Bitva na Lešském poli (na řece Lechu)
10.srpna 955
Německo (hranice mezi Švábskem a Bavorskem)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Saské království
Velitel: Ota I. Veliký (saský král v letech 936-973, a římsko-německý císař od roku 962)
Počty: 8.000 – 10.000 většinou těžkých jezdců (z toho 3.000 Bavorů, 2.000 Švábů, 1.000 Franků, 1.000 Sasů a 1.000 Čechů)
Maďaři
Velitel: Bulču (Bulcsú), Lél a Šúr
Počty: 10.000 – 12.000 mužů ? (jiné zdroje uvádějí 17.000 až 30.000 mužů, většinou lehká jízda)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Roku 911 Ludvíkem IV. Dítě vymřela královská dynastie Karlovců u jejíž zrodu stál Franský panovník Karel Veliký, obnovitel římské říše (800) a její první císař v letech 800-814. Tato dynastie a její vládnoucí členové významně promlouvali do dějin Evropy. V roce 843 se stala Karlova říše předmětem dělení mezi jeho nástupce s tím (Verdunská smlouva), že ve střední Evropě hrála nejvýznamnější roli Východofranská říše, která sousedila i s Čechami a Moravou. Tato říše (Sasko, Durynsko, Franky, Švábsko, Bavorsko atd.) především za svého krále Ludvíka II. Němce (vládce v letech 843 – 876) úzce promlouvala do dění v české kotlině a na Moravě.
Východofranská říše se tedy rozpadla na řadu samostatných vévodství z nichž časem dostalo navrch saské vévodství. Tomu od roku 919 vládl Jindřich I. Ptáčník (* asi 876 - +936). Tento silný a energický panovník začal postupně začleňovat pod saskou moc sousední vévodství a položil tak základy římsko-německé říši, která však vznikla až za jeho nástupce Oty I. Velikého jeho korunovací na císaře v roce 962 v Římě.
Na jedné straně vznikajícího konfliktu tedy stálo to, co zbylo z Východofranské říše, na straně druhé pak staří Maďaři. Prapůvod Maďarů je v okolí Uralu. V 7.století se tento kočovný národ usazuje v Chazarské říši na Volze. Když však Chazarská říše padla pod nájezdy Pečeněhů (Skythů) v polovině 9.století, museli se zase Maďaři dát do pohybu. Cestou na západ našli svou novou domovinu v Panonii (dnešní Maďarsko), která byla částečně vylidněná poté, co Karel Veliký vyvrátil Avarskou říši. Z Panonie pak Maďaři začali podnikat menší či větší plenivé výpady proti svým sousedům, Bavorsku, Moravě, severní Itálii, Francii, Byzanci a dokonce i Dánsku. Na počátku 10.století byla pod kopyty jejich vojsk vyvrácena Velkomoravská říše a i Východofranská říše, nebo spíše to co z ní zbylo po roce 911, trpěla pod nájezdy staromaďarských kmenů. Těchto nájezdů jen v 10.století do roku 955 (bitva u Lechu) bylo nejméně čtyřicet.
Roku 924 došlo k dalšímu z Maďarských nájezdů na Sasko, které Jindřich přečkal v opevněné Werle. Během následných bojů se Jindřichovým mužům podařil husarský kousek, zajali jakéhosi vznešeného maďarského náčelníka. Maďaři za něj nabídli výkupné. Jindřich využil této příležitosti a zahájil mnohem širší mírová jednání. Asi začátkem roku 926 bylo nakonec uzavřeno devítileté příměří. Jeho cenou však bylo odvádění ročního tributu. Jindřichovi se postupně dařilo tento mír prodlužovat a rozšiřovat na další vévodství ovšem s povinností podílet se na splácení tributu. Říše tak byla nucena hledat další zdroje, které by naplnily královskou pokladnu. Jednim z těchto míst měly být i Čechy. Zdejší slovanské kmeny byly donuceny platit tribut již za doby Karla Velikého (+814), tak proč je nepřinutit k placení znovu? „Právo“ přeci je na straně říše, když se již jednou Čechové zavázali platit tribut. V roce 929 si tak Jindřich I. Ptáčník ve spolupráci se svým leníkem Arnulfem Bavorským zavázali k podřízenosti a placení tributu pražského knížete Václava (svatý Václav +28.9.935).
