Středověký hrad je zcela jistě výjimečná nemovitost, která si na svět pomohla až s určitou úrovní vývoje feudální společnosti. Jejich rozšiřování u nás nelze oddělit od vývoje celé Evropy. Dnes se odborníci shodli na tom, že vrcholně středověký hrad se po Evropě šířil od jihu a západu k severu a východu.
S nejstaršími kamennými hrady se na našem území setkáváme ojediněle od 12. století ale jako vůdčí typ opevněného sídla se staly asi tak od roku 1230. Do té doby byly nosným typem opevněných sídel hradiště ale k těm se vrátím někdy v budoucnosti.
První románské hrady se objevily v první třetině 12. století a byli to pokud se podařilo zjistit hrady Landštejn, Strakonice, Loket či Blatná.
Větší koncentrace plnohodnotných hradů se objevila na Chebsku v okolí falce – tedy říšského hradu zbudovaného Friedrichem Barbarossou. Jde o hrady Libá, Starý Hroznatov, Ostrov, Skalná a Hazlov. Ale musíme si uvědomit že toto území v té době nebylo územím českého státu a tyto hrady jsou stavebně jiné než to co se stavělo jinde na našem území – je to spíše architektura obvyklá pro německé území..
Po roce 1230 došlo ke zlomu. Stará hradská soustava ztratila význam. Do této doby se dá říci, že nevznikl žádný hrad, který by měl právo nosit označení typický český hrad. Byl položen základ nové hradské soustavy která byla tvořena :
- hrady přechodného typu
- hrady s obvodovou zástavbou a
- francouzským kastelem.
Některé tyto hrady mohly být založeny už Přemyslem Otakarem I. šlo asi o hrady Zvíkov či Jindřichův Hradec - ale opravdovou zásluhu na vybudování a následný rozvoj hradské sítě měl až Václav I.
A jen o pár desítek let později se začalo po celé území horečně stavět. Vznikla celá řada hradů rozličného určení, velikostí, a stavebních dispozic. Není možné se zde věnovat vývoji hradů v celé šíři. Je to nad síly amatéra jako jsem já. Proto jsem se pokusil na svou práci o hradech přechodného typu navázat touto prací kde si provedeme suché rozdělení hradů podle různých kritérií a také se budeme věnovat terminologii a vysvětlení pojmů na které zatím v mých pracích nedošlo. Takže se do toho dáme.
Kritérium první je kritérium vlastnictví kdy se hrady dělí na:
A/ - královské - hrady stavěné a užívané panovníkem především jako mocenské opory, správní a reprezentační objekty. Co se týká přiřazení do této kategorie existuje obecná shoda u těchto hradů:
Bezděz, Bítov, Buchlov, Děvičky, Edelštejn, Houska, Hradec nad Moravicí, Cheb, Karlštejn, Kašperk, Křivoklát, Landštejn, Litomyšl, Loket, Pražský hrad, Radyně, Střekov, Svojanov, Točník, Vranov nad Dyjí, Vyšehrad, Znojmo, Zvíkov, Žebrák.
Jisté pochybnosti pak jsou u hradů Týřov, Špilberk, Přerov a Olomouc.
Zvláště spor o hrad Olomouc mě udivuje – dlouhou dobu zde bylo sídlo markraběte moravského a spravoval jej třeba i mladý muž, pozdější Karel IV.
B/- panské - postavené šlechtou za účelem ochrany vlastních panství a jako základny pro ozbrojenou opozici možnému protivníkovi, většina těch které nepatřily králi, není potřeba jmenovat. Ale vlastně je. Takže když vyberu ty opravdu významné: Blatná, Bouzov, Český Krumlov, Duchcov, Házmburk, Helfštejn, Horšovský Týn, Hrubá Skála, Jindřichův Hradec, Kámen, Kokořín, Kost, Kunětická Hora, Mikulov, Okoř, Orlík, Pernštejn, Ronov, Rožmberk, Sovinec, Šternberk, Trosky, Valdštejn, Valtice a spousta dalších.
C/ - biskupské - hrady stavěné, eventuálně užívané pražským biskupstvím (arcibiskupstvím) jako institucí. Do této skupiny tedy nenáležejí soukromá sídla jednotlivých biskupů (arcibiskupů). Na Moravě mezi ně patřil hrad Melice a potom celá řada hradů, které v rámci kolonizačního úsilí nechal postavit biskup Bruno ze Schauenburku. Ten byl významnou osobností českých dějin 13. století. Byl spíše politikem a válečníkem než duchovním - často stál v čele přemyslovských vojsk, v té době to ještě nebylo u duchovních nic neobvyklého. Například roku 1276 hájil Rakousy proti postupujícímu vojsku Rudolfa Habsburského a Přemyslovi Otakarovi II. sloužil věrně a obětavě až do jeho smrti na Moravském poli. Svou významnou mocenskou pozici v českém státě biskup Bruno však neztratil ani poté. Musel se však podrobit králi Rudolfovi.
Založil hrady: Kroměříž, Mírov, Rožnov nebo Blansek a Nový Šaumburk.
D/ - městské – jejich pravá forma známá ze zahraničí tedy hrad patřící , postavený a udržovaný městem se na českém území nenalézá. U nás jde vždy o hrad situovaný ve městě patřící vždy někomu jinému. V královských městech to byl král, v biskupských městech biskup atd. Města často usilovala o jeho získání, aby ho mohla, jako nebezpečný prvek zlikvidovat.
