VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 48.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 48.

Mapa fronty Spojenců a jednotlivá městečka a fjordy v okolí Narviku.





V Norsku vznikala po 21. dubnu 1940 pro válku netypická situace. Vojenský velitel pozemního útoku na Narvik, generál Mackesy, opatrně a s rozmyslem rozmisťoval své jednotky a čekal až nastane obleva, která měla vrátit budoucímu útoku na město pohyblivost.
Bohužel ve válce čas nečekal a rodilo se nebezpečí, že s narůstajícím časem budou mít Spojenci velké lidské a materiální ztráty, bohužel větší, než by si vyžádal rychlý frontální útok nyní.
Co se tím myslí?
Víme již, že v noci z 2. na 3. května 1940 opustili poslední spojenečtí vojáci střední Norsko a Němci tak měli volnou cestu k postupu k Narviku. Samozřejmě jak Wehrmacht postupoval kupředu po jediné volné cestě mezi horami, budoval, upravoval a obsazoval letiště blíže k bojové oblasti. Již brzy mohla Luftwaffe podnikat těžší a soustavnější nálety, když mohla v náletech posílit méně nebezpečné výškové bombardéry o bombardéry střemhlavé - Ju 87 Stuka.

Mapa fronty u Narviku od dubna do června 1940 s jednotlivými fázemi.




Toto vše si u Narviku uvědomoval jediný muž a tím byl velitel celé oblasti okolo Narviku Velkoadmirál lord z Corku a Orrery, který k tomu vydal i memorandum, podle kterého doufal, že vyburcuje své konzervativní okolí, k rychlejšímu rozhodnutí k útoku na Narvik. Pro objasnění oč jde z tohoto memoranda vyberme, cituji:

„Pokládám rychlost při přípravách za nezbytnou. Je naší povinností splnit přání vlády a obsadit Narvik během příštích čtrnácti dní. To si možná vyžádá riskantnější operace a dojde k větším ztrátám na životech než kdyby zde čas nehrál významnou úlohu. Je však velmi důležitý a abychom ušetřili čas, musíme být připraveni na ztráty a riskovat, jinými slovy – tvrdě bojovat… Brzy na nás dojde řada při leteckých útocích a jakýkoli zisk, který bychom dosáhli odkladem, by byl více než vyvážen takovými leteckými útoky, jakými je nyní vystaven Namsos… Ačkoliv prvořadým cílem je dobytí Narviku, věnuje se stále příliš mnoho pozornosti nepřátelským předsunutým oddílům, které, jakmile bude Narvik dobyt, nám padnou brzy do rukou. Podmínky, které nám to umožní provést, mohou nastat během několika příštích dnů. Ovšem stejně tak může během velmi krátkého času velká část německého letectva obrátit svou pozornost na nás, čímž neobyčejně zvýší naše obtíže.
Byli jsme varováni.“

Slova o pozornosti Luftwaffe, která v memorandu řekl lord z Corku, se potvrdila již o několik dní později.
Ano, dne 5. května 1940 zasáhla bomba z Ju 87 Stuka polský torpédoborec „Grom“




(spuštění na vodu 1936 – výtlak 2 144 tun – 7 x 120 mm, 4 x 40 mm, 8 x 13 mm, 6 torpm. – rychlost 39 uzlů). Bomba přivodila výbuch torpédových hlavic. Polský torpédoborec „Grom“ se rozlomil vpůli a během několika minut se potopil. Zahynulo přitom 65 mužů.
A za 2 dny potom, tedy 7. května 1940, zasáhla letecká bomba ze střemhlavého bombardéru Ju 87 Stuka lehký křižník „Aurora“ a vyřadila na něm 2 jeho dělostřelecké věže. A o mnohém ještě budeme hovořit.

Nyní tedy zpět k 3. květnu 1940, kdy již v okolí Narviku obleva pokročila.
Tehdy lord z Corku rozkázal, aby přípravy k útoku, buď přímo na Narvický poloostrov z pevniny, nebo přes úzký Rombaksfjord, byly urychleny.

