VASCO DA GAMA - OBJEVITEL A DOBYVATEL
Mládí Vasco da Gami a doba slavných objevitelských plaveb
Nejznámější portugalský mořeplavec se narodil v městečku Sines, ležícím v jihozápadní části Portugalska, které tvoří nejzápadnější výspu evropského kontinentu, omývanou vodami Atlantického oceánu. Přesný rok jeho narození není znám, ale nejčastěji se uvádí rok 1469. Jeho otec byl příslušníkem nejnižší šlechty, ale postupně se vypracoval ve službách rytířského Řádu svatého Jakuba, který mu svěřil svoji komendu v Sinesu. Rod Gama získal své jméno po zvláštním druhu daňčí srny (portugalsky gama), kterou si ochočil jeden z jeho předku, ale jistý představitel českého národního obrození se v 19. století snažil prokázat jeho český původ a tvrdil, že se ve skutečnosti jednalo o našeho krajana Vaška z Jámy (staročesky z Gamy). Mladý Vasco da Gama vyrůstal i se svými pěti sourozenci v přístavním městě Sines, kde se již jako malý chlapec seznámil s nástrahami moře, když vyplouval s místními rybáři a jistě nadšeně poslouchal vyprávění o neuvěřitelných zážitcích portugalských námořníků, kteří se každoročně vydávali na nové a nové výpravy směrem k neznámým africkým břehům.Těmito objevitelskými plavbami tenkráte žila doslova celá země, protože úsilí, na jehož počátku stál legendární princ Jindřich Mořeplavec, jenž začal již ve 20. letech 15. století vysílat své lodě na objevné plavby, přineslo nakonec ovoce, a do Portugalska už několik desetiletí proudil příliv cenného zboží získaného obchodem s africkými domorodci. Ti ochotně měnili s Portugalci slonovinu, pepř, ba i zlato za, z pohledu Evropana, téměř bezcenné tretky jako byly zrcátka, rolničky a kousky látek. Nejcennější komoditou byli ovšem černí otroci, které Portugalcům dodávali místní náčelníci, a kteří byli následně s obrovským ziskem prodáváni na otrokářských trzích. V téhle fascinující době se mapy Afriky měnily tak rychle, že tehdejší kartografové ani nestačili zaznamenávat všechny nové poznatky. Jestliže Portugalcům trvalo zhruba čtyřicet let nežli jejich koráby dopluly k břehům Guinejského zálivu, tak mnohem delší úsek afrického pobřeží, až k mysu Dobré naděje, dokázali překonat za dalších přibližně dvacet pět let.
Princ Jindřich Mořeplavec
Zatímco se portugalské karavely postupně blížily k nejjižnější výspě Afriky, Vasco da Gama dospíval v mladého muže a snažil se získat pro sebe odpovídající postavení. Svou kariéru zasvětil, stejně jako jeho otec, službě v rytířském Řádu svatého Jakuba a věrné službě královskému dvoru. Z roku 1492 se zachovaly dvě zmínky o jeho tehdejších činech. Toho roku se vyhrotil spor mezi Portugalskem a Francií, když francouzští korzáři zajali portugalskou loď s nákladem afrického zlata, načež portugalský král nařídil zajmout francouzské lodě kotvící v portugalských přístavech. Jedním z velitelů, kteří plnili tenhle příkaz byl i Vasco da Gama, který zabavil francouzská plavidla v přístavu Setúbal. V tomhle přístavním městě se ještě téhož roku udál incident mezi Gamou a starostou Setúbalu. Ve městě platil zákaz nočního vycházení a budoucí objevitel byl v jeho nočních ulicích přistižen samotným setúbalským starostou, který se jej pokoušel zadržet, což skončilo šermířským soubojem. Celá záležitost byla posléze předložena portugalskému králi, jenž uděl Gamovi pokutu 1000 reálů. I přes tento incident byl Gama pokládán za muže na svém místě a velmistr Řádu svatého Jakuba mu v roce 1495 přenechal výnosy z několika měst, což činilo dohromady 137 500 reálů ročně a zajistil mu tím odpovídající společenský vzestup.