Možné ukázky: Kadaň, Písek, Domažlice a na Moravě třeba Vyškov na Moravě.
Vyškov na Moravě je zajímavý i tím, že to byl několik staletí hrad a později zámek biskupský. Ve Vyškově stál patrně již kolem r. 1200 zeměpanský hrad, neboť v r. 1201 se uvádí vyškovský župan Jakub. Není vyloučeno, že hrad přetrval i po převzetí Vyškova olomouckým biskupstvím. Jako biskupský se však uvádí teprve v r. 1318, kdy se připomíná jako součást organizace biskupského lenního práva vyškovské provincie. Hrad stával na okraji vnitřního města a zbytky jeho gotického jádra byly objeveny v I. 1951 1954. Za husitských válek jej husité pobořili, ale již v r. 1449 byl obnoven a nazýval se nový hrad; měl tehdy poschodí a věž. V jeho stavbě pokračoval biskup Tas Černohorský z Boskovic (1458—1482; tehdy se připomíná i kaple), který rozšířil hrad o další křídlo, jak to dosvědčuje jeho erb v dnešní zámecké zdi. Stalo se tak patrně poté, co byl hrad v r. 1468 poškozen útokem vojsk Jiřího z Poděbrad pod vedením hejtmana Mikuláše Střely, neboť město Jiřímu kladlo odpor. Jeho přesná podoba není známa a existuje několik více či méně přesných rekonstrukcí. Jeho role se stala významnou poté, co husité totálně rozvalili hrad v Melicích. To co jsem napsal potvrzuje, že i když to byl koncepcí hrad městský, jeho majitelem se město stalo až když o něj církev ztratila zájem.
Vyškovský zámek se přitom stal častým sídlem olomouckých biskupů, hostil mnohé významné hosty, například v r. 1696 moskevskou delegaci při její návštěvě císařské Vídně, kde jednala o politické alianci. V polovině 18. století byl příznivcem zámku biskup Ferdinand Troyer , pozdější kardinál, který zde dočasně sídlil a často pořádal lovy v okolních lesích Drahanské vysočiny stejně jako předtím biskup Wolfgang Hanibal Schrattenbach , jenž zřídil v zámku divadelní sůl, v němž se hrály italské opery.
Od požáru v r. 1753 zámek chátral, v r. 1774 byl změněn ve vojenskou nemocnici a později se stal sídlem biskupských patrimonijních úřadů a obydlím úředníků. V r. 1800 zde pře nocoval ruský maršál Suvorov, před bitvou u Slavkova v r. 1805 se zde konala schůzka rakouského císaře Františka 1. s ruským carem Alexandrem I. Po požáru v r. 1917 byl zámek znovu upravena olomouckým arcibiskupům patřil až do r. 1928 kdy došlo k jeho převodu na město.
Druhé kritérium je kritérium účelu, kdy se hrady dělí na:
- obytné - převažující obytnou a reprezentativní funkcí - tedy hlavně hrady určené k pobytu krále, hlavních postav šlechtických rodů nebo představitelů církve. Oplývali komfortem, měly kvalitní úpravu vzhledu a musely zajistit i případnou kvalitní obranu. Snad se shodneme, že to byl například Karlštejn.
- strážní – většinou to byly hrady malé, postavené na uzlových místech země nebo panství , u vodních brodů, na obchodních cestách. Měli [align=center]zajistit ostrahu daných prostorů a včasné varování mocenských struktur. Jejich dlouhá obrana se nepředpokládala. Jako příklad uvedu mě dobře známé Rychleby.
Jiné pak měly za úkolů chránit místní naleziště cenných kovů nebo kovových rud.
- obranné – hrady , později hrady pevnosti které měli jako prvotní úkol vytvořit síť fortifikací za účelem dlouhodobé a tvrdé obrany za účelem zpomalení pronikání protivníka do nitra země- pohraniční hrady a nebo zajistit přežití mocenské elity ve válce jakéhokoliv typu.
Jiná kategorie pak byla obranné hrady určené jako refugia tedy útočiště pro okolní obyvatelstvo. Zde bych uvedl hrady někdy nazývané kolonizační, tedy ty které byly budovány v neobydlených místech a vytvářelo opěrný bod pro kolonizační osady. Povícero se jich nachází na Moravě a byly vystaveny v době po v pádu Mongolů a Uhrů ve 13. Století. Jako příklad bych mohl uvést Blansek nedaleko od města Sloup. Jeho vznik lze datovat do poloviny 13. století, kdy se stal správním střediskem lenního statku olomouckého biskupství.
První přímá písemná zpráva o Blanseku pochází z roku 1275, kdy jej držel biskup Bruno ze Šaumburku, který byl významnou postavou své doby. Zval z německých zemích do řídce osídlených oblastí na Moravě kolonisty, kteří pomáhali osídlovat tato území. Hrad Blansek měl dvojdílnou dispozici. Západní část tvořilo vstupní předhradí, které bylo od vlastního hradu v části východní odděleno zdvojeným příkopem. Tento vlastní hrad byl ještě rozdělen hradbou na dvě části. Starší literatura uvádí, že Blansek měl vysokou osmihrannou věž, avšak je prokázáno, že se jednalo o hrad bezvěžový. Pokus o jeho rekonstrukci je na tomto obrázku.
Z vlastní zkušenosti – byl jsem tam několikrát a je to úchvatné místo - si myslím že je asi poměrně realistická.
