NEJVĚTŠÍ PROFESIONÁLNÍ ÚSPĚCH GENERÁLA SKOBELEVA JAKO VYVRCHOLENÍ RUSKÝCH KOLONIZAČNÍCH AKTIVIT.
Jak je mým zvykem, než se podíváme jak to vlastně bylo s dobitím Turkmenistánu pro Ruskou říši, podíváme se tak trochu na dějiny této málo známé, ale velmi zajímavé země.
Kapitola první: historie Turkmenistanu
Mapa současného Turkmenistanu s vyznačením místa Geok Tepe.
V 7. století před naším letopočtem bylo toto území součástí Baktrie, což byla země v oblasti dnešního severního Afghánistánu, jejímž hlavním městem byla Baktra, pozdější Balch. Hranice Baktrie tvořila na severu řeka Amudarja, na jihu pohoří Hindúkuš, na západě řeka Murgáb a na východě dnešní Badachšán. Do psaných dějin vstupuje Baktrie kolem roku 540 před naším letopočtem, kdy si její území podrobil zakladatel perské říše Kýros II., bližší okolnosti výboje však nejsou známy. Nejpozději od vlády krále Dareia I. v letech 522 až 486 před naším letopočtem pak tvořila země jednu z hlavních satrapií achaimenovské monarchie. Současníci zdůrazňovali její úrodnost a bohatství, a třebaže označení „říše tisíce měst“ může být poněkud nadsazené, přinejmenším to dokládá civilizační úroveň tamních obyvatel. Také pověstné baktrijské koně a velmi obávaná jízda si získali u antických letopisců značný respekt, především v důsledku řecko-perských válek v 6. století před naším letopočtem. O kvalitách jízdy pocházející z tohoto území se přesvědčili za nějakou dobu i římské legie.Mapa současného Turkmenistanu s vyznačením místa Geok Tepe.
V helénistickém období se jejím vládcem stal jeden z vojevůdců Alexandra Velikého jménem Seleukos, který se prohlásil králem. Ani baktrijská říše však nezůstala ušetřena vnitřních rozbrojů a navíc ji ze západu začali ohrožovat Parthové a ze severu Sakové. Nakonec se rozpadla na dvě části a kolem roku 130 před naším letopočtem dobyli její teritorium nomádi, známí z čínských pramenů pod názvem Jüe-č’. Národ Jüe-č, původně obýval oblasti severozápadní Číny. Někdy ve 2. století př. n. l. začali migrovat směrem na severozápad a poté jižním směrem, až dosáhli oblasti dnešního Uzbekistánu, Tádžikistánu a jihozápadnímu Kazachstánu, Baktrie a nakonec i severozápadních oblastí Indického subkontinentu. V 1. století Jüe-č'ové založili v oblastech Střední Asie Kušánskou říši, která bezmála po dvě století ovládala celou oblast.
Od 3. století před naším letopočtem se území Baktrie stalo součástí Parthské říše. Parthská říše byla starověkým státním útvarem s centrem v dnešním Íránu. Zformovala se zhruba v letech 247–238 před naším letopočtem za Arsaka I., původně náčelníka skythského etnika Parnů, velmocenského postavení na Předním východě však dosáhla až o sto let později, za Mithradata I.
Historie Parthské říše byla provázena neustálým vedením válek, především s Římany o Malou Asii, Kavkaz a dnešní Blízký východ, ale také s kočovníky na východě. Když v r. 64 př. n. l. dobyl římský vojevůdce Pompeius Sýrii, stal se Řím sousedem Parthie. Nepřátelství na sebe pochopitelně nenechalo dlouho čekat. Jablkem sváru byla zejména bohatá Arménie, o níž usilovaly obě velmoci. V r. 54 př. n. l. zaútočil proti Parthům jeden z triumvirů, známý římský boháč Crassus. 53 př. n. l. došlo u Carhae k velké bitvě, která skončila pro Římany katastrofou. V horké a suché oblasti s nedostatkem vody je nejprve totálně vyčerpala lehká jízda, zasypávající je z bezpečné vzdálenosti mračny šípů, poté zaútočila Surénova těžká jízda. Pancířem byli dobře chráněni jezdci i koně. S tím se Římané doposud nesetkali. Padl i vrchní velitel Crassus. Následně prosadili Parthové na arménský trůn vedlejší větev Arsakovců, říše byla na vrcholu moci. Zde se zcela jistě prosadila i baktrijská součást lehké jízdy.
Parthská těžká jízda
Kromě Íránu zahrnovala parthská říše v době svého největšího rozmachu i většinu dnešního Iráku a části Pákistánu, Afghánistánu, Sýrie, Turecka, Arménie, Turkmenistánu a Saúdské Arábie. Hlavním městem byl původně Hekatompylos jihovýchodně od Kaspického moře, později Ktésifón na Tigridu.
