BOJE NA MOŘÍCH BĚHEM PRVNÍ BALKÁNSKÉ VÁLKY
Pozemní boje probíhající na Balkánském poloostrově v letech 1912 a 1913 nejsou v naší literatuře dosud podrobněji zpracované, ale přesto si o nich zájemci o tento konflikt mohou učinit náležitou představu díky poměrně velkému počtu publikací věnujících se nejrůznějším událostem, které se v této neklidné části Evropy v uplynulých stoletích odehrály. Ovšem námořní fáze této války u nás dosud není zpracovaná vůbec, což svádí k mylné domněnce, že se na hladinách moří během První balkánské války nic podstatného neodehrálo, třebaže ve skutečnosti došlo k mnoha zajímavým a dramatickým událostem, o čemž vás snad přesvědčí četba tohoto článku. Trojice slovanských států Srbsko, Bulharsko a Černá hora se již dříve předběžně dohodla na vojenské spolupráci, jejímž cílem bylo podstatné rozšíření jejich území na úkor sousedního Turecka, jež se v té době ještě oficiálně nazývalo Osmanská říše. Turecko bylo od roku 1911 v konfliktu s Itálií, což oslabilo bojeschopnost jeho armády, takže vládcové tří slovanských zemí dospěli k názoru že nyní je ta nejvhodnější chvíle, aby své územní nároky prosadili za pomoci zbraní. V jejich původních plánech se nekalkulovalo s účastí Řecka, jelikož jeho armáda byla po neúspěchu ve válce s Tureckem probíhající v roce 1897, považována za nepříliš výkonnou a také se tu projevila neochota dělit se o potencionální kořist s dalším konkurentem
Řecký ministerský předseda Venizelos si ovšem nechtěl nechat ujít příležitost využít nadcházejícího konfliktu k rozšíření řeckého území a nakonec dosáhl toho, aby Řecko bylo začleněno do vojenské aliance, která se nazývala Balkánská liga. Jedním z důvodu proč k tomu došlo byla i skutečnost, že spojenci potřebovali silné námořnictvo k eliminaci nepřátelského loďstva a k přerušení námořních komunikací mezi budoucím bojištěm a jádrem tureckého území, kde byla dislokována většina nepřátelských vojenských jednotek.
Dobový propagandistický plakát
Válka vypukla 8. října 1912 a spojenci vrhli proti nepříteli více než 600 000 mužů, jimž čelilo pouze asi 400 000 tureckých vojáků. Pozemní boje v tomto konfliktu jsou sice poměrně zajímavé, ale my se budeme zaobírat výhradně děním na mořích.
Poměr sil obou stran
Balkánskou ligu tvořilo Srbsko, Černá hora, Bulharsko a Řecko, ovšem vlastní válečné námořnictvo mělo pouze Řecko a Bulharsko. Srbsko postrádalo přístup k moři a Černá hora sice ovládala část pobřeží Jadranu, ale tato maličká zemička mající pouze něco přes 200 000 obyvatel žádné válečné lodě nevlastnila, takže spojenci disponovali pouze silami, jež provozovali další dva členové Balkánské ligy.Bulharské námořní síly
Bulharská armáda byla považovaná za nejsilnější v celé oblasti a po vyhlášení mobilizace vyslala do boje asi 300 000 vojáků. Naproti tomu námořnictvo měli Bulhaři velmi slabé a s jejich ofenzivními akcemi proti mnohem silnější turecké flotile se proto počítat nedalo. Největší bulharskou válečnou lodí byla jachta NADĚŽDA o výtlaku 717 tun, která sloužila především jako školní loď a o jejím nasazením do přímého boje se vlastně původně ani neuvažovalo.Základ bulharského námořnictva tvořilo šest torpédových člunů vyrobených ve Francii v letech 1908 až 1909, které se jmenovaly DĚRSKI, CHRABRY,, SMĚLY, LETJAŠČI , STROGI a ŠUMNY. Jednalo se o dobrá plavidla s výtlakem 97 tun, vyzbrojená dvěma děly ráže 47 mm a třemi torpédomety a průměru 450 mm. Jejich rychlost byla 26 uzlů.
Torpédovky Děrski, Směly a Chrabry
Kromě výše popsaných plavidel již Bulhaři provozovali pouze několik pomocných jednotek, z nichž stojí za povšimnutí minonoska KAMČIJA o výtlaku 125 tun, která ale měla kapacitu pouze dvanáct min
Hlavní základnou bulharského námořnictva byla Varna. Jelikož Bulharsko upřednostňovalo pozemní síly můžeme se domnívat že technický stav starších plavidel nebyl na patřičné výši, ale jelikož jejich torpédovky byly poměrně moderní lze předpokládat , že alespoň ty byly prozatím udržované v dobrém stavu. Ani výcvik posádek asi nebyl příliš dobrý, ale za války se projevila jejich vysoká bojová morálka a notná dálka odvahy, díky čemuž vyšly z celého konfliktu se ctí. Není mi známa velitelská struktura bulharského námořnictva, ale vysoké postavení v něm zaujímal fregatní kapitán Dimitar Dobrev.
