PALBA.CZ

Mezi zeměmi které zachytily nástup nových britských bitevních lodí bylo Německo na jednom z čelních míst. Sice v jeho případě s téměř dvouletým zpožděním daným objednávkou mimo běžný harmonogram zahájilo stavbu vlastních plavidel. Jejich první třída Nassau byla zkompletována převzetím jednotky Posen 31. května 1910. Většině mocnářů by to stačilo, ne však německému císaři Wilhelmu II mocně popoháněnému Alferedem von Tirpitz. Admirál i když už v této době neměl podporu kancléře (1) měl v námořních otázkách stále rozhodující slovo a jeho vliv na císaře byl v tomto směru obrovský.(2).
Němci i když disponovali čtyřmi novými bitevními loděmi však měli vážný problém. Řečeno sportovní terminologií totiž v době jejich dokončení prohrávali 7:4 a prakticky neměli šanci toto skóre srovnat nebo zvrátit ve svůj prospěch. Jejich země i když měla mnohem výkonnější ekonomiku než jejich budoucí soupeř zpoza lamanšského kanálu právě v tomto průmyslovém oboru za Brity zaostávala. A to jak technologicky, tak hlavně kapacitně. Navíc rozvědka hlásila že Brity připravované další jednotky budou výrazně silnější než cokoliv co v kategorii dreadnoughtů zatím vzniklo. A tak Němcům, kteří brali námořní soupeření s Brity smrtelně vážně, nezbývalo než zahájit stavbu dalších plavidel. Poněvadž šlo o čas použili modifikované plány třídy Nassau a ještě v době kdy stála její plavidla na skluzech zahájili stavbu nových.

---

V rozpočtech pro léta 1908-1909 a 1909-1910 se po delším handrkování s politiky našlo dostatek peněz pro financování dalších čtyř lodí nové třídy Helgoland. Stejně jako v případě předchozích jednotek třídy Nassau museli námořníci slíbit vyřazení jiných čtyř plavidel ze služby. Je třeba přiznat že námořnictvo dalo tento slib s lehkým srdcem. Plavidla určená k sešrotování už neměla v podstatě žádnou bojovou hodnotu a i bez nových lodí by stejně brzy skončila ve šrotu nebo jako cvičné dělostřelecké cíle. Kasematová pancéřová loď Oldenburg pocházela z roku 1884 a tři obrněné lodě obrany pobřeží Beowulf, Frithjof a Siegfried byly jen o málo mladší. Byly dokončeny v letech 1889-1891.(3) A tak v roce 1908 uzavřel Reichsmarineamt závazné objednávky s loděnicemi Howaldtswerke Kiel, Kaiserliche Werft Wilhelmshaven, A.G.Weser Bremen a Friedrich Schichau Danzig. Nově budovaným lodím byla přidělena jména stanovící zeměpisné názvy německých území, konkrétně Helgoland, Ostfriesland, Thüringen a Oldenburg.
Všeobecně řečeno, nové lodě bych však termínem moderní neoznačil, byly vlastně jen rozvinutím předchozí třídy s níž měly velmi mnoho společných rysů. Vizuálně byly jejich hlavním odlišujícím prvkem jen tři komíny umístěné ve středu trupu v prostoru mezi bočními dělovými věžemi. Plavidla byla o cca 21 metrů delší při zhruba o 4.000 tun vyšším výtlaku a disponovala 30,5 cm děly ovšem ve stejně nesmyslném šestiúhelníkovém uspořádání jako Nassau. Na opravdu moderní plavidla tříd König a Kaiser a vrchol v podobě třídy Bayern si Němci museli ještě nějaký ten pátek počkat. I tak však šlo o plavidla poměrně drahá, cena byla proti předcházející třídě vyšší zhruba o čtvrtinu:
Helgoland..............46,196 milionů zlatých marek
Ostfriesland...........43,579 milionů zlatých marek
Thüringen.............46,314 milionů zlatých marek
Oldenburd............45,801 milionů zlatých marek Trup a nástavby:
Přirozený rozvoj konstrukcí všude na světě vedl k tomu že každá nová třída bitevních lodí byla větší (rozměrově i výtlakem) než předchozí plavidla. V případě bitevních lodí třídy Helgoland však byl tento nárůst umocněn požadavkem námořníků na vyzbrojení lodí většími děly. Německá tajná služba totiž zjistila že v případě dalších britských dreadnoughtů (třída Orion) dojde s největší pravděpodobností k osazení děl ráže 13,5'' (343 mm) a tak pokud Němci nechtěli zůstat pozadu museli i oni přijít s něčím větším. A protože byli stále přesvědčeni o převaze kruppových děl nad konkurenčními výrobky Armstrong/Vickers usoudili že jim stačí přechod na ráži 30,5 cm.
Jinak měli konstruktéři volnou ruku s jediným ale dosti výrazným omezením. Tím se při navrhování samotných lodí se stal požadavek námořnictva aby maximální ponor nepřesáhl 8,9 metru. Toto bylo dáno parametry jak Kielského kanálu(4) tak i hlavních základen Kaiserliche marine, stačí si na mapě najít například Wilhelmshaven. Jeho umístění sice skýtalo dobře kryté kotviště v ústí řeky Jade na druhou stranu byl tento obrovský přírodní bazén stále zanášen nánosy a jeho údržba byla velmi náročná. Největším problémem však byly velmi mělké přístupy ke všem hlavním německým námořním základnám, proudy hnaný písek neustále zanášel vybagrované plavební kanály až Němci rezignovali a raději se rozhodli omezit ponor svých plavidel. I s tímto rozměrovým hendikepem však mohly těžké jednotky Kaiserliche marine vyplout jen za přílivu, velmi to ovlivnilo například bitvu u ostrova Helgoland 28.8.1914. Tehdy Němci ztratili tři lehké křižníky a jednou z hlavních příčin bylo že vlastní bitevní lodě zůstaly uvězněny na základně a nedokázaly včas přijít na pomoc. A stejně tak mělčiny kolem německého pobřeží zapříčinily i problémy těžce poškozeného křižníku Seydlitz při návratu z Jutské bitvy.
Stejně jako u předchozích plavidel se tedy i u třídy Helgoland jednalo o široký a zavalitý trup zhotovený převážně z měkké Siemens-Martinské oceli . Boční silueta s mírným, přibližně metrovým vzepětím k přídi byla velmi podobná třídě Nassau, hladkopalubní konstrukce byla i zde rozdělena na 17 navzájem nepropojených úseků. Na délce 143,5 metru se rozprostíralo dvojité dno jehož hloubka činila maximálně 1 metr. I zde, stejně jako v případě předchozí třídy byl trup až po hlavní pancéřovou palubu i dvojité dno rozděleny dalšími podélnými i příčnými přepážkami na stovky vodotěsných částí z nichž velkou část bylo možno buď samostatně zaplavit nebo naopak vysušit. Tento systém navíc posílený podélnými protitorpédovými přepážkami byl oproti Nassau mnohem dokonalejší, mimo jiné umožňoval aktivněji bojovat s náklonem plavidla při zaplavení části podpalubí. Podél vnitřní strany pravé protitorpédové přepážky vedl téměř po celé délce plavidla těsně pod pancéřovou palubou speciální koridor o šířce 1,5 a výšce 2,5 metru. Nešlo o běžnou chodbu, byla zde ukryta hlavní elektrická vedení, hlavní protipožární potrubí, telefonní linky, zvukovody, ovládání kormidelních strojů, hlásiče polohy kormidel, strojní telegraf a jiné důležité systémy.
Přední vaz byl zesílen velkým ocelovým výkovkem a systémem vzpěr a umožňoval taranování protivníka při minimalizování vlastních škod. (5)
Stejně jako u Nassau byla i zde použita dvě polovyvážená kormidla se vzájemným odstupem 5,6 m. Každé z nich bylo ovládáno samostatným parním strojem a i zde bylo možné v případě potřeby toto strojní ovládání odpojit a přejít na ruční řízení.
Při pohledu z dálky se téměř ztrácejí nástavby lodí. Nízké, většinou dvoupatrové struktury před a za skupinou komínů ukrývaly hlavní a záložní bojové stanoviště, mapovnu a několik dalších prostor jako např. radiostanici, navigační místnost atp. Nad nimi se tyčily otevřené plošiny určené hlídkám a pro umístění světlometů. Tři komíny těsně seskupené uprostřed lodi dávaly najevo že zvětšená délka trupu umožnila soustředit kotelny do jednoho bloku do tří sousedících oddělení. Nízká nástavba u paty komínů ukrývala ventilační systém kotelen a větrání strojoven obstarávaly ventilátory ve spodním patře zadní nástavby.
Horní paluba, paluba nástaveb a všechny otevřené můstky byly pokryty teakovými prkny, na všech ostatních palubách byl speciální protiskluzový materiál velmi podobný dnešnímu linoleu.
Co se týká plavebních vlastností byly obdobné jako u předchozí třídy. Velká metacentrická výška způsobila že lodě byly při rychlé plavbě velmi tvrdé, přesto však nelze říci že by byly nadmíru mokré. Rychlé příčné kolébání výrazně zmírňovaly pomocné kýly i přesto však lodě nebyly mezi námořníky oblíbené. I přes tento nedostatek se však jednalo o velmi obratné a snadno manévrující lodě. ________________________________________

