Diorama bitvy u Moháče
Nyní se já dostávám do podobné situace. Tímto článkem chci otevříti určitý seriál o staré monarchii. Jenže ta tu byla cca.400 (požehnaných) let, a to je hodně dlouhý úsek.
Dobrovolně se přiznávám, že se necítím býti "kovaným odborníkem" na celé toto období. Bude-li tedy někdo chtít vstoupiti a tématu se spoluujmouti, tak mi jeho pomoc bude vítanou.
Nyní již k tématu samotnému. Na počátku 16. století Evropu ovlivňuje několik obrů. Patří sem Španělsko (se svými zaoceánskými državami), Francie, jagelonská personálně-dinastická unie ... a v neposlední řadě i Osmanské imperium. To bylo sice na vrcholu sil, ale Evropa si vychutnávala oddechový čas. Jeho zájem se upíral předně do Persie a Egypta. Vše se mění s nástupem Süleymana II. Nádherného. Ten obrací záhy svou pozornost k Dunaji-proti křesťanským nevěřícím.
Zastavit ho mají Jagelonci. Od samého prvopočátku jde o konflikt, který je vyrovnaným toliko na (tehdy už je možné to takto napsat) papíře. Jagelonské soustátí je stavovským svazkem se slabou centrální mocí, která nemá dostatek financí, pravidelnou armádu ani zdroje (tedy předně ty peníze) na její vyzbrojování. Zjednodušeně řečeno-centrální Evropa svůj oddechový čas celkem slastně prochrápala. Je třeba si uvědomiti, že v prostoru mezi Labem, Odrou a Baltem byla, jako vzorová formace, často presentována polská šlechtická republika. Kdo jen trochu zná její další vývoj, ten ví jak fatální to byl omyl.
Osmanská říše naproti tomu byla centralisovaná, v daný čas prakticky bez finančních starostí a s rozsáhlou výrobní základnou. Do pole mohla postaviti 100 000 až 150 000 vojáků stálé armády s dobrým výcvikem i výzbrojí. Dále mohla povolat i domobranu (bašibuzuky) jejíž kázeň, morálka i bojová připravenost byly bídné, ale stále mohly nepříteli škodit. Celá osmanská armáda měla jednotné velení.
Když se Süleyman II. Nádherný obrací do Evropy je těžké přesně určit jeho záměry. Nalézáme se v oblasti spekulací, ale zřejmě chtěl z jižních Uher (velmi zjednodušeně a hrubě: dnešní Chorvatsko a Maďarsko) vytvořiti jakýsi nárazníkový stát (možná i muslimský) mezi svou říší a křesťanským světem. Dnes však zcela jistě víme, že tažení k Moháči mělo být jen jakýmsi výpadem. Nájezdem-byť nebývalé síly. Prostě-1. krokem.
Tehdejší Evropa to ovšem nevěděla. Král Uherský a Český (nebo přesněji Čechů) tedy svolal hotovost. Musel. Původně se z války chtěl vykoupiti tím, že by zaplatil výpalné. Proti tomu se přímo postvila římskokatolická církev a nepřímo stavy, které na tento výdaj neschválili peníze. Leč Ludvík věděl co dělá-na válku nebyl připraven. Hotovost-to byly v podstatě expediční sbory různých šlechticů a městských posádek. Výzbroj byla nejednotná, výcvik často individuální. Bylo to lepší než bašibuzukové, ale hoší, než cokoliv dalšího-co mohl nasaditi sultán. Elitu tak tvořily žoldnéřské jednotky, ale na jejich najímání opět chyběly peníze. Dalším problémem bylo velení. Král musel volit někoho, kdo by měl vojenské schopnosti a zároveň i dostatečnou autoritu, aby mohl nařizovat i těm nejvýznamnějším magnátům. Autorita krále takovou nebyla!
K Tolny, shromaždišti křesťanských vojsk, postupně dorazilo na 25 000 vojáků. Mezi nimi i 1 300 žoldnéřů z moravy najatých papežským nunciem v Uhrách Giovannim Burgiovim za 25 000 Dukátů poskytnutých z Říma. Dále zde bylo i cca. 6 500 vojáků hotovosti z Českých zemí. Další k Tolny směřovali z jižních Čech, přes Rakousko, a to pod velením Adama z Hradce a Jindřich z Rožmberka, a přes moravu sbory vypravené českými městy. Dorazili však pozdě a do bitvy nezasáhli. Stranou bojů zůstalo i 15 000 mužů uherského magnáta Jana Zápolského, který nesouhlasil s taktikou přímého střetu a radil ústup, napnutí tureckých zásobovacích tras a potom teprv bitvu. Nebyl oslyšen a tak se nedostavil. To později vyvolalo spekulace, že si již tehdy "dělal zuby" na trů. Jenže jednak jeho strategie nebyla nesmyslná a jednak by musel počítat se smrtí krále-což se nestává vždy ani v případě prohraných bitev. Konečně k Tolny směřovalo i 10 000 žoldáků z Rakouska, ale i ti přišli pozdě. Naopak-z Petrovaradína bylo staženo 1 500 vojáků arcibiskupa kločského Pavla Tomoryho. Ten svým žoldákům platil sice zvláštním způsobem (zřejmě tak, že prodával sůl a nože Turkům), ale byli to, dle všeho, jediní muži, kteří s bojem proti Osmanům měli reálnou zkušenost. Proto je i Ludvík z Petrovaradína (přes Bačku a Nový Sad) odvolal, ač Tomory chtěl pevnost původně bránit proti přesile vojsk velkovezíra Ibrahima. Celkově se ovšem stavovské vojsko scházelo neskutečně liknavě.
