Od počátku k první moderní ponorce
1.díl
Ponorka USS Alligator dle představ malíře (1862)HISTORIE
Velmi kusé zprávy o podmořských lodích existují již z antické doby, obvykle však lze jen těžko rozlišit fantazie od reality. Skutečná historie ponorek začíná na počátku novověku a je neobyčejně spletitá. Více či méně úspěšné pokusy postavit ponorný člun se v období od 17. do počátku 20. století dají počítat na stovky - "neviditelná" zbraň schopná poměrně levně zlikvidovat nepřátelské loďstvo vzrušovala vynálezce, mecenáše, politiky i admirály.
O ponorky se zajímali už nejvzdělanější lidé středověku. Například záhadný prorok vědeckotechnického pokroku, františkánský mnich Roger Bacon ve 13. století nepochyboval o tom, že lidé jednou budou v takových plavidlech odhalovat tajemství hlubin. Ponorky později kreslil i Leonardo da Vinci a stejné cíle měla tehdy řada dalších konstruktérů. Vždy však zůstalo pouze u nerealizovaných a nerealizovatelných plánů. Není divu: chyběly základní technologické znalosti, materiály, pohon, systémy pro udržení života posádky...
rok 1624
Na počátku 17. století žila na pražském dvoře císaře Rudolfa II. pestrá galerie vědců, alchymistů a umělců, z nichž někteří se nesmrtelným písmem zapsali do historie vědeckého poznání. Mezi ty méně známé patří Cornelius Drebbel, mechanik, alchymista a vynálezce pravděpodobně první úspěšné ponorky.
Drebbel se narodil v Holandsku roku 1572 a na Rudolfově dvoře v Praze působil v letech 1610-1612. U nás na sebe moc neupozornil a po císařově smrti přesídlil do Londýna. Jeho pokus s ponorkou se konal patrně roku 1624 při příležitosti narozenin krále Jakuba I., a je podivuhodné, že hned napoprvé byl úspěšný. Svérázný alchymista se nejen potopil, ale patrně jako první v historii se pak se svým plavidlem i vynořil.
Zdá se, že Drebbel ve své ponorce strávil pod vodou pozoruhodně dlouhou dobu. Podle několika důvěryhodných zpráv totiž jeho člun dorazil pod hladinou až do Greenwich. V dřevěném trupu mělo pobývat 15 členů posádky, z toho 14 tu sloužilo jako veslaři. Hloubka ponoření patrně nepřesáhla několik málo metrů.
Podrobnější údaje o Drebbelově ponorce se bohužel nedochovaly. Z výsledků plavby lze však soudit, že i v době, která neznala lodní šroub, se alchymistovi nějak podařilo vyřešit pohon pod vodou (běžná vesla zde samozřejmě nefungují). Nelehkým oříškem v té době musel být i systém ponořování a vynořování.
Nejpodivnější ale je, že Drebbel patrně objevil kyslík dávno před Cavendishem a dokonce dovedl tento životadárný plyn dodnes neznámým způsobem vyrábět a skladovat. Jeden z jeho současníků o tom říká: "Drebbel soudil, že tělo vzduchu není jednotné, ale pro dýchání jej činí vhodným určitá jeho část. Když je spotřebována, zbytek není schopen starat se o plamen života v srdci. Kromě mechanického zařízení proto měl ve své lodi tekutinu, kterou považoval za hlavní tajemství plavby pod vodou. Vždy, když zpozoroval, že životní části vzduchu je v lodi nedostatek, otevřel tuto nádobu, a tak opět obnovil na nějakou dobu poměr vhodný k dýchání."
Na rozdíl od jiných tehdejších spisů o plavbě pod vodou, to vypadá velmi moderně. Drebbel bud uvolňoval kyslík z nějaké sloučeniny, nebo chemicky vázal oxid uhličitý z vydýchaného vzduchu - nebo obojí, stejně, jako je tomu v dnešních ponorkách a kosmických lodích.
Po Drebbelovi následovali další vynálezci, mezi nimi i jeho syn. Neuspěl ani Denis Papin, který pak místo ponorky světu raději zanechal tlakový kuchyňský hrnec.
rok 1664
V roce 1664 byla v Holandsku zkonstruovaná podobná loď, která je známá též jako rotterdamská loď.
rok 1724
V roce 1724 byla v Petrohradě provozuschopná tzv. tajná loď.
rok 1776 _ Turtle
Roku 1776 sestavil jistý David Bushnell z Connecticatu podmořské bojové plavidlo s názvem Turtle (želva). Jednalo se o stroj ve tvaru vajíčka pro jednoho plavce, který byl ručně poháněl dvěma šrouby a ovládal kormidlem. Ve výzbroji této ponorky byla jedna mina s 130 librami střelného prachu. Tak vznikla pravděpodobně první vyzbrojená ponorka na světě. Dočkala se jednoho bojového úkolu, při kterém se dostala ke svému cíli, ale nedokázala umístit minu do opancéřovaného dna nepřátelské lodi. Ovšem o rok později již byla její činnost úspěšnější a přispěla k potopení anglické fregaty Cerberus.
rok 1800
Dalším úspěšným konstruktérem podmořských člunů byl i Robert Fulton, který počátkem 19.století navrhl, zkonstruoval a předváděl své plavidlo v letech 1800 až 1801ve Francii a v roce 1805 v Anglii.