Mapa Ofotfjordu a jednotlivých fjordů v okolí Narviku – je zde i Rombaksfjord.




Velkoadmirál lord z Corku a Orrery chtěl provést násilný útok dne 8. května 1940, ale později pod argumenty, že ještě není vše připraveno, souhlasil s jeho odložením na 10. května 1940. To proto, že generál Mackesy prohlašoval, že dříve než 10. května 1940 přípravy nedokončí.

Ale 5. května 1940 se stane něco, co snad bylo možné jen na začátku války – 2. světové války - a na tomto odloučeném bojišti v Norsku - a v demokratické armádě. Zdá se to nemožné…
To něco – to se běžně nazývá vojenská vzpoura a historici to také ke vzpouře přirovnávají, když říkají, že to byla vzpoura vyšších armádních (pozemních) velitelů britské expedice.
Tito vyšší pozemní velitelé britského expedičního sboru totiž v písemném memorandu prohlásili, že podle jejich mínění existuje řada vojenských námitek proti navrhované operaci.
V tomto memorandu říkají například tyto námitky:

Pozemní vojska mají k dispozici jen 4 výsadkové čluny a mají mít vlastně k dispozici nezbytně nutných 14 ks. To znamená, že by rychlost vyloďovaných jednotek byla příliš malá k tomu, aby mohla přijít včas pomoc prvním úderným sledům.
Dále, že tady u Narviku neexistuje moment překvapení, neboť navrhované úseky jsou příliš úzké a zároveň se nedá spoléhat na to, že námořní bombardování umlčí všechna německá kulometná postavení, která kryjí pobřeží.

Velkoadmirál lord z Corku a Orrery byl najednou mezi dvěma mlýnskými kameny.
Na jedné straně je to jednomyslná pozemní armádní opozice proti navrhovanému násilnému pozemnímu útoku na Narvik a zároveň je do této akce postrkován 1. lordem Admirality Winstonem Churchillem. Velkoadmirál nemohl udělat nic jiného, než jak říká, cituji:
„S velkou nechutí“
musí předložit vládě námitky pozemních generálů.

A je to tady zase, spojenecký válečný kabinet nechce zasahovat expedici do otázek taktiky a tak si jenom vyžadoval osobní názor velkoadmirála lorda z Corku a zároveň jej informoval, že již mají dost Mackesyho, a že velmi brzy k Narviku dorazí nový vojenský velitel (ono to tak velmi brzy nebylo) – generál Auchinleck (známý generál ze Středního východu a Afriky).
Samotný lord z Corku pak uvedl, že podle jeho mínění, pozemní velitelé své obtíže přeceňují a říká, cituji:
„Nepokládám úspěch za jistý, na druhé straně je však zcela jisté, že úspěchu nedosáhneme, jestliže se o něj nepokusíme.“
Winston Churchill 1. lord Admirality mu k tomu napsal, cituji:
„vláda Jeho Veličenstva vás bude podporovat, ať přijmete jakékoliv riziko, které budete pokládat za nutné.“
Ale to již velkoadmirál lord z Corku a Orrery odmítal na útok naléhat, protože armádní velitelé projevili takovou neochotu jej provést.
Byl to právě tento okamžik, kdy se velkoadmirál vzdal naděje, že útočnou operaci proti Narviku provede britská brigáda. Velkoadmirál čím dál tím víc spoléhal na to, že útok provede s francouzskými jednotkami. V tom ho podporovaly 2 skutečnosti:

Ta první skutečnost byla, že neustále rostla hrozba německé armády, která postupovala podél pobřeží od Namsosu, což vyžadovalo, aby tam k obraně cesty byly posílány další a další britské jednotky, které měly Wehrmacht zadržet. Nakonec tam vlastně bylo nutné odvelet k obraně celou britskou brigádu. Pro dobytí Narviku tak zůstaly jen francouzské jednotky a 4 prapory polské brigády, které k Narviku dorazily dne 9. května 1940.

Tou druhou skutečností bylo, že to byl francouzský generál Béthouart

Francouzský generál Emile Bethouart.