Mírová léta s Maďary využil Jindřich Ptáčník k budování říše a posílení vlivu saské dynastie. Na podzim roku 935 však Jindřich utrpěl mozkovou mrtvici a byl prakticky až do své smrti v červenci 936 neschopen vykonávat svůj úřad. Toho využil přemyslovec Boleslav I., který se po vraždě svého bratra Václava (svatý Václav) stal českým knížetem a začal budovat silný český stát nezávislý na říši. Následník Jindřicha Ptáčníka Ota I. Veliký odmítl nechat Boleslava dělat si vlastní politiku a proto proti němu hned v létě roku 936 vypravil dvě vojska. Obě však byla Čechy v poli poražena. Tím se rozpoutal boj mezi Otou a Boleslavem, který skončil smírem až o čtrnáct let později v roce 950. Z tohoto spojenectví pak těžili oba panovnicí, kdy Boleslav expandoval říši směrem na sever a východ. Ota pak mohl posílit i svou vojenskou moc, která již nebyla oslabována neustálými boji s Čechy a mohl se tak více soustředit na věčnou Maďarskou hrozbu.
Docela zajímavou roli hráli Čechové spolu s Maďary. Víme že na počátku 10.století přes českou kotlinu nejméně dvakrát táhli Maďaři směrem na Sasko a Durynsko. Dá se tedy říct, že vztahy přemyslovských knížat a Maďarů byly poměrně dobré a jak se zdá, tak ani v pozdější době se nijak nepřiostřili. Dokonce se uvažuje i o jejich spojenectví. Pokud by tomu tak skutečně bylo, v tom případě v roce 955 došlo v politice Přemyslovců k radikálnímu obratu. Jakou roli pak v bitvě na Lešském poli sehrálo České vojsko si ještě řekneme.
střední Evropa v letech 919-1125Bitva na Lešském poli
10.srpna 955
Roku 953 Ota potlačil odboj, který proti němu vedl jeho syn Luidolf, vévoda švábský, ve spojení s vévodou lotrinským, kteří požádali o pomoc Maďary. Odboj byl potlačen, ale chuť Maďarů vzdát se kořisti nikoliv. O rok později zasáhlo Evropu další z řady Maďarských vpádů, které tentokráte postihlo velké území. Maďaři útočili přes Bavorsko a Lotrinsko do Francie a přes severní Itálii zpět do Karpatské kotliny a Panonie. Na léto roku 955 pak Maďaři naplánovali další plenivý vpád do Bavorska a Švábska. Podle dobových kronikářů se tohoto výpadu zúčastnilo na 100.000 bojovníků. Zcela určitě jsou však tyto počty silně nadsazeny a tak se dnes uvažuje maximálně o 30.000 bojovníků, ale možná ještě i méně. I v případě nejníže uvažovaných počtů 10.000 bojovníků by to bylo silné vojsko. Maďaři totiž nad svými západními protivníky vyhrávali díky svým nezvyklým způsobem boje. Jejich vojsko bylo z většiny tvořeno z lehkých jízdních bojovníků, kteří mistrně ovládali zacházení s lukem (složený luk s vyššími výkony). Svého nepřítele pak zasypávali deštěm šípů. Teprve až když bylo nepřátelské vojsko rozvráceno přišel na řadu boj zblízka, kde jezdec využíval rychlosti a obratnosti svých malých koníků. V boji zblízka pak používali meče a sekery a chránili se kulatým štítem spleteným z proutí a koženým brněním. Další jejich výhodou bylo, že těžili z nejednoty evropských zemí, které tak nemohli nikdy proti nim postavit dostatečně silnou armádu. Maďaři také využívali psychologie, když jejich tváře od narození hyzdili jizvy tak, aby v boji děsili nepřítele. Ostatně toto bylo obvyklé u řady stepních turkických a mongolských kmenů.
