Britské ostrovy
1.století po Kristu
Královna BoadiceaBoudicca - (též Boadicea, Boudica, Bodicea), královna britského kmene Icenů, stála v čele povstání proti dobyvačným Římanům (v letech 59 - 61 n. l. ). Z prvopočátku se povstání dařilo a Keltové dobyli několik měst; toto snažení vyvrcholilo zničením sídla Londonium (dnešní Londýn), kde pobili IX. římskou legii. Pak následovala odplata, Icenové byli poraženi a Boudicca spáchala sebevraždu (předpokládá se, že se otrávila).
Přibližně kolem roku 59 – 60 n.l. umírá král Icénů Prasutag. Icénové byli keltský kmen žijící v jižní Anglii (Norfolk, Suffolk), která v té době byla od Caesarových dob okupována Římskou říší, a kteří byli za vlády krále Prasutaga spojenci Římanů. Ve své závěti ustanovil dědičkami trůnu své dcery a manželku Boudiccu (Boaidiceu) jako jejich opatrovnici. Ta na základě manželovi závěti převzala legálně vládu. V té době byla Boudica zralá žena, která měla dvě dospívající dcerky. Boudicca prý byla zrzka, nosila barevné šaty, přes které měla přehozený modrý plášť sepnutý sponou, byla vysoká. Jinak se toho o ní moc neví, přece jenom už je to hezkých pár století. U Keltů bylo normální, že bojovaly i ženy, a Boudicca válečnice rozhodně byla. Dokonce jednou z největších válečnic vůbec.
Římská správa na toto převzetí moci neprodleně zareagovala, avšak reakce byla veskrze nepříznivá. Římský správce Dacianus zabavil královský majetek a poklad, ale především nechal královnu veřejně zbičovat a její dcerky znásilnit. Tím se dopustili těžkého zločinu v očích Keltů. Navíc se římané rozhodli vybudovat na provinciálním foru v Camolodunu obrovsou svatyni, která zboš'tovala císaře Claudia (dobyvatel Británie). To byla, jak napsal Tacitus "do očí bijící bašta cizí vlády". K tomu všemu ještě navíc byli Římští výběrčí daní nemilosrdní a prokurátor Decianus Catus byl nechvalně známý svou nenasitností.
Římané se však domnívali, že si tímto aktem upevnili moc nad Icény a dále se radši věnovat své oblíbené kratochvíli – vybíjení druidů a keltských kněžek. S částí vojska se přeplavili na posvátný ostrov Mona (Anglesey), aby tamní obyvatelstvo povraždili (v ltech 60 - 61 po Kr. a znovu 78-79 po Kr.). I sám Caesar byl 100 let před touto vzpourou přesvědčen že druidismus přišel do Galie ( a dalších keltských zemí) právě odsud a že druidové se na ostrov vracejí aby prohloubili svoje vědomosti.
Pád Camulodunumu (Colchester)
Bezbranní druidové a černé kněžky byli bez milosti pobíjeni a posvátné dubové háje byly zničeny. A zatímco se Římané radovali ze svého „vítězství“ přišla k nim zpráva o děsivém povstání proti římským usedlíkům ve východní Colonii. Rozhádané keltské kmeny se totiž spojili a usoudili, že je třeba se zbavit římské nadvlády. Odhadem na 120.000 keltských bojovníků (u Keltů bojovaly i ženy) vytáhlo - pod vedením královny Boudicci – proti městu Camulodunum (Colchester).
Bylo to skutečné moderní město s tekoucí vodou, lázněmi a kanalizací. Obyvateli byli převážně římští vojenští veteráni s rodinami (po absolvování vojenské služby dostal veterán právo se oženit a byla mu v hraniční oblasti dána k dispozici půda ke kolonizaci). Neštěstím města byl jeho bouřlivý rozvoj. Nedávno strhli část hradeb, aby bylo místo pro další domy. Správa města po informacích o blížících se Keltech požádala o pomoc vojenskou posádku v Londýně (Londinium). Římský správce Dacianus odeslal na pomoc, která byla spíš výsměchem, pouhých 200 mužů. To město nemohlo spasit.