Kotelny a strojovny:
V celkem devíti kotelnách se nacházelo celkem 15 vodotrubních kotlů (6) Marine typu Schultz (upravený Thornycroft). Každý z kotlů mohl pracovat jak v režimu přirozeného, tak i umělého tahu a disponoval dvěma topeništi. Celková plocha všech topenišť byla 132,9 m² a celková výhřevná plocha činila 6.480 m². Zprvu kotle spalovaly pouze uhlí ale koncem roku 1915 byly upraveny tak aby bylo možno urychlit nárůst výkonu skrápěním uhlí naftou a po celkové přestavbě kotelen v zimě 1916/1917 se výhřevná plocha zvětšila na cca 2násobek.
Kotelny, pokud jely naplno dodávaly páru o pracovním tlaku až 16 atm. (1,621 Mpa).
Vždy tři sousedící kotelny byly napojeny na jeden komín jejich výška byla zprvu 18,5 m. To se však krátce po převzetí ukázalo jako nepostačující, často docházelo k zadýmení zádí plavidel a zadních nástaveb a tak bylo rozhodnuto o zvýšení komínů. V roce 1913 došlo k osazení nástavců na Thüringenu a Oldenburgu. Ovšem k úpravám na Helgolandu a Ostfrieslandu došlo až při výše zmiňované rekonstrukci na přelomu 1916/1917. (7)
Prostor samotných kotelen byl velmi stísněný z obou stran ho vymezovaly protitorpédové přepážky. Za nimi se nalézaly uhelné bunkry tvořící podstatné zvýšení ochrany samotných kotelen.
Maximální zásoba uhlí se pohybovala mezi 3.045 – 3.200 tunami v celkem 34 bunkrech. Po první úpravě kotelen v r 1915 byly dodatečně vybudovány nádrže na celkem 197 tun nafty.

I v případě těchto plavidel Němci osadili strojovny klasickými, tentokráte čtyřválcovými parními stroji. Oficiálním zdůvodněním opět byly prostorové nároky turbín, ve skutečnosti však německá společnost AEG stále ještě neměla technologii produkce turbín zvládnutu do té míry aby byla schopna zaručit jejich dlouhodobější bezporuchový provoz. A tak opět došlo, tentokrát už naposledy, na léty prověřenou klasiku. Celkový oficiální výkon pohonné soustavy byl 28.000 HP (20,88 MW), její při zkouškách dosažený skutečný maximální výkon, včetně dosažené rychlosti je v následující tabulce: Samotné stroje byly umístěny v prostoru omezeném muničními sklady zadní osové a zadního páru bočních dělových věží. Stejně jako v případě předchozí třídy Nassau byla i zde strojovna přepážkami rozdělena na tři samostatné sekce přičemž každé z nich dodávala páru trojice kotelen jež byla před ní. Komplikovaný systém parovodů však umožňoval jejich vzájemné propojení a pružnější využití pohonné soustavy. Reverzní chod strojů byl realizován přepojením přívodů páry, byla to otázka otevření případně uzavření několika ventilů. Vedle každého ze strojů byl samostatný kondenzátor chlazený mořskou vodou. Parní stroje byl bez reduktoru napojeny na tři čtyřlopatkové šrouby o průměru 5,1 m. Pravý šroub byl pravoběžný zatímco zbylé dva opačné.
Dosah plavidel této třídy se mi nepodařilo spolehlivě dohledat. Respektive, různé zdroje které jinak považuji za celkem důvěryhodné se v této otázce diametrálně liší. Při ekonomické rychlosti 10 uzlů se udává 5.500 – 9.400 mil což je opravdu velký rozptyl. Oproti tomu 14.9.1911 absolvovala bitevní loď Ostfriesland zkoušky při nichž byla vypočítán dosah při maximální rychlosti 19,5 uzlech. Vycházelo se z průměrné hodinové spotřeby uhlí a výsledkem byla zaokrouhlená hodnota 2.100 námořních mil (necelých 3900 km).

Osm turbogenerátorů o celkovém výkonu 2 MW dodávalo elektrickou energii o napětí 225 voltů. Kvůli zabezpečení byly byl každý z nich umístěn v samostatné strojovně (Dynamomaschinen raum) nacházejících se hluboko v podpalubí v blízkosti přední a zadní osové věže. Stejně jako u třídy Nassau loď zásobovaly dva elektrické okruhy. Jeden měl na starosti běžné spotřebiče a druhý navíc zálohovaný napájel ventilační systémy kotelen a strojoven, čerpadla, dělové věže a kasematy a několik dalších životně důležitých zařízení.
________________________________________

Pancéřování a protitorpédová ochrana:
Schéma pancéřování bylo prakticky obdobné jako u předchozí třídy Nassau. Od přední až po zadní dělovou věž, tedy na délce 92,5 metru byly na trupu zavěšeny desky hlavního pancéřového pásu. Skládal se z jednotlivých desek z Kruppovy cementované oceli a byl přišroubován do 10 mm silné trupové obšívky z běžné konstrukční oceli. Kvůli utlumení otřesů při případném zásahu byla použita 50 mm silná podložka z teakových desek. Oficiálně se sice udává tloušťka bočního pancéřového pásu 300 mm ale toto tvrzení není až tak přesné. Zhruba 30 cm pod vodoryskou se materiál začínal zeslabovat a na své spodní hraně (v hloubce 1,6 m) měl tloušťku pouze 170 mm. Naopak na jeho horní hranu (3 m nad hladinou – celý pás měl tak šířku 4,6 m) navazoval další pás kryjící dělovou palubu (kasematy 15 cm děl). Tento se vyznačoval tloušťkou 250 mm a nad ním se na části trupu nacházel úzký třetí o síle 170 mm dosahující až ke krycí palubě. Toto základní boční pancéřování bylo vpředu a vzadu uzavřeno příčnými pancéřovými přepážkami o síle 210 mm, pod úrovní dělové paluby pouze 170 mm.
Ani zbytek trupu nebyl ponechán bez přiměřené ochrany i když případný zásah těchto částí přímo neohrožoval loď. V úrovni hlavního pancéřového pásu kryly příď i záď lodi ocelové desky o tloušťce 120 mm. Od dělové paluby výše kryly trup na zádi 90 a na přídi 100 mm silné ocelové desky. Uvnitř trupu ve vzdálenosti 4,5 m od lodního boku probíhaly ode dna až po hlavní pancéřovou palubu protitorpédové přepážky o tloušťce 25 – 30 mm. Už v části o pohonu lodi jsem uvedl že nedílnou součást ochranného systému tvořily uhelné bunkry. Celkem 22 jich bylo označováno jako Schussbunker a byly rozmístěny právě v prostoru mezi protitorpédovou přepážkou a lodním bokem. Zbývajících 12 uhelných bunkrů bylo situováno přímo nad bočními zkosenými částmi pancéřové paluby a tvořily dodatečné zesílení hlavního pancéřového pásu. Tedy teoreticky měly tvořit neboť do kotlů se toto uhlí bralo jako první, na rozdíl od zásobníků pod pancéřovou palubou.. Odhaduji že například v pozdějších fázích Jutské bitvy mohly být tyto horní bunkry z větší části prázdné.

