Itálie
rok 1911
Lodě ve třídě:
- Quarto - (1909 – 1911 – 1913)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
VÝVOJ
Italské námořnictvo, ač je to možná pro někoho s podivem, bylo prakticky ve všech svých etapách vždy námořní velmocí, se kterou se muselo počítat. K jejich smůle, ale výdaje na námořnictvo a velikost loďstva v žádném případě nebyli v přímé úměře úspěchům v námořním boji. Ať již to bylo rok 1866, kdy se střetla Itálie s Rakouskem-Uherskem (potažmo v té době ještě Rakouskem, protože známé mocnářství našeho Františka Pepy Jedničky vzniklo díky Maďarskému křiku o rok později) a kdy Italové, kteří byli jasným favoritem, dostali od Rakušáků slušně na zadek. Ve stejném duchu pokračovali italské námořní „úspěchy“ i v době První světové války a především pak za Druhé světové války. V té době bylo italské námořnictvo druhým papírově nejsilnějším v Evropě (po Velké Británii), ale až panický strach velitelů a politiků svazoval námořnictvu ruce v boji proti mnohem slabší Britské flotile přítomné ve Středozemním moři, které jinak Duce Mussolini velkohubě nazýval „naším“ mořem. Jak vidno, italské námořnictvo (a nejen to) především v době WW2 získalo pověst naprosto nespolehlivého spojence (pro Němce) a podřadného soupeře.
To ale neplatilo co se konstrukční kanceláře týče. Ta naopak dokázala navrhovat a mnohdy i vyrobit lodě, které byly na světové úrovni. Za všechny stačí jmenovat vynikajícího konstruktéra Cunibertiho, který byl průkopníkem v lodní konstrukci na přelomu 19. a 20.století. Role italského námořnictva v této době, byla spolupráce s nedávným protivníkem z roku 1866, tedy Rakouskem-Uherskem. Itálie, pokud se nepletu, se totiž v roce 1879 přidala k Dvojspolku (Rakousko-Uhersko a Německo) a vznikl tak Trojspolek. Spojená námořní síla Rakouska-Uherska a Itálie již představovala sílu, se kterou se v případě nadcházejícího světového konfliktu muselo počítat. Ostatně operační plán obou zemí s přístupem do Středozemního moře byl jasný. Zablokovat průjezd Středozemím ve směru Suez a Gibraltar (logicky i obráceně). S vlastní blokádou se počítalo na linii Sicílie – Tunis. V případě úspěšné blokády by se tak značně zkomplikovalo zásobování Velké Británie a Francie na evropských bojištích, což by v konečném důsledku mohlo vést k prohře Dohody. Blokádu měli v první řadě provádět rychlé lodě, které by dokázali zachytit nepřátelské konvoje. Logicky se tak jednalo o křižníky a torpédoborce. V případě Itálie se jednalo o předzvědné křižníky. Prvním z této řady byl křižník LIBIA. V jeho případě se však jednalo o křižník určený pro kolonie (italská Libye), jehož soupeřem tak byli maximálně nějaké dřevěné pramičky domorodců. Rychlost tohoto plavidla tak na roli blokády nestačila. Prvním moderním předválečným italským křižníkem tak byl až QUARTO, o kterém si nyní řekneme něco více.
KONSTRUKCE a STROJNÍ VYBAVENÍ
Konstrukce křižníku Quarto vznikla v roce 1908, tedy v době, kdy již existovala přelomová britská bitevní loď HMD Dreadnought, jejíž konstrukce ovlivnila stavbu i menších jednotek jakou byl i Quarto. Stavbou nového plavidla byla pověřená Arsenale di Venezia v Benátkách. Na lodi se začalo stavět v roce 1909 a kýl plavidla bylo položen 14.listopadu toho roku. Dne 19.srpna 1911 byl křižník slavnostně spuštěn na vodu, ale jeho převzetí námořnictvem se uskutečnilo až 11.března 1913.