Maďarské vojsko z léta roku 955 vedli tři vojevůdci (náčelníci) a to Bulču, Lél a Šúr. Vojsko bylo rozděleno na tři samostatné oddíly. Lél plenil jižní Německo (Bavorsko) kde masakroval vesničany a nezastavil se ani před vypalováním kostelů, Bulču mezitím obléhal Augsburg (Augšpurk). Tou dobou král Ota pobýval v Sasku, kde byl zaměstnán v boji proti Polabským Slovanům. Jakmile se dozvěděl o dalším maďarském vpádu využil toho, že jeho vojsko je z části seskupeno a urychleně se dal postupovat na jih. Část svých sil však musel ponechat na neklidné hranici s pohanskými Slovany. Hlavním seřadištěm zemské hotovosti bylo vybráno místo mezi Ingolstadtem a Neuburgem odkud mělo vojsko pokračovat k obleženému městu.
Obvykle se Maďaři nezdržovali dobýváním měst, která nadto v této době byla chráněna vynikajícím římským zděným opevněním. U Augsburgu však Maďaři udělali výjimku. Zřejmě město skýtalo tak bohatou a lákavou kořist, že nešlo odolat a nadto maďarská vojska se u Augsburku již spojila. Náčelník Bulču se svým vojskem již mezitím stačil zčásti poničit městské hradby za pomocí obléhacích strojů a věží. To bylo poprvé co Maďaři použili obléhací techniku západu a tak v případě úspěchu by bylo zcela jisté, že by před jejich útokem nebylo bezpečno již žádné opevněné město. Stateční obránci včele s biskupem Ulrichem se spojili s hrabětem Dietpoldem a zatím úspěšně vzdorovali všem pokusům o ztečení hradeb a městských bran. Muži v parném horkém létu pracovali na zpevnění hradeb, zatímco ženy se modlily v katedrále. Naděje obránců podpořila zpráva o blížícím se Otově vojsku. Také Maďarské vojsko se dozvědělo, že se blíží nepřítel a to 8.srpna, kdy Maďarský tábor navštívil Berchtold, pán z Risinesburgu, který náčelníkům pověděl zprávu, že se blíží Ota I. s armádou čítající asi 3.500 mužů.
Bulču si uvědomil, že se bude muset postavit nepříteli v poli, ale protože velel jednomu z nejsilnějších vojsk jaké Maďaři na západ vyslali, tak se začal připravovat na boj. Nejprve vydal rozkaz pro zvýšení tlaku na obléhané město, které by mělo padnout ještě před příchodem Oty a jeho mužů. Připravoval se však i na eventualitu svedení bitvy. Jeho bitevní plán kopíroval úspěšné střetnutí z roku 910, kdy maďarská vojska zničila armádu Východofranské říše Ludvíka Dítě (první bitva u Augsburgu). Bulču možná i očekával, že v této generální bitvě by porazil spojené říšské vojsko a tím pádem by měl volnou cestu k bohatství říše. Zároveň by tím získal jako válečník velkou prestiž. Ostatně Maďaři zatím většinu bitev vyhrávali, tak proč by se situace neměla opakovat.
Dne 8.srpna 955 dorazil Ota se svým vojskem na budoucí bojiště. Saský král jel včele tisíců těžkých jezdců z Bavorska, Franků, Švábska a Čech. Mnozí z nich se k vojsku přidávali při cestě jako u Dunaje franský vévoda Konrád Červený se svou legii (1.000 mužů s hrotitými štíty, meči a kopími nebo vrhacími sekyrami) považovaný za nejstatečnějšího německého válečníka. Jeho příchod byl pro ostatní překvapením, protože až do této doby vedl dosti ostré spory s Otou I. Velikým. Dále silné jednotky bavorských (tři legie celkem 3.000 mužů), které vyslal umírající vévoda Jindřich, králův bratr. Následovali švábští jezdci (dvě legie celkem 2.000 mužů) v drátěných košilích vyzbrojených meči a kopími, kterým velel vévoda Burkhard. Jen nový Otův spojenec kníže Boleslav I. vypravil z Čech 1.000 křiklavě oblečených jezdců. Jejich velitelem byl zřejmě nejmenovaný Boleslavův syn. Uvažuje se o Boleslavu II., ale také o jiném synovi, který zemřel před nástupem na trůn. V některých zdrojích je jako velitel této tisícovky bojovníků z Čech uváděn i sám kníže Boleslav I. (+872).
