V. díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 1.

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 1.

Mapa Rakousko – Uherského mocnářství v roce 1914.





O „Mnichovské zradě“ Československé republiky velmocemi Evropy již bylo napsáno mnoho historických děl a statí. Byly napsány desítky, ba stovky knih. O Mnichovu hovoří desítky divadelních her, filmů a inscenací.
Přesto se koncem 90. let 20. století na českém nebi objevilo něco jedinečného.
Amatérský historik Miloslav John a jeho historické dílo – ZÁŘÍ 1938 – Role a postoje spojenců ČSR.
Historik Miloslav John sbíral desítky let podklady, desítky let navštěvoval archivy a ověřoval své poznatky se špičkovými osobnostmi čs. armády a čs. zbrojního průmyslu.
Jeho poznatky o „Mnichovské zradě“ jsou mimořádného charakteru a nic se jim v celé ČR nevyrovná.
Dovolte mě abych se i já, při svém popisu Mnichova 1938, držel především poznatků pana Miloslava Johna a jeho díla – ZÁŘÍ 1938. Některé poznatky pana Johna jsou nové a proto se jich, jako nových, budu držet ( Miloslav John čerpá z archivů a historických děl nejen ČSR, ale i Velké Britanie, Francie, SSSR, Rumunska, Itálie, Jugoslávie a dalších států, které měly na Mnichovu 1938 podíl, anebo k tomu měli co říci – to dřívější historici – komunističtí buď nemohli, anebo tendenčně, propagandisticky nečinily). Některé poznatky pana Johna jsou seřazeny tak, že dávají historickým událostem nový smysl. Vše budu popisovat svými slovy, v závažných a jedinečných momentech budu pana Miloslava Johna citovat. Ostatní historické události, které ani být jinak popisovány nemohou, budou vždy popisovány mými slovy.
Chci však vzdát zároveň tímto hold letité historické práci pana Miloslava Johna.
Knihou Miloslava Johna zapadají všechna historická kolečka do sebe a stroj historie – Mnichov 1938 - lze spustit s plnou vážností k těmto událostem.

Mnichov 1938 bude rozdělen na tyto 4 oblasti:
1) Malá dohoda a její vojenský význam v souvislosti s Mnichovem 1938.
2) Československo – Francouzská smlouva z let 1924 – 1938.
3) Československo – Sovětská smlouva z let 1935 – 1938.
4) Cesta k Mnichovské dohodě (zradě).

1) Malá dohoda a její vojenský význam v souvislosti s Mnichovem 1938.
Po 1. světové válce se Rakousko-Uhersko rozpadlo a mírová smlouva podepsaná v St.-Germain dala vzniknout novým státům, kterými bylo Československo, Polsko, Jugoslávie a Rumunsko. Tyto nově vzniklé státy získaly samostatnost, nebo na úkor Rakousko-Uherské říše zvětšily svá území.
Itálie, jako jedna z vítězných velmocí Dohody pak z tohoto dělení získala menší území na Jadranu.
Z celého dělení pak Rakousko zůstalo jen malým státem, který byl osídlen převážně německým obyvatelstvem (95% Němců a 5% Slovanů).
Co se výrazně zmenšilo, to bylo Uherské (maďarské) království. Maďarsko, po podepsání mírové smlouvy v Trianonu (4. června 1920), má ve svých maďarských oblastech 89% Maďarů, 6,9% Němců, 1,8% Slováků a 1,7% ostatních národností.

Mapa území, která připadla jednotlivým státům po Trianonu:



Co které státy získaly je nejlépe vidět na této tabulce č 1:

Tabulka č. 1……Rozdělení Rakousko-Uherska na nové státy.
Stát …………...Z rakouské (předlitavské části)…………. z uherské (zalitavské) části.
..………………...plocha (km čtvereční)..obyvatel………plocha (km čtverečních) obyvatel.
Československo…..78 534……………….10 026 000…….62 993……………….3 565 000.
…………………..(Čechy, Morava, Slezsko……………….Slovensko, Podkarpad. Rus).
Polsko…………….79 562………………..8 138 000……………………………………
…………………..(Halič, Slezsko)……………………………………………………….
Rumunsko ………..10 388……………….....795 000…….102 181………………5 236 000.
…………………...(Bukovina)……………………………(Sedmihradsko)……………..
Jugoslávie…………28 441………………..1 627 000……..63 392………………4 139 000.
……………………(Bosna)………………………………..(Chorvatsko, Slovinsko)………..
Rakousko zbytek….83 853……………….6 534 000………410…………………….297 000.
Maďarsko……………………………………………………92 950………………7 984 000.

Toto nové státoprávní uspořádání sice osvobodí z područí monarchie neněmecké národy, ale nové hranice, které byly stanoveny podle geografických, hospodářských, strategických a etnických hledisek nevyhovují všem bezpodmínečně.
Rakousko-uherské mocnářství bylo pro uvolnění výroby – volný pohyb řemesel – velmi liberální. Plynulo z toho, že jednotlivé národnosti, jejich řemeslníci, putovali po celé říši. Tím se jednotlivé národnosti v Rakousku – Uhersku prolínaly a toto dědictví teď postihlo nástupnické státy. Přistupovalo k tomu také to, že rakouští Němci vždy usilovali o jednotnou germanizaci na rakouském území a Maďaři o maďarizaci na uherských územích. To samozřejmě vzbuzovalo u Slovanů, hlavně u Čechů, sílící odpor. Tento odpor pak v příznivých podmínkách (po 1. světové válce) vedl k pádu celé monarchie.
Ale z habsburské monarchie, z jejího područí osvobozené země, náhle získají hranice, které vzhledem k promísení obyvatelstva není možno stanovit jen z národnostního hlediska.

Tabulka č. 2….Národnostní složení tzv. nástupnických států po rozpadu Rakouska – Uherska.

Stát…........Rozloha (km čtver.)..Obyvatelstvo…………..Národnostní složení v %.
……………………………………………Pol..Něm..Ukraj..Bělorus..Rus..Židé..Češi..ostatní.
Polsko (1931)...388 400……31 915 000..68,9..2,3….13,9….3,1…….0,4…8,6…1,25…1,55.
Polská republika vznikla spojením území okupovaných po 3. rozdělení Polska v 19. století, tj. ze 140 km čtver. s 3 855 000 obyvateli osvobozenými z rakousko – uherského područí a ze 262 700 km čtver. s cca 15 milióny obyvatel patřícími do carského Ruska.