Právě v té době organizoval portugalský král výpravu, jež měla završit dlouholeté úsilí o otevření vytoužené cesty k bohatství Orientu a do jejího čela poněkud překvapivě jmenoval tehdy ještě ani ne třicetiletého Vasco da Gamu. Tahle námořní expedice měla za úkol doplout do Indie, navázat obchodní styky s tamějšími vládci a otevřít Portugalcům cestu k indickému zboží; především koření. Ano právě koření, které dnes bereme za naprosto běžnou surovinu, bylo tehdy opravdu luxusním zbožím, jehož cena dosahovala astronomických výšin. Pepř, skořice, hřebíček, muškát a vanilka byly pěstovány především v dnešní Indonésii, odkud se tyhle komodity dovážely do Indie, kde je kupovali arabští obchodníci, kteří je přes Rudé moře dovezli do Egypta, aby je prodávali benátským kupcům, kteří je následně dopravovali do Evropy. Tahle složitá cesta s mnoha prostředníky samozřejmě mimořádně prodražovala cenu tohohle zboží. Například jeden kilogram pepře stál podle Jana Klímy v Indii 1 - 2 gramy stříbra, v Egyptě už 10 -14 gramů, v Benátkách 14 -18 gramů, a ve zbytku Evropy už celých 20 až 30 gramů. A to byl pepř tím nejméně žádaným druhem koření. Proč bylo vlastně tohle zboží v Evropě tak žádané? Koření sloužilo jako důležitá konzervační látka, přidávalo se do léčivých elixírů, kadidel a vykuřovadel. Vyráběly se z něj vzácné voňavky, vylepšovalo chuť vařených pokrmů, a v neposlední řadě se i přidávalo do vína a piva.
Portugalský král si tedy mohl od otevření přímé cesty ke zdroji koření slibovat tučné zisky, jež by pokryly obrovské náklady na předchozí objevné plavby. Proto dne 8. července roku 1497 vyplula od portugalských břehů flotila čtyř lodí, na jejichž palubách bylo pravděpodobně 150 až 170 mužů, dychtících na vlastní oči spatřit břehy Indie (údaje kolísají v rozmezí od 118 do 260 osob). Tahle flotila se skládala z jedné malé spižní lodě, která měla převážet zvýšené zásoby potravin a ostatních potřeb, a po jejich spotřebování byla potopena. Dále ze dvou karak pojmenovaných SAO RAFAEL (velitel Paulo da Gama), SAO GABRIEL (velitel Vasco da Gama), a jedné karavely nesoucí jméno BÉRRIO (velitel Nicolau Coelho).
Karavela latina
Na karavelách a karakách vykonali portugalští a španělští námořníci své objevné plavby, takže jistě neuškodí se s těmihle typy plavidel seznámit blíže. Karavela vznikla někdy v průběhu 13. století na Pyrenejském poloostrově, kde původně sloužila jako rybářská loď, ovšem později se začala používat i jako loď obchodní a válečná. Oproti karace se vyznačovala o něco štíhlejším trupem a tedy i větší rychlostí a lepšími manévrovacími schopnostmi. Výhodná byla zejména pro pobřežní plavbu, kde využívala svůj menší ponor umožňující i plavbu v mělčinách a v ústí řek. V průběhu 15. století dostaly karavely svou konečnou podobu. Jednalo se o poměrně malá plavidla, jejichž délka zpravidla o mnoho nepřesahovala 20 metrů a nosnost se pohybovala mezi 50 až 100 tunami. Podle způsobu oplachtění rozlišujeme karavely dvou typů. Starší karavela „latina“ měla tři stěžně a na každém z nich trojúhelníkovou plachtu nazývanou latinská, která tomuhle typu karavely dala jméno.
Karavela redonda
Novější karavela „redonda“ měla na zadním stěžni rovněž latinskou plachtu, ale na hlavním a předním již byly plachty čtyřhranné, které byly při příznivém větru o dost účinnější. Oba dva typy karavel se používaly ještě koncem 15. století, kdy se uskutečnila Gamova plavba do Indie.
Karaka vznikla asi o století později ve Středozemním moři. Karaky se vyznačovaly robustním trupem s mohutnými kastely na přídi a zádi. Rozměrově překonávaly karavely často i dvojnásobně a nosnost běžně činila i 500 tun. Také karaky měly tři stěžně a nesly podobné oplachtění jako karavela redonda.
