Chtěl bych vám tedy tyto události trochu přiblížit.
Počátkem srpna 1936 byla pod evidenčním číslem 511 v hamburské loděnici Blohm & Woss zahájena stavba velké osobní lodě o plánovaném výtlaku cca 25500 BRT v odhadované ceně 25 miliónů Říšských marek. Podle objednávky měli loďaři postavit pro nacistickou organizaci Kraft durch Freude vlajkovou loď její výletní flotily. Ke spuštění plavidla došlo 5.5.1937 za přítomnosti samotného Adolfa Hitlera a 15.3.1938 ho po dokončení převzal jeho majitel. S blížícím se vypuknutím války ale loď zabavila Kriegsmarine a po potřebných úpravách ji zařadila do stavu jako nemocniční. Tato klasifikace však dlouho nevydržela a o pouhý rok později bylo plavidlo přemístěno do Gottenhafenu jako plovoucí základna 2. školní ponorkové divize.
Téměř celou válku Wilhelm Gustloff přečkal bez problémů, ty nastaly až s počátkem roku 1945. Tehdy se ke Gdaňskému zálivu přiblížila sovětská vojska a admirálové Dönitz a Friedenburg se rozhodli evakuovat školní jednotky zpět do Německa. Jednak je chtěli zachránit před postupující Rudou armádou ale hlavně potřebovali vyškolené námořníky pro zahájení nové ponorkové ofenzívy. A ty jim mohla poskytnout právě školní divize z Gdyně. V jejích učebnách dokončovalo kurz tolik specialistů, že by to Dönitzovi stačilo pro sedmdesát až osmdesát ponorek. Jenom bylo potřeba nějak je dopravit domů.
Prostředky k tomu byly. V Gdyňském přístavu se nacházelo několik transportních lodí a jediným problémem bylo přeplout vody jižního Baltu zamořené ruskými ponorkami. Na tuto cestu byl určeny právě Wilhelm Gustloff a Hansa. Aby byl posádkám dán pocit bezpečí, dostaly oba parníky „protiponorkový“ doprovod složený z torpédovky Löwe a pomocné jednotky TF-19 (jejím původním úkolem byl sběr cvičných torpéd používaných v rámci výuky ponorkářů)..Původně slibovaná silná eskorta ponorkových stíhačů a minolovek se nekonala.
Celá katastrofa k níž se schylovalo se týkala výhradně Wilhelma Gustloffa a proto se nebudu podrobněji zabývat Hansou.
Koncem ledna 1945 se do Gdyňského přístavu začali stahovat desetitisíce Němců v naději, že se jim podaří získat místo na palubách lodí plujících na západ. Tito uprchlíci z Východního Pruska, Pobaltí a z celého severního Polska se snažili uniknout před postupující Rudou armádou. Neměli však žádnou záruku že se jim podaří uniknout, na stožárech všech lodí totiž vlála válečná vlajka Kriegsmarine. V okamžiku kdy se na nábřeží objevil velitel Gdyňské ponorkové školy Viktor Schulze však vypuklo nadšení. Přinášel zdánlivě skvělé zprávy. Na palubách každé z lodí prý zůstalo místo pro něco přes tisíc lidí. Nikdo z civilistů v přístavu netušil, že mají být pouhou zástěrkou pro evakuaci tisícovek vojáků.
Byli shromážděni ti kteří měli povolení k odsunu (většinou šlo o prominenty nacistického režimu kteří nestihli utéct a jejich rodinné příslušníky) a byl jim povolen vstup na loď. Dalším stovkám se však podařilo proniknout na palubu načerno. Nikdy se nepodařilo zjistit kolika lidem se tak otevřela možnost k úniku. Střízlivé odhady námořních historiků se pohybují zhruba mezi 1600 až 4400 civilistů (občas se objevují čísla kolem 8000 až 10000 a například autor článku z Wikipedie pojednávajícího o této události určil, že to bylo přesně 8956 civilistů !!). Na druhou stranu, hlavně němečtí autoři popírají přítomnost jakýchkoliv vojáků na palubě. Podle dochovaných seznamů se však na Gusloffa nalodila celá 2. školní ponorková divize - 3750 nově vycvičených specialistů a zhruba 500 raněných příslušníků Wermachtu s ošetřujícím personálem. Dohromady i s posádkou tak mohlo být na palubě lodi něco mezi 6100 a 9000 osob (za ta čísla však ruku do ohně nedám, přesné údaje o počtu osob na palubě Wilhelma Gustloffa prostě neexistují, údaje hlavně na internetu se dostávají až k počtu 12000 osob). A to vše na lodi, jejíž normální přepravní kapacita činila 417 mužů posádky a 1463 pasažérů.
Celá operace byla důkladně připravena. Skupina měla vyrazit za podvečerního šera, a po minutí poloostrova Hel a majáku na mysu Rozewie zamířit maximální rychlostí na západ. Velké naděje byly také vkládány do počasí, na noc vyplutí hlásili meteororlogové sněžení a silné vlnobití. To však pro dvěstěmetrové transportní lodě nepředstavovalo vážnější potíže. Schulze předpokládal, že se svaz k ránu dostane mimo dosah sovětského letectva z letišť v Litvě. Také šestnáctiuzlová rychlost měla být výhodou, nikdo nepředpokládal ponorkový útok z hladiny a podhladinová rychlost sovětských ponorek nedosahovala ani deseti uzlů.
