…jinak známá jako Garand...
Změna je život a proto se po delší odmlce vracím s příspěvkem o zbraních. Na Palbě se objevily hlasy, že nám tu chybí jedna velmi známá zbraň a proto jsem se rozhodla tuto díru zalepit. Nechtěl jsem v předchozí větě použít termín „legendární“, ten bych snad použil u Avtomatu Kalašnikova nebo u Mauseru 98. Někdo prostě tuto pušku zbožňuje, jiný ji vidí jako jednu z mnoha zbraní a snad každý ji viděl v nějakém válečném filmu. Najdete ji v těch nejhorších propadácích (podle mě Bitva v Ardenách), tak i ve skvělých filmech (u mě jednoznačně Příliš vzdálený most). Jak si již absolventi našich škol (i přes několik proběhnutých reforem...) mohli v nadpisu přečíst, bude zde dnes řeč o samonabíjecí pušce Garand, oficiálně zařazenou do výzbroje jako U.S. Rifle, Caliber .30, M1.
Nejprve odbočka do historie. Každý asi viděl nějaký US film z doby „osídlování“ divokého západu, každý hrdina i záporák má vedle nezbytného revolveru také pušku, většinou se ve filmech používá klasická opakovací puška Winchester 1866 s odsuvným závěrem ovládaným pákou. V USA však bylo vyráběno velké množství opakovaček, do vyzbroje armády byla v roce 1861 asi jako první přijata opakovačka Spencer. Za občanské války byla používáno velké množství různých pušek, předovek i zadovek. Po válce nastupuje éra perkusních předovek, předělaných na zadovky, používající jednotné kovové náboje. Ty se udrží ve výzbroji až do konce 19. století. V roce 1892 (94?) přijímá armáda do výzbroje norskou pušku Krag-Jörgensen ráže 7,62 mm (.30-40 Krag, 7,62x60R), do výzbroje se ale dostane až v roce 1896. Námořnictvo používá pušku Lee model 1895(Remington-Lee) ráže 6 mm s přímotažným závěrem. Té se ale námořnictvo rychle zbavilo.
Winchester 1866
Lee 1895
nabíjení Krag Krátce po zavedení pušky Krag-Jörgensen do výzbroje se armáda začíná poohlížet po nové pušce, tentokrát využívající závěr Mauser. Po určitých úpravách (zkrácení hlavně) se puška dostává do výzbroje pod označením Springfield 1903, zpočátku používající náboj .30-03 s oblou špičkou, později od roku 1906 upravený náboj .30-06. Tento výkonný náboj ráže 7,62x63 vydrží ve výzbroji armády pěknou řádku let.
1903
.30-06I když je armáda vybavena moderní opakovací puškou, v roce 1920 vypsala Ordonance Board (ystrojní služba) soutěž na novou, teď už samonabíjecí, pušku. Další soutěž probíhá v roce 1923, v roce 1927 v ní vítězí puška Pedersen ráže .276. Garand nicméně vyvíjí novou pušku na inovovaný náboj .30-06, puška s označením T3 je později přerážovaná na ráži .276 Pedersen. V další soutěži v roce 1929 puška, označená jako Springfield Armory T3E2, vyhrála a byla doporučena k zavedení do výzbroje. Zasáhla však náčelník generálního štábu (Douglas MacArthur) a pušku odmítl zavést do výzbroje právě kvůli střelivu. Garand se proto vrací ke své původní konstrukci T3, upraví ji a v roce 1932 je vyrobena první série pro vojskové testy. 9. ledna 1936 je puška zařazena do výzbroje jako U.S. Rifle, Caliber .30, M1.
Něco bych měl napsat ke konstrukci zbraně. Nevím, jestli má cenu tu popisovat celou konstrukci, stejně by se jednalo o přesné citace ze zdrojů a to se mi moc nelíbí. Automatická funkce pušky je zajištěna odběrem spalných plynů, závěr je poháněn pístem, který tvoří přední část napínacího táhla a nese i napínací rukojeť zbraně. Při pohybu táhla vzad dojde k odemčení závorníku, závěr je unášen vzad, vytahuje z komory prázdnou nábojnici a vyhazovač ji vyhazuje. Závěr se v zadní poloze zastaví, poté jej pružina začíná tlačit vpřed, podavač podává z rámečku nový náboj a závorník jej zasune do hlavně. Pružina stále tlačí na nosič závorníku, díky křivce v něm dochází k pootočení závorníku a uzamčení závěru. Po vystřelení posledního náboje zůstává závěr v zadní poloze, nábojový rámeček je vyhozen z pušky. Zbraň tak zůstává po vystřílení všech nábojů ve střelecké pohotovosti. Po opětovném nabití zbraně je závěr automaticky spuštěn.