Odhaduje, že Ota měl k dispozici celkem 8.000 až 10.000 těžkých jezdců. V čele vojska byla nesena nejsvětější relikvie, kopí svatého Longina (kopí kterým byl údajně proboden Kristus na kříži) s hřebem z Kristova kříže. Když obránci uviděli přicházet Otovo vojsko pod praporci, vyrazila část z nich z obleženého města svému králi vstříc. Maďaři se je sice dali pronásledovat, ale nakonec museli před přijíždějící těžkou jízdou couvnout. Říšská armáda velkým obloukem obešla obležené město a rozbila tábor na pravém břehu řeky Lechu v poloze jihovýchodně od města. Tábořili tu tak pospolu často jinak muži, kteří byli ještě nedávno znepřáteleni - Bavoři, Frankové, Švábové a Čechové. Pouze oddíly z Lotrinska a Saska nestačily dorazit včas a tak do samotné bitvy již nezasáhly. Muži různých zemí spolu uzavírali přátelství a slibovali si vzájemnou pomoc v boji bez ohledu na předchozí příkoří a občasná nepřátelství.
Druhý den (9.srpna) se říšské vojsko v očekávání velké bitvy rozhodlo držet půst a oddávalo se motlitbám a pokání. Král Ota slíbil svatému Vavřinci (den kdy měl být boj vybojován), že když zvítězí, nechá založit v Mersenburku biskupství. Místy však již docházelo i k menším šarvátkám s Maďary. Hlavní boj však proběhl 10.srpna 955 na den svatého Vavřince. Již v ranních hodinách Maďaři přebrodili řeku Lech a začali se formovat k útoku. Byli přesvědčeni o svém vítězství jako již tolikrát dříve. Královo vojsko vytáhlo nepříteli vstříc pod korouhví svatého Michaela a sám král Ota nesl posvátné Longinovo kopí. Předtím však své vojsko a všechny spojence rozdělil na osm oddílů. Každý po tisícovce bojovníků (jezdců), což odpovídalo jedné středověké legii. Jako první nastupovali tři legie Bavorů, jakožto bojovníků bojujících na vlastní půdě. Čtvrtá legie byla složena z Franků vedených Konrádem Červeným a páté legii, která byla nejsilnější a nejlépe vyzbrojena, velel osobně saský král Ota I. Veliký. Šestá a sedmá legie bylo složena ze Švábů. Poslední osmá legie pak byla Česká a velel jí zřejmě nějaký Boleslavův nejmenovaný syn (zřejmě zemřel ještě před svým otcem), nebo Boleslavův syn Boleslav II. Někdy se také uvažuje o účasti samotného Boleslava I. Počet českých bojovníků je také nakonec jediný přesný dobový údaj, který známe. Ostatní počty říšského vojska jsou jen odhadované.
Český oddíl postupoval na pravoboku úplně vzadu a měl za úkol střežit zavazadla a proviant celého vojska. Do samotné bitvy se neměli vůbec zapojit. Zřejmě tato „čestná“ úloha připadla českému oddílu i proto, že do říšského tábora přešli Češi po čtrnáctileté válce teprve před pěti lety v roce 950. Jejich spolehlivost tak ještě nebyla ověřena.
Maďarský útok se jako většinou očekával z čelní strany, proto na tomto čestném místě postupovali tři legie Bavorů (3.000 mužů), neboť jejich území bylo Maďary nejvíce zužováno. Když však Maďaři viděli, že Ota své vojsko rozdělil, potěšilo je to a využili toho, protože to ještě více zvýhodňovalo jejich bitevní plán, který počítal s vlastním rozdělením vojska na dvě části. Večer 9.srpna zapadlo slunce v 19:36 hod a již kolem 20 hod byla totální tma, protože měsíc vycházel až ve 21:03 hod. Asi čtvrtina vojska tak přebrodila řeku Lech a dostala se bezpečně na stejný břeh, kde bylo i Otovo vojsko (podle jiných zdrojů bylo těch jezdců kolem 2.000 až 2.500, ovšem to vychází z max. množství Maďarů 8.000 až 10.000 mužů). Tento maďarský oddíl pak měl napadnout Otovo vojsko z týlu, kde byla zrovna umístěna česká legie. Hlavní vojsko pak mělo stát proti čelu Otovy armády. V tu samou dobu, co se Maďaři brodili přes řeku, hrabě Dietpold vyvedl z města asi 500 mužů, kteří se přidali ke svému králi. Oba soupeři měli na své noční přesuny asi 6 hodin.