Řecké námořní síly
Námořnictvo řeckého království se počátkem 20. století začalo poměrně intenzivně rozvíjet a do služby postupně vstupovalo větší množství nových jednotek zejména torpédoborců. Ještě těsně před vypuknutím bojů prosadil ministerský předseda Venizelos nákup dalších plavidel, takže řecké loďstvo tvořilo na místní poměry relativně moderní a silný celek, od nějž se v nadcházejícím konfliktu očekávalo vybojování nadvlády nad Egejským mořem.Vlajkovou lodí tamějšího námořnictva byl zánovní pancéřový křižník GEORGIOS AVEROFF vyrobený v Itálii. Dosahoval výtlaku necelých 10 000 tun a nesl silnou výzbroj tvořenou Armstrongovými děly ráže 234 mm (čtyři kusy) a 190 mm (osm kusů). Loď měla solidní pancéřování (boky a věže hlavního dělostřelectva až 200 mm) a dosahovala vysoké rychlosti 23 uzlů.
Dále se řecké námořnictvo skládalo ze tří pobřežních obrněnců PSARA, HYDRA a SPETSAI, které vstoupily do služby v letech 1891 a 1892. Vyrobily je francouzské loděnice odkud také pocházela jejich hlavní výzbroj tvořená třemi kanóny ráže 274 mm doplněná pěti děly ráže 150 mm. Původně dosahovaly rychlosti 17 uzlů, ale v námi popisované době již byla jejich rychlost o několik uzlů nižší. Jejich boční pancíře měly tloušťku až 300 mm a stejnou ochranu dostaly i dělostřelecké věže.
Torpédoborec Ierax
Kromě pancéřových jednotek provozovalo Řecko ještě větší množství torpédových plavidel. Nejmodernější byly čtyři zbrusu nové jednotky AETOS, IERAX, PANTHIR a LEON zakoupené ve Velké Británii, které ovšem ještě nenesly torpédomety (ty díky zbrojnímu embargu dostaly až po Balkánských válkách) a jejich jedinou výzbroj tvořila čtveřice děl ráže 102 mm. Jednotky této třídy měly výtlak 980 tun a dosahovaly vysoké rychlosti 32 uzlů. V předvečer První balkánské války koupili Řekové v Německu ještě torpédoborce KERAVNOS a NEA GENEA s výtlakem 560 tun, dosahující stejné rychlosti jako předchozí plavidla. Tyto jednotky nesly výzbroj německé provenience tvořenou dvěma rychlopalnými kanóny ráže 88 mm a čtyřmi ráže 50 mm, doplněné třemi tortédomety o průměru 500 mm.
Kromě moderních jednotek provozovalo řecké námořnictvo ještě dvě třídy starších torpédoborců pocházejících z let 1906 až 1907 čítající vždy čtyři plavidla. První pocházela z Německa a tvořily jí lodě NIKI, DOKSA, ASPIS a VELOS o výtlaku 275 tun, vyzbrojené dvěma děly ráže 76 mm, čtyřmi ráže 47 mm a dvojicí torpédometů o průměru 457 mm, jejichž nominální rychlost činila 30 uzlů. Druhou dodaly britské loděnice a skládala se z plavidel THYELLA, NAFKRATHUSSA, LONCHI a SFENDONI vyzbrojenou podobně jako německá plavidla a také dosahující rychlosti přes 30 uzlů.
Torpédoborec Velos
Nelze zapomenout ani na několik starých torpédovek, jež nebyly pojmenované a nesly pouze čísla. Jednalo se o jednotky č.11, č.12, č.14, č.15, a č.16. V první polovině 80. let 19. století je postavily německé loděnice, takže se jednalo již o zastaralá plavidla, třebaže v roce 1905 prošla důkladnou modernizací. Dosahovaly výtlaku 85 tun a vyzbrojené byly jedním kanónkem kalibru 37 mm a dvojicí torpédometů o průměru 350 mm. Jejich nominální rychlost činila 18 uzlů, ale ta již byla v praxi o dost nižší. Pětice těchto torpédovek byla notně zastaralá a asi nikdo nečekal, že by mohla sehrát v První balkánské válce nějakou větší roli, ovšem opak byl pravdou a odvážní velitelé těchto dýchavičných lodiček slavili dva významné úspěchy.
Nastupující 20. století přineslo rozšíření ponorek i do flotil menších států, které si poměrně často pořizovaly tuto zatím v boji neprověřenou zbraň. Ani Řecko nebylo výjimkou a jeho flotila vlastnila dvě ve Francii realizované ponorky DELFIN a XIFIAS, přičemž není jisté zda druhá ponorka byla ve službě již během První balkánské války. Jednalo se o plavidla s výtlakem 295 tun (pod hladinou 452 tun) dosahující rychlosti 13 uzlů (pod hladinou 8,5 uzle) a vyzbroj tvořilo pět vrhačů torpéd. Vzhledem k místě jejich původu je docela pravděpodobné že nenesly klasické torpédomety, ale takzvané Drzewieckého torpédové rámy, kteréžto nebyly příliš spolehlivou zbraní, což se možná negativně podepsalo při jediném bojovém nasazení ponorky DELFIN proti tureckému loďstvu.
K válečnému flotile patřily ještě staré dělové čluny AKTION a AMVRAKIA dosahující výtlaku 450 tun s jedním dělem ráže 150 mm a třemi kalibru 76 mm; bývalé torpédovky ALFA, BETA, GAMMA a DELTA zbavené torpédové výzbroje a nesoucí jedno dělo ráže 100 mm. A také větší množství pomocných křižníků a transportních plavidel.