Stejně jako většina bitevních lodí té doby byly i plavidla třídy Helgoland vybavena trupovými výložníky s protitorpédovými sítěmi. Jak jsem již uvedl u třídy Nassau, v dobře krytých německých přístavech byly zbytečné a při plavbě se použít nedaly, navíc manipulace s nimi byla velmi obtížná. Nikdo jim neupíral jejich efektivitu při správném použití, kterou ostatně potvrzovaly případy z nedávno skončené Rusko-japonské války ale pouhých 10 let po jejím skončení se tento ochranný systém jevil jako anachronismus. A tak se jich Němci krátce po Jutské bitvě zbavili.(8)

Horizontální pancéřování bylo tvořeno systémem dvou pancéřových palub v prostoru pancéřové citadely a jednou ochrannou palubou na přídi a na zádi. Kasematy středních děl chránila horní pancéřová paluba na jejíž tloušťce 45 mm se podílela svými 25 mm běžné konstrukční oceli zesílená paluba kterou navíc pokrývalo 20 mm vysoce kvalitní niklové oceli. O dvě patra níž tvořila další pancéřová paluba hlavní horizontální ochranu lodí. Měla v té době hojně používaný lichoběžníkový profil, v prostoru vymezeném protitorpédovými přepážkami byla vodorovná ale krajních zhruba 4,5 metru paluby se sklánělo pod úhlem 30° a následně navazovalo na spodní hranu hlavního pancéřového pásu. Stejně jako horní paluba byla i tato složena ze dvou vrstev. Základ tvořilo 20 mm běžné oceli na niž byly nanýtovány pláty oceli niklové (na vodorovné části to bylo dalších 35 mm zatímco na skosených částech 60 mm).
Na přídi pokračovala pancéřová paluba až k přednímu vazu, jen byla posunuta o patro níž v hloubce 1,6 m pod vodoryskou. Stejně jako v citadele navazovala i tato na spodní hranu pancéřového pásu a skládala se z 20 mm konstrukční a 35 mm niklové oceli.. I na zádi byla pancéřová paluba níž, nacházela se 25 cm pod vodoryskou a měla stejné složení jako na přídi. Jen v oblasti kormidelních strojů tvořilo zesílení 60 mm. Na samotné zádi, na žebru -2 se nacházela 128 mm silná deska z cementované oceli sahající ode dna k pancéřové palubě která měla zezadu chránit kormidelní strojovnu.

Nejlépe pancéřovanou strukturou každé bitevní lodě byla přední velitelská věž. V případě třídy Helgoland byla téměř identická s Nassau. Její spodní patro chránily zepředu a z boků pláty o síle 250 mm a zezadu 150 mm. Horní patro tvořil odlitek s tloušťkou stěny 400 mm (9). Paluba mezi oběma patry měla sílu 50 a přepážky dělící interier věže 60 a komunikační šachta 70 - 100 mm oceli. Strop bojové věže tvořilo 100 mm nekalené kruppovy oceli. Celá věž byla vyrobena z oceli s vysokým (samotný plášť) nebo nízkým (vnitřní paluba a příčky) obsahem niklu.
Záložní stanoviště na zádi bylo chráněno 200 mm oceli, dělící paluba, strop a komunikační šachta byly 50 mm silné.

Dělové věže chránilo zepředu 300, z boků 254 mm a zezadu 290 mm cementované oceli. Podlahu věží tvořilo 50 mm nekalené kruppovy oceli a síla stropů se pohybovala mezi 50 (vodorovná část) – 100 mm (šikmé části stropů) stejného materiálu. Samotné pancéřové pláty chránící každou z věží vážily 268,7 tuny.
Schéma pancéřování barbet hlavní ráže bylo poměrně komplikované. U přední osové barbety vše co vyčnívalo před pancéřovou přepážku chránilo 270 - 300 mm cementované oceli. Naopak uvnitř pancéřové citadely se síla stěn přední barbety pohybovala mezi 80 – 120 mm. Zadní osová barbeta byla chráněna obdobně, jenom síla materiálu byla 250 - 270 a 80 – 100 mm. Barbety bočních věží nevyžadovaly tak mohutný pancíř, byly totiž ukryty za bočním pancéřovým pásem. Vše co vyčnívalo nad horní palubu chránilo 220 – 270 mm cementované oceli, pod touto palubou byla jejich síla jen 60 – 100 mm (menší hodnota na straně otočené k ose lodi).

Dokonalost pancéřování a systému členění podpalubí ocenili Němci v okamžiku kdy bitevní loď Ostfriesland narazila při návratu od Skagerracku na minu. Stejně tak i po válce Američané, tatáž bitevní loď jim posloužila jako terč při leteckých zkouškách. Přestože podle hlášení nebyly vodotěsné sekce už dávno hermeticky oddělené a přestože byla úmyslně otevřena většina poklopů a průchodů a uměle zvětšen ponor plavidla prokázala bitevní loď až udivující odolnost. I když ji při prvním náletu zasáhlo pět 500 liberních pum konstatovala komise jen drobné škody. V průběhu druhého náletu ji zasáhly tři 1000 liberní pumy a přesto byla po další kontrole označena jako bojeschopná s menšími omezeními. Konec znamenaly až dva přímé a tři blízké zásahy pumami o hmotnosti 2100 liber přičemž si troufám říci že s takovýmto úderem by měla vážné problémy většina moderních bitevních lodí WWII.
_________________________________________________

