Rakousko - Uhersko
rok 1903

Lodě ve třídě:
- SMS Sankt Georg - (1901 – 1903 – 1905)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
VÝVOJ
Již v dobách plachetních válečných plavidel, neexistovala jediná univerzální loď, která by dokázala plnit všechny zadané úkoly na jedničku. Proto již ve druhé polovině 17.století existovala plavidla určena k různým speciálním účelům, například průzkum, ochrana konvojů atd. Ani po zavedení parního pohonu tyto jednotlivé úkoly nezmizely. Křižník jako takový se poprvé objevil po válce Severu proti Jihu (USA), během které existovala plavidla, korvety, které neustále křižovaly po Atlantiku a prováděly blokádu námořních spojů. Od názvu křižování, vznikl název nového druhu lodi. Pokusy pancéřovat takovéto ranné křižníky se nesetkalo s velkým úspěchem, protože hmotnost pancíře značně snižovala rychlost křižníku. Velké námořní velmoci dále sázeli především na stavbu těžce pancéřovaných a vyzbrojených lodí, protože nákladný provoz těchto plavidel mohl být zajištěn pomocí husté sítě základen po celém světě. Jiná situace ale panovala například u Ruska, které mělo potřebu chránit své operační oblasti, které byly ale od sebe značné vzdálené a na cestě neměli k dispozici vlastní přístavy, loděnice. Proto jeden z tehdejších nejtalentovanějších ruských admirálů S.A.Popov přišel s návrhem stavby velkých oceánských obrněných křižníků, které by měly dostatečný akční rádius, palebnou sílu a rychlost k překonávání velkých vzdáleností. Z těchto myšlenek vznikl nový typ plavidla tzv. „belted cruiser“ (opásaný křižník), později se z tohoto typu plavidla vyvinul obrněný či pancéřový křižník. První plavidlo dle výše popsané myšlenky vzniklo v carském Rusku v roce1873 a další lodě po čase následovali. Samozřejmě tento nový trend neunikl ani Anglii, jakožto největší námořní velmoci a tak i zde již krátce po prvním ruském pancéřovém křižníku vznikla plavidla obdobného typu. Další země se postupně přidávali, modernizovali a vylepšovali tuto koncepci a tak se na konci 19.století plavila celá řada pancéřových křižníků po světových mořích a to i včetně Rakousko – Uherska.
Koncem 19.století se na světě stavěli již pancéřové křižníky podle moderního pojetí (tj. například bez takeláže, otočné dělové věže atd.) a z moderních materiálů. Rakousko–Uhersko postavilo svůj první pancéřový křižník Kaiserin und Konigin Maria Theresia v roce 1893, poté následoval Kaiser Karl VI. a jako poslední pancéřový křižník zařazený do služby u rakousko-uherské Kriegsmarine byl známý Sankt Georg.

KONSTRUKCE a STROJNÍ VYBAVENÍ
Stavbou nové posily rakousko-uherské Kriegsmarine byla pověřena loděnice v Pule a s prací se začalo dne 11.března 1901. Loď byla na vodu spuštěna 8.února 1903 a dokončena 31.června 1905. Do služby pak byla zařazena v prosinci roku 1905.
Pancéřový křižník Sankt Georg bylo plavidlo o plné délce 124,3 m (na úrovni hladiny 117 m), šířce 18,8 m a ponoru 6,87 m. Standardní výtlak byl 7.300 tun (plný 9.070 tun), což jej řadilo mezi ty menší lodě svého druhu. Pohonnou jednotku představovalo 12 kotlů typu Yarrow s 24 topeništi, konstrukční výkon byl 11.025 kW (14.860 k). Výkon pohonné jednotky se přenášen na dvě lodní vrtule a dokázala lodi udělit maximální rychlost 22 uzlů (40,7 km/h). Posádka byla tvořena 621 muži (589 námořníky a 32 důstojníky).