, který od samého začátku obhajuje vylodění v Herjangsfjordu a obsazení Öyjordského poloostrova. Odtud by pak bylo možno podniknout závěrečný útok na Narvik, a to přes úzký Rombaksfjord.
K tomu měl francouzský generál Béthouart již od 6. května dostatek francouzských jednotek, neboť přijela i cizinecká legie, což byly pro tento útok skvělé svazky.

Bohužel, v prvních dnech 1. dekády května 1940 měl ještě generál Mackesy v celé oblasti vše pevně v rukou. Teprve 7. května 1940 začal předpokládat, že hlavní útok na Narvik se uskuteční v noci z 11. na 12. května 1940. Tehdy měly zaútočit současně francouzští horští střelci z Grantangenu směrem na Bjervig na konci Herjangsfjordu a zároveň měla norská 6. brigáda přejít přes hory vlevo od Francouzů.

Norští vojáci při odpočinku - na frontě u Narviku.




Než popíšeme tyto všechny útoky, musíme ještě odskočit na jih. Musíme si ještě popsat tu První skutečnost ( první skutečnost, která podporovala lorda z Corku, že bude dobývat Narvik s Frantíky a Poláky) o které výše hovoříme - jak vypadala situace na jih od Narviku, když se stáhly všechny spojenecké jednotky z Andalsnesu a Namsosu.

Mapa Trondheimu, jižně Andalsnes a severně Namsos.




A když Wehrmacht začal pronikat po jediné silnici od Trondheimu - směrem na sever - směrem na Narvik, aby vysvobodil generála Dietla a obsadil sever Norska. Bez toho nelze pochopit co se to vlastně u Narviku dělo.
Potom se průběžně vrátíme k těmto událostem okolo 10 května 1940 u Narviku ( to datum 10. května 1940 mějme na paměti i z jiných důvodů – začíná Fall Gelb – Plán Žlutý – útok Německa na Benelux a Francii).

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 49.

Když Spojenci vyklízeli Namsos a Andalsnes - začátkem května 1940 - vytvářeli si tím zároveň nové ohnisko problémů.
Musíme zde vzít totiž v úvahu, že generál Dietl byl se svými, něco přes 4 000 vojáky (2 100 mužů byl 139. horský pluk 3. horské divize + asi 2 200 námořníků z deseti potopených torpédoborců), byl uzavřen v okolí Narviku a velký hromadný útok Wehrmachtu s podporou Luftwaffe spěchal na sever, aby osvobodil nejen obklíčená vojska generála Dietla, ale chtěl zároveň obsadit i celý sever Norska.
Němci chtěli vyhnat spojence z celého Norska a instalovat severní rameno svého panství.
Aby tyto jednotky Wehrmachtu Spojenci zastavili, museli přetnout tuto jedinou silnici z Namsosu k izolovaným silám generála Dietla.
Proto byla již 30. dubna 1940 vyslána asi stovka francouzských horských střelců, na torpédoborci „Janus“ z Namsosu, do konečné stanice železnice v Mosjöenu, což bylo asi 100 mil severně od Namsosu.

Mapa na které je Mosjöen a nahoře severněji Mo.



Celková mapa z Mo do Bodö.





Francoužští horští střelci se vylodili v Mosjöenu dne 2. května 1940.
V té samé době obdržel velkoadmirál lord z Corku a Orrery instrukce z Admirality, podle kterých měl poslat menší jednotku také do Bodö, což je přístav poblíž ústí Vestfjordu a kudy také vede hlavní silnice na sever.
Sem k Bodö jsou vyslány spojenecké jednotky proto, aby zde silnici zajistily proti náhlému a rychlému obsazení německými parajednotkami. V Bodö se vylodila rota skotských gardistů.

Mapa z které je patrná cesta z Mo do Bodö – trochu menší.