Výzbroj:
Hlavní výzbroj nových bitevních lodí tvořilo dvanáct nových děl 30.5 cm SK L/50 lafetovaných po dvojicích do šesti uzavřených věží. Němci tvrdili že jejich (vlastně Kruppova) děla jsou stejně výkonná jako 13,5'' konstrukce Armstrong/Vickers(10) jejichž použití se plánovalo na nových britských lodích počínaje třídou Orion. Co se týká jejich rozmístění konstruktéři zkopírovali třídu Nassau. Není to až tak zvláštní, jak jsem již uvedl na začátku třída Helgoland byla vlastně jen rozvinutím předchozích plavidel. Všechny věže tak byly v jedné rovině na palubě. Dvě věže se nacházely před a za nástavbami v ose plavidel zatímco zbývající čtyři byly symetricky rozmístěny na jejich bocích přičemž boční věže mohly vést osovou palbu. Soustředění kotelen do jednoho bloku dovolilo odsunout boční věže od boků blíž ke středu lodi. Umožnilo to zlepšit pancéřovou ochranu vnějších částí bočních barbet která byla u předchozí třídy velmi krtizována.
Nedá mi to abych opět nezkritizoval to nešťastné německé hexagonální rozmístění. Při tehdejší taktice boje v kýlové formaci mi přijde možnost vedení šestihlavňové osové palby jako dosti pochybná výhoda. Naopak pouhých osm hlavní které mohly vést boční salvu je podle mě plýtvání prostředky, plná třetina výzbroje zahálela na druhém boku neschopná zasáhnout do boje a zároveň si nějak nemohu vzpomenout na situaci kdy by jakákoliv bitevní loď v průběhu války vedla palbu hlavní ráží současně na obě strany. Ani úspora délky nebyla až tak výrazná. Identicky vyzbrojené americké dreadnoughty třídy Wyoming pocházející ze stejného období byly jen o 4 metry delší a přesto měly všechny věže osazeny v ose lodi. Stále tvrdím že americké a později i R-U dreadnoughty měly výzbroj rozmístěnu mnohem efektivněji a i italské a ruské řešení bylo lepší než tyto německé, britské nebo japonské pokusy.
Děla byla uložena v lafetách Drh.L.C/08 umožňujících samostatnou změnu náměru každého z děl v rozsahu -8 až +13,5° a po menší úpravě v 1915 to bylo -5,5 až +16°. Zároveň vzrostl dostřel z původních 16,2 na 20,4 km. Všechny systémy věže měly elektrický pohon s výjimkou ovládání náměru které bylo řešeno hydraulicky.
Další parametry jsou v následujících tabulkách: Pro děla se nakládalo 1020 kusů dělené munice. Muniční sklady pojmuly 160 (boční) až 190 (osové věže) ks. Předválečný typ granátů měl hmotnost 450 kg, počátkem války se začaly používat nové o hmotnosti 405,5 (protipancéřový) nebo 405,9 kg (tříštivotrhavý). Výmetnou nálož tvořilo 34,5 (redukovaná) nebo 91 (plná) kg prizmatického prachu. U osových věží byly prachárny pod sklady granátů, u bočních věží tomu bylo naopak.
__________________________________________________________

Dělostřelectvo střední ráže se skládalo ze čtrnácti ručně nabíjených děl 15 cm SK L/45 na lafetách MPL C/06. Všechna tato děla byla v souladu s tehdejšími zvyklostmi rozmístěna v krytých kasematách na dělové palubě ve středu lodi. Kromě boční salvy mohlo pět děl na každém boku vést palbu ve směru přídě a dvě dozadu. Náměr těchto děl činil -9 až +20 stupňů což dávalo dostřel až 13,5 km. Po modernizaci v roce 1915 vzrostl dostřel při použití nových, lehčích granátů na 16,8 km.
Pro každé dělo se nakládalo 50 protipancéřových a 100 tříštivotrhavých granátů plus příslušný počet výmetných náloží. Čtyři muniční sklady se nacházely ve středu trupu pod hlavní pancéřovou palubou a dopravu samotné munice a výmetných náloží do na palebná stanoviště zajišťovalo 14 výtahů.
Tabulky se základními parametry děl a lafetace následují: __________________________________________________________

Pro boj s lehkými silami protivníka bylo určeno i 14 děl 8,8 cm SK L/45 na lafetách MPL C 01-06. Deset jich bylo umístěno v kasematách v trupu a v přední nástavbě a zbývající čtyři osazená jen lehkými protistřepinovými štíty na zadní nástavbě. Děla v trupu byla mimo boj zatažena do nitra kasematy a střílny uzavíraly desky chránící interier před vodou.
Náměr těchto děl byl v rozsahu -10 až +25 stupňů a umožňoval vést palbu až na 10.700 metrů
Teoretická kadence těchto děl byla 20 ran/min, ve skutečnosti však byla omezena schopnostmi obsluhy takže skutečná rychlost se pohybovala někde na hranici 10-12 ran/min. Pro každé dělo se nakládalo 200 kusů nedělené munice a hmotnost celého kompletu (včetně příslušné munice) činila 240 tun.
V roce 1914 byl první pár děl (některé zdroje uvádějí dva přední páry) odstraněn, při střelbě je velmi omezovala voda rozstřikovaná přídí a i když byly přední střílny při plavbě uzavřeny byly kasematy zaplavovány vodou pronikající přes jejich kryty. V průběhu let 1916/1917 byla demontována všechna zbývající děla 8,8 cm děla a uvolněné střílny byly následně zaslepeny ocelovými pláty. Pro boj s lehkými silami protivníka se jako vhodnější ukázala vlastní doprovodná plavidla bez kterých stejně bitevní skupina nikdy neoperovala.

Už v průběhu roku 1915 se na zadní nástavbě objevila dvě protiletadlová děla. Jednalo se o téměř identické modely s označením 8,8 cm SK L/45 G.E. ovšem uložené na lafetě MPL C/13. Náměr těchto děl se pohyboval v rozsahu -10 až +70 stupňů a vertikální dosah činil 9.150 m
__________________________________________________________

Dále je nutno uvést i dvě výsadková děla 6 cm SBtsK L/21 (Snellfeuer Boots Kanone) na kolových lafetách BLL.C700 (Boots und Landung Lafette). Celková zásoba 6 cm munice byla 500 nábojů.
Nějak mi však uniká smysl této výzbroje, nedokážu si představit že by Němci uvažovali nad rychlými výsadky proti např. britskému pobřeží nebo koloniím a jiné využití mně opravdu nenapadá. Pro vedení dlouhodobějších vyloďovacích operací jsou zase pouhá dvě děla málo. Pravdou ovšem je že krátce před WWI byla ze všech lodí odstraněna více se už ve výčtu hlavňové výzbroje neobjevují.
Hlavňovou výzbroj doplňovaly dva vodou chlazené kulomety MG 08 ráže 7,92 mm s 10.000 náboji, 410 pušek Mauser Mod/98 a 130 pistolí (Mauser C96 ??)
__________________________________________________________

Ve shodě s tehdejší praxí nesla i plavidla třídy Helgoland podhladinovou torpédovou výzbroj. Oproti předcházející třídě Nassau však byla použita torpéda ráže 500 mm rozmístění však bylo identické (po jednom vrhači na přídi a na zádi a dva na každém boku). Celkem se nakládalo 18 torpéd typu G/6. Dosah těchto torpéd byl 900 m/38,5 uzle, 2.200 m/35 uzlů nebo 5.000 m/27 uzlů a jejich bojová hlavice byla tvořena 160 kg směsi TNT a Hexanitu.
__________________________________________________________

Posádku plavidel běžně tvořilo 1110 - 1120 osob. Tento počet byl o zhruba čtvrtinu vyšší než na soudobých britských lodích tříd Bellerophon, St. Vincent a Colosus. Byla to daň jednak za použití technologicky zastaralého pohonného systému ale i za šest věží hlavní ráže. V případě že se lodě měly podílet na výsadkové operaci mohlo se nalodit až 410 příslušníků úderných oddílů námořnictva a pokud některá z lodí zastávala funkci vlajkového plavidla navyšoval se stav základní posádky o cca. 80 příslušníků štábu. Ve skutečnosti však byly početní stavy ještě vyšší, například v období Jutské bitvy se pohybovaly mezi 1280 – 1390 muži.
__________________________________________________________

A na závěr stručné zhodnocení?
Jak už jsem napsal výše, bitevní lodě třídy Helgoland byly prakticky jen rozvinutím třídy Nassau a proto jsou i jejich nedostatky téměř identické. K hlavním bych zařadil použití trojčinných parních strojů. Neschopnost německého strojírenského průmyslu zkonstruovat spolehlivé turbíny donutila konstruktéry sáhnout po již překonaném řešení a výsledkem byla papírová rychlost pouhých 19,5 uzle (cca 36 km/h).
Také byly velmi kritizovány ubytovací podmínky, velmi složité vnitřní členění trupu sice zabezpečovalo vynikající odolnost plavidel ale ubytovací prostory posádky byly slušně řečeno velmi stísněné. Jak jsem ale uvedl u třídy Nassau, německé námořnictvo nepočítalo s dlouhodobými operacemi bitevních jednotek. Francie a Anglie, tedy hlavní nepřátelé byli jen pár hodin plavby od vlastních základen a pro křižníkovou válku byly určeny jiné typy válečných lodí.
Naopak lodím velmi prospělo že trochu „povyrostly“. Nejenže to umožnilo zjednodušit rozmístění kotelen a zdokonalit systém pancéřování ale hlavním přínosem byla výtlaková rezerva dovolující instalaci těžší výzbroje.

