Chléb a suchary, základ vojenské stravy

[sa58]

Chléb a suchary, základ vojenské stravy
… nahlédnutí pod pokličku c. a k. vojska...

Kamarád mi věnoval o Vánocích velmi zajímavou knížku, prý ji u něho zanechal Ježíšek (Santa, Noel, Děda Mráz, nehodící se škrtněte). Jde o Vojenskou kuchařku, nejde však o nějakou modernu. Jak již nadpis napovídá, jde o kuchařskou knihu c. a k. vojska. Pokud někdo neví, co je c. a k. vojsko, tak vězte, že se jedná o armádu Rakouska (Rakousko - Uhersko od roku 1867), tedy monarchie, pod nímž jsme 300 let „trpěli“.

I když je v publikaci 178 receptů z této doby, nejvíce mě zajímají takové základní věci, jako je voda a chleba. Zní to možná jednoduše, ale tyto dvě věci vám zajistí přežití, i když samozřejmě to nebude nějaký extra život. O vodě jsem již na Palbě něco psal, kolegové to doplnili zajímavými příspěvky, proto se chci díky výše zmíněné kuchařce zmínit o chlebu a jeho plnohodnotné náhražce – sucharu.

Chléb je coby základní doplněk stravy vydáván na vojně již velmi dlouhou dobu, dokonce i v době, kdy si voják musel opatřovat jídlo za žold, vojáci a poddůstojníci chleba fasovali. V roce 1768 bylo ustanoveno, že erár bude vydávat chleba každý čtvrtý den, od roku 1871 měl být vydáván každý pátý den (společně s žoldem). Na základě nařízení dvorské válečné rady z roku 1781 bylo pečení chleba znormováno, je popsán postup výroby, skladování i výdeje chleba. Ze 100 kg mouky se mělo vyrobit 80 porcí chleba. Tato vojenská norma se postupem času upravovala. V době míru se pekl chleba pouze ze žitné mouky, válečný chleba byl pečen z 2/3 žitné mouky a 1/3 pšeničné mouky.

Na stránce http://www.primaplana.net/txt/edice/chl ... dpisu.html jsem narazil na zajímavý překlad, jde o překlad příručky vytištěná pro potřebu c. k. armády ve Vídni v letech 1792-1815. Cituji:

Počet proviantního vozatajstva
Je třeba pečovat, aby armáda byla vždy zaopatřena chlebem na 14 dní. Vojákům je vydáván chléb na 4 dny a na 3 dny jej veze armáda na vozech. Jeden vůz mají dvě setniny nebo dvě eskadrony. Pokud to okolnosti vyžadují, může armáda vézt mouku nanejvýše na 4 ½ dne. Pokud je znám počet setnin a eskadron jedné armády, lze snadno spočítat počet vozů potřebných pro chléb.

Výkon pekárny
Aby bylo zjištěno, kolik potřebuje armáda pecí na chléb, je nutné vědět, že v jedné peci se během jednoho roztopení vyrobí 320 porcí chleba a také to, že během 24 hodin může být pec roztopena sedmkrát. – Pokud je vše potřebné po ruce, je pec postavena za tři hodiny, k čemuž je třeba 4 zednických tovaryšů a 2 pomocníků. – K jedné peci na chléb přísluší 5 prostých pekařů, kteří se každých 24 hodin střídají; takže k jedné takové peci je třeba 10 mužů. – Kvůli dohledu je pro 48 pekařů ustanoveno 5 vrchních pekařů (Oberbäcker) a 2 pekařští mistři

Vojenský tmavý chleba měl nejprve tvar klasického bochníku, později byl pečen ve tvaru veky o dvou porcích. Čerstvý chleba se nevydával, muselo uběhnout alespoň 24 hodin od jeho upečení, jeho stáří však nesmělo být větší než 8 - 10 dní. Zajímavostí je, že vojáci mohli chleba prodávat, nesmělo se ale jednat o nově vydanou porci. Po upečení se věnovala zvýšená pozornost jeho kvalitě a chuti, za války schvaloval zdravotní nezávadnost lékař. Samozřejmostí bylo použití polních pekáren, například divizní pekárna vzor 1901 dokázala ve svých deseti mobilních pecích za 16 hodin upéci cca 20.000 denních dávek chleba, což je počet postačující pro jednou pěší divizi. V době první světové války byla denní dávka chleba 700 gramů.