Útok Britů byl strašlivý, město bylo vlastně okamžitě zničeno a velká část obyvatel pozabíjena. Podle jednoho popisu rudovlasá Boudicca promlouvala ke svým jednotkám a chrlila na "takzvané dobyvatele" opovržení. "Jsou to"...říkala,...muži, kteří se koupou v teplé vodě, jedí vyumělkované lahůdky, pijí neředěné víno, potírají se myrhou, spí na měkkých lůžkách a jejich spolunocležníky jsou chlapci...a jsou otroky neschopných hráčů na lyru".
Jen v místním chrámu ještě dva dny odolával zbytek obránců a čekal na pomoc. Avšak marně. To co následovalo bylo daleko hrůznější. Obyvatelé, kteří útok přežili, nebyli zabiti, ale strašlivým způsobem umučeni. Včetně žen starců a dětí. Kronikář Cassius Dio zanechal popis toho, jak ti lidé umírali ve strašných bolestech mučení. Následně bylo celé město vypáleno.
Londinium (Londýn) kolem roku 200 n.lPád Londinia (Londýn)
Královna Boudicca pak se svým vojskem vytáhla roku 61 na hlavní římské město Londinium (Londýn) na britských ostrovech. Londýn byl však dobře opevněn a měl i silnou vojenskou posádku. Část IX. legie, která měla Londýn bránit, byla umístěna v různých malých pevnostech více či méně vzdálených od Londýna. Přesto v městě zůstala spousta obyvatel a část IX. Římské legie (asi 2.500 mužů pod vedením Quinta Petilliuse Cerialise). I přes nepočetnou obranu se Londýn (kde zůstali převážně starci, ženy a děti) bránil dost dlouho. Cassius Dio popisuje hrdinné činy obránců, kteří již věděli, že je mnohem lepší být zabit v boji, než padnout Britům do rukou. Konzul Suetonius (který již shromáždil všechny římské vojáky) dokonce zvažoval, že se k Londýnu vrátí a obráncům pomůže. Když Londýn padl, neměli vítězové vlastně ani koho mučit. Nacházeli jen mrtvé. Celé rodiny se navzájem pozabíjely. Ze zbytku IX. Legie přežilo údajně jen 500 vojáků.
Pád Verulamiuma (St. Albans)
Po pádu Londýna však Boudica udělala velkou chybu. Zaútočila a také dobila neopevněné město Verulamium (St. Albans). Toto město nebylo výhradně římské, ale obyvatelstvo tvořili převážně Britové. Po jeho dobití ztratila Boudica všeobecnou podporu místního obyvatelstva Britské kolonie. Mnohé keltské kmeny, jako například Atrebaté a Brigantové ji opustili.
Bitva u Watling Street (rok 61)
Keltové: cca 100.000 až 230.000 bojovníků (ztráty v bitvě cca 80.000)
Římané: cca 10.000 až 12.000 legionářů (ztráty v bitvě cca 400)
A právě tehdy se Boudicca střetla s římskými legiemi v čele s Gaiem Suetoniem Paulinem, který připravil Britům léčku. Dodnes se neví, kde přesně se odehrála poslední bitva královny Boudicci. Místo však bylo vybráno Římany a bylo u nějaké soutěsky, na jejímž konci se Suetonius opevnil. Proti sobě stála dvě rozdílná vojska. Profesionální vojáci s dobrou výzbrojí a výcvikem. A proti nim převážně zemědělci a pastevci s doma dělanou výzbrojí, kde dominoval dlouhý a těžký keltský meč.
Britové (kteří se po předchozích úspěších již cítili neporazitelní) si dokonce přivezli na povozech své rodiny, aby viděli zajímavou podívanou - porážku římského vojska.
Před bitvou objížděla prý královna a její dcery v bojovém voze (vůz měl po stranách připevněné kosy) připravené vojsko. Povzbuzovala a prý uvedla celou svou armádu do ohromného nadšení (na tomto voze bývá často zobrazována na sochách, obrazech atd.).
