...aneb opakovačka, co ovládla svět..
Minule jsem se snažil trochu osvětlit cestu samopalů M.P. 38 a MP 40 do výzbroje německých ozbrojených sil. Samopal samozřejmě zvýšil palebnou sílu pěchoty a skvěle se hodil coby doplňková zbraň pro osádky obrněné techniky, základní zbraní všech armád té doby byla opakovací puška. Bohužel tato skutečnost byla v minulosti poněkud opomíjena, zejména to lze dobře vidět u válečných filmů z dob dávno i nedávno minulých. Na východě i západě se pohanějí jednotky Wehrmachtu či Waffen-SS vyzbrojené pouze samopaly a střílí od boku po všem, co se pohne. Neznalý divák tak snadno podlehne pocitu, že samopal „schmeisser“ byl hlavní zbraní německé pěchoty. Naštěstí se už tohoto dogmatu opouští a dnes se snad již podobných přehmatů v podobných filmech nedočkáme (ale zase narazíme na jiné...). Základní výzbrojí všech německých jednotek byla během druhé světové války krátká puška (karabina) Karabiner 98 kurz - K98k
Nejprve se musíme podívat poněkud dále do historie. Prusko (předchůdce Německa) zavedlo v roce 1841 do své výzbroje tzv. Jehlovku (Zündnadelgewehr). Šlo asi o první zadovku nabíjenou jednotnou patronou (měla své mouchy, byla papírová), jejím tvůrcem byl Johann Nikolaus von Dreyse. Této pušce se přisuzuje hlavní podíl na porážce Rakouska v prusko-rakouském konfliktu v roce 1866. Tuto pušku nahrazuje v roce 1871 modernější zadovka Mauser vzor 1871 (M1871, Gewehr 71) ráže 11 mm. U ní je již použit jednotný náboj 11x60R, puška je vybavena novým odsuvným závěrem. Verze 1871/84 řešila další problém té doby, tato puška měla již válcový zásobník pod hlavní na 8 nábojů. Náboje jsou v té době laborovány černým prachem, další vývoj německých pušek je již spojen s bezokrajovým nábojem 7,92x57. Tento náboj byl vyvinut Německou zkušební komisí (Gewehr-Prüfungskommission) pro novou pušku 1888 (Gewehr 88, vzor 1888). Puška používá otočný závěr Mauser a najdeme u ní nábojový rámeček systému Mannlicher (1886). Vznik této opakovačky je reakcí na zavedení moderní francouzské pušky Lebel Mle1886 s nábojem 8x50R. U pušky 1888 je zajímavé uložení hlavně uvnitř kovové trubky, ta sice chránila hlaveň, ale zároveň zbytečně zvyšovala hmotnost opakovačky. Jako u většiny podobných zbraní se zde setkáme se zkrácenou verzí této pušky - karabinou (Karabiner 88). Později je puška 1888 modernizována, místo nabíjení nábojovým rámečkem je upravena pro použití nábojových pásků.
Jehlovka Dreyse
Gewehr 71
Gewehr 88I když lze pušku vzor 1888 považovat za moderní opakovačku, v roce 1898 je do výzbroje zavedena nová puška Mauser 1898 (Gewehr 98, vzor 1898, M98). Jde o opakovací pušku, využívající mauserův odsuvný závěr, uzamykaný dvěma ozuby vpředu a jedním pojistným vzadu. Koncepce nábojového rámečku je zde již opuštěna a puška používá nábojovou schránku, ta se nabíjí za pomocí nábojového pásku. Kapacita schránky je 5 nábojů 7,92x57, náboje jsou ve schránce umístěny dvouřadě (šachovnicově) a nahoru jsou vytlačeny jednoduchým pružinovým podavačem. Hlaveň pušky svojí délkou odpovídá tehdejším zvyklostem, se svou délkou 740 mm (stejná délka jako model 88) však stále ještě patří k těm kratším (Mosin 1891 800 mm, Lebel 804 mm, Mannlicher 1895 765 mm).
Gewehr 98 Pušku dlouhá 1250 mm se dost dobře nehodila pro jezdectvo, na scéně se proto v roce 1902 objevuje Karabiner 98. Délka hlavně je jen 430 mm a nedlouho po zavedení náboje s ostrou špičku (1905 - Spitzgeschoss) se tato délka ukázala býti příliš krátká. Od roku 1908 je proto zaváděna no výzbroje jezdectva, polního dělostřelectva, ženistů a kulometných jednotek nová Karabina 98, později označovaná jako Karabiner 98a. Hlaveň byla proti předchůdkyni prodloužena na 590 mm, karabina byla vybavena novým posuvným hledím a zahnutou klikou závěru.
