Slohová strohost a neobratnost v některých místech sleduje originál, do kterého jsem se snažil co nejméně zasahovat. Dle mého názoru by mohl být profilovou ukázkou myšlení důstojníka SA, vychovaného komunistickou ideologií a prostředím sovětské reality, zároveň však čestného a inteligentního člověka.
Vážený pane ...!
Máte pravdu v tom, že výstavu není třeba politizovat dle přání těch politiků, kteří rádi pro sebe přepisují dějiny svého národa. V minulosti se svět velmi změnil, nicméně samotného času uběhlo velmi málo a to, co bylo „černé“ a co „bílé“ se ukáže mnohem později a zřejmě s jinými generacemi. Nyní je samozřejmě mnohem důležitější pracovat na shromáždění veškeré dokumentace událostí, sbírat dohromady pravdivá svědectví a dojmy obyčejných lidí (ne politických činovníků) – svědků těch událostí. Protože pokud jsou historické skutečnosti zpolitizované, lze ty samé předkládat s absolutně protichůdnými významy.
Pro pochopení mých dojmů z té doby je nejprve nutné pochopení mne samého – kdo jsem. Proto krátce o mě. Narodil jsem se ... 1959 v ... (NDR) v důstojnické rodině. Otec je Ukrajinec, matka Ruska. Oba účastníci II. světové války (Veliké vlastenecké války). Zapsali mne v městě ... v Kyjevské oblasti, když byla rodina na dovolené (mám dva starší bratry). Během dětství jsme se hodně stěhovali, chodil jsem do pěti škol. Po škole jsem v sedmnácti letech nastoupil na Kyjevské protivzdušné raketové učiliště C. M. Kirova, které jsem zakončil v roce 1981. V témže roce jsem vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. Čtyři roky jsem plnil povinnosti na velitelských důstojnických postech v Kirgizii a Kazachstáně v částech „Krasnoznamjonnovo“ středoasijského vojenského okruhu. Do Vysokého Mýta jsem byl přidělen na další pokračování služby po záměnách v třetí dekádě června 1985, na post velitele protiletecké raketové dělostřelecké baterie v 265. gardovém motostřeleckém pluku řádu Alexandra Něvského 48. motostřelecké Ropšinské divize Kalinina. Tenkrát jako nadporučík. V roce 1986 jsem byl povýšen do následné hodnosti kapitána. Jsem ženatý, mám dva syny (ročníky 1982 a 1983).
O těch časech je třeba vědět a pamatovat si, že v roce 1984 tehdejší prezident USA Ronald Regan, když si opakoval před mikrofonem svůj projev a nevěděl, že je už zapnutý přenos a občané Spojených států ho vidí v televizi, nazval SSSR „isčadijem“ zla a vyzval celý „demokratický svět“ k tomu, aby s ním navždy skoncoval. V roce 1985 byly vztahy mezi zeměmi Varšavské smlouvy a státy Severoatlantického bloku (NATO) veskrze nepřátelské. Socialistické a kapitalistické systémy soupeřily a předháněly se ve všem. V roce 1984 nám na politkursech říkali, že situace ve světě je horší, než v červnu 1941, kdy fašistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz.
Nebyl jsem svědkem dění roku 1968, ale z vyprávění starších kolegů a účastníků těch událostí jsem věděl, že státy NATO byly připraveny vstoupit do vaší země. V takovém případě by se podstatně změnila rovnováha sil mezi světovými systémy v centru Evropy. Proto je SSSR a další země Varšavské smlouvy prostě předešly. V roce 1985, v době mého příchodu do Centrální skupiny vojsk, Československá socialistická republika a její vojenské síly byly pevným a spolehlivým spojencem, partnerem Sovětského svazu a jiných socialistických zemí Varšavské smlouvy. Velkou část důstojnického sboru československé armády tvořili absolventi vojenských učilišť a akademií Sovětského svazu. Bojová připravenost československých oddílů se nacházela na dostatečně vysoké úrovni. Zvláště mne uchvacovala letecká příprava československých vzdušných sil.
