Tento stíhací letoun, ačkoliv se zúčastnil bojů za 2. světové války, je dnes již téměř zapomenutým strojem. Ignorují ho nejen autoři a vydavatelé publikací, ale i ve většině encyklopedií typu „Všechna letadla světa všech dob“ by jste CW-21 hledali marně.
CW-21.
CW-21 (tovární označení Model 21) byl vyvinut a vyráběn koncernem Curtiss–Wright, konkrétně továrnou v St. Louis. Zatímco v pobočce se sídlem v Buffalu byl tou dobou vyráběn Hawk 75 (P-36) pro USAAC, CW-21 vznikl jako soukromá iniciativa. O stroj ze St. Louis nikdy armáda neprojevila sebemenší zájem, byl určen od počátku výhradně na export. Letoun byl pojmenován „Interceptor“. Letoun je v literatuře znám spíše pod jménem "Demon", ale ani továrna, ani uživatelé toto jméno nepoužívali.
Model 21 byl konstruován jako lehký stíhací letoun, tato koncepce byla v 30. letech poměrně oblíbená, zejména ve Francii. Konstruktérem stroje byl George R. Page Jr., na jeho rýsovacím prkně vznikl celokovový samonosný dolnoplošník klasické konstrukce. Hlavní podvozek byl polozatahovací, sklápěl se směrem dozadu do gondol pod křídlem (tak jak např. u Severského P-35). Ostruha byla pevná, nezatažitelná. Třílistou stavitelnou vrtuli Hamilton- Standard poháněl motor Wright R-1820-G5 Cyclone o výkonu 1000 hp. Motor byl vybaven mechanickým dvourychlostním kompresorem. Výzbroj tvořili dva synchronizované kulomety Browning v přídi trupu, jeden byl ráže .30, druhý ráže .50.
Prototyp CW-21 s civilní poznávací značkou NX 19431 (tovární výrobní číslo c/n 21-1) vzlétl poprvé 22. září 1938. V dobovém tisku se objevili zprávy o tom, že CW-21 vystoupá do výšky 5000 stop (1524 m) za 60 sekund a dosahuje maximální rychlosti 306 mil v hodině ( 492,5 km/h). Údaj o stoupavosti byl však spíše reklamním trikem firmy Curtiss-Wright, reálná počáteční stoupavost se pohybovala někde okolo hodnoty 4800 stop za minutu ( 1463 m/min). To nic nemění na skutečnosti, že CW-21 byl ve své době jedním z nejlépe stoupajících stíhacích letadel na světě.
V únoru 1939 se prototyp CW-21 objevil spolu s Hawkem 75Q v Číně. CW-21 byl nabízen jako stíhačka pro vzdušný boj, Hawk jako bitevník a stroj na ničení bombardérů. 3. května 1939 CW-21 údajně poškodil japonský bombardér „Ruth“ (Fiat B.R. 20) nad Čung-Kingem, japonské údaje však tuto událost nepotvrzují.
Čína dlouho váhala s objednávkou, zejména kvůli finanční stránce věci. Teprve koncem května 1939 se odhodlala k nákupu, celkově šlo o 108 letadel, z toho 30 CW-21. Tři Curtiss – Wrighty měli být dodány v celku, zbytek měl přijít v podobě podsestav. Předváděcí CW-21 byl předán čínskému letectvu, v červnu 1939 však havaroval a byl zničen.
Montáž CW-21 měla probíhat v továrně čínsko-americké společnosti CAMCO. Na začátku roku 1940 byla celá zakázka transportována z USA do Číny. 26. října 1940 byla továrna CAMCO poškozena japonským náletem, zasaženo bylo však jen několik budov, nikoliv "výrobní" linka. Údajně bylo japonskými bombami zničeno i několik nesestavených CW-21. Existují důkazy, že Číňané smontovali nejméně dva CW-21 dodané v podobě podsestav, s největší pravděpodobností se však nikdy nezúčastnili bojových akcí. Jakékoliv další informace o CW-21 sestavených v Číně chybí. Tři CW-21 dodané v celku do Číny sehráli epizodní roli v historii A.V.G. (American Volunteer Group), neboli „Létajících Tygrů“. Velitel této jednotky, plukovník Claire Chennault, plánoval využít skvělé stoupavosti CW-21 pro boj s vysoko létajícími japonskými průzkumnými letadly. 23. prosince 1941 však během přeletu z Rangoonu do Kunmingu všechny tři „Interceptory“ havarovali, jeden ze zúčastněných pilotů zahynul (Lacy Mangleburg). Zničené stroje měli poznávací značky NX 19441 (c/n 21-2), NX 19442 (c/n 21-3) a NX 19443 (c/n 21 – 4).
