bitevní lodě třídy ERSATZ MONARCH

[kacermiroslav]

bitevní lodě třídy ERSATZ MONARCH
neboli, co mohlo být (nikdy nepostavená třída super-dreadnoughtů)
Rakousko - Uhersko
WW1

Lodě ve třídě:
- bitevní loď VIII – Ersatz Monarch - (xxxx – xxxx - xxxx)
- bitevní loď IX – Ersatz Wien - (xxxx – xxxx - xxxx)
- bitevní loď X – Ersatz Budapest - (xxxx – xxxx - xxxx)
- bitevní loď XI – Ersatz Habsburg - (xxxx – xxxx - xxxx)

* Poznámka: žádné z plavidel této třídy nebylo nikdy dokončeno a ani se nedostalo do stádia spuštění na vodu. Celý projekt byl v únoru 1915 odložen na dobu po ukončení války.


VÝVOJ
Rakousko-Uherská monarchie, i když byla jednou z těch nejmenších námořních velmocí, dokázala ve své bohaté historii stavět lodě na světové úrovni, které dokázali vyhrávat i velké bitvy jako například v roce 1864 bitvu u Helgolandu proti Dánsku, nebo v roce 1866 bitvu u Lissu (Visy) proti Itálii. Samozřejmě bitvy nevyhrávali jen lodě, ale také schopní velitelé a mužstvo. Rakousko-Uherští konstruktéři, v jejichž řadách bylo i pár konstruktérů českého původu, bedlivě sledovali trendy při vývoji bitevních lodí, které se začali stavět v poslední dekádě 19.století. Dle těchto poznatků byly v monarchii zkonstruovány (1892-1893) a postaveny první bitevní lodě na světové úrovni a to tři lodě třídy Monarch, které byly spuštěny na vodu v roce 1895 a dokončeny 1898 (sice se jednalo o nejmenší bitevní lodě té doby, ale jejich výzbroj, pancéřování i rychlost odpovídala standardu doby). Po nich následovaly další a další plavidla, která byla více či méně srovnatelná se světovou konkurencí.

Stavbou tří bitevních lodí třídy Radetzky (1907 – 1911) se Rakousko-Uhersko opět vrátilo na světovou úroveň. Tato plavidla byla ve všech směrech vším, co se od nich očekávalo, tedy dobře pancéřována, rychlá a těžce vyzbrojena (4x305mm, 8x240mm). K jejich smůle však ve stejné době byla stavěna britská revoluční bitevní loď HMS Dreadnought (1905-1906). Jednalo se o loď, v které se zhmotnili představy mladé vlny konstruktérů na tzv. „all big gun ship“ (všechna velká děla) a tudíž to byla loď, která všechna ostatní světová plavidla včetně svých i těch rakousko-uherských, odsunula na druhou kolej.

Ne všechny námořní velmoci však pochopili, co vše Dreadnought představuje. Mnohé z nich, jako Francie a Rusko se dále ubírali již zaběhnutou konstrukční cestou, další země pak vyčkávali, co se vlastně bude dít a sledovali z povzdálí konstrukční souboj mezi Velkou Británii a Německem. Jednou z těch zemí, která sledovala moderní trendy v konstrukci těžkých hladinových plavidel bylo i Rakousko-Uhersko, které v té době zrovna stavělo své kvalitní lodě třídy Radetzky. Rakousko-Uherští konstruktéři si počkali na slepé vývojové linie (nevhodná umístění těžkých děl, absence středních děl atd.) a pak navrhli vynikající bitevní lodě třídy Viribus Unitis (stavěné v letech 1910 – 1915), které již měli děla hlavní ráže v ose plavidla, stupňovitě umístěné a hned v trojdělových věžích (kromě Rakousko-Uherska, Ruska a Itálie nikdo trojdělové věže nestavěl). Boční salva tak byla ničím nerušená, maximálně efektivní a byla v počtu 12 těžkých děl (větší počet děl hlavní ráže pak měli jen Italské lodě třídy Conte di Cavour a Andrea Doria - 13 děl hlavní ráže a výjimečná britská bitevní loď HMS Agincourt – 14 děl hlavní ráže, která byla původně stavěna pro Brazílii). Avšak směrem vpřed či dozadu na tom byly Italské lodě již o hlaveň méně (3+2 děla ráže 305mm). Ruské dreadnoughty pak měli stejně jako první italský dreadnought Dante Alighieri všechny věže hlavního dělostřelectva ve stejné úrovní a tím pádem dvě věže byly ve středu lodě a nemohli střílet směrem vpřed nebo vzad. Tuto palbu vpřed či vzad v ose, tak mohla provádět jen jedna třídělová věž. V tomto ohledu byly rakousko-uherské lodě třídy opravdu unikátní. Počet děl hlavní ráže a rozsah jejich palebných sektorů byl nejúčinnější ze všech bitevních lodí WW1. Hmotnost boční salvy pak byla na vysoké úrovni a například spřátelené Německo až do stavby bitevních lodí SMS Bayern a SMS Baden (stavěné 1913 – 1917), které byly již vyzbrojeny 8 děly ráže 381 mm, nemělo lodě srovnatelné palebné síly. Toho všeho Rakousko-Uhersko dosáhlo při minimálních nákladech, protože v letech 1906 až 1913 investovalo do námořního zbrojení 171,8 Mio USD, co ž v porovnání s ostatními námořními velmocemi bylo opravdu málo.



Přesto se svou malou námořní flotilou Rakousko-Uhersko podnikalo velmi aktivní boj proti obrovské Francouzské a Britské převaze, která byla ještě markantnější po vstupu Itálie do války (1915) na straně Dohodových mocností. Rakousko-Uhersko si tak prakticky po celou čtyřletou dobu trvání WW1 dokázalo udržet nadvládu nad Jaderským mořem, vzdorovat více jak trojnásobné nepřátelské přesile a navíc soupeřům uštědřit větší škody, než samo utržilo. Rakousko-Uherská „Kriegsmarine“ tak mohla na konci války bilancovat s výsledkem, se kterým se nemohla pochlubit žádná jiná námořní velmoc (pokud pomineme krátkou angažovanost USA a omezenou účast Japonska). Pro nás je tento výsledek o to zajímavější, že v Rakousko-Uherském námořnictvu sloužilo mnoho Čechů (až ¼ všech námořníků), protože Čechy byly vždy nejprůmyslovější částí mocnářství a Češi tak byli schopni obsluhovat složitá technická zařízení používaná na námořních plavidlech. A dokonce se zástupci naší středoevropské zemičky dostaly i na místa nejvyšší jako například kontradmirál Bořivoj Radoň, který od 18.dubna 1917 stál v čele rakousko-uherského námořního letectva. Toho letectva, která dosáhlo největších výsledků ze všech válčících námořních letectev světa.

