Námořní síly
___1914 – 1918___
1. díl
Vzestup Ruské říše
Přestože oficiálně se Rusko stalo říší (impériem) na začátku 18. století (1721) za vlády Petra I. Velikého, byla imperiální expanze součástí dějin předchozího státního útvaru, ze kterého Rusko vzešlo, Moskevské Rusi. Její vládci (nejprve knížata, posléze velkoknížata a nakonec carové) zahájili od počátku 15. století dlouhodobou expanzivní politiku, díky které se z nevýznamného údělu stalo srdce Ruska. Za zvláště významnou je nutno považovat osobnost Ivana III. (1462–1505) a Ivana IV. (1533–1584), kteří rozšířili území Moskevské Rusi o severoruské městské státy, jako byl Veliký Novgorod a Pskov (Ivan III.) a o poslední území jednoho z posledních tatarských chanátů v Kazani (Ivan IV.). Za vlády Ivana IV. také započala ruská kolonizace Sibiře. V roce 1639 stanuli Rusové u pobřeží Tichého oceánu a následně založili město Vladivostok, jako důležitý námořní přístav. Rusko také do poloviny 19. století kontrolovalo severoamerickou Aljašku.
Vedle územní expanze byla pro vznik Ruska významná také ideologická prestiž, kterou Moskvě zajistil právě Ivan III. svatbou s byzantskou princeznou Sofii a přijetím byzantské orlice jako státního znaku a titulu cara (od slova ceasar = císař) v roce 1472. Na tuto imperiální tradici a zvláště ideologii Moskvy - Třetího Říma navázal také Petr I. Veliký, který ruskou koncepci říše více pozápadnil.
K nejvýznamnějším územním ziskům 17. století patřilo získání levobřežní Ukrajiny (Malá Rus) a její následné postupné připojení k Rusku jako gubernie. Tyto zisky ukazovaly na novou orientaci Moskvy směrem na Západ, konkrétněji směrem k Polsku a k Pobaltí, jejichž strategický význam si ruští carové dobře uvědomovali.
Stranou nezůstávaly ani oblasti jihovýchodní kolem Černého moře, doposud kontrolované Osmanskou říší nebo jejími klienty. Kontrola nad Černým mořem a potažmo kontrola Bosporu a Dardanel se staly dalším z klíčových momentů ruské imperiální expanze od Petra I. Velikého až do roku 1917. Rusko postupně získalo kontrolu nad pobřežím Černého moře (dobytí Azova bylo první vlaštovkou) a svojí pozici v regionu upevnilo připojením Gruzie na počátku 19.století (1810).

V 18. století se Rusko také významně rozšířilo směrem na západ. Za Petra I. Velikého a jeho nástupců bylo k Rusku zcela připojeno Pobaltí (dobyto na Švédsku), za Kateřiny II. Veliké získalo Rusko východní oblasti Polské Rzeczi Pospolité (část Litvy, východního Polska a Běloruska) a také Krym s přilehlou částí jižní Ukrajiny, kde byly založeny přístavy Sevastopol, Cherson a Oděsa. Jako následek Finské války bylo v roce 1809 k Rusku také připojeno Finsko mající status autonomního velkoknížectví. Tím se ruská expanze směrem na Západ v podstatě zastavila.
Během 19. století se ruské teritorium rozšířilo ještě o několik oblastí: vedle Kavkazu a Zakavkazska se jednalo o Besarábii (1812) na Jihu a jihozápadě, a dále o oblasti ve střední Asii (Chiva a Buchara připojeny v letech 1869-1885). Středoasijská expanze byla součástí ruské koloniální politiky a jeho velmocenského soupeření v regionu s Velkou Británií. Oblast Střední Asie a oblast kolem Kaspického moře umožňovaly přístup do Persie, Afghánistánu a odtud do britské Indie.
Úpadek Ruské říše
Ačkoliv Ruské impérium ještě rostlo, již v průběhu 19. století se prohluboval jeho úpadek. Nízká míra vzdělanosti nižších vrstev obyvatelstva, absolutismus, zaostalost vesnice a zemědělské výroby, dědictví nevolnictví, národnostní otázka a nacionalismu, a konečně obecně pomalá modernizace země, vedly k prohlubování vnitřní krize Ruska. Jedním z projevů krize byla porážka Ruska v Krymské válce (1853-1856) a prodej Aljašky Spojeným státům americký (1867), který byl vynucen zoufalou finanční situací impéria i vědomím, že z dlouhodobého hlediska je Aljaška neudržitelná.