Pořizovací náklady: 2,8 Mio USD (11,886 Mio Marek = 577.300 £)
PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřovou ochranu křižníku Sankt Georg představovala pancéřová paluba o max. síle 65 mm (dle místa které měla paluba krýt se síla pancéřování pohybovala 36, 45 a 65mm), a bočního pancéřového pásu, který sahal od přídě až na úroveň zadní dělové věže, kde byl ukončen pancéřovou přepážkou. Záď lodi tak nebyl chráněn. Maximální síla bočního pancéřové pásu ve středu lodi byla 210 mm a směrem ke koncům lodi se zeslaboval na 165 mm. Tento hlavní pancéřový pás byl mezi oběma dělovými věžemi (jedna na přídi a jedna na zádi) zvýšen až k dělové palubě dalším pásem o síle 90 mm. Přední dělová věž, ve které se nalézala dvě děla hlavní ráže, kryl pancéř o síle 200 mm, strop pak byl chráněn 50 mm. Zadní dělovou věž s dělem ráže 190 mm kryl 160 mm silný pancéř.
Ve středu plavidla byla pancéřová reduta chráněna 190 mm pancéřem, ve které stála čtyři děla střední ráže 190 mm (na každém boku dvě děla). Tato reduta přesahovala přes boky plavidla a to tak, aby děla v ní umístěna měla možnost vést účinnou palbu i podél boků lodi v její ose. Pod dělovými věžemi jak na přídi, tak na zádi se pak nacházeli výstupky, ve kterých byla umístěna střední děla ráže 150 mm chráněna pancéřem o síle 135 mm. Velitelská věž byla chráněna pancéřem o síle 125 – 200 mm.
VÝZBROJ
Hlavní výzbroji pancéřového křižníku Sankt Georg byla německá Kruppova děla ráže 240 mm (o délce hlavně L/40), která stála v počtu dvou kusů v mírně upravené původní německé dělové věži typu Drh.L C/98 umístěné na přídi plavidla (R-U označení takto modifikované německé věže bylo C/94). Tato děla byla schopna vystřelovat upravené rakousko-uherské projektily o hmotnosti 215 kg (německý projektil vážil 140-151 kg) rychlostí 690 m/s, s kadencí 3-4 rány za minutu. Vezená zásoba střeliva byla cca 80 náboj na hlaveň. Lafety děl ležely na vnitřní podlaze věží a jejich elevace byla –5 / +30°, stranový odměr byl +150/-150°. Válcovitou šachtou, která končila u skladišť s municí, procházel šikmý dopravník, kterým bylo dopravováno střelivo do věží. Nabíjení těchto hlavních děl bylo možno provádět v libovolné poloze. Celá obsluha věže i děl byla mechanizována, v jedné věži sloužilo celkem 20 mužů. Průraznost s 215 kg těžkým projektilem na 10.000 metrů byla rozdílná, dle typu pancéře a to například 120 mm Kruppovy oceli (pod úhlem 90°).
Sekundární výzbroj představovalo celkem pět děl ráže 190 mm L/42 (19 cm/42 - 7.48"- Skoda), přičemž čtyři byla umístěna v redutách vždy po dvou na každém boku. Páté poslední dělo umístěno na zádi v otočné pancéřové věži. Boční salva tak mohla být vedena ze tří děl této ráže. Děla pocházela z rakousko-uherské zbrojovky Škoda Plzeň, a byla schopna vystřelovat projektily o hmotnosti 97 kg s kadencí 3 ran za minutu. Počáteční rychlost střely byla 800 m/s a maximální dostřel při elevaci ve věžích a kasematách (20°) byl 20.000 m. Délka hlavně byla 8 metrů a její hmotnost 12,5 t. Kromě Sankt Georgu byla tato škodovácká děla použita i u bitevních lodí třídy Erzherzog Karl.