Ke cti Němců však slouží fakt že v dalším rozvoji tohoto konstrukčního řešení již nepokračovali, jejich další bitevní plavidla v podobě tříd Kaiser a König již byla technologicky úplně jinde.

---

Poznámky:
1 Druhým člověkem který se zasloužil o počáteční rozvoj moderního německého námořnictva byl kancléř Bernhard von Bülow. Toho však byl v roce 1909 nahradil Theobald von Bethmann-Hollweg otevřeně vystupující proti závodům v námořním zbrojení a snažící se napravit pošramocené vztahy s Britským impériem.
2 Později, v průběhu války se však jejich názory na využití loďstva rozešly a vzniklý spor byl hlavní (i když ne jedinou) příčinou admirálovy demise v roce 1916.
3 V této době byl technologický pokrok v konstrukci lodí a námořních děl tak rychlý že lodě byly velmi často zastaralé už v době jejich převzetí do služby (hlavně Francouzům s jejich extrémně dlouhými dobami stavby se to dařilo dokonale). A tak se není možno divit tomu že německé lodě jejichž stáří bylo 17-24 let už měly hodnotu pouze jako materiál pro hutě. Tímto stavem však trpěla všechna námořnictva, ne nadarmo tvořily náklady na rozvoj a modernizaci loďstev vždy největší část výdajů na zbrojení.
4 První studie úpravy Kielského kanálu předpokládaly práce v hodnotě 60 milionů zlatých marek, nakonec se zde letech 1907 – 1918 prostavělo 244 milionů!! A to i přes fakt že kanál byl prakticky novostavbou, k jeho otevření došlo v roce 1895.
5 Prakticky všechna námořnictva tento dávno překonaný anachronismus používala. Dojem jaký vyvolalo taranování italské pancéřové lodě Ré D´Italia v bitvě u ostrova Liss a úspěšné i když přátelské potopení anglické HMS Victoria, vlajkové lodě Středomořského loďstva byl prostě obrovský.
6 Kotelny byly rozmístěny ve třech sousedících vodotěsných odděleních ve středu lodi. Každá z těchto sekcí byla navíc podélnými přepážkami rozdělena na tři menší samostatné komory. Zadní a prostřední trojice kotelen byla osazena vždy dvěma kotli, v předních kotelnách byl vždy jeden.
7 Zvláštností přestavby komínů bylo že na Oldenburgu čněly po úpravě do výšky 21,5 metru ovšem na zbývajících plavidlech měly pouze 20 m.
8 Nemuselo se jim to však vyplatit. Britové, protože nedokázali donutit Němce k rozhodující bitvě, připravovali koncem války letecký torpédový útok proti kotvišti v ústí Jade a proti Cuxhawenu.
9 Tvrdí to Siegfried Breyer ve své práci „Die Ersten Grosskampfschiffe der Kaiserlichen Marine“. Oproti tomu britský historik N.J.M. Campbell v publikaci „German dreadnoughts and their protection“ uvádí že to bylo pouze 12'' (305 mm)
10 Je velmi problematické určit jedny konkrétní podmínky a podle nich provádět testy, britská a německá koncepce námořního boje totiž byly odlišné a podle toho se velmi odlišovaly i charakteristiky děl. Zatímco Němci spoléhající na kinetickou energii lehčích granátů v kombinaci s vysokou úsťovou rychlostí předpokládali boj na malou až střední vzdálenost, tak Britové naopak preferovali boj na střední až delší vzdálenosti. Jejich pomalejší ale těžké granáty dopadající na cíl pod velkým úhlem nemusely překonávat pancéřový pás a po iniciaci o pancéřovou palubu byly jejich devastační účinky strašné (tedy pokud explodovaly, problémem britské munice však byla její nespolehlivost).

A na závěr, stejně jako v předchozím případě velmi stručná bojová kariéra zmiňovaných lodí.

SMS Helgoland:

Ke slavnostnímu položení kýlu nové jednotky s prozatímním názvem Ersatz Siegfrid došlo 19. prosince 1908 na skluzu soukromé loděnice Howaldtswerke v Kielu. Při samotné stavbě nedošlo k větším problémům a tak 25. září došlo ke spuštění trupu nové bitevní lodě.
Nejvýznamější osobností účastnící se tohoto ceremoniálu se stal bratr německé císařovny kníže Ernst Günther von Shleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg jehož manželka se stala kmotrou nového plavidla. Zároveň bylo odhaleno jméno lodě – Helgoland. Stále ještě byla dodržována tradice podle níž se bitevním lodím přidělovalo zeměpisné jméno. V tomto případě šlo o název opevněného ostrova s významnou námořní základnou v tzv. Německé kapse Severního moře (1).

Dokončovací práce trvaly dalších 23 měsíců až do 23. srpna 1911 kdy došlo k jeho oficiálnímu převzetí námořnictvem a začala série testů. V jejich průběhu dosáhla mimo jiné loď maximální rychlosti 20,8 uzle (cca. 38,5 km/h) při výkonu strojovny 31258 HP.
Tyto zkoušky skončily 19. prosince 1911 a hned následujícího dne došlo k zařazení Helgolandu do stavu 1. divize bitevních lodí. Předválečná léta byla vyplněna jen účastmi na námořních cvičeních, mimo ně loď pouze kotvila na základnách a nepotulovala se po světě.

Počátek WWI se vyznačoval nápadnou nečinností ze strany bitevních divizí Hochseeflotte. Prvními „bojovými“ operacemi Helgolandu byla dálková krytí minové operace okolí britského přístavu Yarmouth počátkem listopadu 1914 a přepadu přístavů Hartlepool, Scarborough a Whitby v polovině prosince téhož roku. K další významnější operaci došlo až počátkem srpna 1915. Tehdy se loď ve stavu 1.divize 1. bitevní eskadry zúčastnila operace vedoucí k ovládnutí Irbenské úžiny a k likvidaci ruského námořnictva na vodách Rižské zátoky. Koncem května 1916 se loď zúčastnila další krycí operace tentokráte přepadu britských přístavů Lowestoft a Yarmouth.
Do největšího námořního střetnutí WWI, bitvy u Skagerraku loď vyplula ve stavu hlavních sil Hochseeflotte. V průběhu přestřelky s britskými bitevními křižníky admirála Beatyho zasáhl levobok Helgolandu jediný 13,5'' granát. Explodoval na bočním pancéřovém pásu na úrovni vodní hladiny(2). Nedošlo však ke ztrátám na posádce a bojeschopnost lodi nebyla jakkoliv omezena. Mimo již zmiňovaného zásahu inkasovala bitevní loď i několik dárků v podobě britských granátů malé ráže. Samotný příspěvek Helgolandu byl 63 granátů hlavní ráže, 61 granátů 15 cm a dva osvětlovací granáty bez prokazatelného úspěchu. Tato bitevní loď byla jednou ze skupiny které se kolem 18:30 snažily potopit neovladatelnou HMS Warspite Po návratu na základnu 3. června byla loď přemístěna do Wilhelmshavenu kde došlo v loděnici Kaiserliche Werft k opravám vzniklých škod. Ty byly dokončeny už 16. června a loď se znovu vrátila do služby.
Další dvě operace byly namířeny proti britským transportům na Severním moři 18-20. srpna a 18-20. října 1916.