Hlavní námořní základny v Pireu a na ostrově Salamína byly příliš vzdálené od Dardanel, kde chtěli Řekové zablokovat turecké loďstvo, a proto bylo jedním z prioritních úkolů jejich flotily obsadit ostrov Lemnos a zřídit v zátoce Mudros novou základnu.
V Řecku již několik let působila anglická mise, která organizovala zdejší loďstvo podle britského vzoru a opravdu dokázala pozvednout bojovou připravenost řeckého námořnictva, jež mělo velkou výhodu v tom, že získalo krátce před válkou mnoho nových plavidel včetně jednoho pancéřového křižníku, které byly díky tomu dosud ve velmi dobrém technickém stavu, třebaže starší plavidla na tom byla podstatně hůře. Nevýhodou byla skutečnost, že nejsilnější torpédoborce třídy AETOS neobdržely před vypuknutím bojů torpédovou výzbroj (Turci o tom ovšem nevěděli) a vlajkový pancéřový křižník GEORGIOS AVEROFF obdržel rezervní zásobu munice až těsně před válkou, tudíž nemohl provádět žádné ostré střelby. Z tohoto důvodu je bojový výkon vlajkového křižníku, jenž v podstatě sám rozhodl dvě námořní bitvy hodný obdivu.
Admirál Kountouriotis
O připravenosti loďstva na válku nerozhoduje pouze kvalita lodí ale i připravenost lodních osádek a řečtí námořníci byli vycvičeni poměrně dobře a všichni měli vysokou bojovou morálku. Od nadcházející války si slibovali odplatu za ponižující neúspěch ve válce z roku 1897, v níž Řecko utrpělo porážku, třebaže námořnictvo na ní neneslo žádnou vinu. V čele zdejšího válečného loďstva stál kontraadmirál Pavlos Kountouriotis, jenž se ukázal jako muž na pravém místě. Ve dvou rozhodujících bitvách prokázal odvahu a rozhodnost, ale nechyběla mu ani potřebná dávka rozvahy, když prohlédl záměr nepřátelského velení, které se pokoušelo před bitvou u ostrova Lemnos odlákat nejlepší řeckou loď za pomoci výpadu křižníku HAMIDIYE. U svých podřízených měl řecký admirál značnou autoritu a těšil se potřebnému respektu, který později přešel až v nekritické zbožňování.
Turecké námořní síly
Námořnictvo Osmanské říše prožívalo na sklonku 19. století hlubokou krizi, z níž alespoň částečně vybředlo teprve koncem první dekády 20. století, kdy se objevuje jistá snaha o zlepšení neutěšených poměrů a díky financím z celonárodní sbírky jsou po dlouhé době konečně nakoupena opravdu bojeschopná plavidla. Na oživení tureckého námořnictva měla velkou zásluhu britská námořní mise, jež tu působila od roku 1909. Hlavní síly námořnictva představovala dvojice bitevních lodí TURGUT REIS a BARBAROS HYAREDDIN patřící k německé třídě BRANDENBURG. Tato plavidla vstoupila sice do služby již v roce 1891 ale později prošla modernizací, takže když je Turci v roce 1910 zakoupili představovala stále nezanedbatelnou sílu, jež mohla ovlivnit poměr sil v celém regionu. Tyto bitevní lodě o výtlaku přibližně 10 000 tun nesly silnou výzbroj tvořenou šesti Kruppovými děly ráže 280 mm, osmi ráže 105 mm a stejným počtem kanónů kalibru 88 mm. Jejich nominální rychlost činila 16 uzlů a měly kvalitní pancéřování (boky 400 mm, barbety 300 mm).
Dále Turci provozovali dvě starší bitevní lodě MESUDIYE a ASAR-I TEVFIK, které byly počátkem 20. století důkladně zmodernizované. MESUDIYE byla vyzbrojena dvěma děly ráže 234 mm, dvanácti ráže 152 mm a množstvím malorážních kanónů. Pancíře chránící boky a věže dosahovaly síly až 300 mm. Rychlost činila 16 uzlů a výtlak dosahoval 9200 tun. Prastarý ASAR-I TEVFIK měl pancíře silné 200 mm a vyzbrojen byl pravděpodobně pouze děly střední ráže (152 a 120 mm). Jeho rychlost dosahovala 15 uzlů a výtlak činil 4690 tun.
Turecko vlastnilo ještě větší množství letitých obrněnců pocházejících vesměs ze 60. a 70. let 19. století, jejichž bojová hodnota byla takřka nulová a dnes již je velmi obtížné zjistit kolik jich vlastně bylo během První balkánské války ještě v činné službě. Proto tu jmenovitě uvedu pouze lodě MUIN-I ZAFER, NECM-I SEVKET a ICLALIYE.
Zdejší námořnictvo mělo ve stavu také dvojici chráněných křižníků HAMIDIYE a MECIDIYE, které sloužily od roku 1904. Dosahovaly rychlosti 22 uzlů a ve výzbroji měly dvě děla ráže 152 mm, osm ráže 120 mm, dvanáct malorážních děl a dva torpédomety o průměru 450 mm. Jednalo se o poměrně moderní jednotky a jelikož Řekové nevlastnili žádná podobná plavidla mohly se tyto křižníky stát velkou hrozbou pro řeckou námořní dopravu, což se také částečně potvrdilo.
