S rudou hvězdou na trupu (6) – Douglas DB-7/A-20
Napsal: 13/1/2008, 22:44
S rudou hvězdou na trupu (6) – Douglas DB-7/A-20

I když jsem avizoval, že díl o P-47 bude poslední v minisérii o „letadlech z dovozu“, pár lidí mě přece jen ukecalo k „sesmolení“ dalšího, asi definitivně posledního, dílu této série. Dnes to nebude o stíhačce, krátce se zmíním o lehkém bombardéru/bitevníku/nočním stíhači (stále je řeč o jednom letounu), který snad bojoval na všech bojištích WW2. Dnes to tedy bude krátký článek o dovozu letounu Douglas DB-7/A-20
Ač se do nezdá, Sovětský svaz nakoupil „na leasing“ poměrně značné množství tohoto víceúčelového letounu. Přitom před začátkem války měl ve výzbroji značné množství lehkých bombardérů SB-2 a během války běžela hromadná výroba bombardéru Pe-2. Doslova hrůzné nasazování bombardovacích letounů na počátku války způsobilo velkou „čistku“ mezi bombardovacími jednotkami VVS, možnost nákupu moderních bombardérů v USA se ukázala být solidní možností srovnání letecké techniky a použitých technologií.
První letouny DB-7 verzí A a B dorazili do Sovětského svazu v červenci 1942 severní cestou, jednalo se o letouny původně určené pro Francii, Holandsko, Velkou Británii a Jižní Afriku. Jejich výzbroj odpovídala zadání od původních „majitelů“, byla tedy poměrně různorodá. Jejich první nasazení na frontě bylo během Stalingradské bitvy v zimě 1942/1943. Bostony byly zpočátku hlavně využívány k průzkumu, až později jsou použity u bombardovacích pluků. Zajímavá je výměna 55 letounů určených pro VVS za stejný počet Supermarine Spitfire F.Mk.V.B, uskutečněná v roce 1942 v Íránu na letišti Abadan. Britové tyto letouny nutně potřebovali a sověti jim touto výměnou vyšli vstříc.
Sověti v průběhu války některé letouny přezbrojili, na strojích lze potom najít místo US kulometů Browning ráže 7,62 a 12,7 mm sovětské kulomety ŠKAS a UB. Je taky vyměněno zadní střeliště, místo původního se objevují sovětské VUB-1 s kulometem ŠKAS, později MV-5 s kulometem UB ráže 12,7 mm. Podobná situace byla i s pumovými závěsy, na originální nelze zavěsit sovětské pumy FAB-250 a FAB-100, jsou proto vyměněny za sovětské Дер-19 a КД-2-439, případně kazety КБМ-Су-2. Letoun mohl nést až 4xFAB-250 nebo 8xFAB-100. Byl vyměněn i pumový zaměřovač a elektrický systém pro odhoz pum. Letouny byly do Sovětského svazu dodávány bez radiokompasu.


Do Sovětského svazu byla v největším počtu dodána verze A-20G, ta však již byla spíše bitevníkem než bombardérem. Sověti však tuto verzi po úpravách provozovali coby bombardér, místo kulometů v přídi se zde objevuje stanoviště bombometčíka. Boční kulomety na přídi zůstávají zachovány.
A-20G s původní přídí
A-20G s upravenou přídí
Letoun samozřejmě využívalo námořní letectvo, jednak jako klasický bombardér, druhou verzí byl letoun schopný nosit torpédo. Část letounů byla takto upravena přímo v sovětském svazu, šlo o možnost nosit sovětská torpéda. Verze G mohla nést pumu FAB-1000 nebo torpédo o hmotnosti 900 kg. Do několika málo letounů byl zabudován sovětský palubní protilodní radar Гнейс-2m, jeho antény byly umístěny v křídlech.
S letounem A-20 je svázán i vývoj sovětského palubního radaru Гнейс (Gnejs), na první verzi začal pracovat NII VVS někdy v roce 1940. Problémem byla váha kompletu (500 kg), byl proto vybrán dvoumotorový Pe-2 coby nosič tohoto radaru. Po přepadení Sovětského svazu byl tento projekt načas dán kvůli evakuaci k ledu, ale v roce 1943 je již na světě verze Гнейс-2, zkušebně namontovaná do letounu Pe-2. Ten však měl coby noční stíhač slabou výzbroj. Proto byl vybrán coby noční stíhač osvědčený A-20, antény radaru byly v přídi a v křídlech. Letoun měl samozřejmě spolupracovat s pozemním naváděcím střediskem, nicméně provoz radary vyžadoval velmi dobře vyškolenou obsluhu. Testování probíhalo celou první polovinu roku 1943, v červenci 1943 vydal samotný báťuška Stalin rozkaz o vytvoření letecké divize nočních stíhačů, šlo o 51. IAD. Jako základ byla vybrána verze A-20G-1, vyzbrojená čtyřmi kanony M-1 ráže 20 mm a dvěma kulomety M-2 ráže 12,7 mm. V pumovnici byla umístěna další nádrž o objemu 1036 litrů, letoun tak měl mít výdrž 7-8 hodin letu.