Ne vždy se dala armáda v poli zásobovat čerstvým chlebem, voják také nemohl u sebe mít větší zásobu chleba. Na scénu se v podobných případech dostává jiná poživatina, mající za úkol nasytit hladové vojáky. Ano, jde o suchary, nepoživatelnou součást konzervované dávky potravin vojáka ČSLA. Ale to jsem se dostal do jiného století, rakouské suchary se původně vyráběli velmi prostým způsobem – přebytečný chleba se nařezal na krajíce a potom se v peci usušil.

Suchary se ale posléze vyrábí k pšeničné mouky a vajec, v literatuře se o nich dočtete jako o vaječných sucharech. Jejich výroba nebyla rozhodně jednoduchá, pro výrobu bylo třeba solidní strojní vybavení a zkušený personál. Při výrobě se na 100 kg mouky přidávalo 500 vajec (pokud možno bez skořápky...), 12 kg škrobové mouky, 12 kg cukru, 1,5 kg droždí, 1,625 kg soli a 0,075 kg koření. K tomu je třeba připočítat 15 litrů mléka a až 8 litrů vody. Z toho by vyrobil lívance i Werich s Burianem... Suchar musel mít světlehnědou barvu, po namočení musel silně nabobtnat, ale nesměl klesnou ke dnu nebo se rozmočit. Denní dávka sucharů byla během první světové války 400 gramů.

Suchary měly nahradit chleba opravdu jen v nejnutnějších případech, ale i tak docházelo k amatérskému pečení sucharů či různých placek běžně v první linii nebo v místech, kde se logistika nedostala. Takovým nouzovým druhem potravy je i dnes oblíbený maďarský langoš.

Denní dávka vojáka c. a .k armády v letech 1914 - 1918


Bohužel jsem nesehnal solidní obrázky, snad se najde někdo, kdo je u velkého bratra Googlu najde...


Použité zdroje:
Petr Havel, Milan Hodík, Pavel Landa – Vojenská kuchařka totiž kuchařská kniha c. a k. vojska
http://www.primaplana.net/txt/edice/chl ... dpisu.html

[TonyHazard]

Sapíku, v prvním okamžiku se mi 100 kg mouky na 80 porcí zdálo trochu nepřiměřené, ale po dalším čtení a troše přemýšlení (a počtů) se mi to objasnilo. Jedna porce (předpokládám), že porcí je myšlena jedna dávka chleba na jednoho vojáka na čtyři dny. Takže vychází 1,250 g mouky na jednu porci. Při přidání dalších přísad a po upečení by se dalo počítat (v porovnání s dnešním komisárkem), že voják nafasoval tři bochníky (krychle) chleba na 4 (později 5) dny, což se mi jeví jako přijatelné.
Velmi dobrý článek, a co tak přihodit pár kompletních receptů na chléb a suchary?

[Destroyman]

Tak jsem se na toho strejdu googla kouknul a krom potravin naši pradědci fasovali ještě 36 gramů tabáku (důstojníci 5 doutníků nebo 25 cigaret) a půl litru vína.:
Ta čokoláda se prý ve stejné továrně podle stejného receptu vyrábí od roku 1906 dodnes. Každopádně mě zarazila ta ohromná dávka kafe. Řekl bych, že c.k. vojáci lítali po zákopech jak motorový myši a jejich flinty měly kadenci kulometu.



kafe



hovězí



suchary



čokoláda

[radecky]

Starý recepis udával na 1000kg žitného chleba 692 Kg mouky 1,38 kg kmínu, 11,09 Kg soli. To znamená ,že 100 kg mouky je cca 140 kg žitného chleba. V případě , že chleba byl ze žitné i pšeničné mouky pak poměry bylo trochu jiné, protože do takového těsta je možné dát více vody.

[hydrostar]

Destroymane, to proboha neumíš vkládat fotky normálně? Myslíš si, že každý má 22 malíčkový monitor? To se nedá číst v této podobě. Pořád posunovat kurzorem jak blbec jen kvůli jednomu.

[Pátrač]

Nádherná kolekce obrázků. To se mi líbí. Pokud ještě nějaké vytěžíž tak je sem dej. Ale tony má pravdu, ten s tou pistolí se nevlezl do monitoru ani mě a v menší verzi by to bylo pohodlnější.