Londýn, vláda i Admiralita, věnovali velkou část své pozornosti plánu, jak odříznout Wehrmachtu cestu na sever Norska.
Velení v Londýně tak vytvořilo skupinu a plán, když pohyb jednotek a bojové akce pod Narvikem nazvalo příznačně - „Scissorsforce“ (byl to tzv. svaz „Nůžky“) - pod velením podplukovníka C. McV. Gubbinse (pamatujme si jméno Gubbins, neboť vznikne například „Gubbinsova flotila“, nebo také legendární „Gubbinsova flota“).
Spojenečtí velitelé měli již nějaké zkušenosti, za oněch 23 dní bojů v Norsku. Všechny tyto zkušenosti, stejně jako rady od norských velitelů jim říkaly, že regulérní jednotku nelze v podmínkách nepřátelské letecké převahy zásobovat.
Spojenci tak museli pro „Scissorsforce“ vytvořit jednotky nové, které by zde v Norsku obstály.
Vznikne tak celkem 5 rot.
Každá tato jednotlivá rota pro „Scissorsforce“ má 270 mužů a 20 důstojníků – vše se samostatným zásobováním.
Britské velení doufalo, že tyto „samostatné roty“budou spolupracovat s místním norským obyvatelstvem a s norskými vojenskými jednotkami v okolí a budou moci lépe znepokojovat Wehrmacht a zároveň zadržovat jeho postup podél jediné silnice na sever Norska.

Část úderného družstva - německé parajednotky s minometem
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=597
– podpůrná část, jako součást německých úderných družstev a rot - kdesi na cestě z Trondheimu a Namsosu - jdou na pomoc generálu Dietlovi a jeho horským myslivcům a námořníkům z Kriegsmarine z potopených torpedoborců - směr sever - k Narviku!





„První rota“ tohoto spojeneckého „Scissorsforce“ dorazila do Norska jako první a vylodila se 4. května 1940 v malém přístavu Mo, což je na konci Ranfjordu, asi tak 55 mil severně od Mosjöenu.
Další roty – „Druhá rota“ a „Třetí rota“ se vylodily v Bodö a tady zaujaly postavení ve vesnici Hopenu, což je asi 11 mil východně od města Bodö.
Se zbývající „Čtvrtou rotou“ a „Pátou rotou“ se vylodil velitel celého „Scissorsforce“ podplukovník C. McV. Gubbins v Mosjöenu dne 8. května 1940, aby zde vystřídal onu stovku francouzských horských střelců.
Své síly rozdělil do obrany tak, že svou „Čtvrtou rotu“ ponechal v Mosjöenu, aby chránila město od moře a sám pak vyrazil s „Pátou rotou“ po silnici k jihu, aby se tam připojil k Norům, kteří vytvořili obranu 25 mil jižně od města Mosjöen. Norů tam bylo 400 a tato obrana zadržovala Němce jen chvíli. Wehrmacht velmi brzy donutil Brity i Nory k ústupu z města Mosjöenu a pak ještě dál na sever.
Ony totiž ty „První až Pátá rota“ nebyly vycvičeny, ani vybaveny k tomu, aby vydržely přímý frontální útok odhodlaného Wehrmachtu. Navíc Wehrmacht zde byl velmi dobře vystrojen a vyzbrojen a podporovala ho Luftwaffe.
Spojenecké „První až Pátá rota“ s Nory očekávaly, na té jediné silnici, že zde použijí něco jako partyzánské metody proložené demolicemi mostů a soutěsek a takto budou zadržovat mašinérii Wehrmachtu. Ovšem situace byla jiná.
Vycvičené úderné jednotky Wehrmachtu začaly Spojence obkličovat na křídlech a ve spojení s námořními výsadky se vyloďovaly za spojeneckými jednotkami. Jedním takovým brilantně provedeným námořním výsadkem Wehrmachtu na křídlech bylo, že mužstvo z německých torpédoborců z Trondheimu obsadilo norský pobřežní parník „Nord-Norge“.