Ota podle svých plánů vytáhnul z vojskem z tábora před svítáním, aby obsadil lesnatý kopcovitý terén a neumožnil tak Maďarům boj v pro ně výhodných bezlesých rovinách, kde mohli uplatnit svou taktiku. První tedy z tábora vyšli tři bavorské legie vedené Jindřichem Liudolfingem, poté vyrazil král Ota se svými Sasy následován Franky vedené vévodou Konrádem Červeným a švábskou legii vedenou vévodou Burchardem. Poslední česká legie zůstala v záloze hlídat tábor a zavazadla celého vojska. Bavorské legie byli již 2 kilometry od tábora a tak si nevšimli Maďarského útoku, který začal před šestou hodinou ranní a vedl na tábor hájený českým oddílem. Ten byl nenadálým útokem a přesilou překvapen. Čechové neunesli drtivý dopad maďarské jízdy a za velikých ztrát (až 50%) se rozprchli. Maďaři pak za troubení rohů a řinčení činelů zaútočili na týl Otova vojska, které hájili švábské oddíly a které viděli na rozdíl od čela vojska, že tábor byl z týlu napaden. Oni Švábové neunesli dopad maďarské jízdy a záplavy šípů. Maďaři byli sami překvapeni rychlým úspěchem v týlu nepřítele a asi kolem 6 hod ranní vyslali posla k hlavní armádě o svém úspěchu.
V největší tísní zasáhli do boje franské oddíly Konráda Červeného, které se obrátili a vraceli rychle zpět do tábora, kde se vrhli na Maďary (asi kolem 7:00 hod), kteří mezitím rabovali zavazadla německých rytířů v týlu. Ta zavazadla, která střežil český oddíl. Frankové v boji zblízka měli jasnou převahu, kde využívali svou lepší pasivní ochranu a silné a velké koně. Jejich meče tak dopadali na nepřítel z výšky s patřičnou drtivou silou. Maďaři se tak museli ze zadního voje spasit útěkem. Pod Konrádovým vedením byl znovu zformován český oddíl, nebo spíše to málo, co z něho zbylo, a přidal se k hlavnímu vojsku, aby pokračovali podle bitevního plánu.
Mezitím Bulču obdržel zprávu, že německý tábor padl a je v maďarských rukou. Vše tedy šlo podle plánu. Maďarské vojsko se dalo do pohybu, ale v tu chvíli zrovna začalo pršet. Muži si tak schovávali tětivy luku, aby se jim v dešti nezničili. V tom momentě (asi 8:00 hod) se z lese vynořili Bavorské, Saské a Franské legie. Pořád jich bylo i po úvodním střetnutí v táboře nějakých 6.000 mužů. Maďarské vojsko tímto nenadálým vývojem zaskočeno. Nebyl čas rychle nasadit tětivy zpět na luky a také tu nebyl prostor k manévrování. Německá jízda se tak mohla vrhnout na nepřipravené Maďary s drtivou silou.
Také čelo německého vojska se činilo a pod meči bavorských rytířů začali lehce vyzbrojeni Maďaři ustupovat. Boj zblízka s Otovými těžkooděnci byl pro Maďary pohromou. Ti vidouce, že jejich odloučené jednotky, přední i zadní voj neuspěli, ztratili naději na úspěch a dali se na útěk. Utíkali přes řeku Lech a cestou byli pobíjení a zajímáni vítězným vojskem. Mnozí z utíkajících našli smrt v řece, ostatní byli Otovým vojskem ještě po následující dva dny nahánění a pobíjeni. Jedním ze zajatců, kteří se dostali do německých rukou byl i hlavní náčelník Bulču i s ostatními, Lélem a Šúrem a dalšími velmoži. Maďarská elita pak byla vítězným vojskem převezena do Řezna (Regensburgu), kde je nechal bavorský vévoda oběsit. Po obdržení zprávy o konci svých náčelníků nechali Maďaři v odvetu zmasakrovat německé zajatce doposud držené v zajetí.
Hrdinou bitvy byl Konrád Červený, který se svými Franky v pravou chvíli a s patřičným důrazem zaútočil na zadní Maďarský voj. Bohužel ze svého vítězství se příliš dlouho neradoval. Když po nejlitějším boji odložil přilbu, aby se mu v horku lépe dýchalo, byl zasažen nepřátelským šípem do oka a zemřel (některé zdroje mluví o tom, že byl zasažen do krku).
Ztráty
Boj to byl velice litý a s velkými ztrátami na obou stranách. Česká legie byla prakticky celá zničena. Jen v úvodní fázi přišla o polovinu svých mužů. Má se zato, že v boji padl i velitel české legie, kterým mohl být prvorozený Boleslavův syn neznámého jména.Celkové ztráty královského vojska jsou odhadované na 3.000 až 3.500 mužů, z čehož právě téměř třetinu tvořil český oddíl. Boleslavova spolupráce s králem Otou a vznikající římsko-německou říši tak byla vykoupena mnohou krví. Ovšem z dlouhodobého hlediska se Boleslavovi toto spojenectví vyplatilo, protože během následujících dvou desítek let vytvořil expanzivní politikou z českého státu skutečnou evropskou říši.
Maďarské vojsko také utrpělo velké ztráty. V samotné bitvě padlo jen asi 1.000 bojovníků, dalších asi 1.500 bylo povražděno místním obyvatelstvem na jejich útěku z bitevního pole. Další 2.000 Maďarů bylo zabito pronásledujícím Otovým vojskem. Celkové ztráty se tak odhadují na 4.500 až 5.000 mužů a mnoho dalších bylo v bitvě a na útěku zraněno.
ZÁVĚR
Každoroční oslava vítězství bitvy na Lešském poli byla prováděna především v německy mluvících zemích z logických důvodů, protože především německé národy se zúčastnili této bitvy. O významu střetnutí před Augsburgem by bylo možno napsat celou řadu knih, takže jen ve zkratce. Otovo vojsko dokázalo nadobro zastavit maďarské vpády do střední a západní Evropy, které trvaly bezmála půl století (poslední maďarské útoky vůbec byly zastaveny Byzantskou říši v roce 970). V očích západního křesťanstva byli staromaďarští útočníci vnímání jako obdobná hrozba, kterou svého času byl Attila zvaný „Bič boží“ a jeho Hunové. Ota díky svému vítězství natrvalo upevnil svůj vliv a moc, což o sedm let později zúročil svým tažením do Itálie, kde byl v Římě v roce 962 korunován císařem římsko-německé říše, která nepřetržitě trvala až do svého zániku v roce 1806. Tím že nechal popravit maďarské náčelníky, docílil změny v jejich státě, protože ani jeden z nich po sobě nenechal dědice. Na scénu v Panonii tak nastoupil rod Arpádovců, který začal budovat uherský stát podle západního modelu. Maďaři dokázali v krátké době přijmout hromadný křest za svého prvního křesťanského krále Štěpána. Uherské království pak získalo nezpochybnitelné místo v Evropě, stejně jako český nebo polský stát a římsko-německé císařství.
Hlavní aktéři boje augsburský biskup Ulrich nadále zastával svůj úřad a stejně jako jeho král a císař Ota. I. Veliký zemřel v roce 973, tedy téměř po dvou desítkách let od jejich velkého dne na Lešském poli. Po smrti biskupe Ulricha se začali šířit četné zprávy o zázracích dějících se na jeho hrobě a tak byl o dvě desetiletí později oficiálně svatořečen a prohlášen za svatého. Osud neohroženého obránce Augsburgu měl zřejmě i vliv na českého knížete Boleslava II. (+999), který po něm nechal pojmenovat jednoho ze svých synů – Udalrich / Oldřich.
Zdroje:
Československý vojenský atlas – MNO a Československá akademie věd – Praha 1965
Evropa v proměnách staletí – Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Praha 1997
Evropa králů a císařů – Čornej, Kučera, Vaníček a kolektiv – Praha 1997
Po stopách prvních Přemyslovců I. – Michal Lutovský – Praha 2006
http://www.allempires.com/article/index ... e_lechfeld
Encyklopedie Slovanské archeologie – Michal Lutovský – 2001
Rozhodující bitvy – Geoffrey Regan – Praha 2006
Československé dějiny v datech – kolektiv -1986
Počátky Přemyslovců – Dušan Třeštík - 1997
Vznik Velké Moravy – Dušan Třeštík – 2001
www.moraviamagna.cz
www.e-stredovek.cz
www.wikipedia.org
