I.díl Italský fašismus. Č 29.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 29.

Díl I.

Část 29.

Po Anšlusu Rakouska přišel na řadu v září 1938 Mnichov. Hlavní aktéři Mussolini, Hitler, Daladier a Chamberlain:





Italské vítězství v Habeši a angažovanost Itálie ve Španělsku vyvolávala stále větší znepokojení v Londýně. Londýn si nepřál sice vítězství republikánů ve Španělsku, ale stejně tak si nepřál, aby tam pronikali Italové přes monarchisty. To by přibližovalo Itálii ke kontrole nad Středozemním mořem, nad tímto „životem“ pro Italy a pouhou „cestou“ pro Brity jak se o tom vyjadřoval Mussolini.
Obě strany hledají kompromis.
Začátkem ledna 1937 je v Římě uzavřena „gentlemanská dohoda“, která nemá měnit status quo ve Středomoří. Velká Británie uznává italskou okupaci Etiopie a Italové slibují, že stáhnou své vojáky ze Španělska.
Ovšem jak Italové tuto dohodu myslí vážně ukazuje ten fakt, že vojáky nestáhnou ze Španělska do vítězství generála Franka. Zároveň popichují protibritsky naladěné Araby.
Když se v březnu 1937 o těchto otázkách diskutuje v Evropě, vyjede si Mussolini do Libye, kde s mečem v ruce a na koni vyhlašuje italské nároky na „muslimský Orient“ a hrotem meče míří na Velkou Británii.
Britští politici se však nechtějí nechat zatáhnout do politických hrátek s Mussolinim. Nereagují a tvrdí dál, že „je třeba se vrátit k přátelským vztahům s Římem“.
Mussolini se z rozhovorů s vdovou po Austenu Chamberlainovi dozví, že její švagr, britský předseda vlády Neville Chamberlain, si přeje se s Mussolinim usmířit. To však ještě bude trvat pár měsíců.
V roce 1937 Mussolini dál upevňuje „osu“ s Německem, což zpětně působí jako prostředek nátlaku na Velkou Británii a Francii, které se tak chtějí raději s Itálií dohodnout, když budou muset brát v úvahu italské požadavky.
Po celé léto roku 1937 se tak v Římě střídají návštěvy z Německa, a v září 1937 je tomu naopak, když Duce hodlá oplatit Hitlerovi schůzku z Benátek. Jestliže před 3 lety bylo vše v režii Mussoliniho, nyní je vše v režii Hitlera.
Když Mussolini vystoupí s italskou delegací v Berlíně ze zvláštního vlaku, nestačí se divit. Okamžitě ho pohltí pompézní divadlo, které Hitler nechal připravit. Projížďka hlavním městem „Třetí říše“ – Berlínem, je pro Mussoliniho něco, co mu vyráží dech. „Třetí říše“ mu vzdává hold na olympijském stadionu „vstup… byl triumfální. 2 milióny obyvatel Berlína sešikované při 15ti kilometrovém průjezdu městem, neustále skandovali slova: Duce, Duce, Duce.“
Hitler mu pak šeptal do ouška, že je muž, který dělá dějiny. Mussolini mu pak říkal, že cituji:
„Když má fašismus přítele, jde s ním až do konce.“
Vše podtrhla návštěva u Kruppa v Essenu a rozhovory s veliteli německé branné moci. Toto vše Mussoliniho přesvědčuje, o „neporazitelné síle“ Německa. To je spojenec. Mussolini se pak vyjádří, cituji:
„Moji návštěvu nelze posuzovat v poměru k morálním politicko-diplomatickým návštěvám. Skutečnost, že jsem přijel do Německa, neznamená, že zítra pojedu jinam.“
I tato slova jasně říkají, že „Osa Berlín-Řím je hotová, i když Mussolini musí připustit, že hlavní slovo v ní mají Němci.
Po návratu domů a pod dojmy z návštěvy, Mussolini se zetěm Cianem opět fantazírují. Vyslovují ztřeštěné myšlenky o preventivní válce proti bolševickému Rusku, o pomoci Německu při hledání jeho místa v Africe a o výstavbě „černé armády“ na dobytí celé Afriky.
Jestliže Mussolini v říjnu 1937, v soukromí fantazíruje, v listopadu 1937 začne konat.
Už 6. listopadu 1937 přistupuje Itálie k německo-japonskému „paktu proti Kominterně“.
To Mussolini zdůvodňuje tím, že národům, kterým jde skutečně o mír, nezbývá nic jiného než spolupracovat, aby tak čelily nebezpečí jež představuje Komunistická internacionála a komunismus jako takový. A dál potom řekne, cituji:
„Nacismus a Fašismus mají… stejné nepřátele, kteří slouží stejné paní: Třetí internacionále.“
Při této příležitosti ujistí Mussolini Joachyma von Ribbentropa, že Itálie nemá žádný zájem na Rakousku a že se Rakouska vzdává ve prospěch Německa.
A Mussolini prohloubí i přátelské vztahy s Japonskem, když v listopadu 1937 uzná loutkový stát pod japonskou kontrolou – Mandžukuo.
A stejně tak jako Tokio a už dříve i Berlín, vystoupí Itálie 11. prosince 1937 ze Společnosti národů. Mussolini si pak své vystoupení ze Společnosti národů nechá odsouhlasit Velkou fašistickou radou a tisíci Italy, kteří se shromáždí pod okny Benátského paláce.
Ještě začátkem roku 1938 Mussolini ujistí Hitlera, že proti „Anšlusu“ Rakouska Itálie nic nemá a Duce si jen přeje, aby byl „včas“ informován.
Hitlerovo včas, jako odpověď, je 11. března 1938, kdy Mussolini dostane dopis od vůdce, že anšlus Rakouska může přijít brzy. Je to zpráva o které se dá říci, že přišla 5 minut po 12.
Vždyť německá vojska vstoupila do Rakouska 12. března 1938.

Rakousko má co chtěla většina Germánů roku 1938 – Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce!!!