Stát………Rozloha (km čtver.)…Obyvatelstvo………….Národnostní složení v %.
……………………………………………….Češi..Slov..Něm..Rusíni..Pol….Maď..ostatní
Československo..140 408…….14 729 000…50,5…15,6…22,5…3,9…..0,7…4,9…..1,9.
Vedle částí bývalé Rakousko – Uherské říše zahrnovala ČSR od roku 1920 též Hlučínsko (316 km čtver. se 48 000 obyvateli) odstoupené Německem. Podle Statistické ročenky Republiky československé, 1938, s.8., byli Ukrajinci vedeni jako Rusíni a do rubriky „ostatní“ bylo zahrnuto 205 000 Židů, 33 000 Cikánů, 14 000 Rumunů a 6 000 Jihoslovanů. Češi a Slováci byli ve smyslu ústavy vedeni jako národnost Československá.

Stát……Rozloha (km čtver.)….Obyvatelstvo………..Národnostní složení v %.
……………………………………………Jihosl...Alb..Muslim..Něm..Maď….It…Rum...jiní.
Jugoslávie..286 670………..11 996 000…..55,9…2,76…4,4…..2,9….29,46..0,78…1,6…2,2.
Jako Jihoslované bylo do statistiky z r. 1940 uváděno 39% Srbů, 7,9% Chorvatů, 6,4% Slovinců a 2,6% Černohorců. V rubrice ostatní je zahrnuto i 0,7% Čechů a 0,9% Turků.

Stát…….Rozloha (km čtver.)….Obyvatelstva………..Národnostní složení v %.
……………………………………………Rum..Maď..Něm..Židé..Cik..Rus..Ukr..Bulh…jiní.
Rumunsko (1930)..388 400…18 057 000..71,9…7,9....4,1….4,0….1,5..2,3…3,2...2,2…...2,9.
…………………………………………..(75,4)..(8,0)..(4,3)..(5,6)…………..(3,0)…………..
…………………………………………………………z toho v Sedmihradsku………………
……………………………………………48,5…38,2..2,7…..5,8…1,9……...1,8…1,1……….

Poznámka:
V této tabulce č. 2 jsou údaje v závorce z roku 1925. Data z roku 1930 jsou pak převzata z publikace Amural Statistic al Romanici Bucuresti, 1940. Po ztroskotání maďarsko-rumunského jednání o územních ústupcích v Turn Severinu 24. 7. 1939 byla na nátlak nacistického Německa od 30. 8. 1940 připojena k Maďarsku značná část Sedmihradska (43 492 km čtver.s 2 400 000 obyvateli, z nichž bylo 1 100 000 Rumunů). Po 2. světové válce připadla opět převážná část Sedmihradska Rumunsku. Na nátlak SSSR a nacistického Německa muselo dále Rumunsko dnem 15. 9. 1940 odstoupit Bulharsku jižní část Dobrudže (7 965 km čtver. 400 000 obyvatel, osídlenou 200 000 Bulhary, 100 000 Turky a 70 000 Rumuny), která i po 2. světové válce zůstane v Bulharsku. Rovněž v roce 1940 na nátlak SSSR odstoupená Besarábie Rumunsku vrácena nebyla.


Hned na začátku je tady zděděn obtížný menšinový problém, který dříve rakousko – uherské mocnářství neřešilo. Proč také. Vždyť Rakousko – Uhersko vždy usilovalo o germanizaci na svém území a maďarizaci na maďarském území.
Po vzniku nových států je tady náhle problém. Německé a maďarské menšiny, které obývají místy téměř souvislé pruhy kolem bývalých hranic (nebo jsou to národnostní ostrovy ve vnitrozemí), jsou náhle zbaveni dřívějšího privilegovaného postavení, které vyplývalo z jejich příslušnosti k vládě Rakouska – Uherska. Náhle jsou to Maďaři a Němci, kteří se ocitnou v roli podřízených spoluobčanů a do hlavní role, vládnoucí role, se dostávají národnosti slovanské, nebo národnosti toho, kterého státu ( v Rumunsku Rumuni).
Takto změněné vztahy se začínají projevovat hned od počátku v politickém a hospodářském životě nově vzniklých států a pro německou a maďarskou národnost jsou přímo výzvou, aby projevily snahu se odtrhnout i se svým územím, nebo se přímo připojit ke svému – tedy k Rakousku, respektive k Maďarsku. Reakční živly v německé národnosti a v maďarské národnosti samozřejmě tyto snahy živí hned od začátku. Tyto iredentistické snahy dají vzniknout celým iredentistickým hnutím.
V prvních letech po vzniku nových států nepředstavuje poražené Německo bezprostřední nebezpečí, že by se nějakým způsobem staralo o tato hnutí. Tehdy v počátku, jsou zárukou, že nové státoprávní uspořádání bude platit, především velmoci Dohody, které zvítězily v 1. světové válce (Velká Británie, Francie, Itálie a USA) a to stejně jako Versailleská smlouva.
Navíc Německo nepostoupilo Československu, Rumunsku a Jugoslávii žádné území. Proto pro Německo nehraje žádný menšinový problém ve vnitrostátních záležitostech žádnou významnější roli. Ono Německo by ani nemohlo nějak působit, neboť jak víme má Versailleskou smlouvou povolenou jen stotisícovou armádu (Reichswehr), nesmí disponovat moderními těžkými zbraněmi, vycvičenými zálohami. Německo není proto schopno až do druhé poloviny 30. let žádných útočných akcí.
Německo tedy v začátku po 1. světové válce tak velký problém nebyl. Ovšem jinak tomu bylo s Maďarskem.

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 2.