Nemáš někde fotku jak vypadal pravý R-U kedr? Sapík jich na tom prvním obrázku má několik ale který je ten pravý?

Edit - skandál. Začínám trpět nočními mhami. Čtu hydrostar a píšu tony a myslím tonyhazard. Omlouvám se dotčeným. Polepším se.

[Destroyman]

Hydrostar: Obrázek upraven, snad to takhle stačí.
Pátrač: Ty fotky jsem šlohnul z jednoho e-shopu, kde si člověk může R-U kádéčko koupit (co ty lidi dneska neprodávaj ). Pravej vojenskej kedr tam bohužel nemaj, a tak nevím, kterej je ten správnej. Tož jen posloužím aspoň hláškou feldkuráta Katze: "A ne abyste si tam vzadu vyměňovali erární prádlo za chleba!"

[Pátrač]

A co by ne. Pokud někdo má kvalitně řízený klub vojenské historie zaměřenýna R-U armádu tak s originální menáží jejich vystoupení - třeba rozvinutý tábor - musí působit naprosto věrohodně.

Když dojedeš na Slavkov a vidíš tam statečné vojáky jak se cpou májkou a odhazují flašky od matonky tak by člověk plakal.

Obrázky jsi upravil super a pořád jsou velmi hezké.

[Destroyman]

Když dojedeš na Slavkov a vidíš tam statečné vojáky jak se cpou májkou a odhazují flašky od matonky tak by člověk plakal.

Tak to je opravdu hrůza a ostuda sedmistrašná! Správnej Napoleonův voják přece jí kuře Marengo!
BTW, koukal jsem se i na stravu těch našich pradědů, kteří sloužili císaři pánu v námořnictvu. Ale moc úspěšný jsem nebyl. Jen Jaroslav Škába opět nezklamal, u něj jsem asoň našel, co námořníci jedli o Vánocích. A protože má Jaroslav Škába velmi hbité pero, dovolím si ho doslovně citovat. Jen dobové výrazy námořnického slangu jsem v závorkách přeložil.
Když v předpisech stojí, že na Štědrý den musí být k obědu jako postní jídlo bakala, tak bakala musí být, i kdyby proviantmajstr musel běžet a shánět bakalu až na severní točně.
Víte jaká je to pochoutka? Bakala je sušená mořská treska.
Ani jsme se nemuseli modlit nebo koukat do kalendáře a hned jsme podle čichu poznali, že je Štědrý den nebo Velký pátek.
Na Štědrý den a na Velký pátek páchla nejen celá baterie (první podpalubí) a loď, ale celá eskadra a celý přístav již dva dny předem a dva dny potom.
Správně česky se treska jmenuje „štokfiš“, ale námořnický termín je bakala. Proč a nač, to nevím. V hlavním proviantním skladu v Pule bylo uskladněno tolik bakaly, že by to stačilo pro všechny maríny až do soudného dne. Válelo se to tam v pytlích a bednách už od vzniku rakouské armády. Bakala ve střízlivém stavu, dokud není namočená, vypadá jako kusy starého dříví nebo jako egyptská mumie. Můžete ji přirovnat ke všemu. Bakalou skutečně může být všechno, co nemůžete poznat a při čem vám veškerá obrazotvornost selže. Podmínkou je, že to musí být tvrdé jako kámen a že už si na nic jiného nemůžete vzpomenout. Tak to je bakala.
Dva dny před půstem se musí máčet ve vodě a potom půl dne mlátit na kovadlině velkými kladivy, až se začne třepit. To už páchne celá baterie. Tlouci bakalu byla práce pro rekruty, kteří tloukli poprvé, a pak pro profesionály, staré rošťáky, kteří při tom asistovali jako instruktoři. Ukazovali rekrutům, jak se tluče, sehnali všechna kladiva a předváděli rány točené, kovářské, amerikánky, tloukli do taktu námořnické písně, a když je to omrzelo, utekli od toho a rekruti to museli dodělat. Ráno to kuchaři naházeli do kotlů a nasypali do toho makaróny. Kulminační bod zápachu dostoupil svého vrcholu, když v poledne kuchaři rozdělovali bakalu bagastům (námořníkům, kteří roznášeli jídlo a myli nádobí) do pidonů (plechový džbán o objemu 4-5 litrů). Ti s tím hned utíkali k „ausgůsům“ (výlevkám) a házeli to rovnou do moře. K bakům (stolům) s tím nesměli, protože by dostali hobla. K jídlu to prostě nebylo.
Dále jsem našel zajímavé termíny „hindenburg“ (poloshnilá sušená zelenina) a „bakalar“ (v podstatě Škábova bakala, jen makaróny nahradily poloshnilé vařené brambory), jejichž nadměrné servírování v druhé polovině WW1 vedlo - jak známo - ke vzpourám v Pule a Boce Kotorské.