Karaka
Na stavbu těchto lodí se používalo především dubové a borové dřevo, jehož spotřeba vzrůstala natolik, že portugalští králové raději nechávali s severní části své země vysazovat nové lesy. Obšívka se na lodní žebra připevňovala dřevěnými kolíky, protože ocelové hřeby byly příliš drahé, takže se používaly pouze na připevnění těch nejvíce namáhaných lodních částí. K utěsnění lodního trupu se používala koudel zalévaná smolou a dehtem. Karavely a karaky složily nejenom jako obchodní, ale i jako válečná plavidla a byly pro tyhle účely vyzbrojeny děly. V popisovaném období se již dříve převládající komorová děla používala především k likvidaci živé síly protivníka a v tomto případě se jednalo o lehké zbraně, umístěné na kastelech a lodním zábradlí. Hlavní zbraní se stávala těžší, zepředu nabíjená děla s menší rychlostí střelby, ale s větším ničivým účinkem, jejichž účinný dostřel činil i několik set metrů. Neustále stoupal celkový počet nesených děl a velké karaky jich nesly i několik desítek.
První plavba do Indie
Flotila čtyř lodí vyplula na svou slavnou plavbu dne 8. července 1497. Zpočátku se koráby plavily po osvědčené trase podél západního pobřeží Afriky, ovšem jakmile dorazily na Kapverdské ostrovy zamířily na jihozápad, čímž se dostaly na širý oceán a teprve po téměř stech dnech plavby se před nimi znovu objevilo africké pobřeží. Tenhle odvážný manévr, připisovaný kormidelníkovi Pero de Alamenquerovi, přivedl flotilu neomylně přímo k nejjižnějšímu výběžku Afriky - mysu Dobré naděje. Třebaže tenhle kormidelník vedl lodě delší trasou než kdyby se plavily podél pobřeží, přesto ušetřil výpravě spoustu času, jelikož lodě hnaly mořské proudy a příhodný vítr. V těchto vodách Portugalci spálili spižní loď a v plavbě do Indického oceánu už pokračovaly pouze tři koráby. Zde se poprvé dostali do ozbrojeného konfliktu s domorodými obyvateli, který si na portugalské straně vyžádal několik zraněných.
Dne 1. března 1498 připluli k ostrovu ležícímu poblíž ústí řeky Zambezi, jenž se nazýval Mosambik. Zde začínala zájmová sféra Arabů, kteří neměli mnoho důvodů jásat nad příjezdem křesťanských námořníků do míst, kde už sami nerušeně obchodovali po celá staletí, a proto není divu, že se výprava dostala znovu do konfliktu s místním obyvatelstvem a Vasco da Gama nechal přístav ostřelovat z lodních děl.
Karaka Sao Gabriel
Další zastávku učinili až v keňské Mombase, která již byla pevnou součástí arabského světa a již ničím nepřipomínala území osídlené primitivními černošskými kmeny, s nimiž se Portugalci setkávali na západoafrickém pobřeží. Arabové, které Portugalci nazývali Maurové, na zdejším tržišti nabízeli pro Evropany velmi cenné zboží včetně vytouženého koření, ovšem obchod zhatila nedůvěra k Portugalcům a zprávy o ostřelování Mosambiku lodním dělostřelectvem. Na Pyrenejském poloostrově probíhal dlouholetý boj mezi křesťany a muslimy, jenž se přenesl až do těchto vzdálených končin. Vasco da Gama dostal od svého krále pokyn navázat přátelské styky s indickými vládci, ovšem s Araby měl jednat jako s nepřáteli. Samozřejmě že i Arabové měli dost důvodu k nevraživosti na nové křesťanské konkurenty, kteří se nijak netajili záměrem narušit jejich obchodní monopol. Proto i zde brzy došlo k rozmíšce, po níž dal Gama mučit dva zdejší zajatce, kteří mu následně vyzradili záměr mombaských vládců, zmocnit se jeho lodí, jako pomstu za ostřelování Mosambiku.