Torpédoborec Muavenet-i Milliye
Z torpédových plavidel měly největší význam čtyři torpédoborce třídy MUAVENET-I MILLIYE zakoupené v roce 1910 z Německa. Jejich výtlak činil 620 tun a dosahovaly rychlosti až 34 uzlů. Vyzbrojené byly dvěma kanóny ráže 88 mm, dvěma ráže 37 mm a třemi torpédomety o průměru 450. Druhou třídu torpédoborců tvořila čtveřice plavidel třídy BASRA zakoupená roku 1908 ve Francii. Byly to malé lodě o výtlaku pouze 284 tun, dosahující rychlosti 28 uzlů, vyzbrojené jedním dělem ráže 65 mm, šesti ráže 47 mm a dvojicí torpédometů o průměru 450 mm.
Dále Turci vlastnili větší množství torpédovek, z nichž nejlepší byla čtyři plavidla třídy DEMIRHISAR dodaná v roce 1908 z Francie. Jejich výtlak byl 97 tun a mohly plout rychlostí 26 uzlů. Výzbroj sestávala ze dvou děl ráže 37 mm a třech torpédometů o průměru 450 mm.
Torpédovka Demirhisar
Kromě výše popsaných jednotek byly v provozu ještě desítky dělových člunů a pomocných plavidel, jež tu nemá smysl všechny vyjmenovávat. Papírově bylo turecké loďstvo silnější nežli řecké, ovšem velkým handicapem byla skutečnost, že zdejší námořnictvo ztratilo množství plavidel v nedávné válce s Itálií (pancéřová loď AVNULLAH a množství menších jednotek) a Italové rovněž zabavili křižník DRAMA, který se stavěl v jejich loděnicích. Tato válka poněkud demoralizovala celou zemi, k čemuž přispívala i vnitřní nejednotnost celé Osmanské říše zmítané mnoha nevyřešenými národnostními spory. Za této situace byla morálka tureckých námořníků poměrně nízká a velení námořnictva nepodniklo téměř žádné rozhodné akce, jimiž by se pokusilo zvrátit nepříznivý vývoj války.
Také technický stav plavidel byl velmi neuspokojivý, což výrazně snižovalo akceschopnost celého tureckého loďstva (rychlost všech plavidel byla snížena o několik uzlů). Během působení britské vojenské mise sice došlo k výraznému zlepšení, ale přesto stále přetrvávaly problémy z minulých desetiletí, kdy všechny lodě pouze nečinně kotvily v Istanbulu a neprováděly žádné plavby ani cvičné střelby. Velení jádra tureckého loďstva bylo v rukou námořního kapitána Ramíze Beje.
Hlavní základnou byl Istanbul ležící na východním břehu Marmarského moře, kde byly také suché doky a loděnice umožňující provádět nejnutnější opravy. Poloha této základny byla strategicky výhodná, jelikož odtud bylo možné provádět výpady jak na Černé moře, tak na moře Egejské. V Marmarském moři bylo turecké loďstvo v naprostém bezpečí před útoky nepřátel, protože je od okolních moří oddělovaly průlivy Bospor a Dardanely, které byly dobře opevněné a bylo vyloučené aby námořní síly Balkánské ligy dokázaly tuto obranu zdolat.
Válečné akce na Černém moři
Turecké loďstvo mělo na Černém moři značnou převahu, tudíž se dalo očekávat, že se bulharské pobřeží stane cílem častých výpadů nepřátelského námořnictva, které se pokusí svého slabšího protivníka zablokovat v přístavech či dokonce úplně zničit. Martin Gilbert v prvním svazku svých Dějin dvacátého století sice uvádí, že na Černém moři operovala i řecká torpédová plavidla, což však žádný další zdroj nepotvrzuje, a proto se s největší pravděpodobností bojů v těchto vodách zúčastnily pouze Bulharsko a Turecko. Před bulharskými břehy se několikrát objevily bitevní lodě TURGUT REISS a BARBAROS HAYREDDIN, jež bombardovaly nepřátelské pobřeží a křižník HAMIDIYE dokonce ostřeloval 15. října i Varnu, kde byla hlavní základna bulharského loďstva, ale žádné rozhodné akce, jež by slabšího protivníka vážně ohrozily podniknuty nebyly.
Bulhaři se zpočátku soustředili především na ochranu Varny, která byla jako základna jejich námořnictva etablovaná teprve počátkem 20. století. Na místní poměry se jednalo o poměrně kvalitní opevnění, jehož dělostřelecké baterie tvořily dva kanóny ráže 240 mm, dva ráže 100 mm a 76 rychlopalných děl ráže 57 mm. Brzy po zahájení války posílila obranu i dvojice děl ráže 100 mm, které byly sejmuty ze školní lodě NADĚŽDA , ale jelikož Turci se k žádnému nebezpečnému útoku neodhodlali, byla tato děla později zase vrácena zpět. Obranu před útoky z moře také tvořily plovoucí torpédové baterie a několik minonosek a pomocných plavidel. Ve Varně mělo námořní velitelství i radiostanici, ovšem jejímu využití při koordinování námořních bojů bránila skutečnost, že jedinou bulharskou válečnou lodí vybavenou vlastní radiostanicí byla NADĚŽDA, jež z přístavu prakticky nevyplouvala.
