PALBA.CZ

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 5.


Mapa střetnutí Royal Navy a Kriegsmarine ve dnech 7., 8. a od rána na 9. dubna 1940.




Časně ráno 9. dubna 1940 zazní na severu Norska, u Lofot, výstřely těžkých děl bitevních křižníků. Co je to za výstřely, které otevírají celou sérii námořních bitev, po kterých se ukáže, jak tvrdou daň německá Kriegsmarine zaplatila za vylodění v Norsku, a tyto ztráty Kriegsmarine jsou jednou z příčin, proč Německo neuskuteční pozdější invazi do Velké Británie, a jak k nim došlo?

Dne 8. dubna 1940, celý den pronásleduje celá britská Home Fleet, v příšerném počasí, v Severním moři - přízrak – německou Kriegsmarine. Ale německá Kriegsmarine, její vyloďovací svazy, na moři nejsou, neboť německé úderné svazy Kriegsmarine se dle přesného časového plánu, většina z nich nezpozorována a proto bez odporu, přibližuje ke svým cílům.
Nejvíce na severu, německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau s 10 torpédoborci (SKUPINA I.), dosáhnou 8. dubna 1940 ve 20 hodin ústí Vestfjordu. Tady se 10 německých torpédoborců pod velením komodora Bonteho, jehož vlajkovou lodí je torpédoborec „Wilhelm Heidkamp“, od bitevních křižníků oddělí a před svítáním 9. dubna 1940 se vydá do Narviku.
Německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau zamíří, za sílící vichřice a prudké sněhové bouře, na severozápad, aby podle plánu Waserübung, vyčkávaly v Arktidě na dobu, kdy jich bude zapotřebí, aby podpořily ostatní německé námořní síly, až se budou vracet po vylodění v Norsku na své základny na jihu.

Vlajková loď Gneisenau se Scharnhostem – zde ještě ve společnosti s Admirál Hipper.




Moře je tak rozbouřené, že i tak těžké lodě jakými Scharnhorst a Gneisenau jsou, musí snížit rychlost na 7 uzlů, aby zabránily poškození.
Když se přiblíží svítání dne 9. dubna 1940, jsou oba německé bitevní křižníky teprve západně od Skomvaerského majáku na jižním výběžku Lofotských ostrovů. Tím se také stane, že když se objeví první denní světlo, nad divoce rozbouřeným mořem, objeví bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, na temném západním obzoru záblesky z výstřelu těžkých děl. Německé bitevní křižníky narazí zcela nečekaně na svaz britského admirála Whitwortha, který v této chvíli tvoří bitevní křižník „Renown“




a 9 torpédoborců. Důvodem toho, že se svaz admirála Whitwortha ocitne právě v těchto místech, je také počasí. Právě když se rozednilo natolik, že bylo vidět do vzdálenosti 10 mil, zahlédne Whitworthův svaz proplouvající německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau.
Již z líčení situace z 8. dubna 1940 víme, že britská Admiralita nařídila 4 torpédoborcům minového svazu a jejich 4 eskortám, aby opustila Vestfjord a připojily se ke svazu admirála Whitwortha.
Tehdy 8. dubna 1940 plul admirál Whitworth jižním kursem, zprvu doufaje, že se setká s německým svazem, který způsobil zánik britského torpédoborce Glowwormu (kapitán Roope). Protože měl tehdy Whitworth u Renownu jen jeden torpédoborec, uvědomil si, že v mlze, mracích a vichřici má jen malou naději, že německý svaz dostihne. Obrátil se proto raději na sever. Také poslední hlášení Admirality vyjadřovalo pravděpodobnost, že německý svaz směřuje do Narviku, což učinilo z ústí Vestfjordu, kde se na jeho konci nachází Narvik (viz. mapa) – naprosto klíčové místo, které musí britská flotila obsadit. Tak se 8. dubna 1940 v 17 hodin 15 minut setká „Renown“ s britskými torpédoborci u Skomvaerského majáku, když mezitím přišla ta nešťastná zpráva o tom, že německý Admirál Hipper a jeho doprovod je spatřen u Trondheimu na západním směru. Admirál Whitworth zvažoval různé možnosti, ale podle úvah Admirality, chtěl především zabránit Kriegsmarine, aby prorazila do Atlantiku a nakonec se rozhodl, že zůstane na širém moři, kde by mohl nepřítele dostihnout. Neměl informace o potopení Rio de Janeiro, a i když byl přesvědčen, že asi k invazi Němců do Norska dojde, zůstal na moři, neboť chtěl hladinové loďstvo Němců donutit k boji.