CW-21 byl nabízen zákazníkům v jakési základní verzi, v případě zájmu bylo možné do letounu dodatečně instalovat rádiové vybavení, další nádrž, nebo další dva kulomety do trupu. Do základní nabídky dokonce nebyl zahrnut ani kyslíkový přístroj. Curtiss-Wright „garantoval“ ve svých reklamních materiálech maximální rychlost 333 mil v hodině (536 km/h). Prototyp CW-21 této rychlosti skutečně zřejmě dosáhl, stroj však měl natankováno jen minimum paliva a byl odlehčen „na kost“.
Jediným uživatelem CW-21 byla Čína, nikdo jiný o tuto verzi neprojevil zájem.
CW-21A.
CW-21A měl být úpravou CW-21 pro motor Allison V-1710, projekt však zůstal pouze na papíře.
CW-21B.
V červnu 1939 byl CW-21 předváděn na Jávě zástupcům vlády Nizozemské Východní Indie.
Tato země nebyla zpočátku příliš nakloněna nákupu stíhaček, tamní vojenští velitelé spíše požadovali vícemotorové vícemístné letouny schopné bezpečně operovat nad mořem. Po dlouhých jednáních Nizozemská Východní Indie objednala na počátku roku 1940 velké množství stíhacích strojů americké výroby – 20 Curtissů Hawk 75A-7, 72 Brewsterů B-339 („Buffalo“) a 24 kusů letounu CW-21B „Interceptor“.
CW-21B se odlišoval od „čínských“ CW-21. Došlo k překonstruování křídla tak, aby hlavní podvozek mohl být plně zatažitelný do podvozkových šachet v centroplánu. Pod kormidly se na dolní části trupu objevil výstupek, do kterého se zatahovalo ostruhové kolečko. Výzbroj byla posílena, CW-21B nesl čtyři trupové kulomety Browning střílející okruhem vrtule. Dva byli ráže .30, dva ráže .50. Palivová nádrž byla oproti CW-21 mírně zvětšena, novým prvkem byl vrtulový kužel. Typ vrtule se nezměnil, pod mírně odlišným krytem motoru se nacházel stejný motor jako v případě CW-21 (Wright R-1820-G5 Cyclone).
Přestože byl CW-21B o 250 liber (113,5 kg) těžší než jeho předchůdce, díky zlepšené aerodynamice byl o 8 mil v hodině (13 km/h) rychlejší. Počáteční stoupavost se mírně zhoršila, nadále však měla fantastickou hodnotu 4500 stop za minutu (1371,5 m/min).
Dodávka 24 kusů CW-21B do Nizozemské Východní Indie byla splněna mezi červnem až prosincem roku 1940. V St. Louis je vyrobily pod sériovými čísly c/n 2852 – 2876, Nizozemci jim přidělili čísla CW-343 až CW-367 (CW značilo Curtiss-Wright).
Těsně před vypuknutím nepřátelství s Japonci se objevili u některých těchto strojů trhliny v závěsech podvozku. Na konci listopadu 1941 bylo objednáno 10 sad nových závěsů v USA. Během předválečné služby „Interceptorů“ došlo také k několika lehkým nehodám při výcviku. 7. prosince 1941 bylo v důsledku těchto problémů letuschopných pouze 9 CW-21B.
CW-21B v boji.
Všechny CW-21B dodané do Nizozemské Východní Indie byli soustředěny u 2-VIG-IV. Tato jednotka měla svoji základnu v Peraku ve východní části ostrova Jáva. Jejím úkolem byla především ochrana námořní základny v Surabaji.
Velitel 2-VIG-IV, Lt. R.A.D. Anemaet měl k dispozici v okamžiku japonského útoku na Jávu (únor 1942) celkem 13 bojeschopných CW-21B.
Japonci podnikly první nálet na cíle ve východní Jávě 2.února 1942, o den později 2-VIG-IV vzlétla proti dalšímu nepřátelskému útoku.
