„ Na konci roku 1999 a začátkem roku 2000 ruské jednotky podnikly nový útok na Groznyj a změnili ho v trosky.“
Groznyj je mrtvé město, kam se bude hodně pomalu vracet život. V rozmezí 3 měsíců ruská vojska ministerstva obrany a vnitra podrobila město obrovské dělostřelecké palbě a bombardování. Tato akce byla výsledkem ponaučení z předešlých bitev, které se odehrály v roce 1994 a 1996.

Po dobře zplánovaném postupu ze severu, ruská vojska spustila nový útok na Groznyj. Tentokrát však s dělostřeleckou a leteckou podporou, namísto podpory tanky a BVP. Tato palebná podpora proměnila město v trosky. Tato bitva byla úplně jiná než ta v lednu 1995 a to jak ve strategii tak v taktice útočníků.
Po útocích čečenců na dagestánském území v roce 1999 a několika atentátech na v Rusku měli rusové konečně v ruce dostatek důvodů k provedení vojenské opearce v Čečně. Prohlásili ji za antiteroristickou a na rozkaz Putina vyrazilo 80000 vojáků a 30000 příslušníků ministerstva vnitra do Čečny. Měli dosáhnout řeky Terek a neutralizovat čečenské bandity a teroristy.
„ Čtyři roty ruských odstřelovačů každá o 50 až 60 sniprech, dvě armádní a dvě z MV, zaujali v klidu pozice ve městě .“
V polovině listopadu, před vypuknutím bitvy, byly na předměstích Grozného rozmístěny průzkumné skupiny. Na začátku prosince ruské jednotky obklíčily město. Velení si chtělo být jisté že nedojde k žádnému překvapení, když se hlavní síly budou přesouvat k městu a ve městě samém a tak došlo k rozmístění dalších speciálních jednotek k provedení průzkumu obydlených oblastí (městského terénu). Poté následovalo rozmístění výše uvedených snijperských jednotek. Tyto odstřelovačské jednotky podporované speciálními silami si našli svoje cíle a pomáhali shromaždovat informace o pohybu čečenských bojovníků.
Taky posloužili jako předsunutí dělostřelecčtí návodčí k navádění palby na jednotlivé cíle.

Rusové použili k likvidaci pozic čečenců veškeré dostupné prostředky a to jak dělostřelecké, tak letecké a v neposlední řadě i thermobarické zbraně (fuel air explosive). Při této taktice vycházeli ze zkušeností Američanů v boji o Bělehrad, kde USA vedli boj na dálku. Ač byli obyvatelé města varováni tak docházelo samozřejmě k obětem. I když Rusové tvrdili že zásahy byly přesnější než v minulosti.
V době útoku bylo ve městě něco mezi 20 – 30.tis obyvatel schovaných ve sklepech. Většina z nich byli staří lidé a lidé, kteří ve své beznaději už neměli kam jít. Podle odhadů bylo ve městě okolo 4000 dukhi, jak rusové říkali čečenským bojovníkům.
Psychologické operace ruské armády otřásli sebevědomím obránců a to jak muslimských fanatiků tak i agentů z mezinárodní teroristické sítě.
Oproti roku 1995, kdy místem nejtěžších bojů byl prezidentský palác, kde se skrýval prezident Dudajev, se místo hlavních bojů v roce 2000 přeneslo na náměstí Minutka, kde se potkávali všechny ulice, tak i podzemní systémy (odpady, topení).
„ Jeden ruský voják prohlašoval, že nepůjde dřív do Grozného, dokud nebudou všechny budovy srovnány se zemí .“
Tíha bojů byla v této bitvě na jednotkách jako OMON a SOBR a pravidelných jednotkách MV. Pozemní jednotky ruské armády vstoupili přímo do města až na konci ledna, a ne jako v roce 1995 kdy tam byli první a byla z toho katastrofa.
V průběhu obkličovací akce, ruské letectvo masírovalo město a místa, kde si mysleli že jsou čečenci, vysílače pro mobilní telefony a snažili se obránce odříznout obránce od okolního světa.
13.prosince 1999 ruské jednotky obsadili předměstí Khankala a 16.12. se pozemní jednotky pokusili o průnik do centra. Tento průnik nevyšel a pozemní jednotky se stáhli a na jejich místo nastoupili jednotky MV které vedli tuhé boje až do půlky ledna. V průběhu těchto bojů se pozemní jednotky přeskupily pro další pokus o proniknutí do města. Plán byl jasný, provést infiltraci do města a pak 17.ledna zasadit rozhodující úder, který měl trvat 3 týdny. V průběhu následných bojů jednotlivé čtvrti a domy změnili častokrát své majitele.