Rakousko-Uherští konstruktéři však neusnuli s typem bitevních lodi Viribus Unitis na vavřínech a zkonstruovali třídu Ersatz Monarch (náhrada za Monarch, třída bitevních lodí z roku 1895), kde se mělo jednat o plavidla úplné světové extratřídy. Hmotnost boční salvy měla činit 7.000 kg z 10 děl ráže 350mm, a vyrovnala se tak britskému Hoodu (8x381mm) a předčila i německou třída Bayern (8x381mm). Byla to plavidla, která splňovala vše, co se od nich očekávalo, tj. obrovskou palební silou, které se kromě britských lodí tříd Royal Sovereign, Queen Elizabeth a Hood nic nerovnalo, pancéřování bylo také na světové úrovni, rychlostí odpovídala běžnému standardu a vnější vzhled byl velice působivý a elegantní. To vše při poměrně skrovných rozměrech (délka 172m oproti 190 metrů Royal Sovereign, respektive 195 metrů třídy Queen Elizabeth).
bitevní loď třídy Ersatz Monarch


KONSTRUKCE
Již v době stavby prvních Rakousko-Uherských dreadnoughtů třídy Viribus Unitis, se začalo s konstrukčními návrhy na novou třídu bitevních lodí pro podunajskou říši. Designem nové bitevní lodě byl pověřen hlavní rakouský námořní architekt Franz Pitzinger, který s první studii začal v prosinci 1911, když připravil ideový návrh na plavidlo o výtlaku 22.000 tun a výzbrojí s osvědčenými děly ráže 305 mm. Po několika předchozích návrzích se ustálila podoba lodí třídy Ersatz Monarch v plavidlu o výtlaku cca 24.500 tun a hlavní výzbroji 350 mm děly. Od myšlenky použití nových děl ráže 350 mm se ještě pracovalo na dalších 12 různých verzích designu. Poslední oficiálně přijata verze byla připravena v červenci 1914. A de facto tato podoba byla dne 28.května 1914 schválena Parlamentem v námořním rozpočtu na rok 1914/1915, v kterém se počítalo se stavbou čtyřech nových plavidel super-dreadnoughtů. Tento námořní rozpočet byl schválen v celkové výši 426,8 Mio korun (cca 1,8 Mld EUR v roce 2004). Z tohoto rozpočtu se počítalo s výstavbou čtyř bitevních lodí třídy Ersatz Monarch, tří lehkých křižníků (Ersatz Zenta) a šesti torpédoborců třídy Tatra.

Se stavbou měla být pověřena loděnice Stabilimento Tecnico Triestino a Ganz & Co - Danubius (co se fa Ganz & Co - Danubius týče, tak ta se stavbou velkých plavidel moc zkušeností neměla a neblaze se to projevilo při stavbě SMS Szent Istvanu z třídy Viribus Unitis). Každá z výše uvedených loděnic měla postavit dvě jednotky ze třídy Ersatz Monarch. Při zahájení stavby byla zatím vybrána jen projekční jména a to “bitevní loď VIII až XI”. Podle jistých pramenů prý byla vybrána jména pro stavěná plavidla SMS Hunyadi a SMS Graf Daun. Podle jiných zdrojů se mohlo jednat o lodě se jmény SMS Matyas Corvinus, SMS Leopold, SMS Josef a SMS Karl (vše bez záruky). V každém případě ani jedna loď, která by měla nějakou spojitost s nejvyspělejší zemí Rakousko-Uherska, s ČechamiL

Objednávka na čtyři jednotky super třídy byla vystavena v červenci 1914, ale nikdy se nedostala ani do stádia položení kýlu. Plánované dokončení všech plavidel nové super třídy bylo na rok 1917. Cena jedné bitevní lodě měla být 82 Mio korun (cca 346 Mio EUR v ceně z roku 2004, tedy cca 10 Mld Kč). Výstavba jedné jednotky této třídy by tak v dnešní době odpovídala stavbě cca 25 km dlouhého úseku dálnice.

Po vypuknutí války v červenci 1914 a zahájení bojů proti Srbsku a carskému Rusku, musela rakousko-uherská Kriegsmarine přehodnotit své plány na vybudování silné flotily. Všechna rozestavěna plavidla byla přesunuta do přístavu v Pule k dohotovení. Boje na balkáně se neúměrně dlouho vlekly, do války se zapojovali postupně další státy až celý konflikt přerostl ve Světovou válku. Po půl roce válčení byl konec války v nedohlednu a tak byla na 3.února 1915 svolána porada, jejimž bodem byla i otázka, co dále podniknout se stavbou super-dreadnoughtů. Jejím výsledkem bylo odložení dostavby lodí této třídy až po válce.

Pohonnou jednotku představovalo 15 kotlů typu Yarrow z čehož devět bylo na spalování uhlí a šest na naftu. Výkon pohonné jednotky byl přenášen na čtyři parní turbíny a měl dosahovat 31.000 k. To by umožnilo plavidlu rychlost 21 uzlů (38,9 km/h). Vezená zásoba uhlí měla být 1.425 tun a dalších 1.035 tun nafty. Při ekonomické rychlosti 10 uzlů byl kalkulován dojezd 5.000 námořních mil (9.260 km), což bylo na plochu Jadranu více než dost. Protože především zde se počítalo s jejich využitím. Osádka měla být tvořena cca 1.050 námořníky a důstojníky.

Pro vyhledávání cílů v noci bylo na palubě celkem šest světlometů o průměru 1,1 metru.


VÝZBROJ
Hlavní výzbroj mělo představovat celkem deset děl ráže 35 cm/45 (13.79") K14 vyráběných ve Škodových závodech v Plzni. Na vývoji nových děl pro super třídu bitevních lodí se začalo pracovat již 18.dubna 1911, když byl Škodovce předložen požadavek na konstrukci třídělové věže s děly ráže 345 mm. V průběhu modifikací jednotlivých ideových návrhů na novou bitevní loď, byla v lednu 1913 upřesněna ráže hlavních děl na 350 mm o délce 45 kalibrů. Všechna děla se měla umístit do čtyřech věží, které měli být umístěny v ose plavidla a to vždy po dvojici stupňovitě. Na palubě měla být vždy jedna třídělová věž na přídi a jedna na zádi a nad nimi stupňovitě umístěna dvoudělová věž s děly stejné hlavní ráže. Odebrání po jednom děl z výše položených věží mělo zajistit lepší stabilitu a polohu metacentra lodi během plavby i palby (viz. http://en.wikipedia.org/wiki/Metacentric_height). Na vývoji děl se začalo tedy pracovat ještě před konečnou podobou bitevní lodě. První dělo bylo hotovo v květnu 1915, ale díky problém s projektem lodí bylo zkoušeno až v dubnu 1916. Jak už bylo výše řečeno, každé plavidlo mělo mít dvě třídělové a dvě dvoudělové věže s děly ráže 350 mm. Elevace ve věžích měla být –3° / + 20° ? Odměr věží +150° / - 150°. Při maximální elevaci děl na 20° měl být zajištěn dostřel se 700 kg (AP) cca 25.000 m. Výmetná nálož měla hmotnost 193 kg a projektil dosáhl úsťové rychlosti 770 m/s. Kadence měla činit cca dvě rány za minutu a životnost hlavně byla počítána na 100 výstřelů. Vezená zásoba munice mohla odpovídat třídě Viribus Unitis a tudíž se pohybovat mezi 70 až 80 střelami na hlaveň. Každé plavidlo by pak vezlo cca 490 tun střel + cca 135 výmetných náloží. Celkem tedy více jak 600 tun.