Dimitar Dobrev
Jelikož Bulhaři brzy zjistili, že nepřítel pravděpodobně žádné ofenzivní akce proti jejich přístavům neplánuje, mohli se sami aktivně zapojit do válčení na Černém moři. Turecká armáda utrpěla už v počáteční fázi války značné ztráty na lidech i materiálu a byla odkázaná na dodávky zbraní a munice ze zahraničí. Ty jim poskytovalo zejména Německo a Rakousko-Uhersko. Vzhledem ke skutečnosti, že řecká flotila ovládala námořní trasy v Egejském moři a pozemní spojení nebylo možné, zbývala Turkům pouze jediná možnost jak si zajistit spojení se svými spojenci. Dodávky válečného materiálu byly pozemní cestou dopraveny do rumunského přístavu Constanta odkud je Turecko po moři dopravovalo k ústí Bosporu. Plavební trasy tureckých konvojů vedly poměrně blízko bulharského pobřeží, takže byly v dosahu nepřátelských torpédovek Je zajímavé že Turci využívali k přepravě egyptské nákladní parníky. Snad věřili, že egyptská vlajka přispěje k lepší ochraně konvojů, protože Egypt byl sice formálně součástí Osmanské říše, ale ve skutečnosti jej již několik desetiletí ovládali Britové.
Velení bulharského námořnictva obdrželo dne 20. listopadu 1912 informaci, že z Constanty vypluly dva egyptské parníky naložené válečným materiálem, jež chránily nepřátelské válečné lodě a rozhodlo se na ně zaútočit. Přítomnost konvoje potvrdili i pozemní pozorovatelé, takže z Varny ve 22:30 vypluly torpédovky DĚRSKI, STROGI, SMĚLY a LETJAŠČI a zamířily do noční tmy pátrat po nepřátelských lodích. Velitelem oddílu byl fregatní kapitán Dimitar Dobrev, který nemohl použít plavidla ŠUMNY a CHRABRY, jež byla právě v opravě.
Podél bulharského pobřeží se skutečně pohyboval turecký konvoj, jenž tvořily egyptské nákladní lodě AK DENIZ a KARA DENIZ doprovázené silnou eskortou složenou z bitevní lodě BARBAROS HYAREDDIN, křižníku HAMIDIYE a několika torpédoborců. Asi půl hodiny po půlnoci zpozorovaly bulharské hlídky ve vzdálenosti 37 mil od Varny siluetu neznámého křižníku a velitel oddílu se rozhodl neprodleně zaútočit. Jako první odpálil torpéda ze vzdálenosti přibližně 500 metrů LETJAŠČIJ a poté jej následovaly ostatní torpédovky.
Schéma torpédového útoku na Hamidiye
Napadenou lodí byl křižník HAMIDIYE, který na svoji obranu zahájil palbu a výstřel z granátu ráže 152 mm zranil jednoho muže a poškodil ovládání kormidla na torpédovém člunu SMĚLY. Neovladatelná loď zabočila ostře doprava a začala opisovat pravidelné kruhy. Její situace byla vážná, neboť do boje se zapojily i turecké torpédoborce, ale po půl hodině se bulharským námořníkům podařilo kormidlo opravit a SMĚLY zamířil na předem určené shromaždiště, kde se připojil ke zbytku oddílu.
Po LETJAŠČIM odpálily torpéda i všechny tři zbývající torpédovky, ale jediného úspěchu dosáhl DĚRSKI, jemuž velel poručík(?) Georgi Kupov. Jedno torpédo vystřelené ze vzdálenosti pouhých 60 metrů zasáhlo příď křižníku HAMIDIYE kde explodovalo. Výbuch vyrval v trupu otvor velký přibližně deset čtverečních metrů a do útrob zasaženého plavidla se valila voda. Vodotěsné přepážky však její nápor vydržely a HAMIDIYE se udržel nad hladinou. Příď se ovšem takřka celá zanořila pod vodu a posádka napočítala osm mrtvých a na tři desítky zraněných. Turečtí námořníci pod velením schopného kapitána Orbaye situaci zvládli a bitevní loď BARBAROS HYARDDIN vzala křižník do vleku a odtáhla jej do Istanbulu kde byl ještě do konce roku opraven, z čehož je zřejmé že jeho poškození nebylo až tak vážné.
Poškozený Hamidiye se zanořenou přídí
Bulharské torpédovky se již o další útok nepokusily a vrátily se zpět do Varny. Hlavního cíle útoku sice nebylo dosaženo, jelikož oba nákladní parníky dopluly v pořádku na místo určení, ale přesto byla celá akce nesporným úspěchem mladého bulharského námořnictva, které si jí dodnes připomíná jako jeden ze svých nejslavnějších okamžiků. Poškození jednoho tureckého křižníku nemohlo nijak změnit poměr sil na Černém moři a Turci jistě i nadále vypravovali další námořní transporty válečného materiálu, ale k dalšímu útokům už do konce války nedošlo.
Situace tureckých armád se však neustále zhoršovala a bulharské vojsko proniklo až k opevnění Čataldža, jež představovalo poslední obranou linii před Istanbulem. Postup bulharských vojáků se pokoušelo narušovat turecké loďstvo, které ostřelovalo nepřátelské pozice. K prvnímu námořnímu bombardování došlo 17. listopadu a provedly jej bitevní lodě TURGUT REIS, BARBAROS HYAREDDIN a MESUDIYE.