1.února čečenští velitelé zaveleli k ústupu, poté co utrpěli těžké ztráty a byli v ohrožení izolace a totálního zlikvidování. Snažili se utéci na jiho-západ, k vesnici Alkhan-Kala.
Při jejich ústupu z města však narazili na minové pole v kterém jich hodně našlo smrt a ztratili hodně vůdců. Bassajev byl velmi těžce raněn.
Jaké byly nejvýraznější změny:
- Velitelé jednotek se opravdu poučili z dřívějších bojů v Čečně (taky z NATO akcí v Kosovu) a od samého začátku bojů veškeré útoky byly masívní a přesné jak jen to šlo. Velikost jednotek byla dvakrát až třikrát větší než těch, které bojovaly v předchozích bojích v Čečensku.
- Jelcin žádal od vojáků aby nezastavovali boje a nenabízeli klid zbraní neboť to ve vládních kruzích vyvolávalo pocit zrady, tak jako v předešlých případech. Velení armády nezávisle rozhodlo
o průběhu ofenzívy a době trvání jednotlivých operací.
- Ruská vládní moc omezila vysílání zpráv o průbězích bojů a velké ruské televize toto podpořili.

Kontrola informací o probíhajících bojích
V roce 1995 byla hlavní příčinou krachu ruské kampaně v Čečně informační masáž medií o tom co se děje. Tady tomu se již ruská vláda chtěla vyhnout a tak veškeré informační toky byly hlídány a cenzurovány. A přišla PROPAGANDA..... Z Čečenska přicházeli jenom zprávy o úspěších ruských jednotek a to zvedalo pomalu a jistě podporu mezi ruskými obyvateli. Například, místo používání slov jako bombardování nebo útočit se říkalo „pracujeme“ ve městě.
Veškerá pravidla o informování byla stanovena ve směrnici ruské vlády č.1538.
Toto si vyžádalo obrovské úsilí ze strany velení, které se muselo poctivě připravovat na tiskové konference a také museli připravovat tisková prohlášení, kde bylo vše uváděno jako eliminace snahy o osamostatnění se Čečenska a likvidace radikálů atd.
Generál plukovník Zalogin, ve svém rozhovoru uvedl že jedna ze slabin vojsk RF byla spojovací technika, která postrádala veškeré kryptografické zabezpečen a tak bylo jednoduché pro dukhi rušit toto vysílání a vydávat rozkazy ruským jednotkám apod. Klasický REB.
V listopadu 1999 byla vojskům RF dodána nová spojovací technika HF / VHF Akveduk, která podle výrobce vydrží dlouhodobé rušení . Pracuje v pásmu od 1.5MHz do 108MHz a je určena pro všechny stupně od jednotlivce až po nejvyšší velitele. Víc tady:
http://www.army-technology.com/contract ... c-concern/
A tak každý člen “troiky” – sniper, kulometník a pancéřovník až po velitele armády byl vybaven jednou soupravou a to jim umožnilo předávání informací i v případě silného rušení.
Čečenci, tak jako v minulé válce zůstali věrni satelitním telefonům Iridium od Motoroly a i když se rusové snažili likvidovat jednotlivé vysílače tak byli schopni komunikovat, podle všeho díky relé stanicím v Ingušsku a Dagestánu.
Dělostřelecká podpora
“Každá pěší nebo výsadková rota měla pod svým velením jednu baterii děl nebo minových vrhačů.”
Oproti válce v roce 1995 byl také změněn systém použití dělostřelectva a letectva. Generál plukovník Karatujev prohlásil, že k úspěšnému splnění operace přispěla i nová koncepce přidělení dělostřeleckých prostředků pěším jednotkám.
1. Každá pěší a výsadková rota měla pod svým velením jednu baterii děl nebo minových vrhačů.
2. Poprvé v historii vojska RF použila metodu výběru jednotlivých cílů namísto ostřelování celých zón, a řízení palby bylo decentralizované.
