Mapa střetnutí Royal Navy a Kriegsmarine ve dnech 7., 8. a od rána na 9. dubna 1940.
Časně ráno 9. dubna 1940 zazní na severu Norska, u Lofot, výstřely těžkých děl bitevních křižníků. Co je to za výstřely, které otevírají celou sérii námořních bitev, po kterých se ukáže, jak tvrdou daň německá Kriegsmarine zaplatila za vylodění v Norsku, a tyto ztráty Kriegsmarine jsou jednou z příčin, proč Německo neuskuteční pozdější invazi do Velké Británie, a jak k nim došlo?
Dne 8. dubna 1940, celý den pronásleduje celá britská Home Fleet, v příšerném počasí, v Severním moři - přízrak – německou Kriegsmarine. Ale německá Kriegsmarine, její vyloďovací svazy, na moři nejsou, neboť německé úderné svazy Kriegsmarine se dle přesného časového plánu, většina z nich nezpozorována a proto bez odporu, přibližuje ke svým cílům.
Nejvíce na severu, německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau s 10 torpédoborci (SKUPINA I.), dosáhnou 8. dubna 1940 ve 20 hodin ústí Vestfjordu. Tady se 10 německých torpédoborců pod velením komodora Bonteho, jehož vlajkovou lodí je torpédoborec „Wilhelm Heidkamp“, od bitevních křižníků oddělí a před svítáním 9. dubna 1940 se vydá do Narviku.
Německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau zamíří, za sílící vichřice a prudké sněhové bouře, na severozápad, aby podle plánu Waserübung, vyčkávaly v Arktidě na dobu, kdy jich bude zapotřebí, aby podpořily ostatní německé námořní síly, až se budou vracet po vylodění v Norsku na své základny na jihu.
Vlajková loď Gneisenau se Scharnhostem – zde ještě ve společnosti s Admirál Hipper.
Moře je tak rozbouřené, že i tak těžké lodě jakými Scharnhorst a Gneisenau jsou, musí snížit rychlost na 7 uzlů, aby zabránily poškození.
Když se přiblíží svítání dne 9. dubna 1940, jsou oba německé bitevní křižníky teprve západně od Skomvaerského majáku na jižním výběžku Lofotských ostrovů. Tím se také stane, že když se objeví první denní světlo, nad divoce rozbouřeným mořem, objeví bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, na temném západním obzoru záblesky z výstřelu těžkých děl. Německé bitevní křižníky narazí zcela nečekaně na svaz britského admirála Whitwortha, který v této chvíli tvoří bitevní křižník „Renown“
a 9 torpédoborců. Důvodem toho, že se svaz admirála Whitwortha ocitne právě v těchto místech, je také počasí. Právě když se rozednilo natolik, že bylo vidět do vzdálenosti 10 mil, zahlédne Whitworthův svaz proplouvající německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau.
Již z líčení situace z 8. dubna 1940 víme, že britská Admiralita nařídila 4 torpédoborcům minového svazu a jejich 4 eskortám, aby opustila Vestfjord a připojily se ke svazu admirála Whitwortha.
Tehdy 8. dubna 1940 plul admirál Whitworth jižním kursem, zprvu doufaje, že se setká s německým svazem, který způsobil zánik britského torpédoborce Glowwormu (kapitán Roope). Protože měl tehdy Whitworth u Renownu jen jeden torpédoborec, uvědomil si, že v mlze, mracích a vichřici má jen malou naději, že německý svaz dostihne. Obrátil se proto raději na sever. Také poslední hlášení Admirality vyjadřovalo pravděpodobnost, že německý svaz směřuje do Narviku, což učinilo z ústí Vestfjordu, kde se na jeho konci nachází Narvik (viz. mapa) – naprosto klíčové místo, které musí britská flotila obsadit. Tak se 8. dubna 1940 v 17 hodin 15 minut setká „Renown“ s britskými torpédoborci u Skomvaerského majáku, když mezitím přišla ta nešťastná zpráva o tom, že německý Admirál Hipper a jeho doprovod je spatřen u Trondheimu na západním směru. Admirál Whitworth zvažoval různé možnosti, ale podle úvah Admirality, chtěl především zabránit Kriegsmarine, aby prorazila do Atlantiku a nakonec se rozhodl, že zůstane na širém moři, kde by mohl nepřítele dostihnout. Neměl informace o potopení Rio de Janeiro, a i když byl přesvědčen, že asi k invazi Němců do Norska dojde, zůstal na moři, neboť chtěl hladinové loďstvo Němců donutit k boji.
A je tak úplně jasné, že jak britská Admiralita, tak i zde admirál Whitworth, otevře tímto ústí Vestfjordu – tuto bránu do Narviku.
Když admirál Whitworth a jeho torpédoborce odplují od Vestfjordu a ocitnou se uprostřed polární bouře, obdrží od Admirality krátce po setmění rozkaz – „Soustřeďte se na to, abyste zabránil jakémukoliv německému svazu přiblížit se k Narviku!“
Rozkaz Admirality je označen – „Velmi naléhavé!“
Splněn však být nemůže, a i tak je pozdě!!!
Britská Admiralita i admirál Whitworth totiž neví, že otevřely Vestfjord a že 10 německých torpédoborců komodora Bonteho, které unikly zuřícímu moři si již razí opatrně cestu fjordy do Narviku.