Na parník nalodilo 300 vojáků Wehrmachtu a tento osobní parník se s nimi vydal „Úžinami“ podél pobřeží Norska na sever.
I když britské námořní velitelství Harstadu o této obkličovací operaci vědělo, různá administrativní opatření zavinila zdržení jediných dvou vyslaných britských válečných lodí. Když pak tedy zareagoval britský lehký křižník „Carlisle“, který nejprve eskortoval konvoj o 50 mil dále na širém moři a torpédoborec „Zulu“ vyplul ze Skefjordu - bylo pozdě.
Němci na norském parníku „Nord-Norge“ již vpluli do Ranfjordu, aniž by byli zadrženi.
Němečtí vojáci se stačí vylodit na břeh u Hemnesbergetu na Hemneském poloostrově dříve

Mapa s Hemneským poloostrovem, vesničkou Hemnesberget, když na severu je vidět městečko Mo.




, než je lehký křižník „Carlisle“ a torpédoborec „Zulu“ dostihly. Dokonce Němci bombardovali dvěma hydroplány Dornier nejprve městečko Hemnesberget, teprve pak přistáli a vysadili asi 40 mužů s minomety a kulomety.
Když obě britské lodě připluly, okamžitě palbou potopily norský parník „Nord-Norge“ a to dříve, než Němci mohli vyložit zásoby. Německá jednotka však byla natolik silná, dobře vyzbrojená a vystrojená, že vytlačila palbou četu „První samostatné roty“ Spojenců, která zde hlídkovala. Další den, tedy 11. května 1940, již přistávaly německé hydroplány Dornier ( Do - 18 a Do - 24, na fotu Do - 24)




, které německé jednotce přivážely náhradu za ztracené zásoby munice, potravin a výstroje.
Tato německá jednotka odřízla ústupovou cestu Spojencům a podplukovník Gubbins musel opustit Mosjöen a nalodit své muže na místní plavidla ( bude o tom ještě řeč) k ústupu na sever Norska. Pěšky je odvedl Vefjenfjordem, na jehož konci leží městečko Mosjöen, do Sandnessjöenu, což je vesnička na velkém ostrove před ústím fjordu.
Již 4 dny předtím, tedy 7. května 1940, dostal velkoadmirál lord z Corku a Orrery, jehož oficielní titul zněl – „vlajkový důstojník v Narviku“ – velení nad všemi, i těmito předsunutými jednotkami.
Nyní měl tedy jeho námořní svaz zajišťovat nejen Narvik, ale i tuto ztracenou „vartu“ – tuto ztracenou operaci – „Scissorsforce“.
I tady u „Scissorsforce“ bylo již od začátku jasné, že tyto jednotky nebudou schopny zadržet německé jednotky v postupu na sever. Právě proto začíná velkoadmirál posilovat tyto jednotky částmi gardové brigády z Narviku, které začalo vysláním roty skotských gardistů do Bodö. Krátce nato se velkoadmirál rozhodl, že k dobytí Narviku použije Francouze a Poláky a sem na jih na udržení přístupů před Němci chce nasadit celou britskou brigádu.
Proto posílá na jih i zbytek praporu skotské gardy, do přístavu Mo na lehkém křižníku „Enterprise“. Zároveň tam posílá přestavěné lehké křižníky na protiletadlové lodě, „Cairo“, „Fleetwood“ a torpédoborec „Hesperus“ (spuštění na vodu 1939 – výtlak 1 360 tun – 4 x 120 mm, 8 x 13 mm, 8 torpm. – rychlost 35,5 uzlu). V nákladu této eskadry jsou i 4 polní děla a lehká protiletadlová baterie, kterou převáží zásobovací loď „Margot“.
Byl to posun v myšlení - proti Namsosu a Andalsnesu. Dokonce bylo nadějné, že by tato spojenecká brigáda mohla německé síly zadržet. To přesto, že tyto útočící německé síly se nyní rozrostly na kompletní horskou divizi, která měla ve výzbroji velký počet děl. Terén v Norsku, tato jediná cesta do Narviku, v obtížném horském terénu, to vše hrálo Spojencům do ruky.
Ale!
Byl to právě přílet Ju 87 Stuka, které nyní ze severněji položených letišť útočí. Bohužel – do cesty se jim staví jen občasné hlídky letadel Skua námořního letectva Royal Navy, které startují z letadlové lodě „Ark Royal“ http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=906
,která operovala na širém moři u pobřeží Norska. Ty občasné hlídky britského námořního letectva letadel Skua Spojencům moc nepomohou, naopak, jsou to střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, které obraz bojů o přístupy k Narviku z jihu – od Namsosu změní - a to dost zásadně.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 50.