Skupina sovětských vojsk neměla a neplnila okupační funkci, tedy nebyla jakýmkoli nástrojem orgánů moci. Vláda v zemi plně náležela místním vládním orgánům. Jakékoli aktivity (cvičení, pochodové techniky, lety atd.) probíhaly vždy se souhlasem místních českých nebo slovenských odpovědných míst. Škody se po vzájemné dohodě vždy nahrazovaly. Proto tomu, kdo nesouhlasí s mými úvahami, doporučuji přečíst ve výkladovém slovníku význam slova „okupace“.
Hlavní zátěž, svázanou se závody ve zbrojení, nesl Sovětský svaz a aby v nich neprohrál s více rozvinutým kapitalistickým systémem, šla velká část rozpočtu státu na vojenské výdaje a na pomoc jiným socialistickým nebo rozvojovým zemím. V obchodech s potravinami a průmyslovým zbožím v městech v SSSR byly prázdné regály. Čím dále od Moskvy, hlavních měst svazových republik a čím dále na východ, tím hůř a hůř. V mnohých městech v SSSR se zaváděly lístky na potraviny a většina průmyslového zboží se přidělovala na pořadníky. Sovětští občané roky čekali v pořadníku, aby si mohli koupit nábytek nebo běžnou techniku. Lid to vše snášel, jen aby nebyla válka. Co to válka znamená – naše obyvatelstvo znalo až moc dobře.
Českoslovenští občané obecně se zásobováním problémy neměli, i když také existoval nedostatek nebo zvýšená cena v určité produkci. Například, v zimě byl boj sehnat mražené jahody. Běžná technika vyrobená v socialistických zemích zaostávala za produkcí zemí kapitalistických, která se v obchodech prodávala za vysoké ceny. Pro české občany bylo velmi těžké koupit si nový automobil západní značky.
Počínaje rokem 1982 v Sovětském svazu každoročně umírali přestárlí a nemocní tajemníci KSSS, v roce 1982 – Brežněv, 1983 – Andropov, 1984 – Černěnko. K moci v roce 1984 přišel M. S. Gorbačov, nejmladší a nejméně známý člen politbyra KSSS. Nebudu ho soudit, posoudí ho dějiny. Postupně proběhla výměna celého sovětského vedení. Gorbačov vyhlásil v Sovětském svazu „přestavbu“. Nikdo v naší zemi doslova nepochopil, o co se jedná. Ale uvěřili mu a dle příkazů svrchu se učili řeč nového lídra. Za 7 let vlády Gorbačova, v roce 1991, bez jakékoli války, SSSR přestal existovat, rozpadl se na množství oddělených států. Zrada Gorbačova, Ševarnadzeho a jiných nových vůdců SSSR ve vztahu k svému vlastnímu národu přišla velmi draho. Obyvatelstvo kdysi mocné země bylo vydáno napospas. Všude vypukly lokální války a krvavé události (Pobaltské republiky, Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán, Tádžikistán, Moldávie, Rusko samotné). Městy a oblastmi vládli bandité a zloději. Zahynuly tisíce lidí, stovky tisíc trpěly. Milióny bývalých sovětských občanů musely emigrovat. Bez krve se dění neobešlo ani v jiných státech, které Sovětský svaz dříve podporoval. Stačí vzpomenout jen krvavé události v Rumunsku, Jugoslávii, řadě afrických zemí. V Afgánistánu po odchodu sovětských vojsk přišli k moci talibové (teď se s nimi trápí země NATO), kteří zúčtovali s předchozí vládou. Těžkosti nastaly Kubě. Dobře, že rozdělení Československa na dvě samostatné republiky proběhlo mírnou cestou a bezbolestně.