palubní radar Gnejs-2
Gnejs-2 se nakonec ukázal jako složitý a nespolehlivý palubní radar, situaci nakonec vyřešil nákup pozemních radarových stanic z Velké Británie a USA. Bojově byly letouny, vybavené palubním radarem, využity v roce 1945 při pokusu o přerušení dodávek do obklíčeného města Breslau. Podle všeho došlo k sestřelení asi pěti letounů, z toho dvou He-111, ve zbylých případech šlo asi o kluzáky...
Letouny A-20 sloužily u VVS celkem u devíti leteckých pluků – 1. GMTAP, 51. MTAP, 5. GMTAP, 36. MTAP, 13. GBAP, 9. GMTAB, 30. ORAP, 15. ORAP a 116. ORAP. Pro vysvětlení – MTAP je mino-torpédový pluk, BAP je bombardovací pluk a OPAP průzkumný pluk. Písmeno G je označení gardového pluku.
A-20G-15-DO
cvičný UA-20J
A tomto letounu by se toho dalo napsat daleko víc, horší je to z luštěním azbuky. Sovětský svaz měl „koupit“ v USA 3125 letounů, do svazu se podle všeho dostalo 2908 strojů. Padesátka strojů je zničena ještě v USA, při přeletech to bylo dalších 150 a devět zmizelo bez udání příčin. Piloti VVS oceňovali na letounu hlavně velkou, prostornou kabinu s velmi dobrou výbavou a dobré letové vlastnosti bez nějakých záludností při letu.
A-20G-35-DO 51.MTAP
Toto je opravdu poslední dál série o dovozových letounech v sojuzu, o B-25 může klidně napsat někdo jiný...
Použité zdroje:
Fleischer, Ryś – Monografie Lotnicze 41
http://www.airwar.ru
http://wp.scn.ru/ru

I když jsem avizoval, že díl o P-47 bude poslední v minisérii o „letadlech z dovozu“, pár lidí mě přece jen ukecalo k „sesmolení“ dalšího, asi definitivně posledního, dílu této série. Dnes to nebude o stíhačce, krátce se zmíním o lehkém bombardéru/bitevníku/nočním stíhači (stále je řeč o jednom letounu), který snad bojoval na všech bojištích WW2. Dnes to tedy bude krátký článek o dovozu letounu Douglas DB-7/A-20
Ač se do nezdá, Sovětský svaz nakoupil „na leasing“ poměrně značné množství tohoto víceúčelového letounu. Přitom před začátkem války měl ve výzbroji značné množství lehkých bombardérů SB-2 a během války běžela hromadná výroba bombardéru Pe-2. Doslova hrůzné nasazování bombardovacích letounů na počátku války způsobilo velkou „čistku“ mezi bombardovacími jednotkami VVS, možnost nákupu moderních bombardérů v USA se ukázala být solidní možností srovnání letecké techniky a použitých technologií.
První letouny DB-7 verzí A a B dorazili do Sovětského svazu v červenci 1942 severní cestou, jednalo se o letouny původně určené pro Francii, Holandsko, Velkou Británii a Jižní Afriku. Jejich výzbroj odpovídala zadání od původních „majitelů“, byla tedy poměrně různorodá. Jejich první nasazení na frontě bylo během Stalingradské bitvy v zimě 1942/1943. Bostony byly zpočátku hlavně využívány k průzkumu, až později jsou použity u bombardovacích pluků. Zajímavá je výměna 55 letounů určených pro VVS za stejný počet Supermarine Spitfire F.Mk.V.B, uskutečněná v roce 1942 v Íránu na letišti Abadan. Britové tyto letouny nutně potřebovali a sověti jim touto výměnou vyšli vstříc.
Sověti v průběhu války některé letouny přezbrojili, na strojích lze potom najít místo US kulometů Browning ráže 7,62 a 12,7 mm sovětské kulomety ŠKAS a UB. Je taky vyměněno zadní střeliště, místo původního se objevují sovětské VUB-1 s kulometem ŠKAS, později MV-5 s kulometem UB ráže 12,7 mm. Podobná situace byla i s pumovými závěsy, na originální nelze zavěsit sovětské pumy FAB-250 a FAB-100, jsou proto vyměněny za sovětské Дер-19 a КД-2-439, případně kazety КБМ-Су-2. Letoun mohl nést až 4xFAB-250 nebo 8xFAB-100. Byl vyměněn i pumový zaměřovač a elektrický systém pro odhoz pum. Letouny byly do Sovětského svazu dodávány bez radiokompasu.