Pro cyklistické oddíly byla vyráběna třetí varianta této pušky, její označení bylo Radfahrer Gewehr. Tato puška je téměř identická se puškou vzor 98, jediný rozdíl je v ohnuté klice závěru a postranním řemenu.
Technické data pušky Mauser 1898
ráže – 7,92x57
délka – 1250 mm
délka hlavně – 740 mm
hmotnost – 4,01 kg
kalibrace hledí – 400 až 2000 metrů
kapacita zásobníku – 5 nábojů
Puška 1898 byla velmi dobrým exportním artiklem, řada zemí ji vyráběla v licenci. Řada dalších pušek využívala některé prvky použité na této pušce (Springfield 1903), dá se tedy říci, že se jednalo asi o nejrozšířenější vojenskou pušku až do poloviny 20. století (samozřejmě tím nemyslím původní model)
Poválečná německá armáda (Reichswehr) dostala do vínku od spojenců mnoho omezení a zákazů, armáda mohla mít 84.000 pušek a 18.000 karabin. Je docela zajímavé, že byl vybrán Radfahrer Gewehr coby „nová“ puška pro Reichswehr, od roku 1923 zavedena do výroby jako Karabiner 98b. Na pušce je použito nové hledí a je upravena funkce podavače, závěr nelze po vystřílení nábojů uzavřít. Od roku 1926 je puška vyráběna u firmy Simsan & Co v Suhlu, předchozí pušky byly pouze upravovány z původní verze 1898.
Karabina 95b však neřešila jeden zásadní problém pušky 1898 – délku hlavně a kalibraci hledí od 400 metrů. Moderní opakovačky, postavené na systému Mauser, v té době již reflektují zkušenosti z právě proběhnuté války. Mezi tyto modernizované pušky lze hlavně zařadit československou pušky vz. 24 a belgickou model 1924. Firma Mauser sice vyráběla pušku s 600 mm hlavní (Standard Modell), jednalo se ale o „komerční model“, kompletovaný ve Švýcarsku pro zahraniční odběratele. Tato opakovačka se měla stát standardní armádní puškou, armáda však dávala přednost postupné konverzi Karabiner 98b. Ta měla postupně probíhat od roku 1932, hospodářská krize se v té době podepsala i na Rechswehru.
Změna nastává s příchodem nového kancléře Adolfa Hitlera, na přelomu let 1933/34 je zavedena do výzbroje puška Standard Modell II. Ta je na rozdíl od své předchůdkyně vybavena ohnutou klikou závěru a postranními řemeny. Na této pušce lze většinou nalézt označení D.R.P. (německá říšská pošta) nebo D.R. (německé říšské dráhy). Podle některých zdrojů šlo pouze o krycí názvy, pušky měly být dodávaný SA a SS.
Na světě tedy byla nová puška, do výzbroje německé armády byla krátká puška zavedena 14.6.1935. Její oficiální název byl Karabiner 98 kurz – K98k, její krycí jméno bylo Adalbert.
Místo plané řečnění se raději podívejme na konstrukci K98k, nebudu zde ale opisovat veškeré mechanismy pušku, více řekne schématický řez puškou. Základem pušky je pouzdro závěru s hlavní a závěr, dále na pušce najdete mířidla, objímky, nábojovou schránku, spoušťové ústrojí a pažbu. Hlaveň je přišroubována k pouzdru závěru, její délka je 600 mm, uvnitř nalezneme čtyři pravotočivé drážky s konstantním stoupáním 240 mm. Na hlavni je vzadu připájena základna pro hledí, vpředu pro mušku. Pouzdro závěru má ve přední části objímku se závitem, do něj je zašroubována hlaveň, ve zbytku pouzdra je vývrt pro závěr. Po bocích vývrtu jsou vyfrézovány podélné drážky pro uzamykací ozuby, v zadní části jsou vyfrézované výřezy pro nasazení nábojového pásku.
Závěr se skládá z těla závěru, na něm je v zadní části ohnutá klika zakončená kuličkou, úderníku s bicí pružinou, vytahovače s kroužkem, uzávěry, matice úderníku a pojistky. V zadní části závěru nalezneme pojistku, při otočení křidélka pojistky doprava je závěr a úderník blokován, v poloze vzhůru je zajištěn pouze úderník a pušku lze nabíjet a vybíjet. V poloze vlevo je puška odjištěna.