Američan Robert Fulton se dostal do učebnic jako vynálezce parníku, málo se ale ví, že měl zprvu jiné cíle: chtěl postavit ponorku. Realisticky odhadl, že nejvíc pochopení najde u Napoleona, který na přelomu 18. a 19. století válčil prakticky s celou Evropou a jehož největším problémem bylo britské loďstvo. Fulton proto odjel do Francie a nabídl ambicióznímu Korsičanovi své služby.
Fultonova ponorka měla proudnicový trup z měděného plechu vyztuženého ocelovými žebry dlouhý něco přes 6 metrů a široký asi 2 metry. Pohon stále ještě musely zastat svaly tříčlenné posádky, otáčející osou lodního šroubu, na hladině však ponorka mohla rozvinout důmyslnou skládací plachtu. Výhled pod vodou i na hladině zajišťovala malá prosklená věžička v přední třetině trupu. Útok měl být opět proveden náloží, kterou posádka připevní pod trup lodi. Ponorka dostala jméno Nautilus - první v dlouhé řadě, kde nechybí jak románové plavidlo Vernova kapitána Nema, tak první atomová ponorka světa.
V létě roku 1801 prodělal Nautilus první zkoušky v západofrancouzských přístavech Le Havre a Brest. Ponorka měla před zraky zkušební komise zaútočit na vyřazený škuner. Nautilus se ponořil, pod vodou připlul k cíli a na trup připevnil kovové očko. Skrz něj bylo provlečené lano, na jehož druhém konci byla mina opatřená nárazovou roznětkou. Když Nautilus odplouval a vlekl lano za sebou, přitahoval minu k očku - a tím i k oběti odsouzené ke zkáze.
Nic z toho komise na hladině neviděla. Její členové spatřili jen ponorku mizející pod hladinou, pak dlouho nic a nakonec explozi, která cvičný cíl rozmetala na kusy. Předvádění bylo dokonale úspěšné.
Přesto nakonec Francie ponorky k dobytí světa nepoužila. Jednou z příčin patrně byla svérázná Futonova povaha. Vynálezce svou ponorku po první úspěšné zkoušce zničil a bez dalších prověrek žádal peníze na novou a větší loď. Napoleon však ztratil zájem a Fulton tedy začal konstruovat ponorku pro Brity. Těm však ve skutečnosti nešlo o ponorky (které by mohly ohrozit jejich suverénní postavení na světových mořích), ale o to, mít potenciálně nebezpečný vynález pod kontrolou. Záměrné průtahy nakonec Fultona znechutily natolik, že se vrátil do Spojených Států a věnoval se parníkům.
rok 1851
V polovině 19. století sice již myšlenka ponorky nebyla úplně nová, vlivné kruhy všech námořních mocností ji však stále odmítaly. Jedním z nemnoha, kdo se odvážili jít hlavou proti zdi a podmořskou loď nejen nakreslit, ale také postavit a vyzkoušet byl německý samouk Wilhelm Bauer.
Wilhelm Sebastian Valentin Bauer se narodil 23. prosince 1822 v Dollingenu. Vyučil se soustružníkem dřeva, později však vstoupil do bavorské armády. Tak se roku 1850 ocitl ve válce Šlesvicka-Holštýnska proti Dánsku, které si činilo nároky na území tohoto německého státečku. Dánové zablokovali přístav Kiel - a Bauer svým velitelům navrhl řešení svízelné situace. Měla jím být ponorka, která dánské lodě vyhodí do povětří.
Bauerův plán zpočátku příliš nadšení nevzbudil. Blokáda však byla stále tíživější, a tak vynálezce nakonec dostal 130 stříbrných tolarů a příkaz postavit plně funkční model dlouhý 75 centimetrů. Na základě úspěšného splnění tohoto úkolu pak došlo ke stavbě skutečné ponorky.
V literatuře je tato ponorka nejčastěji pojmenována jako Železný tuleň, nebo Brandtaucher (Zápalný potápěč). Bauerovy dochované plány však nesou pouze označení "submarinní člun" nebo "podmořská loď". Ponorka měla vysoký ze stran zploštělý trup z železných plátů a trochu se podobala lokomotivě. Velitel stál na přídi v malé prosklené věži, síla dvou námořníků nahrazovala motor i pohon čerpadel pro ponoření a vynoření. Vlastním cílem útoku bylo připevnit elektricky odpalované nálože na trupy nepřátelských lodí. Proto měla věž po stranách dvě gumové rukavice, které veliteli umožňovaly manipulaci s minami.