Do Sovětského svazu byla v největším počtu dodána verze A-20G, ta však již byla spíše bitevníkem než bombardérem. Sověti však tuto verzi po úpravách provozovali coby bombardér, místo kulometů v přídi se zde objevuje stanoviště bombometčíka. Boční kulomety na přídi zůstávají zachovány.


Letoun samozřejmě využívalo námořní letectvo, jednak jako klasický bombardér, druhou verzí byl letoun schopný nosit torpédo. Část letounů byla takto upravena přímo v sovětském svazu, šlo o možnost nosit sovětská torpéda. Verze G mohla nést pumu FAB-1000 nebo torpédo o hmotnosti 900 kg. Do několika málo letounů byl zabudován sovětský palubní protilodní radar Гнейс-2m, jeho antény byly umístěny v křídlech.
S letounem A-20 je svázán i vývoj sovětského palubního radaru Гнейс (Gnejs), na první verzi začal pracovat NII VVS někdy v roce 1940. Problémem byla váha kompletu (500 kg), byl proto vybrán dvoumotorový Pe-2 coby nosič tohoto radaru. Po přepadení Sovětského svazu byl tento projekt načas dán kvůli evakuaci k ledu, ale v roce 1943 je již na světě verze Гнейс-2, zkušebně namontovaná do letounu Pe-2. Ten však měl coby noční stíhač slabou výzbroj. Proto byl vybrán coby noční stíhač osvědčený A-20, antény radaru byly v přídi a v křídlech. Letoun měl samozřejmě spolupracovat s pozemním naváděcím střediskem, nicméně provoz radary vyžadoval velmi dobře vyškolenou obsluhu. Testování probíhalo celou první polovinu roku 1943, v červenci 1943 vydal samotný báťuška Stalin rozkaz o vytvoření letecké divize nočních stíhačů, šlo o 51. IAD. Jako základ byla vybrána verze A-20G-1, vyzbrojená čtyřmi kanony M-1 ráže 20 mm a dvěma kulomety M-2 ráže 12,7 mm. V pumovnici byla umístěna další nádrž o objemu 1036 litrů, letoun tak měl mít výdrž 7-8 hodin letu.

palubní radar Gnejs-2
Gnejs-2 se nakonec ukázal jako složitý a nespolehlivý palubní radar, situaci nakonec vyřešil nákup pozemních radarových stanic z Velké Británie a USA. Bojově byly letouny, vybavené palubním radarem, využity v roce 1945 při pokusu o přerušení dodávek do obklíčeného města Breslau. Podle všeho došlo k sestřelení asi pěti letounů, z toho dvou He-111, ve zbylých případech šlo asi o kluzáky...
Letouny A-20 sloužily u VVS celkem u devíti leteckých pluků – 1. GMTAP, 51. MTAP, 5. GMTAP, 36. MTAP, 13. GBAP, 9. GMTAB, 30. ORAP, 15. ORAP a 116. ORAP. Pro vysvětlení – MTAP je mino-torpédový pluk, BAP je bombardovací pluk a OPAP průzkumný pluk. Písmeno G je označení gardového pluku.


A tomto letounu by se toho dalo napsat daleko víc, horší je to z luštěním azbuky. Sovětský svaz měl „koupit“ v USA 3125 letounů, do svazu se podle všeho dostalo 2908 strojů. Padesátka strojů je zničena ještě v USA, při přeletech to bylo dalších 150 a devět zmizelo bez udání příčin. Piloti VVS oceňovali na letounu hlavně velkou, prostornou kabinu s velmi dobrou výbavou a dobré letové vlastnosti bez nějakých záludností při letu.

Toto je opravdu poslední dál série o dovozových letounech v sojuzu, o B-25 může klidně napsat někdo jiný...
Použité zdroje:
Fleischer, Ryś – Monografie Lotnicze 41
http://www.airwar.ru
http://wp.scn.ru/ru