14.8.1914 – 25.8.1914
WW1
Německo:
4.armáda - Albrecht Wurttembergský (200.000 mužů)
5.armáda – Wilhelm, korunní princ (220.000 mužů)
6.armáda - Rupprecht bavorský (220.000 mužů)
7.armáda - von Heeringen (125.000 mužů)
CELKEM: 765.000 mužů
Francie:
1.armáda – Auguste Dubail
2.armáda – Édouard de Castelnau
3.armáda – Pierre Ruffey
4.armáda – Fernande de Langle de Cary
Lotrinská armáda – Maunoury (tato armáda byla zformována 17.srpna)
CELKEM:
Jedna z prvních bitev Velké války, která se vlastně neměla vůbec konat (nebyla součástí německého plánu útoku na západ) a která svým rozsahem, materiální, vojenskou a lidskou silou, předznamenávala obrovská válečná střetnutí, která do té doby svět nezažil, a která měla ve větším či menším měřítku probíhat po následující čtyři roky. S tím ovšem v srpnu 1914 nepočítali ani obyčejní vojáci, ani stratégové a všichni se těšili, že nejpozději do Vánoc jsou doma.
francouzská těžká kavalérie vyráží do bojePoté co státy Evropy v srpnu 1914 mobilizovaly své armády a přesouvaly je do hraničních pásem, nastalo několik dní podivného klidu. Tento klid místy trval týden až deset dní, podle toho, jak dlouho trval přesun vojsk, jejich vysednutí z vlaků na hranicích, vyložení munice, zbraní a zásob. Klid zbraní byl narychlo kromě jiného vyplněn urychleným výcvikem vojáků a jejich pěším přesunem na frontu. Tento zdánlivý klid byl však již brzy přerušen zahájením bojů, bojů o hranice.
Starší důstojníci, pamětníci na prusko-francouzskou válku (1870), na jedné i druhé straně fronty zažívali v těchto prvních dnech podobné pocity, jaké panovali před zahájením bojů ve válce z roku 1870. Akorát že vše probíhalo mnohem rychleji a efektivněji. Pokrok byl prostě znát a to přesto, že vlaky i vagóny na první pohled vypadaly stejně, stejně tak řady vojenských kolon a u francouzských vojáků byly stejné dokonce i uniformy.
Místo nadcházejícího střetnutí bylo podle předválečných plánů vybráno francouzským velením a jeho smyslem bylo zachycení německého útočníka v místě předpokládaného nejsilnějšího tlaku, v Lotrinsku. Poté měla francouzská armáda spolu s Britským expedičním sborem zatlačit nepřítele na jeho průmyslové území a tam mu zasadit drtivou porážku. Výběr místa střetu odpovídal prakticky až na detaily tomu z roku 1870, pouze od místa hranic s Lucemburskem byly nyní na sever rozmístěné třetí, čtvrtá a pátá francouzská armáda a jejich okraj dosahoval až Belgických hranicím. V Lotrinsku samotném pak jako by se od dob prusko-francouzské války zastavil čas a mnozí vojáci si uvědomovali, že pravděpodobně šlapou po stejných cestách jako jejich otcové a dědové před čtyřiačtyřiceti lety za Napoleona III. Nástupní trasy byly sice poněkud jiné, protože Francie uzavřením míru v roce 1871 přišla o část svého území a Německé císařství tak mohlo posunout tyto trasy pro nadcházející boje více na západ. Cíl Francouzů však zůstal opět stejný a bylo jim dosažení linie řeky Saar, Saarbrucken a krajina za nimi na cestě k Rýnu. Tato linie byla stanovena z rozhodnutí vrchního francouzského velitele Joffreho rozkazem č.1 z dne 8.srpna 1914.
