obležení hradiště Dowina
Slovensko ?
rok 864

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Velkomoravská říše
Velitel: kníže Rostislav (vládce v letech 846 - 870)
Počty: ???
Franská říše
Velitel: král Ludvík II. Němec (*cca 805 - 876), král Východofranské říše od roku 843
Počty: ???
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Počátky státu Velká Morava jsou obecně spojovány s prvním doloženým knížetem Mojmírem I., za jehož vlády (kolem roku 833) došlo k hromadnému křtu knížecí rodiny a nobility, což lze pokládat za oficiální přijetí křesťanství jako státního náboženství. K Mojmírovi I. Je ještě vztažen konflikt s nitranským knížetem Pribinou, který byl buď jeho vazalem nebo samostatným panovníkem. Jeho vyhnáním do Panonie (Uhry) se nitranské knížectví stalo definitivně součástí Velké Moravy. Vzhledem k tomu, že v nově vzniklé říši neexistovali písemné zdroje, dozvídáme se o osudu země pouze útržkovitě z kronik a pramenů sousedních zemí, zejména pak franské a později východofranské říše.
V první polovině 9.století se tedy v Evropě objevila nová velká a mocná říše, která dostala později název Velká Morava a která vedla řadu bojů, především pak proti svému silnému západnímu sousedovi Franské říši (od roku 843 Východofranské říši). Jelikož franská říše v době počátků Velké Moravy procházela krizí, nestarali se kronikáři o dění a hranicemi a tudíž až do roku 846 žádné prameny o říši neexistují. V roce 846 však vpadl na území Velké Moravy východofranský král Ludvík Němec, který sesadil Mojmíra I. a na trůn dosadil jeho synovce Rostislava. Rostislav se však Frankům odvděčil vlastní politikou, která s franky do budoucna moc nepočítala. Proto v odvetu v následujících několika letech podnikla východofranská říše řadu vojenských tažení proti velké Moravě, ale vojska se vracela s nepořízenou, jako například v roce 855, kdy franské vojsko neúspěšně obléhalo Rostislavovu hlavní pevnost a nakonec bylo vojsko zahnáno na útěk zpět do franské říše. Kromě jiného se Franků dotklo to, že se Rostislav začal nazývat králem a de facto tak popřel jakoukoliv podřízenost Franské říši.
Jak rostla moc Velké Moravy, tak se k ní upírali zraky slovanských vládců a knížat, kteří neustále museli čelit tlaku ze strany Východofranské říše Ludvíka II. Němce. Roku 857 se tak na dvůr knížete Rostislava uchýlil kníže Slavitěh, syna Vistraha.
„Biskup Otgar a palatin Rudolf i Ernest, syn vévody Ernesta, kteří byli posláni se svými lidmi do [země] Čechů, obsadili město vévody Vistraha po mnoho let odbojné.Vypudili z něho Slavitěha, syna Vistrahova, který v něm tehdy neomezeně vládl. Když uprchl a uchýlil se k Rostislavovi, jeho bratr, který jím byl vypuzen z vlasti a žil ve vyhnanství u Čestibora Srbského, přišel věrně ke králi [Ludvíkovi] a byl ustanoven vévodou místo bratra“. (Fuldské anály k roku 857)
Určení Vistrahova-Slavitěhova knížectví v Čechách není zcela jednoznačné. Dříve se mylně hledalo na jihovýchodě Čech v tzv. Vitorazsku nebo na jihozápadě. Dnes převládá názor, který toto knížectví ztotožňuje s územím Lemůzů, které podle archeologických nálezů mělo styky s Moravou a přímo sousedilo se Srbskem. Tento názor může být doložen i tím, že včele franského vojska stáli představitelé, kteří zodpovídali za tato území (eichstättský biskup a syn prefekta České marky).