Sekundární výzbroj pro lodě o výtlaku 24.500 tun měla být podle návrhu z ledna 1913 tvořena celkem 18 děly ráže 150 mm (L/50) a dvaceti děly ráže 90 mm (L/45). V červenci 1914, když byla Parlamentem schválena stavba těchto lodí, byl snížen počet středních děl na čtrnáct a jejich umístění mělo být ve dvou patrech v kasematách. Jednalo se o osvědčená děla 15 cm/50 (5.9") K10 Škoda, která byla použita již na třídě Viribus Unitis. Délka hlavně byla 7,5 metrů, kadence podle sehranosti obsluhy byla 6 ran za minutu (záleželo na tom, jak rychle dokázala obsluha připravit projektil o hmotnosti 45,5 kg ke střelbě, protože vše probíhalo manuálně na rozdíl od děl hlavní ráže). Elevace u těchto děl na lodích Viribus Unitis byla – 6° / +15°, odměr v kasematách byl +60° / - 60°. Dá se předpokládat, že stejné by to bylo u třídy super-dreadnoughtů. Dostřel při maximální elevaci 15° byl 15.000 m. Průraznost na 1.000 metrů byla 145 mm pancéře.

Proti rychle plujícím torpédoborcům, torpédovkám a torpédovým člunů bylo na palubě počítáno s umístěním dvou desítek děl ráže 90 mm (8 ks verze L/45 QF a 12 ks L/45 AA). Dále byla k dispozici dvě rychlopalná děla ráže 47 mm (L/44 QF), dva kulomety ráže 8 mm a na dvou palubních člunech byla k dispozici vždy po jednom dělu ráže 40 mm (L/18).

Kromě dělové výzbroje byla součástí konstrukce i silná torpédová výzbroj v podobě celkem šesti torpédometů ráže 530 mm, přičemž jeden byl na přídi, druhý na zádi a další čtyři na palubě.

V rámci úzkých vazeb na císařské Německo byla navázaná mimo jiné i spolupráce na vojenské úrovni. Ta například spočívala v použití nových děl ze Škodových závodů ráže 350 mm u plánované třídy německých bitevních křižníků Mackensen (výtlak 30.000 tun, výzbroj 8x350 mm), které se stavěli v průběhu války, ale stejně jako rakousko-uherská plavidla nebyla nikdy dokončena.

Hmotnost boční salvy bitevních lodí třídy „Ersatz Monarch“
10 x 350 mm = 7.000 kg
7 x 150 mm = 318,5 kg
Celkem: 7.318,5 kg



PANCÉŘOVÁNÍ
Hlavní konstruktér Franz Pitzinger vycházel při návrhu pancéřové ochrany z předchozí třídy bitevních lodí Viribus Unitis, ale vzhledem ke zvětšení plavidla mohl i více obětovat na pancéřování. Navíc u těchto nových plavidel bylo počítáno s novou proti torpédovou ochranou, která se výrazně lišila od zatím používaného standardu v rakousko-uherských konstrukcích. Proti torpédová ochrana třídy Viribus Unitis spočívala mimo jiné v obšívce, která od boků lodi zasahovala 1 metr do středu plavidla. To bylo ale nedostačující a negativně se to například projevilo při potopení SMS Szent Istvan nebo SMS Viribus Unitis. U této nové třídy se proti torpédová obšívka vzdálila od boků lodi na 2 metry, čímž se eliminovalo proražení vnitřních přepážek po zásahu torpédem. Celkově byla jinak řešena. Zatímco u třídy Viribus Unitis navazoval hlavní boční pancéřový pás pod ostrým úhlem na šikmý boční pás, který pak přecházel v pancéřovou palubu, tak u třídy Ersatz Monarch přecházel boční pancéřový pás pod úhlem 90° na pás, který tvořil strop proti torpédové obšívky a navazoval na šikmý vnitřní pás až ve vzdálenosti dvou metrů od boku (viz. přiložený výkres řezu boků tříd Viribus Unitis a Ersatz Monarch). Tento systém ochrany byl poprvé zkoušen u francouzského námořnictva na řadové lodi Henri IV. a později byla používaná jak u francouzských tak i ruských konstrukcí.


Hlavní boční pancéřový pás pak ve středu plavidla měl dosahovat síly 310 mm a směrem ke koncům lodi se měl zužovat na 200 mm. Pancéřová paluba měla sílu 72 mm. Velitelská věž a věže hlavního dělostřelectva pak měl krýt 320 mm silný pancéř.


TTD - bitevní lodě třídy ERSATZ MONARCH
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Rakousko-Uhersko
* Délka: 175,0 m (172 m na úrovní vodní hladiny)
* Šířka: 28,49 m
* Ponor: 15,5 m ??? (bez záruky)
* Výtlak standardní: 24.500 t
* Výzbroj: 10x350 mm (2xIII, 2xII), 14x150 mm (14xI), 20x90 mm (20xI), 2x47 mm (2xI), 2x 8mm kulomet, 6x Torpédomet 530mm
* Pancéř paluba: 72 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 310 mm
* Pancéř velitelská věž: 320 mm
* Pancéř boky: 310-200 mm
* Pohonná jednotka: 15 kotlů Yarrow WT (9 na uhlí + 6 na naftu), 4 parní turbíny
* Výkon strojů: 31.000 k
* Vezená zásoba paliva: 1.425 t uhlí + 1.035 t nafty
* Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
* Dojezd: 5.000 námořních mil (9.260 km) při 10 uzlové rychlosti
* Posádka: cca 1.050 mužů