Později obsadili Bulhaři i severní pobřeží Marmarského moře kam Turci přemístili své lodě, aby podporovaly obojživelnou operaci u Sarköy a ostřelovaly nepřátelské pozice. Tohoto bombardování ze zúčastnily čtyři turecké válečné lodě, mezi nimiž nechyběly ani TURGUT REIS a BARBAROS HYAREDDIN. O intenzitě turecké dělostřelby svědčí údaj o vystřelených granátech kdy bitevní loď TURGUT REIS vypálila 225 granátů ráže 102 mm a 202 ráže 88 mm, zatímco její sesterské plavidlo 250 projektilů ráže 105 mm a 180 kalibru 88 mm.
K poslednímu většímu bombardování nepřátelských pozic došlo 26. března znovu u opevnění Čatandža a tentokráte turecké bitevní lodě použily i svá těžká děla ráže 280 mm. I díky tomu byl bulharský útok odražen a turecké hlavní město se ubránilo. Ovšem i Bulhaři umístili na obsazeném pobřeží své dělostřelectvo, které 13. února poškodilo obrněnec ASAR-I TEVFIK, jenž se později potopil, ale není jisté zda se tak stalo v důsledku utrpěných poškození.
Turecko požádalo dne 14. dubna 1913 o příměří a boje skončily. Osmanská říše si po celou dobo bojů udržela na Černém moři námořní převahu, jíž ovšem nedokázala nijak využít a její loďstvo se v podstatě omezilo pouze na ochranu vlastních konvojů a na většinou jalové ostřelování nepřátelských pozic. Přitom bylo reálné, aby Turci zničili jedinou bulharskou námořní základnu ve Varně za pomoci svých starých obrněnců, které by doprovázaly torpédoborce na ochranu před útoky nepřátelských torpédovek. V případě vážného ohrožení by Bulhaři nepochybně odeslali jádro svého loďstva do neutrálních přístavů, kde by bylo internováno, jako se to stalo během Druhé balkánské války, kdy bulharské loďstvo odplulo do Sevastopolu.
Válečné akce v Egejském moři
Mnohem intenzivnější bojová činnost se odehrávala na Egejském moři a přilehlých vodách, kde bojovalo řecké námořnictvo o kontrolu nad zdejšími vodami. Jádro řeckého loďstva brzy po zahájení bojů zablokovalo nepřítele v Dardanelách a podporovalo vylodění pozemních sil na Egejských ostrovech. Turecký námořní obchod byl úplně přerušen a admirál Kountouriotis prohlásil že nepřítel nedopraví po moři „ani hřebík“. Naproti tomu Turecko ihned po vypuknutí války zabavilo velké množství řeckých obchodních plavidel, které uvízly na Černém moři a zejména mezi úžinami Bospor a Dardanely. V dřívějších dobách se dodržoval chválihodný zvyk, podle něhož byly nepřátelské civilní lodě ještě několik dnů od zahájení bojů považované za neutrální, aby mohly opustit nepřátelské břehy, jelikož neměly žádnou možnost dozvědět se zprávu o vyhlášení války. S vynálezem bezdrátové telegrafie se od tohoto opatření upustilo, třebaže naprostá většina obchodních plavidel ještě neměla vlastní radiostanici, tudíž se o propuknutí nepřátelství dozvídala až od nepřátelských vojáků, kteří je zabavovali. Tyto ztráty lodní tonáže sice byly pro Řecko poměrně citelné, ale na další průběh bojů neměly žádný vliv a jiného úspěchu Turci zatím nedosáhli. Již během října došlo k obsazení strategicky důležitého ostrova Lemnos, majícího výtečné kotviště v zátoce Mudros, která byla velmi rychle přeměněna v hlavní základnu řecké flotily. Ještě v průběhu prvního měsíce bojů se Řekové vylodili rovněž na ostrovech Psara, Tenedos a Samotraké, jež byly obsazené bez větších problémů. Mnohem těžší boje se odehrály na ostrovech Chios a Lesbos, které hájily silné turecké posádky, ale v průběhu listopadu a prosince byly i tyto ostrovy dobyty, jelikož Turci na jejich posilování rezignovali a válečné námořnictvo nepodniklo na jejich obranu vůbec nic, zatímco řecké lodě nejenže chránily vojenské transporty, ale i ostřelovaly pobřeží držené nepřítelem.
Nikolas Voitsis
Během počátečního období války se vyznamenaly staré řecké torpédové čluny, když dosáhly dvou významných úspěchů. V nočních hodinách dne 31.října 1912 pronikla torpédovka č.11. pod velením nadporučíka (?) Nikolase Voitsise do přístavu v Soluni kam Turci krátce předtím přesunuli pancéřovou loď FETH-I BÜLEND, která měla svým dělostřelectvem posílit obranu přístavu. Řecká torpédovka se sice stala cílem palby nepřátelských děl, ale přesto v 22:30 odpálila dvě torpéda, jež zasáhla nepřátelský obrněnec, který se rychle potopil.
O několik dnů později turecká posádka kapitulovala a města se zmocnili Řekové. Z velitele torpédovky č.11. se stal oslavovaný hrdina a jeho úspěch byl rychle propagandisticky využit. Je ovšem třeba podotknout, že potopení FETH-I BÜLEND nepředstavovalo pro Turecko příliš velkou ztrátu, protože bojová hodnota této lodě byla mizivá. Přesto se jednalo o nepopiratelný řecký úspěch, jenž pozvedl morálku příslušníků tamějšího námořnictva.
