Bitevní křižníky - 1.část - britské konstrukce

Moderátor: jarl

Odpovědět
Nelson
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 858
Registrován: 11/6/2005, 10:25
Bydliště: Většinou doma

Bitevní křižníky - 1.část - britské konstrukce

Příspěvek od Nelson »

Rychlost je nejlepší pancíř.
To říkával John Arbuthnot lord Fisher z Kilverstonu, od roku 1904 první námořní lord britského impéria. Byl iniciátorem velkého množství reforem které výrazně pozvedly bojeschopnost Royal Navy počátkem 20 století. Zároveň byl však autorem a propagátorem mnoha chybných pohledů na úlohu a použití loďstva ve válce. W. S.Churchil o něm prohlásil, že je to nebezpečný génius jehož je nutno chytit, zakovat do řetězů a ochočit aby byl užitečný.

Jedním z těchto poněkud rozporuplných názorů bylo zavedení zcela nové kategorie těžkých plavidel – bitevních křižníků. Rodokmen těchto lodí můžeme hledat na přelomu 19. a 20. století. V Royal Navy bylo pravidlem, že společně s každou novou bitevní třídou byly předávány do činné služby i velké pancéřové křižníky, mohutné jednotky s výzbrojí často jen mírně zaostávající za danou třídou bitevních lodí. Jejich úkolem bylo tvořit tzv. rychlé křídlo flotily, zajišťovat průzkum a službu v koloniích. Zároveň díky své výzbroji měly být schopny omezeně zasahovat do střetnutí hlavních sil.
Jejich velikost postupně vzrůstala od plavidel s výtlakem 12000 tun, dvěma děly 9,2'' a dvanácti 6'' děly u třídy Cressy z roku 1899 až po jednotky s 15000 tunami a čtyřmi až šesti děly 9,2'' a až deseti děly ráže 7,5'' u tříd Warrior a Minotaur z let 1905-6. od tehdejších bitevních lodí, s nimiž měly často společné trupy je odlišovalo hlavně výrazně slabší pancéřování (boční pancíř max. jen 152 mm proti až 305 mm) ale hlavně o 50-70% vyšší výkon strojoven a s tím související nárůst rychlosti až o 4 uzle.

Už v roce 1902 shromáždil lord Fisher nejlepší lodní konstrutéry monarchie a dal jim jednoduchý úkol. Navrhnout konstrukci jednotky která doplní novou bitevní loď na níž v téže době pracovala jiná skupina. Podle prvotního zadání měla být pro lodě použíta velmi kvalitní děla 9.2"/47 Mark X a pomocnou výzbroj mělo tvořit minimálně 10-12 stejně vynikajících děl 7.5"/50 Mark II případně Mark V.

V prosinci 1904 byl konstrukčnímu oddělení zadán konkrétní úkol. Vyprojektovat a v co nejkratší době postavit moderní bitevní loď která by překonala všechna konkurenční plavidla. Bylo požadováno 8-12 děl 12'' a vysoká rychlost daná použitím parních turbín místo v té době obvyklých parních strojů.
Podle tehdy běžné praxe zároveň admiralita objednala pancéřové křižníky rozměry a výzbrojí odpovídající nové bitevní lodi. Z několika předložených studií byl nakonec vybrán a v letech 1906-1909 realizován projekt křižníku o délce 172,8, šířce 23,9 a ponoru 8,0 metrů se standardním výtlakem cca. 17300 a plným téměř 20140 tun. Jeho výzbroj tvořilo osm děl 12"/45 Mark X a 16 (později jen 12) děl 4"/40 QF Mark II. Jedna věž hlavní ráže byla na přídi, jedna na zádi a zbylé dvě na bocích (levoboční vysunutá trochu vpřed, aby mohly pálit na oba boky). I přesto měly boční věže velmi omezené pole palby.
Vznikly tak tři silně vyzbrojené a velmi rychlé lodě. Strojovny se čtyřmi Parsonsovými turbínami s celkovým výkonem na hřídelích 41000 koní umožňovaly rychlost až 25,5 uzle a dosah při ekonomické rychlosti 10 uzlů činil 3090 mil (5720 km). Velmi však byla omezena pancéřová ochrana těchto jednotek. Hlavní boční pás měl šířku jen 4-6'' (102-152 mm), tloušťka paluby se pohybovala do 2,5'' (64 mm). Plavidla dostala jména Invincible, Inflexible a Indomitable.