Podle všech hledisek, pro mne je to evidentní, politické a vojenské řešení z roku 1968 umístit takový velký počet sovětských vojenských útvarů v tak nevelkém městě, jakým je Vysoké Mýto, bylo chybou. Plný a spolehlivý výčet vojenských útvarů ozbrojených sil SSSR, které byly rozmístěny ve Vysokém Mýtě v sestavě Centrální skupiny vojsk, lze nalézt na internetu na stránkách „Centrální skupina vojsk“. Proto se nebudu opakovat. Malinké české město a jeho obyvatelstvo muselo celých 22 let snášet veškerou tíhu nepříjemností, svázanou s jejich pobytem. Jen v jednom pluku, kde jsem sloužil, bylo 2,5 tisíce vojenských osob různých národností. Například v mojí baterii sloužili vojáci 13 národností, naprosto odlišných kultur a náboženství. Některé z nich jsme museli naučit používat splachovací záchod a základním pravidlům obecně lidské etiky.
Na pět let bylo Vysoké Mýto mně i mojí rodině malou vlastí. Pro mé děti jsou jejich první vzpomínky spojeny právě s ním. Moje žena, když první den po příjezdu do Vysokého Mýta vstoupila do obchodu s potravinami, se nad hojností zboží a z osobních dojmů přímo rozplakala. Do té doby jsme dva roky žili v průsmyku Kudraj mezi Alma Atou a Frunze (dnes Biškek). Tam se ženy od večera stavěly do fronty a stály v ní celou noc, aby ráno na lístky koupily maso (dával se 1 kg na jednoho člena rodiny na měsíc) a takové zboží, jako salám nebo sýr, tam prostě neviděly. Život ve Vysokém Mýtě se tedy mojí ženě zdál rájem. Na dovolenou jsme jezdili do Sovětského svazu a domů jsme se vraceli k sobě – do Vysokého Mýta. Žádné napětí ve vztazích mezi rodinami vojáků a místními neexistovalo. Obyvatelé města se k nám chovali velmi dobře. Děti našich vojáků, i velmi malé, se mohly úplně spokojeně procházet po ulicích. Stejně tak se procházely i české děti. Nikdy jsem si nepřipadal osamocený nebo cizí mezi českými lidmi. Obytné čtvrti ve Vysokém Mýtě, kde stály naše domy, začali vtipní Češi nazývat „Petrovka“ a „Ivanovka“. Také jsme jim tak začali říkat. Moje rodina žila na „Ivanovce“.
Moje služba byla náročná. Nároky pro bojovou připravenost oddílů protivzdušné obrany jsou vyšší, než pro jiné. Nejméně polovinu z každého roku v době mého pobytu v Centrální skupině vojsk jsem trávil na cvičeních v polygonech (libavské výcvikové centrum pod Olomoucí, Mimoň, polygon pod Plzní, na Slovensku v Tatrách v oblasti Kežmaroku). Z techniky byly v mojí baterii čtyři protivzdušné raketové soustavy „Střela-10“ a také kolová přepravní a přepravně nabíjecí vozidla. Zvlášť mnoho pozornosti jsme museli věnovat „Šilkám“. Pro výzbroj byly dost staré, z výroby let 1967 – 1968. Jejich oprava a technická údržba vyžadovaly mnoho času, často jsme pracovali po večerech nebo ve volných dnech. Dělalo se vše možné i nemožné, aby baterie byla bojeschopná. Jednou, myslím v roce 1989, mne velitel pluku pozval k sobě a rozkázal po večerech a volných dnech nepracovat, protože si obyvatelé českého domu, sousedícího s prostorem, kde stála technika, stěžovali na neustálý hluk. Museli jsme dodržovat tento příkaz. Za pět let mého působení ve Vysokém Mýtě to byla jediná konfliktní situace, která se mne týkala. To pětiletí bylo pro mne velmi úspěšné. Zdá se, že jsem byl dobrým velitelem. Za úspěchy v bojové přípravě jsem byl nejednou pochválen velením i místními českými zástupci, oceněn státními vyznamenáními.