Od 4. století našeho letopočtu začali do Baktrie pronikat Hefthalité, kmenový svaz, tvořený různými nomádským etniky turkutského, mongolského a indoevropského původu. Hefthalité převzali podobně jako jejich kušánští předchůdci baktrijštinu jako správní řeč, sami však na lokální rovině nadále užívali turkutské dialekty. Jejich vládci se od počátku 5. století nacházeli takřka nepřetržitě ve válečném stavu s Persií a dočasně jí odňali několik východních provincií, především Chorásán. Teprve sásánovskému králi Husravu I. se s pomocí Turků podařilo zlomit kolem roku 560 našeho letopočtu hefthalitskou moc – od těch dob byla Baktrie po dlouhé době opět pevně v perských rukou. V 6. století připadlo území Velkému turkutskému kaganátu, který vznikl na opuštěném teritoriu hunské rodové říše.
Tento kaganát byla to mocnou říší. Turkuti byli jeden z národů turecké národní skupiny. Jejich říše byla větší a mocnější než říše jejich předchůdců. Turkuti sestoupili z Altajských úbočí a z pohoří Changaj. V roce 552 porazili Turkuti Žuan-Žuany, což byl kaganát vzniklý ve 4. století v prázdných mongolských stepích poté, co je opustili Hunové. Hned v dalších letech, hlavně pak 556 až 557 zahnali národ Hefthalitů až do hor před Pamírem. Najednou se staly hegemony v celém prostoru euroasijských stepí. V letech 557 až 571 si podrobili severní Kavkaz a navázali styky s Byzancí a Persií.
Takže můžeme říci, že ovládli mezi léty 550 až 580 stepi od Velké čínské zdi až k Donu a připojili ke své říši i kvetoucí sogdská města v povodí Amudarji.
Téměř okamžitě došlo k jejich srážkám s muslimy. V důsledku muslimské expanze se odehrála bitva u Nehávandu v roce 642 a bývalá Baktrie stala v 7. století součástí arabského chalífátu se sídlem v Medíně. Před postupujícími útočníky sem uprchlo mnoho Peršanů, kteří zcela změnili dosavadní strukturu obyvatelstva. Od 8. století se do země postupně dostávali Arabové a začali šířit islám což znamená, že v následujících staletích byla území které nás zajímá postupně islamizováno, přičemž jeho vládci se po rozkladu abbásovské říše velmi často měnili. Málo se dnes ví, že skoro 150 let bylo území Baktrie součástí říše Chazarů. O tom jsem už psal. Ovšem termín Baktrie jsem už nepoužíval, v té době už byl mrtvý. Když chazarská říše pod vlivem Rusů zanikla a došlo k jejímu dělení tak velká část bývalé Baktrie byla pohlcena Persií.
Neustálý pohyb národů v této oblasti způsobil, že sem dorazili a postupně se zde usadili dnešní obyvatelé, kteří jsou potomky jednoho národa ze starobylé skupiny turkutských národů a to kočovných Turkmenů, kteří přišli v 11. století. Situace se začala maličko konsolidovat. ale dlouho to nevydrželo. Blížilo se něco, co dějiny doposud poznaly jen jednou.
Pravou pohromou se pro oblast která nás zajímá byla invaze Mongolů. Ve své práci o „křížové“ výpravě Mongolů, jsem popsal mongolský průlom, který měl zbavit Svatou zemi muslimské nadvlády. Když se v roce 1253 na velkém churalu rozhodlo, že tento úkol je hoden mongolského úsilí, znamenalo to další obrovské změny na území, kde je dnes Turkmenistán. V roce 1256 se mongolské tümeny daly do pohybu a když v roce 1258 padl Bagdád po strašlivém krveprolití, stalo se toto území součástí mongolské říše pod vládou velkého chána Möngeho. V této válce zaniklo mnoho starobylých měst, v četně Baktry. Po porážce u Ajn Džalůdu dne 3. září 1260 a po smrti Velkého chána Möngkeho, začal dlouho se skrývající rozpad mongolské říše. Území Turkmenistánu se stalo součástí Chanátu zvaného Zlatá horda, kterému v prvním období vládl přímý potomek Čingischána , chán Berke, přesvědčený muslim a nepřítel křesťanů. Chanátu se zmocnil po smrti svého bratrance chána Batua, významné osobnosti mongolské aristokracie, pokořitele východní a střední Evropy.
Po roce 1369 se toto území stalo součástí Tamerlánovy říše. Tamerlán je významná historická osobnost známá i pod jména Tímúr Lenk. Tento původně málo významný člen vojenské družiny svrhnul vládce v části bývalé čagatojovského ulusu a v přiměřené době necelých 20 let obsadil celou říši ilchánů tedy Chorásán, Gilán, Gruzii a Seldžucký sultanát. Ukousl i kus Zlaté hordy a to právě tu s Turkmenistanem.
V následujících stoletích pak toto území bylo součástí vícero mocensko-státních celků. V době, která nás zajímá v souvislosti s generálem Skobelevem bylo území dnešního Turkmenistánu nazýváno podle obyvatel „Zemí Turkmenů“ a jednalo se o oblast osídlení turkmenskými rody vymezenou na východě řekou Amudarjou, na západě Kaspickým mořem, na severu poloostrovem Mangyšlak a městem Chivou a na jihu turkmeno-chorazanskými horami.