Podobný kousek se koncem listopadu podařil torpédovému člunu č.14., jenž potopil tureckou torpédovku ANTALYA. Řekové jí později vyzvedli a ještě během války uvedli do služby pod názvem NIKOPOLIS. I v tomto případě se útočník dostal do nepřátelské palby, která však byla opět naprosto neúčinná a torpédovka č. 14. vyvázla bez jakékoliv újmy.
Jakmile se vojska států Balkánské ligy zmocnila přístavů v severní části Egejského moře přibyl řeckému loďstvu nový úkol, protože bylo zorganizováno mnoho transportů řeckých a zejména bulharských vojáků, kteří byli po moři odesíláni na rychle se měnící frontovou linii. Tyto transporty prováděly běžné civilní parníky a velké dopravní lodi upravené na pomocné křižníky. Turci se je vůbec nepokusili ohrozit a jádro jejich loďstva zatím nečinně kotvilo v Dardanelách u mysu Nagara, kde byla hlavní operační základna využívaná během tohoto konfliktu.
Bitva u mysu Helli
Zvýšená činnost řeckých námořních sil a nepříznivý vývoj na pozemních bojištích konečně donutily velení tureckého loďstva k aktivnější činnosti. Snad k tomu přispěl i poněkud provokativní radiogram, jenž řecký admirál Kountouriotis zaslal velení nepřátelského loďstva po úspěšném obsazení egejských ostrovů. Každopádně se dne 16. prosince 1912 odehrála první ze dvou velkých námořních bitev svedených během První balkánské války, známá jako bitva u mysu Helli (též Helles, řecky Έλλης ). 
Barbaros Hyareddin
Večer před bitvou sepsali mnozí turečtí důstojníci poslední vůli a lodní posádky šly brzy spát, protože měly být již za úsvitu svolány k modlitbě za úspěch v nadcházející bitvě. Z těchto příprav se dá usuzovat že svou první větší akci hodlali Turci pojmout opravdu vážně a byli odhodláni svést se sebevědomým řeckým námořnictvem rozhodující bitvu. Jejich flotila se skládala z bitevních lodí BARBAROS HYAREDDIN (vlajková), TURGUT REIS, starší obrněné lodi MESUDIE a ASAR-I TEVFIK, křižníku MECIDIYE a několika torpédoborců. V sestavě jejich loďstva byla zařazena i nemocniční loď RESIT PASHA. Velitelem tohoto uskupení byl námořní kapitán Ramíz Bej, jehož plavidla disponovala celkem dvanácti děly ráže 280 mm, dvěmy kalibru 234 mm, sedmnácti ráže 152 mm, patnácti ráže 120 mm a množstvím malokaliberních zbraní.
Naproti tomu Řekové nasadili do boje vlajkový pancéřový křižník GEORGIOS AVEROFF, tři starší pobřežní obrněnce PSARA, HYDRA, SPETSAI a čtyři nejmodernější torpédoborce třídy AETOS. Jejich plavidla byla vyzbrojena celkem devíti děly ráže 274 mm, čtyřmi ráže 254 mm, osmi ráže 190 mm, patnácti kalibru 152 mm a větším počtem lehkých děl. Velitelem řeckých sil byl kontraadmirál Pavlos Kountouriotis a divize starších plavidel byla pod velením kapitána Gini.
Turecké loďstvo opustilo v rancích hodinách svoji základnu a zamířilo k ústí průlivu kudy proplulo v 8:00 hod. Poté zamířilo na sever, aby se drželo v dosahu pobřežních opevnění. Hlídkující řecká plavidla spatřila již dříve sloupce kouře z jejich komínů a ihned informovala velení vlastní flotily, jež stála v pohotovosti, protože již dříve získali Řekové podezření, že nepřítel by mohl vyplout na moře. Znepřátelené flotily se k sobě rychle přibližovaly a v 9:00 je již dělila vzdálenost pouze 17 km, takže oba velitelé se začali chystat k prvnímu většímu námořnímu střetnutí v této válce. V čele tureckého loďstva plul zpočátku křižník MECIDIYE a několik torpédoborců, za nimiž následovaly tři bitevní lodě. Později se předzvědný oddíl stáhl do úkrytu za hlavní síly. Řecký admirál vytvořil kýlovou linii vedenou vlajkovou lodí, za níž pluly starší obrněnce a sestavu uzavíraly torpédoborce.
V 9:22 zahájily turecké bitevní lodě ze vzdálenosti 12,5 km palbu, jíž Řekové opětovali až ve chvíli kdy se obě flotily přiblížily na 12 km. Turecké bitevní lodě disponovaly kvalitními
Kruppovými kanóny s dostřelem přes 15 km, které vystřelovaly projektily o hmotnosti 240 kg. Problémem však byl nekvalitní výcvik jejich dělostřelců, takže turecké těžké kanóny měly malou kadenci palby, která byla navíc velmi nepřesná. Naproti tomu moderní řecký pancéřový křižník nesl děla kalibru 234 mm, jejichž granáty vážily sice pouze 170 kg, ale měly vyšší kadenci palby.
Oba protivníci mířili na nepřátelské vlajkové lodě. Turecká dělostřelba nezaznamenala zpočátku žádný úspěch, kdežto Řekové dokázali zasáhnout BARBAROS HYAREDDIN. Další vývoj bitvy podstatně ovlivnilo odvážné rozhodnutí admirála Kountouriotise, jenž se v 9:35 odpoutal od zbytku řecké flotily a nechal zvýšil rychlost vlajkového křižníku na 21 uzlů. Starší turecké a řecké bitevní lodě mohly v praxi vyvinout pouze rychlost asi 14 uzlů, takže moderní pancéřový křižník měl obrovskou rychlostní převahu.