[rabo]

Keď sa tu bavíte o tom vojenskom varení, tak teraz ide v SR kinách filmový dokument "Ako sa varia dejiny" podnadpis - 6 vojen ★ 10 receptov ★ 60 361 024 mŕtvych
Je to film k po.....u.
Pre lepšiu predstavu si mrknite ich stránku - http://www.cookinghistory.net/slovak.php

[Pátrač]

Destroyman - měl jsem chvíli obavu že naše kmeny nemluví stejnou řečí. Zábavná mluva a hezký text. Jen jsem to musel číst třikrát než jsem se v tom zorientoval.

[Destroyman]

Opravdu? Já bych řekl, že Škábova mluva je ještě celkem sruzumitelná. Tedy v porovnání s tím, co s výrazy z námořnické hantýrky vytvořil historik Jindřich Marek. Rozumíš třeba tomuhle? Naši pradědečci, kteří u námořnictva sloužili by tomu rozumněli určitě.
Celý bemanung - strašná flota magantů a imbragiónů - se na brandách, v baterii a hlavně v dišpenzi u kvaratu smála, že šíftrotl Čubrič gratal piňaty a nyní se honí s bujólem a radacou po bordu a jeho patriot z klapy starý šajtan Jovčič, který se nenechal zkajlovat bordarestem a teď na jole pod dohledem botsmana štrajchuje flagenlajnu a při laškování mu vrže pomolo...
Přeloženo: Celá posádka lodi - strašné loďstvo námořníků-opilců, kteří navíc často přetahují vycházky, se na visutých lodních lůžkách, v podpalubí a hlavně v lodní kantýně u čtvrtlitru vína smála, že největší lodní hlupák Čubrič drhnul hrnce a nyní se honí s kbelíkem vody a provazovým vysoušečem po palubě a jeho krajan z chorvatské námořnické party starý čert Jovčič, který se nenechal odradit lodním vězením na malé plachetnicu pod dohledem nejvyššího lodního poddůstojníka stahuje vlajkovou šňůru a při jejím povolování mu vrže kladka na stěžni...
Hrůza ovšem je, že tímhle "jazykem" námořníci psali i domů, takže jim nikdo nerozmněl.
A to ještě nic není, námořník Josef Klement v roce 1928 zavzpomínal, jak se bavil s jedním Maďarem:
Sedím a pokuřuji smotek, a tu přichází, usmívajíc se, "Ungár matroskanonýr" Biró. Povídá: "Što radí braté, ha várum, niks arbeit," a usedá ke mně. Směji se a on ihned navazuje další rozhovor: "Mein líebér šogór, šlecht, ik muss post máchén. Zu aus keine van díse. Zu aus vísen du niks nur pusta, kukuruc, a imá - no - diese prasae - porko, und dort diese meine kuča.
Přikyvuji a Biró vypráví dále. "Niks bocman, gšucmajster, profous, immer kravál machen, und sekýren, imá dost paprikašpek, krůha e duháň, - und niks zu fresen. Ja, ja, Marine šlecht! Viessen - sie du meine fátry, meine mutry, niks deutsch, niks talijániš, niks krovatiš, nur ungáriš."
Vzdychne a povídá dále: "Slabo godíno, zu aus frau", sehne se a rukou ukazuje asi půl metru nad palubou: "Und drei diese kleine pičo."
Přeloženo: Maďar si stěžoval na těžkou službu, stýskalo se mu po rodině, a chlubil se, že má tři děti. Zajímavý je, že Klement mu rozumněl!

[Pátrač]

Destroymane - nezbývá mi než hluboce smeknout před těmito krásnými posty. Koneckonců ve válkách a v námořních bojích bojují lidé a v těchto krásných postech se i ta nebrutálnější síla v podobě válečné lodi změní v v posádku tvořenou lidmi s jejich starostmi a radostmi.