V době před postupným ovládnutím území dnešního Turkmenistánu na konci 19. století carským Ruskem, patřily východní oblasti částečně k chivskému chanátu a částečně k bucharskému emirátu. Západní část dnešního Turkmenistánu nespadala pod žádnou administrativní kontrolu a jednalo se především o oblasti využívané pasteveckými nomády.
Byla málo zajímavá pro všechny do doby, než sem upřelo oči Ruské Impérium. A tak je nyní pravý čas na to, podívat se na to, jak to vypadalo s Ruskem od doby zániku Kyjevské Rusi a skončení mongolských výbojů.
Kapitola druhá: stručné shrnutí procesu růstu Ruska do podoby impéria a nastínění jeho kolonizačních snah.
Rusko jako stát se stalo velkou říší imperiálního typu, tedy říší kde veškerou moc na sebe bere vládce, na začátku 18. století. Někdy se uvádí přímo rok 1721 za vlády Petra I. Velikého. Byl to rok vítězného ukončení takzvané severní války, kdy bylo poraženo Švédko a Rusko dosáhlo trvale pobřeží Baltu. Bylo to jen pokračování přerušeného procesu, kterým byla imperiální expanze předchozího státního útvaru a to Moskevského velkoknížectví Toto byl středověký státní útvar existující mezi roky 1340 a 1547, jehož centrem byla Moskva a který vznikl na území Vladimirsko-Suzdalského knížectví. Za zvláště významnou je nutno považovat osobnost velkoknížete Ivana III., který se narodil 22. ledna 1440 a zemřel 27. října 1505. Stát rozšířil o severoruské městské státy, jako byl Veliký Novgorod proti kterému uspořádal v letech 1471 a 1478 dvě vojenské výpravy a roce 1485 bylo připojeno veliké knížectví Tverské. Pskov pak připojil jeho syn Vasilij III., stalo se to v roce 1510. Nakonec došlo v roce 1521 k připojení velkého knížectví Rjazaňského. Tímto byly položeny základy budoucímu carskému Rusku, jehož centrem se Moskevské velkoknížectví stalo. Ivan tímto dovršil či vytvořil předpoklady k dovršení sjednocování ruských knížectví pod vládou Moskvy. Další ruská knížectví se již nacházela pod litevskou nebo polskou nadvládou. Pro nás je ale zajímavější pohyb směrem jihu do volžských a donských stepí, kde přežívaly pozůstatky kdysi mocné mongolské říše.
Je nezpochybnitelné, že právě Ivan III. přispěl ke konečnému odstranění tatarské nadvlády, kterou v této době představovala už jen poplatná závislost na Velké hordě, jednom z nástupnických států Zlaté hordy. Tato poplatnost, tedy povinnost platit za klid a mír skončila roku 1480 „stáním“ na řece Ugře. Roku 1487 uznal naopak svoji závislost na Moskvě další z chanátů, Kazaňský, rozkládající se na řece Volze. To Rusům mimo jiné umožnilo přátelské vztahy s dalším tatarským státem, krymským chanátem. Později navázal Ivan III. diplomatické styky také s osmanským sultánem, který byl lenním pánem krymského chána. A jak jsem byl upozorněm člověkem znalejším než já, mezi jeho další významné územní zisky patřilo i připojení měst apřilehlých oblastí:
- Volokamsk v roce 1513,
- Smolensk v roce 1514 a
- Novgorod-Severskyj v roce 1522.
Další přelomový vládce Ruska v této době byl zcela jistě Ivan IV, který se narodil 25. srpna 1530 a zemřel 18. března 1584, známý též jako Ivan Hrozný. Jako první panovník Ruska přijal carskou korunu roku 1547, čímž bylo velkoknížectví formálně nahrazeno carstvím. Tento vládce v počátcích vlády dosáhl významných pokroků a pokračoval v likvidaci vlivu Tatarů. Pod jeho vlivem zanikly dva velké a silné chanáty - kazaňský v roce 1552 a astrachaňský 1555. Za vlády Ivana IV. také započala ruská kolonizace Sibiře. V roce 1639 stanuli Rusové u pobřeží Tichého oceánu a následně založili město Vladivostok. Rusko také do poloviny 19. století kontrolovalo severoamerickou Aljašku a větší množství osad na tichomořském pobřeží severoamerického kontinentu.
Vedle územní expanze byla pro vznik Ruska významná také ideologická prestiž, kterou Moskvě zajistil právě Ivan III. svatbou s byzantskou princeznou Sofii a přijetím byzantské orlice jako státního znaku a titulu cara v roce 1472. Na tuto imperiální tradici a zvláště ideologii Moskvy - Třetího Říma navázal později také Petr I. Veliký, který ruskou koncepci říše více pozápadnil.
Pravda je, že Ivan Hrozný nakonec vytvořil z Ruska policejní stát a prováděl dlouhou dobu něco, čeho už se Rusko nikdy nezbavilo. Hledání nepřátel za každou cenu a jejich bezohlednou krutou likvidaci. Tak jako ve 20. století i tehdy to způsobilo ekonomický a politický rozvrat.
