MYRSKY I ANEB DLOUHÝ A KLOPOTNÝ VÝVOJ
První práce na stíhači domácí konstrukce začaly ve státní letecké továrně Valtion Lentokonetehdas (VL) v Tampere již koncem třicátých let na popud velitele Ilmavoimatu (finského letectva) generálmajora F. J. Lundquista. Zakázka 1094/39 na vývoj a výrobu prototypu přišla 8. 6. 1939. Práce byly uspíšeny koncem roku v souvislosti se sovětskou agresí 30. 113 (ZDE a násl.).
Díky tomu, že VL licenčně vyráběla stíhače Fokker D-XXI a bombardéry Bristol Blenheim, měla poměrně slušné zkušenosti s moderními konstrukcemi. Projekt stíhače pojmenovaného Myrsky (bouře) byl vypracován pod vedením ing. Avro Ylinena, za aeodynamiku byl zodpovědný Torsti R. Verkkola, za statiku Martti Vainia. Projekt byl hotov v prosinci 1940. Konstrukce byla poplatná finským výrobním a materiálovým možnostem, zvláště nedostatku duralu. Křídlo a ocasní plochy byly dřevěné s překližkovým potahem, trup byl tvořen svařenými ocelovými trubkami, potah byl v přední části duralový, v zadní plátěný. Pro pohon byl zprvu uvažován motor Bristol Taurus Mk.III o výkonu 790 kW (1060 hp), ten však byl nedostupný, takže byl nakonec použit Pratt & Whitney R-1830-S3C3-G Twin Wasp o výkonu 830 kW (1115 hp). Paliva bylo neseno 300 l. Plánována byla výzbroj tvořená dvěma kulomety Browning ráže 12,7 mm v trupu a čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 mm v křídle.
Prototyp MY-1 byl zalétán 23. 12. 1941 Erkkim Itävuorim na firemním letišti v Tampeře. Výzroj tvořily pouze dva kulomety LKK/42 ráže 12,7 mm v trupu. Výsledky zkoušek byly špatné, letoun pomalu stoupal, chabá byla ovladatelnost i obratnost, prostě byly nutné výrazné změny.
My-1
Modifikace konstrukce přinesly snížení vzletové hmotnosti z 3240 kg na 2925 kg, což snížilo plošné zatížení křídla ze 194 kg/m² na 175 kg/m². Byla instalována větší VOP bez vzpěr, dřevěná vrtule VLS 80002 místo kovové Hamilton Standard a zasouvání podvozku bylo změněno z hydraulického na elektrické. Úpravy byly hotovy do března 1943, zkoušky začaly v dubnu s pilotem A. Siltavuorim. Bylo při nich dosaženo maximální rychlosti 520 km/h v 3250 m, do 5000 m vystoupal za 6,5 min. Do 26. 11. s ním bylo vykonáno 162 letů.
Ilmavoimat však již dříve odmítl zavést stroj v provedení odpovídajícímu MY-1, které neodpovídalo ani minimálním požadavkům. Proto byly již v květnu 1942 ministerstvem letectví u VL objednány tři další modifikované zkušební stroje (MY-2, -3 a -4). Od MY-1 se lišily upraveným křídlem s o 1 m větším rozpětím, což zvětšilo nosnou plochu z 16,71 m² na 18 m². To a další redukce vzletové hmotnosti na 2820 kg snížilo plošné zatížení křídla na 156 kg/m². K pohonu těchto strojů byl použit motor Svenska Flygmotor STW C-3G (čili švédská kopie Twin Waspu) o výkonu 794 kW (1080 hp) v upraveném krytu. MY-2 měl kovovou vrtuli Hamilton Standard, MY-3 a -4 dřevěnou VLS 8002. Výzbroj tvořily u MY-2 a -3 tři trupové kulomety LKK/42, MY-4 měl v trupu tyto kulomety čtyři, s 220 náboji pro vnitřní a 2 x 240 (260 ?) pro vnější. Další změny byly provedeny mimo jiné na krytu kabiny, podvozku a výfukovém systému.
MY-2 započal zkoušky 30. 4. 1943, ale již 6. 5. byl zničen při přistání. Ani MY-3 neměl mnoho štěstí, 5. 8. nouzově přistál se zataženým podvozkem. Tyto havárie vedly k sestavení komise, která posléze nařídila změny v konstrukci křídla a zadní části trupu. Oprava MY-3 trvala do října, byla při ní také upravena zadní část trupu, místo plátna byla nyní kryta překližkou, což za cenu o 110 kg vyšší hmotnosti napravilo jeho nedostatečnou pevnost. Ani poté však MY-3 smůla neopustila, byl zničen 19. 11. z důvodu flutteru křídla a ocasních ploch při letu střemhlav rychlostí 850 km/h. Pilot A. Siltavuori zahynul. MY-4, určený především pro testy výzbroje, byl 26. 2. 1944 zařazen do stavu HLeLv 26 (Hävittäjälentolaivue - stíhací eskadra) pro vykonání vojenských zkoušek. Také ten byl zničen, 17. 3. se rozpadl při letu střemhlav, pilot J. Marttila zahynul.
My-4Všechny čtyři prototypy jsou známy jako Myrsky I. sarja (1. série) nebo-li Myrsky I.