BOJOVÉ POUŽITÍ NÁMOŘNÍCH DĚL

35 cm/45 (13.79") K14 Skoda (35 cm Marinekanone L/45 M. 16)
Kanón ráže 35 cm Marinekanone L/45 M. 16 byl námořní kanón vyráběný firmou Škoda (Plzeň). Původně se tento kanón měl stát hlavní výzbrojí nových bitevních lodí třídy Ersatz Monarch (neboli náhrada za třídu Monarch z roku 1895), neboli následovníky třídy Viribus Unitis. Projekt lodí této třídy bol zastavený, ale výroba kanónů ve Škodovce již začala. Kanón pozemní verze měl úsťovou rychlost střely 820 m/s, vážil 74 tun (v pozemním palebném postavení 170 t) a střílel 635 kg kilogramové projektily na vzdálenost 31 500 metrů. Maximální dostřel pak činil 33.000 m. První kanón byl dokončený 28. května 1915, ale vzhledem k průtahům s projektem bitevních lodí, proběhla první zkouška až o rok později v dubnu 1916. Krátce poté bylo dělo poslané na italskou frontu nedaleko jezera Caldonazzo. Zde vystřílelo 122 rán směrem na Asiago, Fondi, Gallioand Camporovere. Poté bylo odeslané na kontrolu a repas zpět do továrny. Dělo dostalo od vojáků jméno "Georg". Druhý kanón byl poslaný na rumunskou frontu, ale moc si zde „nezastřílelo“ protože tato fronto brzy padla (Rumunsko, které bylo na straně Dohody kapitulovalo). V květnu roku 1917 se vrátil Georg do služby a spolu s druhým kanónem opět působili na italské frontě. Zde prováděli ostřelování italské pobřežní baterie Grado a Isonzo. Kromě výše uvedených dvou děl, dokončili ve Škodových závodech další dvě děla a na dalších 7 se pracovalo. Po válce bylo jedno dělo ukořistěno Itálii, další získala Francie (čtvrté vyrobené dělo v pořadí) a dvě získal nově vzniklý stát Srbů a Chorvatů (Jugoslávie). Jedno z těchto děl museli Jugoslávci odepsat z provazu, ale druhé sloužilo až do 30.let. Kanóny byli opravdu velice těžké a při střelbě museli nýt upevněny na 100 tunové konstrukci, aby se zabránilo jejich pohybu po výstřelu. Původně rakousko-uherské velení uvažovalo o jejich osazení na speciální železniční podvozek, ale rozpad monarchie a konec války těmto plánům zabránil.

TTD - námořní dělo ráže 350 mm (35 cm/45 - 13.79" - K14 Skoda)
-------------------------------------------------------------------------------------
* Ráže: 350 mm
* Celková délka hlavně: 15,75 m (L/45)
* Délka vývrtu hlavně:
* Hmotnost hlavně: 74 t
* Hmotnost střely: 700 kg (AP)
* Hmotnost prachové náplně: 193 kg
* Počáteční rychlost střely: 770 m/s
* Počet ran za minutu: 2x / minuta
* Dostřel: 25.000 m (při elevaci 20° - na lodi)
* Životnost hlavně: cca 100 ran
* Elevace ve věžích: - 3° / + 20° ?
* Palebné pole ve věžích: +150° / -150°



Zdroje:
www.homepages.fh-giessen.de
www.web.ukonline.co.uk
www.viribusunitis.ca
www.wikipedia.org
www.armory.com

[kacermiroslav]

ZHODNOCENÍ
S dohotovením všech čtyřech rakousko-uherských super-dreadnoughtů se počítalo v průběhu roku 1917 (některé zdroje uvádí až rok 1919). Vzhledem k tomu, že byla jejich stavba zrušena, můžeme se pouze pokoušet spekulovat, jaký vliv by tato plavidla v roce 1917 (pokud by byla vůbec dohotovena) měla na středomořském válčišti.

Na Jadranu působila rakousko-uherská Kriegsmarine a jejím protivníkem byly od počátku války francouzské námořnictvo a britská Středomořská flotila, ke kterým se v roce 1915 přidala i Itálie (i když byla původně členem Trojspolku – Německo a Rakousko-Uhersko). Od vstupu Itálie do války tak byla v dané oblasti převaha námořních sil Dohody přímo drtivá, ale i přesto si rakousko-uherské námořnictvo udrželo celkovou nadvládu nad Jaderským mořem po celou dobu průběhu První světové války. Velkou zásluhu na tom měla až patologická opatrnost italského námořního velení, která umožňovala rakousko-uherskému loďstvu udržet si pod kontrolou větší část Jaderského moře a tím i nadále udržovat námořní konvojovou dopravu podél východního pobřeží až k obsazenému Albánskému pobřeží (doprava zásob na balkánské bojiště). Dohodové námořní síly se stejně jako britské Velké loďstvo spokojilo s dálkovou blokádou a uzavřením Otrantské úžiny (mezi Itálii a Albánským pobřežím). Tím bylo rakousko-uherské námořnictvo uzavřeno na Jaderském moři, odkud stejně císařská flotila neměla nikdy v úmyslu vyplout (původní plány v rámci Trojspolku ovšem počítali spolupráci s italským námořnictvem proti Francii a britské Středomořské flotile. Tudíž by operační zóna byla daleko větší, než plocha Jadranu). Oproti ruskému Baltskému loďstvu tak námořní síly habsburského mocnářství plnily od začátku až do konce války roli „fleet in being“ a vázalo na sebe mnohem větší a silnější námořní síly nepřítele. V průběhu Velké války Rakousko-Uhersko provozovalo 4 moderní bitevní lodě. Jejich soupeř Francie měla 7 moderních bitevních lodí a Itálie 6 bitevních lodí (Itálie v průběhu války ztratila moderní bitevní loď Leonardo da Vinci v roce 1916). Poměr sil na moři u moderních jednotek (typ Dreadnought) v roce 1918 tak činil 3 : 1 ve prospěch Dohody (před ztrátou Szent Istvanu v červnu 1918).

Při tom poměru sil je tedy logické, že čtyři super-dreadnoughty třídy Ersatz Monarch by byli vítanou posilou pro rakousko-uherskou „Kriegsmarine“. Jejich dohotovení se navíc kryje s rokem 1917, kdy byla zavedena centrálními mocnostmi neomezená ponorková válka. Tlak na vedení blokády v Otrantské úžině by se tak ještě více v součinnosti s těžkým hladinovým loďstvem zesílil. Ostatně samotná blokáda měla už i tak povážlivé trhliny což názorně dokládá druhá bitva v Otranské úžině v roce 1917. Britské síly v dané oblasti byli navíc většinou tvořeny jen starými řadovými loděmi a těch pár modernějších jednotek (dva bitevní křižníky třídy Invincible a bitevní loď Dreadnought) se nemohlo silným super-dreadnoughtům postavit. Francouzské loďstvo na tom nebylo o mnoho lépe se svými sedmi dreadnoughty tříd Coubert a Bretagne. A Itálie? Ta byla známá až chorobnou žárlivostí a opatrností na svou námořní chloubu bitevní lodě tříd Dante Alighieri, Conte di Cavour a Andrea Doria (celkem 6 dreadnoughtů, ale jeden byl zničen rakousko-uherskou sabotáží v srpnu roku 1916). Prakticky se dá říct, že především díky Italské neschopnosti spolupracovat s ostatními Dohodovými zeměmi, mělo za následek málo účinnou blokádu Otrantské úžiny a nadvládu Jadranu pod vlajkou rakousko-uherského mocnářství.