- lovecké – malé hrádky sloužící jako pevné body v rozsáhlých lesních masivech sloužící jako pevný bod při sportovním lovu pořádaném králem nebo šlechtou.
Například hrádek Jinčov je zřícenina loveckého hrádku krále Václava II. v křivoklátských lesích nad meandrem potoka Vůznice.
Další pak byl Nový Hrádek u Lukova. Ten měl velmi zajímavou historii. Prvními historicky doloženými majiteli Nového Hrádku a několika blízkých vsí byli premonstráti z kláštera v Louce u Znojma. V roce 1358 území získal moravský markrabě Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV., který zde nechal vystavět lovecký hrádek. Po jeho smrti se v držení panství střídají Einzingerové, Krajířové z Krajku, Althannové a v devatenáctém století polští Mniszkové a Stadničtí.
Areál dnešní zříceniny je dnes tvořen dvěma hrady – starší gotickou stavbou s obytným palácem a dvojitým oválným prstencem hradebních zdí a předním hradem, který vznikal postupně od patnáctého století z původního předsunutého opevnění. Mezníkem ve stavebním vývoji Nového Hrádku byla třicetiletá válka, během níž byl hrad v roce 1645 dobyt a pobořen Švédy. Starší část zůstala zříceninou, přední hrad byl však dál využíván jako letní lovecké sídlo šlechtickými majiteli.
Kritérium třetí je kritérium stavebního provedení
Zde se objevuje jak vliv doby, tak i vliv doby, kdy byly postaveny. Moderně můžeme říci, že i v hradní výstavbě se projevovaly vlivy módnosti. Ale spíše by byla pravda, že to byl vliv nárůstu zkušeností s jejich obranou a dobýváním
Hrady ze 13.století byly většinou typu:
- bergfritové dispozice - základní typ šlechtických hradů 13. a 14. století. Většinou ostrožné hrady, kombinují tři základní hradní dispozice: věž, hradba, palác. V nejstarším horizontu (od druhé čtvrtiny 13. století) jde takřka bez výjimky o hrady malé s bergfritem v čele, u jehož paty bývá situována brána. Malý sálový palác zaujímá nejchráněnější část dispozice. Bergfrit může být různým způsobem zavázán do hradby nebo stát volně v nádvoří za ní – Valdek, Zbiroh, Hasištejn, Krašov kde je bergfrit nahrazen věžicí, Kokořín, Šelmberk a spousta dalších.
Bergfrit - útočištná zpravidla okrouhlá, méně často čtverhranná či polygonální hlavní věž hradu. Z obranných důvodů bývá přístupna po můstku v úrovni prvého patra. V případě potřeby mohla poskytnout obyvatelům hradu poslední útočiště (proto útočištná věž) a být zcela samostatně bráněna. Proto v úrovni přízemí neobsahuje žádné otvory a její temné, většinou jenom ve stropě přístupné přízemí, mohlo být využito jako vězení, velmi často jako hladomorna nebo jako skladovací prostora. V dobách míru nebyl bergfrit obýván a jeho prostor k tomu není ani uzpůsoben. Typ hradu, jehož areál bergfrit plně ovládá se nazývá bergfritovou dispozicí či typem. Má-li hrad malé rozměry a jediný palác, jde o úspornou bergfritovou dispozici. Rozvinutá dispozice obsahuje více obytných křídel
- rozvinuté bergfritové dispozice – Cimburk u Koryčan, Bezděz a další jsou hrady, které vycházely z prvotního malého úsporného bergfritového hradu ale pod vlivem ohrožení nebo vysokých ambicí a hlavně při dostatku prostředků se rozrostly někdy do nebývalých rozměrů
- francouzského kastelu - Jako francouzský kastel jsou označovány pravidelné, vícevěžové hrady, převážně s okrouhlými flankovacími věžemi, které tvoří systém umožňující aktivní obranu. Vnitřní zástavba má obvodový charakter. U nás - Konopiště, Džbán, Nižbor, Švihov ,Úsov a samostatně lze vypíchnout Týřov.
Tento hrad je unikátní nemovitost a tak se na něj podíváme podrobněji.
Týřov tvoří dvě diametrálně odlišné části, horní a dolní hrad, přesto však jsou dílem jedné stavební fáze. Dolní hrad je čistou ukázkou francouzského kastelu, horní hrad vychází z domácích tradic, přesto i zde nacházíme prvky importované z Francie.
Přibližně obdélný dolní hrad odděluje od zbytku ostrožny mohutný 14 metrů šíjový příkop překlenutý dřevěným mostem vedoucím k 1. bráně v dnes téměř zaniklé hradbě. Mezi ní a obvodovou hradbou dolního hradu existoval úzký druhý příkop v 15. století zasypaný a přeměněný na parkán. Druhá brána měla podobu čtverhranné věže zcela zatažené za čelní hradbu. Její stěžejkový most dopadal přímo do portálu první brány. O jeho existenci svědčí jáma pro vnitřní rameno stěžejky vysekaná v průjezdu a také zazděný štěrbina na vnějším líci čelní hradby.
Hlavními prvky obrany dolního hradu je celkem šest flankovacích věží rozmístěných v nárožích a uprostřed delších stran. Jedinou výjimku představuje severozápadní nárožní věž, která je díky sousedství bergfritu horního hradu posunuta k východu. Věže mají průměr od 5,8 do 7,3 metrů a předstupují před líc hradby od třetiny do poloviny své hmoty. V jejich torzech se nedochovaly stopy po vnitřním členění ani stopy otvorů (střílen). K oběma delším stranám dolního hradu se přikládala zástavba.