Samozřejmě, došlo k jednotlivým událostem, které vrhaly stín na náš pobyt ve Vysokém Mýtě, také na československo sovětské přátelství. K událostem, kdy vojáci naší divize narušovali řád nebo se dopouštěli přestupků. Většinou to byly dopravní přestupky nebo krádeže osobního majetku (zejména z chat či obchodů). Pachatelé byli za to vedeni k trestní odpovědnosti a souzeni. Jednou se dokonce žena důstojníka pokusila ukrást šišku salámu z českého obchodu. Chytili jí. Komický příběh, proto jsem si ho zapamatoval. Co bylo, bylo. Jindy došlo k chuligánským projevům i ze strany českých občanů, zvlášť v roce 1990. Několikrát rozbili okna u bytových domů, kde žily rodiny důstojníků a poddůstojníků. Jednou na jaře v devadesátém roce někdo ráno střílel z projíždějícího auta po vrátnici štábu divize. Pokud je mi známo, v roce 1990 se objevovaly výhružky z prostředí ultraradikálních uskupení těm českým občanům, kteří se nějakým způsobem seznámili nebo prostě přátelili či měli dobré vztahy s rodinami ruských vojáků.
V květnu 1990 náš pluk opustil českou zemi. Štáb divize a všechny vojenské součásti, které byly umístěny ve Vysokém Mýtě, též tankový pluk ze Šumperka, dělostřelecký pluk z Klášterce, byly odvedeny do města Čugujeva v Charkovské oblasti (Ukrajinská SSR). Nyní je zde umístěná 92. Ropšinská mechanizovaná brigáda Ukrajinských ozbrojených sil, která divizi přejala. Můj motostřelecký pluk v roce 1992 zabránil rozšíření války z Podněstří (Moldávie) na ukrajinskou zemi. Pokryli jsme a zorganizovali státní hranici mezi Ukrajinou a Moldávií v Oděsské oblasti (v úseku od Kodymy po Razdělnoj). Vojáci se sami nazývali „vysokomýtovcemi“, i když tam už sloužit nestihli. Ostatní motostřelecké pluky naší divize (Česká Třebová a Olomouc) byly převedeny do Volgogradu (Rusko) a protivzdušný raketový pluk z Červené Vody do města Čebarkuľ v Krasnojarském kraji. Volgogradské útvary původně také patřily do celku naší divize, ale po rozpadu SSSR přešly do Ruska a velmi neúspěšně se zúčastnily bojů o Grozný (Čečensko) v první kampani v roce 1994, téměř zcela byly zničeny v pouličních bojích.
Já jsem sloužil v Ozbrojených silách Ukrajiny a v roce 2005 jsem byl uvolněn do zálohy v hodnosti plukovníka. Žiji a pracuji v Kyjevě.
Tak, snad je to vše. Myslím, že jsem na Vaše otázky odpověděl.
Přeji pevné zdraví, úspěchy i obyčejné lidské štěstí všem obyvatelům Vysokého Mýta! Ať je nad tímto městem navždycky mírumilovné nebe!
S úctou
Alexandr Michailovič ...
17.7.2008
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Druhý dopis je odpovědí na několik konkrétních dotazů, které vyvstaly během sběru vzpomínek mezi českými pamětníky.
Vážený ... !
Obsah mých dopisů můžete pro muzejní účely používat. Před nikým se necítím vinen, na otázky odpovídám čestně, píšu pravdu, státní tajemství nevyzrazuji a bát se nemám čeho. Domnívám se, že skuteční pracovníci muzea mají zájem především o pravdu. Pokud někdo moje slova z nějakého důvodu převrátí, nebude to muzeum, ale instituce jiného druhu a pro jiné cíle.
