I. Na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3070 je pár informací k otci tohoto cara - Alexandru II. Nikolajeviči. To je pouze k dokreslení situace, v níž tento panovník vyrůstal. Něco víc se snad dozvíte dále.
II. Když jsem se dívala, co je o Alexandru Alexandroviči psáno na jiných stránkách, abych mohla porovnat zdroje, našla jsem mimo jiné tohle: "Alexandr byl znám jako hloupý antisemita bez vzdělání, inteligence a rozhledu". Jestli jste četli také, netuším, ale upozorňuji, že tomu tak nebylo. Nebyl to sice žádný vzdělanec, ale nějaký primitiv rozhodně ne.. Však posoudíte sami.
Díky všem,
L.
Alexander III. Alexandrovič
Car "Mírotvorce"
( 1845 – 1894)
"ÚSTAVA?! Oni by snad chtěli, aby ruský panovník přísahal nějakému dobytku?"
Alexander III. Alexandrovič na dotaz, jestli by pokračoval v reformě ústavy
"Evropa snad může počkat, když ruský car zrovna loví ryby!"
Odpověď panovníka, když byl na svých oblíbených rybách a přinesli mu nějaké lejstro o vývoji hospodářství v Evropě[/align]
Alexander III.
Alexander III. Alexandrovič, druhorozený syn cara Alexandra II. Nikolajeviče a carevny Marji Alexandrovny (vlastním jménem Maxmiliány Vilemíny Augusty Žofie, princezny Hessensko-darmstadtské) se narodil 10. března roku 1845 v Petrohradě.
Nikdy nebyl oficiálně připravován pro dráhu následníka trůnu, tím byl jeho starší bratr Mikuláš Alexandrovič. O Mikulášovi se hovořilo jako o ruské naději, člověku, který dále rozvine otcovy reformy a učiní z Ruska nejmocnější zemi na světě. Pro Alexandra nachystali jinou výchovu, zaměřenou na rozvoj vojenských schopností. Chlapec se neangažoval ve vědě, nezajímal se o jazyky a nenaučil se hovořit plynně francouzsky, jak se od carových dětí očekávalo. Odmala byl velmi vysoký, v dospělosti měřil okolo 195 centimetrů, těžkopádný a vládl neuvěřitelnou silou. Pro zábavu ohýbal stříbrné lžičky a podkovy. Díky jeho síle, věrnosti a oddanosti mu jeho strýc Michail začal říkat "Mops", z čehož dvůr vyvodil přezdívku "Buldoček".
Jeho matka s ním příliš dobře nevycházela, milovala pouze Mikuláše a svého druhorozeného syna nesnášela. Nechápala, jak je možné, že po tolika staletích a záslužné činnosti německých či pruských princezen se mohl narodit chlapec, který by tak přesně odpovídal malému ruskému mužikovi. Bez schopností a lásce ke vzdělání, s nelidskou silou, odporem k Evropě, zálibou v rybolovu a pití vodky..
Jenže osud zasadil Marji Alexandrovně krutou ránu: Mikuláš se zranil roku 1865 při souboji se svým bratrancem Mikulášem Lichtenberským a způsobil si těžké pohmoždění páteře a kostní souchotiny, k nimž se v dubnu přidaly i poruchy mozku. Carevič blouznil a nikoho nepoznával. Okamžitě ho vyslali na léčení do francouzského přímořského letoviska Nice, ale bylo pozdě. Během pár dní se sjela carská rodina a carevičova snoubenka, dánská princezna Marie Sofie Frederika Dagmar, se svou matkou u Niksovy ( tak se říkalo Mikulášovi v rodině) postele.
12. dubna se s nadaným mladíkem rozloučili.
Nastala závažná otázka, co teď? Pokusit se převychovat Alexandra, nebo začít se vzděláním mladších synů Vladimira, Sergeje, Alexeje a Pavla? Nakonec rozhodli, že ponechají vše podle pravidel a svolali nejvyhlášenější znalce práva, jazyků, ekonomie a historie, kteří dříve učinili Mikuláše, aby se pokusili alespoň částečně naučit Sašu povinnostem následníka trůnu.