Nezbývalo nežli zvednout kotvy a opustit tohle nepřátelské město. Nedlouho po odplutí zajali Portugalci jednu zdejší bárku, na jejíž palubě se, kromě zlata a stříbra, zmocnili i sedmnáct cestujících, kteří je zavedli do přístavního města Malindi. Zdejší sultán se již nepochybně doslechl o síle portugalských děl, takže je přijal přátelsky a Gama s ním uzavřel výhodné spojenectví. Vládce Malindy jim poskytl potraviny, určité množství vytouženého koření a hlavně spolehlivého lodivoda, který je 20. května 1498 bezpečně dovedl do indického Kalikatu.
Vasco da Gama a jeho námořníci si mohli zhluboka oddechnout. První část jejich historického úkolu se jim podařilo splnit a přivedli své koráby až k břehům vytoužené Indie. Gama se během plavby projevil jako rázný velitel, který udržel na uzdě jak své mužstvo, tak arabské nepřátele, jimž názorně předvedl účinnost lodního dělostřelectva. Ovšem nyní bylo zapotřebí i jeho diplomatických schopností, jelikož v Kalikatu toho silou mnoho pořídit nemohl. Tohle lidnaté a nesmírně bohaté město bylo vlastně samostatným státem a jeho vládce, nazývaný zamorim (samorim), měl obrovské příjmy z obchodů, které v jeho městě uzavírali především arabští kupci. Zamorim si podle tří Gamových korábů mohl stěží učinit náležitou představu o síle portugalského krále. Lodě to sice byly na zdejší poměry nevídané, ale jejich posádky na něj příliš okázalým dojmem nezapůsobily a zatím měl pouze neurčitou představu o účinnosti evropských palných zbraní.
Gamovu pozici nijak nevylepšily ani dary, které kalikatskému vládci poslal portugalský král. Šest stříbrných misek, jantar, bavlněné látky, med, olej a cukr, vypadaly v přepychovém zamorimově paláci naprosto uboze a vyvolávaly posměch jeho dvořanů .Gama dokázal trapnou situaci alespoň částečně zachránit, když na poslední chvíli prohlásil že tyhle dary neposílá kalikatskému vládci portugalský král, ale že je zamorimovi věnoval on sám. Zamorim se s tímhle krkolomným vysvětlením spokojil, nebo to alespoň předstíral, a nakonec povolil Portugalcům zahájení obchodní výměny, kde se však znovu projevila do očí bijící chudoba evropských mořeplavců, kteří měli sice zájem o zdejší obchodní komodity, ale sami neměli na výměnu nic, co by na zdejší obchodních trzích mělo nějakou hodnotu, takže museli za koření a ostatní zboží platit drahými kovy, kterými ovšem také právě neoplývali.
Gama u kalikatského zamorima
Za téhle situace se Vasco da Gama rozhodl svou indickou misi ukončit a vrátit se domů. Vytouženého koření sice mnoho nezískal, ale dokázal nashromáždit velké množství zeměpisných i hospodářských poznatků, jež se zhodnotily později. Navíc houstla i atmosféra v Kalikatu a Portugalci se stávali stále častěji terčem útoků arabských obchodníků a zdejších velmožů, které možná skrytě podporoval i samotný zamorim, takže Gama byl nakonec rád, když se mu podařilo koncem srpna 1498 odplout a zamířit k africkému pobřeží. Odvážel si s sebou i dopis, jenž kalikatský vládce posílal portugalskému králi, kde mimo jiné napsal: „Vasco da Gama, šlechtic Vašeho domu, přijel k mé radosti do mé země. V mé zemi je mnoho skořice, hřebíčku, zázvoru, koření a drahých kamenů. To, co chci z tvé země, je zlato, stříbro, korály a šarlat.“ O obsahu tohohle dopisu pravděpodobně Gama neměl ani ponětí, poněvadž si lze těžko představit, že by si dovolil otevřít list adresovaný svému králi, ale jistě už dobře věděl, že Portugalci si budou muset podíl na indickém obchodu vynutit svými děly, jelikož Evropa je sice chudá na drahé kovy a výrobky, které by se dokázaly prosadit na zdejších trzích, ale zato má kvalitní zbraně, jimiž může vnutit svou vůli i bohatým velmožům v této vzdálené zemi.