Obrázek HMS Invincible

Další lodě Indefatigable, New Zealand a Australia dokončené v letech 1911-1913 byly jen opakováním předchozí třídy při mírném nárůstu rozměrů, výtlaku a výkonu. Trochu se zvětšil odstup bočních věží což jim umožnilo mírně větší palebné sektory při střelbě přes palubu na druhou stranu. Drobné odchylky byly i ve schématu pancéřové ochrany, ta však měla i zde nedostačující hodnoty.
Odborníky bylo kritizováno mimo jiné i vnitřní členění obou tříd. Rozlehlé strojovny a kotelny byly nedostatečně rozděleny přepážkami a úplné zatopení kterékoliv z těchto rozlehlých prostor by s nějvětší pravděpodobností znamenalo ztrátu jednotky. Zároveň bylo upozorňováno na fakt, že může dojít k jejich nasazení jako rychlé bitevní eskadry v souboji hlavních sil, tehdy je však jejich slabý pancíř nedokáže ochránit a zároveň nebudou moci využít svoji vysokou rychlost.

Proto bylo upuštěno od stavby dalších plavidel a plány byly kompletně přepracovány. Vznikla třída tiskem i veřejností označovaná jako „Splending Cats“.
Námořnictvo dostalo v letech 1912-1913 tři krásné velké lodě, ovšem opět se všemi skrytými chybami konstrukce jejich předchůdkyň. S délkou 213,4, šířkou 27 metrů a standardním výtlakem ca. 26500 tun to byla v době spuštění největší plavidla na světě. Obrovské kotelny s celkem 42 kotli dodávaly páru čtyřem Parsonsovým turbínám. Jejich výkon 75000 koní byl přenášen na čtyři šrouby a lodě byly schopny dosáhnout rychlosti až 27,5 uzle nebo při dodržení ekonomické rychlosti vzdálenosti 5610 mil (10390 km) Podle požadavků admirality byla třída vyzbrojena výkonnými děly 13.5"/45 Mark V(H) a pomocnou výzbroj tvořilo stejně jako u předchozich tříd 16 děl 4"/40 (10.2 cm) QF Mark II a dva 18'' torpédomety.
Změnilo se však schéma rozmístění věží s těžkými děly. Věže A a B byly na přídi (vyvýšená věž B střílela přes strop věže A). Další dvě děla byla ve věži Q uprostřed plavidla a poslední osamocená věž Y na zádi snížené o jedno patro. Všechny byly v ose lodi, konstruktéři se už poučili a neoppakovali to nešťastné rozmístění z předchozích tříd.
Pancéřová ochrana, sice mírně silnější, byla pro podmínky moderního boje opět nepostačující. Boční pancéřový pás tvořilo maximálně 9'' (228 mm) oceli, stejnou sílu měla čela dělových věží a barbety, tloušťka palub byla pouhých 64 mm.
Tyto lodě dostaly při křtu jména Lion, Princess Royal a Queen Mary.

Obrázek HMS Lion

Osamocený Tiger měl být původně čtvrtou jednotkou třídy Lion, konstruktéři však plány upravili podle projektu bitevního křižníku Kongo který se v té době stavěl u Vickerse pro japonského zákazníka. V říjnu 1914 tak dostalo britské námořnictvo křižník o několik desítek centimetrů vetší než Lion a se standardním výtlakem dosahujícím téměř 28500 tun. Opět vzrostl výkon strojoven na 85000 koní a rychlost na 28 uzlů.
Děla, stejného typu jako u třídy Lion byla rozmístěna podle stejného schématu. U předchozích lodí však byla za věží Q zadní nástavba a její děla tedy mohla střílet jen na oba boky, u Tigeru však odstranění nástavby umožnilo i palbu přes záď. Oproti předchozím třídám byla zvětšena ráže pomocného dělostřelectva, konstruktéři použili děla 6"/45 BL Mark VII. I zde bylo pancéřování nedostatečné, jediným podstatnějším rozdílem proti třídě Lion bylo zesílení palub na 3''.