První je tedy Maďarsko, odkud se již krátce po podepsání mírové smlouvy v Trianonu, začínají ozývat hlasy, je to Maďarsko, odkud se začíná šířit tendence získat zpět staré hranice. Jsou to Maďaři, kteří se nemíní smířit s rozpadem „Svatoštěpánské koruny“. Jsou to Maďaři, kteří touží po vzniku „Velkého Maďarska“.
Zprvu jsou to garance Francie, které mírní snahy Maďarů a které trvají na poválečném uspořádání Evropy a Balkánu. Velmi brzy však snižuje hlas Francie názorový rozdíl s Itálií a snižuje ho také Velká Británie, na kterou má vliv maďarská šlechta.
Československá zahraniční politika tyto snahy Maďarů a částečnou podporu Italů vidí. Začíná se proto soustřeďovat především právě na Maďarsko.
Podobný zájem jako ČSR má i Jugoslávie a Rumunsko, kteří si také přejí zachování stávajících hranic. Jsou to tedy vlastně země, které novým státoprávním uspořádáním po 1. světové válce získaly největší část území z „Velkého Maďarska“. Proto se také názory těchto tří zemí nejdříve setkají.
Na počátku podá návrh na uzavření smlouvy o vzájemné vojenské pomoci proti Maďarsku, v případě jeho snah o revize hranic, čs. ministr zahraničí Dr. Beneš. Podá jej již v roce 1919 při jednáních v Paříži.