Kountouriotis využil vysoké rychlosti, předstihl jádro nepřátelského loďstva, jehož dráhu následně ve vzdálenosti pouze několika kilometrů překřížil, čímž ukázkovým způsobem provedl manévr nazývaný „položení čárky na T“. Turecká flotila se nyní ocitla ve dvojí palbě, jelikož jí z levé strany ostřelovaly tři řecké obrněnce, zatímco GEORGIOS AVEROFF zahájil zničující palbu na čelo jejich linie. Dělostřelci řecké vlajkové lodě podali solidní výkon, třebaže ostrou municí pravděpodobně pálili úplně poprvé. Turecká sestava byla Kountouriotisovým manévrem úplně rozložena a musela snížit rychlost na 10 uzlů. Vzhledem k malým rozestupům mezi jejich plavidly mohla na GEORGIOS AVEROFF střílet pouze přední dělová věž na BARBAROS HYAREDDIN, zatímco na tureckou vlajkovou loď se soustředila plná boční salva řeckého křižníků.
Přední dělostřelecká věž turecké bitevní lodě
Turecká vlajková loď měla brzy poškozeno několik dělostřeleckých věží a na její palubě propukl požár. Bez výsledku nezůstala ani střelba starších řeckých lodí, jež se mezitím přiblížily až na necelých pět kilometrů, a četné zásahy inkasoval i TURGUT REIS. Na druhé straně se do boje zapojilo i pobřežní dělostřelectvo, které se soustředilo na GEORGIOS AVEROFF, jenž byl několikrát zasažen.
Asi v 9.55 nařídil Ramíz Bej obrat o 180 stupňů a pošramocené turecké loďstvo se začalo stahovat zpět k Dardanelám. Řekové ustupujícího nepřítele pronásledovali a dělostřelecký souboj pokračoval až do 10:17 kdy admirál Kountouriotis boj přerušil a zamířil zpět na základnu na ostrově Lemnos, protože se řecké lodě příliš přiblížily k mohutným opevněním rozmístěným v ústí úžiny.
První souboj hlavní sil obou protivníků jasně vyhrálo řecké námořnictvo, jež dokázalo vést mnohem účinnější palbu a svého protivníka již po půlhodinovém boji zahnalo na ústup. Admirál Kountouriotis prokázal taktickou vyspělost a notnou dávku odvahy, zatímco jeho protivník pouze pasivně sledoval vývoj boje a nebýt podpory pobřežního dělostřelectva dost možná by pro něj tato bitva skončila katastrofou.
Tureckou vlajkovou loď zasáhlo nezjištěné množství granátů z křižníku GEORGIOS AVEROFF, jenž celkem vypálil 127 výstřelů, které zabily sedm tureckých námořníků, poškodily několik dělových věží a určité škody utrpěly i kotelny. TURGUT REIS vážnějším poškozením unikl, ovšem ztráty jeho posádky byly velmi vysoké, jelikož padlo 51 mužů a dalších 40 bylo zraněných. Lehce poškozen byl i křižník MECIDYE. Všichni zranění turečtí námořníci byli ihned po skončení boje přeloděni na nemocniční loď kde byli následně ošetřeni.
Naproti tomu na řecké straně byl poškozen pouze GEORGIOS AVEROFF, jehož sice zasáhlo celkem devatenáct granátů (čtyři těžké) ovšem utrpěné škody byly minimální a vlajkový křižník měl jenom dva mrtvé a pět zraněných.
Křižník Georgios Averoff
Bitva ukázala převahu řecké flotily, jež měla obrovskou výhodu protože vlastnila moderní pancéřový křižník, proti němuž Turci nemohli postavit žádné podobné plavidlo a také se prokázalo, že řečtí námořníci prodělali lepší výcvik. Proto bylo v Turecku rozhodnuto, aby se hlavní síly námořnictva pouštěly do boje pouze v tom případě, že protivník nebude mít v sestavě GEORGIOS AVEROFF. Ramíz Bej byl za ústup z boje kritizován a hrozil mu dokonce vojenský soud, ovšem vzhledem ke skutečnosti že musel dodržovat závaznou směrnici z ministerstva námořnictva, která mu zakazovala vystavovat jádro loďstva riziku zničení, dokázal svůj post obhájit a i nadále velel tureckému loďstvu.
Je zajímavé, že i vítězný admirál Kountouriotis čelil značné kritice od ministerstva námořnictva, k níž se přidal i řecký král, neboť jeho riskantní manévr, při němž se vlajkový křižník oddělil od zbytku loďstva, byl pokládán za zbytečný hazard, který hrozil ztrátou nejlepšího plavidla v hodnotě 900 000 liber šterlinků. Tato kritika je do jisté míry oprávněná, neboť v případě těžkého poškození křižníku, při němž by loď ztratila schopnost pohybu a zůstala ochromena v dosahu pobřežních baterií, by jí reálně hrozilo potopení, avšak na druhou stranu Kountouriotis svým odvážným jednáním významně přispěl k řeckému vítězství a projevenou bojovností pozvedl morálku řeckých námořníků a zastrašil protivníka, jenž získal před křižníkem GEORGIOS AVEROFF pořádný respekt.