Obrázek HMS Tiger

Další dvě třídy však Fisherovo tvrzení, že rychlost je nejlepší pancíř dovedly k absurdní dokonalosti. Ve třídě Renown vznikla dvě plavidla. Pod dojmem snadného vítězství viceadmirála Sturdeeho v bitvě u Falklandských ostrovů objednala admiralita velmi rychlé lodě s nejtěžší tehdy používanými děly. Délka lodí dokončených v roce 1916 dosáhla 242, šířka 27,4 a ponor 8,1 metrů. Standardní výtlak přesáhl 27900 a plný 32400 tun. Výkon turbín dosáhl 120000 (130000?) koní a rychlost narostla na 31 uzlů.
Pancéřování, však opět postačovalo na boj maximálně proti lehkým křižníkům a menším jednotkám nepřítele. Hlavní boční pás kryl pouze malou plochu kolem čáry ponoru a měl sílu do 6'' (152 mm) Palubu krylo maximálně 8 cm a čela dělových věží 33 cm oceli.
Respekt však budila děla hlavní ráže. Konstruktéři sáhli po sice nových ale velmi kvalitních dělech 15"/42 Mark I. Protože však dvoudělová věž vážila 782 tun bylo rozhodnuto osadit jen tři. Pro úsporu váhy bylo jako pomocná výzbroj použito 17 děl 4"/45 QF Mark V osazených buď jednotlivě nebo v trojhlavňových kompletech.

Obrázek HMS Repulse

Ovšem poslední třída budila rozpaky u všech kdo se s ní seznámili. Tři lodě, Courageous, Glorious a Furious klasifikované jako lehké bitevní křižníky si neoficiálně vysloužily pojmenování „bílí sloni“. Tak jsou v angličtině označovány věci sice krásné ale drahé a absolutně bezužitečné.
Vzniklo mnoho typů a tříd lodí určených pro určitý velmi omezený způsob použití (výsadková plavidla, monitory....) ale nikdy nebyly stavěny lodě jen pro jednu konkrétní operaci, která se navíc nikdy nedostala ani do stádia detailnějšího plánování. Tou operací měl být Baltský plán lorda Fishera. Jeho snem bylo vylodit „milión“ ruských vojáků na pobřeží Pomořanska na dosah od Berlína a jediným úderem rozhodnout válku. Proto požadoval velká plavidla s malým ponorem ale s těžkými děly.
Loděnice mu dodaly tři tyto jednotky. Jejich délka byla 239,6, šířka 24,7 (Furious 26,8 ) a ponor 7,1 (Fur. 6,8 ) metrů. Standardní výtlak se pohyboval kolem 19200 a plný dosahoval cca. 22900 tun. Výkon strojoven 90000 (Fur. 94000) koní umožňoval rychlost až 32 uzlů Pancéřování však bylo pouze symbolické, pro ušetření váhy měl boční pancíř sílu jen 2''!! (51 mm) osazený na 1'' obšívce a paluby 1'' (25,4 mm) nad muničními sklady zesílený na dvojnásobek. Navíc byla použita pouze ocel se zvýšenou odolností, nikoliv klasické pancéřové desky.
Co však bylo udivující byla jejich výzbroj. Glorious a Courageous disponovaly pouze čtyřmi děly 15"/42 Mark I a osmnácti děly 4"/45 QF HA Mark XVI. Jejich polosestra furious byla ještě zvláštnější, na ní tvořila hlavní výzbroj jen dvě obrovská děla 18"/40 Mark I. První dvě byly záhy přestavěny na letadlové lodě, Furious se dokončení v plánované podobě nedočkala. Ještě před převzetím byla zahájena její přestavba, také zde v několika etapávh vznikla letadlová loď.

Obrázek HMS Glorious

Do kategorie bitevních křižníků bývá velmi často řazen i Hood podrobněji popsaný zde. Je to ale konstrukčně spíše přechod od klasických bitevních křižníků (po nichž zdědil nedostatečné pancéřování) k moderním rychlým bitevním lodím mezi něž patřil i jeho pozdější protivník Bismarck.