Klid zbraní byl přerušen 14.srpna 1914, když byla zahájena Lotrinská ofenzíva. Dubailová první francouzská armáda (město Epinal) spolu s Castelnauovou druhou armádou (město Nancy) dle plánů posunovala stupňovitě směrem doleva, překročila hranice a postupovala směrem na Sarrebourgu. Francouzské složky postupovaly jako osvoboditelé, v kolonách vlály prapory, hrála vojenská hudba a nikdo si nepřipouštěl, že by Německo mohlo mít své vlastní plány jak vyhrát válku. Zpravodajská služba podcenila německé plány a sílu a očekávala, že nepřítel zůstane spíše v defenzívě. Avšak již brzy se měli všichni dozvědět o německém Schlieffenově plánu a o hlavním úderu vedeném přes Belgii. Navíc Němci počítali s francouzským nástupem v Lotrinsku a tak v dostatečné vzdálenosti od hranic na vlastním území čekala armáda korunního prince Rupprechta bavorského (6.armáda o síle 220.000 mužů) a generála Josias von Heeringena, bývalého pruského ministra války (7.armáda o síle 125.000 mužů). Tyto dvě armády měly dohromady ne šest sborů, ale dokonce 8 sborů a byly připraveny Francouzům v příhodné době uštědřit silný protiúder.
Podle plánu po čtyři dny německé jednotky kladly jen sporadický odpor a ustupovaly a lákaly tak Francouze do předem připravené pasti. Místy se francouzské jednotky dostaly až čtyřicet kilometrů do nitra Německa. Dokonce se jim podařilo na Němcích ukořistit plukovní prapor, který pak byl poslál Joffremu do Vitry-le-Francois, kde byl zřízen hlavní velitelský stan (GQG). Postupně byl francouzskými jednotkami obsazen Cháteau-Salins, poté Dieuze a nakonec 18.srpna první hlavní cíl, Sarrebourg. Tj. všechna místa, která patřila Francii za doby válek Ludvíka XIV. s Habsburky v 17.století. Teprve poté francouzská pěchota zjistila, že jim Němci začali klást větší odpor. Malá alsaská armáda, která postupovala na pravém křídle první armády, obsadila příštího dne znovu Mulhousy. Tento úspěch jim ale nebyl k ničemu, protože mezi Mulhousy a Dubailovou armádou byla velká díra, tj., že první a druhá francouzská armáda neměla mezi sebou kontakt. Dubail si byl vědom této slabiny a měl v plánu dne 20.srpna podniknout útok, který by kontakt se sousední armádou znovu obnovil. Do útoku měly být vrhnuty Conneauovy jezdecké sbory z 2., 6. a 10.divize, které měly vpadnout do nepřátelského týlu a provést obchvat jeho křídla. K francouzské smůle však Němci v noci z 19. na 20.srpna zahájili svou plánovanou protiofenzívu.
Německá 6. a 7. Rupprechtova a Heeringenova armáda byla v té době dočasně podřízena jedinému štábu, v jehož čela byl generál Krafft von Delmensingen. To mělo velký vliv na koordinaci pohybu obou německých armád, které tak bojovaly jako jeden celek, zatímco francouzská 1. a 2.armáda ani pořádně nevěděly, co dělá ta druhá a jaké má záměry, a které se spolu dorozumívaly pouze díky sporadickému telefonování. Takovýto postup předznamenal budoucí obrovské vojenské ofenzívy, které byly tak velké, jak to jen umožňovaly tehdejší komunikační prostředky. Již v noci 20.srpna 1914, prakticky ihned jak začal, byl Němci rychle zadržen francouzský jezdecký útok. Poté následoval společný útok obou německých armád, osmi sborů, podél celé bitevní linie. Jejich soupeřem bylo šest francouzských sborů. Jako první byl přemožen francouzský VIII. sbor, který předtím dosáhl břehů řeky Saary u Sarrebourgu. Němci využili své velké dělostřelecké palebné převahy a vyháněli s její pomoci Francouze z jedné obranné linie za druhou.
Dělostřelectvo hrálo rozhodující prim i při útoku na druhou francouzskou armádu, která se také stala již za svítání 20.srpna terčem soustředěné dělostřelecké palby podél celé své linie fronty. Poté následoval útok pěchoty, jehož tlak nevydržely francouzské XV. a XVI. sbory, které opustily svá postavení. Jako jediný zatím držel své pozice XX. sbor na úplném okraji levého křídla. Ten již bojoval na své domácí francouzské půdě a jeho velitelem byl vynikající generál Ferdinand Foch. A tak zatímco Fochovi muži setrvávali na svých pozicích dal Castelnau zbytku armády rozkaz k ústupu za řeku Meurthe, tj. na linii odkud před šesti týdny zahájili svůj postup proti císařskému Německu. Francouzům hrozil bezprostředně obchvat na obou křídlech, což představovalo obrovskou katastrofu pro celou armádu a ztrátu kontaktu s první armádou. To znamenalo, že i první armáda musela být stažena z bitvy a dne 23.srpna 1914 se vrátila do svých výchozích pozic k Meurthe, kde byla odhodlána se bránit na linii řeky. Opřela tedy své pozice o silnou obranu, kterou Foch vybudoval na výšině Grand Couronné de Nancy. Na těchto obraných liniích se obě armády zakopaly a očekávaly další německé útoky. Německý Schlieffenův plán počítal s tím, že útok nesmí být podniknut do doby, než bude dokončen obchvat francouzské armády pravým křídlem. Pokušení však bylo příliš velké a tak Schlieffenův nástupce a modifikátor jeho plánu, Moltke mladší ustoupil požadavkům bavorského korunního prince Rupprechta a Delmensingena a schválil obnovení ofenzívy, která se pak následně mezi 25.srpnem až 7.září zhroutila, když narazila na pevně vybudované francouzské pozice podél řeky Meurthe.