A je tak úplně jasné, že jak britská Admiralita, tak i zde admirál Whitworth, otevře tímto ústí Vestfjordu – tuto bránu do Narviku.

Když admirál Whitworth a jeho torpédoborce odplují od Vestfjordu a ocitnou se uprostřed polární bouře, obdrží od Admirality krátce po setmění rozkaz – „Soustřeďte se na to, abyste zabránil jakémukoliv německému svazu přiblížit se k Narviku!“
Rozkaz Admirality je označen – „Velmi naléhavé!“
Splněn však být nemůže, a i tak je pozdě!!!

Britská Admiralita i admirál Whitworth totiž neví, že otevřely Vestfjord a že 10 německých torpédoborců komodora Bonteho, které unikly zuřícímu moři si již razí opatrně cestu fjordy do Narviku.

Admirál Whitworth se svými torpédoborci, které mají omezené možnosti kursů jimiž mohou na rozbouřeném moři bez nebezpečí plout, dospějí k závěru, že mají bezprostřední povinnost udržet své lodě pohromadě a hlavně způsobilé plavby i boje pro případ střetnutí, ke kterému by mohlo 9. dubna 1940 dojít. A tak admirál Whitworth, když se od velitele Home Fleet dozví, že k němu ještě plují „Repulse“, Penelope“ a 4 torpédoborce, oznámí svůj záměr – „Hlídkovat v ústí Vestfjordu, až se počasí uklidní!“
Zároveň pak svým torpédoborcům sděluje(s křížkem po funuse), že jejich úkolem je zabránit německým silám dostat se do Narviku. Nařídí jim tak držet kurs až do půlnoci, potom se mají otočit k jihu, aby se tak eskadra dostala za svítání 9. dubna 1940 k Vestfjordu. Ale tento západní kurs se ukáže pro britské torpédoborce jako nemožný, protože na běsnícím moři jsou torpédoborce neovladatelné. Britská eskadra se tak musí obrátit na severozápad, aby se dostala z nejhorší bouře. Když se pak o půlnoci síla vichřice poněkud zmírní, ale ve skutečnosti je to pořádně až ve 2 hodiny 30 minut ráno 9. dubna 1940, odváží se britský admirál změnit kurs na jih, k Vestfjordu, to když má pocit, že se jeho torpédoborce neztratí v husté sněhové vánici, nebo nepřevrátí.
Proto britská eskadra admirála Whitwortha ve 3 hodiny 37 minut ráno je ještě asi 50 mil od Skomvaeru a směřuje k jihovýchodu, rychlostí 12 uzlů. Torpédoborce jsou roztaženy za zádí „Renownu“. Tak se stane, že se znenadání na východě, pod černými bouřkovými mraky, objeví siluety 2 válečných lodí. Nejprve je prozkoumána první silueta, která je identifikována jako německý bitevní křižník „Gneisenau“ a pak je zpozorováno, že za ním pluje druhá loď, kterou je bitevní křižník Scharnhorst. Tady je nutno však říci, že pro podobnost siluet různých tříd německých těžkých lodí, jej britští námořníci nejprve pokládají za těžký křižník třídy „Admirál Hipper“.
Německé lodě plují na severozápad, tedy opačným kursem než „Renown“. Jsou však v nevýhodě pokud jde o světlo. Vůbec neví, že mají společnost.