Dále měl Sankt Georg další střední děla pocházející z německa a to ráže 150 mm v počtu čtyř, přičemž boční salva mohla být vedena dvěmi děly zároveň. Jednalo se o model 15 cm/40 (5.9") SK L/40 s kadencí palby 4-5 ran za minutu, přičemž kadence byla závislá na sehranosti obsluhy. Hmotnost projektilu byla 45,3 kg a při max. elevaci 20° činil dostřel 13.700 metrů.
Lehká děla určena především k odrážení torpédových útoků a lehkých nepancéřovaných nepřátelských plavidel byla na Sankt Georgu zastoupena 9 děly ráže 70 mm cm (2.75") L/50 K10 a K16 Skoda s kadencí 10-15 ran za minutu (dle sehranosti obsluhy). Děla vystřelovala projektil o hmotnosti 4,5 kg ( přičemž výmetná nálož měla hmotnost 1,6 kg) počáteční rychlostí 880 m/s. Maximální dostřel byl 9.140 m a výškový 6.100 metrů. Děla tak mohla být použita i proti vzdušným cílům. Děla stejné ráže ale o délce L/18 byla v počtu dvou kusů použita na záchranných motorových člunech.
Dále byla ve výzbroji početná rychlopalná děla ráže 47 mm. Ta pocházela buď ze Škodových závodů (L/44 SFK Skoda), nebo firmy Hotchkiss (L/33 SFK). Dalším rychlopalným dělem byla opět děla Hotchkiss L/33 SFK ráže 37 mm. Součástí výzbroje byly i dva torpédomety ráže 450 mm.
TTD - Kruppovo námořní dělo ráže 240 mm – 24 cm/40 (9,4“) Krupp C/94
-------------------------------------------------------------------------------------------
* Celková délka hlavně: 9,55 m
* Délka vývrtu hlavně: 8,86 m
* Hmotnost hlavně: 25.640 kg
* Objem komory: 72,2 dm3
* Hmotnost střely: 215 kg
* Hmotnost prachové náplně:
* Počáteční rychlost střely: 690 m / s
* Průraznost (AP – 215 kg):
30 cm – železný plát – 10.000 m (90°)
18 cm – Harvey – 10.000 m (90°)
12 cm – Krupp – 10.000 m (90°)
* Počet ran za minutu: 3-4 x
* Dostřel:
Hmotnost boční salvy:
2 x 240 mm = 430 kg
3 x 190 mm = 291 kg
2 x 150 mm = 90,6 kg
Celkem: 811,6 kg
BOJOVÁ SLUŽBA
Po svém zařazení do bojové služby v roce 1905 byl Sankt Georg spolu s chráněným křižníkem SMS Szigetvár (třída Zenta) zařazen k flotile, která měla na starost spojení s Levantou v Palestině. V roce 1907 spolu s chráněným křižníkem SMS Aspern (třída Zenta) podnikl cestu do USA u příležitosti 300-letého výročí založení města Jamestown ve Virginii. Během balkánských válek v roce 1913 prováděl patrolu u Černohorského pobřeží. V době vypuknutí WW1 v srpnu 1914 se Sankt Georg nacházel v rakousko-uherském přístavu Pola. Poté co do války vstoupila na straně Dohody Itálie, podnikla rakousko-uherská Kriegsmarine přepad italského pobřeží 23.května 1915), kterého se zúčastnil i Sankt Georg, který ostřeloval přístav Rimini. Další palebný přepad italského pobřeží spolu s SMS Szigetvár podnikl pancéřový křižník dne 18.června 1915. Dne 3.února spolu s křižníkem SMS Helgoland podnikl výpad na St.Vito a Ortonu. V dalším průběhu války prováděl Santk Georg především vzdálenou ochranu pro KuK lehké námořní jednotky napadající blokádu Otranstské úžiny. Asi nejvíce je pak tato loď známá tím, že 1.února 1918 na ni vypukla vzpoura v boce Kotorské. Celkem se této vzpoury zúčastnilo na 3.000-4.000 námořníků z různých plavidel KuK, přičemž vzpoura byla nakonec potlačena díky vnitřní nejednotnosti a na 800 námořníků bylo vsazeno do želez. Čtyři z vůdců nakonec byli 11.února 1918 popraveni včetně Čecha Františka Rasche. Z lodi Sankt Georg byl mezi zastřelenými kulometník Jerko Sisgorič.