Při prvním útoku Britů ženoucích se do soutěsky proti pozicím nepřítele se římští legionáři ubránili ve své semknuté formaci („želva“). Nepřešli však ihned do tradičního protiútoku. Britští diváci, aby lépe viděli, popojeli blíže k soutěsce a teprve poté Římané se svými smrtícími oštěpy a v sevřené formaci vyrazili. Britové byli v pasti. V soutěsce Římané použili svá lehká a těžká kopí a především pak krátký meč „gladius“, který se ukázal v těsném prostoru jako vhodnější zbraň. Britové neuměli bojovat v tak sevřeném prostoru a nemohli se rozmáchnout svými těžkými a dlouhými meči a ani semknuté kohorty Římanů se jim nepodařilo nějakými bočními údery prorazit. Za nimi navíc byly jejich rodiny, které znemožnily ústup ze soutěsky. Byla to smrtonosná past, která právě sklapla na plno. Římané pobili ženy Britů i jejich tažná zvířata spolu s bojujícími muži. Tacitus píše, že zemřelo na 80 000 Britů proti čtyřem stovkám mrtvých Římanů. Ovšem zdroje se různí nejen co ztrát týče, ale i samotných vojsk. Tak například Tacitus (Anály XIV) uvádí 10.000 mužů, včetně 14. a 20.legie a pomocných sborů. Jiné zdroje uvádí 7.000 až 8.000 legionářů a dalších 4.000 pomocných sborů včetne jízdy. Co se britskcýh sil týče, tak Tacitus uvádí nějakých 100.000 zatímco jiný historik Cassius Dio uvádí počet ke čtvrt milionu.
ZÁVĚR
Byla královna mezi těmi osmdesáti tisíci mrtvých bojovníků? Podle římských historiků spíše ne. Tacitus uvádí, že zahynula ihned po bitvě vlastní rukou. Dio Cassius uvádí, že požila jed. O dcerách královny se již historie nezmiňuje a neznáme ani jejich jména ani další osudy. V každém případě chování římského správce vehnalo Kelty do této krvavé vzpoury, která stála životy mnoha desítek tisíc obyvatel britských ostrovů a vypálení tří velkých a důležitých měst (odhaduje se, že v těchto třech městech zemřelo dohromady 70.000 až 80.000 obyvatel, Britů i Římanů a v závěrečné bitvě u Watling Street dalších 80.000). Je možné, že za vznikem a následným vývojem tohoto povstání mohl stát i římský císař Nero a to jak v tom pozitivním tak i negativním slova smyslu (řízení provincie, určení správce, postup potlačení povstání … atd.).
Zajímavé je, že ani jeden z dějepisců nenapsal, že by byla Boudicca krutá. Naopak všichni se shodují v tom, že se strašnému mučení snažila zabránit. Také Suetonius řekl, že královna byla nejen statečná, ale i laskavá a spravedlivá. Kdyby se mu ji nepodařilo nalákat do nastražené léčky, možná by se dějiny Británie vyvíjely jinak. Určitě by Keltové a jejich tajemní druidové nezmizeli v propadlišti dějin tak náhle.
V současnosti
Boudicca se dostala do podvědomí i díky knížce Boudicca od Mandy Scottové (zatím vyšel jen první díl Ve znamení orla). Taktéž byl na motivy této historické osobnosti natočen v roce 2003 film „Královna bojovnice“ režisérem Billem Andersonem.
Druidové
Co je o nich psáno na www.wikipedia.org:
Druidové - byli keltští duchovní a mezi lidmi měli výsadní postavení. Směli kupříkladu vstupovat na posvátná místa, na slavnostech měl druid první slovo, které pronesl dokonce dříve než král, na slavnostech vykonávali oběti a jejich slovo bylo mnohdy rozhodující. Z prací římských spisovatelů a válečníků víme, že dokázali dav běsnících válečníků jediným slovem zcela uklidnit nebo naopak přivést k zuřivosti.
Přes všechno, co o druidech napsali Římané a křesťanští věrozvěsti (přičemž obě tyto skupiny měli zcela pochopitelně zájem vykreslit druidy v co nejhorším světle), dnes víme, že keltští druidi nebyli uzurpátoři a netěžili z domnělé primitivity národa. Vykonávali-li oběti, nebyly to oběti lidské, nýbrž zemědělské či řemeslnické (část úrody, předměty s náboženskými motivy,…). Měli zřejmě velké znalosti z oblasti bylin a přírodních „surovin“ vůbec, jelikož to byli výborní léčitelé a patrně ovládali i umění hypnózy, neboť, jak tvrdí historické prameny, dokázali zapříčinit, že zraněný necítil bolest, a jistě ovládali i astronomii a astrologii, jelikož už tehdy sestavili horoskop (stromokruh), který velice dobře koresponduje s běžným systémem slunečních znamení.