K nejvýznamnějším územním ziskům 17. století patřilo získání levobřežní Ukrajiny nazývané někdy Malou Rusí, což bylo označení části ukrajinského území na levém břehu Dněpru, které se po mírovém jednání mezi 1667 mezi Polskem a Ruskem v roce 1667stalo součástí Ruska, zatímco Pravobřežní Ukrajina zůstala součástí Polsko-litevské unie, což byl státní útvar ve střední a východní Evropě existující mezi lety 1569 až 1791. V letech 1674 až 1696 vládla Polsku mimořádná osobnost a to král Jan III. Sobieski. Ten musel čelit jak vnitřním rozbrojům, tak hrozícímu nebezpečí ze strany Turecka. Jeho vojska pomohla roku 1683 porazit Turky při obléhání Vídně. Útok polské jízdy vedené samotným králem byl rozhodujícím faktorem bitvy, která nakonec Turkům přinesla katastrofální porážku.
Název levobřežní Ukrajina neoznačuje veškeré současné ukrajinské území na východ od Dněpru, protože jeho dolní tok a Krym později nazývaný „Nová Rus“ byl tehdy pod nadvládou Osmanské říše.
Toto vše naznačuje že Rusko se začalo ve své expanzi stáčet v tuto dobu spíše směrem na Západ, konkrétněji směrem k Polsku a k Pobaltí, jejichž strategický význam si ruští carové dobře uvědomovali. V roce 1700 byla zahájena takzvaná severní válka. Vojska Petra Velikého byla v bitvě u Narvy nejprve poražena Švédy. Posléze Petr Veliký využil oslabení švédské armády v důsledku bojů s Poláky, provedl organizační změny mezi ruskými oddíly a pronikl do Livonska, Švédsku poté zabral i některá severněji položená území, mimo jiné také ústí řeky Něvy do Finského zálivu, kde nechal roku 1703 založit budoucí novou ruskou metropoli – Petrohrad. Švédové uskutečnili po ruských úspěších v Livonsku nový pokus o porážku nepřítele. Petr Veliký je ale porazil v bitvě u Lesné roku 1708. Význam ruského vítězství u Lesné byl v tom, že ruská armáda zjistila že může porazit i nejlepší švédské vojáky. Tato nalezená sebedůvěra byla z úročena v roce 1709 u Poltavy.
Bitva u Poltavy znamenala přelom v celé severní válce: Rusko získalo převahu nad Švédskem a stalo se tak skutečnou evropskou velmocí, zatímco Švédsko po stoletích, kdy výrazně určovalo evropské dějiny – viz jeho aktivity Třicetileté válce a jiných kampaních, čekal úpadek. Bitva u Poltavy je doposud považována za jednu z nejhorších porážek ve švédských dějinách. Přesto severní válka skončila až roku 1721, kdy Petr Veliký k Ruské říši připojil celé území sporného Livonska.
Stranou nezůstávaly ani oblasti jihovýchodní kolem Černého moře, doposud kontrolované Osmanskou říší nebo jejími vazaly. Kontrola nad Černým mořem a potažmo kontrola Bosporu a Dardanel se staly dalším z klíčových momentů ruské imperiální expanze od Petra I. Velikého až do roku 1917. Rusko postupně získalo kontrolu nad pobřežím Černého moře dobytí Azova bylo prvním významným počinem v této oblasti. Azov je jedním z nejstarších sídel Ruska. Už v antice zde byla řecká kolonie, zničená ve 3. století Góty. Ve středověku bylo město obnoveno a ve 13.–14. století žilo z obchodu mezi Zlatou Hordou a janovskými a benátskými kupci.
Dnešní podoba pevnosti ve městě Azov
Roku 1471 dobyli město Turci a zbudovali zde pevnost, která odolávala do roku 1637, kdy ji dobyli donští a záporožští kozáci. V následujících sto letech, kdy se carské Rusko snažilo získat přístup k moři, však stále měnilo majitele a když se Azov roku 1708 stal sídlem jedné z prvních gubernií, musel být po třech letech opět předán Turkům a Azovská gubernie přesídlila do Voroněže. Definitivně byl Azov přiznán Rusku teprve roku 1774. Ruská pozice v regionu se výrazně vylepšila připojením Gruzie na počátku 19.století. V této zemi rozdělené do několika knížectví se totiž o pozici mentora tak dlouho přetahovali Persie a Turecko, až nakonec roce 1783 byla uzavřena smlouva s perským státem o suverénnosti Ruska nad tímto územím. V roce 1810 se nakonec dvě knížectví formálně připojila k Ruskému impériu. Do roku 1864 se pak podařilo Rusům anektovat celou Gruzii, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko - tureckých válkách.V 18. století se Rusko také významně rozšiřovalo směrem na západ. Ještě za Petra I. Velikého, bylo k Rusku zcela připojeno Pobaltí, které bylo vybojováno na Švédech Za vlády Kateřiny II. Veliké získalo Rusko východní oblasti Polské Rzeczi Pospolité a to:
- část Litvy,
- východní Polsko
- Běloruska.