Dr. Eduard Beneš se se svým návrhem obrátí nejprve na Jugoslávii, ale již začátkem roku 1920 dá stejný návrh i Rumunsku.
Dne 14. srpna 1920 je v Bělehradě slavnostně podepsána československo-jugoslávská smlouva. Smlouva zavazuje oba státy k okamžité vzájemné vojenské pomoci proti Maďarsku. Podle smlouvy má mít každý pokus Maďarska o revizi hranic za následek - okamžité vyhlášení války. Rumunsko se nejprve oficiálně k smlouvě nepřipojí, ale už předem projeví ochotu vyslat své jednotky proti Maďarsku, pokud by došlo k válečnému střetnutí Československa a Jugoslávie proti tomuto státu. Zároveň je Rumunsko připraveno okamžitě mobilizovat svou armádu v tom případě, když dojde k změně maďarské politiky, která by ohrožovala smysl Trianonské smlouvy.
Dočasný nezájem Rumunska připojit se k čs.-jugoslávské dohodě vyplývala totiž z toho, že rumunský ministr zahraničí Take Jonescu chce uzavřít rozsáhlejší smlouvu. Chce uzavřít významný obranný pakt mezi Rumunskem, Polskem, Jugoslávií, Řeckem a Tureckem. Tento rozsáhlý pakt by dle Rumunska lépe zabezpečoval jejich hranice jak proti Maďarsku, tak i proti Bulharsku, ale především proti SSSR. Rumunsko samozřejmě Maďarsko jako potencionálního nepřítele nepodceňuje a vždy je připraveno projevit se jako československý a jugoslávský spojenec.
Italské a Jugoslávské království uzavře v roce 1920 v Rapallo zvláštní smlouvu, která respektuje výsostná práva obou států v oblasti Jadranu. Jugoslávie si však velmi dobře uvědomuje, že jí tato smlouva nezbavuje obav z dalšího vývoje událostí. Jugoslávie si je vědoma rozvoje ambicí Italů na Balkáně. Proto jugoslávská vláda usilovně hledá spojence, kteří by jí v rámci možností garantovali hranice s Itálií a aspoň částečně i s Maďarskem.
Že však také Rumunsko neodmítalo účast na smlouvě proti Maďarsku, tak o tom svědčí i účast zástupců rumunského hlavního štábu armády na prvních čs.-jugoslávských poradách o vzájemné vojenské spolupráci proti Maďarsku.
Převratné události z konce března roku 1921 pak přesvědčivě prověří účinnost čs.-jugoslávské smlouvy a mají vliv i na Rumunsko.
Co se stalo?
Neohlášen přijíždí do Maďarska poslední císař zaniklé „Rakousko-Uherské monarchie“ Karel Habsburk-Lotrinský, po smrti císaře Františka Josefa I. v roce 1917 korunovaný v Budapešti na „Uherského krále“.
Jeho příjezd nevylučoval snahy o změny v uspořádání podunajského prostoru a zároveň narušoval smysl nedávno uzavřených mírových smluv, které zahrnovaly i konečný zánik rakousko-uherské monarchie, a které zbavovaly Habsburky nároku na trůn.
Okamžitě dojde k naprosto spontánnímu zásahu dohodových mocností Francie, Itálie a Velké Británie. Slavnostně uznaný uherský král Károl IV. musí už 5. dubna 1921 okamžitě šupajdit zpět do svého švýcarského exilu.
Příjezd ex-císaře také okamžitě vyvolá vojenskou reakci Československa a Jugoslávie a urychlí souhlas Rumunska se smlouvou. Dříve než se může vojenský zásah Československa, Jugoslávie a Rumunska uplatnit je Karel Habsburk-Lotrringen vyexpedován z Maďarska.
Nyní se „Československo-Jugoslávsko-Rumunský pakt“ namířený výhradně proti Maďarsku urychlil.
Protože bylo slovo „Dohoda“ již od 1. světové války zamluveno pro pakt – Velká Británie, Francie, USA, Itálie, zvolí si tyto 3 státy název „Malá dohoda“.
„Malá dohoda“ - pakt mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem je podepsán dne 21. dubna 1921.
Signatáři této „Malé dohody“ se zavazují k vzájemné vojenské pomoci proti Maďarsku.
Smlouva se nezabývá problematikou zajištění rumunských hranic proti SSSR. Nezabývá se zajištění jugoslávských hranic proti Itálii a nezabývá se ani zajištěním československých hranic proti Rakousku a Německu.
Že „ Malá dohoda“ není jen chiméra a hledání nepřítele za každou cenu, se ukáže hned na podzim roku 1921, kdy je „Malá dohoda“ vystavena první zatěžkávací zkoušce.
Karel Habsburk-Lotrinský (uherský král Károl IV.) si pokoj nedal.
Dne 20. října 1921 přiletěl ex-císař Karel do pohraničního města Soproň (Oldenburg), odkud 22. října 1921 vydá provolání k maďarské vládě a armádě.
Akce ex-císaře Karla vede k okamžitému vyhlášení mobilizace armád „Malé dohody“.
V ČSR je prvním mobilizačním dnem 27. říjen 1921. Koncem druhého mobilizačního dne (28. října 1921) dorazí na maďarské hranice již první větší čs. jednotky (prapory).
Současně jak státy „Malé dohody“ mobilizují, vypuknou v Maďarsku boje mezi jednotkami, které respektovaly závazky vyplývající z Trianonské smlouvy a mezi útvary, které se pod vlivem nacionální propagandy připojí k akci Karla Habsburka-Lotrinského. Maďar proti Maďarovi.
Nejprve se daří a vítězí monarchistické oddíly, které postupují na Budapešť. Tady je však zastaví z celé země postupující jednotky věrné maďarské vládě. K úspěchu jednotek věrných maďarské vládě přispělo i to, že se dozvěděly o nástupu armád „Malé dohody“.
A znovu přijdou ke slovu mocnosti „Dohody“, Velká Británie, Francie a Itálie.
Již začátkem listopadu 1921 podepisuje Maďarsko dohodu, která zahrnuje i zvláštní zákon o ztrátě všech Habsburských nároků na maďarský trůn.
Ex-císař Karel Habsburk-Lotrinský je donucen opustit Maďarsko. Pod eskortou je odvezen do internace na Madeiře, kde velmi brzy umírá.
V průběhu těchto událostí je Rakousku odstoupena část území Maďarska s převážně německým obyvatelstvem - Burgenland. Machinacemi uherské šlechty, které ovlivnily italské kontrolní orgány, v této oblasti zastupující „Dohodu“, zůstane šoproňský výběžek Maďarsku.
V okamžiku, kdy se situace v Maďarsku stabilizuje, zastavuje československá armáda mobilizaci. Postupně odvolává pohotovost a do 26. listopadu 1921 demobilizuje.
Nová československá armáda poprvé jako celek ukáže svou soudržnost a věrnost republice. Historické prameny pak říkají, že mobilizace neproběhla ještě bez problémů (bez specifikace o jaké problémy šlo).
V roce 1921 dojde k dalším posunům hranic.
Nejprve v březnu 1921 se československá vláda připojí k francouzsko-polské konvenci o úpravách polsko-německých hranic v horním Slezsku, kterými se k Polsku připojují kraje o rozloze 46 140 km čtverečních se 3 855 000 obyvatel, z nichž jen část je rodilých Poláků.
Československý hlavní štáb, podporovaný francouzskou vojenskou misí, při těchto úpravách požaduje připojení okresu Leobschütz (Hlubčice), aby byl vyrovnán nepřirozený hraniční výběžek u Krnova. ČSR také doporučuje jednání o navrácení Kladska, které bylo odtrženo od české koruny pruskými výboji v 18. století. ČSR navrhuje i připojení Lužice, čímž by značně získala strategická hodnota severních Čech. Velká Británie se k tomu nestaví kladně, ale také tamější národnostně smíšené obyvatelstvo o to nemá zájem. Připojí se tedy nakonec jen Hlučínsko. Rozhodující je také to, že v otázce připojení Lužice, nemá po zvážení pro a proti, zájem především československá vláda. Jde totiž o připojení oblastí s dalším německým obyvatelstvem, což by znovu zvýšilo již tak dost nepříznivý podíl neslovanských národností v ČSR.
Během polsko-sovětské války dojde se souhlasem „Dohody“ k připojení malé části těšínského vévodství k Československu (na úkor Polska). Je to také po polsko-čsl. konfliktu o Těšínsko - viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=48001#48001
Když ještě nebyly hranice pevně stanoveny.
Polákům se to nelíbí. Nelíbí se jim to ještě i proto, že v této době jsou mezi ČSR a Polskem napjaté vztahy, které se značně vyhrotily, když čs. vláda zakázala dopravovat přes čs. území do Polska vojenský materiál. Tehdy tím byl velice narušen transport francouzských zbraní, protože i německá vláda zakazovala dopravu vojenského materiálu přes své území. V té době totiž ještě v západním Polsku probíhaly boje mezi Poláky a Němci o hranice.
Polské armádě se pak přesto podaří zastavit s francouzskou pomocí nápor Rudé armády a dokonce zažene Tuchačevského jednotky téměř na linii Minsk – Žitomir – Kamenec Podolskij.
Polsko si tak své hranice se sovětským Ruskem posune daleko na východ. Ale zabrané ukrajinské území se pro Polsko stane zdrojem vážného nebezpečí (jak víme vrátí se tento problém Polákům 17. září 1939). Poláci pochopitelně po posunu hranic na východ hledají spojence. Hledají někoho, kdo by jim tyto hranice pomohl garantovat.
V té době také Rumunsko využije poválečné slabosti a politické izolace Ruska a získá celou Besarábii, která byla vždy v historii carskou gubernií Ruska, i když zde také žila početná rumunská menšina. I pro Rumunsko zůstal pro budoucnost problém, jak se ke ztrátě Besarábie postaví sovětské Rusko až zesílí.
Polsko tedy nejprve hledá garance svých východních hranic u Francie. Tam neuspěje. Stejně tak ztroskotá i obranný pakt, který zahrnoval Polsko, Rumunsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko. Polsko se nakonec musí spokojit s nepříliš vyhovující náhradou – protiruskou smlouvou s Rumunskem. Tato spojenecká smlouva zavazuje Polsko a Rumunsko k okamžitému poskytnutí vzájemné vojenské pomoci v případě, kdyby se sovětské Rusko pokusilo získat zpět ztracená území na západě. Smlouva je podepsána mezi Polskem a Rumunskem v březnu 1921.
Původní polský návrh, kterým by se chystaný pakt rozšířil i proti Německu neuspěje. Rumunsko s Německem nehraničí, nemá s ním sporné otázky. Rumunsko má také mnohem větší obavy z Maďarska a proto mu více vyhovuje pakt „Malé dohody“.

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 3.