O učení a praktikách keltských druidů toho dnes mnoho nevíme, jelikož sami zakázali zapisování čehokoliv, co se týkalo rituálů a druidské nauky. Tyto záležitosti se předávaly pouze ústní formou. Všichni druidi se dokonce každoročně scházeli a vyměňovali si své poznatky. Jedním z míst kde se scházeli bylo i město Carnut na území dnešní Francie.
Jen jednoho jediného druida známe jménem, a tím je Eduen Diviciacos, který byl diplomatem a jako jeden z mála cizinců byl pozván do Římského senátu, kde jednal s Caesarem. Jistou ukázkou toho, jak moc byli druidové vážení, je to, že do senátu byl vpuštěn i se svým štítem a mečem.
Druidové uctívali rovněž stromy, zejména duby. Posvátné byly tzv. nemethony, neboli posvátné dubové háje, kam měli povolen vstup pouze tito kněží. Zde věštili a spojovali se s jiným světem. Byli to rovněž výjimeční „politici“, svým rozumem zamezili mnoha bratrovražedným válkám, které často mezi jednotlivými kmeny probíhaly. Jakmile se jednalo o vnější ohrožení, tak všichni táhli za jeden provaz.
Jak již bylo řečeno, druidové byli i keltskými kněžími. Keltové věřili v přírodní medicínu a posvátnou rostlinou jim bylo jmelí. Později po střetu se středomořskými kulturami Říma a Řecka přejali také jejich systém bohů. Nejvyšším bohem s jejich systému byl Taranis. Mezi další významné bohy patřil Lugh - dobrý bůh světla, Cernunos, Epona a Sequana. Jako posvátná zvířata uctívali jelena, koně a kohouta. Svým bohům přinášeli i lidské oběti, většinou však obětovali zvířata... Druidové
Keltští druidové nejsou jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Carnutu, v městě na území dnešní Francie.
Je s podivem, že při současném stupni rozvoje poznání je mnoho publikací staršího vydání neustále opisováno a znovu vydáváno i s již vyvrácenými omyly a chybami. Už téměř tradicí se stalo psát (začal s tím patrně již římský historik Plinius ve svém díle Naturalis historia), že keltští druidi prý šestého dne v měsíci konali obřad léčící neplodnost. Při něm měli být obětováni dva bílí býci a druidi měli do svých bílých plášťů nasekat zlatým srpem jmelí z dubů. Připravený nápoj měl vyléčit problémy s potencí.
Tedy: druidi skutečně bílé pláště nosili. Vše bílé bylo totiž Kelty považováno za posvátné, protože je toho v přírodě málo. Už z toho důvodu nikdy nebyli obětováni bílí býci. Za prvé byli posvátní a za druhé by také velice brzy došli, kdyby byli obětováni hned po dvou. Kromě toho by se také neměl kdo „postarat“ o zplození nových telat, jelikož býků je obecně daleko méně než krav. Za druhé, jmelí: to totiž sice na dubech roste, ale zcela výjimečně. Na dubech můžeme častěji najít jiného cizopasníka, jmenuje se ochmet. Keltové sice považovali za posvátný jak dub, tak jmelí (dodnes v něm lékaři nalézají netušené léčebné účinky podobně jako v hadím jedu), ale je nepravděpodobné, že by jmelí sbírali na dubu. A onen záhadný srp? Dodnes nebyl na keltských nalezištích nalezen ani jediný exemplář. Zlato také vydrží v zemi daleko déle než např. železo, přesto je železný srp při vykopávkách běžným nálezem. Tento omyl tedy není ničím jiným než výplodem příliš bujné Pliniovy fantazie. Přesto je dnes v řadě knih prezentován jako fakt.
Zdroje:
Ostrovy Dějiny - Norman Davies - 2003
www. civilizace.mysteria.cz
www.fanaticus.org
www.wikipedia.org
www.navajo.cz
Poděkování Martanovi za kontrolu prapopisu.
) bylo vyšetřování "katastrofálního poklesu vybraných daní za povstání a po jeho potlačení".
)