Samozřejmostí ovšem je, že nejen rakousko-uhersko stavělo nové bitevní lodě. Taktéž Francie pracovala na své třídě Normandie a Itálie na třídě rychlých bitevních lodí třídy Francesco Caracciolo. Situace by se tak až moc dramaticky v prospěch starého mocnářství asi nezměnila,. I když se dá předpokládat, že Velká Británie by i nadále nebyla schopna díky své vázanosti proti Německu a zajišťování konvojů přes Atlantik nějak výrazně svou Středomořskou flotilu posílit. Itálie by asi i nadále odmítala poskytnout svá nejmodernější plavidla a riskovat jejich poškození v boji nebo útokům ponorek. A tak by celou tíhu udržení R-U námořnictva na Jadranu musela nést Francie, která ale ze všech zemí vedla nejtvrdší boje o své přežití na pozemním bojišti na západní frontě. Dá se tedy předpokládat, že pokud by se R-U flotila rozhodla prorazit slabou blokádu Otranské úžiny a vést výpady směrem na Korfu (hlavní britská námořní základna v dané oblasti), nebo k poškození zásobování Makedonské fronty (přes Řecko), asi by se jí to s jistým rizikem podařilo.




Teď si zkusíme nastínit, jak by případně mohl dopadnout dělostřelecký souboj mezi super-dreadnoughty třídy Ersatz Monarch a jeho konkurencí na daném Středomořském bojišti koncem první světové války:

VELKÁ BRITÁNIE

HMS Inflexible, HMS Indomitable – jedná se o bitevní křižníky s výzbrojí 8 děl ráže 305 mm. Jejich šance na ohrožení Ersatz Monarchu se rovnala téměř nule. Plavidla této třídy (Invincible) byla známá svou nedostatečnou pancéřovou ochrannou 152 mm na boku a 63 mm pancéřová paluba (HMS Invincible vyletěla v bitvě u Skageraku do povětří) a pomalou kadenci střelby (max. 1,5 rány za minutu). Jeden dobrý zásah ze R-U 700 kg projektilu ráže 350 mm by je tak dokázal vyřadit z boje. Navíc děla hlavní ráže umístěna šachovnicovým způsobem uprostřed lodi měla nedostatek místa, a tak mohla být vedená boční palba ze všech hlavní jen v omezené míře. Spíše by tak mohla střílet jen šesti děly hlavní ráže. Jediným jejich plusem tedy byla rychlost, se kterou by se mohli bitvě vyhnout.

HMS Dreadnought – bitevní loď vyzbrojena děly ráže 305 mm. Tato loď, která dalo jméno typu moderních plavidel s prvky „All big gun“ (všechna velká děla), se často vyskytovalo ve Středozemním moři a proto by bylo pravděpodobné, že by se účastnila bojů s R-U. Rychlostně na tom byla srovnatelně, ale jinak po všech stránkách zaostávala za Ersatz Monarchem. Její boční salva neměla ani poloviční váhu svého potencionálního konkurenta, ale její největší nevýhodou bylo boční pancéřování (o max. síle 280 mm), které když se loď naložila palivem a zásobami, bylo téměř celé pod hladinou. Navíc barbety bočních děl hlavní ráže leželi velmi blízko boků lodě a tak jim hrozilo, že budou snadno prostřeleny. Stejné hodnocení se dá více či méně vztáhnout i na další lodě následných tříd Bellerophon a St. Vincent, což byli pouze drobné modifikace Dreadnoughtu. Modernější jednotky by Velká Británie asi mohla stěží převelet ze svých hlavních základen, protože by příliš ohrozili poměr sil proti Německu.


FRANCIE

Coubert - třída čtyř plavidel bitevních lodí s výzbrojí 12 děl ráže 305 mm. Boční salva mohla být vedena celkem 10 děly a měla hmotnost 4.320 kg což bylo o třídu méně, než Ersatz Monarch se svými 7 tunami. Taktéž ani pancéřováním na svého potencionálního protivníka nestačili (boční pancéř max. 260 mm), pouze se mu vyrovnali rychlostí. Jejich asi největší slabinou byli boční věže hlavních děl, které stejně jako u britských lodí tříd Dreadnought, Bellerophon a St.Vincent, leželi příliš blízko boků lodě. Určitou výhodu lze vidět ve větším dostřelu děl a to 26.300 m oproti 25.000 m u Ersatz Monarchu.

Bretagne – o něco lépe v tomto srovnání vychází tři bitevní lodě třídy Bretagne, kde každá měla ve výzbroji 10 děl ráže 340 mm. Všechny věže hlavních děl leželi v ose plavidla a byli poměrně slušně chráněny (čela 400 mm). Hmotnost boční salvy byla již dobrých 5.550 kg a i kadence byla na srovnatelné úrovní s třídou Ersatz Monarch. Rychlostí na tom byli francouzské lodě o něco lépe (21,4 uzlů proti 21 uzlům). Jejich velkým handicapem však byla elevace hlavních děl a to pouhých 18°. Což zajišťovalo dostřel 18.000 metrů.

Normandie – v roce 1913 se ve Francii započalo se stavbou bitevních lodí třídy Normandie, které měli tu specialitu, že jejich děla hlavní ráže se nalézala ve třech čtyřdělových věžích. Tato třída nebyla nikdy dokončena, ale pokud by se tak stalo, byla by to plavidla na srovnatelné úrovni s třídou Ersatz Monarch. Jejich 12 děl ráže 340 mm mělo v boční salvě hmotnost 6.660 kg, což bylo téměř srovnatelné s Ersatz Monarchem, stejně tak i plánovaná rychlost 21 uzlů a pancéřová ochrana byla na srovnatelné úrovni. Otázkou tak pouze zůstává, jestli by děla hlavní ráže měla zvýšenou elevaci, než tomu bylo u lodí předchozí třídy. Krátký dostřel by totiž jinak bal velkým handicapem jinak zajímavé konstrukce.


ITÁLIE

Dante Alighieri – první italská bitevní loď typu dreadnought byla vyzbrojena 12 děly ráže 305 mm. Její boční salva měla hmotnost 5.424 kg a kadence palby byla 2 rány za minutu a dostřel děl činil 24.000 m. Rychlost pak byla na bitevní loď velice slušná a to téměř 23 uzlů. Tyto parametry dělají z této lodi poměrně těžkého soupeře, ale pouze do doby, než se podíváme na pancéřování. To totiž bylo pro dosažení vysoké rychlosti dramaticky redukované a to na pouhých 254 mm a pancéřová paluba jen 38 mm. Je tedy nasnadě, co by dokázal udělat za škodu 700 kg granát dopadající z větší vzdálenosti ne na pancéřový bok, ale na slabě chráněnou pancéřovou palubu.