V převýšené severozápadní části dolního hradu stojí malý přihrádek pod velkou věži. Jeho obvodová hradba se připojuje k severozápadní flankovací věži a po tupoúhlém zlomu se napojuje na nároží třetí brány. Vnitřní prostor přihrádku, do něhož se vstupovalo portálem v sousedství třetí brány, nebyl zřejmě nijak zastavěn, objevené pozůstatky lehčích staveb náleží až 15. století. Domněnky o funkční provázanosti přihrádku s obranou horního hradu a bergfritu nelze prokázat. Jeho existence byla vynucena terénní situací dolního hradu.
Do horního hradu se vstupovalo portálem 3. brány, jejíž vnější nároží byla ze severu zesílena mohutným opěrákem a na jihu mohutnou věžicí. Portál vedl do stísněného prostoru sevřeného dvěma hradbami, vybíhajícími v pokračování delších stěn paláce. Domněnky, že jde o interiér vstupní věže výzkum nepotvrdil, sevřený dvorek je pokládán za u nás zcela neobvyklý châtelet – cože je speciální francouzský typ předbraní s nárožími zesílenými věžicemi.
Čelo horního hradu bylo tvořeno bergfritem, palácem s třetí branou a hradbou mezi nimi. Bergfrit má průměr 9,7 metrů a zdivo silné 3,5 metrů. Zachovaná část do výše prvního patra představuje asi třetinu jeho původní výšky. V interiéru jsou zachovány kapsy trámového stropu přízemí a špalety vstupu v patře. Ten byl pravděpodobně můstkem spojen s horním podlaží protilehlého paláce.
Palác byl postaven až ve druhé mikrofázi a zachovala se z něj pouze jižní zeď, která byla zároveň obvodovou hradbou jádra. Západní nároží zpevňovala polookrouhlá a východní nároží čtverhranná věžice. Portálem v čele paláce (čtvrtou bránou) se vstupovalo do průjezdu krytého trámovým stropem, který vedl po celé délce budovy. Z průjezdu se vstupovalo také do sklepení vytesaného ve skále.
Na západním konci horního hradu stojí zříceniny mohutného donjonu. Původní plán v těchto místech počítal pouze s hradbou vybavenou parapetní stříškou a ochozem, která zde také byla postavena. Teprve v další fázi, někdy ve třetí čtvrtině 13. století, došlo ke změně a k hradbě byla na spáru přistavěna čtvercová obytná věž o straně dlouhé 12 metrů. V jejím jižním nároží je dosud patrný vnitřní líc parapetní zídky hradby. Když si to přečtete ještě jednou zjistíte, že zde naskočilo povícero prvků které určují typ hradu. Jde o:
- donjon
- kastel s flankovacími věžemi
- bergfrit
- plašťová hradba. Potom se v tom hradodělení má někdo vyznat.
Další výraznou ukázkou francouzského kastelu je hrad Úsov - ten je ale unikátní zase jinak. Hrad byl postaven králem Václavem I. či jeho synem Přemyslem Otakarem II. podle vzoru francouzských kastelů někdy v polovině 13. století, poprvé se připomíná v predikátu pánů ze Švábenic roku 1260. K severu obrácený oblouk zalamované hradby zesilovalo nejméně 7 doložených a více či méně zachovalých věží. Kromě čtverhranné branské věže v jihovýchodním nároží měly všechny ostatní okrouhlý půdorys. Stavitelé však nepochopili základní princip francouzského kastelu, tedy z obrysu hradby vystupující věže umožňující boční palbu, a všechny úsovské věže jsou zataženy směrem do nádvoří. K severní hradbě přiléhal malý dvouprostorový palác, který byl hradbou oddělen od zbytku nádvoří. Takže tento kastel nebyl schopen splnit základní roli kastelu – flankovací palbu podél kurtin mezi jednotlivými věžemi.
- středoevropského kastelu kam zařazujeme pravidelné, čtyřúhelníkové, nejčastěji čtyřvěžové primárně městské hrady s obvodovou zástavbou. Věže bývají nejčastěji čtverhranné bez flankovacích schopností. Vznikl pravděpodobně jako řešení symbiózy královského hradu a nově budovaného města na pravidelném půdorysu. Horizontální propojení místností v jednotlivých úrovních může být řešeno monumentální formou arkádového ochozu. Jako ukázka poslouží tyto hrady dnes často zámky Kadaň, Písek, Chrudim, Litoměřice, Domažlice, Horšovský Týn.
Kastel - pravidelný, vícevěžový hrad s obvodovou zástavbou, nejčastěji čtvercový či obdélný. Název je odvozen z latinského castellum (tj. původně opevněný opěrný bod na limitu, ve středověku hrad) a v různých evropských zemích bývá chápán různě, nejčastěji však ve smyslu výše naznačené i u nás platné definice. Kastely v Evropě, při jejichž vzniku hrálo značnou roli nejen různě zprostředkované antické dědictví, ale i četné jiné příčiny a podněty, netvoří jedinou navzájem související skupinu. Naopak, nezávisle na sobě a z odlišných příčin i za odlišných okolností a genetických souvislostí vzniklo několik typů kastelů. V Čechách 13. století se setkáváme s importovaným francouzským kastelem a středoevropským kastelem.