Hledí pušku je dioptrické, nastavitelné výškově i stranově, s rozsahem do 1200 yardů (1096,8 metrů – 1 yd = 0,914 m).
Puška byla nabíjena za pomoci nábojového rámečku s osmi náboji .30-06 ráže 7,62 mm (7,62x63). Munice je dodávána již v rámečcích, voják je nosil buď v sumkách na opasku nebo byl vydáván jednorázový plátěný bandalír na šest rámečků. Zde se dají vidět některé nevýhody samonabíjecí pušky s tímto systémem zásobování. Nelze dobíjet jednotlivé náboje, díky „malému“ počtu nábojů v rámečku může dojít k vystřílení zbylých nábojů v nejméně vhodném okamžiku Jinou možností bylo vyhození nevystříleného rámečku. Dalším problémem by mohla být logistika, při intenzivní palbě je spotřeba střeliva daleko vyšší než u klasické pušky. U jiných armád byly samonabíjecí pušky přidělovaný většinou speciálním jednotkám, americká armáda jako jediná zavedla samonabíjecí pušky jako základní zbraň pěchoty.
rámeček .30-06K pušce byl samozřejmě k dispozici bodák, původní model 1905 měl délku čepele 16“ (406,4 mm), od roku je používán model M1 o délce 10“ (254 mm), v roce 1954 je k dispozici bodák M5 s čepelí o délce 7“ (177,8 mm). Samozřejmostí je sada na čištění zbraně, jako speciální doplňky šlo použít nástavce pro odpalování granátů M7 a tlumiče plamene M2.
Výroba pušky začala okamžitě ve Springfieldu, od počátku dubna 1939 ji začíná vyrábět i firma Winchester. Do konce války je ve Springfieldu vyrobeno 3.888.081 pušek, firma Winchester dodá dalších 513.880 kusů. Po válce je výroba ukončena, použité pušky jsou repasovány a zakonzervovány. Situace ale mění po vypuknutí Korejského konfliktu, od roku 1952 je opět výroba započata ve Springfieldu, další výrobci jsou firmy International Harvester Corp. z Alabamy a Harrington & Richardson Arms Comp. z Massachusetts. Ta byla i posledním dodavatel při ukončení výroby v roce 1956. takto bylo nově vyrobeno okolo 250.000 pušek M1. Tím ale historie této pušky nekončí, po zavedení pušky M14 byl určitá série pušek M1 přerážována na nový náboj NATO 7,62x51, delší dobu se ve výzbroji držela verze M1D s optikou.
To by bylo asi vše k pušce M1 Garand. Někdo ji bezmezně obdivuje, jiní ji bere jako každou jinou samonabíjecí zbraň, někomu se zase nelíbí. Já se osobně se pohybuji někde v té druhé skupině, podle mě je to solidní zbraň s jistými nedostatky – jedním z nich je i cena. Jiná než US ekonomika by asi tak nákladnou výrobu za války nezvládla. A mimo to, já jsem spíš příznivcem menších zbraní, v případě WW2 je mým oblíbencem samopal. Proto další článek bude asi o samopalech napadá mě rozšířit na Palbě článek o MP38/40. Ale to až příště.
Technické data pušky vzor M1
ráže – .30-06 – 7,62x63
délka bez bodáku – 1092 mm
délka hlavně – 566 mm
hmotnost bez bodáku – 4,05 kg
hmotnost s bodákem – 4,30 kg
kapacita nábojové schránky – 8 nábojů
Použité zdroje:
A.B. Žuk – Pušky a Samopaly
Ing. Martin Helebrand – Garand čili samonabíjecí puška... - Střelecká revue 6/2006
David Miller - Encyklopedie Zbraní
Dolínek-Francev-Šach – Zbraně I. a II. světové války
http://world.guns.ru