Conte di Cavour – původně v této třídě byla tři plavidla, ale jedno se podařilo rakousko-uherskou sabotáží 2.srpna 1916 u Tarenta potopit (loď Leonardo da Vinci). Jednalo se o zdařilá plavidla, která měla stejné rozmístění děl hlavní ráže jako Ersatz Monarch a k tomu ještě jednu přídělovou věž ve středu plavidla. Celkem tedy bylo v boční salvě k dispozici 13 děl ráže 305 mm o hmotnosti salvy 5.876 kg. Kadence 2 rány za minutu a dostřel 24.000 m byli na úrovni Ersatz Monarch. Rychlost hrála ve prospěch Italů a činila 22,2 uzlů. Ovšem opět tu byla slabina, která byla typická snad pro všechna italská plavidla a to boční pancéřový pás, který byl stejně jako u předchozího plavidla pouhých 254 mm. Ovšem pancéřová paluba již měla slušných 111 mm v nejdůležitějších místech (nad kotelnou a strojovnou). Tato třída tak mohla již být důstojným soupeřem třídě Ersatz Monarch, ale je jasné, že ničivý účinek v cíli byl jednoznačně vyšší u r-u projektilu o hmotnosti 700 kg, než u 452 kg italského. Výhodou byl ještě vyšší počet děl (13 : 10) a tím teoreticky větší šance zasáhnout cíl.

Andrea Doria – koncepčně se jednalo o lodě shodné s předchozí třídou, zásadní rozdíl byl v počtu postavených jednotek (pouze dvě lodě), v síle pancéřové paluby (98 mm) a rychlosti (21 uzlů). O této třídě tak platí prakticky vše, jako o předchozí. Pouze snad je to, že rychlostí byla tato třída na tom stejně jako Ersatz Monarch a paluba byla o něco slaběji pancéřována.

Francesco Caracciolo – stejně jako rakousko-uhersko, i Itálie začala v roce 1914/1915 se stavbou svých čtyřech jednotek super-dreadnoughtů. Ale stejně jako u svých protivníků, ani tato plavidla nebyla nikdy dokončena (ale na rozdíl od Rakušanů, se na nich začalo alespoň dělat). Mělo se jednat o plavidla o standardním výtlaku 31.400 tun (plný výtlak 34.00 t), délce 201,6 metrů a výzbroji 8 děl ráže381 mm. Děla byla umístěna vždy po dvojici ve čtyřech věžích v ose lodě. Všechny věže byli od sebe poměrně dosti vzdálené a tím se eliminovalo riziko vyřazení dvou věží jedním zásahem. Tato děla měla být schopna vystřelovat projektily o hmotnosti 884 kg s kadencí 1,5 až 2 rány za minutu a boční salva představovala 7.072 kg (tím byla de facto rovna třídě Ersatz Monarch). Ale nevýhodou byl menší dostřel a to pouhých 19.800 m oproti 25.000 m. Ničivý účinek projektilu byl jednoznačně výhodou na italské straně (884 : 700 kg), ale na druhou stranu byla větší výhoda Ersatz Monarchu ve větším počtu děl hlavní ráže (10 : 8) a také v rozměrech lodí. Logicky byla větším cílem italská loď o délce 202 m, než 175 m u Ersatz Monarchu. Co však bylo asi největším rozdílem, který stavěl vysoko italskou konstrukci, byla rychlost. Podle většiny pramenů měla být úctyhodných 28 uzlů a dá se tedy mluvit o první moderní rychlé bitevní lodi historie (některé prameny ale uvádí jen 23 uzlovou rychlost). Pancéřování bylo na srovnatelné úrovni, pouze paluba byla slabě chráněna a to pouhými 50 mm pancéře. Boky tedy chránil 300 mm pancéř, který se ke krajům zúžoval na 220 mm a dále pak již na nedostatečných 150 mm. Silný 305 mm pancéř tak kryl loď pouze v krátkém pásmu. Nicméně plavidla této třídy v sobě nesla vše, co se od moderní konstrukce očekává a byla tak minimálně na srovnatelné úrovni, když handicap malého dostřelu mohla řešit svou vysokou rychlostí.



Zdroje:
www.homepages.fh-giessen.de
www.web.ukonline.co.uk
www.warshipsww2.eu
www.viribusunitis.ca
www.wikipedia.org
www.armory.com

[radecky]

Trochu mě zaráží uvedený ponor 15,5 m to je opravdu hodně. Nepatří tam třeba 10,5 nebo ještě o 1 m méně ?

[kacermiroslav]

Ve všech zdrojích, které jsem měl k dispozici je uváděn tento ponor. Bohužel nedokážu posoudit, jestli se nejedná o omyl.

[kacermiroslav]

Srovnání tříd Viribus Unitis a Ersatz Monarch




Vzhledem k tomu, že plánovaná třída rakousko-uherských super-dreadnoughtů přímo vycházela z postavené třídy Viribus Unitis (někdy též nazývané Tegetthoff), nebylo by zcela od věci zkusit si obě třídy srovnat.

První údaj který v tab. č.1 níže vidíme je cena. Co si budeme povídat, snad každá země si musí hlídat svůj rozpočet a to bez ohledu na to, jestli se jedná o nějakou podporu na školství, nebo výstavbu námořních sil. Rakousko-Uhersko, jak už bylo několikrát řečeno, patřilo před WW1 mezi ty nejemenší námořní velmoci. Ovšem pořád se jednalo o námořní velmoc, což mnoho dalších zemí (jako Holandsko, Španělsko, Čína atd.) o sobě říct nemohlo. Cena nových jednotek tudíž byla bedlivě v Parlamentě zkoumána, než se jí dostalo schválení. Cena za jednu bitevní loď třídy Virobus Unitis se pohybovala někde kolem 60 Mio korun (bez záruky). Cena nově plánované třídy byla úměrně vyšší s tím, jak byla i větší loď a to 82 Mio korun. Nárůst ceny tak odpovídal tomu, co se mělo stavět.

Co se rozměrů a výtlaku týče, tak jak Viribus Unitis projektovaný šéfkonstruktérem Popperem, tak i Ersatz Monarch od Pitzingera, se od samého začátku oba konstruktéři snažili vměstnat co největší výkon strojů a zbranových systému, do co nejmenšího plavidla. Pritzinger akceptoval limit velikosti r-u dreadnoughtů, který nastavil jeho předchůdce a snažil se stejně jako on uštřit hmotnost, kde se dalo (ale ne za každou cenu). Třída Ersatz Monrach tak tedy byla jen o 14 metrů delší, přestože se jednalo již o super-dreadnought s výzbrojí o třídu vyšší. Obě třídy tak co se cíle týče, poskytovali svým nepřátelům poměrně malý objekt k zasažení, prakticky nejmenší ze všech moderních bitevních lodí (až na španělskou třídu Espaňa). Britské, francouzské i italské konstrukce byli tak o 10 až 30 metrů delší a byla tu tudíž teoreticky větší šance, že budou zasaženy nějakým projektilem ze salvy.