Ale není vše jak se občas zdá a tak se nedá nic dělat, objevil jsem v literatuře další typ hradu označovaným slovem kastel. Jde o
- italský kastel a jeho jedinou aplikaci na našem území co jsem našel je hrad a později rozlehlý opevněný zámek Dolní Kounice. Jeho základ tedy hrad dostavěný do roku 1330 a to u nás velmi neobvykle z prostředků místního konventu premonstrátek.
Je velmi pravidelné dispozice a ve třech rozích má do celkové hmoty v komponovány hranolové věže. Ty věže byly tři a jejich masa i spojovací palácová křídla jsou dodnes nosnou součástí zámku.
Na obrázku je vidět jak asi vypadal ve svém počátku jak byl zakomponován do zámku
Hrady ze 14.století byly většinou typu:
- blokové dispozice je stavební uspořádání kdy donjon srůstá spolu s palácovými křídly do bloku obklopující nádvoří zcela nebo ze tří stran a vzniká tak kompaktní srostlice objektů.Blokovou dispozicí se rozumí i členitější jednokřídlá budova – ukázkový typ: Kašperk, Okoř,
- donjonová dispozice - hradní typ v klasické podobě tvořený volně stojící čtverhrannou obytnou věží - donjonem, obtočenou hradbou, do níž je eventuálně zavázán další objekt, nejčastěji vstupní. Další eventuální zástavba má pomocný charakter. Ve zděné podobě se hrady tohoto typu začaly stavět na přelomu 13. a 14. století a klasickou dobou jejich výskytu je prvá polovina 14. století. Klasická donjonová dispozice je ve své podstatě velmi podobná nejčastěji užívanému typu vesnických tvrzí. které jí byly zřejmě inspirovány. Odlišuje je situování mimo vsi, větší rozměry a výstavnost a absence většího hospodářského příslušenství. Centrem hradu je jednoznačně donjon a dokonalá ukázka je hrad Karlštejn.
Donjon - donžon - bytná věž s dostatečně velkými místnostmi, v patrech osvětlenými okny a vybavenými krby. Stojí většinou v chráněné nebo centrální poloze. Dispozice s donjonem místo paláce a bez bergfritu se nazývá donjonovou dispozicí.
- dvoupalácové dispozice - Hrady s jádry tvořenými dvěma více či méně hmotově rovnocennými paláci situovaných paralelně na protilehlých stranách pravidelného, většinou nevelkého nádvoří. Zbylé strany uzavírá vysoká hradba. Paláce dosahující značné výšky obsahují většinou pouze plochostropé místnosti. Propojení obou paláců v téže úrovni většinou umožňovaly pavlače, které mohly obíhat celé nádvoří. Jako důležitá spojovací komunikace nepochybně sloužil i ochoz obou hradeb. Ve výjimečném případě bylo užito arkádového ochozu. Spojení jednotlivých úrovní mohla zprostředkovávat schodišťová vížka. Dvoupalácové jádro často obíhal parkán. Vstupní brána se většinou nacházela v jedné ze spojovacích hradeb, doložen je však i vstup průjezdem paláce. Ve výjimečných případech zvláště významných hradů se okolo dvoupalácového jádra nabalovaly další součásti doslova poskládané z různých prvků hradní architektury, a to včetně věží. Užití dvou pravidelných palácových staveb způsobilo, že dvoupalácové dispozice mají, pokud si terénní podmínky nevynutily modifikované řešení, pravidelný obrys. Obranné možnosti zůstávají zcela pasivní. Dva paláce se značným množstvím obytných a reprezentačních prostor (včetně většinou drobných kaplí) představují výrazné zvýšení obytného standartu, což odpovídá stoupajícím nárokům na posilování obytné složky šlechtického hradu, které jsou charakteristické po celé 14. století. S dvoupalácovými dispozicemi se zřejmě do popředí zájmu dostala i podoba a utváření hradního nádvoří, do té doby chápaného ryze jako účelový prostor. V době Karla IV. představovala dvoupalácová dispozice vysloveně módní hradní typ. Ukázkové typy - Dívčí Kámen, Líšno nebo Kožlí.
Dívčí kámen byl krásný hrad
Dívčí kámen náleží k nemnoha hradům v českých zemích, o nichž se zachovala zakládací listina. K jeho stavbě dal souhlas r. 1349 král Karel IV. bratrům Petru, Joštu, Oldřichu a Janu z Rožmberka.
Hrad byl vystavěn v l.1350–1360 na skalnatém ostrohu před ústím Křemžského potoka do řeky Vltavy a chráněn soustavou příkopů, hradeb a věží. Jediný přístup byl od jihu, branou na předhradí, kde stály hospodářské budovy a stáje. Druhá brána vedla do latránu, na jehož konci byla čtyřhranná dvoupatrová obranná věž zasazená do opevnění vlastního hradu. Za touto branou se postupovalo úzkým průchodem k bráně v ohradní zdi předbraní a dále k dvoupatrové hranolové věži s branou do předhradí vlastního hradu. Na nádvoří stál dvoupatrový palác sestávající ze dvou protilehlých traktů, spojených mezi sebou na bočních stranách vysokými zdmi. Na vnitřní straně zdí obrácených do nádvoří byly pavlače, po nichž se dalo přecházet z jednoho traktu, ve kterém bylo obydlí pro služebnictvo, do druhého traktu, kde byl příbytek hradního pána. Po výstavbě vlastního hradu pokračovalo do r. 1384 budování vnějšího opevnění prodloužením parkánu, zesíleného dvěma čtyřbokými baštami.Kromě účelu vojenského plnil hrad také funkci správního střediska okolního území.