Sovětské Rusko se po skončení války s Polskem snažilo vymanit z politické izolace v Evropě. Tyto snahy vyvrcholí v dubnu 1922, kdy sovětské Rusko podepíše v Rapallo s Německem smlouvu. Pro Evropu se vždy prezentovala tato smlouva, jako smlouva hospodářská s technickým zaměřením, ale ve skutečnosti se jednalo o pakt dvou států, které byly postiženy Versailleskou smlouvou. Tento pakt totiž již zahrnoval i tajné doložky o úzké spolupráci obou zemí ve zbrojním a leteckém průmyslu. Zároveň ztvrzoval úzké kontakty Rudé armády s německým Reichswehrem.
Po podepsání Versailleské smlouvy nemohly německé zbrojovky a letecké závody vyrábět ani vyvíjet obrněná vozidla a bojové letouny. Němci si proto v Sovětském svazu, stejně jako v některých dalších státech (např. Holandsko a další.) založili pobočky svých továren, ve kterých mohli nerušeně pracovat na vývoji dál.
Smlouvou v Rapallo získali Němci v SSSR dokonce i tajné vojenské základny, ve kterých probíhal výcvik pilotů, tankistů a příslušníků chemického vojska. Stejně tak potom v SSSR probíhají zkoušky nejnovějších zbraní. Spolupráce probíhá až do poloviny 30. let, do doby než se v Německu dostanou k moci nacisté. Do té doby také probíhají i pravidelné vojenské styky obou států.
Československo je jak víme zajištěno proti případnému útoku ze strany Německa spojeneckou smlouvou s Francií ze dne 25. ledna 1924, která je 16. října 1925 v Locarnu doplněna protokoly. Nestane se však součástí Locarnských smluv. Tyto Locarnské smlouvy Německá říše v roce 1936 přestane uznávat a oni tím prakticky zaniknou.
Podle Dr. E. Beneše má „Malá dohoda“ plnit dvě zásadní úlohy:
1) Má představovat zajištění vzájemné pomoci všech tří signatářů proti Maďarsku v případě jeho snah o opětný vznik „Velkého Maďarska“.
2) Je tím vytvořen blok států, který by měl nahradit mocenský a ekonomický význam zaniklého Rakouska – Uherska a měl tak být vytvořen ve střední Evropě a na Balkáně účinný konsolidační prvek.
Státy „Malé dohody“ zahrnují 50 miliónů obyvatel, kteří jsou nerovnoměrně rozptýleni na ploše 700 000 km čtverečních. ČSR, Jugoslávie a Rumunsko obklopují zájmové Maďarsko ze severu, z jihu i z východu. Podle velikosti území představuje blok „Malé dohody“ druhé největší území po SSSR v Evropě. Co do počtu obyvatel zaujímá „Malá dohoda“ třetí místo za SSSR a Německem. „Malá dohoda také disponuje téměř všemi strategickými surovinami včetně nafty (Rumunsko) a může postavit 60 mírových divizí.
Zámyslem „Malé dohody“ je také vytvořit určitou hospodářskou unii, která by si vyměňovala navzájem zboží, suroviny a potraviny, a tak se prosazovala v evropské politice jako důležitý politický a vojenský faktor. Problémem „Malé dohody“ je, že poloha Maďarska v centru států možnosti omezuje.
Mnohem nepříznivějším problémem bylo, že v „Malé dohodě“ měly jednotlivé státy nerovnoměrnou hospodářskou, kulturní a technickou úroveň (všeobecně nejvyšší úroveň mělo ČSR). Také nekvalitní spojení silniční a železniční mezi dvěma královstvími a jednou republikou vzájemné styky znesnadňuje. Maďarsko je sice obklíčeno ze tří stran státy „Malé dohody“, ale zároveň omezuje vzájemné spojení mezi nimi. V případě vypuknutí války by bylo omezené spojení jen přes Rumunsko.
Je to právě politické uspořádání a rozdílné ekonomické podmínky partnerů, co v „Malé dohodě“, zabraňuje většímu prohloubení kontaktů. Co zabraňuje odstraňování rozdílů vyplývajících z odlišných podmínek historického vývoje a značně narušuje účinnější formy hospodářské spolupráce.
Malá dohoda svou podstatou blokuje jen Maďarsko. Tedy řeší jen část problémů těchto tří států. Státy „Malé dohody“ mají s Maďarskem hranice v délce 1 200 km a jeho válečný potenciál převyšují nejméně 6x. Kdyby vypukla válka mezi státy „Malé dohody“ a Maďarskem, třeba i na základě malého sporu s kterýmkoliv ze signatářů, znamenalo by to pro Maďarsko sebevraždu. Státy „Malé dohody“ by totiž v mnohonásobné přesile, v koncentrovaných útocích na nejcitlivější místa Maďarska, válku rozhodly v krátké době.
Pořád je to však jen o Maďarsku. Smlouva se nevztahuje na případ velké evropské války. Důvodů proč státy „Malé dohody“ nechtěly pakt rozšířit na ochranu před ostatními státy je hned několik. Tyto důvody pramení z rozdílných geografických poloh jednotlivých států a z jejich vztahů k sousedům. Pro pochopení celé problematiky si je řekněme.
Jugoslávii a Rumunsko nemohl nikdo přimět k tomu, aby garantovaly československé hranice proti Německu. Nikdo je nemohl přinutit ani k tomu, aby se angažovaly v československo-německé válce.
Československo a Rumunsko naopak nebyly ochotny poskytnout Jugoslávii pomoc proti případným italským ambicím na Balkáně.
Stejně tak Jugoslávie a ČSR nechtěly poskytnout oficiální pomoc Rumunsku při jejich sporu se SSSR.
Byl to začarovaný kruh!!!
Právě touto výhradní orientací na Maďarsko pomalu ztrácí „Malá dohoda“ význam, zvláště pak jak uvidíme dál, je to v 2. polovině 30. let.