Nezbytnou součástí každého následníka byla vhodná manželka, nejlépe z bohaté evropské rodiny. Následník všechny překvapil, když prohlásil, že by se rád oženil s dánskou princeznou, snoubenkou mrtvého bratra. Dvůr se nestačil divit, pochyboval, že by si krásná Dagmar vzala jejich Alexandra, když ho Mikuláš o několik tříd převyšoval. Ale dívka souhlasila a v září téhož roku přijela do Petrohradu, kde souhlasila k přijetí pravoslavné víry. Vybrali jí jméno Marja Fjodorovna, v rodině přezdívaná Minni. Manželství Alexandra s dánskou princeznou se ukázalo jako šťastná volba, nevěsta si získala své okolí a carovu přízeň. Jen smutná carevna Marja se jí stranila, nemohla jí odpustit zradu, jíž se dopustila vůči nejmilejšímu Mikuláši.
Carskému páru se narodilo šest dětí: Mikuláš (pozdější car Mikuláš II., žil v letech 1868 - 1918), Alexander (zemřel roku 1870, byl mu pouhý rok), Georgij (1871 - 1899), Michail (narozen roku 1878; zastřelen 12. června roku 1918 v Permu bolševiky) a dvě dcery – Xenija ( 1875 - 1960) a Olga ( 1882 - 1960). Své děti Alexander hluboce miloval a vedl je k lásce k vlasti. Ženu Marju obdivoval a nikdy ji nepodvedl, na rozdíl od svého otce přezdívaného "Ruský Donchuán" byl mužem jedné ženy.
Carevna Marja Fjodorovna
Nový carevič nenávistně sledoval otcův románek s Jekatěrinou Dolgorukou a liberální prostředí, jimž by panovník obklopen. Alexander přemýšlel, že až se stane carem, zastaví ty přebytečné reformy a vrátí se k slavným Mikulášovým časům, kdy si nikdo nemohl být jistý, že tento den nebude jeho posledním.
Hlavním vychovatelem se stal Konstantin Pobědonoscev, bývalý univerzitní profesor a velký znalec práv. Vytvořili společně nerozlučnou dvojici, vzpomínali na nevolnická léta a vysmívali se liberálům.
Saša s rodinou žili v Aničkovově paláci, tradičním sídle následníků trůnu. Častým hostem zde byl i generál Črevin, který si s budoucím vládcem skvěle rozuměl a sdílel jeho zálibu v pití vodky. Marja Fjodorovna přesvědčovala muže, aby tolik nepil a vytrvale likvidovala jeho zásoby alkoholu. Črevin ji však přelstil: nechal zhotovit dva páry vysokých bot, jeden pro sebe a druhý pro careviče, do níž bylo možné ukrýt maličkou kovovou placatici s koňakem. Když Marja odešla z pokoje, mrkli na sebe a vytáhli své láhve. Říkali jim "sedláček je koumák", tento dětský zvyk zůstal Alexandrovi do smrti.
Konstantin Pobědonoscev
Pobědonoscev nashromáždil své věrné posluchače a založil s nimi novou politickou stranu, označovanou jako "Zpátečníci". Razili hesla podobná těmto: "Ústava a parlament jsou velkou lží naší doby" či "V carském samoděržaví je velká pravda". Tato strana bude po celou dobu své existence věrně stát za Alexandrem Alexandrovičem a podporovat ho.
V Aničkovově paláci se konaly četné porady, během nichž se živě diskutovalo o budoucím osudu Ruska. Jeho opětovný návrat ke slávě viděli pouze v utužení carské moci a znovunastolení tvrdé cenzury. Zpátečníci záhy vyhlásili boj Zimnímu paláci. Počátkem osmdesátých let opustili Alexandra II. i jeho liberálové. Nebyli spokojeni s vývojem reforem - po slibných začátcích zůstali viset na mrtvém bodě. Politika se spikla vůči panovníkovi.
13. března ( po starém způsobu počítání kalendáře 1. března) roku 1881 spáchali členové teroristické skupiny Narodnaja volja svůj poslední, v pořadí sedmý, atentát na cara. Na rozdíl od všech předchozích pokusů dopadl úspěšně. Car týž den podlehl svým zraněním. U jeho postele se sešla celá rodina, kněžna Dolgoruká plakala. V okamžiku, kdy lékař zvolal "Panovník zesnul!" se všechny páry očí v místnosti upřely na Alexandra. Klečel se skloněnou hlavou a potichu se modlil. Pokřižoval se a vstal z pokleku už jako Alexander III.. V očích mu zaplál oheň, kterým dal jasně najevo, že přichází zcela jiná éra. Vrací se Mikulášovské Rusko.. Liberálům zbyly jen vzpomínky..