Vše po pořádku. Služba v ozbrojených silách SSSR byla tou dobou pro vojáky prezenční služby 2 roky, absolventi vyšších civilních vzdělávacích institucí (škol a univerzit, které neměly vojenské katedry) sloužili 1 rok. Do CGV (=Centrální skupina armád) , tedy i do Vysokého Mýta, mladí nastupovali buď ihned po povolávacím rozkaze k vojenské službě a v tom případě sloužili v Československu 2 roky, nebo po ukončení půlročního výcviku ve vojenských vzdělávacích učilištích pro přípravu „mladších specialistů“. Kupříkladu seržanti a specialisté v některých odbornostech (spojaři, dělostřelci, protivzdušná obrana, tankisté, mechanikové-řidiči atd.) k nám nejčastěji do pluku přicházeli právě z takovýchto „učilišť“, které se nacházely na území SSSR. Tito sloužili v CGV 1,5 roku. Musím přiznat, že kvalita přípravy specialistů v „učilištích“ byla většinou nedostatečná a často přímo slabá. Specialisty jsme museli doučovat a často i učit od začátku. Stávalo se, že přicházeli vojáci pouze se „sousední“ specializací nebo úplně mimo obor. Například já se snažil namístě zkompletovat svoji baterii odvedenci, kteří přicházeli k pluku. Spolu s důstojníky baterie jsme z nich specialisty dělali sami. Maximálně do 3-4 měsíců mohli noví vojáci obstojně pracovat s technikou a po půl roce ostré střelby nebo vypouštění raket na polygonech v Kežmaroku (Slovensko) se od starších vojáků už neodlišovali. Baterie byla vždy bojeschopná.
Volný čas vojáci prakticky neměli. V rozvrhu dne s jim pro osobní volno vymezila půlhodinka po obědě a hodina po večeři. Propustky a individuální procházky po městě se pro vojáky základní služby kategoricky zakazovaly. Mimo území vojenského městečka se vojáci mohli dostat pouze v těchto případech: během ranní rozcvičky; během organizovaných kulturních výletů v neděli pod dohledem důstojníka nebo praporčíka (k tomu docházelo zřídkakdy); během přesunů oddílů, pěších nebo v automobilech; v jiných jednotlivých a velmi limitovaných případech (nákup potřebných věcí v obchodech s doprovodem důstojníka, spojky pro důstojníky, oprava spojovacích linek atd.). Na území pluku se nacházel klub (budova klubu, pokud je mi známo, se zachovala). Filmy se v něm promítaly o nedělích (denní program pro vojáky, kteří tou dobou zastupovali ve službě a večerní pro zájemce). Někdy přijeli umělci ze Sovětského svazu (Valerij Leontěv, Anna Veski a jiní), vyhlašovaly se konkursy samostatné umělecké tvorby. V klubu byla plukovní knihovna (nabídka knih nebyla špatná, ale kdy má voják číst?). K rotám (bateriím) přicházely každý den čerstvé (s jednodenním zpožděním) noviny a časopisy. V každé rotě (baterii) byl televizor, ale dívat se na něj šlo pouze s ohledem na denní rozvrh (večer jednu hodinu po večeři a v neděli ve volném čase). Dodávám, že volný čas vojákům nastával až v druhé polovině neděle. V tom čase bylo třeba vyčistit a upravit uniformu. Potom velká část vojáků odpočívala, jiní psali dopisy příbuzným a blízkým, věnovali se sportu nebo sportovním hrám, bavili se s přáteli o službě, dívali se na televizi nebo si četli.
