Hullský incident
Dramatická anabáze II. Tichomořské eskadry, která vyvrcholila tragickou bitvou u Cušimy, se už od svého počátku stala vděčným tématem pro novináře z celého světa, kteří podrobně rozebírali složení eskadry a hodnotili její vyhlídky v souboji s moderním japonským loďstvem. Ovšem v noci z 21. na 22. října 1904 došlo k politováníhodné události, označované později jako „hullský incident“, jež poskytla senzacechtivým žurnalistům opravdového sólokapra. Ruská II. Tichomořská eskadra vyplula 15. října 1904 z Libavy a před sebou měla 18 000 mil dlouhou vzdálenost, po jejímž překonání měla posílit loďstvo v Port Arturu, jemuž v boji proti japonským námořním silám hrozila porážka. Na této předlouhé trase nemělo Rusko žádné vlastní uhelné stanice, takže bylo při zásobování odkázáno na pomoc spřátelených neutrálních zemí, jelikož bylo nereálné, aby ruské lodě pobývaly po celou dobu přesunu na širém moři a dopravu uhlí a dalších zásob obstarávala pouze jejich doprovodná plavidla. První zásobovací zastávka se uskutečnila 18. října u dánského mysu Skagen, tvořícího nejsevernější výspu Jutského poloostrova, a když hlídky v noci z 19. na 20. října spatřily dva balóny přelétající nad zakotvenou eskadrou, zmocnila se všech lodních posádek nervozita, která měla brzy zapříčinit tragické nedorozumění.
Velitel II. Tichomořské eskadry-admirál Rožestvenskij
Proč pohled na přelétávající balóny natolik zneklidnil velení II. Tichomořské eskadry, že bylo rozhodnuto nakládání uhlí přerušit a co nejrychleji vyplout? Protože Rusové byli již několik měsíců přesvědčeni, že Japonci nebudou nečinně čekat, až ruské loďstvo dopluje na Dálný východ, a pokusí se je napadnout již během přesunu do asijských vod. V úvahu přicházeli zejména Suezský průplav a Severní moře. Myšlenka na nějakou japonskou sabotáž během plavby ruských lodí Suezským průplavem se jeví dosti absurdně, jelikož taková akce by vedla k zablokování nejfrekventovanější dopravní tepny světa, kterou kontrolovala Velká Británie, jež byla Japonsku příznivě nakloněna a jakákoliv podobná akce na jejím území by nepochybně měla za následek tvrdé sankce vůči útočníkovi. Poněkud reálněji se jeví druhá možnost, takže torpédový útok na II. Tichomořskou eskadru nemohlo ruské velení zcela vyloučit a určitá preventivní opatření byla na místě. Ovšem každá podobná akce torpédových plavidel v evropských vodách by představovala pro Japonsko značný logistický problém, jelikož torpédovky a torpédoborce jsou malá plavidla s velmi omezeným akčním rádiem, které nemohou dlouho operovat mimo vlastní základny, a při útoku ve vzdálených vodách by musela doplňovat uhlí v neutrálních přístavech a takový pobyt podléhal přísným omezením, která bylo obtížné obejít, takže japonské torpédovky by musela doprovázet početná zásobovací plavidla, jejichž pohyb nebylo možné utajit.
Ve světle těchto skutečností se ruské obavy od samého počátku jevily jako silně přehnané, nicméně velení válečného námořnictva je bralo smrtelně vážně a dokonce podniklo rázná protiopatření, aby se nemohla opakovat situace z počátku války, kdy byla ruská flotila v Port Arturu zaskočena nečekaným útokem japonských torpédoborců. Námořní kapitán Garting dostal za úkol vybudovat v Kodani špionážní síť a monitorovat jakékoliv podezřelé aktivity v evropských vodách. Svého úkolu se chopil s opravdu velkou energií a brzy získal hustou síť placených informátorů, kteří centrálu v Kodani zásobovali stále novými a novými hlášeními o neznámých lodích, které se údajně vynořovaly a zase mizely v mnoha evropských přístavech a podezřelých Asiatech vyptávajících se na předpokládanou trasu plavby II. Tichomořské eskadry. Dnes můžeme s jistotou říci, že Japonci neměli v evropských vodách žádná válečná plavidla, a tudíž všechna tato hlášení lze připsat na vrub bujné fantazii Gartingových agentů, či přímo úmyslné snaze získat za pomoci vylhaných údajů větší odměnu od svých ruských chlebodárců.
Je s podivem, že Rusové sice nelenili najmout množství nespolehlivých cizinců v nejrůznějších evropských přístavech, ale sami se nepokusili provést ani ten nejzákladnější průzkum vlastními silami. A přitom mohli poměrně snadno monitorovat situaci přinejmenším v Severním moři, jelikož stačilo vyslat na výzvědy několik torpédoborců, nebo čtyři velké pomocné křižníky, které místo toho aby narušovaly japonský námořní obchod nečinně kotvily na Baltu.