Ihned po vyplutí se však objevily problémy. Posádka Hansy zjistila potíže s kormidelním strojem, ten po chvíli vysadil úplně a remorkéry plavidlo odvlekly zpět do Gdyně. Zbytek svazu se zastavil a vyčkával, zda se podaří závadu odstranit. Po hodině však velitel Wilhelma Gustloffa dostal rozkaz pokračovat samostatně. Po obeplutí Helského poloostrova se dostal do problémů TF-19, na rozbouřeném moři nedokázal udržet potřebnou rychlost a jeho posádka dostala příkaz k návratu.
Ve stejné době se kolem Helu potulovala sovětská ponorka S-13 kapitána Marineska. Kvůli snížení rizika možného objevení se pohybovala na hladině v poloponořeném stavu. Nad hladinu vyčnívala jenom věž na níž mrzly hlídky. Asi deset minut po sedmé hodině večer jeden ze sovětských námořníků spatřil ve tmě loď. Hlídky po chvíli zaregistrovaly také torpédovku Löwe občas se vynořující mezi vysokými vlnami. Okamžitě byl informován kapitán, cíl se však vzhledem k opačným kurzům vysokou rychlostí vzdaloval. Protože podhladinová rychlost S-13 byla necelých 9 uzlů, rozhodl se Marinesko (navzdory všem německým předpokladům) pro stíhání na hladině. Aby zmenšil siluetu ponorky nařídil částečně zaplavit zátěžové nádrže tak aby se trup plavidla skryl pod hladinou. Za této situace byl asi o tři uzle rychlejší než Wilhelm Gustloff. Celý manévr byl však velmi nebezpečný, stačila drobná chyba kormidelníka a plavidlo by i s otevřenými poklopy zajelo pod hladinu. To by znamenalo konec ponorky a smrt posádky.
Marineskovým plánem byl navíc útok ze strany pobřeží. Přepokládal, že hlavní pozornost Němců se zaměří na volné moře, ponorkový útok by bylo možno očekávat z této strany. Riskoval však problémy s manévrováním v mělkých pobřežních vodách.
Po hodině plavby plnou rychlostí dohnal Marinesko Wilhelma Gustloffa a přiblížil se až na vzdálenost necelých 500 metrů od jeho levého boku. Další hodinu tak plul ve „formaci“ s německým plavidlem a čekal na vhodnou příležitost. Těsně před devátou hodinou předstihla ponorka německé lodě a zpomalila. Sovětský velitel počkal na okamžik, kdy jej protivník míjel ve vzdálenosti necelých čtyřset metrů a ve 21.08 vypálil tři torpéda. Čtvrté pro poruchu zůstalo v hlavni.
To však nevadilo, salva byla stoprocentně úspěšná. První nálož po chvíli prorazila trup na přídi před můstkem, druhá zasáhla střed plavidla a třetí explodovala na zádi v oblasti strojovny. Loď se začala rychle potápět hrůzu násobila temná noc. V chodbách a na schodištích vypukla panika a desítky lidí byly ušlapány. Posádce se podařilo spustit pár záchranných člunů v nichž nalezlo útočiště několik stovek, zbytek se musel spolehnout jen na záchranné vesty. V osmnáctistupňovém mrazu však v ledové vodě nemohl nikdo přežít déle než pár desítek minut.
Posádka torpédovky Löwe celou situaci nezaregistrovala a dál bojovala s bouřlivým mořem. Až po několika minutách radista zachytil volání o pomoc. Kapitán malého plavidla okamžitě vyslal SOS a místo zachraňování začal pátrat po ponorce. I další válečná plavidla, torpédovka T-36, minolovka M-341 a těžký křižník Admiral Hipper, se zapojila do lovu na S-13. Po chvíli však hlídky hlásily další a další torpédové útoky, zapracovala psychika a posádek se začala zmocňovat panika. Admiral Hipper i T-36 se z oblasti vzdálily a do záchrany trosečníků se vůbec nezapojily. Mezitím kapitán Marinesko bez problémů unikl a i když ho Němci honili další dva dny a posádka napočítala téměř 250 výbuchů hlubinných bomb, ponorka vyvázla bez poškození.
Wilhelm Gustloff se postupně rozlomil a hodinu po zásahu zmizel pod hladinou, ve vodě zůstaly tisíce trosečníků. Lodím, které se podílely na jejich záchraně se jich podařilo zachránit jen pár, spolu s těmi jimž se podařilo dostat se na záchranné čluny se jejich počet zastavil na čísle 904. Kolem 3.30 byly záchranné operace ukončeny a všechny lodě se vrátily do přístavů.
Když Dönitz o potopení informoval Hitlera, dostal vůdce záchvat vzteku. Velkoadmirál mu totiž sdělil, že zahynuli praktidky všichni vyškolení ponorkáři s nimiž se počítalo pro jarní ofanzívu. Pro přibližně sedmdesát nových ponorek které měly zakrátko vyplout najednou nebyly posádky. Goebbels v rozhlase obvinil sověty z potopení nemocniční lodě s tisíci uprchlíky. Nikdo ale nebyl ochoten přiznat fakt, že Wilhelm Gustloff byl vzhledem k výzbroji na své palubě, přepravovaným jednotkám a mnoha dalším faktům regulérním vojenským cílem.
Poslední obětí potopené lodě se stal o několik dnů později její kapitán, byl zastřelen na Hitlerův přímý rozkaz.
Použitá literatura:
Edmund Kosiarz – Druga wojna swiatova na Baltyku
Vladimir Dmitrijev – Atakujut podvodniki
Keith Eastlake – Sea Disasters
