Část 1.
Začátkem března 1943 vypracoval štáb Skupiny armád Afrika plán ofenzívy, namířené proti tankovým jednotkám britské 8. armády. Z oblasti západně od Madaninu, útokem zničit vojska 8. armády stojící jižně od Maretu. Maretskou linii bránily čtyři divize, německá 90. lehká i italské „Giovani Fascisti“, „Pistoria“ a „Trieste“. Hlouběji v Maretském průsmyku stála 164. lehká divize. Nejednotnost názoru, dodatečné prozkoumávání situace, vedly k posunutí doby útoku ze 4. března 1943 na 6. březen 1943. samozřejmě Montgomery se o době přesunu času útoku a směru útoku dozvěděl z hlášení tajných služeb, plán útoku předpokládal dlouhý přesun německých a italských vojsk do výchozích pozic přes otevřený terén pouště. Tyto dva dny mezi 4. a 6. březnem využil generál Montgomery tak, že přesunul 40 baterií těžkého dělostřelectva do směru útoku. Před svá dělostřelecká postavení nechal ženisty položit perfektně maskovaná minová pole. Blíže k frontě na polní letiště nechal přisunout stíhací a bombardovací letadla. V té době již v Africe měli anglo – američané neomezenou leteckou převahu.
6. března 1943 v 6,00 hod. začíná mohutnou dělostřeleckou přípravou německo – italského armádního dělostřelectva útok. Baterie s dlouhými 17 cm hlavněmi a 21 cm moždíři, buší salvu za salvou do prostoru Medenine. Po skončení dělostřelecké přípravy vyráží tanková vojska. V čele útoku byl 8. tankový pluk pod velením plukovníka Irkense. Za ním následovaly 7. tankový pluk 10. tankové divize a 5. tankový pluk 21. tankové divize. Hned na začátku najedou tanky 8. tankového pluku do protitankových minových polí, musí zastavit a jsou snadným terčem letectva a dělostřelectva britských vojsk. Také ostatní jednotky utrpí touto vražednou dělostřeleckou palbou a leteckými útoky těžké ztráty. Zásahem operačního důstojníka 10. td podplukovníka hraběte Stauffenberga (položil minu při atentátu na Hitlera v roce 1944 ve Vlčím doupěti) jsou urychleně přisunovány 3 baterie vrhačů raketového dělostřelectva 71. chemického minometného pluku. Než však tyto tři baterie zaujmou palebná postavení, stačí je britské bombardéry úplně zničit. V poledne už stojí na bojišti 55 shořelých německých tanků.
Na velitelských stanovištích začíná být všem jasné, že nejdůležitější část plánu, moment překvapení chybí. Zvláště když i klamný útok na jihu od 90. lehké divize vyšel naprázdno. Britské jednotky zde vůbec nebyly. Bylo tím jasné, že Montgomery musel o celém plánu vědět, že zde ani nepostavil obranu.
Odpoledne 6. března kolem 16 - té hodiny navrhl generál Cramer ( současný velitel Afrikakorpsu) Rommelovi ukončit útok. Rommel s tím souhlasil. Bylo jasné, že na bojišti Medenine – Metameur se už nedá nic získat. Konec Afrického polního tažení se chmurně ohlašoval.
Tři dny po této bitvě 9. března 1943, opustil polní maršál Rommel Afriku. Odletěl do Říma a odtud do vůdcova hlavního stanu, aby se ještě jednou pokusil uskutečnit záchranná opatření pro obě armády Skupiny armád Afrika. Hitler však již na žádné argumenty nedal, byl rozhodnut v Africe bojovat dál, souhlasil jen se zkrácením fronty a se stažením všech pěších jednotek 1. italské armády generála Giovanni Messeho z Maretské linie na novou opevněnou linii u Gábis. Na starých pozicích měly zůstat jen tankové a motorizované jednotky. Rommel dostal rozkaz, aby se okamžitě odebral na léčení a už se do Afriky nikdy nevrátil.
Velení Skupiny armád Afrika převzal generálplukovník von Arnim, nyní mu připadla úloha dovést „tuniskou rodinu“ (5. tanková armáda) a „lišky pouště“ ( Afrikakorps) k hořkému konci.
Mezitím na severu odrazila divize „von Manteuffel“ několik nepřátelských útoků. 17. března 1943 zaútočila divize severně od Džebel Abújúd. Po dvou dnech útoku dospěly německé jednotky ke kótě 199 severovýchodně od Džebel Abújúd. Tuto pozici udržely až do 28. března 1943. Později byly nuceni se stáhnout do Sedženánu. Zkrácená fronta skupiny armád Afrika měřila 800 km. Na těchto 800 km se rozložilo 300 000 mužů, 100 000 německých a 200 000 italských vojáků, když odečteme zásobovací jednotky měly bojové útvary 150 000 mužů. Na takto dlouhém území, s tak malým počtem vojáků, nelze provádět nejen útočné operace, ale lze toto území i těžko bránit. Některé úseky fronty byly zajišťovány jen polními hlídkami.
O dalším průběhu část 2.