Zpáteční cesta k břehům Afriky se změnila v jednu velkou noční můry, kdy museli námořníci zápolit s neustálým nepříznivým větrem, takže, když po téměř čtvrt roce plavby spatřili africké břehy, trpěly posádky všech lodí kurdějemi a mnoho Portugalců zemřelo, zatímco zbytek byl velmi oslaben nemocemi. Naštěstí jim pomohl vládce Malindy, který obstaral čerstvé potraviny, takže kurděje zmizely a Gama mohl nechat zvednout kotvy a pokračovat v dlouhé cestě domů. Brzy ovšem musel nechat spálit SAO RAFAEL a v cestě tak pokračovala pouze velitelská karaka SAO GABRIEL a karavela BERRIO. Dne 20. března 1499 minuli mys Dobré naděje a vpluli do Atlantiku. Ovšem brzy se opět vrátily nemoci a na poslední etapě plavby z Kapverdských ostrovů zemřelo mnoho námořníků, mezi nimiž byl i bratr velitele výpravy Paulo da Gama. Nakonec však oba zbývající koráby šťastně dopluly do Portugalska a jejich posádky čekalo triumfální přijetí. Cíl výpravy byl splněn a tihle muži otevřeli své zemi brány k pohádkovému bohatství Indie.
Zde je černou barvou vyznačena Gamova plavba do Indie
Tahle epochální plavba trvala celkem 732 dnů, z čehož 479 dnů strávili Gamovi muži na moři. Nelze přesně zjistit kolik námořníků podlehlo útrapám dlouhé plavby, ale pravděpodobně se vrátila pouze třetina všech mužů, kteří před dvěma roky vypluli na svoji slavnou plavbu.
Život Vasco da Gami po první plavbě a jeho druhá objevitelsko-dobyvatelská výprava
Přijetí Vacso da Gamy a jeho mužů bylo opravdu velkolepé a ze všech účastníků plavby se stali oslavovaní hrdinové. Celá země se radovala ze skutečnosti, že úsilí několika generací portugalských námořníků bylo konečně korunováno úspěchem a cesta k bohatství Orientu byla úspěšně otevřena. Z obchodního hlediska skončila sice tahle plavba fiaskem, jelikož ta troška vzácného zboží, které námořníci přivezli zdaleka nedokázala pokrýt výdaje na tuhle expedice, ale král Manuel byl přesto spokojen a udělil Gamovy nezanedbatelné hmotné výhody. Pokus darovat novému národnímu hrdinovi jeho rodné městečko Sines sice ztroskotal na odporu Řádu svatého Jakuba, který je vlastnil, což pošramotilo Gamovy vztahy s touhle mocnou organizací, ale panovník jej odškodnil udělením titulu Dom, jenž byl vyhrazen pouze těm nejpřednějším šlechticům a církevním prelátům. To velmi pozvedlo prestiž celého rodu, jelikož tenhle titul mohli nyní užívat i Gamovi sourozenci a všichni jejich potomci. Kromě toho obdržel Vasco da Gama roční důchod ve výši 300 000 reálů a právo každoročně dovážet indické zboží za 200 cruzados, jež mohl prodávat bez celních poplatků. Navíc ještě získal jednorázově vysokou částku 1000 cruzados a titul Admirál Indického moře (Almirante do Mar da Índia). Jako finančně zajištěný muž se rozhodl oženit a za svoji choť si vybral dceru starosty Alvoru, jménem Catarina de Ataíde.
Gamovo přijetí u portugalského krále
Mezitím vyslal portugalský král Manuel do Indie dvě další výpravy. První velel Pedro Alvarez Cabral a druhé Joao da Nova. Obě byly mnohem lépe zajištěné, takže přesvědčily orientální vládce o síle vzdáleného křesťanského krále. Cabral si ovšem znepřátelil zamorima Kalikatu a poté co Portugalci zajali jednu loď s muslimskými obchodníky, stala se jejich situace neudržitelnou a nově založená obchodní stanice byla vydrancovaná davem místních muslimů a Indů, kteří pobili několik desítek evropských konkurentů a zničili všechno vyložené zboží. Cabral poté zajal mnoho kalikatských plavidel a samotné město nechal ostřelovat z lodních děl, čímž ovšem udělal ze zdejšího zamorima zarytého nepřítele Portugalců. Nakonec zakotvil v Kóčínu a později v Kananoru, kde se mu konečně podařilo získat vytoužené koření a navázat poněkud přátelštější vztahy, což byl nepochybně výsledek demonstrace síly, kterou předvedl v Kalikatu, čímž zastrašil zdejší vládce. V téhle politice pokračoval i Joao da Nova, jenž rovněž nechal bombardovat Kalikat, bezostyšně zajímal indické lodě a loupil jejich náklad.