Jednalo se o plavidlo o délce 131,6 m, šířce 12,8 m a ponoru 4,1 m při standardním výtlaku 3.281 t a plném 3.441 t. Pohonnou jednotku tvořilo 10 parních kotlů typu Blechynden a dvě parní turbíny typu Parson. Maximální výkon strojů 29.215 koní se přenášel na dvě lodní vrtule, které během zkoušek dokázali lodi udělit rychlost až 28,6 uzlů (téměř 53 km/h). Standardní výkon pohonné jednotky během služby se však pohyboval kolem 25.000 koní a maximální rychlost nepřesáhla 28 uzlů. Vezená zásoba (479 t nafty + 50 tun uhlí ?, asi by to mělo být obráceně než hovoří můj zdroj) postačovala při maximální 28 uzlové rychlosti na dojezd 588 námořních mil (cca 1.090 km). Pokud byla rychlost snížena na 20 uzlů, zvětšil se dojezd na 1.120 námořních mil (cca 2.080 km) a při ekonomické rychlosti 15 uzlů byl dojezd již 2.600 námořních mil (cca 4.810 km). Což na plochu Středozemního moře, potažmo plánované blokády mezi Sicílii a Tunisem, bohatě postačovalo. Posádku lodě tvořilo 12 důstojníků a 311 poddůstojníků a námořníků.
PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřování logicky odpovídalo tomuto druhu plavidla. Byla tedy tvořená 40 mm pancéřovou palubou, která kryla především nejdůležitější části lodě jako kotelnu, strojovnu a muniční sklady. Poté byla již jen pancéřována velitelská věž, kterou kryly 100 mm pláty.
VÝZBROJ
Rychlosti plavidla byla podřízena i výzbroj, kterou v první řadě představovalo 6 děl ráže 120 mm o délce hlavně 50 ráží rozmístěné na palubě po jednom s čelními štíty. Podle různých zdrojů se jednalo buď o děla firmy Armstrong model 1909, nebo Elswick Patter „EE“ model 1909. Bohužel k samotným zbraním se mi toho mnoho nepodařilo najít a tak budu jen hádat, že hmotnost projektilu byla asi 20,5 kg, dostřel něco mezi 11-13 km a kadence podle šikovnosti obsluhy 8-10 ran za minutu. Boční salva hlavního 120 mm dělostřelectva pak byla 4x120 mm, tedy nějakých 82 kg.
Sekundární výzbroj byla tvořena opět šesticí děl tentokráte firmy Vickers ráže 76 mm a délce hlavně 50 ráží, model 1909. K těmto dělům pod oficiálním názvem 3"/50 (7.62 cm) Model 1909 se mi již podařilo sehnat více informací. Jednalo se o zbraně primárně určeným k odražení torpédových útoků malých hladinových plavidel (torpédoborců, torpédovek). Hmotnost zbraně o délce hlavně 3,81 metrů byla 1,1 tuny. Kadence při použití 6 kg těžkého projektilu byla 10 ran za minutu. Samozřejmě pokud se obsluha špatně vyspala, tak šla kadence dolů. Projektil opouštěl hlaveň rychlostí 815 m/s a měl při elevaci 20° dostřel rovných 10.000 metrů. Proti rychle plujícím torpédovým člunům měl Quarto ještě ve výzbroji dvě rychlopalná děla ráže 47 mm.
Kromě dělové výzbroje disponoval Quarto standardně torpédovou výzbrojí v podobě dvou torpédometů ráže 450 mm. Původní nadhladinové byly v roce 1914 nahrazeny podhladinovým provedením. Kromě toho byl Quarto schopen nést až 200 min.
BOJOVÁ SLUŽBA
Quarto byl do bojové služby zařazen akorát včas (1913) před vypuknutím První světové války, aby jeho posádka měla čas se sžít s novým plavidlem a být přínosem pro Regia Marina (italské námořnictvo). Většinu svého času byla působila v Janově, kam byla převelena 3.března 1914. V květnu roku 1915 přešla Itálie od svých spojenců na stranu Dohody a po jejich boku se zařadila do válečných akcí První světové války. Během této doby absolvovalo Quarto celkem 54 převážně hlídkových misí. Díky vstupu do bojů na straně Dohody se tak Itálie nemusela příliš angažovat v námořních bojích proti Rakousku-Uhersku, protože jeho blokádu Otrantské úžiny provádělo kombinované britsko-francouzské loďstvo za občasné italské asistence. Možná už v této době se italští velitelé říkali, že špinavou práci přenechají svým kolegům z Francie a Británie a sami si svá plavidla budou šetřit. Podobnou filozofii pak italské námořnictvo zachovávalo i v průběhu WW2, i když z původních spojenců se stali nepřátelé, kteří Italy na svých základnách uzavřeli. I když spíše je tam uzavřel jejich vlastní strach.