Ale v pološeru časného rána 9. dubna 1940 je ještě vzdálenost moc velká, než aby mohl miřič v dělostřeleckém středisku „Renownu“ rozeznat cíl svým dálkoměrem. Námořní kapitán Simeon, velitel „Renownu“, obrátí svou loď na východní kurs, aby tak zmenšil vzdálenost a zároveň dá zvýšit rychlost na 20 uzlů. Dálkoměřiči velice brzy zachytí „Gneisenau“ ve svých čočkách na vzdálenosti 19 000 yardů. Okamžitě jak se „Renown“ znovu obrátí na kurs, který je souběžný s nepřítelem, začne se jeho 6 děl ráže 380 mm plynule otáčet ve svých věžích až se ustálí na cíli. Ještě několik posledních oprav vzdálenosti a náměrů, pak zvuk zvonků, který dává povel k palbě – a pak se již loď nahýbá na bok a celá otřásá, když ve 4 hodiny 5 minut 9. dubna 1940 vychrlí děla 380 mm své první výstřely.
Na „Gneisenau“ sice před 15 minutami nejasně „Renown“ zpozorovali, ale nemohli zatím zjistit zda jde o přítele, či nepřítele. A tak teprve 6 minut poté co „Renown“ spustil palbu, začíná německý „Gneisenau“ odpovídat.
Scharnhorst byl zcela zaskočen, neboť vlajková loď mu nedala žádné varování. První poplach na Scharnhorstu způsobí navigační důstojník, který chtěl využít krátkého vyjasnění oblohy ke zjištění polohy lodě. Zamířil svůj sextant na západní obzor, ale místo hvězdy uviděl oranžové záblesky – to „Renown“ zahajoval palbu.
Obrovské granáty přilétají ze tmy a zvedají obrovské sloupy vody okolo „Gneisenau“. Teprve tehdy se rozbíhají obsluhy děl německých lodí na svá místa. Rozpoutá se dělostřelecký souboj.
Němci mohli na „Renown“ soustředit 18 děl ráže 280 mm. Kdyby v boji Němci pokračovali, mohlo se stát postavení britské lodě, s jejími 9 děly 380 mm velice špatné.
Ale admirál Lütjens viděl ještě další velké množství záblesků děl. Byly to britské torpédoborce, které střílely ze svých 120 mm děl, které na takovou vzdálenost a v takové bouřce nedostřelily. To však admirál Lütjens nevěděl a myslel si, že se jedná o další britskou bitevní loď.
Lütjens věděl, že v jeho plánu není, aby bojoval proti britským bitevním lodím. Věděl, že v této fázi boje nemůže proti dvoum britským bitevním lodím bojovat.
„Renown“ je 2x zasažen těžkými granáty 280 mm, které však neproniknou hluboko a způsobí jen malé škody. „Renown“ svým jedním 380 mm granátem zasáhne přední stěžeň „Gneisenau“ a zničí přitom hlavní stanoviště řízení palby. Než je na německé lodi řízení palby převedeno na náhradní systém, zůstane v akci jen její druhotná výzbroj ráže 150 mm.
Německý admirál Lütjens má dost, nechce dál riskovat a vydá rozkaz obrátit k severovýchodu a zvýšit rychlost, zatímco Scharnhorst proplouvá kýlovou brázdou své sesterské lodi a zakryje jí kouřovou clonou.

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 6.