Mě osobně se více líbí hrad Kožlí, bohužel jsem nesehnal zatím jeho hmotovku. Zatím tedy jen plán jeho pozůstatků.
Který stojí na strmém zalesněném ostrohu nad soutokem Janovického a Tisemského potoka na Benešovsku ve Středočeském kraji. Hrad byl vybudován na pravidelném obdélném půdorysu, z obou stran jej chránily příkopy, přetínající ostroh. Vlastní hrad, který byl obklopen parkánovou zdí s věžovitou bránou, tvořily 2 stejně velké obdélné paláce. Šlo tedy o klasickou ukázku hradu dvoupalácové dispozice. Z hradu se dochovaly místy ještě dost vysoké, i když torzovité kusy zdiva hradních paláců, brány a parkánové hradby.
- bezvěžový typ byl hrad, který nemá velkou hlavní věž - bergfrit, donjon a jeho hlavní obrannou stavbou je jiný objekt. Bezvěžový hrad však může mít věže branské, či jiné speciální (záchodové, studniční). Do skupiny bezvěžových hradů patří zejména hrad s palácem jako hlavní obrannou i obytnou stavbou, hrad s plášťovou zdí a dvoupalácová dispozice – Krakovec. Jeho hmotová rekonstrukce je zde:
- s obvodovou zástavbou - základní typ velkých královských hradů 13. století. Rozměrné, většinou vícedílné hrady s větším množstvím budov, včetně vícekřídlých paláců, které jednou nebo více svými stranami tvoří součást obvodového opevnění. Hrady s obvodovou zástavbou mívají jednu až tři věže a jejich obranná schopnost zůstává pasivní. Ve skladbě objektů často nalezneme kapli. Při volbě staveniště u hradů s obvodovou zástavbou hrála ještě značnou roli hradištní tradice, takže tyto většinou velmi rozměrné dispozice nalézáme v polohách, jaké s oblibou vyhledávali stavitelé raně středověkých hradišť. Přímá návaznost na takovéto hradiště je však velmi vzácná. Od poloviny 13. století se charakteristickou součástí hradů s obvodovou zástavbou stávají čtverhranné donjony, z hlediska obrany neplnohodnotné. Nehrají však rozhodující roli ani v rámci obytné složky. Název hrad s obvodovou zástavbou patří mezi méně šťastné, neboť s obvodovou zástavbou se setkáváme i u dalších hradních typů. Kritériem k zařazení konkrétní stavby do tohoto typu tedy není sám fakt výskytu obvodové zástavby, ale naplnění celé definice, jak byla nastíněna výše. Hrad s větším množstvím budov které sem zapadají - Bezděz, Houska, Křivoklát, Jindřichův Hradec, Osek- Rýzmburk, Příběnice. Pro ukázku jsem si vybral hrad Osek –někdy zvaný Rýzmburk.
Na svou dobu to byl rozlehlý hrad a skládal ze čtyř částí seřazených za sebou na vrcholu kopce. Jeho nejvyšší plochu zaujalo přibližně trojúhelné jádro s věžemi při každém nároží. V severním nejchráněnějším to byla nejstarší budova hradu, mírně lichoběžná obytná věž o rozměrech cca 10,5x7 metrů. V jihozápadním nároží to byla čtverhranná věž, ke které bylo od severu přistavěno obytné křídlo a na počátku 14. století podél čelní hradby jádra obdélná kaple zaklenutá dvěma poli křížové klenby s pětibokým závěrem. V posledním jihovýchodním nároží chránila vstupní bránu proraženou v hradbě vysoká okrouhlá věž o průměru 9 metrů. Před bránou byl od východu malý lichoběžný dvorek s maximálně jednou nevelkou budovou při severní stěně. Boky jádra obíhal parkán, který se před jeho čelem rozvíral do rozlehlého třetího nádvoří s čelní hradbou zpevněnou čtverhrannou věžicí. Z jeho zástavby známe pouze rozlehlou obdélnou budovu při východní hradbě sloužící nejspíše hospodářským účelům. Ve třetím nádvoří se cesta opět otáčela o 180° a kulisovou bránou v hradbě mezi hospodářskou budovou a dvorkem jádra vedla na nižší druhé nádvoří. V čele druhého nádvoří stála druhá mohutnější (průměr 10,5 metrů) a mírně konická okrouhlá věž. Hradby druhého nádvoří k severu opět obíhaly jako parkán výše položené části hradu, od jihu k nim bylo přiloženo víceboké první nádvoří s protáhlou obdélnou budovou vstupní brány v čele. K ní vedl přes čelní příkop padací most.
Dílem krále byly pravděpodobně především věže, hradby a brány, poté nejspíš stavbu převzal Boreš z Oseka, jehož dílem může být nevelký palác v jádře. Ve velkorysém projektu nemohl pokračovat ani tak mocný a bohatý rod jakým páni z Oseka byli, proto je hrad tak nezvykle prázdný a chudý na další zástavbu.