Již v roce 1914 proběhla na Quartu první modernizace, když byly dva nadhladinové torpédomety ráže 450 mm nahrazeny stejným počtem podhladinových umístěných na bocích trupu. Vzhledem k tomu, že Quarto vcelku bez obtíží přežil WW1 a že Itálie byla na straně vítězů, mohl i nadále zůstat ve službě. Během své dlouhé služby (do roku 1939) vykonal celkem 1.336 misí.
Další modernizace se Quarto dočkal v roce 1927, kdy na jeho palubu přibil jeden hydroplán typu Macchi M.18. V roce 1936 pak byly sejmuty 3 děla ráže 76 mm a nahrazena protiletadlovými kulomety ráže 13,2 mm v počtu 6 ks (vždy po dvojici).
V roce 1938 došlo v kotelně k explozi. Následné diskuse jestli opravovat starou loď nakonec vedli k vyškrtnutí Quarta ze seznamu italského námořnictva 5.září 1938. Následně bylo plavidla odzbrojeno (dělové věže byly použity pro testy v Leghornu) a počátkem roku 1939 sešrotováno. Tak se zakončila dlouhá kariéra jednoho křižníku.
TTD – křižník QUARTO
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Země původu: Itálie
* Délka celková: 131,6 m
* Šířka: 12,9 m
* Ponor: 4,1 m
* Výtlak standardní: 3.281 t
* Výtlak plný: 3.441 t
* Výzbroj: 6x120 mm (6xI), 6x76 mm (6xI), torpédomet ráže 450 mm, 200 min
* Pancéř paluba: 40 mm
* Pancéř velitelská věž: 100 mm
* Pohonná jednotka: 10x kotlů, 2x parní turbína, 2x hřídel (šrouby)
* Zásoby pohonných hmot: 479 t nafty + 50 tun uhlí
* Výkon strojů (konstrukční): 25.000 k
* Rychlost: 28 uzlů (51,8 km/h)
* Dojezd: 2.600 nm (4.810 km) při rychlosti 15 uzlů
* Posádka: 323 (z toho 12 důstojníků)
ZHODNOCENÍ
Abych se přiznal, tak se mi toto plavidlo ani moc hodnotit nechce. Ono totiž ani de facto není z čeho. Žádného většího střetnutí (aspoň co já vím) se neúčastnil a tak se dají porovnávat pouze papírové parametry. Co si budeme povídat....v roce 1913, kdy byl Quarto zařazen do služby, byl počet šesti děl halvní ráže přeci jenom poněkud málo. Navíc v této době se již stavěli křižníky s děly ráže 150-152 mm, které tak Quarta deklasovali. Výhodou byla pancéřová paluba, kterou ne každý křižník měl (i když většina ano) a hlavně pak rychlost. Takže pokud by se Quarto s italskou posádkou někde potkal s protivníkem, mohl po anglicku....ehm...italsku zmizet.
Zdroje:
http://www.battleships-cruisers.co.uk/i ... uisers.htm
http://www.navypedia.org/ships/italy/it_cr_quarto.htm
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.navalhistory.flixco.info
www.warshipsww2.eu
www.marina.difesa.it
www.navweaps.com
www.wikipedia.org
). Ale k věci: Kamarádi z jednoho ruskýho fóra mě před časem poprosili, zda bych se nepodíval na R-U polární výpravy. Je to pochopitelné, rádi by asi věděli, jak jim vlastně Rakušáci a Češi objevili kus impéria - Zemi Františka Josefa. Tož jsem navštívil přednášku a zakoupil knihu pana Laubeho, což je mimochodem prasynovec (nebo něco takovýho) jednoho z účastníků první polární výpravy. Ovšem je docela možný, že té výpravy se účastnil pan Laube osobně; je totiž tak starý (leč stále čilý a hbitý) že si vůbec netroufám odhadovat jeho věk (do kolen mě dostala hláška "když jsem mával vzducholodi Hindenburg, netušil jsem, že je to její poslední cesta"). Takže mé aktivity budou asi směřovat tímto směrem, který je asi zajímavý nejen pro Rusy, ale i pro nás. Kdo třeba dneska ví, že někde u Severní točny je Teplický záliv nebo Brněnský mys?
- v té době Italové používali dva identické typy 120mm děl model 1909 L/50 - 120/50 A 1909 (Armstrong-Elswick, jinak též Pattern EE), 120/50 V 1909 (Vickers). Jediný rozdíl je patrně pouze ve výrobci a v tom, na která plavidla byla děla nainstalována:
