Britský torpédový bombardér
nasazeno 1918
WW1
VÝVOJ
Námořní blokáda německé Hochseeflotte prováděna od roku 1914 byla poměrně účinná, nicméně pořád hrozilo, že přes ní na otevřené moře proniknou německá plavidla a především pak maskovaní korzáři a ponorky. Z tohoto důvodu vyslovila Admiralita požadavek na letadlo, které by dokázalo posílit tuto blokádu a v případě objevení nepřátelského plavidla jej potopit. Jelikož palubní zbraně na splnění tohoto úkolu nestačí, bylo rozhodnuto postavit stroj, který bude schopen nést torpédo. V případě zásahu torpédem by byl osud většiny menších plavidel zpečetěn a i vojenská hladinová plavidla Hochseeflotte mohla být alespoň poškozena do té míry, že je pak mohla dorazit děla britských lodí. Ani ponorky by proti nečekanému útoku ve vzduchu nebyly v bezpečí a hrozila by jim zkáza. Jako první specifikoval zadání pro nový torpédový letoun velitel Murray Sueter (superintendant pro letecké konstrukce) v říjnu roku 1916, který požadoval stroj s nosností 1.000 liber těžkého torpéda a vytrvalosti 4 hodin letu.
Za tímto účelem tedy známá společnost Sopwith Aviation Company (výrobce stíhacích letounů Sopwith Pup, Sopwith Camel a řady dalších) začala pracovat na projektu dvouplošného torpédového bombardéru pod označením Sopwith Cuckoo (Kukačka). Tento letoun měl být prvním letounem navrženým přímo k použití na letadlových lodích. Firma Sopwith již měla určité zkušenosti s letouny, které vzlétaly z plošin tažených za lodí. Pokud byla plošina tažena dostatečnou rychlostí a proti větru, dokázal se letoun dostat do vzduchu během několika sekund. Ovšem v případě letounu, který by nesl téměř půltunovou zátěž musela firma přijít s něčím novým. Ovšem na základech těchto zkoušek se již dalo stavět.
První vzlet nového letounu se uskutečnil v červnu roku 1917 s motorem Hispano-Suiza 8Ba o výkonu 200 k (celkem byly postaveny dva prototypy s označením B.1). Po zkouškách prováděných Admiralitou v červenci 1917 bylo rozhodnuto objednat 100 strojů. Protože firma Sopwith byla velice vytížena stavbou dalších sériových modelů, byly výrobou pověřeny společnosti Fairfield Engineering a Pegler & Company, které ale neměly zkušenosti se stavbou letadel. Z tohoto důvodu a z důvodu nedostatku motorů Hispano-Suiza 8Ba (používaly se prioritně pro stíhací letadla S.E.5) pak došlo k dlouhému zpoždění ve výrobě. Konstruktéři tak nakonec museli sáhnout po motoru Sunbeam Arab I o stejném výkonu a větší hmotnosti (což se částečně negativně projevilo ve výkonech). Admiralita navíc rozhodla použít pro první série jiného výrobce, který byl mnohem zkušenější se stavbou letounů než výše uvedené společnosti. Novým výrobcem se tak stala firma Blackburn Aicraft, která první letouny dodala v květnu 1918. V průběhu výroby docházelo ještě pořád k drobným úpravám a tak se do výcvikových středisek a na palubu HMS Argus dostal Sopwith Cuckoo začátkem srpna 1918. Výroba u společnosti Fairfield Engineering a Pegler & Company byla zahájena v srpnu, potažmo v říjnu u druhé jmenované.
Blackburn Aicraft - 162 letounů
Fairfield Engineering – 50 letounů
Pegler & Company – 20 letounů
K bojovým útvarům se pak první sériové stroje dostaly až v září 1918, tedy poměrně pozdě na to, aby nějakým výraznějším způsobem zasáhly do bojů. Sice ještě v říjnu 1918 plánoval velitel britské Grand Fleet, admirál Sir David Beatty, letecký útok na kotvící německou Hochseeflotte právě za pomoci těchto torpédových letounů startujících z letadlové lodě HMS Argus, ale plán byl nakonec zamítnut a pár dní poté bylo uzavřeno příměří. A tak prvenství britského útoku na nepřátelskou námořní základnu připadlo na dvouplošníky Swordfish, které dne 12.listopadu 1940 provedly úspěšnou operaci Judgement, při které ochromily italskou Středomořskou flotilu v Tarantu (potopena 1 bitevní loď a další 2 poškozené).