Britská eskadra, kterou vyslal velkoadmirál lord z Corku a Orrery, nyní - „vlajkový důstojník v Narviku“ - do Mo, aby zde posílila britské a norské jednotky, které měly zastavit postup německé branné moci od Namsosu - proplouvala v časných ranních hodinách dne 12. května 1940 asi 40 mil horami sevřeným a velice úzkým Ranfjordem. Nejprve britské lodě nikdo neobtěžoval.
Když se však eskadra dostane před přístav Mo, objeví se německé střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka a to v celých hejnech. A již je tady situace podobná té, kterou jsme popisovali u Namsosu a Andalsnesu:
Britské válečné lodě musí uhýbat doleva a doprava úzkým fjordem za neustálé protiletadlové palby. V tu dobu však musí pracovní čety urychleně vykládat zásobovací lodě.
Tady na severu u Mo byla však situace ztížena o to, že zde prakticky není tma, během které by bylo možno lodě vykládat bez nebezpečí leteckých útoků.
Nákladní loď „Margot“ nebyla během 12. května 1940 jako zázrakem zasažena bombami, a tak mohla po vyložení odplout večer, stejně jako ostatní lodě eskadry. Přestože u Mo a okolí, prakticky v celém Ranfjordu je vodní cesta velice úzká, manévrovaly lehký křižník „Cairo“ a protiletadlová šalupa „Fleetwood“ za hřmění svých protiletadlových děl a kulometů dobře a udržovaly německé střemhlavé bombardéry v uctivé vzdálenosti a všechny lodi britského konvoje se tak dostaly na otevřené moře bez vážného poškození.
Luftwaffe zuřila!
Střemhlavé i výškové bombardéry zaměřily veškerou svou pozornost na vyloděné vojáky, na vyloděný materiál a město. Po několika hodinách muselo být město Mo vyklizeno, skotští gardisté a vojáci „První samostatné roty“ a jejich norští spojenci museli ustoupit na sever.
Ve stejnou dobu jsou poslány britské torpédoborce „HMS Janus“ a „HMS Javelin“ na pomoc podplukovníku C. McV. Gubbinsovi. Lodě ho nalezly v městečku Sandnessjöenu, kde se jeho přibližně 350 mužů již nalodilo na pobřežní parník a je z části dopraveno na „HMS Janus“. Podplukovník Gubbins se pak sám se stovkou zbývajících mužů dostane na palubu „HMS Janusu“ a v doprovodu 2 torpédoborců je jeho jednotka odvezena severněji do města Bodö (viz mapa).
Bodö je malé městečko u Saltfjordu poblíž ústí Vestfjordu, což je místo, kde bylo pro Spojence velice nutné, a to za každou cenu, udržet obranné pozice předsunutého postavení, před útočícím Wehrmachtem, aby bylo možno provádět vůbec nějaké bojové operace v okolí Narviku – zároveň to byl nejdůležitější předpoklad pro útok Spojenců na Narvik.
Jako posila pro Bodö se na bývalou polskou transportní loď „Chrobry“




, která je nyní ve službě Royal Navy, nalodili irští gardisté spolu s velitelstvím britské brigády. Na transportní loď „Chrobry“ jsou naloděna také protiletadlová děla, a tanková četa 3. pluku husarů a 14. května 1940 odplouvá transportní loď do Bodö. Konvoj doprovázela protiletadlová šalupa „Stork“ (spuštění na vodu 1936 – výtlak 1 190 tun – 6 x 102 mm, 4 x 13 mm – rychlost 19 uzlů) a torpédoborec „Wolverin“, s kterým obeplouvala transportní loď „Chrobry“ Lofotské ostrovy.
Když „Chrobry“ v poledním slunci dne 14. května 1940 proplouval napříč Vestfjordem k Bodö, přiletěly střemhlavé Ju 87 Stuka.
Transportní loď „Chrobry“, tato velká loď, tento velký cíl, byl pro Ju 87 Stuka velice snadným terčem. Již při třetím útoku zasáhla „Chrobry“ celá salva bomb, která zapálila loď a zabila přitom všechny důstojníky irské gardy s hodností vyšší než je kapitán.




