...poválečná P90 z Brna?...
Kdysi dávno, v pravěku Palby, jsem sesmolil krátký a nicneříkající příspěvek o čs. poválečných prototypech, v něm jsem se zmínil o asi největší soutěži v dějinách našich zbrojovek. Šlo o soutěž o nový samopal, naše zbrojovky do ní přihlásily tolik prototypů, že by z toho měl dnes ministr Barták (po volbách si dosaďte jiné jméno) asi hrůzu (MPI v té době ještě neexistovala...). Armáda požadovala moderní samopal, právě skončená světová válka potvrdila užitečnost této levné zbraně. A jelikož v té době působilo v republice několik konstruktérů světové úrovně, bylo opravdu z čeho vybírat. Jména jako Holek, Koucký nebo Myška zná dodnes celý odborný svět (tedy alespoň v to doufám).
V čem spočívala jedinečnost této soutěže? Poprvé se totiž dostal do výzbroje samopal s tzv. „závěrem kolem hlavně“. Do té doby měly samopaly víceméně konvenční řešenou konstrukci, za hlavní byl závěr, samopal připomínal stále pušku a pokud měl klasickou dřevěnou pažbu, byl i poměrně neskladný. Zásobník byl většinou schránkový (případně segmentový), zásoba střeliva se v něm pohybovala okolo +/- třiceti nábojů. To zase nebyla při poměrně vysoké kadenci kdovíjaká zásoba, na scéně se proto objevují i bubnové zásobníky. Jejich kapacita byla okolo 70 nábojů, nejznámějšími představiteli této koncepce jsou starší verze samopalů Thompson a Špagin (PPŠ-41). Nevýhodou těchto zásobníků je ale přebíjení v bojových podmínkách, větší zásoba střeliva také více zatěžuje samopalníka. Oba zmíněné samopaly přecházejí během války k jednodušším schránkovým či segmentovým zásobníkům. Zásobník však vždy „trčí“ ze samopalu, ubývající střelivo mění i těžiště samopalu a tím ztěžuje mířenou střelbu.
Naši konstruktéři mohli v poválečném období navázat na předválečné (a válečné) konstrukce samopalů, těsně před „Mnichovem“ byl do výzbroje zařazen „9mm samopal vz.38“, jeho tvůrcem byl strakonický konstruktér František Myška. Tato „kulometná pistole“ se však díky pomnichovskému útlumu mezi vojáky již nedostala. V Brně vznikl zajímavý samopal ZK 383, dílo bratří Kouckých, tento samopal je vyráběn v menších sériích během války a snad i krátce po ní.
Slavný konstruktér Václav Holek rozhodně nehodlal kopírovat nějaké předválečné či válečné konstrukce, navrhl totiž samopal, jenž by byl i dnes ozdobou vědeckofantastických seriálů. Když se na něj blíže podíváte, neuvidíte například žádný vyčnívající zásobník. Nejde zde ale o žádnou zbraň střílející z nějakých energetických článků, Václav Holek se jen snažil odstranit výše zmíněné nectnosti samopalů. Jeho samopal měl splňovat několik zajímavých požadavků:
- velká zásoba střeliva v zásobníku
- pohotovost střelby
- velká bezpečnost proti nežádoucímu výstřelu
- vyšší schopnost krytí v terénu pro střelce
- snadná manipulace nabité zbraně v terénu
- spolehlivost
Když se podíváme na tyto požadavky, vyjde nám z toho dnes nějaké laserová zbraň budoucnosti. Ve své době nešlo dost dobře očekávat vývoj samopalu s velkým zásobníkem, se který by střelec bez problému manipulovat třeba v okopu. Václav Holek však nehodil „samopal do žita“ a již v březnu 1946 (ještě před vyhlášením soutěže) nabízí zcela nový samopalu ZB 47.
ZB 47Velkokapacitní zásobník umístil tak, že vůbec nevyčníval ze samopalu, byl blízko těžišti a jeho postupné vyprazdňování způsobovalo jen malou změnu těžiště, díky tomu měl mít nový samopal lepší vlastnosti při střelbě dávkou. Dvouřadý zásobník na 72 nábojů byl skrytý v pažbě, přísun náboje do komory však nemohl díky sklonu zásobníku probíhat jednoduše jako u klasických samopalů. Závorník nepodával náboje přímo, Holek použil podávací páku přesahující čelo závorník asi o 30 mm. Podávací zařízení tvořil rohatkový kotouč s dvěma řadami ozubů, ten se otáčel na na hřídeli výstřeníkové závory. Do první řady zabírá podávací páka při pohybu závorníku dopředu a pootáčí kotoučem před výstřelem, druhá řada zabírá o dno náboje a dopravuje jej do komory.