Ty lodě byly uzavřený svět a napadlo mě jestli si každá posádka díky svému de facto unikátnímu složení vytvořila vlastní jazyk. Tedy jestli se rozumně dorozuměly posádky mezi sebou

[Vallun]

Pátrač - nevím, jak to vypadalo v multietnickém R-U námořnictvu, ale ke všeobecnému překvapení zjišťuji, že každý nováček má na lodi tendenci si vytvářet zcela originální názvy a vlastní námořnický slang...který se však vůbec neliší od desítek zcela originálních výrazů vytvořených nováčky předním:)

Jen občas se urodí nějaká perla a ta se pak stane oficiální mluvou na lodi, např. HenTenOný bazmek (klika na vinšnu), buzna na narážení (fendr), Mongol (rakouský námořník)...

[Pátrač]

To znám měl jsem spolužáka který naprosto unifikovaně rozděloval veci do šesti skupin:
bazmek,
hajzlbazmek a
skurvený bazmek. Poslední zpravidla pro nějakou vojenskou potravní vychytávku , třeba bryndzovou pomazánku. Ta byla tak hnusná, že jsem ji nejedl ani já. Brrr

Dzingvajs, dzindzik a kurvadzindzik. A s tímto si vystačil na celý svět. Byl to chapec s Košic a a měl jsem ho rád, byl to hodný kluk. Ale sprostej tak že dláždičská četa bya proti němu jak kočenky z mateřinky.

[Destroyman]

Právě, že posádky si rozuměly, ta hantýrka byla víceméně univerzální. Základ tvořila hovorová italština - asi až do roku 1850 (nebo tak nějak) byla italština v námořnictvu úřední řečí a zvyk je holt železná košile. Dále se tam hojně vyskytovaly výrazy z němčiny, protože povely a nadávky do rekrutů natloukli poddůstojníci už v přijímači. Vyšperkováno to bylo i chorvatštinou, protože Chorvatů sloužilo na lodích nejvíc. Čeština nebo maďarština byla v hantýrce zastoupena nejmíň, protože Češi a Maďaři měli pro jazyky tak nějak největší vlohy, systém slangu rychle pochopili a koneckonců základy němčiny většinou znali už z civilu.
Na druhou stranu se ale všechny ty různé národy mezi sebou až tak nebratřily. Ve službě to bylo jasný, ale mimo službu se sdružovaly do tzv. "klap" a spolu si povídali, chodili do hospod atp. Obvykle bylo na lodi pět "klap". Nejpočetnější Chorvati si nejraději zpívali svoje národní písničky, hráli karty nebo tančili. Ale někteři negramotní využili vojenskou službu k tomu, že se učili číst a psát. Výjimkou prý nebyl Chorvat, který si pod dozorem vzdělanějšího kolegy listoval v slabikáři a běda tomu, kdo by se mu smál!
Maďaři - podobně jako Němci - byli obecně bráni za "vzdělance", protože hodně četli noviny a povídali si o politice nebo kultuře. Češi zase rádi cvičili, na větších lodích byla hrazda nebo koza, takže udivovali svými gymnastickými výkony. Anebo muzikou - hodně z nich umělo na něco hrát a český písničky se prý rádi učili i jejich cizokrajní kolegové. Například na lodi Monarch byly prý megahitem písničky "Když jsem já šel do Vršovic na posvícení" nebo "Má roztomilá Báruško". Italové se zase svým typickým křikem rádi hádali, nebo neúnavně hráli domino.
Příslušníků ostatních národností bývalo na lodích málo na to, aby se sdružili do nějaké "klapy", a tak se většinou připojili k těm stávajícím. Slovinci logicky tíhli k Chorvatům, Slováci k Maďarům (k Čechům jen málokdy, Maďaři takové námořníky považovali za odpadlíky a dávali jim to pěkně sežrat), Rusíni, Poláci a občas i "Deutschböhmové" zase k Čechům atp.
To ovšem platilo spíš pro větší lodě, na menších to bylo všude jinak - záleželo na konkrétní posádce. Takže třeba na torpédovce Tb-11 to dopadlo tak, že se skamarádili dva Češi s Italem, Slovincem, Rusínem a Chorvatem, jednou v noci svázali kapitána, prvního důstojníka a strojníka a i s torpédovkou dezertovali do Itálie. Zbytek posádky (většinou Maďaři a Němci) sice na obranu kapitána zasáhnout mohl, ale nezasáhl. Všichni věděli, že kapitán je dobytek, a že právě ty vzbouřence dřel z kůže nejvíc. Takže i když italské zajetí pro ně nebyla nějaká životní výhra, vzpouru chápali jako sympatický bunt proti despotovi a považovali by za lumpárnu, kdyby zasáhli a vydali svý kolegy na šibenici.
Mno. od sucharů a chleba jsme se dostali pěkně daleko!