Tyhle dvě výpravy sice získaly poměrně velké množství koření, ale přesto náklady stále převyšovaly zisky a obě nakonec skončily prodělkem. Ovšem naznačily způsob jakým si budou Portugalci v Indickém oceánu počínat, a obchodní výměna mezi oběma kontinenty se bude často odehrávat pod diktátem lodních děl. Král Manuel se i přes odpor některých vlivných osobností rozhodl vytrvat a začal vypravovat další flotilu, o níž pevně doufal, že konečně dosáhne úspěchu i v obchodní sféře a zvrátí dosavadní pasivní obchodní saldo ve prospěch portugalské koruny. Pokud by se tak nestalo, slíbil portugalský vládce vyslancům benátského dóžete, že další výpravy do Orientu zastaví a soustředí se na výdělečný obchod s koloniemi v západní Africe a v nově objevené Brazílii. Pro tenhle poslední pokus získat přístup k bohatství Orientu, byl opět povolán Vasco da Gama, který byl tentokráte pověřen velením impozantní flotily dvaceti lodí, na jejichž palubách cestovalo celkem asi 1500 mužů, mezi nimiž bylo zhruba 800 vojáků, což jasně naznačovalo, že tentokráte se jedná především o vojenskou výpravu. Král Manuel zamýšlel nejenom získat přístup k tolik žádanému indickému zboží, ale plánoval i zahájit otevřenou válku proti arabským pozicím v Indickém oceánu, která se měla stát součástí nikdy nekončícího tažení proti nenáviděným Maurům.
Portugalská flotila vyplula 10. února 1502 a v červnu zakotvila ve východoafrické Sofale, což byl přístav odkud se vyváželo zlato těžené ve vnitrozemské říši Monomatapa rozkládající se na území dnešního Zimbabwe. Zde se mu pod hrozbou děl snadno podařilo získat velké množství tohohle kovu a následně se přesunul ke Kilwě kterou nechal nejprve bombardovat lodními děly a poté vymohl od zdejšího vládce tučný tribut a slib poddanství portugalské koruně. Poté se přesunul k břehům Indie a až do podzimu se věnoval námořnímu pirátství. Nechal vyloupit mnoho zdejších plavidel, jejichž posádky nemilosrdně pobil. Tyhle útoky byly velmi snadné, jelikož arabské lodě zvané dhau, ani indické patamary se výzbrojí nemohly měřit s evropskými koráby, jelikož jim téměř úplně chyběla děla.
Arabská dhau
Gama své námořní převahy bezostyšně využil a beztrestně řádil na frekventovaných lodních trasách vedoucích z Rudého moře do Indie. Na místní obyvatelstvo nejvíce zapůsobila zpráva o otřesném činu, jehož se Portugalci dopustili po zajetí velké arabské lodi vezoucí bohaté kalikatské obchodníky vracející se z náboženské pouti do Mekky. Osazenstvo lodě se vzdalo bez boje, jelikož spoléhalo na skutečnost, že evropští piráti ušetří jejich životy a dají přednost bohatému výkupnému. Gama ovšem v žádném případě nehodlal šetřit nenáviděné Maury, a když loď důkladně vyraboval a obral zajatce o všechny cennosti, rozhodl se ponechat na živu pouze sedmnáct mladých chlapců, z nichž měli být vychováni křesťanští mniši. Zbytek posádky nechal na vyrabované lodi a přichystal pro ně smrt v plamenech. Teprve tehdy si zajatci uvědomili jaký osud jim jejich přemožitelé uchystali a začali se bránit. Za pomoci několika ukrytých zbraní a zejména množství kamenů, které sloužily jako lodní zátěž, vyhnali Portugalce ze svého plavidla a pokusili se odplout. Gama ovšem nehodlal připustit, aby unikli osudu, který pro ně přichystal a pustil se do několikadenního pronásledování, které nakonec skončilo dobytím lodě a tentokráte již Arabové svému osudu neunikli a všichni skončili v plamenech.