Mussolini zuřil. Spojenec ho postaví před hotovou věc a Itálie z toho nic nemá. Nejen to. Hitler vše ještě zdůvodňuje, že anšlus je kvůli tomu, „že Němci v Rakousku byli obtěžováni a týráni“, což může působit také tak, že Hitler půjde všude tam, kde je německá menšina – tedy může jít i do Itálie. Hitler ho v dopise samozřejmě ujistil o „neprostupnosti hranic v Brenneru“, což je jen další urážka Říma, ale Mussolini musí pro veřejnost mlčet a vše překousnout.
Ozve se však král a ozve se i italská veřejnost, kteří si ještě velmi dobře pamatují, jak Mussolini musel posílat italské divize k Brenneru (1934). Proti německému postupu se vysloví i Velká fašistická rada a Italo Balbo (o Italo Balbo je zde na Palbě článek a následná diskuse, viz. zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=231 ).
Přestože se to Ducemu zajídá, nechá Velkou fašistickou radou anšlus Rakouska schválit s tím, že to odpovídá zájmům rakouského lidu.
V poslanecké sněmovně pak řekne, cituji:
„Když je nějaký fakt osudový, je lepší mu čelit, než ho nechat jít přes sebe, nebo proti sobě.“
V soukromí zuří, dokonce uvažuje o možnosti války proti Německu, kdyby Hitler chtěl porušit nedotknutelnost italských hranic. V té době dokonce uvažoval o vytvoření protiněmecké celoevropské koalice.
Pro sebe nově vzniklou situaci využije tak, že se 30. března 1938 nechá Parlamentem, formou zákona, potvrdit do hodnosti 1. maršál impéria, která doposavad patřila jen králi, a nyní patří i jemu – „vůdci fašismu“.
Staví se tak na roveň krále, král protestuje, ale není mu to nic platné. Viktor Emanuel III. ví, že Mussolini je schopen se spojit s generály a jeho osobu nechat skončit v propadlišti dějin.
Ale Viktor Emanuel III. mu toto velikášství nikdy nezapomene a o pár let později se to Mussolinimu vymstí.
Nyní je Mussolini na vrcholu moci, absolutní moci, ke které mu pomohlo vítězství nad Etiopií.
Je to doba, kdy mezi léty 1936 až 1939, tedy od války v Etiopii až po začátek 2. světové války, je Italský Fašismus na vrcholu.
V této době dochází také k úpravám fašismu v Itálii, kdy vzniká projekt – Komory fasci a korporací – jako náhrady za Parlament, který se začátkem roku 1939 na Mussoliniho pokyn rozpustí.
Předsedou Komory se stane tchán Eddy Mussoliniové-Cianové, jeden z nejvěrnějších spolupracovníků Duceho Constanzo Ciano (senior). Je to muž, který je dokonce označován za případného dědice fašistického hnutí a státu. Otec ministra zahraničí Itálie Ciana juniora patřil mezi nejinteligentnější lidi fašismu, ale za Mussoliniho života by nikdy nezískal žádné právo získat zásadní rozhodnutí. Ani se toho nedočkal, neboť zemřel ještě v roce 1939.
V té době se ke slovu dostal jeho protipól Achille Starace, od roku 1931 generální tajemník fašistické strany. Jeho zásluhou je fašistická organizace masovou záležitostí, kterou on řídí a jeho řídí Mussolini. Zásluhou Staraceho je na začátku roku 1939 zrušeno vykání a do slovníku je zařazen pozdrav Viva il Duce! (Ať žije vůdce!). Mussolini se Staracem zavedou fyzický výcvik, kde fašističtí funkcionáři mají jít příkladem. Někdy se Starace s Mussolinim baví tím, že přihlížejí výcviku funkcionářů a sledují trápení svých podřízených.
Itálií se neustále nese heslo „Věřit, poslouchat, bojovat!“. Vojáky mají být všichni Italové, když Mussolini říká, cituji:
„Vzali jsme malého Itala v jeho nejvíce dětských letech, abychom formovali jeho myšlení a jeho duši v harmonii s velkým ideálem vlasti. Při tom jsme mu formovali tělo vojenským cvičením.“
Mussolini nezapomněl, že je syn kováře a nyní chce jako vůdce ukovat i národ. Kovárnou má být válka a kovem fašismu ocel.
V roce 1938 mají také Italové chápat, co jsou to rasové zákony, když jim Mussolini říká, cituji:
„Je třeba si vštípit do hlavy, že nejsme Mongolové, že nejsme Slované, že nejsme Semité, a protože nepatříme k žádné takové rase, jsme evidentně Árijci a přišli jsme přes Alpy ze severu. Jsme tedy Árijci středomořského typu, čistí…“
To co nebylo možné ještě v roce 1936 je náhle tady a rasový teoretik nacismu Rosenberg z Německa by jásal.
Ale italský rasismus, ten začal jinde, ten začal v italských koloniích. Tam se zvláště dbalo na „míchání ras“, tam se dbalo, aby nevznikala smíšená manželství. V Itálii měl rasismus v roce 1938 podobu protižidovské kampaně. Židů v Italském království moc nebylo, bylo jich tam jen 44 000. Faktem je, že s nástupem nacismu v Německu se jich pár přestěhovalo do Itálie, i když se jim na Apeninský poloostrov moc nechtělo. Ale i v Itálii se Židé stanou hlavním cílem italské rasistické „bible“ nazvané „Manifest na obranu rasy“, kterou se od září 1938 uvádí do života „Vysoká rada pro demografii a rasu“. To postihuje vedle Židů i „neárijce přistěhovalce, včetně lidí, kteří prchají z Československa před Hitlerem“.
Tady je pak skutečně nutno říci, že přes všechny represe - italský fašismus nedosáhne takového stupně vraždění jako nacismus.
I na Itálii se však vztahuje encyklika papeže Pia XI. „Mit brennender sorge“, kterou Svatý otec rasovou politiku vysloveně odsuzuje.
Encyklika byla jedním z momentů, kdy to ve vztazích mezi Mussolinim a papežem zajiskřilo, Mussolini to pak komentoval takto, cituji:
„Pro papeže duše barvu nemají, pro nás, ale tváře ano.“
V této chvíli se katolické Itálie Mussolini neobával, obyvatelstvo bylo na jeho straně, zvláště po vítězství v Etiopii. A tak mohl v červnu 1937 vyhlašovat, že cituji.
„Oslavy prvního výročí Římského impéria se konají v oprávněné hrdosti a v plném veselí lidu a trojnásobně příznivým znamením slávy, síly a míru.“
Jenomže s tou slávou, silou a mírem to bylo trochu jinak.

[michan]

I.díl. Italský fašismus Č 30.

Díl I.

Část 30.