Připojen byl také Krym. Jeho dějiny jsou zajímavé a složité ale není zde pro ně prostor. Pro nás je důležité, že v roce 1243 po bitvě u řeky Kalky vpadli na Krym Mongolové. Posléze se stává součástí Zlaté hordy. Pod vlivem pravověrného muslima chána Berkeho, který Zlatou hordu převzal po svém bratranci Batuovi, který zemřel a jeho potomcích, které vyvraždil se Krym celý islamizoval.V 15. století byl vytvořen samostatný Krymský chanát se střediskem v Bachčisaraji. Zakladatelem dynastie Geraj a prvním vládcem samostatného státu Krymských Tatarů se stal Hadži I. Geraj. V roce 1475 se Krymský chanát stal oficiálně vazalem Osmanské říše a byl jím plných 308 let. Rusko anektovalo roce 1783 celý krymský chanát a bylo přikročeno k reformování Krymského poloostrova s přilehlou částí jižní Ukrajiny, kde byly založeny přístavy Sevastopol, Cherson a Oděsa tak, aby se stal v této strategické oblasti pevnou oporou Ruska.
Mapa krymského tatarského chanátu kolem roku 1600
Během 19. století se ruské teritorium rozšířilo ještě o několik oblastí: Kavkaz a Zakavkazsko - bylo tedy zabráno území dnešní Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie.
Dále se jednalo o Besarábii roce 1812.
Nakonec se objektem zájmu staly oblasti ve Střední Asii. Středoasijská expanze byla součástí ruské koloniální politiky a jeho velmocenského soupeření v regionu s Velkou Británií. Oblast Střední Asie a oblast kolem Kaspického moře umožňovaly přístup do Persie, Afghánistánu a odtud do britské Indie. A to byla věc která Angličany znervózňovala.
Ruské impérium rostlo a zdálo se, že ho nemůže nic zastavit. Ale v tomto na pohled impozantním růstu se skrývala latentní krize. Nízká míra vzdělanosti nižších vrstev obyvatelstva, samoděržaví, zemědělská výroba na úrovni středověku, stálé projevy nevolnictví, národnostní roztříštěnost - kam se na ruskou realitu v této oblasti hrabalo v té době Rakousko -Uhersko a pomalá modernizace země, vedly k projevů možného úpadku. A ten se nakonec projevil. Jako nejmarkantnější projev krize bývá uváděno:
- porážka Ruska v Krymské válce
- prodej Aljašky USA roce 1867, který byl vynucen špatnou finanční situací Ruského impéria a prozřením, že z dlouhodobého hlediska je Aljaška neudržitelná. Senát USA smlouvu schválil 9. dubna 1867, prezident Andrew Johnson ji podepsal 28. května, car Alexander II. 20. června a 18. října byla Aljaška s konečnou platností připojena ke Spojeným státům.
Ani úspěšné vystoupení ruské armády v rusko - turecké válce v letech 1877 až 1878, kdy jak obléhání Plevna tak šestiměsíční bitva o průsmyk Šipka skončily přesvědčivým vítězstvím, na tom nemohly nic změnit.
A nyní se dostávám k tomu co jsem chtěl původně zpracovat. Jde o největší profesionální úspěch generála ruské armády Michaila Dmitrieviče Skobeleva. Dobývání Střední Asie v rámci kolonizačních výbojů ruského impéria byl dlouhý proces a stál hodně krve na obou stranách. Tedy na straně Ruska i na straně národů, které mu marně čelili.
První válečná výprava podniknutá v roce 1839 pod velením generála Perovského se sice nezdařila ale ruskou ambicióznost neochladila. O osm let později pak byla založena opevněná obchodní stanice při ústí řeky Syr Darji do Aralského jezera. Potom se rozběhl sled postupného dobývání významných bodů:
- roku 1850 byl dobyt Koškurgán,
- roku 1853 Akmečet a byl přejmenován na Perovsk,
- roku 1859 byl po tvrdém boji dobyt Dzulek
- roku 1861 Jani-Kurgan na dolním toku Syr Darji. Všechny tyto pokroky otevřely cestu k Chokandu.
V roce 1864 byl chán Aulije-Ata připraven o Turkestán a dokonce Čimkend. Následoval útok na Taškent, který řídil generál Čerňajev. Byl odražen, ale o rok později dne 21. června 1865 bylo toto obchodní středisko obsazeno a byla zde zřízena oblast turkistánská. Následovala porážka emíra bucharského, který se pokusil Rusy předstihnout a chtěl se zmocnit Chokandského chanátu
Po nových výbojích byly v:
- roce 1866 obsazeny Chodzent, Uratjube a Dzizak,
- roce 1867 zabrán Janykurgán, co byla poslední bucharská pevnost jihozápadně od Džizak.