Stavba Železného tuleně probíhala ve znamení zmatků a nedostatku peněz. Úspory vedly mimo jiné i k náhradě drahých nádrží pro zátěžovou vodu jejím prostým napouštěním do prostoru pod podlahu. Později se ukázalo, že jsou věci, na kterých se šetřit nemá - a toto byla jedna z nich.
Únik ze ztroskotané ponorky
Na svou první a zároveň poslední plavbu vyplul Brandtaucher 1. února 1851. Dánské lodě se pro jistotu rozprchly okamžitě po spatření podivného objektu. První ponor dopadl dobře: plavidlo dosáhlo hloubky 5 metrů a bez problémů se vrátilo na hladinu. Při druhém ponoru Bauer úspěšně manévroval pod hladinou. Při třetím ponoření člun náhle ztratil podélnou stabilitu a klesl na dno do patnáctimetrové hloubky. Ukázalo se, že voda volně se pohybující pod podlážkou posunula těžiště člunu víc, než stačilo vyrovnávat posuvné závaží. Kvůli zvětšenému náklonu se pak posunula i železná zátěž volně naházená na dně.
Všechny pokusy o vynoření ztroskotaly. Trup se začal bortit a dovnitř pronikala voda. Oba námořníci zpočátku propadli panice, přesto se Bauerovi nakonec podařilo je přesvědčit, že musí počkat, až se tlak uvnitř a venku vyrovná a pak opustit loď. Právě ve chvíli, kdy zástupy zvědavců na břehu tiše naslouchaly smutečnímu proslovu na počest utopených hrdinů, se z vody v přístavu vyvalilo několik velkých bublin a v nich posádka Železného tuleně. Poprvé v historii se podařil únik ze ztroskotané ponorky.
Válka skončila porážkou Němců a o Bauera přestal být zájem. Neúspěšně nabízel svůj vynález v Rakousku a Francii, zatímco v Anglii jej okradli o jeho nápady. Zakotvil teprve v Rusku, kde se mu podařilo zdánlivě nemožné: v nepřehledné spleti protekcí, korupce a vzájemně bojujících klik, v zemi bez významnějšího průmyslu nejen prosadil stavbu, ale také úspěšně dokončil mnohem větší ponorku, než byl Brandtaucher.
rok 1855 _ Brandtauche
Nová loď se té kielské v mnohém podobala: měla charakteristickou věž na přídi a lidský pohon. Nové bylo kyslíkové zařízení pro regeneraci ovzduší a dva šrouby příčně umístěné v kýlu pro lepší manévrování. Ponorka byla 17 metrů dlouhá a 4 metry vysoká a 3,5 metru široká, vřetenovitého tvaru a byla zhotovena ze železných desek o dostatečné síle, aby unesly tlak vody do hloubky 50 metrů. Pohyb ponorky byl zajišťován vrtulí, která byla umístěna na přídi. Pohonnou jednotkou pak byla lidská síla, kdy lidé roztáčeli vrtuli šlapáním.Dostup byl 50 metrů, doba ponoření 9 hodin.
Ponorka byla dokončena 31. října 1855. Mezi mnoha potížemi provázejícími spuštění byla i neochota popů vysvětit plavidlo, kterému se mezitím začalo říkat Mořský ďábel. Oficiální zkušební plavby začaly až 27. května následujícího roku, ve skutečnosti však provedl Bauer jeden tajný ponor již dříve.
Během testů Mořského ďábla uskutečnil Bauer 133 úspěšných podmořských plaveb. Prověřoval při nich vlastnosti lodě, měřil spotřebu kyslíku posádkou, pozoroval život pod vodou, pokoušel se fotografovat. Na počest korunovace cara Alexandra II vzal na jeden ponor i čtyři hudebníky. Koncert provedený na dně prý bylo dobře slyšet i na lodích plovoucích na hladině do okruju 150 metrů.
Mezitím se však nad ponorkou začaly stahovat mraky. Bauer musel čelit udání, že pod vodou nechal hrát Košutův revoluční pochod. Cítil, že za intrikami stojí skupina vlivných důstojníků, jejímž nástrojem je nejspíš jeho zástupce, poručík Fedorovič. Marně však naléhal na jeho odvolání.
Při sté třicáté čtvrté plavbě měla ponorka před zraky komise složené z vysokých důstojníků vyhodit do povětří vyřazenou plachetnici. Ve chvíli, kdy u kormidla stál Fedorovič, však narazila na dno a uvízla ve vodních řasách. Po vypuštění vodní zátěže se příď zvedla nad hladinu a Bauer tudy nechal vystoupit posádku. Otevřeným průlezem se však dovnitř nahrnula voda a Mořský ďábel klesl na dno.