Oni totiž samostatné a okrajově zaměřené maďarské iredentistické akce po zkušenosti s Károlem IV. prakticky nepřichází v úvahu. Jen tehdy s Károlem IV. svůj účel „Malá dohoda“ splnila a jako hrozba jí plnila dál.
Jinak však právě pro to jednostranné zaměření a bez jakékoliv formy politického, či hospodářského dorozumění s Maďarskem je „Malá dohoda“ odsouzena k zániku.
Malá dohoda spíše provokuje tajnou činnost maďarských extrémistů a nutí vlastně maďarskou vládu, aby hledala pomoc v Itálii. Přímo to nahrává mocenským choutkám Německa a Itálie, aby se zde v Maďarsku angažovaly.
Československo, její zahraniční politika, nejeví ani snahy garantovat tzv. Neuillskou smlouvu, díky které ztratí Bulharsko po 1. světové válce 10% své rozlohy odstoupením částí svého území Rumunsku, Jugoslávii a Řecku. Bulharsko tehdy svou účastí po boku centrálních mocností (Osa) ztratí přístup k Egejskému moři.
Každý ze tří států „Malé dohody“ měl jiné priority v čase!!!
Když ČSR nepomůže tady tak Rumunsko a Jugoslávie zase naopak obezřetně čelí všem československým a francouzským snahám vytvořit alianci proti Německu.
Právě tímto „Malá dohoda“ ztrácí význam, protože nijak nepočítá se společnou reakcí proti potenciálním mocenským zvratům v Evropě. Každý jednotlivý signatář „Malé dohody“ hledá cestu k zabezpečení svých vlastních hranic samostatně a na tuto neprozíravou politiku v blízké budoucnosti tvrdě dojede.
Přitom si musíme stále připomínat jak se vyvíjela i situace v celé Evropě.
V lednu 1923 obsadí Porúří francouzské okupační jednotky, aby tak donutily Německo k zaplacení válečných reparací. Odejdou odtud až v roce 1924, ale Německo nesmí i nadále v pásmu cca 50 km od toku Rýna udržovat vojenské posádky, stavět opevnění a ani se jinak vojensky angažovat. Československu to v té době nevadilo, neboť bylo kryto československo-francouzskou spojeneckou smlouvou. Na výboje Německa v té době ČSR ani nepomyslelo.
Alianční systém Francie rozšíří smlouvou s Jugoslávií. Smlouva je podepsána 11. listopadu 1927. Tato smlouva s Jugoslávií se nezaměřuje na Itálii, takže nevytváří pro jugoslávské království potřebné zajištění a garance.
Závazky „Malé dohody“ jsou znovu ztvrzeny dne 11. září 1928, a od 21. května 1929 jsou prodlouženy na neurčito s právem jednoroční výpovědi.
Na soustavný tlak francouzské diplomacie, podporovaný ČSR, dojde na květnovém zasedání malodohodových hlavních štábů v roce 1931 k rámcovému vymezení zásadních stanovisek vzájemné spolupráce pro případ, kdyby se některý ze signatářů dostal do války s jiným státem než s Maďarskem.
Dva hlavní představitelé „Malé dohody“ – čs. ministr zahraničí Beneš a jeho rumunský kolega Titulescu, byli přesvědčení zastánci systému kolektivní bezpečnosti opřeného o Francii a úzce spolupracujícího s SN (Společnost národů). Protože polsko-rumunská spojenecká smlouva nezaručuje bezpečné zabezpečení východních hranic obou států (se SSSR), pokouší se Rumunsko dosáhnout samostatně zajištění potřebných garancí užší spoluprácí s Československem a s Francií. Tento rumunský postup je schválen na jednání v Košicích 10. října 1933. O podobné vztahy se pokouší i Jugoslávie. Schůzka se uskuteční dne 4. ledna 1934 v Záhřebu, kde se sejde Dr. Beneš s jugoslávským ministrem zahraničí Jeftičem. Při této schůzce se ukazuje, že Jugoslávie rovněž projevuje zájem zajistit své hranice proti Itálii.
Také v únoru 1934 dojde k vytvoření Balkánského svazu, jehož signatáři (Rumunsko, Jugoslávie, Řecko a Turecko) vytvoří alianci namířenou proti revizionistickým snahám Bulharska.
Když začátkem roku 1933 nastoupí nacisté k moci v Německu, začnou se nacisté postupně sbližovat s fašisty z Itálie. Přes rozpory Německa a Itálie u nich dochází vždy, už i v začátcích, ke shodě, že Versailleská smlouva musí být revidována. Právě tato patronace Německa a Itálie probouzí stejné snahy v Maďarsku a Bulharsku.
Obavy z revize Versailleské smlouvy nerozptyluje ani tzv. „Pakt čtyř mocností“ (Německo, Itálie, Francie a Velká Británie), který byl uzavřen 15. července 1933, i když se v něm říkalo, že bude respektovat poválečné uspořádání Evropy. Pakt má ve skutečnosti jen představovat jakousi protiváhu těžkopádně reagující SN, kde by musely být brány v úvahu i hlasy malých států.
Velmi brzy se ukazuje, že „Pakt čtyř mocností“ není pro Německo a Itálii žádnou nepřekonatelnou překážkou.
Co je však horší, tento pakt významně naruší funkčnost „Malé dohody“, protože připouští možnosti revize mírových smluv arbitrážemi velkých mocností. Pakt dokonce předpokládá jistou míru zrovnoprávnění Německa ve zbrojení.
Státy „Malé dohody“ marně protestují proti možnostem revize Versailleské smlouvy. Štěstím pro ně je, že spory mezi Francií, Velkou Británií, Itálií a Německem jsou takového rozsahu, že se uzavřený pakt vlastně v praxi nikdy nerealizuje. Dokonce francouzský Parlament tento pakt odmítne ratifikovat.
Ale to vše je jen na chvilku.