Na počátku 20. století začaly sociálně-politické problémy, se kterými se Rusko potýkalo, eskalovat. Říše se ocitla v hluboké sociálně-politické krizi, jejímiž hlavními jmenovateli byly sílící snahy především středních vrstev a dělnického hnutí o uvolnění režimu a rostoucí odpor neruských národů proti stále agresivnější rusifikaci. Za tohoto stavu se střetlo s Japonskem v boji o vliv na Dálném východě a utrpělo v rusko-japonské válce (1904-1905) drtivou porážku. Ruský vliv na Dálném východě se zhroutil, ruské válečné loďstvo bylo zmasakrováno (viz bitva u Cušimy) a velmocenská prestiž země se ocitla v troskách. Následné dvě ruské revoluce v roce 1905 a 1917 ukázaly na hlubokou krizi samoděržaví a celého sociálního a politického uspořádání Ruska. Přesto vše se však Rusko po drtivé porážce od Japonců (1904-1905) znovu vrhlo na výstavbu moderních námořních sil, které bylo završeno výstavbou 7 moderních bitevních lodí tříd Imperatrica Marija a Gangut. Pro nadcházející první světovou válku se tak s Ruskem muselo opět počítat i na poli námořnickém. Ovšem stejně jako v předchozím konfliktu s Japonskem, zůstalo loďstvo rozděleno na třech hlavních kotvištích rozmístěných příliš daleko od sebe na to, aby mohlo účinně spolu spolupracovat. Proto již na začátku války námořnictvo rezignovalo na vedení hladinového boje a radši se soustředilo na provádění minových operací.
Poslední ranou byla pro Impérium první světová válka, která naplno odhalila jeho nefunkční společenské uspořádání a technologickou zaostalost. Během války se ruská carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky zkolabovala. Oslabený carský režim padl ve víru druhé revoluce a rozvrácenou zemi nakonec, po letech občanské války, ovládli bolševici.

Černomořská flotila, v čele bitevní loď JAN ZLATOUST (1911)
Stav Ruské námořní flotily 1914 - 1918
V době vstupu a následných válečných letech disponovalo Rusko (později Sovětský svaz, od roku 1917) těmito námořními silami:
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
3x bitevní loď _ IMPERATRICA MARIJA _ (1915 - 1917) - výzbroj 12x305mm, 20x130, rychlost 21 uzlů
4x bitevní loď _ GANGUT (1914) – výzbroj 12x305mm, 16x120mm, rychlost 23 uzlů
2x bitevní loď _ IMPERATOR PAVEL I _ (1912) – výzbroj 4x305mm, 14x203mm, 12x120mm, rychlost 18,8 uzlů
2x bitevní loď _ JEVSTAFIJ _ (1911) – výzbroj 4x305mm, 4x203mm, 12x152mm, rychlost 16,6 uzlů
1x bitevní loď _ POTĚMKIN _(1905) – výzbroj 4x305mm, 16x152mm, rychlost 16,6 uzlů
1x bitevní loď _ SLAVA _ (1905) – výzbroj 4x305mm, 12x152mm, rychlost 17,6 uzlů (třída Borodino)
1x bitevní loď _ CESAREVIČ _ (1903) – výzbroj 4x305mm, 12x152mm, rychlost 18,2 uzlů
1x bitevní loď _ POLTAVA _ (1899) – výzbroj 4x305mm, 12x152mm, rychlost 16 uzlů (třída Petropavlovsk)
1x bitevní loď _ ROSTISLAV _ (1899) – výzbroj 4x254mm, 8x152, rychlost 15,9 uzlů
1x bitevní loď _ SVJATITĚLJA _ (1897) – výzbroj 4x254mm, 8x152, rychlost 16,5 uzlů
2x bitevní loď _ SINOP _ (1889 – 1893) – výzbroj 6x305mm, 8x152mm, rychlost 14 uzlů (třída Imperatrica Jekatěrina II.)