Britský bitevní křižník „ Renown“ admirála Whitwortha to však nemínil vzdát, otočil se a začal pronásledovat nepřítele. Nasadil všech 9 děl 380 mm proti Scharnhorstu. Vichřice, která od půlnoci pomalu slábla, nyní vála od severovýchodu. Nyní pluly všechny 3 velké lodě proti ní. Německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau nyní zvýšily rychlost na 28 uzlů, tím začaly nabírat přes příď spousty vody. Byly to stovky tun zpěněného moře co naráželo znovu a znovu na jejich přední dělové věže. V tu chvíli to byl další 380 mm granát, který prorazí dálkoměrnou kopuli na přední velitelské věži německého Gneisenau, kudy začíná proudit voda, která zaplaví dělostřeleckou centrálu. Pak třetí granát 380 mm zasáhne protiletadlová děla. To už má německý admirál Lütjens jediné přání – co nejrychleji se odpoutat od nepřítele, který se mu drží v patách. Scharnhorst a Gneisenau tak stále udržují vysokou rychlost, a to i za cenu, že nárazy vln vyřadí přední dělové věže z činnosti. Britský „Renown“ se snaží udržet s Němci krok, ale ani admirál Whitworth si nemůže dovolit nechat poškodit zde na severu svou jedinou velkou loď. A tak „Renown“ snižuje postupně rychlost, která klesne na 20 uzlů. To nahrává Němcům do noty, stále se vzdalují, až zmizí v sněhovém mraku – boj je dočasně přerušen.
„Renown“ však změní kurs více k východu, což znamená, že se ohromné vlny přesouvají na pravobok a loď nyní může plout rychleji, i když to není přímo za nepřítelem. A Angličané nepřítele znovu zpozorují, je sice vzdálen více než předtím, a pluje stále vysokou rychlostí k severu. Dělostřelecký souboj začíná nyní znovu a obě nepřátelské strany při něm kličkují, aby se vyhnuly zásahům. Tak jak narůstá vzdálenost, začíná být palby neúčinná. I když se „Renown“ snažil, jednu chvíli plul dokonce 29 uzlů, jeho úsilí bylo marné. Německé bitevní křižníky ještě naposledy zahlédl v 6 hodin 15 minut (9. dubna 1940), to už byly ale daleko vepředu a mimo dostřel. Admirál Whitworth Němce pronásledoval až do 8 hodin, pak se obrátil k západu, aby nepříteli odřízl cestu, kdyby se ten pokusil prorazit zpět na jih.
Již brzy po 9. hodině pak zachytí admirál Whitworth rozkaz britské Admirality vrchnímu veliteli Home Fleet admirálu Forbesovi, který mu nařizuje připravit plány pro útok na Bergen a Trondheim. V rozkaze je dodatek, který se týká „Renownu“ – „Nutno střežit Narvik, aby se zabránilo německému výsadku, neboť tam patrně budeme chtít sami vylodit určité síly.“
Již předtím přikázal Whitworth svým torpédoborcům, které zůstaly při honičce za Scharnhorstem a Gneisenau pozadu, aby hlídkovaly u ústí Vestfjordu a poslal tam se stejným úkolem „Repulse“ s jeho doprovodem. Dále nařídil, aby se všechny síly v této oblasti setkaly 9. dubna 1940 v 18 hodin.
Teprve tedy po 9 hodině ranní se začíná jasně rýsovat celý rozsah německé invaze. A tak během dopoledne dne 9. dubna 1940 nařídí vrchní velitel Home Fleet admirál Forbes námořnímu kapitánu Warburtonovi-Leemu, aby „vyslal několik torpédoborců do Narviku přesvědčit se, zda se tam nevylodily nepřátelské jednotky…“
V poledne 9. dubna 1940 pak intervenuje britská Admiralita, která signalizovala přímo Warburtonovi-Leemu, že
„Tiskové zprávy hlásí, že do Narviku připlula německá loď a vylodila malý výsadek. Plujte do Narviku a potopte, nebo zajměte nepřátelskou loď. Je ve vaší pravomoci vysadit pozemní síly, budete-li se domnívat, že můžete dobýt nazpět Narvik…“
Warburton-Lee se tak měl na základě této neúplné – no a samozřejmě zcela mylné – informace rozhodnout, s kolika svými torpédoborci tento rozkaz Admirality splní. Vždyť všechny předchozí rozkazy přeci žádaly udržovat hlídky v blízkosti nově položeného minového pole a mimo toho bude admirál Whitworth potřebovat torpédoborce k ochraně svých bitevních křižníků „Renown“ a „Repulse“ až se večer spojí. Námořní kapitán Warburton-Lee ponechá námořního kapitána Bickforda s loděmi Dvanácté flotily před Vestfjordem a sám vypluje se 4 torpédoborci – „Hardy“, „Hotspur“, „Havock“ a „Hunter“ své Druhé flotily.
Tady je zanecháme prodírat se sněhovou vánicí a mlhou, při své cestě do Vestfjordu s úmyslem doplout do Narviku ve 20 hodin večer dne 9. dubna 1940 a my se budeme věnovat událostem, které se staly brzy ráno dne 9. dubna 1940 na jiných místech.