Za této situace, kdy bylo velení II. Tichomořské eskadry přímo bombardováno falešnými zprávami o podezřelých japonských aktivitách v Severním moři, nás ani nemůže překvapit skutečnost že obavám z nepřátelských útoků podlehl i admirál Rožestvenkij, který II. Tichomořské eskadře velel. Jak již bylo zmíněno v úvodu, přeletěly nad zakotvenou ruskou eskadrou dva balóny, což ještě zesílilo pocit ohrožení, jelikož panovalo přesvědčení, že balóny přepravují japonské agenty, kteří mají za úkol navést na zakotvenou flotilu nepřátelské torpédovky. Rožestvenskij proto nařídil spěšně zvednout kotvy a všech 26 ruských lodí vyplulo směrem k ústí kanálu La Manche. Toho dne, zpočátku, panovaly na Severním moři dosti nepříznivé klimatické podmínky a díky husté mlze se některé lodě odpoutaly od hlavních sil, což mělo mít brzy vážné následky.
Ve večerních hodinách dne 21. října 1904 se celá flotila přiblížila k rozsáhlé mělčině Dogger Bank, která se rozprostírá v jihozápadní části Severního moře a vždy oplývala hojností ryb, zejména sleďů. Z tohoto důvodu se tu často pohybovaly flotily rybářských trawlerů a také oné osudové noci tu lovilo několik desítek rybářských plavidel, které většinou měly svůj domovský přístav v Hullu, což dalo tomuto tragikomickému nedorozumění název „hullský incident“, i když se také často používá označení „incident na Dogger Banku“.
Rybářský trawler
Pokud by se rusko-japonská válka odehrála o několik let dříve, dost možná by k onomu politováníhodnému střetu ani nedošlo, ovšem na počátku 20. století již díky italskému vynálezci Marconimu existovalo převratné zařízení zvané bezdrátový telegraf, které dávalo lodím možnost komunikace i na poměrně velkou vzdálenost. Bezdrátový telegraf se rychle rozšířil a během rusko-japonské války jej již nesla každá větší válečná loď. Rusové původně používali radiostanice vyvinuté domácím konstruktérem Popovem, které měly dosah pouze necelých sto námořních mil, ale lodě II. Tichomořské eskadry již většinou nesly přístroje od německé firmy Slaby-Arco (pozdější Telefunken), které umožňovaly spojení na větší vzdálenost. Jeden takový moderní přístroj nesla i dílenská loď KAMČATKA, která patřila mezi plavidla, jež se v mlze odpoutala od jádra eskadry. KAMČATKA odvysílala varovný radiogram, v němž tvrdila, že byla napadena japonskými torpédovkami, který zachytila radiostanice na vlajkové lodi KŇAZ SUVOROV. To byla poslední kapka, díky níž přetekl pohár trpělivosti admirála Rožestvenského, který nechal vyhlásit bojový poplach a celé ruské loďstvo se začalo připravovat na odražení torpédového útoku. Krátce po půlnoci ozářily moře dvě zelené světlice, v jejichž světle spatřili nervózní ruští námořníci větší množství malých lodí, které pokládali za japonské torpédovky a vystřelené světlice za signál k útoku. Byl vydán rozkaz zahájit palbu a na neznámé lodě se sneslo krupobití granátů z rychlopalných děl.
Radiostanice na ruské válečné lodi
Ve skutečnosti ovšem Rusové nestříleli na nepřátelské torpédovky, ale na bezbranná plavidla anglických rybářů, a vystřelené světlice byly signálem pro současné vytažení sítí. Lov ryb byl namáhavou prací pro tvrdé chlapy a k dosažení lepších výsledků se často organizovaly celé rybářské flotily, jako tomu bylo i v tomto případě, a vystřelované světlice sloužily jako snadno viditelný signál usnadňující těmto flotilám komunikaci během noční tmy.
Dělostřelecká palba sice trvala pouze několik minut, ale přesto měla vážné následky. Trawler CRANE se potopil a další tři byly poškozeny. Na zasažených plavidlech zemřeli dva rybáři a dalších šest utrpělo různě těžká poranění. Naštěstí Rusové rozsvítili světlomety, takže admirál Rožestvenskij brzy zjistil, že v okolí žádné nepřátelské torpédovky nejsou a nařídil zastavit palbu. Přispěla k tomu i pohotová reakce anglických rybářů, kteří okamžitě pochopili, kdo že to na ně zahájil palbu a zvedli nad hlavy své úlovky, aby přispěli k vlastní identifikaci.
Dílenská loď Kamčatka
Ovšem již po několika minutách se falešný poplach opakoval, jelikož hlídky zahlédly další neznámá plavidla a dělostřelci opět zahájili palbu. Tentokráte se jejich obětí staly vlastní křižníky AVRORA a DMITRIJ DONSKOJ, které sice inkasovaly několik zásahů, ale naštěstí neutrpěly žádné ztráty na životech. Přestřelku mezi ruskými válečnými loděmi ukončily až ruské rozpoznávací signály, které pohotově vyslaly napadené křižníky. Nebýt duchapřítomného zásahu neznámého signalisty mohla celá potyčka skončit tragicky, protože pokud by některý z ruských křižníků odpálil na svoji obranu torpédo, můžeme oprávněně předpokládat, že by se velícímu admirálovy situace zcela vymkla z rukou a na Dogger Banku by se rozpoutala regulérní námořní bitva, v níž by byla II. Tichomořská eskadra rozprášena již krátce po svém vyplutí.