Bucharský emír se ale nevzdal – ruské síly zde byly slabé a jejich úspěchy plynuly hlavně z lepší výzbroje a vysoké motivovanosti velitelů i vojáků - a pokračoval v boji. Až dvě další porážky které utrpěl a to že Rusko uzavřelo mír s chokandským jeho odporu nalomilo vaz. V této kampani získané území bylo připojeno k oblasti turkestánské a nakonec sloučeno s oblastí Sedmiríčí. Bylo řízeno ze samostatného generální turkestánská gubernie se sídlem v Taškentu
V roce 1868 podnikl generál Kaufmann výpravu do údolí Zerafšánu a zvítězil nad vojskem bucharského emíra před branami Samarkandu. Toto město se slavnou historií obsadil, zajistil a pokračoval v pronásledovaní poražených, které donutil k boji u Kattykurgánu. Tato porážka přinutila emíra, aby sjednal s Ruskem mír. Rusko bylo nekompromisní. Všech území, které Rusko dobylo se musel vzdát a zbytek země musel svěřit pod ruskou ochranu.
V téže době počala ruská expanze ve směru území mezi Kaspickým mořem a Aralským jezerem. Osady či spíše města Krasnovodsk a Čikišljar se staly základnami ruských operací proti Chivanům, kteří stejně jako staří kočovníci ustavičně napadali ruské stepní oblasti. Bylo stanoveno že klid bude nastolen jen rozhodnou porážkou Chivanů.
Generál Konstantin Petrovič von Kaufmann
- od východu od měst Džizaku a Katalánska postupoval kolona pod velením vrchního velitele.
- od severu tedy od Orenburku, cestou přes Embskou tvrz a podél západního pobřeží Aralského jezera pochodoval se svými muži generál Verevkin
- a od západu kavkazská kolona pod velením generála Pomakana, která postupovala od zálivu Kinderli aby se spojila se severní kolonou a druhá kolona pod velením generála Markosova pochodovala přímo k Chivě. A to usilovným pochodem přes poušť.
Plán se nakonec podařil. Vojska za pochodu hodně strádala a Markosovova kolona se dokonce musela vrátit. Ale je fakt, že za dobu tří týdnů byla podrobena celá Chiva a 2. června byl v dobytém hlavním městě sjednán s chivským chánem mír. Tak do rukou ruských vojsk padlo toto starobylé, bývalé hlavní město říše zvané Chorézm. Podmínky opět tvrdé:
- uznání ruského cara za svého vládce
- zaplatit všechny válečné náklady
- zrušit otroctví ve svém území
- postoupit Rusku celý pravý břeh Amu Darji a velké území mezi Kaspickým mořem a Aralským jezerem.
Slavnostní bohoslužba při příležitosti dobití Chivy, vykonaná pod hradbami tohoto města s tisíciletou historií
Kapitola třetí: Největší profesionální úspěch generála Skobeleva.
A zde se na tomto teritoriu setkáváme poprvé s generálem Skobelem jako vrchním velitelem. V roce 1876. Tehdy tento generál dobyl a k Rusku, tedy ke generálnímu gubernátorství turkistánskému připojil Chokand ležící v dnešní fergánská oblasti. Jenže národ, který v té době byl také postižen ruskou expanzí, Turkmeni, se necítil poražen. Ztratil hodně ale stáhl se do divočiny a vytrvale znepokojoval ruské kolonisty i malé vojenské jednotky na prozatímní hranici. Rusko se zde dostalo do potíží. Turkmeni se stáhli do pouště dodnes zvané Karakum. Jde o stovky kilometrů pohyblivých písečných dun, které se střídají s pásy neúrodné popraskané půdy. Do takovéto krajiny se Turkmeni stáhli a za nimi v letech 1878 a 1879 vyrazily dvě ruské armády. Klima a nemoci tyto armády decimovaly a trpěly i tím, že tyto podmínky zabíjely ve velkém i velbloudy. První výprava nakonec vzdala cíl a vrátila se . Druhá armáda vytrvala a přes to, že její velící generál zemřel, tvrdošíjně pokračovala až k pevnosti Geok Tepe. Bylo to hliněnými valy opevněné město, které v té době Turkmeni považovali za své hlavní.
Když sem dorazila ruská armáda rozvinula se a zahájila ostřelování z děl. Napáchala velké škody a zabila hodně lidí. Ruská pěchota nakonec zahájila generální útok ale byla nejen odražena. Celá armáda pod tímto nárazem zakolísala a začala ustupovat. Ústup se změnil v martyrium. Turkmeni vycítili možnost a vytrvale napadali ruské síly, ničili malé jednotky a nekompromisně zabili každého ruského vojáka, který se jim dostal do rukou. Pro ruskou armádu, která zemi Turkmenů v roce 1873 skoro celou dobyla, to byl neúspěch, který hraničil s katastrofou – okamžitě ožil odpor ve všech nedávno obsazených oblastech. Prestiž ruské armády byla otřesena.
Generál Skobelev byl typ muže, který měl výzvy velmi rád. Jeho současníci doma i v zahraničí –velmi populární byl ve Francii a Velké Británii – ho považovali za mimořádný vojenský talent. Pravda je, že v rusko- turecké válce se předvedl ve velmi dobrém světle. Navíc byl veteránem válečných tažení ve Střední Asii v sedmdesátých letech a dokonce byl guvernérem Uzbekistánu.