[michan]

V.díl. ČSR. Mnichov 1938. Č 4.

Víme, že spornými body mezi fašistickou Itálií a nacistickým Německem jsou rozdílné názory na existenci samostatného Rakouska. Nacisté Německa chtějí co nejdříve připojit Rakousko k plánované „Velkoněmecké říši“ (je to nejen Hitlerova srdeční záležitost, ale i plán, který popisuje ve své knize „Mein Kampf“, a který chce realizovat). Německo chce nejen dosáhnout úplného obklíčení českomoravského prostoru, ale chce mít i společné hranice s Maďarskem a Itálií.
Itálie se naopak přiklání k novému systému uspořádání podunajského prostoru, kde by se státy jako Maďarsko a Rakousko opřely o italskou patronaci.
Itálie již tedy v jednání s Maďarskem, které jsou považovány za klíčové body této politiky, naznačuje, že bude možno revidovat Trianonskou smlouvu.
Maďarsko, které bylo dosud paralyzováno „Malou dohodou“ se tak chopí příležitosti uskutečnit alespoň část svých ambicí a začne spolupracovat s Itálií a volí opatrný přístup k Německu.
Nový maďarský ministerský předseda Gömbös uzavře 3. června 1933 s Německem hospodářskou smlouvu. Zároveň, ale jedná ve Vídni a v Římě. V té době jak víme je v Rakousku u moci autoritativní režim premiéra Dollfusse, který je silně ovlivňován italským fašismem. Dollfuss tvrdě potlačuje jak marxistické, tak i nacistické pokusy o zvrat událostí v Rakousku. Tento protikladný vývoj v Rakousku posiluje maďarské naděje, podle kterých se bude moci Rakousko zbavit závislosti na Německu a bude se moci opřít o italské garance. Rakouská samostatnost pak bude moci spolupracovat s Maďarskem (oživování Rakouska – Uherska).
Proto se maďarská vláda, v první fázi, nechce příliš vázat na nacistické Německo a dává přednost spolupráci s Itálií.
Rozkol mezi diktaturami Itálie a Německa pochopitelně velice vítá v té době jak francouzská, tak i čs. diplomacie.
Je to doba kdy neúspěch odzbrojovací konference v Ženevě využije Německo k demonstrativnímu vystoupení ze Společnosti národů. Kdy se Německo chce zaměřit na vlastní cestu získání vedoucí úlohy k Evropě.
Italové postupně rezignují teprve až od roku 1935 na osud Rakouska. Fašistická Itálie se při habešském dobrodružství, ale hlavně po něm, začne zajímat o získání převahy v oblasti Středozemního moře a na Balkáně, což není možné bez těsnější spolupráce s Německem.
Když Itálie přepadne Etiopii (Habeš), po které SN, v té době vedená Dr. E. Benešem, odsoudí Itálii jako agresora a vyhlásí proti ní řadu nepříjemných sankcí, tak je to právě doba, která znamená radikální obrat v italsko-německých vztazích.
Sankce SN totiž příliš mnoho narušují italské hospodářství (zvláště citelný je nedostatek surovin), které by se bez účinné pomoci nacistického Německa zhroutilo. Fašistická Itálie by totiž vůbec nemohla uvažovat o dalším vyzbrojování a tím také i o dalších mocenských ambicích. Prostě bez německého spojenectví začíná být Itálie nemožná.
Rok 1934 poznamenají 2 události, které ohrozí evropský, ale i celosvětový mír.
Tou 1 událostí je, když dne 25. července 1934 vypukne ve Vídni tzv. „hakenkrajclerské povstání“, které z povzdálí podporuje nacistické Německo. Jak víme je při něm zavražděn ministerský předseda Dollfuss. Povstání nakonec potlačí velmi rychle Heimwehr, i když s určitými obtížemi, mimo jiné i za pomoci několika starších čs. obrněných aut Škoda Pa-II, odprodaných vídeňské policii.



Itálie tehdy pošle jako výzvu k Brenerskému průsmyku svých 5 divizí a netají se s tím, že divize budou použity k uhájení rakouské nezávislosti.
Toto potlačení „hakenkrajclerského povstání“ vede k dočasnému ochlazení vztahů mezi Berlínem a Římem. Ale je to právě zaměření Itálie na Afriku a Středozemní moře, pro které Italové velmi rychle přehodnotí svůj postoj.
Ta 2 událost má bohužel na politiku „Malé dohody“ větší dopad.
Dne 9. října 1934 totiž provedou chorvatští nacionalističtí teroristé, pravděpodobně s italskou a německou podporou, atentát na jugoslávského krále Alexandra.




Při atentátu je také zabit francouzský ministr zahraničí Barthou. Obě tyto politické veličiny byly zastánci francouzského systému kolektivní bezpečnosti a zároveň byly příznivci „Malé dohody“.
Atentát v Marseille tehdy vyvolá značný rozruch na politické scéně v celé Evropě, ale i ve světě a nebýt pohotového zákroku britské vlády, mohlo vše vést až k vypovězení války.
Po smrti krále Alexandra a ministra zahraničí Barthou, začíná docházet v Bělehradě k politickým změnám. Ty se projeví v pozvolném odklonu Jugoslávie od prohlubování spojenectví s Francií a s Československem.
Od podzimu 1934 se totiž jugoslávská vláda stále více orientuje na balkánskou problematiku. Jugoslávie se stále více snaží o dobré vztahy k Itálii a k nacistickému Německu. Jugoslávie si všimne, že Maďarsko, které již 5. dubna 1927 uzavřelo s Itálií smlouvu zaměřenou proti pronikání bolševiků do Podunajské nížiny, stejně jako Rakousko, které k tomuto paktu přistoupí v roce 1930, jsou chráněnci Itálie. To by Jugoslávii vyhovovalo, vždyť Itálie již několikrát naznačila, že se nebude stavět proti revizi některých ustanovení Trianonské smlouvy. Nový jugoslávský ministerský předseda Stojadinovič je přesvědčen, že všechny akce zaměřené proti Maďarsku nežádoucím způsobem narušují italsko-jugoslávské vztahy. Jugoslávie potřebuje být kamarád Itálie a právě v této souvislosti se začne nová zahraničně-politická orientace jugoslávské vlády odklánět od „Malé dohody“ jejíž závazky považuje za překonané. Novou orientaci jugoslávské vlády začíná prosazovat jak Stojadinovič, tak i regent Pavel, který zastupuje nezletilého jugoslávského krále Petara.
Příklon Rakouska k Itálii vylučuje také vazbu na Československo a na francouzský systém kolektivní bezpečnosti. Proto je v té době jasné, že Rakousko nemůže být zahrnuto do politiky „Malé dohody“ a ani s Rakouskem nikdo nejedná. Je také úplně jasné, že nemůže být s Rakouskem ani uzavřena žádná vojenská dohoda na obranu proti Německu.
Je to právě ta skutečnost, že Maďarsko i Rakousko jsou chráněnci Itálie, co pronikavě snižuje význam „Malé dohody“. Maďarsko by nikdy nezahájilo svou iredentistickou činnost (snahu o Velké Maďarsko), bez patronace Itálie a v budoucnosti ho může ještě podpořit nacistické Německo.
Pokud se však Německo a Itálie spojí s Maďarskem je „Malá dohoda“ v Evropě naprosto neúčinná.