Dovolenky k výjezdu do vlasti do Sovětského svazu se vojákům a seržantům prezenční služby vydávaly jen za odměnu (na 10 dní a čas na cestu) a z rodinných důvodů (v souvislosti se smrtí nebo smrtelnou nemocí někoho z blízkých příbuzných). Pro celý pluk se vydávaly ke konci etapy výcviku (jednou za půl roku) většinou dvě dovolenky. Z těchto důvodů byla dovolaná pro vojáka téměř nereálná. Bylo třeba být nejen nejlepším z nejlepších, ale v podstatě hrdinou mezi hrdiny. Moji podřízení na tom byli lépe než jiní. Dvakrát do roku na polygoně v Kežmaroku jsme na body stříleli protiletecké střely a vypouštěli rakety. Stříleli dobře a dle výsledků na dovolenou každý půlrok jeli jeden nebo dva lidé z divize. K tomu ještě, dle u nás zavedené tradice, po ukončení střeleb velitel divize na svůj risk a zodpovědnost vzal jedno z nákladních aut a na korbu posadil déle sloužící vojáky (ty, kteří měli být v nejbližší dobu uvolněni do zálohy) a brzy ráno je odvezl na výlet po nejkrásnějších slovenských městech (Poprad, Tatranská Lomnice, Prešov aj.). Vojáci si za ten den stihli mnohé prohlédnout, dobře pojíst, koupit suvenýry a jednoduše nabrat dojmy. Proto protivzdušným střelcům v pluku všichni záviděli, mladší vojáci protivzdušné obrany čekali na ten den celou svou službu a snažili se nezklamat své velitele.
Už jsem psal o tom, že v pluku sloužili vojáci mnohých národností. Nechce se mi zabývat se podrobně tématem stavby vojenských součástí CGV z hlediska národnosti. Je to příliš rozsáhlé téma (na brožuru a ne na dopis). Zmíním se jen krátce. Každá vojenská specializace měla své požadavky na odvedence. Pro službu za hranicí také existoval výběr. Výběrem odvedenců se zabývali vojenští komisaři v Sovětském svazu a představitelé vojenských skupin. Základní kritéria: celkový zdravotní stav, psychický stav, vzdělání (do armády se neodváděli mladí lidé, kteří nedokončili ve škole alespoň osmou třídu), rodinný stav, znalost ruského jazyka (toto bylo velmi důležité pro spojaře a specialisty kolektivních zbraní) atd. Nerad bych přeháněl, ale systém odvodu fungoval tak, že nejvzdělanější (nejschopnější) z odvedenců a většina Slovanů se dostali k různým speciálním skupinám nebo podrozdělením. Nejlepší z odvedenců odcházeli k rozvědčíkům, spojařům, námořníkům, raketčíkům, protivzdušné obraně, dělostřelcům, vzdušným silám atd. Pokud nebyl dostatek vzdělaných (s VŠ, průmyslovkou, 10 třídami vzdělání), tak se tam snažili poslat alespoň ty, co dobře mluvili rusky. K motostřeleckým oddílům (pěchota) šli všichni ostatní. Tak docházelo k tomu, že v motostřeleckém pluku bylo Slovanů nemnoho. V CGV nesloužili severní národy Ruska (Čukčové, Jakutové), alespoň jsem na ně nikdy nenarazil. Vojáci těchto národů sloužili v těch krajích, kde žili, tedy na severu. Jiným národům, nepřivyklým tamním podmínkám, by se těžko žilo v tuhých mrazech, dlouhé zimě a noci trvající půlroku. Zdá se, že se vůbec neodváděli Ujguři. Zato sloužily některé exotické národy, o kterých jsem se dozvěděl až jako důstojník (Darginci, Horští Židé).
Vojáci pluku občas pracovali na podnicích zemědělského hospodářství Československa po vzájemné dohodě mezi velitelstvím divize a vedoucími takových podniků, nebo po žádosti místních orgánů moci. Jindy s iniciativou vystoupilo naše velitelství (většinou v těch případech, kdy bylo třeba vydělat si na stavební materiál na opravy nebo obnovu nábytku v ubikacích). Nebo se se stejnou iniciativou obraceli místní orgány. Byly to případy živelných pohrom, pomoc při sklizni, při mimořádných problémech ve stavitelství. Velmi dobré vztahy mělo velitelství divize i pluku s vedením autobusového závodu Karosa (funguje ještě?). Byli našimi šéfy (nerozumím, co tím myslel, pozn. překl), pomoc byla vzájemně prospěšná. Je třeba říci, že moji podřízení (spadající pod režim zvýšené bojové pohotovosti) se na takové práce neposílali. Proto o nich mohu jen málo vyprávět. Z našeho pluku k nim většinou byli posíláni motostřelci.