Japonský nálet mělo provést 70 bombardérů G3M „Nell“, ty byli doprovázeny 44 „Zery“. Okolo 10.00 byl vyhlášen letecký poplach, proti náletu vzlétlo ihned 19 nizozemských stíhačů (7 Hawků 75A-7 a 12 CW-21B), později se k obráncům připojilo 6 Curtissů P-40 USAAF. Pro lepší pokrytí celé oblasti se 2-VIG-IV rozdělila do tří sekcí.
Sekce 2Lt. Kingmy se dostala záhy do nerovného souboje se šestnácti „Zery“. Ens. J. Hogens a Sgt. F. van Balen byli téměř okamžitě sestřeleni v plamenech a zabiti, zbylí Nizozemci však neprodali dvou kůži lacino. Ještě než byl 2Lt. Kingma nucen s těžkými popáleninami opustit letoun na padáku, dokázal sestřelit dva Japonce. Zbývající člen této sekce, Sgt. H. M. Haye, rovněž poslal k zemi jedno „Zero“, Vzápětí byl však jeho CW-21B poškozen. Původně chtěl z letounu vyskočit, nakonec však dokázal doletět na letiště Ngoro.
Druhá sekce, vedená Lt. W. A. Bedetem, se rozdělila již při startu, když se jeden z CW-21B poněkud zdržel na letišti. Trojice byla zatažena do boje s přesilou „Zer“. Lt. Bedet byl zraněn do hrudníku a paže roztříštěným sklem čelního štítku, podařilo se mu ale vrátit do Peraku. Po přistání musel být z kokpitu vytažen. Seržanti Beerling a Brouwer také utrpěli vážné poškození a byli nuceni nouzově přistát, jeden v Ngoro a druhý v Kamalu.
Oním pilotem, který se zdržel na startu, byl Ens. D. Dekker. Po vzletu zahlédl skupinu letadel, o nichž se domníval že jsou to CW-21B jeho sekce. Záhy však zjistil, že jsou to „Zera“ a na jedno z nich vystřelil krátkou dávku. V následném souboji mu japonští stíhači poškodili motor a Ens. Dekker byl nucen posadit svůj letoun na pláž.
Sekce velitele 2-VIG-IV Lt. Anemaeta nenavázala během své hlídky kontakt s nepřítelem. Anemaet vzpomínal : „ Až do poslední chvíle, kdy jsme přistávali v Peraku a chtěli doplnit palivo, jsme nepřítele nezahlédli. Ani jsme nevěděli, že mezitím nepřátelské bombardéry bombardovali letiště, takže když jsem přistál, můj letoun vjel do kráteru po pumě “. V okamžiku přistání této sekce se objevilo nad Perakem několik „Zer“, Sgt. R. Ch. Haberstadt byl sestřelen s vysunutým podvozkem a zahynul. Zbylým dvěma CW-21B (Ens. Hamming a Sgt. Dejall) se podařilo bezpečně přistát.
Během náletu 3. února přišli Spojenci o 16 stíhaček ve vzduchu, které byli buďto sestřeleny a nebo po boji havarovali při přistání. K tomu bylo sestřeleno 5 dalších letounů a několik jich bylo zničeno na zemi. Japonci přišli celkem o 1 bombardér G3M „Nell“ a čtyři „Zera“, z toho tři „Zera“ si na své konto připsali Nizozemci.
Japonci se nad východní Jávu vrátili 5. února. Tentokrát byl útok veden osmačtyřiceti „Zery“. Proti nim odstartovalo pouze šest nizozemských stíhačů a 7 Warhawků USAAF ( ty do boje však tentokrát nezasáhli).
Lt. Anemaet vedl do vzduchu poslední 4 letuschopné CW-21B jednotky 2-VIG-IV. Tuto čtveřici napadlo 26 „Zer“. Přes snahu nizozemských stíhačů okamžitě se odpoutat z boje byli dva CW-21B těžce poškozeny. S jedním z nich Ens. Van der Vossen nouzově přistál na jižním pobřeží ostrova. Lt. Anemaet : „ Neměli jsme příležitost bojovat. Podařilo se mi provést půlpřemet a půlvýkrut do jejich formace a sestřelit vedoucího“.
Japonští stíhači však během tohoto boje neutrpěli žádné ztráty, ale i jejich nároky byli přehnané – ohlásili 3 jisté a 1 pravděpodobný sestřel. Tohoto souboje se zůčastnil i známý japonský stíhač Saburo Sakai, osobně si po boji nárokoval 1 jistý sestřel (skupinový) a 1 pravděpodobný .