Při střelbě je třeba postupovat následovně. Klika závěru se otočí o 90° a natáhne se dozadu, závěr se musí zastavit o záchyt závěru. Do drážek se vloží nábojový pásek a náboje se palcem zatlačí do nábojové schránky. Závěr se posune dopředu, horní náboj se ze schránky vysune do komory. Otočením kliky záběru dolů se díky ozubům uzamkne závěr. Matice úderníků zůstává zachycena v zadní poloze a bicí pružina je tím pádem plně napnuta. Stisknutím spouště se záchyt závěru posune dolů a pružina vymrští vpřed úderník, ten inicializuje zápalku náboje.
Po výstřelu se opět opakuje sekvence otočení a natažení závěru, vyhazovač prázdnou vytahuje nábojnici z komory a vyhodí ji pravou stranou závěru ven. Potom se opakuje celý cyklus až do vyčerpání zásoby střeliva ve schránce. Pokud je již schránka prázdná, podavač ve schránce zabrání závěru v přesunu dopředu, což informuje střelce o nutnosti nabití pušky.
Během výroby dochází samozřejmě je změnám, někdy jde o zlepšení parametrů, většinou se ale jedná o zefektivnění výroby a nahrazení drahých materiálů těmi levnějšími. Mimo prodloužení vytěráku a zavedení krytu mušky šlo o K98k o zjednodušení výroby a ušetření surovin. Původní K98k byla vybavena pažbou vyráběnou z ořechového dřeva, od roku 1939 se začaly místo ořechu používat pažby z laminovaného dřeva, válcovaný plech (botka pažby) nahrazuje plechový výlisek. Kovové části, ošetřené původně modřením, jsou později ošetřené fosfátováním, součásti vyráběné z válcovaného plechu (objímky, lučík) jsou postupně vyráběny z lisovaného plechu.
Od roku 1944 se začíná vyrábět zjednodušená puška, neoficiálně označovaná jako Kriegsmodell. Tento model již neměl úchyt pro bodák a vytěrák, u některých pušek nebylo namontováno posuvné hledí, místo něj se objevuje pevné lisované hledí. Ale žádná z těchto úprav neměla vliv na funkčnost a střelbu z těchto pušek.
Zjednodušením ještě nebyl konec, koncem války firma Mauser zkonstruovala zjednodušenou variantu K98kv. Místo zahnuté kliky závěru byla použita přímá klika, hledí vylo kalibrováno od 100 do 500 metrů, plechová nábojová schránka tvoří jeden díl s lučíkem. Puška již nemá nadpažbí, pažba je zkrácena na 74 cm.
Příslušenství K98k
K pušce se dodávalo rozsáhlé příslušenství, některé tvořilo základní vybavení každého vojáka, některé zůstala jen v podobě několika prototypů.
Na prvním místě je třeba zmínit sumky na střelivo. V roce 1934 bylo zavedeno třídílné kožené pouzdro, v každém oddílu byli tři nábojové pásky. Běžný voják fasoval dvě tyto pouzdra, zásoba střeliva tak mohla činit až 90 nábojů 7,92x57. Výsadkáři měli například speciální látkové sumky pro 100 nábojů, tyto se ale na rozdíl od klasických sumek nošeny ve vertikální poloze.
Další příslušenství je dle mého názoru jedním z největších přežitků, který se najde ve výzbroji ještě dnes. Ano, hádáte správně, jde o bodák. Pro K95k byl dodáván bodák SG (Seitengewehr) 84/98, šlo od bodák dlouhý 38,5 cm (čepel 25 cm), starší bodáky mají dřevěné střenky, novější bakelitové. Pokud nebyl bodák nasazen na pušce, bylo jeho místo za opaskem v plechové pochvě. Dalejo zajímavější je bodák SG42, jde o multifunkční vojenský nůž, vyrobený v počtu cca 2000 kusů firmou Eickhorn. Tento bodák měl v duté rukojeti zabudován víceúčelový nástroj, voják tak měl k dispozici otvírák, vývrtku (důležitá věc ve Francii), nůž, šídlo a šroubovák. Celkoví dílka bodáku byla 30 cm, délka čepele byla 17,6 cm.