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99 a 3/05.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.

[Sawyerik]

Československá mobillizace z 27.října 1921 proběhla vzhledem k tomu o jak mladý státní útvar se jednalo velmi úspěšně. Nejlepším důkazem byla reakce světového finančního kapitálu a výrazné posílení kurzu koruny.

[michan]

Celé, celou tu strohou historickou zprávu o mobilizaci z 27. října 1921, mladé nové armády ČSR, jsem si vyanalyzoval trochu jinak.
Mobilizace je ohromný" moloch"!
Zvedá a přemisťuje se velké množství jednotek, velké množství techniky, munice. Zvedá se týlové zabezpečení.
Vše se přemisťuje do předem určených prostorů, tady to bylo na Slovensko a do Podkarpatské Rusi, k hranicím s Maďarskem, do předem určených prostor.
S celým tímto přemísťováním problémy být zákonitě musely.
Armáda, její důstojníci, z nich mnozí byli fronťáci ze Západu z 1. světové války, se vším spokojeni nebyli.
Pozdě mohly dorazit těžké zbraně. S časovou prodlevou mohla být navážena munice. Spojky pozdě předali mobilizační rozkazy. Byl nedostatek tažných zařízení pro dělostřelectvo. A další...
Při první mobilizaci nového státu to možné je.
Důstojníci to vidět musí a musí okamžitě vědět, že je zde třeba zjednat nápravu. Něco se stačí odstranit ihned, něco se musí změnit později, vše se musí dát do nových mobilizačních plánů, a musí se pro to vytvořít podmínky, aby se nedostatky neopakovaly.
Armáda o mobilizaci nebude nic negativního vytrubovat - prostě nedostatky řekne jen mezi sebou, a pak jen řekne - " Ještě nebylo vše úplně v pořádku" !!! Do novin to určitě nedali!!!

Z politického hodnocení je ale jasné, že pro civilní sektor a veřejnost, i světovou, proběhla mobilizace Armády Československého státu dobře a v globále se neměl mladý stát za co stydět.
Dokonce zde některé věci kolego Sawyerik dobře doplňuješ.

[Hektor]

Márne tu hľadám časť kde sa píše o nástupných plánoch pre vojnu s Maďarskom, viem že to tu niekde je ale ak sa spýtam tu takto hádam nebude OT.
Koľko Divízií bolo Maďarsko schopné postaviť v roku 1930(orientačne), 1934(prevrat v Rakúsku), 1938 (Mníchov) 1939(Malá vojna) a 1940 (orientačne)
A podobné údaje prosím aj o Juhoslávií a Rumunsku. Viem že je toho moc ale aspoň približné a orientačné čísla.

[Thór]

Je pravda, že Jugoslávie v roce 1938? mobilizovala spolu s Československem?

[Hektor]

Myslím že to bolo až v roku 1968/69.

[Thór]

Hektor-no to bylo myslím taky, ale kamarád mi tvrdí, že Jugoslávie mobilizovala v r.38 s námi.

[Hektor]

nebol to Yamato? Ostatní totiž mobilizují.

[michan]

Takže postupně.
Varianty nástupních plánů proti Maďarsku ( I. až XIX.) jsou na těchto odkazech:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2803
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2669
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2680

Na začátku 30. let byly maďarské stavy odhadovány na 100 000 mužů, ale mnoho je skryto ve slovech - armády, policejních a četnických sil ( i četnické hlídky měly své letectvo).
Se souhlasem Itálie ( signatář Velsailleské smlouvy a velmoc Dohody) začíná po roce 1931 Maďarsko zbrojit a budovat armádu.
Do té doby oficiélně přiznává maďarská vláda jen 35 000 vojáků a 1 750 důstojníků.
V září 1938 odhaduje německé OKH ( kamarád a spojenec Maďarska), maďarská armáda má 7 pěších divizí ( 14 smíšených brigád) 7 hraničních brigád, 1 divizi jezdeckou a některé další neúplné jednotky. Maďarské dělostřelectvo má mít 260 lehkých a 40 těžkých děl a letectvo 320 bojových letounů v 1. linii.
Němci předpokládali, že po mobilizaci maďarská armáda postaví 21. pěších divizí, 2. jezdecké a zesílí hraniční brigády.
Z mírovéhu stavu se 100 000 armády, by byl válečný stav 250 000 vojáků.
V září 1938 Jugoslávie nemobilizovala.
O postoji Jugoslávie, slovanského státu, je průběžně psáno zde v Příčiny a události vzniku 2. světové války:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=197
V. díl. Mnichov 1938 Č 1. až 37.
Maďarská armáda se také zalekla, Němci jí to vyčítali, a nemobilizovala.
Některé historické prameny uvádějí, že jen Rumunsko posílilo po 23. září 1938 o 40 000 záložníků své severozápadní hraniční prapory.

[Hektor]

Nieje tých diel málo? ) Dakujem Michan.

[michan]

Nezapomínej, že je do roku 1931 nesměla mít a zvláště těžká vůbec, dle Versailles.

[Hektor]

čomu zodpovedala tá hraničná brigáda? Je to niečo ako strelecká?

[michan]

Něco jako trochu více zesílený pěší pluk s hipo - parafrázuji pohonem.

[Hektor]

Takže peší pluk s logistickou jednotkou?

[michan]

Tak nějak.
Ty brigády měly, jestliže měl normální pěší pluk okolo 3 000 mužů tak tady 5 až 6 000 mužů a ze 2 brigád byla divize.

[Hektor]

To že z dvoch brigád vzniká divízia je celkom bežné. A boli to oficiálne armádne jednotky alebo policajné? Predpokladám že políciu Dohoda neobmedzila.

[michan]

Předpokládáš správně, právě v těch policejních a četnických jednotkách se uschovalo lecos, stavy se tedy těžko daly zjistit přesně. Prosím Tě kdo, jestli policie, nebo četnictvo patřilo kam? Né nemohu sloužit.
Myslím, že normálně - ministerstvo vnitra a ministersto obrany.
Oni si to určitě uměli páni ministři ukočírovat, kdo kde co schová...