Přijal úkol odčinit ponižující porážku a ústupy z roku 1878 a 1879 a začal přípravami. Důkaz toho, že věděl co má udělat i jak to má udělat, poskytl v samotném počátku tažení při jeho přípravách. Začal s logistikou, kdy se pustil do příprav opravdu od podlahy.
Začal tím, že byla zahájena výstavba železnice přes poušť, která měla zajisti kontinuitu zásobování a hlavně měla snížit závislost na koňské a velbloudí síle na nejmenší možnou míru. Tím zajistil zásobovací linie.
Podle trati bylo zároveň vybudováno telegrafní spojení.
Nakonec vytvořil flotilu přepravních a zásobovacích lodí na Kaspické moři.
Po této práci se jeho armáda nalodila provedla výsadek ve Střední Asii. Zde se projevily jeho diplomatické schopnosti rozvinuté na postu guvernéra. Uzavřel spojenectví s několika kmeny turkotatarských domorodců, které tím odvedl z možného bojiště a navíc od nich získal více než 4000 velbloudů.
Následovalo riskantní rozhodnutí. Skobelev s tisícem mužů, pár děly a kulomety rozjel pokus o rychlý útok proti Geok Tepe. Tento pokus nemohl uspět a generál se přesvědčil, že porážka jeho předchůdců nebyla náhodná. Ustoupil a povolal jednotky v síle 12 tisíc mužů se sto děly.
Turkmeni se navíc projevili jako stateční a ke všemu odhodlaní válečníci. Jejich velitel Takma Sardar organizoval drobnou válku a sám vedl své muže útoku na kozáckou jednotku se zásobovacím transportem. Porazil je a celou várku zásob ukořistil. Pro Skobeleva to bylo o to drsnější, že mu tito rabijáti odvedli jeho osobního bílého koně.
Tato událost vedla k tomu že Skobelev začal svého protivníka respektovat a dokonce vydal zvláštní rozkaz která událost popsala, určila příčiny a přesně stanovil postup bojového zajištění vojsk, aby se to nemohlo opakovat.
Turkmeni rychle zjistili, že odhodlání, jaké čišelo z nové ruské armády asi tentokrát neodolají. Požádali o pomoc Brity v Indii ale ti nereagovali. Obrátil se proto na okolní kmeny a nakonec pod velení Takmy Sardara přišlo na 30 tisíc válečníků.
V listopadu roku 1980 Skobelev zahájil postu v čele svých 8 tisíc vojáků. Postupoval vytrvale a se vší rozhodností obsazoval všechna turkmenská sídla na ose postupu. V nich zřizoval malé posádky se silnou výzbrojí a tím si jistil týl. Jeho protivník se nezalekl a tak ruský postup byl nekonečná řada drobných větších střetů často vedený šavlemi proti bajonetům. Nakonec bylo město Brok Tepe na dohled. Skobelev armádu zastavil, vybudoval polní tábor a zahájil důkladný průzkum. Jeho vojáci odpočívali, a prováděli reorganizace.
Průzkum zjistil že nedaleká pevnost Jangi Kala je zdrojem vody pro pevnost Brok Tepe a tím bylo stanoveno že první postupový cíl bude tento strategický zdroj pitné vody. V půli prosince byla Jangi Kala dobyta a trvale obsazena ruskými vojáky.
Dne 4. ledna 1881 ruské síly z této pevnosti vyrazily k hlavnímu cíly , ke Geok Tepe. Ve vzdálenosti asi 800 metů zastavily a vybudovali zákopovou linii rovnoběžnou s frontou. Tato linie měla sloužit jako výchozí postavení k útoku. Turkmeni zahájili sérii zoufalých útoků s cílem tuto linii zničit. Rusové všechny útoky odrazili a za cenu 85 padlých a raněných.
Ztráty Turkmenů byly děsivé – na jednom úseku širokém 200 metrů jich padlo více než 300.
Dne 7. ledna pak ruské síly postoupily vpřed a zahájily budování druhé linii ve vzdálenosti necelých 400 metrů od hlavního obranného valu pevnosti. Tato rozdělaná práce se stala 9. ledna terčem razantního útoku Turkmenů, kteří ruské vojáky porazili a obsadili nedodělaná postavení. Skobelev reagoval rychle. Zahájil rozhodný útok a po tvrdém boji Turkmeny zahnal zpět do pevnosti. Zároveň jeho pěší i jezdecké síly odrazili turkmenský útok na opevněný tábor. Rusové sice dobyli zpět své postavení a děla, ale utrpěli velké ztráty ve výši asi 350 padlých a těžce raněných. A ruští vojáci se jen těžce smiřovali s tím, že viděli jak turkmenští bojovníci jejich zajatým druhům zaživa uřezávají hlavy.
Dobová fotografie turkmenských válečníků. Proti kvalitně vyzbrojené ruské armádě bojovali šavlemi, luky, kušemi, předovkami. Byli jak je vidět oděni i do kroužkových zbrojí. Velmi stateční lidé.