Nejprve bylo nutné pochytat otcovy vrahy, kterým se podařilo uniknout. Vyslané čety vojáků pročesaly město a za krátko pozatýkaly všechny důležité narodniky. Uvěznili je v Petropavlovské pevnosti, v níž jich většina zemřela. Pro Andreje Željabova, Sofii Perovskou, Nikolaje Rysakova, Timofeje Michajlova a Nikolaje Kibalčiče připravil car efektivnější smrt. Dal je pověsit uprostřed Semjonovského náměstí (obvyklém místě poprav) v bílých rubáších s kapucou, na nichž se skvěl velký nápis carovrah. Popravě přihlížela široká veřejnost, přeživší narodnici sledovali, jak se jejich vedení houpe na konopných provazech.
Ze ztrát způsobených rozsáhlým zatýkáním se Narodnaja volja nikdy nevzpamatovala, do roku 1886 působila v Oděse poslední slavná teroristka Věra Figner, po jejím zatčení se organizace definitivně rozpadla.
Poté se Alexander pustil s plnou vervou do politiky. Při prvním jednání byla zmíněna nedokončená reforma Loris-Melikovovy ústavy, car okamžitě vyskočil a prohlásil, že nehodlá mít nic společného s tím nebezpečným evropským výmyslem plným falešnosti. Návrh byl smeten ze stolu a nebyl víckrát projednáván.
Vychovatel carova otce- básník Vasilij Andrejevič Žukovskij vtloukal svému žáčkovi do hlavy důležité moudro: "Revoluce je zhoubná snaha přeskočit z pondělka rovnou na středu. Ale snaha přeskočit z pondělka na neděli je zhoubná stejně tak.". Alexandru II. zpátečníci vyčítali přehnané úsilí se vyrovnat Evropě; obvinovali ho, že porušuje zvyklosti a skáče rovnou na středu. Jejich milovaný Saša se dopustil druhého přestupku, návratem o století zpět nic nespravil.
Heslem Alexandra II. bylo: "Nemíchám se do situace v Evropě, mám dost svých vlastních problémů.", jeho syn jej přejal. Pochopil, že nemá smysl se výrazněji zapojovat do intrik na západě, přineslo by mu to jen porážku a výsměch.
Roku 1881 vydává Manifest Nařízení o opatřeních k ochraně státu a veřejného pořádku, v němž upírá společnosti řadu občanských práv a ještě více potlačuje svobodu neruských národů, zejména Poláků a Židů. Pro Židy vyšlo v platnost nařízení, že se mohou pohybovat a bydlet pouze v přesně vymezeném pásmu. Též nesměli, podobně jako nižší vrstvy, studovat na vysokých školách, aby se jejich prostřednictvím nešířily anarchistické myšlenky a touha po vzniku republiky.
Dobyvačné choutky Ruska v oblasti Střední Asie stvrdil roku 1885, kdy byl připojen Turkestán (rozsáhlá oblast Asie zahrnující území od Kaspického moře k vrcholům pohoří Hindúkuš, Pamír a Ťan-šan).
Myšlená expanze na Balkánský poloostrov narazila na hlasité protesty Německa a Rakouska-Uherska. Alexander se nechtěl pustit do další krvavé války a vzdal se svého plánu. Po poradě s manželkou se rozhodl ustoupit od tradičního spojenectví s německými zeměmi a roku 1893 uzavřel smlouvu s Francií.
Za svou snahu řešit napjaté situace mírovou cestou byl označen přezdívkou "Car- Mírotvorce". Výstižnější by sotva dokázali najít, vždyť za celé panování Alexandra III. bylo Rusko ušetřeno válečného drancování, což je skutečně neuvěřitelné, vezmeme-li v úvahu, co se touto dobou dělo se Starým kontinentem
Zbývalo vyřešit problémy doma. Zhoubného vlivu svobody si země užila dost. Soudy, zemstva i tajná policie ztrácejí samostatnost rozhodování, vše je podřízeno rozhodnutím panovníka.
Alexander byl hluboce věřící člověk, nechává proto vystavět mnoho církevních škol a více než 4000 kostelů. Zajímal se o ruskou historii a podílel se na založení Ruské historické společnosti. Rád chodil do divadla na klasická díla Modesta P. Musorgského nebo Michaila I. Glinky. Pátral se svým synem Mikulášem po osudech poutníka Fjodora Kuzmiče. Tento stařík se objevil na Sibiři několik let po smrti cara Alexandra I. a neuvěřitelně se mu podobal. Nebylo by tam nic zvláštního, kdyby car krátce před svou smrtí neprohlásil, že by se nejraději vzdal svého titulu, splynul s chudým lidem a stal se nevýznamným rolníkem. Když car roku 1825 zemřel, zakázali ukázat jeho mrtvolu manželce a dětem. Údajně pohřbili místo vladaře někoho jiného.