Bauer ještě navrhl novou loď, tentokrát již s motorem, ale brzy na to Rusko opustil. Roku 1859 vydal v Německu první odbornou knihu o ponorkách, v roce 1861 vedl úspěšné práce při vyzvedávání potopeného parníku na Bodamském jezeře. Dělal pokusy se střelbou pod vodou, zabýval se dokonce konstrukcí letadla. Většinu času však bojoval o holou existenci a nakonec skončil upoutaný na lůžko s tuberkulózou kostí. Když mu přenesli právě vydaný Vernův román 20 000 mil pod mořem, řekl prý zklamaný vynálezce: "Lidé čtou knihy, zatímco u mne by mohli číst ve skutečnosti". Zemřel 18. června 1872.
V roce 1887 narazili potápěči při čištění dna Kielského zálivu na vrak Brandtauchera. Loď byla vyzdvižena, restaurována a vystavena. Během druhé světové války se některému spojeneckému pilotovi povedl unikátní zásah: uprostřed velkoměsta trefil bombou ponorku - a ještě ke všemu již jednou potopenou. Brandtacher pak prodělal další rekonstrukci a je ke spatření v námořním museu v Kielu, kam byl roku 2002 převezen z někdejšího Armee Museum v Drážďanech.
rok 1862 _ USS Alligator
Právě probíhající občanská válka ve Spojených Státech Amerických přispěla řadou technických vynálezů k pokroku v oboru válčení. Mimo jiné i sestrojením první z řady ponorek USS Alligator. Tato ponorka navíc byla oproti ponorce „Tuertle“ Američana Davida Bushnella zařazena k námořnictvu. Na podzim roku 1861 se námořní vedení dotázalo firmy Neafie a Levy, jestli by bylo schopno sestrojit podmořský člun, který navrhl francouzský inženýr Brutus DeVilleroi. Odpovědí byla ponorka Alligator, která byla spuštěna na vodu 1.května 1862 a dokončena 13.června 1862. Jednalo se o ponorku s výtlakem 275 t (plný výtlak pod vodou 350 t), o délce 14 metrů. Pohon lodi byl zajišťován ručně a osádka čítala 12 lidí (1 velitel, 1 kormidelník, 1-2 řidiči, 8 mužů zajišťujících pohon). Rychlost ponořené ponorky se pohybovala mezi 2 až 4 uzly. Hloubka ponoru byla jen pár metrů, většinou kolem 2 až 3 m. První americká ponorka zařazena do služby se potopila v bouři za nevyjasněných okolností 2.dubna 1863, při bojové misi v Port Royal, Jižní Karolína.
rok 1863 _ Plongeur
Až doposud byly všechny podmořské čluny poháněné lidskou silou. Prvním opravdu moderním podmořským člunem vybaveným motorem byla ponorka francouzského ing. Bruna a admirála Bourgeoise jménem „Plongeur“, která byla poháněna stlačeným vzduchem (180 psi). První plavba byla uskutečněna 16.dubna 1863. Ovšem pokus nebyl příliš úspěšný, protože motor nedával dostatečný výkon a plavidlo mělo navíc malou stabilitu.
rok 1864 _ CCS Hunley
V roku 1864 vrcholí Americká občanská válka mezi státy Unie a Konfederace. Lodě Unie blokují od počátku války přístavy Konfederace, jejíž hospodářství tím silně trpí. Onoho dne 17.února se pod hladinou přístavu Charlestown sune osmimístná ponorka jménem „Hunley“ a míří ke své budoucí oběti, lodi Unie USS Housatonic. Následný výbuch potápí loď během pouhých 5 minut přičemž zemřelo 5 členů posádky, ostatní se zachraňují na člunech. Od tohoto data začínají ponorky čím dál tím více promlouvat do průběhu válčení. CCS Hunley však nebyla první ponorkou Konfederace, tou se stala Ponorka Pionyr, která se testovala na jezeře Pontchartrain, ale v boji nebyla nikdy použita.
rok 1881
V tomto roce byla zahájena první sériová výroba ponorek na světě a to ponorka polského vynálezce Stefana Drzewieckeho ve službách carského Ruska. Celkem bylo postaveno 50 ponorek, které ale byli ještě na ruční pohon (lidskou silou). O pár let v roce 1884 postavil prototyp ponorky na elektrický pohon.
Zdroje:
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
http://www.battleships-cruisers.co.uk
http://www.submarine-history.com
http://www.wikipedia.org
http://www.21stoleti.cz
. Prostě natočili vesla po/proti proudu. Spíš by mě zajímalo, jak se mohli ponořit 