Skobelev se rozhodl vybudovat třetí zákop a po splnění tohoto úkolu bylo zahájeno dělostřelecké ostřelování pevnosti. 16. ledna se několik tisíc Turkmenů pokusilo tuto linii obsadit. Ruští vojáci ale byli připraveni a jejich děla a následující bodákový útok rozvrátili. Nastala krutá bitva kterou Turkmeni psychicky neustáli a vrátili se za valy. Následně generál Skobelev rozhodl o podkopání pevnostních valů a generálním útoku. V nočních hodinách bylo do min pod valy uloženo několik tun dynamitu. A 24. ledna byl zahájen generální útok. V 7 hodin ráno plukovník Gajdarov se svými jednotkami zahájil zteč jižního opevnění za podpory 36 kanónů. . Ve stejný moment exploze min zničila celý východní úsek opevnění. Několik set obránců okamžitě zahynulo a velká část živých propadla panice ze zemětřesení.
Velké množství jich ale statečně vytrvalo na svých místech a čelili ruskému útoku. Šavle se střetly s bajonety. Ruská pěchota na tomto úseku zahájila boj v uličkách města. Odpoledne i Gajdarovovi vojáci prolomily obranu a nakonec ve městě bojovaly tři proudy ruské armády.
Posledním místem odporu byl posvátný pahorek Brok Tepe, po které s jmenovalo celé město. Velitel Turkmenů Takma Sarda bojoval se svými muži velký boj ale nakonec uznal, že je ztracen. Byl jeden posledních kdo uprchl do pouště. Ruská jízda zahájila pronásledovaní s nebývalou vytrvalostí a hlavně krutostí. Prchající byli doslova vyhlazováni. Zdá se, že Skobelev nechtěl jen porazit turkmenské válečníky – on chtěl i vzdor zabít turkmenské duši .
Na místě pevnosti geok Tepe stojí dnes tato mešita.
Ztráty byly nepoměrné. Turkmeni ztratili 6,5 tisíce bojovníků při přímé obraně města a skoro 8 tisíc při pronásledování. Ruská armáda ztratila asi 1200 mužů. Byl to nepoměr ale i tak ruské ztráty z této jediné bitvy byly větší, než celkové ztráty během celého dobývání Střední Asie v roce 1853.
Turkmeni ztratili svobodu na plných 110 let. Tím bylo dobývání nových území ve Střední Asii z ruské strany ukončeno. A jak se na to co vykonal díval sám Skobelev? Snad nám to ozřejmí jeho slova, pronesená v roce 1882 v Petrohradě, cituji:
„ Nezveřejňuje to“ pronesl s úsměvem. „ jinak mne bojovníci za mír označí za barbara. Trvám však na svém stanovisku, že zachování míru v Asii je přímo úměrné míře smrtelných úderů, které přivodíte svým nepřátelům. Čím tvrději je zasáhnete, tím déle budou v klidu. V Geok Tepe jsme zabili asi 20 000 Turkmenů. Ti kteří přežili na tuto lekci jen tak nezapomenou.“
V tom měl naprosto pravdu. Nezapomněli na porážku ani na tato slova a to ani po více než stovce let.
xxxxxx
Rusko si vždy zakladalo na tom, že dokáže ocenit statečnost svých vojáků. Při příležitosti dobití Geok Tepe byla udělována tato pamětní medaile.
Generál Skobelev byl podle všeho velmi schopný voják, věrný carovi a matičce Rusi. Nebudu ho za to co pro svoji vlast udělal posuzovat ani odsuzovat. Rusko nebylo a není dobrosrdečný méďa. Je to tvrdý protivník, který vždy věděl a ví i dnes co chce. Tím se ale nijak nevymyká tehdejším zvyklostem a jak jsem uvedl – když jeden, druhý třetí atd., dělají totéž, je to prostě totéž.
Touto prací jsem chtěl pod vlivem biografického článku o této osobnosti popsat složitost dějinného vývoje Turkmenského území, vývoje Ruska jako rozšiřovatele svého území a popsat způsob, jakým Rusko získalo území Turkménie a vlastně celou Střední Asii pod svoji 110 let trvající správu. Snad to bude pro Palbu přínosem a uvidíme co na to řekne naše Sluníčko Ljubov.
Literaturu doplním až ji sepíšu.
Zdroje:
Tim Newark: Rozhodující bitvy dějin, Ottovo nakladatelství, 2003
Velký atlas světových dějin, Praha 2002
Encyklopedie historie světa, Ottovo nakladatelství, 2001
Gumiljov: Objevení země Chazarů, MF, edice Kolumbus, Praha 1971
Gumiljov: Hledání vymyšlené země, MF, edice Kolumbus Praha 1974
Dějiny Ruska, 5. vydání, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové noviny, Praha / 2008
Obrázky kde se dalo, dva odsud:
karakalpak.com/ histrussia.html
Inspiraci ale bez kopírování zde
http://usd.ff.cuni.cz/sylaby/stellner-r ... um19st.php
První odstavec jsem ale převzal z vikiny – nic tak stručného a přitom přesného jsem nedokázal vymyslet. Ale i to jsem upravil tak jak jsem potřeboval.