10. února se zbývajících 6 CW-21B 2-VIG-IV přesunulo na západ Jávy do Andiru. Zde byli CW-21B doplněny novými Hawkery Hurricane Mk.II, velení nad CW-21B bylo svěřeno Lt. W. Boxmanovi. 16. února se pak celá 2-VIG-IV přesunula do Kalidjati.
24. února byla Západní Jáva vystavena po celý den leteckým útokům. Hned ráno se objevilo 27 „Oscarů“ (Nakajima Ki – 43), ty ostřelovali z malé výšky celou oblast . Mimo Hurricanů odstartovali proti tomuto náletu také čtyři CW-21B. Ens. Dekker byl v následném boji sestřelen a zabit, letoun Sgt. Haye byl tak těžce poškozen, že musel být po nouzovém přistání odepsán. Lt. W. Boxman byl sestřelen nizozemským protiletadlovým dělostřelectvem, ale podařilo se mu svůj stroj opustit na padáku. Pouze Sgt. Roumimper unikl poškození a posadil svůj stroj na silnici. V průběhu dopoledne se letiště Kalidjati stalo terčem náletu, při něm byl zničen mimo jiné i jeden CW-21B.
1. března se Japonci začali vyloďovat na Jávě, Nizozemci byli nuceni opustit ohrožené letiště v Meospati. Pozemní personál při ústupu zničil i dva CW-21B uskladněné zde v záloze.
O den později se nizozemské CW-21B střetli s nepřátelskými letadly naposledy. Čtyři stroje 2-VIG-IV se dostali, spolu se třemi Brewstery, do souboje s Ki – 43 59. Sentai. Stroj Lt. W. Boxmana byl zapálen, pilot ho opustil ve výšce 15 000 stop. Na Boxmanovi hořela kombinéza, padák otevřel až ve výšce 5000 stop. Utrpěl tak těžké popáleniny, že další dva roky strávil v nemocnici. Zbytek CW-21B tentokrát neutrpěl žádné poškození.
3. března pak trojice CW-21B z Andiru provedla útok na letiště Kalidjati, které tou dobou již bylo v japonských rukou, ale nezpůsobili vážnější škody.
8. března 1942 v 9.00 vláda Nizozemské Východní Indie souhlasila s kapitulací Jávy. Japonci tak získali i minimálně jeden CW-21B, který byl v roce 1942 odeslán do Tachikawy a tam podroben testům. Pravděpodobně tentýž stroj byl pak v roce 1945 ukořistěn Brity v Singapuru.
CW-21 očima pilotů.
„Demonstrace jasně dokázala převahu Interceptoru ve vzdušném boji nad všemi stíhači na světě. Na všechny to zapůsobilo, včetně mně“. Tato slova pronesl zkušební a předváděcí pilot firmy Curtiss Robert Fausel bezprostředně po porovnávacích soubojích CW-21 proti čínským I-15, I-16 a Dewoitinům D-510 v roce 1939. Bob Fausel se nechal pochopitelně trochu unést. Jeho čínští soupeři letěli na zastaralých letounech (v případě I-15 a D-510) a jejich pilotní umění se nemohlo rovnat letitým zkušenostem testovacího pilota společnosti Curtiss. Fausel si byl vědom silných stránek CW-21 a naplno jich využil. Pokaždé převedl boj do vertikály, kde své protivníky „Interceptor“ jasně deklasoval.
Nizozemští stíhači porovnávali své CW-21B s dalšími stroji, tito piloti si CW-21B cenili více než Hurricanů, Hawků 75 i Brewsterů B-339D. R. A. D. Anemaet – „Věřili jsme, že CW-21B přemůže „Zero“ ve stoupání, ale ne v zatáčkách. Hurricane nedokázal ani jedno“. Víra Nizozemců ve stoupavost „Interceptoru“ byla více než oprávněná, „Zeru“ se americký stroje skutečně v tomto ohledu minimálně vyrovnal, navíc byl CW-21B dobře ovladatelný a na poměry Nizozemské Východní Indie slušně vyzbrojený. Stíhači na Jávě však nedostali větší možnost využít těchto výhod v boji, vždy se střetli s obrovskou početní převahou nepřátel.