Na rok 858 chystal Ludvík Němec velkou výpravu, která měla ve třech proudech zamířit proti nepřátelům říše. První proud měl vést Ludvíkuv syn Karloman a mělo směřovat proti Velké Moravě knížete Rostislava. Druhé vojsko mělo táhnout proti Obodritům a Liňanům a měl je vést mladší syn Ludvíka Němec, také Ludvík. Třetí vojsko pak vedl Thakulf a jeho cílem bylo Srbsko. Zde totiž byl zavražděn Čestibor, který byl věrný Ludvíkovi a země se tak odmítla podrobovat vůli franků. Když pak byla všechna tři vojska v červenci připravena k invazi, přišla ze západu zpráva, že je říše ohrožena Karlem II. Holým, králem Západořímské říše (843-877). Ludvík Němec tedy musel otočit směr vojska. Rostislavova Velká Morava tak byla toho roku ušetřena od vpádu Franků. Karloman pak s Rostislavem uzavřel mír a smlouvu o osídlení jakýchsi pustin Bojů (asi část Čech).
"Když ten [Ludvík Němec] zpozoroval, že byl oklamán [Karlem II. Holým a lotrinským králem Lotharem II.] , vrátil se do Frankfurtu, a když mnohé se svými [velmoži] projednával a zařizoval ve prospěch říše, tu se také rozhodl poslat trojí vojsko do různých pomezních oblastí říše: jedno pod svým starším synem Karlomanem na území moravských Slovanů proti Rostislavovi, druhé pod svým mladším synem Ludvíkem proti Obodritům [severní Německo] a Liňanům, třetí pak pod Thakulfem proti Srbům, kteří nechtěli na slovo poslouchat, aby po potlačení vzpour vnějších nepřátel snáze řídil vnitřní správu říše.
V měsíci červenci však, když byla vojska sebrána, uspořádána a vydala se na cestu, dolehla náhle uprostřed dne na krále převeliká tíha starostí. Ze západu totiž přišli vyslanci, opat Adalhart a hrabě Oto, a žádali ho, aby přišel osobně na pomoc lidu, který se ocitl v nebezpečí a v nesnázích;...
Mezitím mu bylo oznámeno, že na východě byla uvedena ve zmatek srbská pomezní marka, poněvadž Srbové zamýšleli odpadnout, úskočně zavraždivše toho vévodu, který se nazýval Čestibor a který byl Ludvíkovi zcela věrný. A proto se on vrátil, jak jen nejrychleji mohl, do své říše, aby vzpouru potlačil [povstání se uskutečnilo asi na konci roku 858 nebo na jaře 859]. Po jeho odchodu pak Karel bez nesnází znovu obsadil sídlo panství, aniž se mu kdo stavěl na odpor [Karel II. Holý]“. (Fuldské anály k roku 858)
Ve stejném roce, tedy 858 se moravský panovník přidal na stranu syna Ludvíka Němce, Karlomana, který vedl otevřený boj proti svému otci. Karloman v té době byl správcem Východní marky od roku 856 (dnešní část Rakouska). Díky spojenectví s Karlomanem získal Rostislav některá území v dnešním Maďarsku. V roce 861 pak spolu zaútočili na Ludvíka Němce, jehož spojencem byl i Pribina, někdejší nitranský kníže, který z pověření Východofranské říše vládl v Panonii (dnešní Maďarsko) v Blatenském knížectví (840-861). Spojené vojska Rostislava a Karlomana dobyla Blatenské knížectví, Pribina v boji s Moravany padl a na jeho místo byl vítězi dosazen jeho syn Kocel. (Je docela možné, že Pribina byl bratrem Mojmíra I.). Kocel se pak stává chráněncem panovníka Velké Moravy.
Na počátku 60.let 9.století byl tento konflikt mezi říši a Velkou Moravou natolik velký a náboženského rázu, že se jej Rostislav snažil řešit zřízením samostatné církevní provincie. Proto adresoval svou žádost do Říma k papeži, aby nahradil vyhnané latinské kněze z východofranského biskupství, ale tato zůstala bez odpovědi. Proto následovala obdobná žádost asi v roce 861 nebo 862 k byzantskému císaři Michalovi III, který ale také odmítl vyslat na území Velké Moravy biskupa a učitelé. Nicméně byli vysláni alespoň Konstantin (Cyril) a Metoděj, jejichž mise měla pro další osudy nejen Velké Moravy nesmírný kulturní význam (asi rok 863-864). Tato mise kromě jiného nakonec i přinesla očekávané založení arcibiskupství, jehož hlavním představitelem se stal Metoděj.