MYRSKY II ANEB KONEČNĚ DO VÝROBY
Smlouva na výroby 47 sériových strojů Myrsky II. sarja čili Myrsky II byla sice podepsána již 18. 8. 1942, ale problémy při zkouškách a množství změn konstrukce výrobu velmi zpozdily. V té době se šéfkonstruktérem místo A. Ylinena stal ing. E. Wegelius. Sériové stroje měly zadní část trupu po vzoru úprav provedených na MY-3, zesílenou konstrukci křídla a ocasních ploch a upravené prosklení hřbetu trupu za kabinou. Výzbroj byla po vzoru MY-4, navíc byly pod křídlem dva závěsníky RMS-100 pro nesení 100 kg pum nebo 150 l přídavných nádrží. Vzhledem k těmto úpravám stoupla vzletová hmotnost na 2950 kg. První sériový Myrsky II (MY-5) byl hotov teprve v prosinci 1943. Počítalo se s výrobou do poloviny roku 1944, ale po havárii MY-6 23. 6. byla výroba pozastavena a obnovena až na přelomu července a srpna. Prvních 14 Myrsky II dostal Ilmavoimat do konce července 1944. Posledních pět strojů (MY-47 - 51) šlo koncem prosince 1944 z výroby rovnou do skladu, tyto byly až na MY-50 za čas zlikvidovány.
První sériový MY-5Zmíněný MY-50 byl od listopadu 1946 zkoušen se sloty na křídle (po vzoru LaGG-3). Ty konečně plně vyřešily problémy při startu a přistání, k zavedení i dalších strojů však nedošlo.
MYRSKY III
16. 3. 1944 ministerstvo letectví objednalo výrobu deseti upravených strojů Myrsky III. sarja čili Myrsky III. O jaké změny se jednalo není známo. Již 30. 5. (30. 9. ?) však byla zakázka zrušena, žádný stroj nebyl dostavěn.
BOJOVÉ NASAZENÍ
První bojový let provedl již prototyp MY-1, když 14. 9. 1943 pilot P. Kokko odstartoval proti sovětským bombardérům útočícím na město Pori. K boji však nedošlo, nenalezl je.
Neslavný průběh zkoušek způsobil, že Ilmavoimat přijal Myrsky do výzbroje velmi neochotně. Ostatně v době příchodu prvních sériových strojů již měl ve výzbroji nepoměrně hodnotnější německé stíhače Bf 109 G (ZDE). Po vcelku katastrofálních zkouškách prototypů oprávněně panovaly pochybnosti o odolnosti konstrukce, také její konstrukční materiály, dřevo a překližka, se nezdály být vhodné pro drsné podmínky Finska. Toto se bohužel potvrdilo, služby Myrsky provázela řada havárií.
Vzhledem k evidentní nepoužitelnosti Myrsky jako stíhače začaly být koncem července 1944 dodávány k 1. Lantue (letce) TLeLv 12 (Tiedustelulentolaivue - průzkumná eskadra) v Mensuvaaru. Do konce srpna jimy byla vybavena také 2. Lantue. Do 4. 11. bylo provedeno 66 bojových letů. Došlo k setkání s Jak-7 bez ztráty na obou stranách. Později bylo údajně dosaženo dvou poškození sovětských letounů. Tři Myrsky byly poškozeny při přistání. Kritozována byla malá odolnost konstrukce vůči povětrnostním podmínkám.
Další jednotkou vyzbrojenou Myrsky II byla TleLv 16 v Vartsilu, která dostal první stroje v srpnu. Od 28. 9. do 23. 11. bojovala spolu s TLeLv 12 s Němci, ale k setkání se stroji Luftwaffe nedošlo.
Po válce sloužily Myrsky II v HLeLv 11 (což byl v prosinci 1944 přeznačená TLeLv 12) a HLeLv 13 (ex TLeLv 16), patřících do LeR 1 (Lentorykmentti - letecký pluk). Po havárii stroje MY-28, při které 9. 5. 1947 zahynul K. Ikonen, byly uzemněny. Poslední let z Kauhavu do Tamperu provedl MY-50 na zvláštní povolení 10. 2. 1948. Oficiálně byl Myrsky II z výzbroje vyřazen v roce 1953. Ve službě bylo zničeno 21 strojů, především při přistání a letu střemhlav, zahynuli 4 piloti.
O Myrsky se v roce 1940 zajímalo také Švédsko. Jak vycházely najevo nedobré vlastnosti prvního prototypu a vývoj se neúměrně prodlužoval, zájem se vytrácel ve prospěch domácího stíhače FFVS J-22 (ZDE), v mnoha ohledech svým řešením velmi podobného. Ač poháněn stejným motorem jako Myrsky, byl tento stroj poměrně výrazně lepší a Flygvapnet (švédské letectvo), který jej do výzbroje zařazoval od října 1943, jich celkem získal 198.
Myrsky II si se zimou moc nerozumělTECHNICKÉ ÚDAJE (Myrsky II)
ROZMĚRY
Rozpětí: 11 m
Délka: 8,35 m
Výška: 3 m
Nosná plocha: 18 m²
HMOTNOST
Prázdná: 2335 kg (2485 kg ?)
Vzletová: 2950 kg
Maximální: 3215 kg (3125 kg ?)
VÝKONY
Maximální rychlost: 470 km/h v 0 m, 535 km/h v 3400 m
Cestovní rychlost: 355 km/h (400, 440) v 3000 m
Stoupavost: 13 m/s (průměr do 5000 m)
Dostup: 9500 m (9800 m)
Dolet: 500 km, 1200 km (933 km) s PN
Sériový Myrsky IIZDROJE
VL Myrsky, I. Pejčoch, HPM 4 / 2004
VL Myrsky, K. Zalewski, Lotnictwo Wojskowe (nepříliš kvalitní fotokopie, bohužel nevím datum vydání)
Finnish Air Force 39-45, K. Keskinen, K.Stenman, Squadron/Signal Publications 1998