S Mussolinim vyhlašovanou slávou, silou a mírem to bylo všelijak.
V Etiopii Itálie velkou sílu nepředvedla. Válka tam trvala až do konce roku 1936 (tedy žádná síla a sláva). To ještě navíc Italové nedokázali Etiopii hospodářsky využít. Na udržování této kolonie dopláceli 10x víc než kolik činil vývoz z Etiopie.
No a ten mír, ten už vůbec!
Nejen, že Mussolini podporoval otevřeně španělské falangisty, on se zároveň připravoval na svou „Velkou válku“.
Na tuto „Velkou válku“ chtěl připravit národ, který patřil k nejméně válečnickým v Evropě. Mussolini je chtěl připravit slovy a tajemník fašistické strany Achille Starace je pak měl připravit prakticky. To mělo být provedeno tzv. „třetí vlnou“, jako nástrojem ideologické mobilizace obyvatelstva. „Třetí vlna“ měla být akce tzv. „šťouchanců do žaludku“ – boj proti dekadentní „buržoazii“, která ohrožovala zdraví fašismu. Když pak Mussolini říká, že, cituji:
„Koncem roku XVI. Jsem rozpoznal nepřítele, nepřítele našeho režimu… Tento nepřítel má jméno ‚buržoazie‘. Nyní se zjistilo, že slovo buržoazie nevyjadřuje pojem ekonomické povahy, ale termín povahy morální.“
Ústředním mottem kampaně bylo to, že měl být každý Ital fašistou a že chtěl Mussolini zavést kolektivní život jako v Rusku. Chtěl posílit kolektiv na úkor jedince, protože v kolektivním životě byl dle něho fašismus. Vždy říkal, že človíček bude oddělen od rodiny v 6ti letech a v 60ti letech ho fašismus vrátí rodině.
V tomto duchu se mají chovat lidé skromně. Fašističtí pohlaváři dostali pokyn ještě více sportovat a zároveň přestat nosit společenský oděv (frak). Měli přestat ponocovat po barech a pít „buržoazní“ nápoj – kávu. Byli kritizováni ti fašističtí funkcionáři, kteří projevovali zájem o Velkou Británii a USA, o jejich „úpadkový životní styl“. Uvažovalo se o zákazu golfu a i o tom, že v rámci utužování obyvatelstva by bylo dobré vyřadit z vlakových souprav spací vagóny. Mussolini dokonce přišel s nápadem, že zalesní Apeniny, aby došlo k změně klimatu a Italové museli žít v tvrdých podmínkách – práce s přírodou.
Mussolinimu nevycházela ani populační exploze. Do roku 1936 měla Itálie 42 miliónů obyvatel, což Mussolini přepočítával na 8 miliónů bajonetů. Vinu na tom, že populace v Itálii stagnovala nenesli řadový občané, ale to, že v Itálii klesala životní úroveň. Přes rozsáhlé veřejné práce, nestačily příjmy obyvatelstva na růst životních nákladů. Životní úroveň Italů se v roce 1938 vracela na hranici roku 1922, kdy se fašismus dostal k moci. Zhoupla se lira a státní dluh, který byl před válkou v Etiopii na hranici 100 miliard, nyní v červnu 1939, byl 146 miliard.
Italové tedy „třetí vlnu“ nepřijímali s nadšením a z nejednoho obdivovatele Duceho se stal potenciální nepřítel. Patrné to bylo i u podnikatelských kruhů, i když tady je nutno říci, že se většina podnikatelů nenechala kampaní ovlivnit a šla za Mussolinim jen tehdy, pokud byl pro ně zajímavý.
„Třetí vlna“ se také týkala i hospodářství, kde to byl „regulační plán nové italské ekonomiky“. Podstatou toho bylo již od Hospodářské krize „maximální nezávislost na surovinách a přechod klíčového vojenského průmyslu do státního okruhu“ (nikoli zestátnění, ale státní kontrola). Mussolini vše zdůvodnil v březnu 1936 tím, že válka „je pro Itálii nevyhnutelná“. Státní úřady pak měly tvrdě prosazovat využívání všech druhů surovin. S tím vrcholila i kultivace půdy (v roce 1938 bylo zkultivováno přes 2,5 miliónu hektarů). Urychleně se stavěly silnice a budovaly kanály.
Toto vše mělo také své negativní důsledky, neboť se někdy vyrábělo bez ohledu na náklady. Pro tržní hospodářství to znamenalo, že vznikaly trhliny, které si vyžádaly státní zásahy. To vše se řídilo heslem soběstačnosti ve jménu silné a bojovné Itálie.
Mussolini u všeho říkal, že se celý svět vyzbrojuje až po zuby a to se nesmí Itálie vydat na milost těch, kteří zbraně vlastní, že je třeba zbrojit bez omezení času a spotřeby.
Když se podíváme zde na Palbě na skvělé články o italském letectvu, jak nám je zde neopakovatelně, technicky a odborně na výši, nabízí YAMATO, musíme si všimnout, že většina nových a později využitých letadel Italů ve 2. světové válce, stejně jako některé zajímavé prototypy, vzniká většinou po „ Hospodářské krizi“ ( podívejme se na výkresy a zadání italských konstruktérů, jak o tom hovoří historie, zde na Palbě YAMATO), tedy po roce 1931, viz : http://www.palba.cz/viewforum.php?f=157