Udržení těchto francouzských pozic mělo mít velký význam pro budoucnost, nicméně v této době zatím kolaps Francouzů pokračoval prakticky po celé délce fronty. Nad první a druhou francouzskou armádou stála třetí (Verdun) a čtvrtá, které dostaly od Joffreho za úkol proniknout Ardénami a udeřit na Němce v městech Arlon a Neufcháteau na jihu Belgie. Čelo tohoto útoku třetí a čtvrté armády mělo šířku čtyřicet kilometrů, přičemž hloubka ardénského lesa byla asi 13 km. Být to jiná krajina, mohl se útok podařit, ale Ardény, to byl hustý les, příkré kopce, vlhká údolí a špatná dopravní síť. To vše bránilo v rychlých přesunech. Navíc aniž by to jedna či druhá strana tušila, proti francouzské třetí a čtvrté armádě stála německá čtvrtá armáda pod velením vévody Albrechta Wurttembergského (200.000 mužů) a pátá pod velením německého korunního prince Wilhelma (220.000 mužů). Proti sobě tak stály dvě stejně silné formace, osm sborů na jedné i druhé straně. Sordetův jezdecký průzkumný sbor pročesával mezi 6. až 15.srpnem křížem krážem Ardény, ale nikde na nepřítele nenarazil. Proto GQG ujistilo dne 22.srpna 1914 Langleho čtvrtou armádu a Ruffeyho třetí armádu, že nemusí očekávat vážnější nepřátelský odpor. Německé pozice neobjevili ani letci.
O něco lépe pak na tom v prvotní fázi průzkumu byli Němci, jejichž letci oznámili významné nepřátelské přesuny na frontě čtvrté armády (ve skutečnosti to však byla část Lanrezacovy páté armády na sever směrem k Meuse). I tato informace však stačila, aby byli Němci varování a mohli se tudíž náležitě připravit na útok francouzské armády. Německá pátá armáda korunního prince Wilhelma dne 20.srpna 1914 zůstala ve svých postaveních, ale přeskupila své těžké dělostřelectvo tak, že mohlo začít ostřelovat francouzské pohraniční pevnosti Montmédy a Longwy. Obě tyto pevnosti byly starého data a byly špatně vyzbrojeny. Po dobu dvou dní byly pod palbou německých děl. Odpoledne 22.srpna pak pátá armáda korunního prince spolu se čtvrtou armádou zahájila pochod. Při pochodu byl kladen především důraz na kontakt mezi armádami, protože především velení čtvrté německé armády se obávalo možného nepřátelského obchvatu. Proto její levé křídlo udržovalo těsný kontakt s pátou armádou.
Ovšem obavy o prolomení fronty by měla mít spíše Francie. Její formace proti německým jednotkám byla rozestavěna jako schody, které pozvolna klesají směrem od severu na jih (tzv. en echelon). Tím pádem každý sbor vystavoval nepříteli svůj levý nechráněný bok. Pokud by se tedy Němci opřeli do tohoto rozestavění dostatečnou silou, pravděpodobně by se pak francouzská linie rozpadla na samostatné oddíly, které by pak byly pro Němce snadnou kořistí. Zhroutila by se tak třetí a čtvrtá francouzská armáda a hrozil by celkový německý průlom do Francie. A to se také de facto stalo. Dne 22.srpna se Německé jednotky hnuly skrz Ardény a zaútočily na překvapenou čtvrtou a třetí francouzskou armádu. Francouzská třetí armáda tento nápor nevydržela a zhroutila se jako první. Její předvoj, který postupoval za denního světla, totiž nečekaně narazil na silný německý odpor, i když je velení ujišťovalo na základě předchozího průzkumu, že jim nic nehrozí. Podpůrné dělostřelectvo, které si Francouzi táhli s sebou, se dostalo pod silnou německou dělostřeleckou palbu, bylo přemoženo a pěchota následně zpanikařila a dala se na útěk. Ve zbytku armády tak vznikla mezera, které Němci využili. Zbytek armády byl zastaven na svých trasách, kde musel svádět tvrdé boje o udržení pozic.