- se štítovou zdí – vysoká široká hradba v čele hradu, za níž jsou jako za štítem skryty ostatní stavby hradu. Štítová hradba může suplovat funkci hlavní věže. V Čechách mívá spíše doplňkový charakter a neužívá se až do pozdní gotiky příliš často, v jiných evropských zemích (např. jihovýchodní Německo) může být i hlavní obrannou stavbou celé dispozice. V rámci pasivní obrany proti účinkům dělostřelby představuje štítová hradba jeden ze základních a velmi účinných prvků. V této funkci může být nahrazena i zemním valem. Také jsou zde skvělé ukázky – Helfštejn, Templštejn a Radkov.
Hrad s plášťovou zdí - typ bezvěžového hradu, u něhož téměř veškerá tíha obrany leží na mohutné, vysoké obvodové hradbě - plášťové zdi, za níž jsou skryty ostatní objekty hradu. Ochoz plášťové zdi umožňuje plynulý pohyb obránců a zvenčí nejsou patrny žádné lehce zranitelné střechy. Pokud se setkáváme s věží, jde o věž branskou - hovoříme-li o bezvěžovém hradu, zdůrazňujeme tím absenci velké věže - bergfritu, donjonu. V klasickém provedení mají hrady s plášťovou zdí okrouhlý nebo polygonální obrys. Tento hradní typ se ve velkém množství užíval v Dolním Rakousku, na Moravě a ve Slezsku. Do Čech, především východních, pronikl evidentně odtud. Příklady - Lanšperk a Košumberk. Na Moravě pak Boskovice, Vikštějn nebo malý hrad Vartnov.
Plášťová zeď - vysoká silná hradba s průběžným ochozem, za níž jsou po celém obvodu hradu skryty jeho stavby. U hradů s plášťovou zdí hlavní obranná stavba. Jako plášť bývají označovány i ty úseky obvodové hradby, které obíhají v malém odstupu nějakou jinou stavbu, nejčastěji věž.
V 15. a 16. století se již začínají objevovat dva nové fortifikační prvky Je to v první řadě bašta. Bašty jsou:
- samostatné vojenské opěrné body mimo areál hradu - předsunuté bašty nebo
- opevňovací články vystupující z linie hradby a umožňující aktivní obranu bočním postřelováním tedy flankováním. Na rozdíl od věží nepřevyšovaly bašty různého tvaru:
-okrouhlého,
- pravoúhlého či
- polygonálního půdorysu připojenou hradbu. Byly často uzpůsobeny pro použití střelních zbraní. Z vnitřní strany bývaly otevřené, ale i uzavřené. Zvláštním případem s několika patry a dělovými komorami jsou bateriové věže.
Dále se objevily barbakány. To byl článek pozdně gotických dělostřeleckých opevnění, zajišťující bránu. Většinou oblá či polygonální stavba stojící v příkopu, samostatná či krčkem spojená s vlastní bránou. Barbakán kryje svojí hmotou bránu před dělostřelbou, proto se v něm většinou přístupová komunikace lomí. Umožňuje též značnou koncentraci artilerie obránců. U českých hradů je barbakán poměrně vzácný.
Kritérium čtvrté bylo kritérium umístění v terénu, kdy se hrady dělily na hrady:
- hrady vodní třeba Švihov
- hrady nížinné také Švihov
- hrady jeskynní což byly hrady postavené buď přímo v jeskyních, ve skalních dutinách čili balmech a nebo pod skalními převisy.
U nás je kandidátů několik ale opravdu jistý je pouze jeden. Je to Rytířská jeskyně, která se nachází asi 300 m jihovýchodně od známé Kateřinské jeskyně v Moravském krasu a je vzorovým příkladem jeskynního hradu.
Je však potřeba upozornit, že nešlo o hrad v pravém slova smyslu. Nejen pro jeho jeskynní podobu, ale především proto, že podle názoru který mezi odborníky převažuje šlo spíše o strážní místo nad cestou, která ve středověku mohla vést žlebem pod jeskyní a byla by tak pod dokonalou kontrolou obránců. Tomu samozřejmě nahrává i to, že chybělo pro hrad typické hospodářské zázemí, nesnadný přístup k místu a především výhodná poloha jeskyně jako kontrolního bodu.
Využít k opevnění v dnes nazývané Rytířské jeskyni mělo své výhody i nevýhody.
K výhodám patřilo jistě to, že staviteli stačilo vhodným způsobem přehradit vstup a zajistit jeho obranu, ostatní strany byly chráněny pak dokonale. Vnitřní stavby mohly být jen nenáročně dřevěné.
K nevýhodám jistě patřilo to, že při případném úspěšném útoku již nebylo z jeskyně úniku, stejně tak omezené prostory jeskyně dovolovaly jen určité možnosti zástavby, po strmém svahu nad žlebem byl k jeskyni navíc dost nesnadný přístup a problémy určitě dělal i odvod kouře a značný chlad a vlhkost.
Sama jeskyně se směrem ke žlebu otvírá vysokým a širokým portálem, rozměrů asi 17 x 13 m. Hluboká je jeskyně asi 50 m a ke konci se samozřejmě její strop svažuje a šířka zužuje. Vstup byl přehrazen dvěma téměř rovnoběžnými zdmi, které se dosud částečně zachovaly a byly kladené na sucho, bez použití malty. Z té první, vnější, se zachovala asi 8 m dlouhá část, přibližně 1,5 m vysoká, druhá, vnitřní, je o něco kratší a její spodek je tvořen výrazně velkými balvany. Vysoká je asi 1 m. Rovnoběžně s délkou jeskyně je podél skály vpravo na začátku jeskyně vidět ještě třetí zeď, ta je však pravděpodobně naskládaná v nedávné době.