Pro duchovno vždy Mussolini dodával, cituji:
„Fašistický stát je vůlí síly a impéria. Římská tradice zakládá na myšlence síly. Ve fašistické doktríně není impérium pouze územím, vojenským nebo obchodnickým projevem, je to spíše projev duchovní a morální. Fašismus je fenomén… Nemůže se rozpustit, jako když slunce zažene mlhu na lukách. Pušky, děla, letadla, chemické zbraně a všechny další objevy nemají žádnou cenu, chybí-li duch. Bojujeme proti světu v úpadku, ale ještě silnému, protože představuje obrovskou krystalizaci zájmů. Fašisté si to uvědomují. Antifašismus není mrtvý, opozice ještě existuje. Pouze místo boje se rozšířilo: včera to byla Itálie, dnes je to svět, protože všude se bojuje proti fašismu a nebo proti němu…“
Změny prodělával i Mussolini, byl stále víc namyšlenější a dával pokyny, aby se o něm psaly články s osmiřádkovými titulky. Stále více Italů před ním poklekalo na ulici, což předtím činili jen před papežem.
Vnitřně měl však stále více komplexů méněcennosti (vliv Hitlera) a také se mu stále více projevovaly zdravotní potíže (žaludeční vředy, jako důsledek neustálého nervového napětí). Přihlásil se i hřích z mládí – kdysi špatně léčená a nedoléčená pohlavní choroba.
Stejně jako římští císaři si i Mussolini pořídil svou tělesnou gardu, své pretoriány – „Duceho mušketýry“.
Okolo roku 1938 začíná obdivovat Stalina, kterého označuje za – „tajného fašistu“. V duchu Stalina osobně nařizuje popravy zajatců v Etiopii i ve Španělsku, kde se do rukou „černých košil“ dostane řada italských antifašistů. V té době se vychloubá, že umí stejně milovat jako nenávidět.
Náladami nejvíce trpí jeho rodina a tam nejvíce jeho žena Rachel.
Netrápí jen manželku, ale i svou milenku „poslední lásku“ Clarett Petacciovou. Poznal ji u moře v létě 1932 a od roku 1936 byli milenci. Romantika vztahu velmi brzy vyprchá a Duce začne Clarettu ponižovat. Má pro ni vyhrazen čas denně mezi 15 a 16 hodinou odpoledne v Benátském paláci. Často ji nechává čekat a později dokonce vyráží na zálety jinam. Pak Clarett vypráví o svých avantýrách se všemi podrobnostmi, včetně jmen a adres žen. Proti Clarett dává najevo svou fyzickou sílu a převahu (bije ji). Přesto všechno s ním Clarett zůstává, neboť z toho má výhody, stejně jako její známí a příbuzní.
Mussolini v roce 1938 dosáhl všeho možného, ale říkal, že Etiopie byla jen zkouška a že Itálii má jako své léno, které mu dala historie a teprve „Velká válka“ může potvrdit italskou velikost.
Mussolini ještě na jaře 1938 nevěděl s kým bude válčit, a kdy bude válčit. S Hitlerem zatím udělal špatnou zkušenost, když ten ho neinformoval ( informoval pozdě) o vpádu do Rakouska. A tak i když viděl, že hlavní nepřátele má v Britech a ve Francouzech, přidal se ještě k nim.
Příležitost k sblížení s Velkou Británií měl v lednu 1938, když probíhalo další kolo italsko-britských rozhovorů o nové „gentlemanské dohodě“.
Itálie si nakladla velké požadavky – uznání italské rovnoprávnosti ve Středozemním a Rudém moři, potvrzení okupace Etiopie, odstranění ministra zahraničí Anthony Edena – kupodivu Neville Chamberlain souhlasil. Když potom italský ministr zahraničí Galeazzo Ciano souhlasí s tím, že Itálie ukončí propagandu v Arabských zemích, sníží počty italských posádek v severní Africe na mírové stavy a stáhne „dobrovolníky“ ze Španělska – podpisu dohody nestojí nic v cestě.
A tak je v polovině dubna 1938 uzavřen tzv. „Velikonoční pakt“, od kterého si obě strany slibují možnost většího tlaku na Německo, které se soustřeďovalo po Rakousku na likvidaci Československa.
To nemůže Hitler dopustit a okamžitě reaguje.
Komplikací zatím je německy mluvící obyvatelstvo na italském území (Horní Adiže), které stupňuje své požadavky.
Hitler dá zelenou Konrádu Henleinovi v Československu a německou menšinu v Horní Adiži utlumí.
O situaci dokonce jednají ministři zahraničí Ciano a Ribbentrop a výsledkem jejich jednání je návrh smlouvy o vzájemném uznání hranic mezi Itálií a Německem (uznání práva Italů na Horní Adiži).
Rozhodující tah provede Hitler tím, že se dne 3. května 1938 objeví v Itálii. Jeho návštěva trvá 5 dní a na jejím konci jsou italsko-německé vztahy opět velice srdečné ( Svou roli sehrálo i to, že Mussolini Hitlera podržel v Anšlusu Rakouska – vděčný Hitler mu to nikdy do roku 1945 nezapomněl – více si řekneme u IV. díl Rakousko Anšlus 1938). Mussolini se s Hitlerem loučí s tím, že už neexistuje žádná síla, která by mohla Německo a Itálii rozdělit.
Hitler si touto návštěvou pojistí italského vůdce pro sudetskou krizi. Hrabě Ciano se ještě snažil italsko-německé sbližování přibrzdit (dokonce německému velvyslanci v Římě řekne, že Itálii otázka Sudet nezajímá). To však již nemá na zesílení vazby „Osy Berlín-Řím“ žádný vliv. Navíc přes odpor Ciana, svého zetě, Mussolini Hitlerovy požadavky na Sudety přímo veřejně podpoří. Navíc Mussolini hlásá do světa, že také fašisté dostali chuť si z toho něco utrhnout, zvláště nyní, když je Itálie jednotná, když je impériem, protože impérium musí vládnout jiným. Mussolini hovoří v tom smyslu, že podle dnešního italského nadšení (květen 1938) je přesvědčen, že italský lid není unaven, ale že je připraven ke skoku.
V soukromí však vysloví Mussolini památné věty, které hovoří o italské armádě a o italské chuti bojovat. Tyto věty vlastně až na výjimky skutečně platily na italskou armádu po celou její bojovou činnost ve 2. světové válce. Tehdy v roce 1938 po válce v Habeši Mussolini řekl, cituji:
„Viděl jsi někdy, aby se beránek stal vlkem? Italové jsou národem ovcí. Osmnáct let na jejich předělání nestačí. Na to potřebuji 180 možná 190 století. Je to materiál co mi chybí. Také Michelangelo potřeboval mramor, aby udělal své sochy. Kdyby měl pouze hlínu, stal by se jen hrnčířem.“

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 31.

Díl I.

Část 31.