SG 84/98
SG42Žádná střelná zbraň se neobejde bez více či méně pravidelného čistění, pro K98k byla k dispozici čistící sada RG (Reinigungsderäte) 34. Tato sada byla uležena v plechové krabičce se zaoblenými roky, uvnitř najdeme kartáček na nábojovou komoru, kartáč na čistění vývrtu hlavně, článkový hliníkový čistící řetěz, nástroj na demontáž nábojové schránky a olejničku. Původní olejničky byly vyráběny ze strojově obráběné oceli, od roku 1939 se začínají používat bakelitové olejničky, v roce 1944 se začíná dodávat plechová olejnička. V průběhu let se mění i vybavení čistící sady, najdeme v ní většinou různé kartáčky, naopak zde již chybí nástroj na demontáž nábojové schránky.
Pro krytí ústí hlavně a mušky je používán původní kryt pro pušku vzor 98, jde o krytku připevněnou na kryt mušky. Od konce roku 1939 jej nahrazují jednodušší gumové krytky, k pušce jsou dodávány 4 kusy.
V roce 1942 je po špatných zkušenostech z východní fronty vyvinuta zimní spoušť (Winterabzug), do výzbroje je ale zavedena až v roce 1944. V plechové krabičce byla umístěna páka ovládající spoušť, pro střelbu stačilo posunout boční páku (vyvedenou mimo lučík) dozadu. Zimní spoušť patřila ke standardnímu vybavení odstřelovačů.
Mezi poněkud neobvyklé doplňky můžeme zařadit tlumiče, otázkou ovšem je, kde a kdy byly použity. Dochovalo se několik exemplářů, při střelbě s tlumičem se muselo používat speciální podzvukové střelivo (zelená špička střely).
Pokud je tlumič u podobné pušky poněkud netypické příslušenství, to následující je již z oblasti sci-fi. Jde o zakřivenou hlaveň (Krummlauf), umožňující střelbu z krytých pozic. Šlo o nástavbu hlavně, testovaly se dvě provedení – zahnutí pod úhlem 30° a 90°. V roce 1943 došlo k testům a „hlaveň 30°“ byla označena jako vhodnější. Další vývoje se ale zaměřuje na útočnou pušku s nábojem 7,92x33, pro K98k bylo vyrobeno pouze několik kusů „zahnuté hlavně“.
Nakonec jsem si nechal poněkud lepší „zübehorn“, pro zvýšení palebné síly a alespoň minimální možnosti obrany proti tankům byl pro pušku K98k dodáván granátomet. Nešlo o nějaké dnešní podvěšené granátomety, tyto se montují přímo na ústí hlavně (přesněji se upevňují na záchyt bodáku). První granátomet (byl určen pro výsadkáře) měl krásný německý název Gewehrgranatgerät zur Panzerbekämpfung 40 (GG/P40). Pro zaměření při střelbě s granátem bylo na pažbě a hlavni umístěno zvláštní hledí.
Druhý granátomet Gewehrgranatgerät 42 přišel na svět v roce 1942, šlo o granátomet s dvojitou sklopnou základnou. Hledí bylo samostatné, připevňovalo se k pušce objímkou (součástí byla vodováha). S hledím byly při střelbě problémy, místo něj se používala v omezené míře výklopná mířidla připevněná k horní objímce. Z granátometů šlo vystřelovat tříštivé granáty Gewehrsprenggranaten, k dispozici byla i verse s prodlouženým dostřelem a speciálním zapalovačem. Pro střelbu na pancéřované cíle šlo využít čtyři modely protitankových granátů Gewehrpanzergranaten, u modelu 30 a 40 šlo o klasické protipancéřové granáty, modely 46 a 61 měly kumulativní účinek. Při střelbě granátometem se používal speciální střelivo, náboj měl dřevěnou střelu, případně u náboje není vůbec žádná střela.
Nevím, jestli lze odstřelovačskou variantu pušky K98k zařadit mezi „příslušenství“. Větší nasazení těchto pušek lze vysledovat až od roku 1941, tuto změnu způsobilo masivní nasazení odstřelovačů na sovětské straně. Jako první byl zaveden do výzbroje komerčně vyráběný dalekohled ZF39, šlo o jednotný název pro různé dalekohledy se zvětšením 4x. Rovněž montáž byla „každý pes jiná ves“, narazíme zdě dlouho i krátkou boční montáž, klapkové i otočné montáže.