V obou případech se také podařilo zajistit na mimimální ploše lodě, maximální výkon, který dokázal obou třídám zajistit přibližně stejnou rychlost. I když Ersatz Monarch byl přeci jenom o něco rychlejší (21 : 20,4 uzlům). Zajímavou informací je použití kombinovaných kotlů u Ersatz Monarchu (dále EM). Konstruktéři asi vsadili na menší prostorovou náročnost naftových kotlů i skladů nafty, v porovnání s kotly na uhlí. Nicméně zcela se vzdát pohonu na uhlí nehodlali. Tento fakt použití částí kotlů na naftu přinesl určitou úsporu na hmotnosti, tak se příznivě podepsal na zvýšení výkonu pohonné jednotky. Ta byla 31.000 k ku 25.000 k u Viribus Unitis (dále VU). Pro zajištění dojezdu u Erastz Monarch 5.000 nm bylo celkem na palubě vezeno o cca 500 t pohonných hmot více než u předchozí třídy. Dojezd při ekonomické rychlosti se tak pohyboval u VU více jak 7.700 km a 9.250 km u EM. V obou přípdech to byl dojezd až přehnaně velký na malý a klidný Jadran. Vycházelo se však z faktu Trojspolku, kdy se předpokládala vzájemná spolupráce s Italským králvostvím na ploše Středozemního moře proti Francii a nepočetné Britské flotile zde umístěné.

Závěr - tedy zní, že Erastz Monarch byl prostě jen zvětšeninou třídy Viribus Unitis s jistými drobnými pozitivními prvky (část pohonu na naftu, nepatrně vyšší rychlost, udržení rozumně malých rozměrů...).



Co se pancéřové ochrany týče, tak zde již byl poměrně velký rozdíl v obou třídách. Zatímco VU by se dal svou pancéřovou ochranou srovnat s prvními britskými dreadnougty, tak EM již byl na úrovni posledních super-deradnoughtů před WW1. Boční pancéř u VU o síle 280mm byl prostě něco jiného než 310 mm u EM. Stejně tak vyjde srovnání s dělostřeleckými věžemi i velitelskou. Největší rozdíl pak byl v pancéřování paluby, které bylo v případě EM věnována daleko větší pozornost. Síla pancéřové paluby tak byla zvýšena o 100%. Dalším velkým plusem třídy EM byla protitorpédová ochrana, které spočívala v posunutí přepážek (18+18 mm)více do středu lodi (celkem tedy byla hloubka této protitorpédové ochrany 4 m do středu lodi) a tím se zvýšila šance na nepoškozené této přepážky samotným výbuchem torpéda.

Závěr - v pancéřové ochraně jak proti torpédodům, tak proti dělostřeleckým granátům na tom byla jasně lépe třída Ersatz Monarch, v jejíž konstrukci byla snaha odstranit chyby "spáchané" na třídě Viribus Unitis. Dá se tedy předpokládat, že osud SMS Szent Istvanu (třída VU, potopen 2 torpédy z it. torpédových člunů) by se u lodí modernější třídy EM nekonal.



Největší rozdíl v bojové hodnotě obou tříd, byla výzbroj. Třebaže ráže hlavních děl 305 mm byla i v roce 1914 stále nejčastěji používaná na světě, bylo jasné že budoucnost mají děla těžších kalibrů, schopných vystřelovat těžší projektily na větší vzdálenost. To se bezezbytku mělo splnit u třídy EM, kde 350mm dělo mělo světové paramatry a jeho 700 kg těžký projektil měl daleko větší níčivý účinek v cíli než 450 kg těžký projektil z děla ráže 305mm. Kromě toho tu byl i výrazný rozdíl ve větším dostřelu 350mm děla (25 km : 20 km). To mohlo v případě dobrého počasí (které většinou na Jadranu panuje) umožnit zničit svého protivníka, aniž by byl sám ohrožen. Třída VU se svým dostřelem 20 km tak na tom nebyla nijak moc dobře, ale třída EM již tento handicap setřela a de facto se jednalo o děla s největším dostřelem na Středozemním moři. Va kadenci na tom byla obě děla (305 a 350 mm) přibližně stejně. Díky těžším projektilům u EM je pak logicky vyšší hmotnost boční salvy, a to při redukci dvou děl. Co se teoretické pravděpodobnosti zasažení cíle týče, byla vyšší u třídy VU (12:10 dělům hlavní ráže). V sekundární výzbroji na tom byla obě plavidla prakticky stejně. To jedno dělo navíc v boční salvě u EM již takovou roli nejrálo.

Závěr - jednoznačně dělostřelecká výzbroj stavěla EM o třídu výše než třídu VU. Zatímco třída VU byla před WW1 na průměrné bojové hodnotě, tak třída EM již byla světová extratřída, která se nemusela bát se potkat s jakýmkoliv jiným plavidlem na světě v přímém souboji.

[Pátrač]

Člověk je z toho na rozpacích. Na jedné straně je mi líto, že tyto velmi eelgantní a přitom silně vyzbrojené lodě nikdy nespatřily západ slunce, protože by možná způsobily rozvrat námořní situace ve Středomoří a tím by mohli prodloužit válku.

Na druhou stranu to mohl být důkaz, že ta prohnilá monarchie není zdaleka na odpis a že má co říci. Velmi zajímavé čtení a jen tak mezi námi palbáky - už jste si pokud vás zajímají námořní síly sehnali osmý díl Válečných lodí?

[Destroyman]

už jste si pokud vás zajímají námořní síly sehnali osmý díl Válečných lodí?

Sehnal a - nic moc. Dost krutý zklamání. Má to být "současnost" a ta to není ani náhodou. Porovnáním s Jane´s z roku 2004 jsem zjistil, že podle Válečnejch lodí 8 se dnes po mořích proháněj plavidla před pěti lety sešrotovaný, jiný byly před pěti lety ve službě, ale podle Válečnejch lodí se jejich stavba "plánuje" apod. Neříkám nekupovat, ale při použití Válečnejch lodí 8 je nutno důsledně se řídit heslem "důvěřuj, ale prověřuj".
Jinak, abych se vrátil k článku - se týče R-U superdreadnaughtů, podle mě to byla zbytečnost. Na Jadran byly moc velký a jinde se s nima stejně moc nepočítalo. Otázky "co by bylo, kdyby je dostavěli" jsou absolutně bezpředmětný, protože Rakušáci za války horko-těžko postavili/dodělali pár torpédoborců a ponorek. Víc jejich průmysl ve válečnejch podmínkách prostě nestíhal. Přerušení stavby a použití skromných zdrojů na torpédoborce a ponorky bylo velmi rozumným krokem.

[Pátrač]

To já vím ale celé toto vlákno je o tom co mělo být a nebylo. Myslím si že i kdyby stál -tedy tyto lodě na kotvách jen jejich přítomnost a možnost že vyjedou by byla pro protivníky tristní.

A máš naprostou pravdu, ve válce tak jak se vyvinula byly dodělané torpédoborce účelnější. Ale lodě by to byly hezké. Ale co každopádně je to kus zajímavé historie. Uvidíme co sem ještě mira přisype.

A s těmi loděmi jsi mě dostal. Člověče Destroymane já si je objednal a už teďkonc toho začínám litovat. BUééééééééééé.