3. Palba byla vedena i na vzdálenější cíle aby se dukhi nemohli dostat do přímého kontaktu s ruskými vojsky.
4. Bylo zlepšeno vybavení mapami a byly podávány i meteorologické informace.
V první válce byl Groznij rozdělen na jednotlivé zóny a ty pak byly jedna podruhé likvidovány. Tato taktika dostala od novinářů název “salámová taktika” anebo jak se říká anglicky “piece by piece”. V roce 1999 už k tomuto rozdělení nedošlo,byly vybírány jednotlivé cíle del potřeby.
Podle dalšího generála Troševa bylo hlavním úkolem zničit nepřítele na dálku a nevstupovat do města velkou silou. To je další ponaučení, které si vojska RF vzala od NATO z Kosova. Nejdřív všechno zlikvidovat a pak tam jít s vojskem.

Proto nebyly tankové jednotky posílány do hloubky, ale byly použity jako přímá dělostřelecká podpora úderným skupinám. A tak vojska RF po celou dobu bojů držela Groznij v obklíčení, aby nikdo nemohl ven ani dovnitř.
Trošev také řekl, že pozemní jednotky byly tentokrát připraveny lépe než plánovači, neboť si nastudovaly systém veškerých ulic a čtvrtí, odpadních stok a teplovodního potrubí. Šli do archívů, hledali dostupné mapy, stavební projekty atd., aby byli schopni se připravit na následující boje.
Také se našli místa v podzemním systému, které byly široké jen 2 až 3 metry a na výšku člověka, která mohla být využita jako úkryty nebo palposty. Takže předtím než vojska RF zaútočila na město tak byli vysláni ženisté a průzkumníci, aby tyto prostory zrekognoskovali a popřípadě zlikvidovali nebo využili ve svůj prospěch.
Trošev se také vyjádřil ke stresu vojáků, a konstatoval že tentokrát bylo vojákům umožněno čerpat volno a být mimo dotyk s nepřítelem a armáda si tentokrát řekla, že se pokusí chránit životy vojáků. Jenom 100 vojáků zemřelo v rámci této operace, tvrdí Trošev. Kolik jich bylo skutečně? Na straně vzbouřenců se počty obětí odhadují okolo 2000. Po bojích zůstalo ještě několik stovek čečenců v tunelech.
Některé problémy vojsk RF
V průběhu těchto bojů docházelo k velikým třenicím mezi jednotkami MV
a ministerstva obrany. Ačkoli používali stejné mapy, tak si každá z jednotek zakreslovala situaci po svém a tak se nedali použít tím druhým v případě potřeby. Další problém nastal při rádiové komunikaci, když se hlásili pozice otevřenou řečí, kvůli jiným názvům a kódům, tím nahrávali čečencům aby odhalili jejich pozice.
Vojskům MV se taky nelíbilo, že o palebné podpoře rozhoduje armáda a ne oni. Pak docházelo k tomu, že jednotky MV šli do útoku bez dělostřelecké přípravy. To vedlo k přidělení armádních důstojníků k začleněni do jednotek MV kde fungovali jakoby styční důstojníci-koordinátoři.
Čečenská taktika

„Jedna čečenská jednotka o 25 dukhi byla schopna držet v šachu celou brigádu“: nejmenovaný ruský důstojník.
Čečenci udělali z dobytí Grozného docela složitou věc a i když byli rusové lépe připraveni tak stále měli slabiny v boji v zastavěném terénu.
Boj v zastavěných oblastech neboli FIBUA – fight in built-up areas je jedním z nejtěžších úkolů pro vojáky. Vlastně je to 3D bitva, která se odehrává na zemi, pod zemí a na domech. Je velice vhodné mít Unmanned vehicles – Drony nad sebou a dostávat úplně čerstvé informace o tom co se děje za rohem. Bohužel toto je zatím výsada americké armády. Je opravdu těžké koordinovat jednotlivé skupiny vojáků, které jdou v souběžných ulicích. Spojení může být problémem a to hlavně v hustě zastavěné oblasti s železobetonovými domy. Podpora tanků a OT je minimální neboť normálně městské aglomerace jsou tzv.NO GO area.
Domy posloužili čečencům velice dobře, neboť měli přibližně dva měsíce čas a tak zabednili okna a dveře ve spodních patrech aby rusové nemohli dovnitř. Samozřejmě domy byly pod snajperským dohledem a tak rusové nemohli vylézt do vyšších pater po žebřících anebo vyrazit bednění. Snajpři měli za úkol, držet vojáky RF na ulici, aby byli snadnějšími cíli.