Celkem převzala Royal Navy během krátkého života tohoto typu plavidel 16 jednotek (včetně Hooda). Pokud byly použity v souladu s původním záměrem měly úspěch. Například v bitvě u Falkland rozstřílely pancéřové křižníky viceadmirála von Spee, koncem srpna 1914 v bitvě u Hellgolandu rozhodla eskadra bitevních křižníků střetnutí lehkých sil a zahnala Němce kteří postupně získávali převahu zpět na základnu. I bitva u Doggerbanku byla střetnutím se slabším protivníkem a jen chyby velení neumožnily výraznější úspěch. Jejich nasazení u Skagerraku však skončilo katastrofou. Z devíti jednotek byly tři zničeny po explozích munice a čtvrtý uchránilo od podobného osudu jen okamžité zaplavení muničního skladu.
Renown, Repulse a Hood se v činné službě dočkaly WWII, jen prvně jmenovaný ji však přežil. Hood se potopil v souboji s Bismarckem v Dánském průlivu, Repulse potopily japonské bombardéry u malajského Kuantanu.
Zbylé lodě tohoto typu byly prodány do šrotu hned po Washingtonské koferenci o námořním odzbrojení , jen Tiger byl vyřazen až v roce 1931 a sešrotován o rok později.
Další díly série:
Bitevní křižníky - 1.část - britské konstrukce
Bitevní křižníky - 2. část - německé konstrukce
Bitevní křižníky - 3.část - konstrukce ostatních států
Naposledy upravil(a) Nelson dne 6/8/2006, 12:24, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Z Palby jsem odešel, dotazy už na mě nesměrujte.
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 9415
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

jen taková poznámka. Není pravdou, že by pancíř bitevních křižníků byl nějak zásadně nedostačující. Byl slabší v porovnání s bitevními loděmi té doby, to bez debat, ale v boji víceméně dostačoval. Dokonce i v případě bitvy u Jutska, kdy ani u jednoho bitevního křižníku nedošlo k tomu, že by německé granáty probily pancíř životně důležitých částí lodi. K explozi munice u zmiňovaných bitevních křižníků nedošlo z toho důvodu, že by pancíř nevydržel, ale z toho, že došlo k zpětnému zášlehu do prostoru muničního skladu při zásahu věží.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Nelson
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 858
Registrován: 11/6/2005, 10:25
Bydliště: Většinou doma

Příspěvek od Nelson »

Pancíř bitevních křižníků samozřejmě postačoval, ale záleželo na tom proti komu byl veden boj. Tato třída plavidel nebyla vhodná pro střetnutí s bitevními plavidly protivníka, v tomto případě měly využít právě své vysoké rychlosti a odpoutat se z boje. Jejich původním určením byl kromě koloniální služby boj proti lehkým silám nepřítele. A mnohdy pancéřování nestačilo ani zde. Například v šarvátce v Helgolandské zátoce v listopadu 1917 probíjely pancíř těchto plavidel (je fakt, že šlo o Glorious a Courageous) i 105 a 150 mm granáty německých torpédoborců a lehkých křižníků.
To, že všechny ztráty u Skagerraku byly způsobeny zpětným zášlehem bylo dáno jednak náhodou ale zároveň to byla jedna z konstrukčních vad britských plavidel. Pro maximální urychlení nabíjecího cyklu nebyly uvnitř barbet a hlavně muničních výtahů zabudovány protipožární uzávěry. Navíc ze stejného důvodu nechávaly obsluhy otevřené dveře mezi samotnými muničními sklady a manipulačními místnostmi u výtahů.
Oproti tomu Němci, potom co u Doggerbanku málem přišli o Seydlitz výrazně přebudovali bezpečnostní uzávěry a zpřísnili předpisy pro manipulaci s municí. Nebylo například technicky možné,aby byly otevřené dveře z přípravny do muničního skladu nebo prachárny a zároveň i výtah do věže.