V dubnu 1917 došlo ke srážce s křižníkem Hindenburg při níž bitevní loď utrpěla menší škody na trupu. Počátkem října se Helgoland spolupodílel na krytí návratu skupiny minových křižníků z akce kolem východofríského ostrova Amrum. Téhož měsíce byla potom loď přeložena na Balt kde se zúčastnila krytí výsadkové operace na Moonsundských ostrovů a po návratu do Kielu se stal součástí skupiny tvořící zabezpečení německých námořních základen.
Poslední významnější akcí byla účast na nezdařeném výpadu celé Hochseeflotte k norskému pobřeží. Samotný závěr války poznamenaly vzpoury námořníků. Ani Helgolandu se tyto akce nevyhnuly, část námořníků odmítla poslušnost a po konečném potlačení vzpoury jich celkem 150 skončilo ve vězení a následně před válečným soudem.

Po podepsání příměří se tato loď nestala součástí skupiny internované ve Scapa Flow. Pouze 21-22. listopadu naložila v britském přístavu Harvich posádky internovaných lodí a přepravil je zpět do Německa. 15. prosince 1918 byl Helgoland vyřazen ze stavu německého námořnictva a později podle podepsaného Wersaileského traktátu připadl Velké Británii. Britské námořnictvo ho jako loď „K“ převzalo 5. srpna 1920 v roli testovacího plavidla.
V roce 1924 byla bývalá bitevní loď německého válečného námořnictva sešrotována v anglickém přístavu Morecambe.

SMS Ostfriesland:

Práce na lodi s pracovním označením Ersatz Oldenburg byly ve Wilhelmshavenské loděnici Kaiserliche Werft zahájeny 13. prosince 1908 (3). už od počátku byla tato jednotka určena pro roli vlajkového plavidla bitevní eskadry a proto byly ubytovací prostory od počátku přizpůsobeny pro ubytování vlajkového důstojníka a jeho štábu.
Ke slavnostnímu spuštění trupu došlo 30. září 1909 a kmotrou bitevní lodě se stala dolnosaská kněžna Prinzess zu Innhausen und Knuphausen. V průběhu ceremoniálu bylo odhaleno jméno nového plavidla – Ostfriesland (4).
Veškeré práce na lodi byly ukončeny 1. srpna 1911 kdy ji převzalo námořnictvo. V průběhu přejímacích testů se mimo jiné přišlo na fakt že strojovna plavidla má o více než 4 000 HP vyšší výkon než na Helgolandu v důsledku čehož dosahovala maximální rychlosti 21,2 uzle (39,2 km/h).
Přejímací testy byly ukončeny 15. září 1911 a o týden později (22.11.) byla nová loď zařazena do 1. divize bitevních lodí. Přejímka Ostfrieslandu byla stejně jako sesterské lodi Helgoland maximálně urychlena kvůli „druhé Marocké krizi“(5).
Vlajkovou lodí 1. bitevní eskadry se loď stala 29. dubna 1912 a v této roli vydržela až téměř do konce WWI. Všechny lodě třídy Helgoland byly součástí této bitevní skupiny a tak byla jejich bojová kariéra po většinu času stejná. Výcvik posádek a občas vzdálená podpora operací lehkých sil nebo Boedickerových křižníků (skupina které později velel Hipper).
V průběhu bitvy u Skagerraku se loď spolupodílela na rozstřílení britského pancéřového křižníku HMS Black Prince. Celková spotřeba munice činila 111 30,5 cm a 101 15 cm granátů vypálených i proti neovladatelné HMS Warspite a samotná loď přitom neutrpěla žádné škody. Při návratu z bitvy však najela na minu a došlo k velmi vážným škodám na pravoboku pod čarou ponoru. Jeden člen posádky zahynul a deset jich utpělo různá zranění. Opravy poškození byly stejně jako u Helgolandu provedeny ve Wilhelmshavenu v loděnici Kaiserliche Werft a byly ukončeny 25. července 1916.

V dubnu 1918 se loď účastnila na výpadu k pobřeží Norska. Na léto téhož roku byla naplánována operace Schusstein jejímž úkolem byla naprostá likvidace bolševického námořnictva v oblasti Finské zátoky a dobytí Kronštadu a Petrohradu. Přesto že se silné bitevní uskupení zdržovalo až do 21. srpna v severovýchodní části Baltského moře ze samotné operace sešlo a o dva dny později skupina opět zakotvila ve Wilhelmshavenu.
V září 1918 byla bitevní loď překlasifikována na školní dělostřeleckou jednotku, ale i přesto se s ní počítalo v dalších plánovaných operacích. To však překazila vzpoura 7. listopadu 1918, na lodi byla vztyčena rudá vlajka a vznikla námořnická rada.
Po kapitulaci Německa nebyla ani tato loď internována ve Scapa Flow, koncem listopadu 1918 byla odzbrojena, překlasifikována na zásobovací plavidlo a 16. prosince vyškrtnuta ze stavu Hochseeflotte.

Později připadla jako válečná kořist Spojeným Státům Americkým a tak s ní Němci 7. dubna 1920 připluli do britského Rosythu kde ji předali Američanům. V U.S.Navy byla loď „H“ vedena jako testovací plavidlo a nakonec byla vybrána jako plovoucí terč pro letectvo. 20. července 1921 byla zakotvena u pobřeží Virginie poblíž mysu Henry. V průběhu několika náletů při nichž byly použity pumy až o hmotnosti 2100 liber (cca 945 kg) byla následně 21. července ve 12:41 potopena. I přesto že v té době už nebyla v dobrém technickém stavu a vnitřní členění trupu už dávno nezaručovalo vodotěsnost prokázala vynikající odolnost.
Několik snímků z amerických testů: SMS Thüringen:

Kontrakt na stavbu třetí bitevní lodě této třídy byl uzavřen se soukromou brémskou loděnicí A.G. Wesser mající již zkušenosti se stavbou „dreadnoughtů“. Před nedávnem byla z jejího skluzu spuštěna druhá jednotka třídy Nassau bitevní loď Westfalen. K položení kýlu nového plavidla s pracovním názvem Ersatz Beowulf došlo 2. listopadu 1908. Práce na skluzu trvaly rok, do 27. listopadu 1909 kdy proběhlo slavnostní spuštění trupu lodi na vodu. Zároveň došlo ke zveřejnění oficiálního jména lodi – Thüringen (6). Slavnosti se zúčastnil i velkovévoda Wilhelm Ernst von Sachsen-Weimar-Eisenach jehož manželka se stala kmotrou nové lodě.
Při dokončování se naplno projevily zkušenosti dělníků loděnice s novým typem plavidel, i když byla spuštěna o dva měsíce později než Helgoland a Ostfriesland převzata námořnictvem byla jako první. Po skončení testů byla 19. září 1911 zařazena do stavu Hochseeflotte.
Jedinou významnější událostí v sérii předválečných manévrů a cvičení byla nehoda člunu této bitevní lodě v červenci 1912 kdy se utopili tři členové posádky. Další bojová kariéra byla stejná jako u sesterských plavidel, pokud lodě nekotvily na základně tak tvořily vzdálenou podporu při minových nebo dělostřeleckých výpadech proti anglickému pobřeží.
Bitvou u Skagerraku prošla tato loď bez jakéhokoliv poškození nebo ztrát na životech. V jejím průběhu vystřílela 107 granátů ráže 30,5 cm, 115 ráže 15 cm a zhruba 20 granátů menší ráže a v její druhé fázi se zapojila do přestřelky s Beatyho bitevními křižníky a Ewan-Thomasovou 5. bitevní eskadrou. Byla lodí která během několika málo minut změnila britský pancéřový křižník HMS Black Prince v nebojeschopný hořící vrak později potopený dalšími německými plavidly.
V říjnu 1916 byl dočasně vyřazen ze služby kvůli vážné havárii kormidelních strojů.
Moonsundské výsadkové operace se loď přímo nezúčastnila, operovala však samostatně v oblasti Arensburgu(7). V srpnu 1918 byla součástí bitevní skupiny pro plánovanou operaci Schusstein. Na samotném konci války došlo i na této lodi ke vzpouře která však byla velmi rychle potlačena. Celkem 438 vzbouřenců bylo zatčeno a postaveno před válečný soud.