[Vallun]

No oproti službě v kuk kriegsmarine bylo italské zajetí možná i výhrou.. ne nadarmo měla tato flotila nejvíce vzpour na uplutou námořní míli...

Neměl bys něco k tomu v jakých specializacích sloužili námořníci dle národností?

[Pátrač]

Destroymane, v tom Tvém zdroji ze kterého čerpáš ohledně potravin C.a K. armády, nenašel bys tam nějakou námořnickou specialitu?

[Marvin]

Destroyman:
Nejmenuje se ten tvůj zdroj náhodou "Mořští vlci císaře pána" nebo tak nějak. Myslím že jsem to tak před 3-4 lety četl. Trochu jsem nedobrovolně šoupal bytem (malá rozplavba), takže mám teď v knihovně děsnej bordel, ale určitě to najdu.

[Destroyman]

Marvin: B I N G O !
Zatím jsem opisoval z těchto knížek: Jindřich Marek, Žraloci císaře pána, Dušan Tomášek, Únos Válečné lodě a Jaroslav Škába, Boxeři v Šanghaji.
Pátrač: námořnická specialita... já bych řekl, že tenkrát to byla každá dobrota z istrijské a dalmatské kuchyně. Dneska se dá docela dobře vařit podle knížky Jana Hájka, Námořnická kuchařka, aneb Povídání o jídle a cestování. Vyšla asi před deseti lety, takže v knihovnách by ji mít běžně měli.
Vallun: S těma specializacema to bylo nějak takhle: Na národnost se celkem kašlalo, důležitý bylo, co kdo umí. Rekrut narukoval do Puly do šestitýdenního přijímače, kde se naučil pochodovat a držet flintu. Během tý doby se celkem spolehlivě zjistilo, co je kdo zač a po přísaze byli rekruti rozdělený do dvou skupin. Z největších nemehel se stalo palubní mužstvo a topiči, ostatní absolvovali nějaký ten odborný kurs (strojní, torpédový, minový, dělostřelecký, ale i potápěčský, kormidelní, dílenský atp.). Žádostem o službu u té či které specializace se obvykle vyhovovalo, takže se zpravidla nestávalo - jako třeba v ČSLA - že vyučený elektrikář šel do kuchyně a vyučený kuchař do strojovny. Ještě během kursů byli rekruti naprosto vážně dotazováni, zda snáší vlny a mořskou nemoc. Ti, co je nesnášeli, šli potom na bitevní loď nebo křižník, ti co tvrdili, že v pohodě, šli k torpédoborcům nebo torpédovkám. Služba na menších lodích byla kupodivu velice žádaná, protože nepohodlí na kymácející se kocábce bylo kompenzováno vyšším žoldem a volnějším režimem v přístavu. Takže takový - dejme tomu desátník z torpédovky - už měl tolik peněz, že nemusel přespávat na lodi, ale mohl si dovolit pronajmout privát. Anebo posílal peníze domů.
Ale zpět k těm národnostem: ono bylo občas těžko určit, co kdo vlastně je. Třeba takový vůdce vzpoury v Kotoru. Někde je psán jako Němec Franz Rasch, jinde jako Čech František Raš. Pravda je taková, že byl z Přerova, tatínek byl Němec, maminka Hanačka a jemu samotnýmu to bylo fuk. Anebo známý ponorkový eso Rudolf Singule. Narodil se v Brně, táta byl Rakušan, máma Moravanda a v kolonce "národnost" Singule trval na označení "Mähre" (Moravan). Anebo jinej ponorkář - Leo Prášil. Ten se narodil v Haliči, tatínek byl Čech, maminka Polka a on sám tvrdil, že je Rakušan....