Gama věřil že tímhle krutým činem dostatečně přesvědčí své odpůrce o síle lodních děl, portugalského krále, i křesťanského Boha a rozhodl se ztrestat i kalikatského zamorima, jehož považoval za největšího odpůrce Evropanů na indickém pobřeží. Ihned po připlutí do místního přístavu přikázal zajmout několik lodí a ponechal si jejich posádky jako rukojmí. Poté nadiktoval kalikatskému vladaři tvrdé podmínky, po jejichž splnění by se mohl vyhnout válce s portugalskou flotilou. Gama nařizoval zamorimovi okamžitě vyhnat všechny zdejší muslimy za hranice Kalikatu a nahradit škody, které Portugalci utrpěli při zničení jejich obchodní stanice. Zamorim ovšem odmítl s poukazem na mnohem větší ztráty, které on utrpěl při nedávném zajetí kalikatské lodě s místními obchodníky, což rozzuřilo Gamu natolik, že zajal jeho posly a urážel i samotného zamorima, kterého nazýval „žvýkačem betelu“ a bezostyšně vyhrožoval vybombardováním města. Zamorim se hrozeb nezalekl, takže portugalský velitel přikročil od slov k činům a po dva dny město ostřeloval ze všech lodních děl. Také nechal usmrtit všechny zajatce a jejich zohavená těla byla vhozena do moře a příliv je vyvrhl na břeh, kde si je mohli dobře prohlédnout šokovaní obyvatelé Kalikatu. Portugalská kanonáda sice v přístavu napáchala značné škody, ale přimět zdejšího vládce ke spolupráci nedokázala.
Proto Portugalci museli nepřátelský Kalikat opustit a odjet do Kóčínu, kde se jim konečně podařilo uzavřít obchodní dohody podle svých představ. Vládce Kóčínu usoudil, že mnohem výhodnější nežli marný odpor proti dobře vyzbrojeným Evropanům, bude navázat s těmito vetřelci přátelské vztahy, a proto se formálně podřídil portugalskému králi a byl ochoten dodat velké množství koření za velmi výhodné ceny. Gama mohl být s výsledkem své mise velmi spokojen, protože podobnou dohodu brzy uzavřel i s panovníkem Kananoru. V obou indických městech byly zřízeny stálé obchodní faktorie a Portugalci tak získaly dvě základny pro svou další expanzi v těchto vzdálených končinách. Politika zastrašování těžkými děly slavila úspěch a v obou přístavech brzy kotvily plně naložené koráby čekající na povel k návratu do daleké domoviny. Dokonce i kalikatský zamorim vyslal zvláštního posla s návrhem mírového urovnání jejich sporu a sliboval Portugalcům zaplacení všech škod, které dříve utrpěli. Gama se tedy s několika menšími plavidly navrátil do Kalikatu, ovšem zamorim se ve skutečnosti pouze pokoušel vlákat portugalského velitele do připravené léčky, což se mu téměř podařilo a Gama vyvázl pouze s notnou dávkou štěstí. Rozlícený admirál povolal další lodě a znovu nechal nepřátelské město bombardovat, aby se poté opět stáhl do Kóčínu.
Na zpáteční cestu se portugalské loďstvo vydalo koncem února roku 1503 a k domovským břehům připlulo postupně během září a října tohoto roku. Během dlouhé plavby byly vracející se koráby vystaveny nepřízni počasí a mužstvo opět decimovaly mnohé choroby, díky nimž celkem zemřelo přibližně 350 mužů. Ovšem z obchodního hlediska se konečně jednalo o úspěch, jelikož Gama přivezl asi 1500 tun pepře a množství ostatního vzácného koření, takže portugalský král mohl být spokojen. Náklady na výpravu činily asi 200 000 dukátů, ale cena dovezeného koření měla hodnotu asi pětinásobku téhle sumy a značnou cenu mělo i zlatu z Kilwy a zboží naloupené ze zajatých plavidel.