Narodniky se podařilo vymýtit, nikoli však jejich ideje, které uchvátily skupinku pěti mladých mužů – Vasilije Osipanova, Petra Ševyrjova, Vasilije Generalova, Pachomije Andrejuškina a především Alexandra Uljanova, staršího bratra Vladimira Uljanova, již vstoupil do dějin pod svým pseudonymem Lenin. Pětice navázala na názory Narodnaje volji a obohatila je o prvky marxismu. V teroru viděli nejrychlejší a nejúčinnější zbraň, jak nastolit socialistickou republiku a zbavit se nepotřebného báťušky cara.
1. března 1887, v den výročí úspěšného atentátu na Alexandra II., naplánovali svoji akci, ale tajná policie reprezentovaná vybranými pracovníky III. oddělení je stihla včas pochytat. Odsoudili je do Šliesselburské pevnosti umístěné na ostrůvku uprostřed Ladožského jezera. Proběhlo krátké soudní řízení, kde se Uljanov odmítl hájit a nepožádal o milost. Nesl svůj úděl s noblesou. Popravili ho 8. května 1887 ve věku jednadvaceti let. I toto byl pozdější důvod k Leninově krutosti vůči carské rodině uvězněné v Jekatěrinburgu.
Alexander Uljanov
17. října následujícího roku 1888 se vracela carská rodina z oblíbeného krymského letoviska Livadije, když vlak nedaleko Charkova vykolejil. Střecha vagónu, v němž cestoval car a jeho blízcí, se propadla. Alexandr ji podpíral rukama tak dlouho, dokud se jeho dětem nepodařilo vyběhnout ven. Nadlidská síla mu zachránila život, obyčejný smrtelník by neměl šanci.
Za jeho vlády byla také poprvé zavedena elektřina v Carském Selu.
Alexander III. zemřel 20. října roku 1894 ve svém sídle na Krymu, bylo mu 49 let. Léta se tradovalo, že zemřel na otravu alkoholem (když si tak rád hrál na obyčejného chudého Rusa, se vším, co k němu patří – tedy i vodkou), ve skutečnosti trpěl vážným onemocněním ledvin, které se tehdejším lékařům nepodařilo včas identifikovat a následně léčit.
Často se můžete setkat v souvislosti s jeho osobou s pojmy jako: despota, primitiv a neschopný vládce bez patřičného vzdělání potlačující demokracii. Nikomu nepodsouvám svůj názor, ale dobré vědět, že i když ze srdce nesouhlasil se zrušením nevolnictví, nikdy ho neobnovil. Svou vládou se pouze snažil zastavit či zpomalit rozbujelé kořínky revoluce a vybral si k tomu špatné prostředky. Na druhou stranu, nenapadá mne žádná věc, která by mohla zvrátit dějiny a umožnila Rusku se vyhnout bolševickému převratu. Třináct let vlády v zemi, kde každým dnem hrozil krach impéria, zvládl Alexander důstojně. Navzdory tomu, že se nenaučil pořádně číst a psát, netančil na plesech a nehovořil francouzsky.. Ostatně jeho otec Alexander a syn Mikuláš zvládali uvedené činnosti na výbornou a k čemu jim to bylo? Oba padli rukou lidu..
Mikuláš II. Alexandrovič
Doslov: Po smrti Alexandra III. Alexandroviče nastoupil jeho prvorozený syn Mikuláš, korunovaný na cara Mikuláše II.. Poslední car již nedokázal udržet stát rozvrácený bídou, chudobou a válkou. Společnost nebyla svýsledky bojů první světové války spokojena, žádné velké úspěchy se slavit nedaly, car ve svých denících místo strategických plánů dennodenně informuje o vývoji počasí.. Země naplno pocítila strasti války a vše přičetla na vrub Mikulášovi. Mnohaleté myšlenky na spásnou revoluci se konečně začínaly prosazovat. Carský režim ničil lid příliš dlouho.. Přichází Únorová revoluce, aby učinila definitivní tečku za Romanovskou dynastií..