Mapa bojů Spojenců proti Říši v bitvě o Norsko a Dánsko 1940.





A co se dělo v samotném Norsku?
Tady musíme začít tím, že konstatujeme, že jsme si popsali práci britských flotil, 7., 8. a v noci na 9. dubna 1940 – britská Admiralita a Home Fleet přichází opožděně k názoru, že probíhá invaze do Norska.
V tu dobu také norská vláda podniká váhavé a nesmělé kroky k odražení invaze.
Již 5. dubna 1940 zaslalo norské velvyslanectví v Berlíně do Oslo toto varování, cituji:
„Vyskytují se pověsti o okupaci míst na jižním pobřeží Norska.“
V tuto první válečnou zimu dostává norská vláda mnoho zpráv – „ zaručených zpráv“. Mnohé vážně nebere, ale od norského velvyslanectví v Berlíně jí alespoň částečně vzala. Norská vláda zahajuje předběžné porady o tom, zda mobilizovat norskou armádu.
Ráno 8. dubna 1940 přijde zpráva ze Švédska a Dánska o silných německých námořních silách, které plují Skagerakem a Kattegatem na sever.
Ale v té době má norská vláda mnohem větší politický zájem na odeslání ostrého protestu proti britskému porušování norské neutrality, to když Britové pokládají minové pole ve výsostných vodách Norska (operace Wilfred).
Dne 8. dubna 1940 v 5 hodin 15 minut ráno přijde od velitele divize v Kristiansandu znepokojující zpráva o charakteru a cíli německé zásobovací lodě Rio de Janeiro a z Londýna se ozve varování britské Admirality, že německý útok na Norsko může začít každou chvíli.
V té době zasedá norský Parlament a také ministři norské vlády se shromáždí k poradám. Ze všeho toho však nevzejde nic jiného, než varování odeslaná pevnostem pobřežní obrany a nic jiného se nepodnikne. Norská armáda mobilizována není. Vojenští ani námořní velitelé nedostanou povolení zahájit palbu na cizí válečné lodě.
Vyplní se tak německé předpovědi, že norská vláda bude reagovat příliš pomalu a nebude schopna zabránit útoku provedenému rychle a překvapivě na všech klíčových místech norského pobřeží.
Čest Norska tak budou zachraňovat Norové, kteří slouží na lodích i v pevnostech. Budou to tito oddaní muži, tito Norové, kteří budou ochotni vzít na sebe odpovědnost za vystřelení první rány, i když většina z nich přijde o život. Budou to tyto okamžiky hrdinných Norů, které přivodí německému námořnictvu ztrátu drahocenných lodí, a které Němce při vylodění zdrží. Bude to také znamenat, že se norskému králi a norské vládě poskytne krátký oddechový čas, aby se dostali i se státním pokladem z hlavního města Oslo, a po určitou dobu mohli pokračovat v boji. A aby pak nakonec unikli z Norska do exilu, kde vytvoří vládu, kolem níž se mohou loajální Norové sjednotit.