Spojenectví mezi Karlomanem a Rostislavem znamenalo pro Východofranskou říši velké ohrožení. Proto musel Ludvík Němec přistoupit k hledání spojenectví, které by bylo proti jeho nepřátelům namířeno. Spojence pak našel u Bulharů. S jejich pomocí pak donutil svého syna Karlomana k odstupu od Rostislava a podrobení se vůli Ludvíka Němce.
„Králův syn Karloman, který stál v čele Karantánců, byl u otce v nepřítomnosti obžalován z tak mnoha a tak velkých zločinů, že právem musel být pokládán za vinného z velezrady, jestliže by to, co proti němu bylo řečeno, mohli jeho žalobci prokázat. To tak pohnulo mysl královu, že sám a před shromážděním svého lidu vyhlásil, že jeho synovi Karlomanovi se od té doby ani později, dokud bude žít a vládnout, nedostane z jeho vůle žádné veřejné hodnosti. Když se to Karloman doslechl, vrátil se přestrašen do Korutan z cesty, kterou započal do [královského] paláce. Zamýšlel uchránit se tam u svých [lidí], které považoval za věrné sobě, dokud se otcův hněv neuklidní a on sám se s pomocí spolehlivých prostředníků neočistí z toho, co mu bylo křivě vytčeno. Mezitím král [Ludvík] sebral vojsko, jakoby chtěl přemoci Rostislava, vévodu moravských Slovanů, za pomoci Bulharů, kteří přicházeli od východu, jak se rozšířila pověst [pozn.: nějaká smlouva byla jistě s Bulhary sepsána a netýkalo se to zřejmě jen pokřtění říše. Ostatně v roce 864 se Ludvík setkal s Bulharským panovníkem Borisem v Tullnu]. Avšak ve skutečnosti táhl na Karantánce, aby si tam podrobil svého syna. Ten by se jistě až do té doby bránil, kdyby nebyl oklamán zradou svého hraběte Gundakara a už něco [nebyl] tušil. Gundakar měl u sebe téměř celou vojenskou moc, jakoby chtěl zabránit nepříteli ke vstupu do údolí řeky Švarcavy, a přešel se všemi sbory ke králi a byl postaven v čelo Karantánie tak, jak mu bylo dříve tajně slíbeno, jestliže svého pána lstí oklame. A tímto způsobem si zasloužil hodnost prefekta. Karloman pak přišel k otci na přísahu knížat, (sebe)jistý vůči zločinům proti němu vzneseným, jimiž nebyl vinen. A spoléhaje se na svědectví svého svědomí, projevoval ve všem radost a veselí“. (Fuldské anály k roku 863)
bývalá Franská říše v roce 863
- fialová - Západofranská říše
- žlutá - Lotrinsko
- zelená - Itálie
- hnědá - Východofranská říše
- modrá - volně držená území, z části nezávislá atd.
obležení hradiště Dowina
Slovensko ?
rok 864
Když se roku 863 rozpadlo spojenectví mezi Karlomanem a Rostislavem, které bylo namířeno proti Karlomanovu otci, králi Východofranské říše Ludvíku II. Němci, nebránilo již nic Frankům v plánování odvetné vojenské výpravy proti Velké Moravě. Ostatně Frankové měli co oplácet Moravanům za řadu předchozích neúspěchů a ztrátu svého vlivu v Panonii, kde Moravané sesadili vazala franské říše Pribinu a na jeho místo dosadili jeho syna Kocela. Ten pak zachovával s Moravany spojenectví. Franská říše měla také zabezpečené jižní hranice s Bulharskem a jeho představitelem Borisem, se kterým se Ludvik Němec v roce 864 setkal v Tullnu.