Fantastické stoupavosti CW-21 však bylo podřízeno vše, stroj nebyl vybaven samosvornými obaly nádrží, měl jen minimální pancéřovou ochranu pilota a byl díky lehké konstrukci poměrně křehký. Několik nizozemských stíhačů zjistilo nesmírně bolestivým způsobem, že CW-21B je velmi snadno hořlavé letadlo. Ale totéž platilo i o jeho soupeřích – u „Zera“ i „Oscaru“ byla rovněž pasivní ochrana pilota i nádrží obětována letovým výkonům.
Zranitelnosti CW-21 si byl dobře vědom i Claire Chennault, který sice plánoval bojově použít čínské „Interceptory“, výslovně však omezil jejich činnost pouze na stíhání jednotlivých průzkumných letadel. CW-21 se podle něj nehodil pro boj se stíhači a bombardéry nepřítele.
CW-21 – technický popis.
CW-21 byl celokovový jednomístný stíhací jednomotorový samonosný dolnoplošník se zatahovacím podvozkem ostruhového typu.
Trup celokovové poloskořepinové konstrukce tvořili podélníky a přepážky z Alcladu (což je jeden z obchodních názvů pro dural), stejný materiál byl použit na potah trupu.
Ocasní plochy byli klasické celokovové konstrukce, výškové i směrové kormidlo bylo potaženo Alcladem, směrové kormidlo neslo vyvažovací plošku.
Celokovové křídlo tvořené žebry a nosníky se dalo rozdělit do tří částí, dělící rovina se nacházela vně hlavního podvozku. Křidélka i vztlakové klapky byly rovněž z Alcladu. Přibližně v polovině levé části křídla se nacházela Pitotova trubice.
Motor Wright R-1820-G5 o maximálním výkonu 1000 hp byl opatřen dvourychlostním mechanickým kompresorem, jeho kryt byl rozdělen na tři části. Motorové lože bylo připevněno k přepážce čtyřmi šrouby a dalo se snadno demontovat. Výfukové potrubí ústilo na spodní části trupu, těsně před centroplánem. Vstup vzduchu ke kompresoru se nacházel na vrchní straně přídě letounu. Náboj třílisté stavitelné vrtule Hamilton - Standard byl u varianty CW-21B zakryt vrtulovým kuželem.
Výzbroj byla tvořena synchronizovanými kulomety Browning, které byli lafetovány před pilotním prostorem za motorovou přepážkou. U CW-21 to byla dvojice kulometů (jeden ráže .30, druhý ráže .50), CW-21B byl vyzbrojen kulomety čtyřmi (dva ráže .30 a dva ráže .50).
Pilot sedící na výškově stavitelném sedadle měl k dispozici standardní přístrojové vybavení té doby. V případě selhání výzbroje měl možnost natáhnout závěry kulometů, k tomu sloužili madla na palubní desce. Na této desce se také nacházelo v té době značně pokrokové výstražné tablo, což bylo v podstatě osm kontrolek „hlídajících“ teplotu motoru, stav paliva atd. Při odchylce od normálu se rozsvítil příslušný nápis a pilot tak byl upozorněn na možný problém. Hned za kabinou se nacházela 0,25 palce (6,4 mm) silná ocelová přepážka, která sloužila jako pancéřová ochrana pilota.
Podvozek byl ostruhového typu. Nohy hlavního podvozku byli opatřené hladkými pneumatikami o průměru 27 palců a hydraulicky ovládanými brzdami. U CW-21 se sklápěli směrem dozadu do gondol pod křídlem, CW-21B měl již podvozek plně zatahovací směrem k centroplánu. CW-21 měl ostruhové kolečko pevné, u CW-21B byla ostruha zatahovací.
CW-21.
Délka – 8,3 m
Rozpětí – 10,7 m
Výška – 2,7 m
Plocha křídla – 16 m2
Hmotnost - prázdná – 1420 kg
Maximální rychlost – 492,5 km/h ve výšce 5200 m
Počáteční stoupavost – 1463 m/min
Dolet – 850 km
Dostup – 10 500 m
CW-21B.
Délka – 8,3 m
Rozpětí – 10,7 m
Výška – 2,7 m
Plocha křídla – 16 m2
Hmotnost - prázdná – 1534 kg
Hmotnost – vzletová – 2041 kg
Maximální rychlost – 505 km/h ve výšce 5200 m
Počáteční stoupavost – 1371,5 m/min
Dolet – 1010 km
Dostup – 10 500 m
Už jen tím, že svým způsobem pokračoval jeho vývoj a "alespoň někdo" ho objednal. 