V roce 1919 byl pancéřový křižník Sankt Georg předán vítězné Velké Británii jako forma reparace a o rok později byl vyřazen a sešrotován.
TTD - pancéřový křižník SMS Sankt Georg
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Rakousko - Uhersko
* Délka celková: 124,3 (na úrovni hladiny 117,0 m)
* Šířka: 18,8 m
* Ponor: 6,87 m
* Výtlak standardní: 7.300 t
* Výtlak plný: 8.070 t
* Výzbroj: 2x240 mm (1xII), 5x190 mm (5xI), 4x150 mm (4xI), 9x70 mm (9xI), 8x47 mm (8xI), 4x37 mm (4xI),
2x torpédomet ráže 450 mm
* Pancéř paluba: 65 mm
* Pancéř dělová věž: 200 mm
* Pancéř kasematy: 190 mm
* Pancéř velitelská věž: 125-200 mm
* Pancéř boky: 165-210 mm
* Pohonná jednotka: 12 kotlů Yarrow s 24 topeništi
* Zásoby pohonných hmot:
* Výkon strojů: 11.025 kW / 14.860 k (konstrukční)
* Rychlost: 22 uzlů (40,7 km/h)
* Dojezd:
* Posádka: 621 mužů (589 mužů + 32 důstojníků)
ZHODNOCENÍ
Pancéřový křižník Sankt Georg byl třetí jednotkou tohoto typu v rakousko-uherském námořnictvu a také nejmodernější. Jeho koncepce byla poměrně neobvyklá a to především co se výzbroje týče. Přední dělová věž měla totiž jinou výzbroj než zadní, ve které bylo dělo střední ráže 190 mm. Hmotnost boční salvy měla sice 800 kg, což bylo poměrně dost, ale její vedení bylo problematické. Z přední dělové věže byla vedena palba z děl ráže 240 mm, kde sice projektil měl velkou hmotnost 215 kg a velký ničivý účinek v cíli, ale palba vedena z pouhých dvou děl nemohla být moc účinná. Salva ze tří děl střední ráže 190 mm taky nemohla být příliš účinná, co se počtu týče, tak i rozdílu ve výšce kde byla děla umístěna (dvě v redutě pod dělovou palubou, jedno dělo v zadní dělové věži na úrovni dělové paluby). Pozitivní však je, že dopad projektilu o hmotnosti 98 kg se při vedení boční salvy dal snadno odlišit od projektilů hlavní ráže 240 mm a tím lépe koordinovat palbu. Nejvíce diskutabilní jsou pak děla ráže 150 mm, která v počtu dvou kusů na každém boku nemohla nijak účinně zasáhnout do bojů, a dopad jejich projektilů mohl být zaměněn za projektily ráže 190 mm. Na první pohled hodnocení tedy nevyznělo nijak pozitivně, ale výhodou tohoto plavidla byla jeho rychlost 22 uzlů a silné pancéřování. Pro úkoly vzdálené ochrany při nájezdech křižníků na blokádu Otranské úžiny zcela jeho přítomnost postačovala k tomu, aby Dohodové lodě ukončili pronásledování rakousko-uherských plavidel. Stejně tak mohl být úspěšně využit k rychlému palebnému přepadu na italské pobřeží. Zdá se tedy, že konstruktéři vsadili především na rychlost plavidla a na jeho dopředu vedenou palebnou sílu, která mohla být upotřebena právě v případě zajišťovacích akcí pro KuK lehké jednotky. Rychlý ústup z boje pak měla krýt tři děla ráže 190 mm a dvě děla ráže 150 mm.