1x bitevní loď _ IMPERATOR ALEKSANDER II _ (1889) – výzbroj 2x305mm, 1x203mm, 10x152mm, 4x120mm, rychlost 15,3 uzlů (školní loď)
1x pancéřový křižník _ RJURIK _ (1909) – výzbroj 4x254mm, 8x203mm, 20x120mm, rychlost 21,4 uzlů
3x pancéřový křižník _ BAJAN _ (1903 – 1911) – výzbroj 2x203mm, 8x152mm, rychlost 22 uzlů
1x pancéřový křižník _ GROMOBOJ _ (1900) – výzbroj 4x203mm, 16x152mm, rychlost 20 uzlů
1x pancéřový křižník _ ROSSIJA _ (1897) – výzbroj 4x203mm, 16x152mm, rychlost 19,7 uzlů
4x chráněný křižník _ BOGATYR _ (1902 – 1909) – výzbroj 12x152mm, rychlost 22 (24) uzlů
2x chráněný křižník _ PALLADA _ (1901 – 1903) – výzbroj 8x152mm, rychlost 20 uzlů
1x chráněný křižník _ ASKOLD _ (1902) – výzbroj 12x152mm, rychlost 23 uzlů
1x chráněný křižník _ PRUT _ (1916) – výzbroj 10x130mm, rychlost 17 uzlů (ex Turecký Mecidiye (1903)
2x chráněný křižník _ IZUMRUD _ (1904) – výzbroj 8x120mm, rychlost 24 uzlů
1x chráněný křižník _VARJAG _ (1901) – výzbroj 12x152mm, rychlost 24 uzlů
1x hydroplánová loď _ ALMAZ _ (1916)
4x torpédoborec _ KERČ _ (1917) – výzbroj 4x102mm, rychlost 33 uzlů
2x torpédoborec _ IZJASLAV _ (1917) – výzbroj 5x102mm, rychlost 33 uzlů
8x torpédoborec _ ORFEJ _ (1915 – 1916) – výzbroj 4x102mm, rychlost 32 uzlů
6x torpédoborec _ GAVRIIL _ (1916 – 1917) – výzbroj 4x102mm, rychlost 32 uzlů
5x torpédoborec _ SČASTLIVYJ _ (1915) - výzbroj 3x102mm, rychlost 34 uzlů
4x torpédoborec _ BESPOKOJNYJ _ (1914) - výzbroj 3x102mm, rychlost 34 uzlů
1x torpédoborec _ NOVIK _ (1913) - výzbroj 3x102mm, rychlost 36 uzlů
4x torpédoborec _ LEJTĚNANT ŠESTAKOV _ (1909) - výzbroj 2x102mm, rychlost 24 uzlů
8x torpédoborec _ UKRAINA _ (1905 – 1907) - výzbroj 2x102mm, rychlost 25 uzlů
5x torpédoborec _ TVERDYJ _ (1907 – 1908) – výzbroj 2x75mm, rychlost 23 uzlů
8x torpédoborec _ STAROŽEVOJ _ (1907 – 1908) – výzbroj 2x75, rychlost 26 uzlů
4x torpédoborec _ OCHOTNIK _ (1906) – výzbroj 3x102mm, rychlost 25 uzlů
11x torpédoborec _ LOVKIJ _ (1905 - 1906) – výzbroj 2x75mm, rychlost 25 uzlů
4x torpédoborec _ GAJDAMAK _ (1906 – 1907) – výzbroj 2x102mm, rychlost 25,5 uzlů
10x torpédoborec _ BDITĚLNYJ _ (1906 – 1907) – výzbroj 2x75mm, rychlost 27 uzlů
4x torpédoborec _ FINN _ (1906) – výzbroj 3x102mm, rychlost 26 uzlů
9x torpédoborec _ ZAVIDNYJ _ (1903 – 1907) – výzbroj 1x75, 5x47, rychlost 24 uzlů
6x torpédoborec _ BOJKIJ _ (1900 – 1905) – výzbroj ??, rychlost 26 uzlů
2x torpédoborec _ VNIMATĚLNYJ _ (1902) – výzbroj 2x75mm, rychlost 28 uzlů
3x torpédoborec _ BEZSTRAŠNYJ _ (1900) – výzbroj ??, rychlost 27 uzlů
8x torpédoborec _ PYLKIJ _ (1900 – 1904) – výzbroj 2x75mm, rychlost 27 uzlů
5x ponorka _ AG HOLLAND _ (1916)
1x ponorka _ SVIATOI GEORGI _ (1916)
24x ponorka _ BARS _(1916)
3x ponorka _ NARVAL _(1914)
3x ponorka _ MORZH _ (1913) „třída Nerpa“
1x ponorka _ KRAB _ (1912)
1x ponorka _ MINOGNA _ (1908)
1x ponorka _ AKULA _ (1907)
4x ponorka _ KAIMAN _ (1907 – 1908)
2x ponorka _ KARP _ (1907)
7x ponorka _ HOLLAND _ (1904 – 1907)
6x ponorka _ KASATKA _ (1904 – 1907)
1x ponorka _ DELFIN _(1903)
Zdroje:
Válečné lodě – 2 díl – Hynek, Klučina
Válečné lodě – 3 díl – Hynek, Klučina, Škňouřil
www.battleships-cruisers.co.uk
www.infofila.cz
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org