Na lodi vypukly nekontrolované požáry, které sice posádky a hasičská družstva hasily, ale potom začalo hořet uskladněné střelivo. Oheň a výbuchy se na lodi rozšiřovaly tak, že je nebylo možno zvládnout. Na lodi „Chrobry“ nebylo možno v krátkém čase vůbec vydržet, mnohé záchranné čluny byly zničeny a tak k lodi musel přirazit britský torpédoborec „Wolverine“ (spuštění na vodu 1919 – výtlak 1 140 tun – 4 x 102 mm, 2 x 40 mm, 6 torpm. – rychlost 34 uzlů), aby mohli vojáci a námořníci přestoupit. Historici zde u požáru a potopení „ Chrobry“ připomínají přímo příslovečnou kázeň a chladnokrevnou statečnost, kterou projevily irští gardisté, kteří se seřadili na palubě se svými zbraněmi a přes okolo nich zuřící požáry a výbuchy čekali, až na ně přijde řada, aby přešli na palubu torpédoborce „Wolverine“.
Takto spořádaně se za necelých 16 minut nalodilo na torpédoborec „Wolverin“ celkem 694 mužů. Britský torpédoborec „Wolverin“ byl tím naložený nad povolenou míru. Přesto se odpoutal a odplul zpět do Harstadu.
Když ostatní lodě konvoje odrazily všechny nálety Stuk, naložila protiletadlová šalupa „Stork“ zbytek vojáků a námořníků a vydala se stejným směrem, k Harstadu.
Opuštěný hořící vrak nákladní lodi „Chrobry“ pak později potopí britská letadla z letadlové lodi „Ark Royal“.

Bylo to tady znovu, jako ve středním Norsku.
Několikanásobně větší britská námořní moc – Royal Navy – je ochromena, protože nemá odpovídající letecké síly. To, že nemá odpovídající letecké síly znamená, že přichází o jednu z hlavních výhod námořní mocnosti, kterou Royal Navy byla. Vždyť námořní mocnost má mít kdykoliv možnost dopravit jakoukoliv svou vojenskou expedici do útoku – a to podle své vlastní volby, místa a času.
Ale ouha, tady, v Norsku, přestože byla německá Kriegsmarine z větší části zničena, poškozena, nebo nějak jinak vyřazena z boje, muselo se britské loďstvo – Royal Navy – při vysazování na břeh a při zásobování jednotek na spojeneckém pobřeží, omezit na spěšné, nebezpečné a jednorázové výpady torpédoborců, když její vojáci přitom zůstávali na břehu a v bojových akcích takřka úplně bez protiletadlové ochrany, proti velice aktivní Luftwaffe.

Poučení z této operace v zásadě platilo pro všechny přímořské státy v celé 2. světové válce – ať již USA, VB ( Tichomoří a všechna vylodění v Evropě - od Dieppe až po Normandii) a pro SSSR – boj o „ Malou zem“ - tak na druhé straně Japonsko, a války v Tichomoří - stejně jako Německo a Itálie ve Středomoří a boje v Africe.

Příště si řekneme o beznadějném boji britských námořníků, vojáků a jejich norských spojeneckých kolegů – o improvizaci v těžkých bojových podmínkách – a budeme pokračovat v tom, jak nepřipravena byla spojenecká vojska i v severním Norsku ( když ve středním Norsku jsme si již řekli), v okolí Narviku.
Budeme také hovořit o improvizaci ve válce a oné – „ Gubbinsově flotě“ – flotě prostých hrdinů války, kteří moc velkou podporu od vedení nečekali a zúročovali ve válce to, co je život a praxe naučily.

Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata bude po skončení VII díl.