
Podvozek zůstal záďový, pro proudový stroj tedy nepříliš vhodný, avšak vzhledem k celkovému řešení to nebylo až tak hrozné, dokonce i výhled pilota byl poměrně dobrý. Stroj byl u firmy označen typ 392, přičemž ještě před dokončením prvního prototypu TS409 byl oficiálně pojmenován jako Attacker. Tento prototyp byl zalétán až 27. 7. 1946, protože po zkončení války vývojové práce značně ztratily na tempu.
Konec války a fakt, že již byly ve výzbroji zavedeny dva typy proudových stíhačů, Meteor (ZDE) a Vampire (ZDE), také zapříčinil ztrátu zájmu RAF o další proudový stíhač podobných výkonů. Naštěstí pro Supermarine projevilo zájem FAA, neboť stroj odpovídal specifikaci E.1/45 na palubní proudový stíhač. Ještě před zalétáním prototypu přišla objednávka na další dva prototypy, označené typ 398, upravené již pro službu na palubách letadlových lodí. První z těchto prototypů, TS413, byl zalétán 17. 6. 1947. Od prvního se lišil sklopným křídlem, zvětšenou VOP, měl sklopné klapky místo štěpných, přidány byly spoilery na horní část křídla, zesílen byl podvozek, také se zvětšil zdvih jeho tlumičů, a pod trup přibyl záchytný hák ve tvaru Y. V září až říjnu 1947 byl zkoušen start a přistání na ploše znázorňující palubu letadlové lodi (vybavena byla i brzdícími lany) a 28. 10. téhož roku bylo provedeno první přistání na palubě HMS Illustrious. Ukázalo se, že spoilery a klapky nejsou příliš účinné a proto byly zpětně nahrazeny původními štěpnými. V červnu 1948 byl prototyp bohužel zničen (pilot zahynul) při přistání...

Vzhledem ke ztrátě TS413 musel být první prototyp přepracován na námořní provedení. V této podobě poprvé vzlétl 20. 4. 1949. Ukázalo se, že je nutno ještě ledacos upravovat, letoun neměl zrovna ideální pojížděcí vlastnosti, výhled z kabiny nebyl pro provoz na letadlových lodích nejlepší (ovšem ve srovnání s pístovými typy jako Seafire či Sea Fury to špatné nebylo) a nevytápěná kabina dvakrát způsobila zamrznutí převodů řízení. Zkoušky však přinesly i pozitivní zjištění, totiž to, že mohutná polokapkovitá nádrž na 1135 l paliva (vnitřní palivové nádrže měly objem 1330 l), umístěná pod trupem, prakticky nijak nezhoršuje letové vlastnosti. Tato byla poté velmi často používána.
Třetí prototyp, TS416, se ke zkouškám připojil až na jaře 1950. Tento však měl již přetlakovaný kokpit vybavený vystřelovací sedačkou, dále také zvětšené vstupy vzduchu k motoru, křídlo posunuté o 457 mm dozadu a podvozek s ještě více zvětšeným zdvihem tlumičů.
Attacker F Mk.1
Vývoj se tedy poněkud protáhl...nicméně FAA palubní stíhač již velmi nutně potřebovalo, letouny Seafire a Sea Fury byly již evidentně zastaralé, Sea Vampiry byly vyrobeny jen v malém množství pro seznámení a výcvik a Sea Hawk byl ještě ve vývoji a nebylo s ním možno ještě počítat. Proto bylo již listopadu 1949 objednáno 60 letounů Attacker F Mk.1. První sériový letoun byl zalétán 5. 4. 1950. Sériové stroje se od prototypů lišili instalací kýlu, přidaného k SOP. Měl zlepšit stabilitu při střelbě, ale tato ani poté nebyla ve výškách nad cca 10500 m dobrá. V těchto a větších výškách také zlobily motory Nene 3...tyto dva faktory tedy omezily operační dostup na 10500 m. Vzhledem k těmto problémům také trvalo ještě rok, než se Attackery konečně dostaly k jednotkám.

Attacker FB Mk.1
Posledních osm letounů ze série šedesáti objednaných Attackerů F Mk.1 bylo vybaveno zesíleným křídlem se závěsy pro buď dvě pumy do hmotnosti 2000 lb (906 kg) nebo šest neřízených raket RP-3. První z nich vzlétl 7. 1. 1952.
Attacker FB Mk.2
Na základě zkušeností bylo objednáno dalších 85 letounů, které byly poháněny motorem Nene 102, který měl sice stejný tah, jako Nene 3, ale oproti němu také dobré vlastnosti i ve velkých výškách. Dále byla překonstruována křidélka a zaveden nový kryt kokpitu. Úpravy mimo jiné dost výrazně zvedly operační dostup. Oproti FB Mk.1 bylo možno podvěsit až 12 neřízených raket, pumový náklad zůstal obdobný. Pro start s maximálním nákladem bylo možno použít urychlovacích raket RATOG. První Attacker FB Mk.2 byl zalétán 25. 4. 1952 a do výzbroje byly zařazovány od května 1953.

Attackery sloužili v první linii do poloviny roku 1954, kdy byly nahrazeny stroji Hawker Sea Hawk. Poté až do roku 1957 sloužili u záložních jednotek. Mimo britské FAA se dostaly také do výzbroje Pakistánu. Jednalo se o stroje odpovídající versi F Mk.1, avšak bez námořního vybavení (sklopné konce křídla, záchytný hák) a s krytem kokpitu z verse F Mk.2. V období 1952-53 bylo dodáno 36 strojů. Nahrazeny byly do konec 50 letech letouny F-86.
TECHNICKÉ ÚDAJE (Attacker F Mk.1 / FB Mk.2)
ROZMĚRY
Rozpětí: 11,25 m
Délka: 11,43 m
Výška: 3,02 m
Nosná plocha: 21,1 m2
HMOTNOST
Prázdná: 3825 kg / 4500 kg
Vzletová normální: 5210 kg / 5585 kg
Maximální: - / 7875 kg
VÝKONY
Maximální rychlost u země: 945 km/h
Maximální rychlost v 9000 m: 860 km/h
Dostup: 10500 m / 13700 m
Dolet: 1920 km (s přídavnou nádrží)
Jedním ze zdrojů článku je Monografie L+K v čísle 18/1967, str. 22-24
(kdo ho vlastní,může si to dohledat)