Podle hlášení, čečenci operovali ve skupinách přibližně o 25 lidech, a ty byly rozděleny do skupin po osmi a tyto se snažili zůstat v kontaktu s nepřítelem aby nemohl povolat dělostřeleckou palbu, tak jak to dělali v 95. Dukhi připravili několik míst vhodných pro přepad a připravili dvě linie obrany. V první byli vojáci nezocelení předešlými boji. Novinka byla že snajpeři neseděli jenom na střechách a ve vyšších patrech ale také byli v podzemí skryti pod betonovými troskami, což jim umožnilo zasáhnout postupující ruské jednotky a pak se stáhnout a odpočinout.
Čečenci vybudovali rozsáhlou síť zákopů a protitankové příkopy. Zákopy spojovali domy a byly to dobré palebné pozice. Dále tito bojovníci nepoužívali neprůstřelné vesty, s tvrzením že jim bránili v pohybu a nestříleli trasující střelivo, aby se neprozradila tak snadno jejich pozice.
Čas od času kdy boje neměli takovou intenzitu, čečenči využívali všech možností jak napadnout jednotky, které byly použity jako obkličovací. Příslušníci těchto jednotek měli 50tis. vojáků. Tyto jednotky se hlavně obávali noci, kdy většinou přicházeli dukhi.
Tady tu taktiku již uplatnili čečenci v prvních válkách, kdy tankové kolony měli největší ztráty při zastávkách.
„Podle různých tvrzení čečenci používali chlorové a amoniakové bomby.“
Psychologická válka
Rusové se snažili přesvědčit místní obyvatele aby opustili Groznij, k tomu používali klasické vozidla vybavené reproduktory.
Čečenský velitel Maschadov prohlásil, že žádný čečenský bojovník neopustí město do 23.února. Tím chtěl dostat vojáky pod tlak, vidinou dlouhotrvajících bojů, z čehož řadový vojáci měli opravdovou hrůzu.
Na druhé straně vzbouřenci používali rádia jako prostředek pro předávání zpráv. To se jim vymstilo, když rusové zvládli vypustit do éteru zprávu o „volném“ prostoru na jiho-západě. A oni tomu uvěřili, proto to minové pole na začátku. Dobrá finta.
Dalším aspektem psychologické války bylo masové použití thermobarické munice a to hlavně proti zodolněným cílům. Tyto zbraně vyčerpávali čečenci jak psychicky tak fyzicky.
Shrnutí
Na rozdíl od roku 1995 se rusové zaměřili na mediální kampaň.
Pozemní vojsko, dělostřelectvo a tanky nebyli předurčeny jako úderné síly, ale jako podpůrné. Měli za úkol obklíčit město a vykat až bude potřebná část nepřítele zlikvidována. Toto rozhodnutí zachránilo životy mnoha vojáků.
Tanková vojska nebyla nasazena k frontálnímu útoku. Na jejich místo nastoupili speciální jednotky s dělostřeleckou podporou.
V této válce rusové asi použili Drony ale bez větších úspěchů.
Dále zjistili že nejlepší prostředek pro navázání spojení ve městě je mobilní telefon.
Další důležité rozhodnutí vedlo k použití taktiky likvidace nepřítele na dálku. K tomu byly použity taktické rakety SCUD a SCARAB a thermobarické zbraně a rakety. Došlo k masovému nasazení plamenometných raketometů TOS-1 jejichž účinek v cíli je opradu obrovský. viz: http://www.youtube.com/watch?v=6ane4jB35Hs
Rusům se dařilo ve velké míře využívat HUMINT – informace od lidí – zprostředkované čečenskými pro-ruskými bojovníky pod velením gen. Gantamirova.
Rusům zůstali k vyřešení dva obrovské problémy:
1. spolupráce vojsk MV a MO
2. zdokonalit taktiku v pouličních bojích, aby překonali čečence
Díky změně taktiky se rusům podařilo, za cenu zničení celého města, dobýt Groznij. Je otázkou čeho bylo dosaženo a jestli vojenské vítězství umožnilo další politické řešení tohoto konfliktu.
I přes všechna vylepšení ve strategii i taktice stále nejslabším článkem zůstává voják v poli. Tento musí umět potlačit strach ze smrti, která číhá za každým rohem. K tomu vydržet stress a chaos, který doprovází boje v zastavěných oblastech. Tady platí víc než na 100% - těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