Na léto roku 864 svolal Ludvík Němec vojenskou hotovost z celé své říše. V srpnu pak bylo vojsko shromážděno a mohlo se vypravit proti Velké Moravě. Letní měsíce zaručovali, že se vojsko při plenění nepřátelského území může zásobovat a podnikat výpravy do širokého okolí za spížováním a kořistí, protože Moravané se uzavřeli na hradišti Dowina (zřejmě Děvín u Bratislavy) a tak v činnosti Franků nikdo z ozbrojených bojovníků nebránil (myšleno v nějakém větším ozbrojeném střetu). Velké franské vojsko pak přitáhlo až k hradišti (město?) Dowina, kde byl Rostislav se svými bojovníky následně obležen.
„Král Ludvík vytáhl v měsíci srpnu za Dunaj s velkým vojskem a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které jazyk onoho národa [Moravanů] nazývá Dowina, tj. dívka. Ten však, když se neodvažoval střetnout s královými vojsky a když viděl, že není vůbec míst, kterými by unikl, donucen nutností postavil tolik rukojmí, kolik a která král požadoval. Nadto [Rostislav] se všemi svými velmoži potvrdil přísahou, že po všechny dny zachová králi věrnost, třebaže ji nikterak nezachoval“. (Fuldské anály k roku 864)
Jelikož Rostislav nemohl z obleženého Dowinu uniknout, uzavřel se pevně za jeho hradby. Franské vojsko se zcela jistě pokusilo pevnost opakovaně dobýt, aby se tak Ludvík Němec definitivně zbavil svého protivníka, který ho stál již tolik energie a válečných výprav. Ale pevnost odolávala nepřátelským útokům. Nastala tak patová situace, protože zřejmě franské vojsko nemělo dostatek sil na dobytí pevnosti a ani na dlouhé obléhání. Rostislav pak neměl zřejmě dost bojovníků na výpad, který by ho zbavil obléhatelů. Proto museli obě strany začít vyjednávat.
Rostislav byl donucen uznat své vazalství vůči Východofranské říši a jejímu panovníkovi, Ludvíkovi II. Němci. Navíc musel odevzdat rukojmí z řad nobility, které si Frankové sami určili. Kromě těchto podmínek musel Rostislav umožnit návrat latinských kněží na Velkou Moravu, které předtím vyhnal. Kněží, kteří pocházeli převážně z východofranského biskupství, mohli na Moravě sloužit jako prodloužena ruka krále Ludvíka.
ZÁVĚR
Původní záměr Ludvíka Němce v boji proto Moravanům zřejmě nevyšel. Nepodařilo se mu nepřítele vylákat k otevřenému boji, kde by jeho velké vojsko Moravy zřejmě porazilo a král by se tak zbavil svého nenáviděného souseda. Stejně jako se mu nepodařilo obsadit území Moravy, kde měl v plánu zřídit marku Vinidů (Slovanů). O této marce se zmiňují Bertiniánské letopisy k roku 864 („Ludvík, král Germánie,vytáhne s vojskem vstříc bulharskému kaganovi jménem ...,který slíbil, že se stane křesťanem; odtamtud se hodlal vypravit, aby zřídil marku Vinidů, uvidí-li, že mu bude dopřáno zdaru“)
Proto musel franský král přistoupit k obléhání Dowiny a dosáhl alespoň nějakých ústupků, jako Rostislavova uznání vazalství k franské říši a předání rukojmích. Na druhou stranu Rostislav uhájil nezávislost své říše a také byzantská misie Konstantina (Cyrila) a Metoděje mohla nerušeně pokračovat dál.
Jak se zdá, bulharský car Boris, který předtím uzavřel s Franky spojenectví, se samotné výpravy proti Moravanům nezúčastnil. Zřejmě byl zaneprázdněn na svých jižních hranicích v bojích s byzantským císařem.
Rostislavovo podřízení franské říši bylo nejisté a nestálé, a sám král zřejmě s výsledkem výpravy proti Moravanům nebyl spokojen. Proto již v roce 869 podniká další výpravu proti Velké Moravě.
Zdroje:
Encyklopedie Slovanské archeologie - Michal Lutovský - 2001
Vznik Velké Moravy - Dušan Třeštík - 2001
Čechy v době knížecí - J.Žemlička - 1997
www.znojemskarotunda.com
http://cea.livinghistory.cz
www.moraviamagna.cz
www.wikipedia.org