Prvním z těchto odvážných Norů je Wielding Olsen, záložní důstojník a velitel malého hlídkového člunu „Pol III.“, původně velrybářské lodi o výtlaku 221 tun, která střežila ústí Oslofjordu.
Wielding Olsen dne 8. dubna 1940 krátce po 23 hodině večerní zpozoruje lodě, které plují do fjordu bez světel, vyzve je, aby zastavily. Když nedostane odpověď , vyhlásí poplach a odvážně zahajuje boj svým jediným dělem. Jeho malá loď je však velice rychle přemožena a začíná hořet.
Wielding Olsen sám je smrtelně zraněn, ale až poté, co narazí se svou lodí do německé torpédovky „Albatros“ a poškodí jí.
Tento německý úderný svaz, který se jako první střetl se slabou obranou neutrálního Norska, je SKUPINA V. jíž velí kontraadmirál Kummetz, viz. zde SKUPINY I. až VI. – Č 2.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3062
který jedná v souladu se Směrnicí admirála Raedera, že
„Jakýkoliv odpor musí být bezohledně potlačen!“
Další plavbu SKUPINY V. vede do Oslofjordu Kummetzova vlajková loď Blücher, kapesní bitevní loď Lützow a křižník Emden až k prvním pobřežním opevněním na ostrovech Rauöy a Bolaerne, které leží proti sobě po obou stranách fjordu. Tady norští velitelé těchto baterií neměli takové sebevědomí a odvahu jako kapitán „Polu III.“. Těmto velitelům nedošly žádné rozkazy z Osla, a tak jen osvětlí německé lodě světlomety a spokojí se s výstražnými výstřely před přídě německých lodí. Němci měli štěstí, že mlha zahalila SKUPINU V. a tak mohou proklouznout dál bez dalších komplikací.
Němci zde měli skutečně štěstí, neboť mezi Rauöy a Bolaernem bylo vyprojektováno dálkově ovládané minové pole. Jenomže norská vláda stále doufala, že nebude zatažena do války a tak nevydala včas rozkaz, aby toto dálkově ovládané minové pole bylo položeno. Určitě bylo k jeho položení dne 8. dubna 1940 v noci pozdě!

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 7.

A postup německé SKUPINY V. v Oslofjordu pokračuje, tak jako pokračuje i hrdinství prostých Norů.

Celkový pohled do Oslofjordu s místy kde jsou pevnosti.




Německé lodě SKUPINY V. prakticky beze škod zdolají první překážku na cestě do Osla. Pak se zastaví a přesadí své úderné jednotky na menší lodě, na lodě, které mají zaútočit na Rauöy a Bolaerne z týlu. Další německé torpédovky a minolovky jsou poslány s vojáky na palubě, aby okupovaly neopevněnou námořní základnu Horten na západním břehu Oslofjordu.
V té době v Hortenu kotví jen jedna norská válečná loď, kterou je minonoska Olav Tryggvason, loď vyzbrojená 4 děly ráže 120 mm. Když minonoska Olav Tryggvason objeví německou flotu SKUPINU V., dá její kapitán Briseid rozkaz zahájit okamžitě palbu. Norská minonoska potopí německou minolovku R 17 a donutí k ústupu torpédovku Albatros. Ale přístav Horten se nemůže ubránit německým úderným jednotkám, které se vylodily dále v Oslofjordu. Horten se vzdá německým úderným jednotkám bez boje.
Naopak, Bolaerne se ukáže být pro Němce tvrdým oříškem a norská obrana se se svým velitelem vzdá Němcům teprve večer dne 10. dubna 1940, když při tom německým úderným oddílům způsobila značné ztráty.
Ale 9. dubna ráno pak pokračují německé těžké lodě, rychlostí 12 uzlů, za vyjasňujícího se počasí a při začínajícím svítání, k rozhodujícímu místu Oslofjordu k úžině Dröbak. Je to místo, kde se Oslofjord zužuje na méně než 600 metrů a stojí tady norská pevnost Oscarsborg.
Pevnost Oscarsborg, která ovládá úžinu Dröbak je sice skoro 100 let stará a vyzbrojená děly ještě z přelomu 19. a 20. století, ale stále tvoří vážnou překážku pro všechny lodě a to především pro svou strategickou polohu.