Admirál Whitworth se svými torpédoborci, které mají omezené možnosti kursů jimiž mohou na rozbouřeném moři bez nebezpečí plout, dospějí k závěru, že mají bezprostřední povinnost udržet své lodě pohromadě a hlavně způsobilé plavby i boje pro případ střetnutí, ke kterému by mohlo 9. dubna 1940 dojít. A tak admirál Whitworth, když se od velitele Home Fleet dozví, že k němu ještě plují „Repulse“, Penelope“ a 4 torpédoborce, oznámí svůj záměr – „Hlídkovat v ústí Vestfjordu, až se počasí uklidní!“
Zároveň pak svým torpédoborcům sděluje(s křížkem po funuse), že jejich úkolem je zabránit německým silám dostat se do Narviku. Nařídí jim tak držet kurs až do půlnoci, potom se mají otočit k jihu, aby se tak eskadra dostala za svítání 9. dubna 1940 k Vestfjordu. Ale tento západní kurs se ukáže pro britské torpédoborce jako nemožný, protože na běsnícím moři jsou torpédoborce neovladatelné. Britská eskadra se tak musí obrátit na severozápad, aby se dostala z nejhorší bouře. Když se pak o půlnoci síla vichřice poněkud zmírní, ale ve skutečnosti je to pořádně až ve 2 hodiny 30 minut ráno 9. dubna 1940, odváží se britský admirál změnit kurs na jih, k Vestfjordu, to když má pocit, že se jeho torpédoborce neztratí v husté sněhové vánici, nebo nepřevrátí.
Proto britská eskadra admirála Whitwortha ve 3 hodiny 37 minut ráno je ještě asi 50 mil od Skomvaeru a směřuje k jihovýchodu, rychlostí 12 uzlů. Torpédoborce jsou roztaženy za zádí „Renownu“. Tak se stane, že se znenadání na východě, pod černými bouřkovými mraky, objeví siluety 2 válečných lodí. Nejprve je prozkoumána první silueta, která je identifikována jako německý bitevní křižník „Gneisenau“ a pak je zpozorováno, že za ním pluje druhá loď, kterou je bitevní křižník Scharnhorst. Tady je nutno však říci, že pro podobnost siluet různých tříd německých těžkých lodí, jej britští námořníci nejprve pokládají za těžký křižník třídy „Admirál Hipper“.
Německé lodě plují na severozápad, tedy opačným kursem než „Renown“. Jsou však v nevýhodě pokud jde o světlo. Vůbec neví, že mají společnost.
Ale v pološeru časného rána 9. dubna 1940 je ještě vzdálenost moc velká, než aby mohl miřič v dělostřeleckém středisku „Renownu“ rozeznat cíl svým dálkoměrem. Námořní kapitán Simeon, velitel „Renownu“, obrátí svou loď na východní kurs, aby tak zmenšil vzdálenost a zároveň dá zvýšit rychlost na 20 uzlů. Dálkoměřiči velice brzy zachytí „Gneisenau“ ve svých čočkách na vzdálenosti 19 000 yardů. Okamžitě jak se „Renown“ znovu obrátí na kurs, který je souběžný s nepřítelem, začne se jeho 6 děl ráže 380 mm plynule otáčet ve svých věžích až se ustálí na cíli. Ještě několik posledních oprav vzdálenosti a náměrů, pak zvuk zvonků, který dává povel k palbě – a pak se již loď nahýbá na bok a celá otřásá, když ve 4 hodiny 5 minut 9. dubna 1940 vychrlí děla 380 mm své první výstřely.
Na „Gneisenau“ sice před 15 minutami nejasně „Renown“ zpozorovali, ale nemohli zatím zjistit zda jde o přítele, či nepřítele. A tak teprve 6 minut poté co „Renown“ spustil palbu, začíná německý „Gneisenau“ odpovídat.
Scharnhorst byl zcela zaskočen, neboť vlajková loď mu nedala žádné varování. První poplach na Scharnhorstu způsobí navigační důstojník, který chtěl využít krátkého vyjasnění oblohy ke zjištění polohy lodě. Zamířil svůj sextant na západní obzor, ale místo hvězdy uviděl oranžové záblesky – to „Renown“ zahajoval palbu.
Obrovské granáty přilétají ze tmy a zvedají obrovské sloupy vody okolo „Gneisenau“. Teprve tehdy se rozbíhají obsluhy děl německých lodí na svá místa. Rozpoutá se dělostřelecký souboj.
Němci mohli na „Renown“ soustředit 18 děl ráže 280 mm. Kdyby v boji Němci pokračovali, mohlo se stát postavení britské lodě, s jejími 9 děly 380 mm velice špatné.
Ale admirál Lütjens viděl ještě další velké množství záblesků děl. Byly to britské torpédoborce, které střílely ze svých 120 mm děl, které na takovou vzdálenost a v takové bouřce nedostřelily. To však admirál Lütjens nevěděl a myslel si, že se jedná o další britskou bitevní loď.
Lütjens věděl, že v jeho plánu není, aby bojoval proti britským bitevním lodím. Věděl, že v této fázi boje nemůže proti dvoum britským bitevním lodím bojovat.
„Renown“ je 2x zasažen těžkými granáty 280 mm, které však neproniknou hluboko a způsobí jen malé škody. „Renown“ svým jedním 380 mm granátem zasáhne přední stěžeň „Gneisenau“ a zničí přitom hlavní stanoviště řízení palby. Než je na německé lodi řízení palby převedeno na náhradní systém, zůstane v akci jen její druhotná výzbroj ráže 150 mm.
Německý admirál Lütjens má dost, nechce dál riskovat a vydá rozkaz obrátit k severovýchodu a zvýšit rychlost, zatímco Scharnhorst proplouvá kýlovou brázdou své sesterské lodi a zakryje jí kouřovou clonou.