Když v září 1938 vrcholí československé drama, postaví se Mussolini jednoznačně za Hitlera. Již 8. září 1938 prohlašuje, že je „jasně pro“ uspokojení německých nároků. Dokonce 13. září 1938 navrhuje lidové hlasování o dalším osudu Sudet. Hovoří o tom , že si Němci sami v Sudetech mají rozhodnout o tom, kam chtějí jít, jestli k Německu, nebo k Československu. A pak 15. září 1938 hovoří o tom, že o svém sebeurčení by měly hlasovat všechny národnosti v Československu, které o to požádají.
Hitlera dokonce v září 1938 podporuje tak, že se vydá na okružní cestu po Itálii. Zastaví se v sedmi městech Itálie a ve všech hovoří na téma – o spojenectví s Německem proti Československu. Vyhlašuje přitom, že je, aniž by „jedinou minutu váhal“, připraven jít po boku Německa do války. Stejně jako Hitler i on svým stálým hovorem o válce vyvíjí tlak na Francouze a Brity, kteří by rádi celou záležitost v „zájmu zachování míru v Evropě“ chtěli sprovodit ze světa na úkor Československa.
Mussolini v této době opovržlivě nazývá Československo – „česko-německo-polsko-maďarsko-rumunsko-slovensko“ a tvrdí, že by se tento patvar měl řešit „jako celek“. Jinými slovy – měl by se rozbít.
I když Mussolini hrozí válkou, Itálie na ní v žádném případě není připravena a kdyby do ní šla, zesměšnila by se ve světě. Podobně málo je připraveno i Německo.
Mussolini to ví a proto stále vynáší jen silná slova a výhružky. Dne 24. září 1938 jako své alibi vyhlašuje, cituji:
„Je třeba, abychom byli připraveni na jakýkoli vývoj.“
To samé dělá Hitler.
Je to jednoznačné blufování obou, Hitlera i Mussoliniho, ale protihráči Britové a Francouzi tomu věří - věří, že hrozí válka.
Neville Chamberlain, britský ministerský předseda tomu podlehne úplně a „na poslední chvíli“, tedy 28. září 1938 zasílá tajnou depeši italskému vůdci Benitu Mussolinimu se žádostí o zprostředkování, které by mělo vyřešit Hitlerovy nároky na Sudety.
Duce si rád zahraje na poslíčka a Hitler je také spokojen. Hitler ihned Ducemu vzkáže, že britský návrh přijímá.
Na dálku Mussolinimu tleskají mnozí poslanci Dolní sněmovny v Londýně (netleská rebel v zadních řadách - Winston Churchill a spol.).
Benito Mussolini je v Bavorsku již ráno 29. září 1938. S Hitlerem se setká na Kufsteinu, kde je přijat jako „arbitr“ a „zachránce“ evropského míru a samozřejmě také jako německý spojenec.
V noci z 29. na 30. září 1938 je pak v Hnědém domě v Mnichově, Mussolinim, sebevědomě navržen plán, s kterým ho předtím Hitler seznámil, jak vše, v souladu s německými zájmy, zařídit v Československu.
Duce pak později mimo jiné řekl o Mnichovu, cituji:
„To, co se stalo v Mnichově, je kolosální… Konec bolševismu v Evropě, konec komunismu v Evropě, konec veškerého politického vlivu Ruska v Evropě.“
I v těchto slovech je řečeno mnoho, ba skoro vše.
Západ obětuje Československo za slib míru, za naději, že se Hitler s Mussolinim uspokojí a bude možné s nimi, nebo vedle nich klidně žít. Splněním požadavků Hitlera má být Německo, poražené za 1. světové války, a Itálie, která říká, že jí bylo ukradeno vítězství v 1. světové válce, uklidněny, aby tak přestaly vnášet neklid na evropský kontinent. Všechno to mají zaplatit malé středoevropské státy, které vznikly na troskách Rakousko-Uherska.

Takhle vypadalo „Torzo Československa“ po naplnění Mnichovské dohody.




Zároveň, aniž si to Západ řádně uvědomuje přepouští Itálii a Německu zájmovou oblast ve Východní a jihovýchodní Evropě.
Mussolini se vrací z Bavorska do Itálie jako hrdina a italský tisk ho hned začne nazývat – „obránce míru“.
Paříž Mussolinimu za jeho zprostředkování uzná italskou anexi Habeše a Londýn, ten opět tleská (opět bez rebela Churchilla v zadní řadě Dolní sněmovny, který tam prohlásí, cituji:
„Utrpěli jsme totální nepokrytou porážku. Nalézáme se uprostřed katastrofy prvního řádu … A nepočítejte s tím, že to je konec. Toto je jen začátek.“ Ostatní poslanci Winstona Churchilla překřičeli).

Celý svět se po této poslední zářijové noci roku 1938 vydává směrem k 2. světové válce!!!
V této době se všichni snažili – nejen Západ, ale později i Stalin – Hitlera usmířit v naději, že se s ním dohodnou a že on nepůjde právě proti nim. Jednoznačná politika „Appeasementu“ (politika ústupků), jednoznačně chybná politika. Všichni vypadali, jako kdyby neznali Hitlerovo dílo – Mein Kampf .
Tady v „Appeasementu“ je jeden z hlavních důvodů, proč začala 2. světová válka!!!