Otázkou povolení fotografování se zabývaly orgány vojenské kontrarozvědky KGB SSSR. Nejen českým občanům, ale i sovětským vojákům bylo zakázáno fotografovat tajné objekty nebo techniku (v mojí baterii byla takovou protiletecká raketová soustava Střela-10) nebo se fotit s nimi v pozadí. Myslím, že je to běžná praktika v podobných případech. Určitě stejné české vojenské objekty nebo americké prostředky protiraketové obrany, které se v současnosti rozmísťují v Čechách, také nebudou moci být fotografovány nebo natáčeny kamerou. Sovětskou techniku na pochodu zakazovali fotografovat, pokud mělo být přemísťování z nějakých důvodů utajeno před činiteli zahraniční rozvědky. Fotit se s pozadím kasáren, myslím, nikdo nezakazoval, také proč? Tím spíše, že kasárny vycházely svými okny do obytných sídlišť, kde žili běžní občané Vysokého Mýta. Představte si každý den hlídat podobné možné fotografování. Možná, že obyvatelům sousedních domů, kompetentní služby nějaké takové zákazy zmínily, ale já o tom nic nevím.
Chytání dezertérů jsem se za pět let služby ani jednou nezúčastnil. Moji vojáci neutíkali. V pluku k takovým situacím docházelo. Spíše zřídka (jednou za 1-2 roky), ale docházelo. Důvody – špatné vzájemné vztahy nebo nízká vojenská disciplína samotných zběhů. Vzpomínám jeden smutný příběh, kdy si voják napůjčoval peníze od svých kolegů, utratil je, nemohl dluh vrátit a utekl. Všichni zběhové byli dříve nebo později nalezeni. V jejich hledání nám pomáhala česká policie a místní obyvatelé. V těchto i dalších případech česká policie vždy postupovala profesionálně a objektivně (o jiných případech nevím).
S českou policií jsem se bezprostředně setkal jen jednou. Koncem listopadu 1985 se náš pluk přesouval k cvičení na výcvik na polygon v okolí Mimoně. Ve chvíli přestávky do mého na kraji silnice stojícího obrněného transportéru (v mojí baterii byl do roku 1986 jeden BTR-60PB) vjela v plné rychlosti Škoda 105 červené (nebo oranžové) barvy. Náraz byl tak silný, že se BTR posunul z místa a popojel několik metrů vpřed a Škoda odlétla dozadu. Ve chvíli nárazu jsem stál na kraji silnice a vše jsem viděl. V osobním voze seděli čtyři muži (dospělí chlapi), přední část automobilu se změnila na placku a blikala výstražná světla, která se snad zázrakem nerozbila. Velmi jsem se bál o jeho posádku, ale k mé radosti a překvapení se nikomu nic nestalo. Ukázalo se, že jsou všichni opilí, jak se říká na Rusi, „umrlecky“, a nejvíc ze všech řidič, ale opilým je vždy „moře po kolena“. Rychle přijela dopravní policie, sepsala protokol. Řekl jsem, že žádné nároky nečiním (na pancíři BTR zůstala malá promáčklina). S tím jsme se rozešli.
Myslím, že jsem i v tomto případě plně odpověděl na všechny vaše otázky. Přeji vám pevné zdraví, rozkvět a úspěchy v práci! Budu rád, jestli jsem vám něčím pomohl.
S úctou
Alexandr Michailovič ...
12.08.2008