I této lodi se vyhnula internace na britské základně ve Scapa, 16. prosince ji sami Němci odzbrojili a vyřadili ze stavu válečného námořnictva. Jako jednotku „L“ ji převzali Francouzi a 29. dubna 1920 ji přepravili do Cherbourgu. Později sloužila jako dělostřelecký terč, nebyla však potopena a v roce 1923 byla odprodána k sešrotování. Poslední zbytky tohoto plavidla byly v loděnici v Lorientu rozebrány až v průběhu roku 1933.

SMS Oldenburg:

Námořní program na léta 1909/1910 předpokládal stavbu čtvrté jednotky třídy Helgoland jako náhrady za starou obrněnou loď Frithjof. Pod tímto názvem (Ersatz Frithjof) byla tedy objednána v soukromé loděnici F. Schichau Danzig (dnešní polský Gdaňsk).
K oficiálnímu zahájení stavby došlo 1. března 1909 a 30. června 1910 poté ke slavnostnímu spuštění trupu. Ceremoniálu byl přítomen velkovévoda Friedrich August von Oldenburg s dcerou Sophií Charlottou která se stala kmotrou lodě oficiálně pojmenované Oldenburg (8). Následné dokončovací práce trvaly až do 1. května 1912 kdy byla loď předána námořnictvu.

Bojová kariéra plavidla byla v podstatě stejná jako u sesterských lodí, námořní manévry výcvik posádky a v průběhu války většinou krycí operace při výpadech lehkých sil proti britskému pobřeží a při minových operacích. Během bitvy u Skagerraku utrpěla loď největší ztráty ze všech čtyř sesterských lodí. V druhé fázi se zapojila do ostřelování neovladatelné bitevní lodě Warspite, Později v průběhu nočních bojů použila posádka neuváženě světlomety na které se vzápětí zaměřili dělostřelci britské 4. flotily torpédoborců. Loď sice zasáhl jediný granát, navíc ráže pouze 4'' explodoval však na můstku a zabil osm a těžce zranil dalších čtrnáct mužů kteří se zde nacházeli. Než nastoupila náhrada za vyřazené důstojníky a námořníky musel stát u kormidla těžce zraněný velitel lodi KptzS Höpfner (9). Opravy zdevastovaného můstku se protáhly až do 15. července a i v tomto případě je prováděla je loděnice Kaiserliche Werft ve Wilhelmshavenu.
Koncem dubna 1918 se i Oldenburg zúčastnil nezdařené operace proti konvojové trase ze Skandinávie do Velké Británie. V jejím průběhu však došlo k vážné havárii pohonných systémů křižníku Moltke a Oldenburg byl určen k odtažení nehybné lodě na základnu.

Po kapitulaci Německa byla loď samotnými Němci odzbrojena a 16. prosince definitivně vyřazena ze stavu Hochseeflotte. Později připadla v rámci reparací Japonsku a jako jednotka „M“ jim byla předána 29. dubna 1920. Japonci o ni však neměli zájem a obratem ruky ji prodali Britům k sešrotování. Rozebrána byla v průběhu roku 1921 v nizozemském Dordrechtu.

To je tak zhruba vše k nudnému kecání o další třídě německých dreadnoughtů.



Poznámky:
1 Ostrov Helgoland byl až do roku 1809 dánským územím. V průběhu napoleonských válek se ho však zmocnili Britové jimž patřil dalších téměř osmdesát let. Protože však bylo postupem času uznáno že je nemožné ostrov ubránit v případném konfliktu s Německem byl roku 1890 vyměněn za území v Německé východní Africe, konkrétně za oblast Zanzibaru. Po převzetí Němci byl ostrov opevněn a přístav na jeho jižní straně byl až do konce WWII jednou z hlavních základen německého válečného námořnictva. V průběhu obou světových válek bylo veškeré civilní obyvatelstvo přesídleno na pevninu.
2 Některé zdroje uvádí že šlo o 15'' granát některé z lodí britské 5. bitevní eskadry. Dále se uvádí že šlo buď o tříštivotrhavý nebo defektní protipancéřový granát neboť explodoval pouze na povrchu hlavního pancíře a způsobené škody byly minimální.
3 Některé zdroje uvádějí že k položení kýlu došlo o den dříve, tedy 12.12.1908.
4 Ostfriesland (Východní Frísko) je dnes součástí spolkové země Dolní Sasko. Nachází se na pobřeží Severního moře mezi ústími řek Ems a Jade a přímo sousedí s Nizozemím.
5 Velmi stručně šlo o vážnou diplomatickou roztržku mezi Francií (podporovanou Anglií) a Španělskem na jedné staně a Německem. Francie tehdy vyslala své jednotky na potlačení povstání proti marockému sultánovi. Němci vycítili ohrožení svých zájmů v oblasti a vyslali do marockého Agadiru dělový člun Panther. To však vyvolalo ostrou reakci ze strany Francie a Anglie a výsledkem bylo stažení Němců a uznání francouzských a španělských nároků výměnou za část území dnešní Republiky Kongo.
6 Loď byla pojmenována na počest velkoknížectví Thüringen (dnes Spolková země Thüringen - Durynsko)
7 Dnešní estonské město Kuressaare ležící na jihovýchodním pobřeží ostrova Saaremaa.
8 Velkovévodství Oldenburské roku 1918 zaniklo, nástupcem byl svobodný stát Oldenburg který byl následně po WWII rozdělen mezi dnešní spolkové země Dolní Sasko, Šlesvicko-Holštýnsko a Porýní-Falc. Jméno Oldenburg dodnes nese i jeden z nejmocnějších šlechtických rodů Evropy.
9 Není jasné proč velitel svou loď neřídil z pancéřové věže ale z otevřeného můstku. Pokud by byli ukryti ve věži tak by z ní případný zásah 4'' granátem maximálně otloukl barvu a jeho explozi by muži ukrytí uvnitř možná ani nezaznamenali.

Scrat

Pane kolego Váš příchod na Palbu jsem považoval za TOP zprávu. Toto nudné povídání je luxusní čtení a pro mě mořem jen lehce ošplouchnutého je to výlet do neznámého světa.

Co pro nás budete mít příště?

Scrat píše: Dále je nutno uvést i dvě výsadková děla 6 cm SBtsK L/21 (Snellfeuer Boots Kanone) na kolových lafetách BLL.C700 (Boots und Landung Lafette). Celková zásoba 6 cm munice byla 500 nábojů.
Nějak mi však uniká smysl této výzbroje, nedokážu si představit že by Němci uvažovali nad rychlými výsadky proti např. britskému pobřeží nebo koloniím a jiné využití mně opravdu nenapadá. Pro vedení dlouhodobějších vyloďovacích operací jsou zase pouhá dvě děla málo. Pravdou ovšem je že krátce před WWI byla ze všech lodí odstraněna více se už ve výčtu hlavňové výzbroje neobjevují.
Hlavňovou výzbroj doplňovaly dva vodou chlazené kulomety MG 08 ráže 7,92 mm s 10.000 náboji, 410 pušek Mauser Mod/98 a 130 pistolí (Mauser C96 ??)