A s těmi zásahy? Šlo hlavně o náhodu a o celkové podmínky na bojišti, ale je fakt, že nejsilnější pancíř kterým pronikl německý granát měl sílu pouze 190 mm. Boční pancéřový pás nebyl probit ani jednou. To ale neznamená, že by ho německý 280 nebo 305 mm granát nedokázal bez problémů prorazit.
Na druhé straně, u Doggerbanku došlo k průniku granátu z Lionu až do barbety zadní věže Seydlitze a k jeho částečné explozi. U Skagerraku byly Seydlitz, Derfflinger a Lützov prakticky rozstříleny. Posledně jmenovaný se potopil.
ObrázekObrázek

Z Palby jsem odešel, dotazy už na mě nesměrujte.
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 9415
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

Vezmeme-li bitvu u Jutska, zde pancéřování bitevních křižníků stačilo i proti německých bitevním lodím. Samozřejmně, mluvíme o třídě Lion.
Ovšem (jak sám píšeš) ona konstrukční vada nebyla ale jen u britských, ale i u německých plavidel. Rozdíl byl jen v tom, že Němci po Dogge Banku přijali určitá opatření, zatímco Britové ne, protože je tento nešvar přímo u bitevních křižníků nepostihl (ano, sice se to stalo u jiných typů lodí, ale ne přímo u bitevních křižníků a lodí), ale to je zase tolik neomlouvá.

Osobně přičítám katastrofu dvou britských křižníků (Queen Marry a Indefatigable) na vrub nevyužití palebné převahy britských bitevních křižníků a nekvalitním britským granátům. To se podle mého na tomto podepsalo daleko více, než jejich slabší pancíř.
Němci měli v tomto velké štěstí, protože jejich "vadou" byla přílišná důvěra v kruppova děla. 280mm a 305mm kanony jejich bitevních lodí (a křižníků) sice nebyly špatné, ale (hlavně 280mm) už ne plně dostačující. Sice by dokázaly probít hlavní pancíř bitevních lodí protivníka, ale na výrazně menší vzdálenost a u Jutska se právě tento nedostatek ukázal. Opět se tím dostáváme k tomu, že Němci měli štěstí, že Britové nemohli svoji palebnou převahu plně využít.

Co se týká Bílých slonů, to byl naprostý úlet, krok v konstrukci zpět.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5205
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Dzin píše: Osobně přičítám katastrofu dvou britských křižníků (Queen Marry a Indefatigable) na vrub nevyužití palebné převahy britských bitevních křižníků a nekvalitním britským granátům.
Tou nekvalitou britských granátů máš asi na mysli jejich tendenci k předčasnému výbuchu nebo jen částečnému. Takže jejich účinek zdaleka nedosahoval toho, co by se od granátů (které v porovnání s německýmí byly váhově o třídu výše) dalo očekávat. Ovšem...nutno toto brát jen jako určité procentuální srovnání dílenských kvalit německých a britských granátů, Tento defekt u britských se prostě procentuálně vyskytoval častěji, než u německých.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Michal.Lipka
svobodník
svobodník
Příspěvky: 30
Registrován: 8/5/2008, 14:18

Příspěvek od Michal.Lipka »

V případě předčasného výbuchu britských granátů nešlo o špatnou kvalitu dílenského zpracování, jestli jste to myslel takto. Byl to následek špatné konstrukce britských roznětek. Ty při plochém dopadu odpálily nálož ihned, často došlo jen k prohnutí zasaženého pancíře a celá síla výbuchu tak směřovala ven. Problém byl i v samotné výbušnině. Britský lydit byl sice účinnější než Němci používané TNT ale mnohem citlivější, občas se dokonce stávalo že granát samovolně explodoval pár vteřin po výstřelu.

Nešlo ale jen o předčasný výbuch a špatnou konstrukci roznětek AP granátů ale o celý systém jejich testování. Statisticky prý mohlo být až 70% granátů defektních a přesto byly přijaty do výzbroje. Testy totiž probíhaly tak, že z 400 kusové výrobní série byly zkušebně vystřeleny dva náhodně vybrané granáty a pokud alespoň jeden vyhověl požadavkům byla celá série námořnictvem převzata.
Válka je nejbestiálnějším šílenstvím
Leonardo da Vinci
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 9415
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

kacermiroslav: Jistě, ovšem podle toho co vím poměrně hodně častěji a to samo o sobě stačí.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo Velké Británie“