...když jeden motor nestačí...
Rudá armáda, největší to meziválečný provozovatel obrněné techniky, zaspala poněkud dobu v kategorii samohybných děl. Ne že by ostatní armády nějakým způsobem hýřily nápady a zaváděly samohybná děla ve velkých počtech do výzbroje, v Sovětském svazu měla neochota zavádět samohybná děla do výzbroje ještě jeden aspekt – neměl je v oblibě maršál Kulik, mocný to muž předválečné Rudé armády. Projekty vzniklé na bázi podvozku lehkého tanku T-26 byly uzavřeny a do bojů v roce 1941 vstupovala Rudá armáda bez sériově produkovaného samohybného děla.
Během války na východě se situace začíná měnit, postupně jsou do výzbroje zařazována samohybná děla na podvozcích středních a těžkých tanků T-34, KV a IS. V jejich výzbroji najdeme jak tankové kanony, vhodné pro boj s tanky nepřítele, tak houfnice, schopné podporovat útočící pěchotu či tanky. Trochu stranou stojí samohybná děla, využívající podvozku lehkých tanků. Je to částečně způsobeno ukončování výroby lehkých tanků, lehký tank coby bojový prostředek zemřel v bojích na východní frontě. Na druhé straně je ale třeba dodat, že lehké tanky, produkované na počátku války, nelze považovat za solidní platformy pro samohybná děla. Tank T-26 má nejlepší roky za sebou, lehké tanky T-40 a T-60 nelze považovat za příliš zdařilé výtvory a T-50 je příliš složitý a drahý. Docela zajímavé je z tohoto pohledu nevyužití odzkoušeného podvozku kolopásového tanku BT.
I když Rudá armáda nedisponuje ideální platformou pro vývoj lehkého samohybného děla, je v roce 1941 (1942) rozhodnuto o vývoji lehkých samohybných děl, využívajících podvozky lehkých tanků T-60 a vyvíjeného modernějšího T-70. Na podvozku T-60 je v létě 1942 testováno samohybné dělo OSU-76. Jak již napovídá označení, je zde použit univerzální kanon ZiS-3 ráže 76,2 mm. Je vyrobeno několik prototypů, ale při testech dělo neuspěje (stísněný prostor osádky a nevyhovující nástavba).
SU-76 původní verzeZ podvozků lehkých tanků tak zůstává pouze podvozek relativně moderního tanku T-70, ale ani ten nevyhovuje v původní podobě. Podvozek je proto prodloužen o jedno pojezdové kolo, místo pěti u T-70 je jich nyní šest. Prototyp s továrním označením SU-12 je vyráběn v továrně No. 38 (Kirov), v červenci 1942 je připraven k testům. Testy podle zkušební komise dopadají velmi dobře a začátkem prosince 1942 je vozidlo přijato do výzbroje pod označením SU-76 (Samochodnaja ustanovka 76). Za vývoj vozidla zodpovídala konstrukce závodu 38 a N. A. Astrov, hlavní konstruktér závodu GAZ (vedl konstrukční tým T-70).
SU-76M
Vozidlo bylo sice vyzbrojeno velmi dobrým univerzálním kanonem, horší to bylo s pojezdovým ústrojím. Tank T-70 byl poháněn dvěma motory, každý z nich poháněl jednu stranu pásů. Mezi pohony neexistovala žádná synchronizace, pro řidiče bylo řízení podobného "vehiklu" asi noční můrou. SU-76 samozřejmě dostal do vínku stejný systém pohonu, takže se opakovaly problémy jako u tanku. Astrovův tým navrhl nový systém pohonu, ten používal stále dva motory, ty jsou však nyní umístěny na pravé straně vozidla za sebou a pohánění společnou převodovku. V květnu 1943 je upravené samohybné dělo předáno ke zkouškám a v červnu 1943 je přijato do výzbroje jako SU-76M , později je používáno pouze označení SU-76.
Po technické stránce nebyla SU-76 nějakým výkřikem techniky, šlo hlavně o využití již vyráběných komponentů a maximální snížení nákladů na výrobu. Podvozek byl tvořen šesti pojezdovými koly s gumovými obručemi, odpružení zajištující torzní tyče. Pás je nahoře nesen na třech kovových kladkách, vpředu je hnací a vzadu napínací kolo. Celokovový pás se skládá z 91 článků, šíře pásu je 300 mm. K pohonu jsou použity dva motory, u verze M jsou motory umístěny v tandemu za sebou a mají společnou výstupní hřídel. K pohonu sloužil několik verzí motorů, šlo o řadové, vodou chlazené šestiválce GAZ 202 (3480 ccm) a GAZ 70-6000 (6004 a 6005). Výkon jednoho motoru byl 70 HP při 3400 ot/min. Mimo tyto motory se u některých sérií objevují motory GAZ 203, jejich výkon je 85 HP při 3600 ot/min. Celkový výkon motorů se tedy pohybuje mezi 140 až 170 HP. Přenos zajišťovala převodovka ZIS-5 (?), řidič měl k dispozici čtyři rychlosti pro jízdu vpřed a jeden pro jízdu vzad. Původní varianta měla dvě převodovky GAZ-AA.