Tyhle kanónky mě osobně docela zajímají, jako taková zajímavost ve srovnání s ráží a výkonem hlavní výzbroje.
Ale moje znalosti jsou pouze velmi povrchní....
Tady je to málo co vím:
Ono se to nezdá, ale spousta válečných lodí prováděla menší vylodění, často za účelem likvidace nějakého menšího opěrného bodu, radiostanice ( nebo kabelové stanice ) a tak podobně. Jenže spousta těchto míst je poněkud odolnějšího charakteru, byť třeba jen kvůli domorodcům nebo tak něco. Ta loď sice disponuje zbraněmi nevídané ničivé síly, ale jejich použití by znamenalo odsunutí výsadku do značné vzdálenosti od cíle. Navíc tyto akce měly občas přinést i různé zpravodajské informace a každému je jasné že sběr podobných informací po hluboké orbě provedené lodním arzenálem nebude až tak snadný...
Ale takový 6 cm kanónek dokáže vyrazit dveře ( pravda i s futry a pěkným kusem zdi ) třeba u opevněného majáku...

Další ( pravděpodobné ) použití uvedu obrázkem...



Tohle je sice Anglán, ale u popisů vyloďovacích kanónů je občas uváděna možnost montáže na tyto " služební " čluny. Toto je údajně model služebního člunu bitevní lodi Renown a dělo má myslím 47 mm.



Tak tohle jsou ( moderní ) Americké salutní kanóny r.40 mm.
To je docela dobrý způsob využití 6 cm kanónku, nemyslíš? A hlavně ta úspora na střelivu.

To je asi tak všechno, jen ještě takový ( šílený ) nápad, vylodění přece nemusí znamenat jen vylodění na břeh, ale také na druhou loď.
Jen si přes všechnu představivost co je mi dána nedokážu představit zahákovanou bitevní loď

Jinak musím souhlasit s Pátračem, skvělé počteníčko.

Mě by docela zajímalo jak to bylo s tím 305 dělem. Pokud se nepletu, tak přávě třída Helgoland byla první, na které byly použity. Ovšem třída Nassau byla na vodu spuštěna jen o rok dříve. Takže tedy došlo k nějakému zpoždění ve vývoji?

A ještě jen dodám, že u spřízněného Rakousko-Uherského loďstva se v době, kdy byla plavidla třídy Helgoland spouštěna na vodu začala stavět třída Viribus Unitis vyzbrojena 12 děly ráže 305 mm v daleko lepším uspořádání, jak ostatně zmiňuje autor článku. Jen tím tedy chci poukázat na technickou a konstrukční vyzrálost R-U Mariny.

Krásný článek, který je i skvěle vyvážený a každého čtenáře opravdu podrobně seznámí s těmito bitevními loděmi (jenom těch zajímavých údajů o lodní výzbroji je skoro tolik že by vydaly na samostatný článek). Pro mě je tvá práce nejlepším letošním loďařským článkem, který se zatím na Palbě objevil (což pří stále rostoucí konkurenci už něco znamená). Doufám že na další pokračování nebudeme tentokráte muset čekat tak dlouho.

Takže když pominu tu chválu kterou zase hóóóóódně přeháníte tak jen pár drobností.

Děla ráže 30,5 cm byla ve skutečnosti v době stavby třídy Nassau k dispozici. Jenomže právě až v době samotné stavby, je nutno připočítat dobu nutnou k samotnému návrhu a vypracování výkresové dokumentace. A to se již dostáváme trochu mimo, je totiž velmi riskantní projektovat loď když pro ni nemám zkonstruovánu požadovanou výzbroj. Nechci zpochybňovat kvality konstruktérů a techniků dělovky Krupp ale mohlo se klidně přihodit že 30,5 cm děla budou mít jakékoliv konstrukční nedostatky. A pak se mohly stát dvě věci. Buď budou použita nevyhovující nebo poruchová děla nebo se pozdrží stavba až do vyřešení problémů. Navíc můj osobní názor je že pokud by Britové, potažmo všechny státy setrvali u 12'' děl tak Němci neměli důvod přecházet na výkonnější výzbroj. Třídy Kaiser a König byly vlastně takovou německou verzí superdreadnoughtů.
Podobné dilema řešili třeba američtí konstruktéři při navrhování třídy Iowa jak je popsáno v tomto článku http://palba.cz/viewtopic.php?t=2794 . Pokud by námořníci trvali na použití velmi výkonných děl Mark 2 zdrželo by to celý projekt klidně i o rok z důvodu přepracování velké části trupu a Iowy by možná potkal stejný osud jako třídu Montana. A tak se sáhlo k dříve odmítnutým dělům Mark 7.

Vyloďovací děla v německém podání bych přirovnal k velmi jednoduchým malým polním dělům. Jistě, samotné hlavně zřejmě mohly být sejmuty z kolových lafet a použity na malých kutrech ale jejich primární vzhled byl spíše takový jako je na jedné z fotek k článku kolegy Jarla o rumunském křižníku Elisabetha http://palba.cz/viewtopic.php?t=3782 .

A s těmi časovými prodlevami mezi články se polepším, no aspoň v to doufám. Na třídě Kaiser se už pracuje a podkladů pro třídy König a Bayern mám také dostatek. Jenom nevím jestli do toho mám zamíchat i německé bitevní křižníky (vlastně Große Kreuzers) nebo je mám později dát samostatně.

Scrat

Skvělá práce Scrate!!
Možná bych tě měl varovat, že o bitevních křižnících už tu bylo něco napsáno:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1603
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3164
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3182

Já se domnívám, že Nassau bylo pro 6 věží s děly 305mm malé.

K těm 60 mm vyloďovacím dělům je něco zde, včetně fotky na kolové lafetě: http://www.navweaps.com/Weapons/WNGER_6cm-21_skc00.htm.

Jinak podle Pejčocha byly užity i na některých pomocných křižnících jako děla pro varovné (zastavovací) výstřely, aby se šetřila munice do hlavních děl - a to dokonce za II. svět. války. Měl ho během své první plavby např. Thor. Docela dlouhá kariéra málo známé zbraně.
Takže s těmi úsporami měl Kopaka vlastně pravdu. Stějně jako s majáky a kabelovými stanicemi, tam by tyhle kanonky jistě stačily. I když je otázkou do jaké míry se při útoky na tyto cíle počítalo s bitevními loděmi..
To jen na okraj, článek je vynikající a chvála rozhodně není přehnaná!

Dohledal jsem zajímavý řez věže s 305mm děly. Sice se jedná o věž typu DRH LC/1912 zatímco u třídy Helgoland byla použita DRH LC/1908, ale budou se od sebe max. lišit jen v detalech


SMS Helgoland

Zajímavé srovnání děl a munice ráže 305 mm použitých u výše popsané třídy a 381mm děla z lodí Bayern, Baden.

Poznamka k rucnim zbranim posadky: Standartni sluzebni pistoli Kaiserliche Marine nebyl Mauser C96, ale P.04 - pistole Parabellum raze 9x19, velmi podobna o ctyri roky pozdeji zavedene armadni P.08, avsak s delsi hlavni (150 mm), stavitelnym hledim na zadni casti uzamykaciho kloubu a zvlastnim pouzdrem, ktere se dalo pomoci drazky na hrbete rukojeti spojit se zbrani jako nastavna pazba. Ve srovnani s P.08 bylo techto pistoli vyrobeno velmi malo, vyroba bezela prakticky vyhradne u fy DWM v Karlsruhe. Mel jsem to stesti a kdysi (1994) jsem jednu z nich drzel v rukou.