Co se týče pozůstatků vnitřní zástavby, můžeme dnes již jen hádat. Jediné co lze předpokládat, že byla spíše dřevěná. Vzhledem k tomu, že jeskyně byla několikrát překopána patrně několika generacemi hledačů pokladů, je nerovný terén uvnitř výsledkem nahromadění vykopané hlíny. V zadní části jeskyně je dosud vidět výkop s rezavějícím kovovým žebříkem, jakoby smutným svědkem zničujících „výzkumů“.
- hrady skalní: hrad zbudovaný na výrazném skalním, nejčastěji pískovcovém útvaru, který je využit jako opevnění a k zahloubení obytných či hospodářských místností doplněných dřevěnou nebo zděnou zástavbou. Mimořádná závislost na podobě skalního podloží způsobuje velkou variační šíři této skupiny. V novější literatuře se vyskytuje názor, že skalní hrad je pouze ta lokalita, která je situována na skalních sucích se vstupem 3-6 metrů nad základnou skalního bloku. Hrad se rozkládá vždy na horní ploše skály, přístupné upravenou spárou. Zda tento typ je jedinou možnou variantou skalního hradu může být předmětem další diskuse. O jeho svébytnosti nemůže být pochyb.
U ostatních hradů zbudovaných na pískovci s prostorami zasekanými do masivu skály je kontakt s ostatní hradní produkcí větší a snad lze v mnoha případech hovořit o specifických modifikacích hradních typů užívaných mimo pískovcové oblasti. Na existenci povrchové dřevěné zástavby u skalních hradů ukazují úpravy skály, především drážky a podvalí. U nás lze vybrat dva reprezentativní vzorky:
Sloup. Rozsáhlý skalní hrad vybudován na konci 13. století, nejčastěji v držení rodu Berků z dubé. Roku 1445, v době držení Mikešem Pancířem ze Smolna dobyt a vypálen vojskem lužického Šestiměstí. Zpustl v letech třicetileté války. Okolo roku 1690 zde založil hrabě Ferdinand Hroznata Kokořovský barokní poustevnu. Byla vybudována rozlehlá sklalní kaple, zaklenuté koridory a skalní terasy. Ukazuje jej následující obrázek:
Trosky. Je to hrad, poprvé připomínaný roku 1396, založil Čeněk z Vartemberka. Na počátku 15. století byl hrad majetkem Oty z Bergova a v roce 1424 odolal husitskému pokusu o dobytí. Dobýt se ho podařilo až vojskům krále Jiřího z Poděbrad roku 1467. Ve druhé polovině 15. století přestaly být Trosky sídlem panství. Po třicetileté válce byl hrad již zříceninou.
Základní schéma hradní dispozice bylo dáno jedinečným skalním útvarem, tvořeným dvěma věžovitými sopouchy a zvýšeným sedlem mezi nimi. Korunu obou přírodních věží zvýšily dvě zděné obytné věže: vyšší čtverhranná, později rozšiřovaná, zvaná Panna, a nižší, rozložitější, víceboká Baba. Mezi oběma sopouchy bylo hradbami vymezeno dvojdílné hradní jádro. Velký palác stál pod věží Pannu. Šlo o vysokou dvoutraktovou stavbu, jejíž hlavní obytné prostory, osvětlené rozměrnými okny, obsahovalo až třetí patro. Menší, nejspíše též palácová stavba, v jejíž konstrukci se zřejmě významně uplatňovalo dřevo, stála i pod věží Babou. Před celou vstupní stranu jádra bylo předloženo hradbou opevněné předhradí. Vedle brány stávala dvouprostorová, zřejmě hospodářská budova.
Tímto bych v této práci o typologii vrcholně středověkých hradů vyčerpal celé téma. Je toho poměrně dost a bylo potřeba zhustit hodně údajů a hodně navzájem si odporujících postojů a hodnocení různých badatelů. Takže je možné, že je to i občas v rozporu s literaturou kterou znáte. Nebudu to řešit. Prostě to tak je. Já nejsem nic jiného než člověk který se hrady zabývá, protože si myslí, že je to kus naší historie a my se za naši historii stydět nemusíme. A proto chyby dělat můžu a zcela jistě je dělám.
O hradech které v budoucnosti navštívím sem pokud mi to dovolí čas a možnost získání pramenů udělám reportáž. Jinak tato práce bude pokračovat tím, že se pokusím vybrat několik významných hradů a na jejich příkladech ozřejmit, jak se hrady v době své existence měnily. A vím že jsem doposud nedodělal slovanská hradiště.
Literatura:
Encyklopedie českých hradů, Tomáš Durdík, Libri
Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku, Miroslav Plaček, Libri
Jeskynní hrady Střední Evropy, Zdeněk Fišera, Libri
Skalní hrady zemí Koruny české, Zdeněk Fišera, Libri
48 publikací o hradech od nakladatelství Beatris
www.hrady.cz
www.hrady-dejiny.cz
www.castles.cz
) nedostavěli. Určitě by vypadala zajímavě, neboť i tak je ohromná - tloušťka kolem 4 metrů, se strážní věžičkou. Pidivěžičkou - stráž bych tam konati nechtěl!
Jen tak dál!