Vana i nástavba samohybného děla byly vyrobeny z pancéřových plechů, ty byly spojeny svařováním. Čelu vozidla vévodila šikmá deska, v jejím středu byl v horní polovině umístěn poklop pro řidiče, dole na pravé straně byl kryt přístupu k převodovce. Napravo od řidiče byl umístěný motor, přívod vzduchu k motoru byl na pravé straně vozidla. Výfukové potrubí bylo vyvedeno na horní desku korby, průchod byl ještě chráněn pancéřovým krytem. Výfuk byl umístěn na pravé straně vozidla vedle nástavby. Po levici řidiče je umístěna palivová nádrž o objemu 420 litrů (v původní verzi 400 litrů). Síla pancíře je uvedena na přiloženém obrázku.
Nástavba je umístěna do zadní části trupu, původní verze SU-76 ji měla shora zakryta pancířem o síle 7 mm, u verze M se již jedná o otevřenou nástavbu. Čelní desku tvoří šikmý plát o síle 35 mm, kanon je umístěn mírně vlevo od osy vozidla. Vpravo od kanonu je v čelní desce otvor pro střelbu se samopalu. Vzadu je bojový prostor chráněn jen do poloviny, pro snadnější nástup osádky jsou přibližně v polovině zádě umístěny dvířka.
Jak jsem již uvedl, jedinou zbraní tohoto vozidla byl 76,2 mm divizní kanon vzor 1942 ZiS-3, mimo něj vozidlo nedisponovalo žádnou pevně vestavěnou výzbrojí. Osádka měla k dispozici dva samopaly ráže 7,62 mm (PPŠ-41 nebo PPS-43) a dvacet ručních granátů. Palebný průměr pro kanon byl 60 nábojů, pro samopaly bylo k dispozici až 1100 nábojů 7,62x25.
Osádku tvořila čtveřice osob (záměrně nepíši mužů, na východě by se určitě našla i ženská-tankistka), řidič-mechanik měl jako jediný své stanoviště v přední části vozidla. V nástavbě měl velitel vozu své stanoviště napravo od kanonu, střelec a mechanik mají své stanoviště vlevo. Osádka mezi sebou komunikovala vnitřním systémem TPU-3F či TPU-3R, pro komunikaci s okolním světem byla k dispozici krátkovlnná stanice 9 R, případně 9 RM či 12 RT. Prutová anténa radiostanice byla umístěna na pravé straně vedle nástavby.
Sériová výroba první verze SU-76 začíná již v prosinci 1942, od října 1943 přichází do hromadné výroby modifikovaná verze SU-76M. Celkový počet vyrobených SU-76 je mírně nejasný, lze narazit na údaj 13932 (Wiki) nebo 12612-12971 (Pejčoch), hlavním producentem SU-76 byl závod GAZ v Gorkém. Do celkového počtu jsou asi započítány i samohybné PL kanony ZSU-37... Mimo Rudou armádu používala v době války SU-76 jen polská východní armáda, po válce je možno narazit na tyto vozidla během korejského konfliktu.
Co napsat na závěr. Sovětům se podařilo umístit velmi dobrý univerzální kanon na podvozek lehkého tanku, podle mne jde o účelné a efektivní využití stávající konstrukce. SU-76 mohlo nejenom poskytovat palebnou podporu pěchotě a tankům, díky výkonnému kanonu šlo použít i jako protitanková zbraň. Ale dost často byla tato samohybka používána jako náhrada tanků, k této úloze se však absolutně nehodila.
Technické data samohybného děla SU-76
délka – 4,966 m
šířka – 2,715 m
výška – 2,10 m
hmotnost – 10,2 t
výkon motoru – 2x70 nebo 2x85 HP
zásoba PHM – 420 l
dojezd silnice – 320 km
dojezd terén – 190 km
maximální rychlost – 45 km/h
osádka – 4
zdroje:
I. Pejčoch, S. Spurný - Obrněná technika 2 - SSSR 1919 – 1945 (II. část) – ARES 2002
J. Magnuski – Lekkie dzialo samobiežne SU-76 – TbiU 43
http://armor.kiev.ua/
obrazová příloha:
http://www.armchairgeneral.com/rkkaww2/
[/URL]