Koncem roku 1941 byla k dispozici ve větším množství K98k se zaměřovacím dalekohledem ZF41 (Zielfernrohr 1941), ten má ale naprosto nedostačující zvětšení 1,5x. Dle plánu mělo být vybaveno tímto dalekohledem asi 6% K98k, tohoto procenta se však nikdy nedosáhlo. Nakonec byla tato varianta vyškrtnuta z kolonky „odstřelovačká puška“, od roku 1944 to byla zase obyčejná K98k. Samozřejmě se používala až do konce války. Zajímavá je instalace ZF41, ten byl na pušce umístěn v místě hledí, tedy cca 30 cm od střelcova oka.
Dalehohled ZF4 byla sice určen pro samonabíjecí pušku G43, montoval se ale i na K98k z důvodu malého rozšíření pušky G43. Tento dalekohled měl v budoucnu nahradit komerční dalekohledy.
Ještě je třeba zmínit počet pušek osazených zaměřovacími dalekohledy, uvádí se počet 200.000 K98k s dalekohledy. Z toho bylo cca 100.000 vybaveno dalekohledem ZF41. Existovalo 23 výrobců zaměřovacích dalekohledů, mezi nimi byla i přerovská Optikotechna, její výrobky byly označeny kódem „dow“.
ZF41Nyní něco málo ke střelivu, standardním nábojem během WW2 byl náboj s těžkou špičatou střelou (schweres Spitzgeschoss), zavedený v roce 1917 do výzbroje coby náboj pro kulomety. Délka střely je 35,3 mm, náboje vyrobené do roku 1930 měly černé zápalkové mezikruží, po tomto datu mělo zelenou barvu.
Poloprůbojný náboj (Spitzgeschoss mit Eisenkerne) - délka 37,3 (39,6) mm, střela s kovovým jádrem, barva mezikruží je modrá.
Průbojný náboj (Spitzgeschoss mit Kern) – střela s ocelovým jádrem, obalený olovem a tombakovým pláštěm, barva mezikruží červená.
Průbojný náboj vylepšený (Spitzgeschoss mit Hartkern) – jádro střely z karbidu wolframu, červené mezikruží.
Průbojný náboj svítící (Spitzgeschoss mit Kern, Leuchtspur) - střela s ocelovým jádrem, svítící slož je v zadní části, mezikruží je červené, střela má černou špičku.
Průbojný náboj zápalný (Phosphor mit Kern) - střela s ocelovým jádrem, v zadní části je fosforová slož, černé zápalkové mezikruží.
Dále existuje podzvukový náboj pro střelbu s tlumičem (Nahpatrone), cvičný náboj vzor 1933 (Platzpatrone 33), školní náboj (kovový nebo plastový), náboj pro vystřelování puškových granátů (Gewehr-Treibpatrone) a zástřelný náboj (Beobachtungspatrone).
Nakonec se krátce podíváme na výrobu K98k. Prvními výrobci byly firmy Mauser a Sauer & Sohn. Po zakoupení licence vládou začíná výroba ve firmách Erma, Berlin-Lübecker Maschinenfabrik, Berlin-Suhler-Waffen-und Fahrzeugwerke a Gustloff Werke, po obsazní Rakouska a ČSR běží výroba ve firmách Steyer a Waffenwerke Brün (ČZ Brno) včetnně pobočného závodu v Povážské Bystrici (kód na zbraní „dou“ nebo „dot“).
A kolik že bylo vyrobeno K98k? Tuto otázku dnes již nikdo nezodpoví, některé archivní materiály se u výrobců ztratili. A podle armádních archívů nelze přesně určit vyrobené K98k, armáda nerozlišovala, zda se jedná o německou výrobu či zbrojováckou pušku vz. 24 nebo polskou wz. 29. Uvádí se výroba asi 12.000.000 K98k, německá armáda však v důsledku ztrát nikdy neevidovala více jak 6.000.000 K98k.
Technické data K98k
ráže – 7,92x57
délka – 1110 mm
délka hlavně – 600 mm
hmotnost – 3,4 kg
kapacita zásobníku – 5 nábojů
Tolik něco málo o K98k, snad jsem Vás tímto příspěvkem příliš nenudil.
Použité zdroje:
A.B. Žuk – Pušky a Samopaly
David Miller - Encyklopedie Zbraní
Dolínek-Francev-Šach – Zbraně I. a II. světové války
Guus de Vries, Bas J. Martens - Puška K98k
http://world.guns.ru
http://mauser98k.internetdsl.pl