Díky tomuto systému podávání nábojů mohl Holek jednoduše vyřešit i další dva požadavky, pohotovost střelby a bezpečnost. Závorník lze zajistit v obou polohách, rovněž tak nelze samopal rozdělat se zasunutým zásobníkem.... Jednoduché a prosté.
Samopal se skládal ze šesti skupin – hlavně, horního a dolního pouzdra, výstřeníkové závory, závěru a předsuvné tyčinky. Pokud chcete samopal rozdělat na jednotlivé součástky, najdete na stole 24 nerozebiratelných dílů. Více napoví obrázky z manuálu.
Horní a dolní pouzdro je vyrobeno z lisovaného plechu, spolu jsou spojeny výstřeníkovou závorou. V horním pouzdře je uložena hlaveň, závorník vytahovač a předsuvná pružina, v dolním najdeme rohatkový podavač, zásobník a spúštadlo. Spodní pouzdro bylo vyrobeno z tenčího materiálu a panovala zde obava, že případě jeho deformace nebude zbraň schopná střelby.
V polovině roku 1947 je Vojenským technickým ústavem nařízen test samopalu ZB 47 (20 kusů?) u útvarů naší armády. O něco později se objevuje samopal upravený pro střelbu „experimentálním válcovým nábojem 9 mm“, samopaly jsou poté označeny mosaznou destičkou na levé straně pažby. Ty, které byly určeny pro běžné střelivo 9mm Para mají destičku s nápisem „Jen pro náboje kuželové“, samopaly určené pro experimentální střelivo tam mají text „Jen pro náboje válcové“. Válcový náboj měl odstranit možnost sklonění náboje směrem dolů od osy a následného špatného podání do komory.
Náboj se liší jen použitím jiné nábojnice, laborace, provedení střel a hmotnost zůstávají stejné jako u klasického náboje. Náboje vyráběla firma Sellier & Bellot , Vlašimská strojírna ve Vlašimi, od 1.1. 1947 šlo o závod 14 národního podniku Zbrojovka Brno. Bylo vyrobeno minimálně 32.000 nábojů, z toho 16.000 bylo určeno pro testy samopalu ZB-47. Zbylá polovina putovala ke konkurenci, válcový náboj byl totiž také testován na strakonickém samopalu CZ-247. I zde mělo bylo vyrobeno dvacet samopalů pro testy, rozdělených opět na polovinu mezi normální a válcové náboje.
Nebudu tu rozebírat možnosti experimentálního náboje, i v případě jeho zavedení by jej čekala cesta do zatracení. V rámci unifikace se začalo uvažovat o úpravě samopalu pro sovětský náboj 7,62x25 Tokarev. Na jaře 1948 je k dispozici samopal pro tuto ráži (2 kusy), testy však mimo větší razanci náboje 7,62x25 lépe vyznívají pro náboj 9x19, mající menší rozptyl a větší účinek v cíli. Proto je opět rozhodnuto zůstat osvědčené ráže 9x19 Para (ovšem ne na moc dlouho...).
Jak tedy dopadl samopal ZB 47? Některým vojenským útvarům se při testování zamlouval a navrhli jeho zavedení do výzbroje. Naopak komisi se nelíbilo příliš mnoho součástek a větší hmotnost, nevýhodou byl i dlouhý zásobník a s tím spojené jeho obtížnější přenášení střelcem. Přednost dostala další světová novinka, Holečkův „závěr kolem hlavně“ a převratný strakonický samopal ČZ 447, známější pod označením „9mm vz. 23 (25)“. Ale to je již zcela jiná kapitola vývoje.
Technické data samopalu ZB 47
ráže – 9 mm Para (9x19)
délka – 740 mm
délka hlavně – 265 mm
hmotnost bez zásobníku – 3300 g
kapacita zásobníku – 72 nábojů
hmotnost prázdného zásobníku - 360 g
hmotnost plného zásobníku - 1200 g
nastavení hledí - 100 a 300 m
rychlost střelby – 550 ran za minutu
Ještě musím zmínit jeden zajímavý detail, pokud zadáte do vyhledávače „ZB 47“, najdete většinou jen obrázek verze ZB 47 se zasouvací pažbou a zkráceným zásobníkem. Bohužel se mi nepodařilo nikde najít kapacitu onoho zkráceného zásobníku...
Použité zdroje:
Miroslav Šáda – Československé ruční palné zbraně a kulomety
Lubomír Popelínský – Československé automatiské zbraně a jejich tvůrci
Zbrojovka Brno, n.p. - uživatelská příručka ZB47 „Holek“
Jan Skramoušský – Čs. Experimentální náboj 9 mm – Střelecký magazín 8/99
Zdeněk Vimmer – Československé samopaly ZB 47 a ZK 466
) a celkem to jde.