Mussolini si po Mnichovu také myslel, že se začíná blížit rozhodnutí v Evropě, a proto ještě více urychluje přípravy na válku. Počítá s ní však až od roku 1943, až bude Itálie řádně vyzbrojena, jak si spočítal, i hospodářsky silná, jak pro změnu doufal.
Chce využít dopadu Mnichova, aby stejně jako Hitler získal něco pro sebe bez boje, v rámci „Appeasementu“, pomocí výhrůžek a vydírání.
Již 30. listopadu 1938 promluví v italské Poslanecké sněmovně Galeazo Ciano. Za pokřiku fašistických poslanců „Tunisko! Džibuti! Korsika!“ vznáší italský ministr zahraničí územní požadavky vůči Francii.
Podle Ciana má Společnost pro Suezský kanál, kde mají Francouzi většinu, snížit Italům poplatky za průjezd jejich lodí. Řím dál požaduje od Francie přístup do Džibuti (Francouzské Somálsko), což by usnadnilo dopravu do Etiopie. Formálně to má být řešeno tak, že bude ustanoveno italsko-francouzské kondominium s tím, že železnice v Etiopii připadne Italům. Další kondominium chtějí italští fašisté zřídit v Tunisku, po tomto kondominiu nejvíce touží Mussolini.
Všechny nároky ještě rozšíří italský tisk o Nizzu a Savojsko.
Nehorázné požadavky Italů přinutí francouzského velvyslance Francoise Ponceta, který nastoupil v Římě den před Cianovým projevem, že musí jako svůj první úkol - vznést protest (nótu) Francie.
Mussolini na francouzský protest vůbec nedbá. Ihned při zasedání Velké fašistické rady podpoří „spontánní“ požadavky členů, svého loutkového divadla – Parlamentu na Tunisko a Korsiku, pro zajištění „italské bezpečnosti“ ve Středozemním moři. Dále chce, aby byly posunuty hranice s Francií (na úkor Švýcarska, které se podle jeho názoru stejně má jako Československo společně s Belgií jednou rozpadnout).
Ještě více Itálie vystupňuje svůj tlak na Paříž, když 17. prosince 1938 vypoví francouzsko-italskou dohodu z roku 1935.
Itálie a Mussolini především, se domnívali, že je Německo podpoří, jako to udělala Itálie v době Mnichova. Opět zklamání. Berlín informuje Paříž, že o italských požadavcích nic neví a že nemá v žádném případě v úmyslu Italům pomoci.
Mussolini je vzteky bez sebe a není to s Hitlerem naposledy.
V té době Ribbentrop v Itálii dojednává vojenskou alianci. Jedná se spíše o záležitost ideologickou a politickou, než o vojenskou alianci, protože o italských vojácích nemají Němci valné mínění.
Hitlerovi, stejně jako Mussolinimu, však přes německou lekci na dohodě záleží, a proto je hrabě Ciano 1. ledna 1939 pověřen, aby v tomto směru zahájil s Němci jednání. Právě v této době se také Mussolini rozhoduje, že vrátí Hitlerovi urážku a začne se rozhodovat, že Itálie musí být agresivnější ve své expanzi. Právě leden 1939 je ten měsíc, kdy se v Itálii Mussolini rozhodne a začíná tajně připravovat vpád do Albánie.
K Mussoliniho sebevědomí přispěli i Britové, když v lednu 1939 přijel do Říma premiér Neville Chamberlain a ministr zahraničí Edward Halifax. Téma bylo jasné – situace ve Středozemním moři. Blížila se totiž ke konci válka ve Španělsku a bylo si třeba říci co dál se situací ve Středozemním moři. Závěr konference hovoří ve zcela běžné diplomatické řeči o tom, že obě země vyvinou mírové úsilí v regionu Středomoří. Ale s rozhovory byl především spokojen Mussolini, neboť ho Britové ubezpečili svou tichou solidaritou v slovní bitvě s Francií. Bitva se vystupňovala v závěru ledna 1939, kdy francouzský Parlament jednomyslně navrhl hlasování o potvrzení integrity území Francie, včetně jejího impéria.
Tady rychle přispěchal na pomoc i Adolf Hitler, který se rychle vrátil k Mussolinimu a ujistil Itálii svou pomocí v případě, že by se stala obětí nějaké agrese.
Toto byl pro Mussoliniho jeden ze světlých okamžiků italsko-německých vztahů, který však dlouho nevydržel.

Mussolini si také v začátku roku 1939 vylepšil kontakty s Vatikánem. V únoru 1939 uplynulo 10 let od podpisu „Lateránských dohod“. V té době si Mussolini dělal obavy, že by mohl papež Pius XI. pronést na adresu fašistické Itálie nelichotivá slova, za postup v otázce rasismu (rasistické zákony – Manifest na obranu rasy).
Tady zasáhla příroda. Papež Pius XI. zemřel 10. února 1939. Nástupcem zvolila konkláve dne 2. března 1939 Eugenia Pacelliho, který nastoupil jako Pius XII. Pius XII., nově zvolený papež byl naladěn vůči Mussolinimu smířlivěji. Potvrdil to svým rozhlasovým projevem, ve kterém vítal vítězství monarchistických frankistů ve Španělsku.
Papež Pius XII. dal své výhrady vůči nacismu a fašismu najevo až později, když morálně podpořil panovníky Lucemburska, Belgie a Holandska, které v květnu 1940 napadlo Německo.

Koncem ledna 1939 tedy Hitler Mussoliniho podržel, ale v březnu 1939 už měl pro něho zase nepříjemné překvapení. To překvapení se jmenovalo Česko-Slovensko. Torzo bývalé první Československé republiky nedokázalo odolávat německému tlaku.
Dne 15. března 1939 vzniká Protektorát Čechy a Morava a na Slovensku je vyhlášen Slovenský štát.
I když již předtím Řím řekl, že Itálie nemá „v úmyslu zvláštními zájmy přispět slovenské krizi“, Berlín to nevzal vůbec v úvahu a jak měl Adolf Hitler ve zvyku, svého spojence Mussoliniho informuje pozdě.
Tady si už jenom Mussolini k nadávkám přidá povzdech, cituji:
„Italové by se mi smáli: pokaždé když se Hitler zmocní nějakého státu, pošle mi zprávu.“
Svědectví poskytnutá historii hovoří o tom, že tento poslední incident s Hitlerem způsobil Mussolinimu hlubokou depresi, ze které ho dostalo až vítězství generála Franka ve Španělsku a pak především přípravy Mussoliniho na útok na Albánii. Při útoku na Albánii Mussolini doufal, že bude tažení úspěšnější než „Válka v Etiopii“.

[michan]

I.díl. Italský fašismus. Č 32.

Díl I.

Část 32.

Mussolini se chtěl o Albánii nejprve dohodnout s Jugoslávií. Hrabě Ciano v lednu 1939 jedná s jugoslávským premiérem Stojadinovičem, a slibuje mu severní Albánii, když Jugoslávie podpoří italský postup. Jenomže Stojadinovičova vláda padne a tak Itálie neváhá. Proti Albánii bude Itálie postupovat sama. Samotný plán vojenské expedice Mussolini schválí dne 23. března 1939. Pro obsazení Albánie je připraveno 22 000 italských vojáků, 140 tanků, celá velká námořní flotila a něco přes 100 letadel.
Duce zároveň nařídí posílit vojenské jednotky v Benátsku, což má být protiváha a zároveň varování Hitlerovi, kdyby náhodou chtěl něco podnikat v italské zájmové oblasti, tedy na Balkáně.
Mezitím dne 29. března 1939 vtáhnou vojska generála Franka do Madridu, čímž končí válka ve Španělsku a Itálie se může plně věnovat Albánii.
Začátek útoku na Albánii je stanoven na 6. duben 1939, ale vlastní vylodění začne o den později, tedy 7. dubna 1939.
Den 7. dubna 1939 je zároveň dnem, kdy obdrží albánský král Zogu I. italské ultimátum. V tomto ultimátu je král Zogu I. obviněn, že zradil italskou důvěru a porušoval italské hospodářské zájmy. Zogu I. před italskými vojsky uprchne i s celou rodinou do Řecka.
Žádné boje se v Albánii nekonají, italská armáda Albánii plynule obsadí.

Postup italských kolon z Albánských přístavů ve 3 kolonách po 7. dubnu 1939 do Tirany.




Již 8. dubna 1939 je v Albánii vyhlášen „Italský protektorát“ a 12. dubna 1939 se v Tiraně schází „Ústavodárné shromáždění“. To „zvolí“ (pod italskými bajonety) novou vládu se Zogovým nepřítelem – Bejem Verlacim v čele.

Italští okupanti dne 14. dubna 1939 projíždějí Tiranou.




Krátce poté, vzniká „Italsko-albánská personální unie“. Skanderbergova koruna se tak dostane do rukou Viktora Emanuela III.
A Mussolini to komentuje, cituji:
„Albánie, to jsou Čechy Balkánu. Kdo má v rukou Čechy, drží Podunajskou pánev. Kdo má v ruce Albánii, drží Balkánský region. Albánie je „konstantou“ zeměpisu Itálie. Zajišťuje kontrolu na Jaderským mořem. Z Jadranu jsme učinili italské jezero…“
Těmito slovy se snažil Duce postavit albánský úspěch na stejnou úroveň, jakou byla německá likvidace Československa (jak trapné – jen těch zbraní co Hitler v Československu získal a o průmyslu ani nemluvě).
Ale Mussolini byl v té chvíli spokojen a ani ho moc netrápilo, že Hitler získal Klajpedu (Memel).
„Velké vítězství v Albánii“ těšilo Mussoliniho o to víc, že přece jen jednou Němce zaskočil a překvapil. Skutečností je, že Adolf Hitler italským postupem nadšen nebyl. Chtěl, aby se vše dělo po dohodě, ale byl to právě Hitler, kdo to nejméně dodržoval.
Byly to jen jarní bouřky, které nemohly německo-italské spojenectví narušit. V Evropě se vše zrychlovalo, Hitler se připravoval na Polsko.
Ale Mussolini se v té době nechtěl nechat zatáhnout do skutečné války v Evropě. Itálie připravena nebyla. O celou 1/3 své výzbroje přišla, když podporovala španělskou válku. Samotnou Itálii tento „boj s bolševismem“ ve Španělsku stál 14 miliard lir, což byl dvojnásobek vojenského rozpočtu pro rok 1939. Tedy žádná maličkost.
Mussolini oželel 3 000 „mrtvých italských dobrovolníků“, ale 1/3 zbraní byla na Itálii moc!!!
Pověřuje tedy ministra zahraničí Ciana, ať seznámí Ribbentropa s italským postojem k válce v Evropě. Mussolini není proti podpisu smlouvy o zpevnění Osy s Třetí říší, má ale podmínku, že válka nezačne dřív než na konci roku 1942, spíše až v roce 1943.
Mussolini chce toto období využít k tomu, aby úplně zpacifikoval Albánii a Etiopii. Aby modernizoval italské loďstvo a dělostřelectvo a letectvo. Chce stáhnout milión Italů, kteří pracují ve Francii zpět do vlasti. Chce také přesunout strategický průmysl ze severní Itálie na jih a chce také posílit ekonomiku celé země.
První úspěchy Itálie chce ukázat na Olympijských hrách v roce 1940 a většinu ekonomických úspěchů chce pak ukázat na Světové výstavě v Římě, která měla být v roce 1942 (samozřejmě se pro 2. světovou válku ani jedno nekonalo).
V této době mávne Mussolini rukou nad poselstvím prezidenta Franklina Delano Roosevelta z 15. dubna 1939, kde stejně jako Hitlera vyzývá, aby se jejich země alespoň na 10 let zdržely expanzivní politiky.
Ribbentrop italské požadavky k začátku války chápe, má jen výhradu, že Německo chce vstoupit do války v roce 1942 (jak si ty 2 státy mezi sebou lhaly, zvláště Německo Itálii). Dále mu Ribbentrop říká, že Německo musí vyřešit problém Gdaňska. Podobně mluví ještě v dubnu v Římě Herrmann Goering. Po tom všem se Mussolini domnívá, že by mohl být konečně o případném konfliktu s Polskem informován včas. Dá proto Cianovi pokyn, aby Ribbentropa pozval k závěrečnému jednání do Itálie. Oba ministři zahraničí se setkají 6. a 7. května 1939 v Miláně. Ribbentrop ubezpečí Ciana, že přes Hitlerovy výhrůžky vůči Polsku a Velké Británii, nelze válku očekávat dřív, než za 3 roky. Duce, který je o těchto jednáních průběžně telefonicky informován, navrhne, aby byla dohoda o vojenské spolupráci konečně podepsána. Také Hitler souhlasí. Dne 13. května 1939 má již Mussolini a Ciano návrh textu před sebou.
Mussolini text smlouvy komentuje, cituji:
„Nikdy jsem nečetl podobnou smlouvu. Je to skutečný dynamit.“
Tento dynamit pro Itálii, ale znamená, že se musí po boku Německa zúčastnit války nejen v případě agrese proti němu, ale také v případě, jak stanoví článek číslo 3, i v době, kdy Německo zaútočí jako první.
Smlouva, která má v úvodní části slova o zachování míru, je uzavřena dne 22. května 1939 v Berlíně a do historie vstupuje jako – „Ocelový pakt“.
Den před podpisem „Ocelového paktu“ označuje Mussolini spojenectví Německa a Itálie za mírové a tvrdí, že v Evropě nejsou otázky v takové šíře a ostrosti, aby z nich bylo možno vyvozovat válku.
Přitom je vše samozřejmě naopak a Hitler se v dopise Mussolinimu opakovaně vyhne výzvě zachovat, „předběžný mír“.
„Ocelový pakt“ sebou přinese i potvrzení hranic mezi Německem a Itálií v říjnu 1939, kde jsou potvrzeny hranice na Brenneru (Horní Adiže).
Zajímavostí je, že v referendu si mezi italskou národností a emigrací vybralo emigraci 267 000 lidí, ale do roku 1943 se jich vystěhovalo jen 70 000….
Iluze o „Ocelovém paktu“ a o tom, že bude Mussolini včas informován skončila velmi brzo, stejně jako Ribbentropovo ujištění, že si Němci dají na čas s válkou pokoj.
Mnichov již nepřicházel v úvahu a italský velvyslanec v Berlíně Attolico hlásí Cianovi, že se Němci připravují na ozbrojený zákrok proti Polsku.
Duce posílá do Německa generála Cavallera, aby připomněl Hitlerovi, že Italové nejsou na válku v Evropě připraveni. Mussolini má dokonce nápad, že by se o Polsku měla svolat mezinárodní konference. Hitler bez vysvětlení odmítne.
Ciano se vydá na začátku srpna 1939 za Ribbentropem do Salcburku, kde se konečně dozví celou pravdu. Německo je rozhodnuto řešit svůj spor s Polskem o Gdaňsk válkou.
Ciano radí Mussolinimu, aby hodil Hitlerovi „Ocelový pakt“ do tváře. Jenže Mussolini nechce válku, ale zároveň je pro něho tento postup nemyslitelný. Ciano znovu volá Ribbentropa, ale ten už má jiné starosti.
Odjel do Moskvy, kde v noci z 23. na 24. srpna 1939 podepisuje se sovětským ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem smlouvu o přátelství a neútočení mezi SSSR a Třetí říší.
Pro Mussoliniho je to bomba, která s ním silně zatřese.
Nechce zůstat stranou těchto událostí a tak 25. srpna 1939 informuje Hitlera o tom, že Itálie s ním do války vstoupí jen tehdy, pokud Německo okamžitě dodá Itálii to, co k provádění válečných operací potřebuje.
Mají to být zbraně a suroviny, které by naplnily 17 000 vlakových souprav a dodá, cituji:
„Itálie absolutně nebude moci vstoupit bez těchto zbraní a surovin do války.“
Hitler to vezme na vědomí a jenom Duceho a Itálii žádá, aby prozatím své rozhodnutí zůstat neutrální nezveřejňovala.
Hitler chce, aby italská armáda vázala část francouzských a britských vojenských sil.
Mussolini to slíbí.
Velká Británie se opět snaží získat Benita Mussolini k tomu, aby jako v září 1938 dělal prostředníka mezi Berlínem a Londýnem. Mussolinimu to imponuje, informuje Hitlera a čeká na odpověď. Zároveň se však chová tak, aby v případě, že dojde k mírovému řešení mohl veřejnosti dokazovat, že válčit chtěl, kdyby to bylo potřeba.
Důkazem toho je, že 25. srpna 1939 nařizuje částečnou mobilizaci italské armády a fašistických milic. Dne 27. srpna 1939 povolá do zbraně záložníky ročníku 1902 až 1913 a poslední srpnový den předá Umbertu Savojskému a generálu Robertu Gracianimu velení nad dvěma armádními skupinami, do kterých byly rozděleny italské ozbrojené síly.
Ještě 30. srpna 1939 se Ciano, se svolením Mussoliniho, pokouší o nemožné, chce svolat mezinárodní konferenci o polské krizi a Polsku. Večer 31. srpna 1939 se však dozví Mussolini, že Velká Británie s Itálií přerušila telefonní spojení a tak jen suše konstatuje, cituji:
„To znamená válku… Zítra učiním prohlášení ve Velké fašistické radě a sdělím, že bojovat nebudeme.“
Francie se snaží ještě dát Mussolinimu výzvu, aby dosáhl zprostředkování s Hitlerem, ale to už nemá žádný smysl.
Od rána 1. září 1939 vstoupí německé oddíly do nitra Polska a rychle postupují. Jednání nemají žádný smysl a Mussolini končí.
Začala 2. světová válka!!!
Pro Italy to znamená hospodářské a sociální omezení: zákaz provozu soukromých aut, zákaz prodeje kávy, zákaz prodeje masa ve čtvrtek a pátek každý týden, atd…
V deníku hraběte Ciana se historici dozvídají, že pro Mussoliniho byly poslední srpnové dny utrpením. Válka na kterou se tak Duce těšil se hned na začátku stane italskou porážkou, i když to zatím není na bojišti.
Benito Mussolini již vlastně nikdy nepozná radost z vítězství a i ta předchozí vítězství jsou pochybná.
Podle Mussoliniho hodnocení ke svým radostech řadí na 1. místo – vytvoření impéria, na 2. místo – vítězství ve Španělsku, na 3. místo pak – zprostředkování Mnichova.
Na to 4. místo pak má přijít rozhodnutí, že Itálie vstoupí do 2. světové války dne 10. června 1940.
Tady přerušíme pojednání I. díl Italský fašismus, neboť jsme dospěli k 1. září 1939 – tedy k datu vzniku 2. světové války. Pokračování bude II. díl. Německo – Nacismus.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

[Hektor]

25. srpna 1939 informuje Hitlera o tom, že Itálie s ním do války vstoupí jen tehdy, pokud Německo okamžitě dodá Itálii to, co k provádění válečných operací potřebuje.
Mají to být zbraně a suroviny, které by naplnily 17 000 vlakových souprav a dodá, cituji:
„Itálie absolutně nebude moci vstoupit bez těchto zbraní a surovin do války.“

Dostalo Taliansko ten materiál? Existuje záznam čo obsahoval? Predovšetkým ma zaujíma obsah dodávok do 10. 5. 1940
Ďakujem.

Zaujíma ma predovšetkým letecký materiál, palivo, a zbrane.
Napríklad bol v RA jeden Fi-156 a dva Ju-52 zaujímalo by ma čo ešte.
Ak niekto vie tak by mohol prispieť aj vedomosťou akú jednotku predstavuje "vlaková súprava" koľko ton alebo pre predstavu koľko vagónov. Pre zaujímavosť dodám že jeden vagón = 270 000 nábojov ráže 7,62.

[michan]

Takhle přesně na tuny, jak Mussolini vypisuje - tak na to jsem nenarazil.
Ale průběžně byly požadavky Itálie na vojenský materiál plněny - aspoň jsem nenarazil na rozpory.
Musím přiznat také, že obchody mezi Třetí říší a Itálií jsem nestudoval a tak nemohu nějakou hlubší analýzu a syntézu, zde pro Palbu dát. Jestli se někdo z Palbáků o ekonomiku války - a zde o ekonomický vztah - Německo - Itálie zajímá a dá to sem?
Tak ho tímto prosím.