Dröbak a celý Oscarsborg i s místem, kde byl potopen „ Blücher.“



Na pravobok všech lodí, které připlouvají od moře míří baterie děl ráže 200 mm z pevnosti Dröbaku. A z levoboku pak všem lodím hrozí nejenom děla ráže 280 mm u Kaholmu, ale také torpédomety.
I tady spoléhal německý admirál Kummetz, velitel SKUPINY V. na váhavost norské posádky, podobné té u Rauöy, když tady hodně hazardoval, neboť se rozhodl vplout do úžiny Dröbak jen malou rychlostí v čele se svou vlajkovou lodí, kterou byl zbrusu nový těžký křižník „Blücher“.
Zde u Dröbaku velí norským opevněním Muži s velkým M, kteří ví co je jejich povinnost. Vyčkají až se německá čelní loď ocitne uvnitř úžiny Dröbak, a potom z malé vzdálenosti zahájí palbu, která má zničující účinky. Těžké granáty z norských děl drtí německý těžký křižník „Blücher“.




První je zásah do hangáru hydroplánů, který zde zapálí obě letadla a způsobí nezvládnutelný požár benzínu. Hned další těžký granát poškodí kormidlo, takže těžký křižník „Blücher“ musí zabočit ke břehu u Kaholmu. Aby nenajel na břeh, dá velitel „Blüchera“ rozkaz – „Zpětný chod“ stroji na pravoboku a „Blücher“ se téměř zastaví. Z obou stran pak „Blücher“ zasahují další granáty, když se náhle ozvou 2 silné podmořské výbuchy.
Co se stalo?
To se ozvaly torpédomety na Kaholmu.
Tyto torpédomety na Kaholmu obstarávalo několik starších záložních norských námořníků, kteří rok co rok o torpédomety pečovali, aniž někdy pomysleli na to, že se jim naskytne příležitost je použít. S příslovečnou norskou pečlivostí cídili mosaz i lak na rourách, které se jen leskly. A vůbec celá torpédová stanice na Kaholmu byla udržována ve stavu bezvadné čistoty.
A právě dne 9. dubna 1940 se těmto norským námořníkům u torpédometů naskytla příležitost.
Když přišla výstraha z Rauöy, spatří fascinovaná norská obsluha torpédometů ve středu svých mířidel obrovský křižník, který pomalu proplouvá úžinou před nimi. Norští záložníci fascinováni stlačí odpalovací páky. Ozve se zasyčení a pak hladce vymrštěná torpéda směřují ke svému cíli. Byla to tato 2 torpéda, která způsobila onen podmořský výbuch, a která zničila hlavní stroje německého těžkého křižníku „Blücher“, a která na něm způsobila další těžké požáry.
Přesto se německý těžký křižník „Blücher“ ještě pomalu pohyboval vpřed. Přestože se naklání a hoří, dostává se alespoň z palebné čáry norských pobřežních děl. Posádka se zoufale snaží opravit stroje a zvládnout požáry a velitel „Blüchera“ nařizuje spustit kotvy. Na dobře stavěné lodi zprvu vládne určitá naděje, že se podaří opravit stroje. „Blücher“ se však naklání stále víc, až náklon dosáhne téměř 20°. Ale plameny se rozšíří ke skladišti munice a není možno proniknout k ventilům, které by umožnily zaplavit muniční sklad.
Je 6 hodin 30 minut dne 9. dubna 1940, když muniční skladiště na „Blücheru“ vybuchne, což způsobí další škody a zpečetí osud německého těžkého křižníku. Než se převrhne a potopí, dostane posádka i vojáci rozkaz opustit loď a doplavat k nedalekému břehu. Přes včasný rozkaz přijde o život více než 1 000 mužů „Blüchera“, mezi nimi je i většina štábu generála Engelbrechta, který měl velet jednotkám určeným k okupaci hlavního města Norska Oslo.
Když tuto zkázu vlajkové lodě „Blücher“ vidí německý námořní kapitán Thiele, velitel kapesní bitevní lodě „Lützow“, dá okamžitě rozkaz – „Obrátit!“ – ale při obratu i jeho loď zasáhnou 3 granáty ráže 280 mm, z nichž 1 granát vyřadí přední dělovou věž.