[Destroyman]

Neboj, zas tak hrozný to není. Akorát ta "současnost" je tam cca rok 2000.
A omlouvám se za to, že jsem výše tak trochu vylít. Já prostě nemám moc rád "co by kdyby", a pak - jsem poslední dobou nějak nevrlej. Furt se hrabu v těch ruskejch ponorkách a konec zatím v nedohlednu. To, co jsem chtěl původně sfouknout do jednoho článku, teď vypadá na články tři.

[kacermiroslav]

JJ....souhlasím s Destroymanem, že řeči ve stylu "co kdyby" nejsou zrovna vždy plodné a opravdu se pohybují pouze v teoretické rovinně, ale vzhledem k tomu, že k těmto plavidlům se kromě holých technických faktů nedá nic více dodat, mi přišlo vhodné si popustit trošku uzdu fantazie:-) navíc...jsou to fakt nádherné lodě:-)))

O účelnosti R-U vedení pozastavit stavbu těchto plavidel vůbec nepochybuji a nerozporuji. V danou dobu to bylo nejlepší rozhodnutí jaké mohlo být. Na tomto případě jsem jen chtěl ukázat, že i tzv. nejslabší námořní velmoc byla schopna postavit lodě extra třídy, ale jediné co to zhatilo byla válka. Ale zase na druhou stranu, kdyby R-U tušilo, že se na ně Itálie se spojenectvím vybodne, tak se mohli věnovat stavbě hlavně lehkých a rychlých jednotek a ponorek, které by pro narušení blokády byli účinnější.

Jak psal Pátrač, ona ta hrozba r-u bitevních lodí na kotvách stačila i při stávajících silách bez této super třídy. Mám v plánu zpracovat poměry sil v dané oblasti (Jadran).

[Vallun]

Bez dalšího mne napadá otázka na to, jak moc by Erssatz Monarch byl plavbyschopný. Už Viribus Unitis nepředstavuje nejstabilěnjší platformu a E.M. tyto prvky ještě posiluje...

[radecky]

Já jen, že nákresy, ať už srovnání s VU nebo 3D model nenaznačují , že by ponor býl větší než polovina šířky. Spíše mě napadá zda údaj není myšlen jako hloubka podpalubí? Nedovedu si představit, jak by při ponoru 15,5 metru využíval tehdejší R-U námořní základny. Nicméně to není zas tak podstatné. jinak exelent.

[Pátrač]

Destroymane - nic se neděje. Tu knihu si stejně vezmu adíky tobě budu při čtení bědělejší aostražitější. Na články o ponorkách se těším- a dovedu pochopit co to je za práci. Já jak dávám dohromady službu PHM tak ze tří už jich bude šest - tedy článků a když jsem kreslil po včerech schémata a symboly do tabulek tak jsem si říkal, jestli to má vůbec cenu, jestli to vůbec někoho zajímá.

Takže hlavu vzhůru Destroymane - to se poddá. Koneckonců vždy si můžeš dál půl kila uzenýho a zalít to dobrým pivem.

[kacermiroslav]

Souhlasím s tebou, že na tom ponoru asi není vše košér. Například německé bitevní lodě třídy Bayern (Baden) měli ponor "jen" 10.5 m (nebo 9,4 m) a to měli děla ráže 381 mm a výtlak plný 32.000 t při délce 180 m. Takže něco jako Ersatz Monarch. Je možné že tento údaj je prostě někde v původním zdroji špatně uveden a od té doby pravidelně "chybně" přepisován. Radši jej z původního textu odstraním.

[Pátrač]

Miro nech to tam, jen tam přidej informaci že tento údaj vyvolává jisté odůvodněné pochybnosti.

[kacermiroslav]

Bez dalšího mne napadá otázka na to, jak moc by Erssatz Monarch byl plavbyschopný. Už Viribus Unitis nepředstavuje nejstabilěnjší platformu a E.M. tyto prvky ještě posiluje...

Přiznám se, že tohle slyším poprvé. Nebo líp řečeno, nikde jsem se nedočetl nějaké kritiky na Viribus Unitis uhledně jeho stability. Když už byli nějaké výtky, tak na podhladinou ochranu (ale kdo s ní neměl problém) a především pak na dílenské zpracování čtvrté jednotky třídy SMS Szent Istvan.

[Vallun]

Kacmír - neodstraňoval bych ten údaj, ale uvedl bych tam nějaké varování...

Při uvedených parametrech by ponoru 15,5 metru odpovídal výtlak 38.640 tun.

No, mimo jiné, na Szent Istvánu sloužil a tuším, že i zahynul, můj praprastrýc.

Naznačuje se to třeba zde: NOVÁK, Jiří. Rakouské dreadnoughty. HPM, 1994, roč. 4, čís. 11, s. 26–29. Z nějž je citováno na wikipedii...

[Bublifuk]

to Kacer - jen technická lodě třídy Radetzky měly 4x305mm a 8x240mm, ne 8x203mm.
to Vallun - no, já zase četl, že obavy z nestability při střelbě se u Virbus Unitis a spol. spíše nenaplnily. Jen velmi zřídka se totiž stávalo, že by bitevní lodě vypálily salvu ze všech hlavních děl najednou. Např. u Jutska střílel Lützow čtyřgranátové salvy (z osmi možných), Seydlitz 6ti granátové (z 10) apod. Ale ani v případě plné salvy to s Viribus a spol. nebylo tak hrozné, jak se ukázalo např. při ostřelování Ancony v r. 1915. Při hodnocení stabillity a nautických vlastností je třeba si uvědomit, že tom byly lodě stavěné s ohledem na své operační působiště - drtivou většinu roku klidný a mírný Jadran. Proto si mohly dovolit na svou velikost těžkou výzbroj a silné pancéřování, skvělá plavbyschopnost a velký akční rádius to opravdu moc nepotřebovaly.

[kacermiroslav]

Taky se domnívám, že v případě třídy Ersatz Monarch by byla stabilita lepší než u Viribus Unitis a to bez ohledu, jestli s ní problém byl či nikoliv. Samozřejmě věže děl ráže 350mm měli vyšší hmotnost, ale obě zadní věže leželi o patro níže, kdežto o Viribus Unitis leželi všechny v jedné rovině na jedné palubě. Navíc vyvýšená věž byla zbavena jednoho děla a byla tak min o hmotnost 74 tunové hlavně lehčí....spíše bych odhadoval její úsporu v hmotnosti na cca 100 tun.

[Vallun]

Bublifuk - no, co jsem čelt já, tak zkušenosti od Ancony obavy o stabilitu spíše potvrzují:)

Kacmír - ale těžiště není zdaleka jediným prvkem určujícím stabilitu plavidla:)

Bublifuk - ano, Jadarn není jachtařským bazénem pro nic za nic:) ale hodnotíme-li vyhlídky na střetnutí s Royal Navy, tak musíme tyto okolnosti zmínit...