Obrněný křižník Dmitrij Donskoj
Asi hodinu po půlnoci se situace uklidnila a admirál Rožestvenkij vydal rozkaz pokračovat v plavbě aniž by se zajímal o osud zasažených rybářských plavidel. Možná jej k tomu vedly obavy z útoků japonských torpédovek, které sice nikdo během boje na vlastní oči nespatřil, ale přesto byli Rusové skálopevně přesvědčeni, že se někde ukrývají v noční tmě a čekají na příležitost k útoku, nebo prostě usoudil, že zraněným rybářům pomohou jejich druhové z ostatních trawlerů. Pokud by ruský admirál zanechal na místě nešťastného incidentu několik plavidel, aby zjistila pravý stav věcí a po rozednění poskytla alespoň nějaké vysvětlení této politováníhodné události, mohli si Rusové alespoň částečně napravit vlastní reputaci a zmírnit vlnu pobouření, kterou celá událost brzy vyvolala.
Ruská flotila tedy odplula a admirál Rožestvenskij zaslal do Petrohradu hlášení o úspěšně odraženém útoku nepřátelských torpédovek, o čemž začal neprodleně psát i ruský tisk. Ovšem pravda byla zcela jiná a angličtí rybáři samozřejmě nemlčeli a okamžitě po připlutí do domovského přístavu uvědomili britské úřady, takže tamější novináři mohli již 22. října v odpoledních vydáních svých listů, pravdivě popsat celý incident a zpráva o této události se rozletěla po celém světě. Britská veřejnost byla pobouřena na nejvyšší míru a žádala od vlády ráznou reakci. Vždyť Velká Británie byla nekorunovanou vládkyní moří, a ta se nemohla smířit se situací, kdy jsou kousek od břehů mateřského ostrova napadeni angličtí rybáři. Neprodleně bylo uvedeno do pohotovosti válečné loďstvo a ruské vládě byla doručena ostrá nóta žádající vysvětlení a potrestání viníků. Je s podivem, že ruská vláda se ani pod tíhou zdrcujících důkazů nehodlala za celý incident omluvit a trvala na své nevině. Stále tvrdila, že na vině jsou Japonci, jejichž torpédová plavidla se měla nepozorovaně vmísit mezi anglické trawlery, a odtud ohrožovat ruské lodě. Pokud by se takováto trapná událost přihodila v námořnictvu kterékoliv jiné námořní mocnosti, dalo by se očekávat, že bude okamžitě odvolán velitel loďstva, jenž nařídil palbu na civilní plavidla, ovšem carská vláda o něčem takovém nehodlala ani uvažovat a admirál Rožestvenkij svůj velitelský post obhájil.
Teprve za situace kdy začala II. Tichomořskou eskadru doprovázet britská válečná plavidla a Rusům reálně hrozilo uzavření Suezského průplavu, či dokonce válka s Velkou Británií, souhlasila ruská vláda, aby byla celá záležitost předložena mezinárodní arbitráži, která přiřkla vinu za nešťastný incident Rusku a odsoudila je k náhradě škody, jejíž výše se udává v rozmezí od 56 000 do 66 000 liber šterlinků. Rusové náhradu způsobených škod zaplatili a tím byla celá trapná událost uzavřena.
Je nepochybné, že „hullský incident“ zapříčinila v první řadě nervozita ruských námořníků a nešťastná kombinace několika okolností, kdy velení II. Tichomořské eskadry dostávalo nepravdivá hlášení o přítomnosti nepřátelských torpédovek, spatřilo neznámé balóny a vplulo mezi rybářská plavidla, která zrovna vystřelila signální světlice. Z tohoto hlediska je celá událost lidsky pochopitelná, jelikož k podobným nedorozuměním během války čas od času dochází, a jejich obětí bývají velmi často právě neviní civilisté. Co však omluvit nelze je naprostá lhostejnost velení ruské flotily k osudu napadených rybářů a neochota omluvit se za vlastní chybu. Za této situace nelze nesouhlasit se slovy, jež otiskl 22. října 1904 list The Times: Je téměř nepochopitelné, že muži nazývající se námořníky, ať už byli jakkoliv vyděšeni, mohli po dvacet minut ostřelovat flotilu rybářských člunů, aniž zjistili o jaký cíl jde. Je ještě obtížnější představit si, že důstojníci nosící uniformu civilizované mocnosti, zmasakrují ubohé rybáře děly velké flotily a poté odplují. A nepokusí se zachránit oběti své neomluvitelné chyby.“
Použité zdroje:
Ivan Hrbek: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Ivan Brož: Promarněné vítězství. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
http://www.wikipedia.org/
.