Dřívější „ Kapesní bitevní loď Deutschland“, kterou dal Hitler kvůli symbolice možnosti potopení přejmenovat na Lützow.




Kapesní bitevní loď „Lützow“ spolu s lehkým křižníkem „Emden“ plují nazpět Oslofjordem, aby provedly to, co měla SKUPINA V. provést již na začátku a co by bylo určitě taktičtější.
Vysadí z válečných lodí vojáky na východním břehu Oslofjordu.
Některé německé úderné skupiny obejdou opevnění „Úžin“ a zaútočí na ně z týlu. Další úderné skupiny pak postupují po silnici do hlavního města Norska Oslo.
Až teprve odpoledne dne 9. dubna 1940 je kombinovaný útok německých pozemních vojsk, válečných lodí a letadel Luftwaffe tím rozhodujícím momentem, který donutí pevnost Dröbak ke kapitulaci, zatímco Kaholm, jak jsme si řekli, se drží až do rána dne 10. dubna 1940.
Tato statečná norská obrana Oscarsborgu proti zdrcující převaze je opravdu hrdinská. A není to jen zbytečné obětování norských životů jen pro zachování cti, ale má to i důležité materiální důsledky.
Ono totiž součástí plánu dle Waserübungu, zde u Osla byl i současný vzdušný výsadkový útok na město Oslo, ale němečtí parašutisté, kteří měli seskočit na letišti ve Fornebu, se kvůli mlze opozdili, a když přiletěli v dopravních letadlech, byli přivítáni norskou protiletadlovou obranou a utrpěli při tom ztráty.
Mezitím v Oslu zůstával německý vyslanec celou noc z 8. na 9. dubna 1940 vzhůru a netrpělivě očekával, kdy připluje SKUPINA V., aby předložil ultimatum norské vládě a králi. V přístavu Oslo pak čeká německý námořní atašé, který se měl nalodit na německou vlajkovou loď „Blücher“ a posloužit SKLUPINĚ V. jako lodivod. Ve 4 hodiny 30 minut dne 9. dubna 1940 je již plné denní světlo a proskočí zprávy o boji německé SKUPINY V. s Nory u Oscarsborgu, ale německou eskadru není stále vidět.
Německý námořní atašé nemůže již dále čekat a ve 4 hodiny 45 minut se ohlásí u krále, aby zde předložil nacistické memorandum, které však není podloženo silou námořních děl a vojáků, a jeho požadavek na spolupráci je králem a norskou vládou tvrdě odmítnut.
Naopak.
Norská vláda konečně vydá rozkaz alespoň k částečné mobilizaci. Ale postoj norských ministrů je tak nerealistický – vždyť je rozeslán poštou!!!
Norští záložníci se mají hlásit ve svých mobilizačních střediscích – a teď pozor – dne 11. dubna 1940.
Je to náhodné interview v norském rozhlase, vysílané dne 9. dubna 1940 ráno, kde se norský ministr zahraničí Dr. Koht zmíní o všeobecné mobilizaci – co rozhodne, že norští záložníci začnou sami proudit v Trondheimu, Bergenu, Kristiansandu a v Oslo do mobilizačních středisek již tento den 9. dubna 1940. Záložníci však při svém příchodu zjistí, že pro jejich mobilizační nástup není připraveno nic a dokonce, že většina mobilizačních středisek je již v rukou Němců.
Byl to právě rychlý útok Němců na všechna klíčová místa, který ochromí celou organizaci norské obrany.


Použitá literatura:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata bude po skončení Díl VII.