojáka zlomila nebo jinak poškodila. Nejlepší jasanové háje na Pyrenejském poloostrově rostly podél kantabrijského pobřeží, v Navarrských a Aragonských Pyrenejích, odtud pocházely píky pro celou říši.
Klíč k úspěchu spočíval v samotném lesnictví. Jasany totiž nesměly vyrůstat do vysokých stromů a tak k jejich sklízení byla využita poněkud zapomenutá metoda. Výmladkový les (nízký les, pařezina) je tvar lesa, který vzniká z pařezových a kořenových výmladků. Není tedy na rozdíl od lesa vysokokmenného ani uměle vysazen či vyset, ani nevzniká přirozenou obnovou (náletem). Využívá se schopností některých dřevin tvořit pařezové kořenové výmladky (coppice v angličtině, taillis ve francouzštině). Strom byl pokácen až na úroveň země a z pařezu vyrašily desítky svislých výhonků, které soupeřily o světlo, dokonale rovné a bez jakýchkoli spodních větví. Po deseti nebo patnácti letech byly nejrovnější výhonky sklizeny a cyklus začal nanovo. Jeden jasan tak mohl produkovat výhonky po celá staletí, aniž by jej bylo potřeba znovu vysadit. Variantou pro delší kusy bylo vyšší řezání, kdy byl strom pořezán dva nebo tři metry od země (mimo dosah hospodářských zvířat), a výsledné výhonky mohly dosáhnout šesti metrů nebo více.
Jakmile byly výhonky sklizeny, začalo se se zpracováním. Kůra se ihned po řezu oloupala, aby se předešlo dřevomorce, která by dřevo oslabila. Kmínky byly svázány do svazků a sušeny ve svislé poloze ve větraných přístřešcích po dobu jednoho až tří let. Pomalé sušení zabránilo deformaci a vnitřním prasklinám. Všechny výhonky, které se zkroutily, byly narovnány suchým teplem nebo párou na tesařských stolech, přidržovány klíny, dokud opět nezchladly. Poté byly hoblovány, pokud to kus vyžadoval tak i soustruženy, a naolejovány lněným olejem, aby se dřevní vlákna ochránila před vlhkostí.
Výrobce pík byl uznávaným řemeslníkem, pro jehož má španělština termín "haztero" nebo "astilero". Jednalo se o specializovaný cech, v němž mistři, tovaryši a učni byli v mnoha městech organizováni do bratrstev. Tercios (španělské pěchotní pluky čítající 3 000 mužů) měli ve svých ubytovnách a arzenálech vlastní výrobce pík a zbrojíře, kteří píky opravovali a obměňovali. Vyhlášky ze 16. století specifikovaly délku, průřez, hmotnost a druh dřeva (jasan byl pro bojové píky povinný) s téměř průmyslovou přesností. Pikenýr kastilského, valonského nebo lombardského tercia tak dostával píky vyrobené podle regulovaného standardu.
Celý systém fungoval v předindustriálním měřítku. Jen tercios potřebovali mezi 16. a 17. stoletím v oběhu desítky tisíc pík a po každém tažení je potřebovali nahradit. Lesní logistika, řemeslné zpracování a výrobní cechy udržovaly po dlouhá dvě století jeden z nejúčinnějších vojenských systémů v historii a nic z toho by nebylo možné bez propracované tradice lesního hospodářství. Les byl plánovaně těžen, s obměnami trvajícími několik desetiletí a znalostmi předávanými z generace na generaci. Píka, kterou pikenýr nesl na rameni v bitvě u Rocroi v roce 1643, tak pocházela ze stromů pokácených ještě před narozením jeho prarodičů.

Zdroj:
https://twitter.com/i/status/2054240440707317833
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDmladkov%C3%BD_les
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0pan ... %A1_tercie
https://www.csfd.cz/film/213331-kapitan ... e/prehled/
Oliver Rackham, Ancient Woodland: Its History, Vegetation and Uses in England, Edward Arnold, 1980
Tom Williamson, Coppice Management and the Medieval Landscape, Oxbow, 2017
René Quatrefages, Los Tercios Españoles 1567-1577, Fundación Universitaria Española, 1979

Rase píše: ↑16/5/2026, 08:34 ...bez průmyslových soustruhů...