Co se jeho soupeřů na Jadranu týče, připadali v úvahu především italské, francouzské a britské pancéřové křižníky. Italské lodě Marco Polo (1892) a dvě plavidla třídy Vettor Pisani (1895) se svému sokovi nemohli rovnat ani co se palební síly, ani rychlosti ani pancéřování týče. Tři plavidla třídy Giuseppe Garibaldi (1899) velikostí již odpovídala Sankt Georgovi, ale jedno dělo ráže 254 mm a pak směs děl ráže 203 a 152 mm nemohla být nijak moc kvalitně koordinovaná při palbě a handicapem bylo pancéřování i malá rychlost. Naproti tomu plavidla tříd Amalfi (1908) a San Giorgio (1908) již byla nad síly rakousko-uherského obrněnce.
Francouzské pancéřové křižníky, to byla směs mnoha plavidel (třídy a plavidla Dupuy de Lome, Latouche Tréville, Jeanne d´ Arck, Gueydon, Gloire, Leon Gambetta, Edgar Quinet) převážně s kombinací výzbroje ráže 194, 165 a 135 mm. Což byl problém při vedení palby z takové směsice děl, sledovat dopady svých projektilů, rozlišovat zdali se jedná o projektily ráže té či oné ráže, a koordinovat další střelbu. Ani jeden z francouzských obrněnců na tom nebyl srovnatelně co se pancéřování týče a jen poslední dvě třídy Leon Gambetta (1901) a Edgar Quinet (1907) byly rychlejší o 1-1,5 uzlu. Třída Edgar Quinet pak již měla jako první jednotnou výzbroj v podobě 194 mm děl umístěných v otočných věžích a kasematách. Palba tak mohla již být lépe koordinována a salva vedena ze sedmi stejných hlavní mohla být účinná. Handicapem pak byla jen velikost, kde tato plavidla při délce 157 metrů poskytovala poměrně velký cíl.
Tíha námořních bojů proti Rakousko-Uhersku ležela především na Francii a Itálii, přesto i Velká Británie disponovala v dané lokalitě řadou pancéřových křižníků a tudíž potencionálních soupeřů SMS Sankt Georgu. V srpnu 1914 tak ve Středozemním moři měla Velká Británie k dispozici obrněnce 1.eskadry křižníků kontradmirála Ernest C.T.Troubridge: Defence (vl.), Black Prince, Duke of Edinburgh a Warrior. Přičemž vlajkový Defence (třída Minotaur) byl velký, těžce vyzbrojený (4x234, 10x190mm) a rychlý křižník, který byl nad síly rakousko-uherské lodi. Jeho jedinou nevýhodou byla velikost a tudíž snadnější cíl (výtlak 14.600 t) a slabší pancéřování (max. 152 mm). Stejně neúspěšný by byl Sankt Georg v papírovém souboji proti Warrioru (třída Warrior z roku 1905), který mohl vést boční palbu ze čtyřech děl ráže 234 mm a dvou děl ráže 190 mm. O něco lépe by mohlo dopadnout setkání s Black Princem a Duke of Edinburgh (oba třída Duke of Edinburgh z roku 1904), kde se jednalo sice o něco rychlejší (23 uzlů) a lépe vyzbrojena (boční salva 4x234, 5x152 mm) plavidla, ale jejich handicapem bylo opět pancéřování a velikost. Také ničivý účinek v cíli r-u projektilu o hmotnosti 215 kg byl vyšší, než z britských děl ráže 234 mm (172,4 kg). Papírové síly by tak byli asi vyrovnané.
Zdroje:
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.navalhistory.flixco.info
www.warshipsww2.eu
www.navweaps.com
www.wikipedia.org