Čtvrtá francouzská armáda následkem zhroucení třetí armády přišla o podporu z jihu a tím pádem se až na výjimky nemohla hnout směrem dopředu. Pouze v jejím středu byl koloniální sbor, což byly bílé pluky profesionální francouzského armády, které v době míru byly umístěny v koloniích severní a západní Afriky a v Indočíně. Vojáci tohoto koloniálního sboru byli zvyklí na tvrdé boje s domorodci, ale sami proti obrovské německé síle nemohli obstát. V bojích s nepřítelem se stále prodírali vpřed až uvízli téměř v obklíčení velkou německou přesilou. Pět jejich praporů na frontě široké pouhých 500 metrů podnikalo jeden bodákový útok za druhým v hustém Ardénském lese, ale pokaždé je skosila nepřátelská palba z pušek a kulometů. Ztráty dosahovaly enormních hodnot. K večeru 22.srpna 1914 utrpěla 3.koloniální divize ztráty 11.000 mrtvých a zraněných mužů z celkových 15.000. To byly největší ztráty jaké utrpěla nějaká francouzská jednotka v bitvě o hranice. Po likvidaci (jinak se to snad ani nedá nazvat) koloniálního sboru již čtvrtá francouzská armáda zastavila svůj pohyb dopředu, a stejně tak po zničení pátého sboru nebyla schopna další ofenzívy třetí armáda na jihu.
Zastavením postupu francouzské třetí a čtvrté armády a přejitím Němců do protiútoku de facto zcela ztroskotal francouzský předválečný plán XVII. Po celé 120 km dlouhé frontě mezi Givetem a Verdunem se Francie dostala do slepé uličky. Vrchní velitel Joffre si zprvu odmítal tento fakt připustit. Ještě ráno 23.srpna sděloval Langlemu a jeho čtvrté armádě, že tam jsou „jenom tři nepřátelské sbory před vámi. Následně musíte obnovit svou ofenzivu co možná nejdříve“. Velitel 4.armády de Langle se pokusil tento rozkaz vyplnit, ale jeho armáda nedokázala přejít do protiútoku a naopak byla zatlačena ještě dále do vnitrozemí. Stejně bezvýsledně si vedla i třetí a čerstvě sestavena Lotrinská armáda (ta byla zformována 17.srpna 1914 a později z ní bylo vytvořeno jádro 6.armády).
Závěr
Dne 24.srpna 1914 byla čtvrtá Langleho armáda nucena ustoupit za ochranu řeky Meuse a třetí Ruffeyeho armáda ji zakrátko následovala. Maunouryho Lotrinské armádě, nebo spíše její většině, se podařilo stáhnout se do Amiensu, kde měla být ze záložních divizí a z Lotrinské armády vytvořena nová, šestá francouzská armáda. Během prvních šesti dnů bitvy o hranice přišly francouzská první a druhá armáda o 140.000 mužů (mrtví, ranění, zajatí), což byla hned v počátečních bojích pro Francii citelná lidská ztráta. Když se pak k tomu přičtou ztráty třetí a čtvrté francouzské armády od ofenzívy v Ardénách (20.srpna) a likvidace koloniálního sboru, byla bitva o hranice pro Francii jasným neúspěchem, za který zaplatila velkou cenou. Německé armády se hnaly do nitra Francie a Belgie a zdálo se, že je nemůže nic zastavit.
Zdroje:
První Světová válka – úplná historie – Martin Gilbert – 2005
První Světová válka – den po dni – Ian Westwell - 2000
První Světová válka – John Keegan – 2002
První Světová válka – J.M.Winter – 1995
http://encarta.msn.com/encyclopedia
http://history.sandiego.edu
www.firstworldwar.com
www.historyofwar.org
www.wikipedia.org