Průmyslových netřeba. Soustruh používali už v pavloviénu, a nejspíš i před tím
Nic průmyslového netřeba, jen je dobré mít nějakého člověka nebo zvíře (nebo třeba vodní pohon) na roztáčení aby se pan Mistr mohl soustředit. Ale jde to i "nožním" pohonem samotných soustružníkem.
A mch, dřevo na šípy i píky se také rovnalo. Ve vykopávkách se nacházejí fůry nástrojů, ve tvaru "děravá vařečka", které nejsou nic jiného než rovnátko na dřevo.
A nakonec, ony se ty píky taky prodlužovaly, za pomocí přeplátování, prok. už od st. Řecka (Makedonci).

Stejná technika pěstování stromů je známá i v Japonsku:

https://www.kabinetkuriozit.eu/daisugi- ... ze-stromu/

No a pokud vás zajímá, jak si vedli španělští pikenýři proti japonským "samurajům", tak roku 1582 došlo na Filipínách k sérii střetů mezi Japonci a španělskou koloniální správou, tento jedinečný konflikt je poměrně slušně zaznamenaný dobovými kronikáři.

https://www.kabinetkuriozit.eu/spanelsk ... samurajum/

5 metrů délka? Kolik to mohlo celkem vážit?

Díky moc za příspěvek, logistika předmoderních armád je vždycky fascinující téma.

Nicméně, jak to měly ostatní státy té doby? Nakupovaly dřevo v Jižní Evropě, pěstovaly své vlastní lesy nebo své vojáky vybavovali mnohem horšími zbraněmi než Španělé?

Drobný edit:

V literatuře, kterou mám, jsem našel jen že podle Springa (2019, 57) měli Angličané také píky z jasanu, ale neuvádí, odkud brali dřevo. Průměr pík podle něj činil 1.75 palce, tj. 4.44 cm.

S pěti metry to vychází na objem 0.007602654 m3 a s hustotou jasanového dřeva by taková jasanová tyč mohla vážit 4.25–4.86 kila v závislosti na vysušení dřeva. K tomu hrot a kování, ale do pěti kil by se váha mohla vejít.

---
SPRING, Laurence, 2019. In the Emperor’s Service. Wallenstein’s Army, 1625–1634. Electronic edition. Warwick: Helion. ISBN 978-1-80451-068-1.

Pařezinové nebo taky výmladkové hospodaření bylo běžné i taky.

Kolem 5 kg, nebylo to nějak extra těžké, spíše ta délka dělala problémy, chtělo to jistý grif - získaný cvičením
Už proto, že při té délce byly ty píky dost náchylné ke zlomení. V ose byly odolné, ale napříč... moc ne

V komentářích k tomuhle článku mi psali, že píka vážila 2,5 kilo, což mi přijde dost málo. Já jsem dohledal, že španělská píka (5 m) vážila 3,5 až 5 kg, v závislosti na tloušťce dřeva a robustnosti hrotu. Tohle číslo ale bude spíš nadsazené. Osobně s píkou běhám a bojuju, a vyzkoušeli jsme ve spolku různé typy pík, délky a materiály. Teď máme cca pětimetry (myslím že jsou z jednoho kusu a nevážil jsem ji) a osobně mi přijde že se někdy trochu prohýbají - měl jsem teď i trochu prohlý kus a byla dost otrava s tím i jen cvičit (každý kousek je dost poznat). Předtím jsem měl cca 4,5 m kus (možná i delší, už nevím), podélně lepený a byl krásně tuhý a se skvělým zastavovacím účinkem (jako kladivo). Tady u železáren ale píka musí být zcela tupá (nebo přilepený gumový hrot), jinak je moc nebezpečná (nechává hrozivá jelita). Dlouhá tenká píka pak ale nemá takový zastavovací účinek a od kyrysu klouže jak žužu. Kratší a bytelnější je za mě lepší věc - při sekání i bodání. Jak ale říkám, nemám zkušenost s ocelovým hrotem - i tupý by byl totiž moc ultimátní věc.