Sopwith Cuckoo byl jednomístný dvouplošný torpédový bombardér navržený jako první letoun přímo k použití na letadlových lodích. Za tímto účelem měl například skládací křídla, která se pomocí kloubů na odtokové hraně křídel skládala směrem dozadu. Trup byl celodřevěný s napínacími lanky a plátěným impregnovaným potahem. Pod trupem bylo zavěšeno jedno 18 palcové (457mm) torpédo Mk.IX o hmotnosti 454 kg. Další výzbroj již letoun neměl. Pohon byl zajištěn vidlicovým vodou chlazeným osmiválcovým motorem Sunbeam Arab I o výkonu 149 kW (200 k), který dokázal plně naloženému letounu udělit maximální rychlost 166 km/h, což sice nebylo mnoho, ale proti námořním cílům to mělo postačovat. Motor měl lehké pancéřování čelního chladiče.
BOJOVÉ NASAZENÍ
Objednávka na Cuckoo byla vystavena na 300 strojů, ale po uzavření příměří v listopadu 1918 byla stejně jako řada dalších válečných objednávek stornována. Celkem sériová výroba dala 232 strojů s tím, že do služby RAF v době WW1 vstoupilo jen něco kolem 90 letounů. Jako první obdržela Sopwith Cuckoo 185.peruť RAF v září 1918 a od října na nich již prováděla bojové lety. Další jednotka vybavená těmito stroji byla na konci roku 1918 186.peruť RAF (ta byla v roce 1920 přejmenována na 210.peruť a používala Sopwith Cuckoo do 1.dubna 1923, kdy byla rozpuštěna).
Třebaže byl Sopwith Cuckoo zdařilý stroj, dočkal se relativně krátké kariéry, za které se prakticky nezúčastnil žádné bojové akce. U pilotů byl letoun oblíben pro jeho snadnou ovladatelnost a v případě, že byl bez torpédové zátěže, se s ním dala provádět bojová akrobacie. Určitým handicapem se může jevit absence pomocné kulometné výzbroje, nicméně předpokládalo se, že letouny budou doprovázeny navalizovanou verzí Sopwith Camel. Poslední stroje RAF (RNAS) vyřadila v dubnu 1923, když byla rozpuštěna 210.peruť, která jako poslední tyto stroje používala.
DALŠÍ TYPY
Kromě první sériové verze letounu T.1 (někdy též značené jako Mk.I), vyrobila společnost Blackburn Aicraft tři stroje s motorem Wolseley Viper (200 k). Tato verze pak měla označení Cuckoo Mk.II. V roce 1919 pak bylo postaveno ještě několik prototypových strojů s motorem Rolls-Royce Falcon III o výkonu 275 k. Tyto stroje jsou značené jako Cuckoo Mk.III. Kromě těchto byly postaveny dva první prototypy v roce 1917 pod označením B.1
TTD - Sopwith T.1 Cuckoo (Mk. I)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 14,249 m
* Délka: 8,687 m
* Výška: 3,251 m
* Nosná plocha: 52,58 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 997 kg
* Vzletová hmotnost: 1.761 kg
* Maximální rychlost: 166 km/h (ve výšce 1.981 m)
* Výzbroj: 1x 457 torpédo Mk.IX o hmotnosti 454 kg
* Dostup: 3.688 m s torpédem (bez zátěže 4.755 m)
* Stoupavost: 1.951 m / 15 min 40 sec
* Vytrvalost: 4 hod
* Motor / Výkon: Sunbeam Arab I / 200 k (149 kW)
* Vyrobeno kusů: 232 ks
* Uživatelé: Velká Británie, Japonsko (jedna letka 6 strojů Mk.II operujících do roku 1920)
Zdroje:
Vojenská letadla 1 – Václav Němeček – 1989
www.aviation-history.com
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.wikipedia.org