Naproti tomu vojska Süleymana II. Nádherného do 28.července ovládla vpodstatě všechny důležité opěrné body na Dunaji. A postupovala spořádaně dál s 55 000 muži pravidelných jednotek a cca. 100 000, až 125 000 bašibuzuky.
Král Ludvík svěřil velení právě Tomorymu. Jednak to byl zkušený vojenský velitel a jednak za ním, jako za arcibiskupem, stála autorita církve. Ten vyvedl stavovské vojsko od Tolny a dorazil k říčce Borze u Moháče. Svoji taktiku (a neměl ani jinou možnost) postavil na mimořádné obětavosti křesťanských vojsk a na využití terénu. Doufal totiž, že rozmoklá říční niva rozdrobí postup tureckých vojů. Jeho linie dosahovala délky cca. 4Km, aby bránila obklíčení početně silnějším nepřítelem, a tvořili ji 2 sledy. V centrální části 1.-ho byla převážně žoldnéřská pěchota a na křídlech pak formace lehkého jezdectva pod velením Františka Batthyányho a Petra Perényiho. Součástí 1.sledu bylo i dělostřelectvo. Do 2.sledu pak byla přesunuta veškerá těžká jízda, která tak mohla plnit úlohy směřující k podpoře případné ofensivy i působyti jako obraná záloha. Tomory ovšem velmi chybně ignoroval okolní výšiny.
Toho Turci využili a rozmístili na ně své dělostřelectvo. Útok zahájili od vsi Földvár, a to rumelijským sborem. Anatolské oddíly a sultánův elitní sbor postupovaly ve 2.sledu. Síli bejů Baliho a Khasreva se pokoušely o obchvat, ale byly zadrženy. V záloze Turků byli janičáři. Bahnitý terén opravdu dělal v postupu obtíží.
Tomory nařídil křížový útok lehkou jízdou na turecký střed. Ten uspěl a vrhl "Rumelijce" zpět. V tu chvíli byl vydán i povel k útoku těžkého jezdectva. Jízda se vrhla za ustupujícími a ocitla se tak přímo proti hlavním tureckých děl. Ta byla navíc propojena řetězy, takže pro jezdce těžko překonatelná. Co následovalo je jednak jasné, jednak všeobecně známé.
Ústup, nebo lépe úprk, toho co zbylo, od Moháče se rozhodla krýt pěchota. Utvořila obrané čtverce a prakticky do posledního padla.
Král Ludvík bitvu přežil, ale utonul, při ústupu, v Dunaji. Dle dochovaných svědectví do něj spadl, když se jeho unavený kůň chtěl napít a ztratil rovnováhu. Panovníkovo brnění pak vykonalo své.
ČESKÉ STAVY
České stavy rázem stály před problémem. Země nutně pořebovaly krále. A Turek byl za humny. To prakticky vylučovalo myšlenky na samostatnou existenci. Takový krok by byl v ostrém rozporu se životními zájmy státu. Navzdory všem možným návrhům, tak připadaly v úvahu jen 2 kandidatury-francouzská (s návrhem dinastické unie) a rakouská (personální unie). Jagelonci již nebyli možní-vysvětlím proč.
Francouzi ovšem udělali chybu. Nabídli stavům, že zaplatí všechny koruní dluhy. Tím prokázali, že jsou naprosto mimo realitu. To byl totiž důvod proč nebylo možno znovu povolati na trůn Jagelonce (polskou větev). Dluhy koruny byly neskutečné a zemi, jako celku, hrozil bankrot. Ne jen, že v silách Francouzů prostě nebylo těchto dluhů uhraditi, ale i kdyby peníze opatřili, z čeho by pak platili válečných příprav proti Turecku?
Naproti tomu Ferdinand I. nabídl v zásadě vše co Francouzi a i to, že uhradí 50% královských dluhů. Nejen, že to znělo realisticky, ale španělské zlato (potažmo zlato Habsburgů) z Nového světa poskytovalo jistou možnou záruku. Navíc část sněmu (z vedlejších koruních zemí) uznávala jeho právo na nástupnictví na základě dohod Jagelonců a Habsburgů.
V osobě Ferdinanda I. dosedl na trůn rozumný muž a dobrý hospodář se solidní politickou koncepcí. Nepotíral protestanství, byť preferoval katolickou církev. Ovšem-především jako centralisační element a jakéhosi "zahraničního" investora. Začal také budovati centrálních institucí státní správy, kterých bylo nezbytně třeba, jestliže měla země čeliti blížícím se obtížím.
